pro zaplacení 962 318 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. září 2022, č. j. 13 C 240/2020-71 a doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 13 C 240/2020-74,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.). Výrokem II. žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím usnesením pak uvedený rozsudek doplnil o výrok III., kterým žalobci uložil zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši [částka] s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů spojených s vydáním doplňujícího usnesení.

2. Obvodní soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody způsobené mu porušením smluvní povinnosti z úvěrové smlouvy ze strany žalované spočívajícím v tom, že žalovaná nezahrnula do návrhu na vklad vlastnického práva dodatek kupní smlouvy.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť žádnou svou smluvní povinnost neporušila, z opatrnosti vznesla námitku promlčení.

4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Již v rozvodovém řízení s [jméno FO] měl žalobce obavy ze zadlužení či ztráty jejich nemovitého majetku, věděl i o jejím trestním stíhání (r. 2012). Rozsudkem vydaným v trestním řízení soud uložil [jméno FO] povinnost uhradit poškozené zaměstnavatelce náhradu škody částku [částka], rozsudek nabyl právní moci [datum]. Žalobce jako kupující a paní [jméno FO] (bývalá manželka žalobce) jako prodávající, dne [datum] uzavřeli smlouvu o převodu spoluvlastnického práva k nemovitostem ve [adresa], kupní cena byla sjednána ve výši [částka], přičemž částku ve výši [částka] se žalobce zavázal uhradit prostřednictvím úvěru. Žalobce uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o hypotečním úvěru (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem byl úvěr ve výši [částka] za účelem koupě spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve [adresa]. V bodě 7 Smlouvy si ujednali odkládací podmínku čerpání, a to předložení žalovanou předem schválené kupní smlouvy s vyznačením povolení vkladu vlastnického práva k výše uvedené nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce a ověření žalovanou prostřednictvím dálkového přístupu k údajům katastru nemovitostí, že na elektronickém výpisu z katastru nemovitostí (příslušném listu vlastnictví) je vyznačeno vlastnické právo žalobce k nemovitosti. Nedílnou součástí Smlouvy byly i úvěrové podmínky (úvěrové podmínky pro fyzické osoby s účinností od [datum], všeobecné obchodní podmínky). Dne [datum] žalobce a paní [jméno FO] uzavřeli k výše uvedené kupní smlouvě ze dne [datum] dodatek č. [hodnota], kterým byl nahrazen článek II. původní smlouvy ohledně úhrady kupní ceny nemovitosti. Žalobce dne [datum] podal návrh na vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, přílohou návrhu byla kupní smlouva bez dodatku. O podání návrhu na vklad práva do katastru informoval žalobce zaměstnankyni žalované, která s ním sjednávala Smlouvu. Dne [datum] byla mezi účastníky sjednána zástavní smlouva k předmětné nemovitosti ve prospěch žalované. Žalobce podal návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podáním ze dne [datum]. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], byl změněn rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], tak, že se určuje, že [jméno FO] je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu id. ½ nemovitostí ve [adresa] (které byly předmětem kupní smlouvy z [datum]). Soud dospěl k závěru, že zdejší žalobce a [jméno FO] /v řízení před Nejvyšším soudem žalovaný 1) a 2)/ a. příslušnému katastrálnímu úřadu předložili s návrhem na vklad neúčinnou kupní smlouvu, ačkoliv věděli či vědět měli a mohli, že bez splnění platebních povinností žalovaného 1) vůči žalované 2) podle účastníky sjednaného dodatku kupní smlouvy je uvedená kupní smlouva právně neúčinná a tudíž nemůže na jejím základě dojít ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 1), b. to vše v kontextu toho, že žalované 2) byla mj. shora uvedeným trestním rozsudkem uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] z titulu náhrady škody za způsobenou zpronevěru, c. přičemž žalovaný 1) jako bývalý manžel žalované 2) věděl anebo vědět mohl a měl, že popsaným nestandardním majetkovým převodem se žalovaná 2) zbavuje svého lukrativního majetku, čímž se objektivně ztěžuje vymahatelnost vykonatelné pohledávky žalobkyně (vzhledem k tomu, že např. z rozvodového spisu shora plyne, že žalovaný 1/ měl obavy majetkového charakteru v důsledku tehdejší panující situace na straně žalované 2/ mohl a měl si před uzavřením předmětné kupní smlouvy opatřit validní informace, jejichž znalost se mu nabízela v souvislosti s vedením trestního řízení proti žalované 2/ ještě za trvání jejich manželství), se dopustili obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák. Kupní smlouva ke dni [datum], kdy byl předložen návrh na vklad katastrálnímu úřadu, nebyla v důsledku nesplnění žalovaným 1) sjednané odkládací podmínky právně účinná. I když žalovaní 1) a 2) věděli, že jimi uzavřená kupní smlouva ke dni [datum] není právně účinná, neboť její účinnost byla odložena uvedenou odkládací podmínkou, a podle ní by nebylo možné vklad vlastnického práva povolit, přesto za této situace podali příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad podle této kupní smlouvy, k němuž (ať již úmyslně nebo z nedbalosti) nepřipojili předmětný dodatek. Uvedený právní úkon - předmětnou kupní smlouvu - shledává Nejvyšší soud ve smyslu § 39 obč. zák. za právní úkon obcházející zákon, neboť tím, že uvedení účastníci ke vkladovému řízení nepředložili jimi uzavřený dodatek ke kupní smlouvě (ať již úmyslně či v důsledku své nedbalosti) příslušnému katastrálnímu úřadu, objektivně tak vytvořili situaci, že jejich vkladovému návrhu bylo vyhověno, ačkoliv věděli či vědět měli a mohli, že v případě předložení dodatku kupní smlouvy by vkladový návrh musel být zamítnut. Ke dni [datum] byli jako vlastníci předmětných nemovitostí evidováni žalobce a [jméno FO], každý v id. 1/2.

