o určení otcovství, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. října 2024, č. j. 46 C 97/2013-1011, opraveného usnesením téhož soudu ze dne 12. prosince 2024, č. j. 46 C 97/2013-1016,

1. Rozsudkem v záhlaví označeném soud prvního stupně určil, že žalovaný [jméno FO] narozený [datum] je otcem nezletilého [jméno FO] narozeného [datum] (omylem uvedeno [Anonymizováno]), rodné číslo [RČ] z matky [jméno FO] dříve [jméno FO] narozené [datum] (výrok I.). Výrokem II. svěřil nezletilého do péče matky a žalovanému uložil povinnost zaplatit výživné pro nezletilého za dobu od [datum] do [datum] v částce 10 000 Kč měsíčně, za dobu od [datum] do [datum] v částce 7 000 Kč měsíčně a za dobu od [datum] nadále ve výši 8 500 Kč měsíčně splatných k rukám matky vždy do každého šestnáctého dne v měsíci, za které je výživné placeno (výrok III.). Dlužné výživné za dobu od [datum] od [datum] ve výši 1 210 000 Kč uložil žalovanému platit spolu s běžným výživným ve splátkách po 50 tisících korunách pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem, v němž rozsudek nabude právní moci (výrok IV.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 57 651,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Advokát], a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu zálohovaného tlumočného (výrok V. a VI.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na určení otcovství k nezletilému [jméno FO] narozenému [datum]určením otcovství spojeném). Žalobkyně žalobu založila na tvrzení, že měla známost se žalovaným od roku 2009, jednalo se o intimní vztah. Na dovolené v [adresa] v září 2011 měla opakovaně nechráněný styk se žalovaným, z něhož otěhotněla, a dne [datum] se narodil nezletilý [jméno FO], jehož otcem je žalovaný. Zdůraznila, že v době rozhodné pro početí měla pohlavní styk pouze se žalovaným. Po oznámení těhotenství žalovaný nejprve navrhl umělé přerušení těhotenství, následné přestal se žalovanou komunikovat a na její žádost o pomoc jí sdělil, že dítě není jeho a že platit na něj výživné odmítá. Žalobkyně i nezletilý mají [stát] státní občanství, žalobkyně proto musela hradit veškerá lékařská ošetření. Nezletilý má zdravotní potíže vyžadující zvýšené finanční náklady.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Nesporoval tvrzení žalobkyně, že byla zaměstnána u jeho otce jako servírka, popíral však její tvrzení, že spolu měli intimní známost, stejně tak popíral její tvrzení o společné dovolené v [stát]. Tvrdil, že žalobkyně navštívila [stát] sama, jemu pouze volala, dokonce se i potkali, intimní styk však spolu neměli. V rozhodném období pro početí byl zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], která se nachází v obci [adresa]. Rozvrh pracovní doby žalovaného byl od pondělí do soboty, vždy pracoval šest pracovních dnů v týdnu. V rozhodném období nečerpal žádnou dovolenou a docházel do zaměstnání, z čehož je zřejmé, že k početí nezletilého [jméno FO] nedošlo způsobem, který popisuje žalobkyně. Zdůraznil, že vzdálenost místa výkonu práce žalovaného od [adresa], kam měla žalobkyně přiletět, je dle webového vyhledávače [www] 390 km, jízda autem cca trvá čtyři hodiny při ideálních cestovních podmínkách.

4. Soud prvního stupně již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. [spisová značka] tak, že žalobu na určení, že žalovaný je otcem nezletilého [jméno FO] zamítl.

5. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací usnesením ze dne 2. listopadu 2023, č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výrocích II., III., IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodl, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný samosoudce. Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud přistoupil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

6. V dalším řízení soud prvního stupně, doplnil dokazování, respektive jej zopakoval (mimo jiné výslechem žalobkyně, svědka [jméno FO]) a vyšel ze zjištění, že dne [datum] se narodil žalobkyni syn [jméno FO] při spontánním porodu, v termínu, porodní váha činila 2 520 g, délka 46 cm a ihned byl hospitalizován pro zdravotní potíže v [nazev] nemocnici. Žalobkyně platila náklady spojené se zdravotními obtížemi nezletilého, neboť jako cizinec nebyla zdravotně pojištěna. Nezletilý trpí vrozenou vadou srdce, neslyší na levé ucho, má dýchací potíže a potíže s ledvinami, proto podstoupil několik operací.

