pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 15C 112/2018-214,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky [částka] (výrok I.). Konstatoval, že nesprávným úředním postupem žalované došlo k porušení práv žalobkyně, když rozhodnutí správního orgánu nebylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě (výrok II.). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] po žalované domáhala zaplacení částky [částka] z dále specifikovaných náhrad škody a přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak, že a) dojde k odstranění závadného stavu způsobeného v důsledku nesprávného úředního postupu, anebo b) dojde ke konstatování porušení jejích práv, anebo c) jí bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Žalobu odůvodnila tím, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v tom, že řízení o její žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání podle ustanovení § 69 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, bylo příslušným služebním orgánem vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že o nároku na náhradu škody ve výši [částka] by měl rozhodnout státní tajemník Ministerstva zahraničních věcí podle zákona o státní službě. Ohledně nemajetkové újmy namítla, že určitá satisfakce již byla žalobkyni poskytnuta, a to konstatováním Veřejné ochránkyně práv v její zprávě, že o žádosti nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě. Vznesla též námitku promlčení v případě přiznání nemajetkové újmy, neboť rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne [datum] a žaloba byla podána u soudu dne [datum].

4. Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že nárok žalobkyně nebyl promlčen. V tomto ohledu, s přihlédnutím k § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také„ OdpŠk“, vzal za rozhodné, že dne [datum] vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí [číslo jednací], kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne [datum], přičemž v průběhu šestiměsíční promlčecí doby dne [datum] obdrželo Ministerstvo vnitra žádost žalobkyně o náhradu škody ve výši [částka] a o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, čímž došlo k přerušení běhu promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že žalovaná nárok žalobkyně do šesti měsíců ode dne uplatnění jejího nároku plně neuspokojila, promlčecí doba by skončila dne [datum]. Žalobkyně podala žalobu dne [datum].

5. S odkazem na § 13 odst. 1, § 22 odst. 1 a § 31a OdpŠk, na čl. 2 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen„ Listina“), § 2 odst. 1, § 4 odst. 1, § 71 odst. 1, 3, § 88 odst. a § 178 odst. 1, zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na § 69 odst. 1, 2, § 159 odst. 1 písm. e), § 160 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, jakož i na blíže označenou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za relevantní prokázaný skutkový stav, že řízení o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem jejího dalšího vzdělávání bylo zahájeno dne [datum], dne [datum] vydal státní tajemník na Ministerstvu zahraničních věcí rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítl, dne [datum] podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí o odvolání a dne [datum] vydal náměstek ministra vnitra pro státní službu rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

6. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že se žalobkyně svého práva na vydání rozhodnutí jak služebním orgánem prvního stupně, tak odvolacím služebním orgánem, domohla až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, aniž by k nedodržení lhůty pro vydání obou rozhodnutí sama zavdala příčinu. Nemateriální újmu, kterou žalobkyně v příčinné souvislosti s jednáním, resp. nečinností služebních orgánů obou stupňů utrpěla, soud prvního stupně spatřil v nepřiměřené délce řízení s tím, že navíc utrpěla i nemateriální újmy týkající se jejího osobního života, neboť musela vynakládat čas, energii a určité finanční prostředky na vyřízení žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání a na opravný prostředek, což mohla využít ve prospěch osobního života.

7. Dále soud prvního stupně vzal v úvahu, že se nejednalo o složitou věc, že žalobkyně poskytla služebnímu orgánu prvního stupně takové podklady, na základě kterých mohl v zákonem stanovené lhůtě bez problémů rozhodnout, přičemž ani služební orgán prvního stupně, ani služební orgán druhého stupně si žádné zvláštní podklady neopatřil a vůči žalobkyni neučinil žádnou výzvu či součinnost, ani nebyly odstraňovány vady správního řízení. Současně přihlédl k tomu, že služební orgán druhého stupně ve svém rozhodnutí ze dne [datum] konstatoval neodůvodněné průtahy v řízení před služebním orgánem prvního stupně.

8. S ohledem na délku posuzovaného řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že postupem žalované (služebních orgánů obou stupňů) bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces tím, že oba služební orgány nerozhodly o její žádosti o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělávání, resp. o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně, v zákonem stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila v části týkající se přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem alternativní petit a soud prvního stupně konstatoval, že k porušení práv žalobkyně došlo, nerozhodoval již o přiměřeném zadostiučinění v penězích.

9. Soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody v celkové výši [částka].

10. U náhrady škody ve výši [částka] za nájemné bytu v Lipsku za měsíc listopad 2016 z důvodu, že s ohledem na nedůvodné průtahy byla žalobkyně nucena zůstat v [obec] v rámci setrvání ve služebním poměru a nemohla tak řádně nájemní vztah využít, přičemž tvrdila, že o její žádosti nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, jak předpokládala, a proto si zajistila nájemní vztah nezbytný pro řádný výkon jejího prezenčního doktorského studia i pro měsíc listopad 2016 a nájemné za tento měsíc uhradila pronajímatelce dne [datum], soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně zanedbala prevenční povinnost. V této souvislosti uvedl, že sice řízení o žádosti žalobkyně trvalo po delší dobu než zákon připouští, nicméně žalobkyně měla vyčkat právní moci rozhodnutí a teprve po té řešit ubytování v souvislosti s prezenčním doktorským studiem. Podle soudu prvního stupně bylo pouze věcí a rizikem žalobkyně, že ještě před rozhodnutím služebních orgánů o její žádosti uzavřela v Lipsku s pronajímatelkou bytu nájemní smlouvu a zavázala se uhradit nájemné již za měsíc listopad, aniž by měla v ruce rozhodnutí, jak její žádost byla vyřízena. K tomu dodal, že i kdyby služební orgán rozhodl v zákonem stanovené lhůtě, tj. do [datum], jednalo se o měsíc listopad, na který měla již žalobkyně uzavřenu nájemní smlouvu, tudíž smlouvu o nájmu uzavřela ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o její žádosti a toto jednání tak jde pouze k její tíži, přičemž nemohla předpokládat výsledek tohoto řízení. Podle názoru soudu prvního stupně tedy mezi jednáním žalované a vznikem škody, kterou žalobkyně tvrdila, nebyla dána příčinná souvislost a žalobkyně si tuto škodu způsobila svým jednáním sama.

11. Navíc soud prvního stupně uvedl, že dne [datum] žalobkyně na účet pronajímatelce paní [příjmení] zaplatila částku [částka], tedy částku odlišnou, než žalobkyně tvrdila v žalobě. Podle soudu prvního stupně žalobkyně tedy neprokázala, jaká byla skutečná výše nájemného za byt v Lipsku. Neprokázala rovněž, zda vůbec nějaká smlouva o nájmu bytu byla mezi ní a paní [příjmení] uzavřena, natož kdy byla uzavřena, na jaké období byla uzavřena a v jaké výši bylo sjednáno nájemné za užívání bytu. V tomto ohledu soud prvního stupně poukázal na výpis z účtu jejího manžela za období od [datum] do [datum], kdy z něj dne [datum] byla na účet paní [příjmení] zaplacena také částka [částka]. Soud prvního stupně v této souvislosti vyjádřil názor, pokud by vyšel z tvrzení žalobkyně, měla uzavřenu nájemní smlouvu i na říjen 2016, tedy v době, kdy teprve dne [datum] podala žádost o přerušení výkonu služby a kdyby bylo pravdou tvrzení žalobkyně, že v listopadu nemohla nájemní vztah využít a pouze za něj zaplatila, neboť musela z důvodu nevydání rozhodnutí služebním orgánem setrvat v [obec], potom by bylo zcela nelogické, proč nájemné za byt v Lipsku bylo žalobkyní placeno i za měsíc říjen 2016. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyně smlouvu o nájmu bytu v Lipsku uzavřela, pokud k jejímu uzavření vůbec došlo, což v řízení prokázáno nebylo, bez ohledu na to, jak bude její žádost o přerušení výkonu služby služebními orgány vyřízena, a že účelem uzavření této smlouvy bylo zabezpečení pobytu v době doktorské studia žalobkyně v Lipsku bez ohledu na to, jaké bude rozhodnutí služebního orgánu o žádosti žalobkyně. K tomu dodal, že se žalobkyně prostě rozhodla bez ohledu na všechny okolnosti v Lipsku dále studovat ve formě doktorského studia a tento její zájem byl prioritní před jejím služebním poměrem, což bylo potvrzeno také tím, že žalobkyně ještě před rozhodnutím služebního orgánu druhého stupně služební poměr ukončila a dala přednost studiu v Lipsku.

12. U nároku na náhradu škody ve výši [částka] za nadbytečnou cesta do Lipska z důvodu povinné účasti na konzultaci disertační práce dne [datum] v rámci pokračování v postgraduálním doktorském studiu, soud prvního stupně vzal za rozhodující, že k pokračování v postgraduálním doktorském studiu se žalobkyně rozhodla o své vlastní vůli. Přitom vyjádřil názor, že její rozhodnutí k dalšímu studiu nesouviselo s rozhodnutím služebního orgánu o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání, neboť žalobkyně se k pokračování studia rozhodla ještě před tím, než žádost o přerušení výkonu služby podala. K tomu odkázal na prokázanou skutečnost, a to její podání ze dne [datum] adresované státnímu tajemníkovi Ministerstva zahraničních věcí, jehož obsahem byla žádost o neplacené služební volno z důvodu dokončení doktorského studia v době od [datum] do [datum] a na dopis velvyslance České republiky v Německu ze dne 3. 6. 2016, č. j. 699/2016-Bln, adresovaný státnímu tajemníkovi Ministerstva zahraničních věcí. Současně vzal v úvahu, že cestu na konzultaci disertační práce dne [datum] do Lipska by žalobkyně musela vykonat bez závislosti na tom, zda v té době již služební orgán o žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby rozhodl, či nikoli. Uzavřel tedy, že jednání žalované nebylo v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody.