5. Po právní stránce prvostupňový soud aplikoval ust. § 373 a 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do [datum] (dále jen „obch. zák.“) a žalobu zamítl, protože žalovaná neporušila žádnou povinnost plynoucí jí ze závazkového vztahu založeného Smlouvu o hypotéčním úvěru. Žalobci byly na koupi nemovitosti poskytnuty sjednané finanční prostředky, žalobce úvěr vyčerpal v plné výši a účel úvěru tak byl naplněn, na úvěr žalobce nadále plní. Skutečnost, že následně došlo rozhodnutím soudu k vyslovení toho, že nemovitost je ve spoluvlastnictví jeho bývalé manželky, nemůže být kladeno za vinu žalované. Povinnost k přípravě návrhu na vklad v bezvadném stavu ze Smlouvy o hypotéčním úvěru ani obchodních či úvěrových podmínek nevyplývá, a soud nepřisvědčil žalobci, že by tato povinnost měla žalované plynout ze souvisejícího klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k hypotečnímu úvěru. Navíc – i pokud by návrh na vklad zpracovával zaměstnanec žalované, nikterak to nezprošťuje žalobce, aby si tento zkontroloval a řádně jej podal, neboť to byl právě on, kdo předmětné právní jednání činil svým jménem a na svůj účet, nebyla to žalovaná, která by právní jednání jménem žalobce prováděla v jeho zastoupení.

6. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že náklady žalované tvoří paušální náhrady za 5 úkonů po [částka] dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. O povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek obvodní soud rozhodl s poukazem na ust. § 166 odst. 1 a § 167 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), protože během jednání dne [datum] připustil rozšíření žalobního nároku na částku [částka]. Výše doplatku soudního poplatku [částka] byla stanovena dle položky 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. za žalobní nárok na zaplacení náhrady majetkové újmy ve výši [částka], s přihlédnutím k tomu, že žalobce po nesprávné výzvě uhradil doposud soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] dle položky 3b) Sazebníku.

8. Tento rozsudek napadl včas podaným a přípustným odvoláním žalobce a domáhá se toho, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo zrušil. Má za to, že odpovědnost žalované vyplývá z čl. 9.1 a čl. 29.3 [právnická osoba] podmínek, protože porušila povinnost jednat s odbornou péčí a odkázala na výklad tohoto pojmu dle ust. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, na zásadu profesionality, hledisko pečlivosti a navazující zásadu odpovědnosti za řádné splnění převzatých závazků a za porušení povinnosti, přičemž má za to, že s touto jeho argumentací se soud nevypořádal. Podle žalobce totiž nemůže obstát závěr, že žalovaná neměla povinnost k přípravě návrhu na vklad dle kupní smlouvy a dovozuje, že naopak obvodní soud zjistil, že předmětný návrh zpracoval zaměstnanec žalované, který nezahrnutím dodatku ke kupní smlouvě k návrhu na vklad vlastnického práva porušil povinnost žalované jednat profesionálně a s odbornou péčí. Pokud by byl dodatek připojen, katastr by návrh na vklad zamítl, takže by nedošlo k čerpání hypotéčního úvěru a ani k uzavření zástavní smlouvy. Vedle toho odkazoval rovněž na ust. § 322 a 566 obch. zák. Svůj nesouhlas s doměřením soudního poplatku odůvodnil jen nesprávnou aplikací zákona č. 549/1991 Sb. Při jednání odvolacího soudu pak doplnil, že na [jméno FO] je vedeno insolvenční řízení a po vyhlášení rozhodnutí obvodního soudu bylo zveřejněno, že žalovaná se vzdala zástavního práva v řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a že tedy zástavní práva podle smlouvy ze dne [datum] neexistuje. Tamní žalobkyně (tj. poškozená zaměstnavatelka paní [jméno FO]) argumentovala stejně jako žalobce v tomto řízení, takže tím, že se žalovaná zástavního práva vzdala, s touto argumentací ztotožnila. Žalovaná pochybila tím, že si k zajištění úhrady svých pohledávek vyžádala dodatek, bez něj by kupní smlouva nebyla absolutně neplatná. Dále namítl existenci opomenutých důkazů, neboť navrhoval provedení výslechů žalobce, paní [jméno FO] a zaměstnankyně žalované k tvrzení o existenci závazku žalované vyhotovit návrh na vklad vlastnického práva již v žalobě. Zdůraznil, že nebyl naplněn účel úvěrové smlouvy – nabytí ½ nemovitostí, resp. tento účel byl zmařen rozhodnutím Nejvyššího soudu a soud tuto skutečnost nezohlednil. Navrhl, aby si soud vyžádal k prokázání tvrzení, že dodatek si vyžádala žalovaná, spis Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], a dále spis stejného soudu sp. zn. [spisová značka]. V závěrečném návrhu uvedl, že jediným důvodem neplatnosti kupní smlouvy byl dodatek ke kupní smlouvě (resp. jediná věta v něm), což dovozuje z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Dodatek kupní smlouvy požadovala žalovaná, ale zanedbala proces jeho formulace a nedomyslela jeho textaci. Tvůrce dodatku nepočítal se zavkladováním dodatku, žalovaná ho žalobci interpretovala jako svůj interní doklad. Podotkl, že on je jediným poškozeným a není moc osob, které by mohly být odpovědné za tuto jeho škodu. Žalobci nelze klást na bedra odpovědnost za to, že nenechal zavkladovat dodatek, který neměl v úmyslu zavkladovat, kdy navíc by jeho předložením katastrálnímu úřadu došlo k zamítnutí návrhu na vklad. Podle žalobce svědkyně potvrdila, že banka návrhy na vklad vyhotovovala a předávala klientům. Bez uzavření dodatku by žalovaná úvěr žalobci neposkytla, a právě v požadavku na uzavření dodatku, kterým si žalovaná chtěla zajistit splacení úvěru prodávající, žalobce spatřuje porušení povinností ze strany žalované. Nesouhlasí pak se zjištěním obvodního soudu, že žalobce a paní [jméno FO] vytvořili situaci, že katastrální úřad návrhu na vklad vyhověl, podle žalobce tuto situaci vyvolala žalovaná.