7. Soud prvního stupně určil otcovství žalovaného k nezletilému a uvedl, že provedl důkaz zprávami o průběhu zaměstnání žalovaného od roku 2011, z nichž bylo prokázáno, že žalovaný v roce 2011 byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a přiřazen k dočasnému výkonu práce ke společnosti [právnická osoba], což bylo v průběhu roku 2011 několikrát prodlužováno. Z potvrzení společnosti [právnická osoba] ze dne 28. 4. 2023 vzal za prokázané, že žalovaný v období od 1. 9. 2011 do 31. 10. 2011 měl pracovní dny pondělí až pátek a dovolenou nečerpal. S ohledem na další dokazování dospěl k závěru, že skutečnost nečerpání dovolené žalovaný v době rozhodné pro početí nezletilého, není důkazem o nemožnosti otcovství žalovaného k nezletilému. Uvedl, že skutečnosti namítané žalovaným považuje pouze za obranu žalovaného, neboť pro určení otcovství k nezletilému vzal za rozhodné, že v době, která je rozhodným obdobím pro početí dítěte, tj. mezi 9. 8. 2011 a 27. 12. 2011, byla žalobkyně od 31. 8. 2011 do 11. 9. 2011 v [stát], žalovaný se s ní minimálně sešel, což bylo konstatováno opatrovníkem žalovaného při jednání konaném dne 25. 3. 2015. Žalovaný však měl možnost se se žalobkyní setkat i jindy v době jejího pobytu v [stát], když cesta z místa bydliště žalovaného v dané době do [adresa] trvala přibližně čtyři hodiny a žalovaný měl či mohl pro dopravu použít vlastní vozidlo. Ačkoliv žalovaný od počátku řízení popíral a nadále popírá možnost otcovství k nezletilému, současně rezolutně odmítl poskytnout biologický materiál za účelem provedení znaleckého posudku, stejné stanovisko pak zaujal i otec žalovaného a jeho syn [jméno FO]. Zdůraznil, že v době, kdy žalovaný jezdil do [adresa], měl se žalobkyní opakovaně intimní styk, je tak zřejmé, že v době rozhodné pro početí intimní styk účastníků nebyl zcela ojedinělou záležitostí, když sám žalovaný uvedl, že styk se žalobkyní měl ještě v červnu 2011. Soud prvního stupně tak dovodil i časovou souvislost mezi styky účastníků a rozhodným obdobím pro početí, když za situace, kdy se žalovaný s žalobkyní zcela určitě při jejím pobytu v [stát] setkal, a v dřívějším období mezi nimi docházelo opakovaně k intimním stykům, nelze vyloučit intimní styk i v době rozhodné pro početí. Tato hypotéza je podporována i postojem žalovaného, stejně tak postojem otce a syna žalovaného, kteří absolutně odmítají poskytnutí biologického vzorku pro zpracování znaleckého posudku.

8. Soud prvního stupně rozhodl i o péči a výživě nezletilého. Za situace, kdy nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o případných nedostatcích v péči matky, svěřil nezletilého do její péče. Se zřetelem k tomu, že o výživě nezletilého bylo rozhodováno od [datum], soud prvního stupně výživné stanovil ve třech časových obdobích. V době od [datum] do [datum] stanovil výživné k žalovanému ve výši 10 000 Kč měsíčně s odůvodněním, že v této době žalobkyně prokazatelně nepracovala, pobírala pouze dávky sociální podpory, přičemž svoji vyživovací povinnost k nezletilému zcela vyvažovala osobní péči. Výživné stanovil ve vyšší částce proto, že v souvislosti se zdravotním stavem nezletilého měla žalobkyně značné náklady, neboť nezletilý nebyl zdravotně pojištěn, proto tyto náklady musela hradit výlučně matka (prokázala minimální výdaje v roce 2012 ve výši 67 547 Kč, tj. průměrně 9 649 Kč za 7 měsíců, v roce 2013 celkově 25 458 Kč). Soud prvního stupně konstatoval, že povinnost žalovaného platit výživné ve výši 10 000 Kč, je s ohledem na výši nákladů vynaložených v souvislosti se zdravotním stavem nezletilého a na výši nákladů vynaložených žalobkyní na bydlení žalobkyně, saturujících i bydlení nezletilého (částka přesahující 14 000 Kč), přiměřená.