13. Nadto soud poukázal na to, že v září [rok] byla žalobkyně přijata do tříletého prezenčního doktorského studijního programu na Univerzitě Lipsko v oboru Globální studia se zaměřením na dizertační práce na téma česko-německé přeshraniční spolupráce, což dle jeho názoru znamená, že studium mělo končit nejpozději v září [rok]. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že jde pouze k tíži žalobkyně, že studovala delší dobu, než je klasická délka studia, o čemž svědčila i skutečnost, že ještě v říjnu a listopadu [rok] existoval nájemní vztah a žalobkyně platila pravidelnou úhradu za byt v Lipsku i v tomto období a již dne [datum] podala žádost státnímu tajemníku Ministerstva zahraničních věcí o neplacené služební volno z důvodu dokončení doktorského studia v době od [datum] do [datum].

14. U nároku na náhradu škody ve výši [částka] za odměnu advokáta, který žalobkyni zastupoval, soud prvního stupně uvedl, že sice bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně udělila advokátu JUDr. [jméno] [příjmení] písemnou plnou moc k jejímu zastupování ve věci její žádosti, který jí fakturou [číslo] 2016 za právní služby vyúčtoval částku [částka] splatnou dne [datum]. Za rozhodné však vzal to, že nebylo prokázáno, za jaké právní služby byla částka [částka] žalobkyni advokátem fakturována a že žalobkyně tuto fakturu zaplatila. V této souvislosti poukázal na to, že ze spisu služebního orgánu prvního stupně vyplynulo, že JUDr. [jméno] [příjmení] se účastnil jednání dne [datum] společně s žalobkyní u státního tajemníka Ministerstva zahraničních věcí, jehož obsahem byla informace, že rozhodnutí ve věci žádosti žalobkyně o přerušení výkonu služby za účelem dalšího vzdělání bude vyhotoveno a doručeno v termínu do [datum], avšak ze spisu nevyplynuly další úkony tehdejšího právního zástupce žalobkyně. Naopak podle soudu prvního stupně ze spisu vyplynulo, že dále již žalobkyně jednala sama. V tomto ohledu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v té části, za jaké právní úkony měla svému tehdejšímu právnímu zástupci částku [částka] zaplatit a zda tuto částku zaplatila. Navíc soud prvního stupně vzal v úvahu obecné pravidlo, kterým je ovládáno správní řízení, a to že ve správním řízení si příslušný účastník nese své náklady sám, jak tomu bylo dle soudu prvního stupně i v tomto případě. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 302/07, také uvedl, že domáhat se příslušných nákladů je nutné vždy v příslušném správním řízení. Současně podle soudu prvního stupně nebyla splněna zákonná podmínka, že příslušné rozhodnutí bylo jako nezákonné změněno nebo zrušeno.

15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť obě účastníce byly úspěšně jen částečně.