9. Žalovaná navrhla rozsudek potvrdit. Zopakovala, že jí není známo, kdo připravoval dodatek ke kupní smlouvě ani návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, žádná z těchto činností nespadá pod klientský servis, neboť se netýká úvěrového vztahu mezi bankou a klientem, odkázala na čl. 37 [právnická osoba] podmínek. Po žalované nelze požadovat, aby prokazovala negativní skutečnost. Rozhodně nečinila nesporným tvrzení žalobce o tom, že tyto dokumenty připravila, nevyplývá to ani z odůvodnění napadeného rozsudku. Navíc podle usnesení policie č. j. KRPL-102003-21/TČ-2019-181171 žalobce přisuzoval tvorbu návrhu na vklad paní [jméno FO], resp. jejímu právnímu zástupci. Rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] není zřejmé, že by žalobce přisuzoval přípravu návrhu na vklad žalované a Nejvyšší soud naopak dovodil, že záměrným jednáním žalobce a paní [jméno FO] došlo s přihlédnutím ke všem okolnostem (nikoliv jen nesprávností návrhu na vklad) k obcházení zákona. Povinnost správného podání návrhu na vklad byla objektivně na straně žalobce a paní [jméno FO]. Ust. o bankovní záruce (§ 322 obch. zák.) považuje v daném případě za neaplikovatelné. Požadavek žalobce, že by banka měla povinnost k přípravě návrhu na vklad vlastnického práva považuje za absurdní, mohl by tak dovozovat i její odpovědnost za řádné pojištění nemovitosti či majetkového vypořádání v případě zániku společného jmění manželů. Při jednání odvolacího soudu uvedla, že se zástavního práva vzdala v situaci, kdy bude zcela uspokojena, rozhodně ne proto, že by se ztotožňovala s tvrzeními žalobce. Má za to, že účel úvěrové smlouvy byl splněn; následné pozbytí vlastnického práva žalovaná nemohla ovlivnit. Následně žalovaná znovu vznesla námitku promlčení, protože subjektivní promlčecí doba činila 4 roky a uplynula tak nejpozději [datum]. Dále má za to, že sám žalobce porušil princip prevence ve smyslu § 384 odst. 1 obch. zák. a nemá proto nárok na náhradu škody, kterou si sám způsobil (§ 376 a § 382 obch. zák.). Připomněla, že sám žalobce je podnikatel (IČO [IČO]) a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] vydaný ve věci žalobce, podle kterého u podnikatelů lze presumovat vyšší míru právního vědomí a flexibilitu při řešení různých situací souvisejících (povětšinou nejen spojených) s jejich podnikatelskou činností, a že v převážně většině případů nebude možné dovozovat, že by podnikatel v popsaných okolnostech mohl být poměřován jako „slabší“ smluvní strana při jím realizovaném majetkoprávním jednání, neboť vlastní převod nemovitého majetku zpravidla (nejde-li o nějaké rozsáhlé majetkové transfery provázené dalšími smluvními ujednáními atd.) nebude (nemůže být) o nic složitější, než situace, v nichž tentýž podnikatel přistupuje k realizaci různých právních jednání, též při esenciálním vědomí, že v těch právních jednáních, která vyžadují součinnost s osobou znalou práva, podnikatelé pochopitelně využívají předmětných právních služeb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalobce byl v době, kdy probíhal převod nemovitosti, právně zastoupen. Rovněž PČR v odůvodnění usnesení PČR ze dne [datum], č.j. KRPL-102003-21/TČ-2019-181171, uvedla, že se s podklady pro vklad vlastnického práva do KN mohl seznámit, případně si je ověřit u svého právního zástupce. Žalovaná netuší, kdo návrh na vklad vlastnického práva připravil. I v případě, že by byl návrh na vklad vlastnického práva připraven ze strany zaměstnankyně žalované, nebylo prokázáno, že zaměstnankyně měla v daném okamžiku již k dispozici dodatek kupní smlouvy, a navíc by příprava návrhu na vklad vlastnického práva představovala překročení jednatelského oprávnění zmocněncem, kdy takové jednání by zavazovalo zmocnitele pouze tehdy, kdy by takové překročení schválil, viz ust. § 33 obč. zák., s čímž by žalovaná nesouhlasila. Podle žalované neplatnost právního úkonu způsobil žalobce a paní [jméno FO], kteří byli jedinými účastníky vkladového řízení. Žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] ve věci [spisová značka] uvedl, že žalobce měl za to, že dodatek nemusí být připojen (viz odst. 2 odůvodnění rozsudku na č.l. 195). K tvrzení žalobce o porušení povinnosti žalovanou akcentovala, že rozhodně nepožadovala odloženou účinnost kupní smlouvy, požadovala jen specifikaci způsobu úhrady kupní ceny. Zdůraznila zejména, že neplatnost právního úkonu Nejvyšší soud dovodil ze všech okolností případu, tj. nikoliv jen z vadnosti návrhu na vklad.