9. Za dobu od [datum] do [datum] soud prvního stupně stanovil výživné v částce 7 000 Kč měsíčně. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně od roku 2014 začala v různých obdobích pracovat. Ačkoliv prokázala pouze příjem za některá období a její pracovní úvazek byl zpravidla snížený, soud prvního stupně vycházel ze sdělení [orgán] ohledně průměrného výdělku dosahovaného v této době osobami se základním vzděláním (18 360 Kč v roce 2014-22 500 Kč v roce 2018). Náklady na bydlení žalobkyně činily částku 16 000 Kč, nezletilý od roku 2016 navštěvoval kurzy karate, kde matka platila příspěvek 7 600 Kč/rok, od září 2016 docházel do mateřské školy, kde matka platila 865 Kč a stravu 1 320 Kč, od roku 2017 pak platila měsíčně 225 Kč za hodiny angličtiny. V roce 2018 vynaložila částku 7 237 Kč za brýle pro nezletilého.

10. Pro období od [datum] nadále soud prvního stupně stanovil výživné otci ve výši 8 500 Kč měsíčně, přičemž datum počátku změny výše výživného vázal k nástupu nezletilého do školy. Uvedl, že náklady na bydlení činily až do [datum] nadále částku 16 000 Kč, od [datum] pak žalobkyně platila v důsledku změny nájmu bytu částku 25 000 Kč jako nájemné, avšak jednalo se o byt o výměře 96 m², zálohy na služby spojené s užíváním bytu byly stanoveny ve výši 4 800 Kč. Žalobkyně nezdůvodnila změnu nájmu bytu žádnou skutečností ze strany nezletilého, soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že zvýšené náklady na bydlení nemohou jít k tíži zvýšených nákladů nezletilého na bydlení, zejména za situace, kdy žalobkyně sama uvedla, že po určité období s nimi bydlela i její matka. S nástupem nezletilého do školy měla žalobkyně náklady v souvislosti s mimoškolní činností nezletilého (karate ve výši 760 Kč/měsíc), platila 400 Kč družinu a 428 Kč za jídlo ve škole, od roku 2020 pak 100 Kč/měsíc za jógu. Další výdaje vznikaly žalobkyni v souvislosti se zdravotním stavem nezletilého (očkování, zubní ošetření a výkony), ve výši 1 300 Kč za rok 2019 a 12 694 Kč za rok 2021. Při stanovení výše výživného soud vycházel z hypotetického výdělku žalobkyně za období od roku 2018 ve výši 22 500 Kč do roku 2021 ve výši 28 750 Kč (zjištěno ze zprávy [orgán]), neboť ani pro toto období žalobkyně neprokázala příjem v souvislém časovém období. Až od 1. 11. 2021 žalobkyně prokázala příjem ve výši 700 EUR do 30. 8. 2023 a od 1. 9. 2023 ve výši 1 000 EUR.

11. K výdělkovým schopnostem a možnostem žalovaného, z nichž soud prvního stupně vycházel, uvedl, že ačkoliv byl žalovaný vyzván k doložení výše příjmu, předložil pouze dopis ze dne 1. 4. 2024, z něhož je zřejmé, že má za období, pro které nebude vykonávat činnost pro žádného uživatele, tj. za období dostupnosti, příjem 800 EUR. Za této situace soud prvního stupně aplikoval § 916 o.z. a vycházel z 25násobku životního minima jednotlivce, který činil již od roku [datum] částku 3 410 Kč (tj. 85 250 Kč/měsíc), od 1. 4. 2020 do 31. 3. 2022 částku 3 860 Kč (tj. 96 500 Kč/měsíc), od 1. 4. 2022 do 30. 6. 2022 částku 4 250 Kč (tj. 106 250 Kč/měsíc), od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022 částku 4 620 Kč (tj. 115 500 Kč/měsíc) a od 1. 1. 2023 částku 4 860 Kč (tj. 121 500 Kč/měsíc).