16. Proti tomuto rozsudku, ale jen proti zamítavému výroku I. a výroku o nákladech řízení III., podala žalobkyně včasné odvolání. Vyjádřila v něm především nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla dána příčinná souvislost mezi vznikem jí tvrzené škody a jednáním služebního orgánu, respektive že škoda nebyla prokázána. V této souvislosti zdůraznila, při sjednání ubytování na měsíc listopad [rok] vycházela z principu legitimního očekávání, že o její žádosti bude rozhodnuto v zákonném předepsané lhůtě. Podle jejího názoru jí nelze klást k tíži nedodržení správného úředního postupu ze strany služebního orgánu. Pokud jí bylo kladeno k tíži, že zákonná lhůta končila dne [datum], tj. již v listopadu [rok], pak namítla, že si musela zajistit ubytování i na zbývajících 26 dnů měsíce listopadu. Nesouhlasila ani s polemikou soudu prvního stupně, že měla sjednáno ubytování i na předchozí období, neboť k tomu předložila dostatečné důkazy, a pokud je soud prvého stupně neshledal dostatečnými, měl ji vyzvat k jejich doplnění. U škody v podobě cestovného namítla, že z obsahu spisového materiálu jasně vyplynulo, že tato cesta byla nadbytečná, neboť pokud by o její žádosti bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě, konzultace by byla konána v řádném (jiném termínu). K tomu dodala, že studium z důvodů řádného plnění studijních povinností přerušila (i po dohodě a konzultaci s jejím tehdejšímu nadřízenými a legitimním očekávání naplnění této dohody v podobě jejího uvolnění v dalším období pro účely dokončení studia, tj. v rozhodnou dobu nestudovala déle, než je klasická délka studia. Ohledně náhrady odměny za právní služby setrvala na svém názoru, že právní služby jí byly poskytnuty právě v souvislosti s nesprávným úředním postupem, přičemž JUDr. [jméno] [příjmení] ji zastupoval i při podání odvolání, nicméně faktura byla vystavena za právní služby týkající se nesprávného úředního postupu na prvním stupni. Zdůraznila pak, že v řízení na prvním stupni byla nucena vyhledat odbornou právní pomoc v přímé souvislosti s nesprávným úředním postupem. K neprokázání úhrady uvedla, že ji soud prvního stupně nevyzval ani nepoučil k nutnosti doložit tuto skutečnost, a proto měla legitimně za to, že postačí předložení faktury. Nesouhlasila rovněž s názorem soudu prvního stupně, že obě účastnice byly ve sporu úspěšní pouze částečně. V této souvislosti vyjádřila názor, že bylo jasně konstatováno porušení jejího práva na spravedlivý proces, a že skutečnost, že jí nebyly přiznány i další jí uplatněné nároky, jí nelze klást k tíži, neboť jednoho z nich se v důsledku délky vyřízení jejího nároku konstruktivně vzdala (restituční nárok), druhého z nich v podobě peněžitého přiměřeného zadostiučinění se de facto také vzdala (preferovala konstatování porušení práva) a v rozhodnutí nároku o škodě nebylo pravomocně rozhodnuto. Zdůraznila tedy, že ve věci byla plně úspěšná i proto, že předmětné řízení bylo zatíženo i komplikovanými spory o působnost a pravomoc. Navrhla tedy, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, aby žalobě se v plném rozsahu vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. K odvolání žalobkyně uvedla, že její námitky byly stejné jako argumentace obsažená v žalobě a v jejím doplnění. Podle žalované se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal s provedenými důkazy a dospěl ke správnému závěru, že požadované nároky nebyly důvodné. Správný byl též výrok o náhradě nákladů řízení, neboť obě účastnice byly ve věci úspěšní pouze částečně.

18. Odvolací soud přezkoumal rozsudek ve smyslu § 212 a § 212a odst. 1 a 5 ve spojení s § 214 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nebylo důvodné.

19. Soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl řádně zjištěn skutkový stav, podle kterého bylo možné ve věci rozhodnout a v tomto ohledu lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že u nároků uplatněných žalobkyní v daném případě nebyly splněny všechny předpoklady dané zákonem č. 82/1998 Sb. pro odpovědnost státu za vzniklou škodu. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně v tomto ohledu náležitě vypořádal se žalobkyní tvrzenými rozhodnými skutečnostmi a s důkazy k nim navrženými.

20. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně u nároku na náhradu škody ve výši [částka] za nájemné za listopad 2016 uzavřel, že bylo pouze věcí a rizikem žalobkyně, že nájemní smlouvu za daný měsíc uzavřela, a to ještě před uplynutím zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o její žádosti, kdy ani nemohla předpokládat výsledek tohoto řízení, respektive že její žádosti bude vyhověno.

21. U nároku na náhradu škody ve výši [částka] za cestu do Lipska dne [datum] odvolací soud vzal v úvahu, že takovou cestu by žalobkyně musela vykonat bez závislosti na tom, zda v té době již služební orgán o její žádosti o přerušení výkonu služby rozhodl, či nikoli.

22. U nároku na náhradu škody ve výši [částka] za odměnu advokáta odvolací soud především přihlédl k tomu, že se nejednalo o účelně vynaložené náklady, neboť v poměrech projednávané věci nebylo rozhodnutí služebního orgánu pro nezákonnost zrušeno či změněno. Nadto, jak již také uvedl soud prvního stupně, jednalo se o správní řízení, v rámci kterého si příslušný účastník nese své náklady sám.

23. Z výše uvedeného důvodu odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v zamítavém výroku I. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení, ve kterém nebylo shledáno pochybení, neboť zcela odpovídalo průběhu a výsledku řízení před soudem prvního stupně, a to s ohledem na zamítnutí žaloby pod výrokem I. a vyhovění žaloby pod výrokem II.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch, přičemž jí ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. vznikly náklady řízení za písemné vyjádření k odvolání žalobkyně, za přípravu účasti na jednání odvolacího soudu a za účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], tedy celkem ve výši [částka].

25. Výrok II. nebyl odvoláním dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).