V závěrečném návrhu akcentovala, že svědkyně potvrdila, že rozhodně návrh na vklad nevyhotovila. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] akcentovala to, že Nejvyšší soud dovodil neplatnost právní úkonu nikoliv z existence nezavkladovaného dodatku, ale z celkového kontextu jednání žalobce a jeho bývalé manželky, které směřovalo ke znemožnění uspokojení věřitele paní [jméno FO], tamního žalobce. Žalovaná nemohla tento problém odhalit, odkázala na odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu v řízení završeném měnícím rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná nevyhotovila ani dodatek, neodpovídá ani za to, že si jej strany kupní smlouvy nenechaly zavkladovat; není ani zřejmé, že by žalovaná měla dodatek k dispozici před tím, než byl návrh na vklad vlastnického práva vytvořen. Má za to, že žalobce porušil princip prevence a navíc má pohledávku za paní [jméno FO] z titulu bezdůvodného obohacení, kterou přihlásil do insolvenčního řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud konstatuje, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou výsledkem řádně provedeného dokazování a hodnocení důkazů provedeného dle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř.

12. Odvolací soud připomíná, že u listinných důkazních prostředků není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

13. Podle Smlouvy se banka zavázala poskytnout klientovi hypotéční úvěr za účelem koupě spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve [adresa] s tím, že si banka vyhradila to, že kupní smlouvu musí předem schválit. Podle [právnická osoba] podmínek se banka (žalovaná) zavázala poskytovat klientovi (žalobci) bankovní služby. Podle čl. 37 bod 1 jsou „bankovní služby“ jakékoliv bankovní obchody, služby a produkty poskytované bankou na základě bankovní licence banky včetně investičních služeb poskytovaných bankou jako obchodníkem s cennými papíry. Podle čl. 7.1 v zájmu zabezpečení řádného poskytování bankovních služeb provede banka pouze takové příkazy a vyřídí takové žádosti, které jsou úplné, srozumitelné, jednoznačné, formálně správné a učiněné v souladu s dohodnutými podmínkami. Podle bodu 7.2 příkazy a žádosti klienta nesmí být vyhotovovány obyčejnou tužkou. Podle bodu 9. 1 banka a klient vstupují do smluvních vztahů na základě vzájemné dohody o podmínkách poskytování požadované bankovní služby. Písemnou formu smlouvy je nutno dodržet v případě, pokud tak vyžadují právní předpisy, či v případech kdy písemnou formu požaduje buď klient nebo banka. Podle čl. 24.1 je klient povinen platit bance ceny za poskytované bankovní služby a za úkony s bankovními službami související, které banka účtuje v souladu se sazebníkem účinným v době poskytnutí dané bankovní služby nebo provedení úkonu, pokud se klient s bankou nedohodne jinak. Podle čl. 29.1 banka odpovídá klientovi za řádné a včasné plnění svých závazků ze smluv. Závazek banky splněn včas, jestliže je splněn ve lhůtách stanovených právními předpisy, smlouvou, jinak ve lhůtách přiměřených povaze daného závazku, obchodním zvyklostem a postupům bank. Banka odpovídá klientovi za škodu, jež mu byla způsobena porušením jejich závazku ze smlouvy. Podle čl. 29.2 banka neodpovídá klientovi za škodu v případě, že porušení daného závazku bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Za okolnosti vylučující odpovědnost se považují zejména vyšší moc, včetně přírodních událostí, terorismus, války, občanské nepokoje, stávky, výluky, opatření institucí užívaných bankou v platebním styku, českých i zahraničních státních orgánů, soudů a jiné překážky, které nastaly nezávisle na vůli banky, které banka v době vzniku závazku nemohla rozumně předvídat. Podle čl. 29.3 banka neodpovídá za škodu způsobenou protiprávním jednáním klienta nebo třetí osoby, včetně zneužití identifikačních dokladů klienta, ledaže by škodu banka způsobila porušením povinností jednat s odbornou péčí. Banka neodpovídá za škodu, pokud porušení jejího závazku bylo způsobeno jednáním klienta nebo nedostatkem součinnosti ze strany klienta. Podle čl. 29. 4 banka dále neodpovídá za škodu způsobenou tím, že postupovala v souladu s příkazy a žádost klienta, ani za škodu, kterou klient utrpěl v důsledku svých vlastních obchodních či jiných rozhodnutí. Banka dále neodpovídá za škodu, která byla způsobena tím, že banka jedná v souladu se smlouvou, neboť tím, že klient porušil smlouvu.