12. Dlužné výživné stanovil za dobu od [datum] do [datum], tj. [číslo] dní [měsíc] [rok] + 18 měsíců krát 10 000 Kč měsíc částkou 189 000 Kč.

13. Za období od [datum] do [datum] (tj. 56 měsíců á 7 000 Kč/měsíc) částkou 392 000 Kč a za dobou od [datum] do [datum] (den vyhlášení rozsudku) částkou 629 000 Kč (74 měsíců á 8 500 Kč/měsíc). Dluh v celkové výši 1 210 000 Kč uložil otci zaplatit ve splátkách po 50 000 Kč měsíčně, kterou považoval za minimální částku proto, že při splátkách v uvedené výši by žalovaný měl dluh zaplatil za dobu 24 měsíců.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř., a náhradu účelně vynaložených nákladů procesně úspěšnou žalobkyni stanovil v celkové částce 57 651,10 Kč sestávajících z nákladů za právní zastoupení advokátem podle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen a.t.) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč (§ 8 odst. 3 a.t.). Uvedl, že řízení o určení otcovství je ze zákona spojeno s řízením o výchově a výživě nezletilého, tj. řízením ve věcech péče soudu o nezletilé, v němž je tarifní hodnota podle § 9 odst. 2 a.t. ve výši 5 000 Kč. Vyšel proto z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč (právní úkon služby 1 500 Kč, za 21 úkonů, které specifikoval v bodu 38 rozsudku a za zálohy na náklady spojené se zpracováním znaleckého posudku, včetně 21 % DPH stanovil částkou 57 651,10 Kč. Konstatoval, že žalobkyni nebyly přiznány požadované úkony, například dotazy na stav řízení, sdělení kontaktních údajů svědků, označení důkazů, doložení listin a podobně, neboť tato podání nejsou písemným podáním ve věci samé, jak má na mysli § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 2 písm. h) a.t.

15. Rozsudek napadla žalobkyně i žalovaný včas podaným odvoláním.

16. Žalovaný brojil proti výroku o určení otcovství a na něj navazujících výroků o úpravě poměrů nezletilého, žalobkyně brojila proti výroku o náhradě nákladů řízení.