14. Z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] odvolací soud navíc zjistil, že řízení zahájené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] dne [datum] bylo nejprve vedeno o odporovatelnost kupní smlouvy vůči zaměstnavatelce paní [jméno FO] a až následně byla žaloba změněna na určení vlastnického práva pro absolutní neplatnost kupní smlouvy. [jméno FO] ani část kupní ceny zaplacené jí v hotovosti nepoužila na úhradu dluhu u své zaměstnavatelky dle pravomocného trestního rozsudku. Zbytek peněz po úhradě dluhu u žalované a si nechala poslat na účet společné dcery (své a žalobce) a dobrovolně ani část nepoužila na splacení náhrady škody; své zaměstnavatelce poskytla částku jen [částka], a to až po zahájení exekuce (pověření exekutora je z [datum]). Ve vztahu vůči zdejší žalované byla zaměstnavatelka paní [jméno FO] (tj. tamní žalobkyně) neúspěšná a musela jí zaplatit i náhradu nákladů řízení. [jméno FO] byla v tomto období nezaměstnaná a žalobce si neobstaral validní informace o poměrech bývalé manželky, ačkoliv si to daná situace vyžadovala z hlediska uvážlivého postupu rozumem disponujícího průměrného člověka.

15. O tom, že je vedeno insolvenční řízení formou oddlužení [jméno FO] a že se oba účastníci do řízení přihlásili se svými pohledávkami, nebylo mezi účastníky sporu (§ 120 odst. 3 o. s. ř.).

16. Odvolací soud si připojil spis Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] (o jehož existenci se žalobce dozvěděl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) a provedl jím dokazování při jednání dne [datum]. V uvedeném řízení se společnost [právnická osoba]. domáhala proti žalovaným [jméno FO] a [právnická osoba]. určení neexistence zástavního práva ze smlouvy ze dne [datum] s poukazem na to, že žalobkyně má proti [jméno FO] vykonatelné pohledávky, které jsou exekučně vymáhané, ale jejich uspokojení nelze dosáhnout jinak, než prodejem spoluvlastnického podílu žalobkyně na nemovitostech, čemuž brání zapsané zástavní právo. [právnická osoba]. navrhla zamítnutí žaloby, protože se sporného zástavního práva částečně vzdala. Žaloba byla následně vzata zpět, protože sporné zástavní právo bylo v průběhu řízení v řízení před katastrálním úřadem vymazáno. Ve věci se nekonalo žádné jednání, nebylo prováděno žádné dokazování. Odvolací soud tak pro potřeby rozhodnutí v tomto řízení z uvedeného důkazního prostředku žádné relevantní skutkové zjištění neučinil.

17. Z výslechu [jméno FO], bývalé zaměstnankyně žalované, odvolací soud zjistil, že k účastníkům ani zástupkyni žalobce nemá žádný vztah, od roku 2010 je v důchodu, v roce 2013 pracovala asi rok v pobočce žalované na [adresa], pak několik let na dohodu o provedení práce v pobočce na náměstí Míru. V roce 2013 byly činnosti v [právnická osoba] specializované, svědkyně se věnovala jen úsek návrhu na uzavření úvěrové smlouvy, návrhy na vklad nevyhotovovala, dělala to jiná skupina na centrále, je možné, že se jim to vrátilo zpátky a dali to klientům. Svědkyně byla jen u podpisu úvěrových smluv (tj. ve schvalovacím procesu a podpis smlouvy), neví ani jestli si návrhy podávala sama banka, jeden čas to nosili klienti. Na případ žalobce si nepamatuje, ani jí žalobce není povědomý, smlouvy uzavírala „jednu za druhou“. Svědkyni byla předložena Smlouva + dodatek a návrhy na vklad vlastnického práva a na vklad zástavního práva – přesto si svědkyni již na případ nepamatovala, jen uvedla, že se musí jednat o případ, kdy pracovala na pobočce [adresa]. Předložené návrhy na vklad určitě nevytvořila, to už v roce 2013 dělal specializovaný útvar (na rozdíl od 90. let). Pokud jde o to, v které fázi činnost svědkyně na případu končila, tak to bylo v různých dobách různé, s ohledem na dobu 10 let už jí to splývá. Pokyn k vyplacení částek dle úvěrové smlouvy prováděl útvar čerpání; banka plnila podle podmínek čerpání dohodnutých ve smlouvě o úvěru. Odvolací soud hodnotí svědkyni jako zcela věrohodnou, měla snahu zodpovědět položené otázky a není překvapivé, že se na konkrétní případ nepamatuje s ohledem plynutí času a na to, že se této činnosti pro žalovanou věnovalo dlouhodobě (minimálně od 90. let). Evidentně se svědkyně v roce 2013 věnovala jen uzavírání úvěrových smluv, nerozlišovala mezi různými druhy návrhů na vklad práva do katastru nemovitostí a otázky směřované na různé typy návrhů na vklad ji mátly, (např. zmiňovala, že někdy návrhy na vklad podávala banka, což by ale bylo vyloučeno v případě, že by se mělo jednat o vklad vlastnického práva mezi prodávajícím a kupujícím, kde banka nefigurovala). To, že svědkyně odborně nerozlišuje mezi návrhem na vklad vlastnického práva a práva zástavního odpovídá jejímu pracovnímu zařazení a její činnosti pro banku. To, že svědkyně není odborníkem v oboru právo, bylo zřejmé též z toho, že když jí zástupce žalobce pokládal otázky ohledně motivu k uzavření dodatku, výkladu dodatku a důvodu jeho existence, že svědkyně otázkám nerozuměla; odkazovala na obsah každé konkrétní úvěrové smlouvy. Stejně tak je věrohodné to, že svědkyně neměla komplexní představu o tom, jak banka interně eviduje platby; přesně si pamatovala otázky schvalovacího procesu úvěrových smluv. K otázce žalované konkretizované právě na návrhy na vklad, odpověděla, že v devadesátých letech vytvářeli úvěroví specialisté i návrhy na vklad, ale nerozlišovala, čeho se vklad týkal a nakonec odpověděla, že o návrzích na vklad nic neví, s klienty probírala úvěrovou smlouvu, hlavně podmínky čerpání.