17. Žalovaný konstatoval, že soud prvního stupně stěžejní otázku, zda je žalovaný otcem nezletilého [jméno FO] či nikoliv neposoudil správně, když rozhodnutí vydal, aniž by jej řádně odůvodnil, a především nebylo podloženo důkazními prostředky. Soud musí při svém hodnocení vycházet z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které toto tvrzení prokazují. Žalobkyně však skutečnost, že byla se žalovaným na dovolené, prokazuje pouze letenkami z [adresa] do [adresa] a zpět. Vzdálenost mezi letištěm [adresa] – [adresa] a nejoblíbenějším výletním místem v [adresa] – městem [adresa] činí dle vyhledávače [www] 649 km a zdolání této délky trvá cca šest a půl hodiny. Pro cesty do [adresa] bývá využíváno letiště [adresa], případně i možno letět na mezinárodní letiště v [adresa]. Žalobkyně neuvedla žádné bližší podrobnosti ohledně místa pobytu, neznala jméno města, název hotelu ani žádné památky, které by na dovolené viděla. Skutečnost, že byla se žalovaným na dovolené neprokázala ani žádnou fotografií. Oproti popsanému tvrzení žalobkyně stojí tvrzení žalovaného, že v rozhodném období nečerpal dovolenou, neboť byl v zaměstnání. Toto tvrzení potvrdil i zaměstnavatel žalovaného a bylo prokázáno i výpisem všech zaměstnání, že v rozhodném období skutečně byl přidělen k práci u společnosti [právnická osoba], která vystavila příslušné potvrzení. Vyplývá z něj, že řetězení pracovních poměrů žalovaného vylučovalo čerpání dovolené, navíc otec žalovaného vysvětlil, že v [stát] platí princip celozávodních dovolených, kdy jsou provozy celoplošně uzavírány v měsíci srpnu a všem zaměstnancům je v tomto období přidělena dovolená, kterou musí vyčerpat. Zbývající dny dovolené pak zaměstnanci čerpají o vánočních svátcích z tohoto důvodu je zcela nemyslitelné, že by žalovaný mohl čerpat dovolenou v září, když v tomto období měl v platnosti pracovní kontrakt ([datum]- [datum]). S ohledem na uvedené považoval odvolatel za zcela nesporné, že vylíčení skutečností rozhodných pro právní posouzení věci tak, jak jej soudu předložila žalobkyně, bylo zcela vyvráceno. Úvahu soudu, že i když nečerpal dovolenou, mohl žalovaný za žalobkyní do [adresa] zajet a vykonat zde s ní pohlavní styk tak, aby zplodil [jméno FO], označil odvolatel za nepoctivé hodnocení důkazu. Zdůraznil, že navrhoval provedení důkazu oficiálním dotazem na zaměstnavatele (za situace, kdy mu bylo soudem sděleno, že nevěří potvrzení, které vystavila společnost [právnická osoba]), ale tento důkaz soud neprovedl, a tímto postupem porušil procesní práva žalovaného. Svoji DNA odmítl poskytnout proto, že je hluboce věřícím člověkem, v [stát] společnosti není poskytování DNA pozitivně přijímáno, a je to v rozporu s jeho přesvědčením a vírou. [stát] právní zástupce žalovanému při konzultaci sdělil, že není povinen podle [stát] zákonů DNA poskytovat, což žalovaný jakožto [stát] státní občan přijal tak, že jedná v souladu se zákony své země.

18. Akcentoval, že v mezidobí došlo ke změně trvalého pobytu nezletilého, který žije ve [stát], místně příslušným soudem by tedy měl být příslušný soud v [stát], nikoliv soud v [adresa].

19. K výši výživného stanovené soudem prvního stupně odvolatel uvedl, že pracovní trh v [stát] je takový, že je velmi komplikované získat práci, a pokud se podaří zaměstnání získat, bývá pracovní poměr sjednáván pouze na krátká časová období. Z tohoto důvodu má u sebe žalovaný vždy krátké časové úseky pro své zaměstnání. Označil za protiprávní rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že mu vyměřil výživné i v době, kdy zaměstnán nebyl. Tvrdil, že jeho čistý měsíční příjem činí 1 100 EUR měsíčně, výživné tak, jak mu bylo stanoveno, je pro něj zcela likvidační. Za přiměřené výživné považoval částku 5 000 Kč měsíčně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit mu náklady řízení.

20. Žalobkyně považovala rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku V. za vadné proto, že obvodní soud nesprávně stanovil tarifní hodnotu věci a nepřiznal náhradu nákladu se některé úkony právní služby, které byly pro hájení práv žalobkyně, respektive též nezletilého, nezbytné. Uvedla, že by jí, nad rámec úkonů právní služby obsažených v přezkoumávaném rozsudku, měla být přiznána náhrada minimálně za písemné podání nebo návrh ve věci samé, sdělení kontaktních údajů svědka a návrh otázek na svědky ze dne 18. 3. 2015 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), písemné podání nebo návrh ve věci samé, označení důkazů k výzvě soudu ze dne 16. 2. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), účast na jednání u Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 30. 5. 2023 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), písemné podání nebo návrh ve věci samé, doložení listin k příjmům a výdajů žalobkyně k výzvě soudu ze dne 23. 7. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), písemné podání nebo návrh ve věci samé, vyjádření žalobkyně k příjmům a výdajům žalobkyně k výzvě soudu ze dne 8. 8. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, tedy celkem za dalších 5 úkonů právní služby včetně režijního paušálu.