18. Odvolací soud shledal nadbytečným i doplnění dokazování spisem sp. zn. [spisová značka] Okresního soudu v [adresa], jednak se jednalo o nepřípustné novum, a jednak dokazování relevantními listinami z tohoto spisu již byl provedeno. S ohledem na průběh výslechu svědkyně však provedl dokazování listinami označenými jako č.l. 13 – 24 spisu sp. zn. [spisová značka], které žalobce svědkyni předkládal. Jedná se o 3 interní účetní doklady žalované vyhotovené dne [datum] svědkyní (označenou v listinách jako poradce pro hypotéční úvěry, pobočka [adresa]), podle kterých žalobce splnil podmínky pro čerpání úvěru, čerpání schválila v jednom případě [jméno FO] a ve dvou případech [jméno FO], ředitelka pobočky [adresa]. Svědkyně k tomu uvedla, že ona jako úvěrový specialista kontrolovala, že úvěrovaný splnil podmínky čerpání a to potvrzovala, znovu to pak kontroloval pracovník na jiném oddělení a ten dával další pokyn. Z uvedeného vyplývá, že svědkyně skutečně nedala pokyn k vyplacení, ale jen potvrdila příslušné osobě, že jsou splněny podmínky pro vyplacení, což je v souladu s výpovědí svědkyně a svědčí o věrohodnosti svědkyně.

19. Výslech žalobce byl zamítnut pro nadbytečnost, neboť ke sporné skutečnosti, zda se žalovaná zavázala připravit návrh na vklad vlastnického práva a prostřednictvím své zaměstnankyně připravila jej, byl proveden jiný žalobcem navržený důkaz a sporná skutečnost tak byla zjištěna. Výslech účastníka je prováděn pouze tehdy, pokud není možné spornou skutečnost zjistit jinak, což však není posuzovaný případ, další dokazování je tak nadbytečné. Sám žalobce pak v závěrečné řeči připustil, že [jméno FO] návrh na vklad nevytvořila, namítal však, že ho mohl vytvořit jiný zaměstnanec. K žalobcovu tvrzení ohledně autorství dodatku odvolací soud dodává, že návrh dodatku připravila paní [jméno FO], vyplývá to z již provedeného dokazování. Ostatně tuto verzi tvrdil původně i žalobce a změnil ji až pro účely tohoto soudního řízení.

20. Výslech [jméno FO] ke sporné otázce, zda banka připravila návrh na vklad vlastnického práva, shledal odvolací soud zcela nadbytečný, neboť z obsahu již provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že paní [jméno FO] se jednání o uzavření úvěrové smlouvy neúčastnila, u žádného převzetí či doručování návrhu na vklad přítomna nebyla a nemůže tak mít v tomto směru žádné relevantní informace.

21. Tvrzení žalované o tom, že byl žalobce v rozhodné době podnikatel a zastoupen advokátem, odvolací soud považuje za nepřípustná nova (§ 205a o. s. ř.) a nepřihlížel k nim.

22. Odvolací soud tak zjistil skutkový stav shodně jako soud prvního stupně (viz bod 4 tohoto odůvodnění), navíc zjistil, že žalovaná se nezavázala k vyhotovení návrhu na vklad vlastnického práva, svědkyně (zaměstnankyně žalované) žádný návrh na vklad pro žalobce nevyhotovila a že paní [jméno FO] bylo povoleno oddlužení, do insolvenčního řízení se žalobce se svou pohledávkou na vrácení kupní ceny přihlásil.

23. Právní posouzení žalobního nároku dle předpisů účinných do [datum] je zcela v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od [datum]. Odvolací soud mimo obch. zák. aplikoval též zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do [datum] Sb., dále jen „obč. zák.“.

24. O tom, že žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu jako spotřebitel a žalovaná jako dodavatel ve smyslu § 52 a násl. obč zák., není sporu.

25. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 (což je i případ úvěrové smlouvy dle § 497 obch. zák. viz § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák.) se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

26. Dle ust. § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

27. Podle § 376 obch. zák. poškozená strana nemá nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna.

28. Právo na náhradu škody vzniklé porušením obchodních závazků stojí na třech předpokladech, které musí být splněny vždy a současně, a je na poškozeném, který se náhrady domáhá, aby je prokázal. 1. Porušení smluvní povinnosti. 2. Vznik škody, tj. majetkové újmy ve sféře poškozeného. 3. Příčinná souvislost mezi škodou a porušením smluvní povinnosti. Odpovědnost podnikatele za škodu podle obchodního zákoníku je tak zásadně založena na objektivní odpovědnosti (tj. bez ohledu na zavinění) s možností liberace dle § 374 obch. zák.