21. Uvedla dále, že sazba odměny za 1 úkon právní služby, v závislosti na celkové hodnotě sporu podle § 8 odst. 2 ve spojení s § 7 advokátního tarifu činí 13 140 Kč bez DPH. Z hodnoty přiznaného výživného by měl soud vycházet, neboť se jedná o vyšší tarifní hodnotu z více věcí projednávaných společně, což žalobkyně opírala o závěry ústavního soudu vyslovené například v usnesení ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3514/13, z něhož citovala. Namítala, že v daném případě je hodnota sporu seznatelná přímo z rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], neboť tím bylo přiznáno právo na zaplacení dlužného výživného přesně stanovené výši (1 210 000 Kč), a proto má mít při výpočtu tarifní hodnoty sporu takto přiznaná částka přednost. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. změnil a přiznal jí náhradu nákladů za 26 úkonů právní služby v souhrnné výši 341 640 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 7 800 Kč, celkem 422 822,40 Kč včetně DPH.

22. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že žalovaný nyní v odvolání tvrdí, že cesta z místa pobytu žalovaného do [adresa] trvá 6,5 hodiny, nicméně otec žalovaného ze své zkušenosti uvedl při opakovaném výslechu, že cesta je reálná za 4-4,5 hodiny, kdy se jedná o zcela zvládnutelnou trasu i dobu jízdy. Žalobkyně, vysvětlila důvod, proč neměla později možnost doložit soudu fotografie z dovolené, navíc bylo svědecky prokázáno, že tyto fotografie ukazovala žalobkyně svým kamarádkám. Poukázala na to, že žalovaný sám, prostřednictvím svého zástupce, přiznal, že se při cestě žalobkyně do [stát] s žalovaným setkala. Vzhledem k prokázanému mileneckého vztahu mezi nimi je tak jakékoliv popírání žalovaného nevěrohodné, čemuž svědčí i zřejmá snaha žalovaného, a i jeho rodinných příslušníků vyhnout se provedení testu DNA k určení otcovství.

23. K potvrzení společnosti [právnická osoba] žalobkyně uvedla, že z předloženého potvrzení není možné adekvátně osvědčit jeho autenticitu, tedy skutečnost, že bylo potvrzení vystaveno skutečně jmenovanou společností. I pokud by předmětné potvrzení bylo autentické a pravdivé, nijak nevylučuje, že došlo mezi žalobkyní a žalovaným v rozhodné době k souloži (k té mohlo docházet i mimo pracovní dobu žalovaného, pokud by skutečně do zaměstnání docházel). Ačkoliv žalovaný rozporuje, že by mohl mít v době početí nezletilého dovolenou, jeho otec nepřímo potvrdil možnost toho, že žalovaný dovolenou měl, když ve svém opakovaném výslechu uvedl: „Já jsem v kontaktu se svými příbuznými v [stát], a tak vím, že v [stát] jsou 3 týdny dovolené, přičemž 2 týdny se čerpají v srpnu a 1 týden pak koncem roku. Většinou firma určuje termín dovolené, jen výjimečně si může požádat zaměstnanec.“ Akcentovala, že v důsledku odepření testu DNA ze strany žalovaného se žalovaný dostal do důkazní nouze, což není vinou soudu, ale samotného žalovaného.

24. K soudem stanovené výši výživného žalobkyně uvedla, že žalovaný je nepochybně schopen platit výživné ve stanovené výši. Skutečnost, že dlužné výživné dosáhlo takové výše, není vinou soudu ani žalobkyně, ale právě žalovaného, který výživné pro nezletilého doposud nikdy nezaplatil. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně navíc vyplývá, že soud přistoupil ke stanovení výživného velmi důsledně a citlivě, právě s ohledem na potřeby nezletilého a možnosti žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.-IV. a ve výroku VI. potvrdil.

25. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dokazování doplnil.

26. Za potvrzení zaměstnavatele žalobkyně odvolací soud zjistil, že za dobu od ledna do února 2025 činil její průměrný čistý měsíční příjem částku 1010,95 EUR, za dobu od července 2024 do prosince 2024 částku 1026,33 EUR.