29. Žalobce namísto jednoznačného tvrzení o protiprávním jednání žalované mlžil v tom, v jakém porušení smluvní povinnosti ze strany žalované spatřuje příčinu vzniku své škody. Nutno však zdůraznit, že tvrzení o porušení (smluvní) povinnosti je základní žalobní tvrzení a není možné od soudu očekávat, že nedostatek žalobních tvrzení bude nahrazovat soudcovským aktivismem v tom smyslu, zda přece jen v „širším jednání“ banky nějaké pochybení, které by mohlo být příčinou vzniku škody žalobce, neshledá.

30. V žalobě spatřoval porušení povinností ze Smlouvy v tom, že žalovaná vadně zpracovala návrh na vklad vlastnického práva, následně se žalobce dovolával porušení prevenční povinnosti žalovanou tím, že vadný návrh na vklad vlastnického práva vyhotovila (aniž k tomu byla povinna z titulu úvěrové smlouvy).

31. Obvodní soud provedl dokazování Smlouvou včetně obchodních zjistil, že povinnost vyhotovit návrh na vklad vlastnického práva ze závazkového vztahu pro žalovanou nevyplývala, s čímž se odvolací soud ztotožňuje. Z provedeného dokazování odvolací soud dále zjistil, že jej žalovaná ani nevyhotovila. To je podporováno též tím, že existuje 12denní prodleva mezi údajným převzetím návrhu a jeho předložením na katastru, když však v případě návrhu na vklad zástavního práva byl návrh podán neprodleně. To, že žalobce, který u policie a v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] uváděl, že to bylo [datum], ale při prvním jednání v této věci uvedl, že to bylo až [datum], považuje odvolací soud za účelové a činí to žalobce zcela nevěrohodným. Z šetření policie pak jednoznačně vyplynulo, že osobou, která [datum] donesla návrh a jeho přílohy na katastr nemovitostí byl žalobce a že to byl tedy právě žalobce, kdo rozhodl o konečném obsahu návrhu a jeho přílohách. Je třeba také podotknout, že tvrzení žalobce v čase jsou proměnlivá – v tomto řízení uváděl, že dodatek ke kupní smlouvě vyhotovila žalovaná, avšak v předchozích řízeních uváděl (a bylo i prokázáno), že jej bance předložila [jméno FO]. Z úvěrové smlouvy pak vyplývá právo banky kupní smlouvu předem schválit, což by postrádalo smysl, pokud by se účastníci dohodli na to, že bude banka kupní smlouvu sepisovat. Odvolacímu soudu pak není ani z jeho činnosti známo, že by úvěrující banky vypracovávaly návrhy kupních smluv či návrhy na vklad vlastnického práva v případě, že je předmět koupě hrazen z úvěru.

32. Navíc nelze ohlédnout od časového sledu. Dodatek byl uzavřen teprve [datum], podpisy stran byly tohoto dne ověřeny, nejdříve tohoto dne tak mohl být originál s ověřenými podpisy předložen žalované. Současně bylo žalobcem tvrzeno, že si návrh na vklad vyzvedl v bance u paní [jméno FO] právě [datum]. Svědkyně vyloučila, by vytvářela návrh na jakýkoliv vklad do katastru nemovitostí; připustila, že návrhy na vklad vytváří speciální oddělení, které pak zajišťuje jejich podání a následně je pak možné, že je mohl tento útvar požádat o předání klientovi, což však neodpovídá uvedené časové ose (pomine-li soudem že zde evidentně návrh na vklad do katastru nepodala žalovaná, ale žalobce a to až [datum]).

33. Ustanovení § 415 obč. zák. se s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. uplatní i pro oblast obchodních vztahů. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], vyslovil, že aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, není-li tu konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, porušení prevenční povinnosti nemůže být shledáno v protiprávním jednání, které je současně porušením konkrétní zákonné či smluvní povinnosti. Pokud by se tedy zaměstnankyně žalované zavázala, že návrh na vklad vyhotoví, jednalo by se o samostatný právní úkon (ať už přičitatelný zaměstnankyni nebo žalované) a nemohlo by se jednat o porušení prevenční povinnosti, ale porušení povinnosti ze závazku ze (bezúplatné) smlouvy o vytvoření návrhu na vklad vlastnického práva. Tato skutková verze byla vyvrácena.

34. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalovaná neměla z titulu úvěrové smlouvy povinnost vyhotovit návrh na vklad vlastnického práva, nevyhotovila jej a proto nemohla nesplněním tohoto úkolu porušit povinnost ze smlouvy.

35. V doplnění žaloby ze dne [datum] spatřoval porušení smluvní povinnosti žalované z úvěrové smlouvy tím, že podmínila uzavření úvěrové smlouvy uzavřením dodatku. Dle žalobce právě jen uvedený dodatek (resp. jedna věta v něm) způsobil to, že uzavření kupní smlouvy bylo shledáno jako obcházení zákona. Odvolací soud k tomu dodává, že žalovaná měla dle úvěrové smlouvy právo odsouhlasit obsah kupní smlouvy, takže nesouhlas s obsahem kupní smlouvy, resp. návrh na uzavření úvěrové smlouvy, podle které bude část úvěru určena na splacení dluhu prodávajícího, je pouze výkon práva, nikoliv porušení smluvní povinnosti. Navíc žalobce s tímto návrhem žalované souhlasil, na obsahu dodatku kupní smlouvy se žalovaná nijak nepodílela a jeho obsah je výlučně výsledkem vyjednávání paní [jméno FO] a žalobce. Žalovaná navíc požadovala jen použití části úvěru na splacení dluhu prodávající. To, že se žalobce a paní [jméno FO] dohodli i na další změně smlouvy (tj. odklad účinnosti smlouvy do úplného zaplacení kupní ceny) byl projev jejich vůle a nebyl jakkoliv motivován požadavkem žalované (ostatně ani žalobce neuvedl, jaký by žalovaná mohla mít prospěch z takové podmínky). Pokud žalobce argumentuje tím, že on sám neměl k sepsání dodatku žádnou motivaci vyjma získání úvěru, tak odvolací soud opakuje, že jejich motivace stran smlouvy ke změně kupní smlouvy není pro rozhodnutí o odpovědnosti žalované za škodu relevantní.