27. Odvolání žalovaného není důvodné, odvolání žalobkyně je důvodné z části.

28. Soud prvního stupně mlčky a správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost, a věc v souladu s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. posoudil podle právní úpravy provedené zákonem č. 94/1963 Sb., zákon o rodině.

29. Rozhodnutí záviselo na zjištění, zda žalovaný se žalobkyní souložil v době, od které neprošlo do narození nezletilého [jméno FO] méně než 180 a více než 300 dnů, když nebyly ani tvrzeny žádné závažné okolnosti, které by otcovství žalovaného jinak vylučovaly.

30. Žalobkyně tvrdila, že k početí nezletilého došlo v září 2011 v průběhu dovolené, kterou trávila se žalovaným v [adresa], žalovaný tvrzení o společné dovolené negoval. Svoji obranu pak ústy ustanoveného opatrovníka postavil na tvrzení, že v měsíci září až říjnu 2011 byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba] v [adresa], s výkonem práce v „[jméno FO]“ v obci [adresa]. Nejprve žalovaný tvrdil, že v [stát] se se žalobkyní sešel, avšak intimní styk spolu neměli, v dalším průběhu řízení jakýkoliv osobní kontakt se žalobkyní v [stát] v září 2011 popíral.

31. Soud prvního stupně k rozhodným skutečnostem provedl všechny dostupné relevantní důkazy, které hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), kdy soud hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Hodnocením důkazů se tedy rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, tj. zda jsou upotřebitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě, v jakém směru. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy pro rozhodnutí významné a zákonné podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1009/98, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4792/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3318/2013).

32. Soudem prvního stupně přijatý závěr, že v rozhodném období došlo k souloži mezi žalobkyní a žalovaným, odpovídá provedeným důkazům, když bylo mimo jiné zjištěno, že i v době předchozí spolu měli známost, v době rozhodné pro početí se tedy nejednalo o ojedinělý intimní styk. Tvrzení o intimní známosti žalobkyně se žalovaným potvrdila i svědkyně [jméno FO] slyšená při jednání odvolacího soudu před vydáním kasačního rozhodnutí, která vypověděla, že žalobkyně a žalovaný spolu měli intimní vztah trvající 7-8 měsíců před odjezdem žalobkyně na společnou dovolenou se žalovaným do [adresa]. Uvedla, že společné fotografie z této dovolené viděla a že nezletilý [jméno FO] byl nejprve „kopií“ svého dědečka později nabýval podobu žalovaného. Za skutkově významný odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, považuje konzistentně odmítavý postoj žalovaného, a na jeho přání i ostatních členů rodiny (otec nezletilého, syn žalovaného), k poskytnutí biologického materiálu pro účely vypracování znaleckého posudku. Tímto svým procesním postojem zmařil provedení důkazu způsobilého určit či vyloučit otcovství žalovaného s mírou pravděpodobnosti blížící se obvykle ke 100 %. Zmaření tohoto důkazu žalovaným, a na jeho pokyn i členy jeho rodiny, tak odvolací soud považuje, ve spojení s ostatními skutkovými závěry přijatými soudem prvního stupně, za nepřímý důkaz o otcovství žalovaného. Této skutkové rovině sporu je pak zcela přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že „…skutečnost o nečerpání dovolené v době rozhodné pro početí nezletilého, není důkazem o nemožnosti otcovství žalovaného k nezletilému, zvláště za situace, kdy sám uvedl, že se se žalobkyní v rozhodném období minimálně sešel“. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení otcovství a ve výroku o péči nezletilého podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval i správnou právní normu, kterou rovněž správně vyložil.

33. K rozhodnutí o výši výživného odvolací soud opětovně připomíná, že žalovaný byl po celou dobu řízení, tedy pro dobu 12 let, zcela nečinný nejen pro účely objasnění otcovství nezletilého, ale i jeho výdělkových schopností a možností. Soud prvního stupně proto správně přistoupil k aplikaci § 916 o.z. a vycházel z 25násobku životního minima tak, jak je uvedeno v bodu 36 přezkoumávaného rozhodnutí. Ani v odvolacím řízení žalovaný nezpřístupnil výši svých příjmů ani své majetkové poměry. K návrhu žalovaného obsahující požadavek adresovaný odvolacímu soudu, aby vyžádal zprávy od [stát] zaměstnavatelů odvolací soud nepřihlédl, neboť tento návrh se dostal do dispozice odvolacího soudu poté, co dokazování již bylo skončeno a jednání odročeno pouze za účelem publikace rozhodnutí. S uvedenými důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil rovněž i ve výroku o běžném výživném.

34. Se zřetelem k plynutí času od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo ke změně výše nedoplatku, který za dobu od [datum] do [datum], tedy k datu posledně splatného výživného činí částku 1 269 500 Kč. Tento nedoplatek byl otci uložen zaplatit ve plátkách spolu s běžným výživným v částce 50 000 Kč, aby měl nezletilý tyto finanční prostředky průběžně k dispozici, když do [věk] let věku nezletilého saturovala jeho odůvodněné potřeby výlučně matka.

35. Právní úprava náhrady nákladů řízení (řízení sporné) stojí na zásadě míry úspěchu ve věci, přitom procesně úspěšné procesní straně lze přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly vynaloženy účelně. Účelně vynaložené náklady jsou ty, které musela procesní strana nezbytně vynaložit k hájení svých práv. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou obecně nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nesmí však jít o úkon právní služby, který nesměřuje k hájení práv účastníka řízení, a jedná se proto jen o navýšení náhrady, která musí být druhou procesně neúspěšnou stranou nahrazena.

36. V souzené věci soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však nesdílí její názor, že úkony právní služby specifikované v bodu 39 rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou úkony účelně vynaloženými, neboť se nejedná o úkony podle § 11 odst. 1 písm. d) a.t. Odvolací soud považuje podání ze dne 18. 3. 2015 obsahující i návrhy otázek na svědky, podání ze dne 16. 2. 2023 obsahující označení důkazů k výzvě soudu, účast u jednání konaného dne 30. 5. 2023 a vyjádření žalobkyně k příjmům a výdajům žalobkyně učiněné k výzvě soudu ze dne 8. 8. 2024 za úkony právní služby týkající se věci samé, nikoliv však již podání žalobkyně ze dne 23. 7. 2024, kterým oznamovala soudu, že v příloze zasílá výši svých příjmů, náklady na bydlení a podobně.

37. Nelze však již přisvědčit argumentaci žalobkyně, kterou zpochybňuje tarifní hodnotu, z níž soud prvního stupně při stanovení výše odměny vycházel. S řízením o určení otcovství je spojeno řízení o péči o nezletilé dítě (§ 422 zák. č. 292/2013 Sb.). Soud prvního stupně tedy správně aplikoval § 8 odst. 3 a.t. ve spojení s § 9 odst. 2 a.t., podle něhož tarifní hodnota ve věcech péče soudu o nezletilé činí částku 5 000 Kč, a nepochybil proto, jestliže vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kčpodle § 9 odst. 1 a.t.

38. S uvedenými důvody odvolací soud rozhodl o nákladech podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalované oproti soudu prvního stupně náhradu za další 4 úkony právní služby á 1 500 Kč, 4× paušální částku 300 Kč celkem 7 200 Kč bez DPH, z 21 % DPH ve výši 1 512 Kč 8 712 Kč. Celkem tedy náklady účelně vynaložené žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně činí částku 66 363,10 Kč.

39. Žalobkyně byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, byla jí proto přiznána plná náhrada nákladů řízení v celkové výši 7 623 Kč (2 úkony právní služby-vyjádření, účast u odvolacího jednání, 2 x půlúkony právní služby – odvolání do nákladů řízení, účast při publikaci rozhodnutí; Jeden úkon právní služby 1500 Kč, čtyřikrát paušální částka 450 Kč, 21% DPH 1 323 Kč)