36. To, že žalobce a paní [jméno FO] od počátku neměli úmysl předložit s návrhem na vklad i tento dodatek je zřejmé nejen z tvrzení žalobce, ale též z obsahu dodatku, kdy žalobce ani paní [jméno FO] neměli k dispozici dodatek s ověřenými podpisy (což ovšem žalované nemuselo být zřejmé, neboť věděla o tom, že každá ze stran má další originál a podpisy bylo možno nechat ověřit i dodatečně). Pokud bylo naznačováno, že žalovaná měla v kontextu své povinnosti odborné péče žalobce upozornit na povinnost přiložit k návrhu na vklad i dodatek, tak odvolací soud připomíná, že žalovaná neměla k dispozici veškeré relevantní informace ohledně snahy zmařit uspokojení věřitele paní [jméno FO] a sama skutečnost, že dodatek nebyl katastrálnímu úřadu předložen, neplatnost smlouvy nezpůsobila. Jen na okraj lze podotknout, že kdyby se zkrácený věřitel nedomáhal svých práv u soudu, tak by se ani orgány státní moci neměly důvod smlouvou zabývat.

37. To, že se žalobce domníval, že dodatek kupní smlouvy je pouze „interní doklad banky“ nevypovídá nic porušení povinností ze strany žalované, pouze o lehkovážném přístupu žalobce a tedy o porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. z jeho strany s následkem, že škodu, kterou si způsobil svým zaviněním žalobce, si nese sám (§ 441 obč. zák.). Odpovědnost žalobce jako spotřebitele je totiž nutno posuzovat dle občanského, a nikoliv obchodního zákoníku.

38. Zásadní však je to, že žalobce zcela pomíjí, že neplatnost právní úkonu byla shledána Nejvyšším soudem právě jen v kulisách toho, že paní [jméno FO] se zbavovala majetku ve snaze znemožnit uspokojení svého věřitelky (poškozené v trestním řízení) a žalobce jí v tom pomáhal, o čemž však žalovaná nevěděla. Okresní i krajský soud rozhodující v dané věci totiž vyložily, že by smlouva mohla obstát i přes uvedený rozpor, avšak neplatnost právního úkonu byla Nejvyšším soudem dovozena právě v kontextu snahy zmařit uspokojení věřitelky paní [jméno FO] (která se toho v daném řízení dovolala).

39. Skutečnost, že se žalovaná zástavního práva ze smlouvy ze dne [datum] vzdala, nemá žádnou vypovídací hodnotu ohledně existence vytýkaného porušení povinností ze Smlouvy.

40. Odvolací soud pak nevidí žádnou paralelu mezi Smlouvou a bankovní zárukou (§ 313 a násl. obch. zák.), jejíž existenci žalobce v řízení před soudem prvního stupně (ani poté) netvrdil. Rozhodně pak z § 322 obch. zák. nevyplývá, že by mezi bankou a žalobcem existoval mandátní vztah, který by bance umožňoval činit návrh na vklad vlastnického práva žalobce apod. Tato odvolací argumentace je pro úvahy o povinnostech vyplývajících pro žalovanou ze Smlouvy zcela nepoužitelná.

41. Po právní stránce tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná žádnou smluvní povinnost neporušila, dokonce neporušila ani prevenční povinnost a není tak naplněn již první předpoklad odpovědnosti žalované. Ke škodě: 42. Žalobce tvrdí, že mu vznikla škoda [částka], protože v tomto rozsahu vyčerpal úvěr (který žalované postupně splácí) a dále škoda [částka] vzniklá mu tím, že žalované vyjma jistiny úvěru splácí též úroky z úvěru. K tomu lze dodat, že podle ustálené judikatury k právní úpravě účinné do [datum] samotná existence pohledávky není skutečnou škodou ani ušlým ziskem (viz Rc 14/2005).

43. Navíc to, že žalovaná žalobkyni poskytla [částka], nemůže být žalobcovou škodou, sám žalobce totiž vznik škody odvozuje od toho, jak s uvedenými penězi naložil, tedy že je poskytl bývalé manželce (částečně na úhradu jejích dluhů a částečně na účet společné dcery), ačkoliv věděl, že bývalá manželka má množství dluhů a zbavuje se lukrativního majetku. Žalobce tedy nezpochybňuje, že peníze od žalované obdržel a disponoval s nimi dle svého uvážení. Žalobce je tak povinen uvedené peníze vrátit, proto postupným splácení jistiny a placením úroků za poskytnutí peněz mu žádná škoda nevzniká. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že na [jméno FO] jako dlužnici je vedeno insolvenční řízení, kde žalobce uplatnil svou pohledávku na vrácení kupní ceny (a je mu tedy touto cestou jeho majetková újma snižována).

44. Pokud pak žalobce argumentoval svým právem na odstoupení od úvěrové smlouvy dle § 356 obch. zák. z důvodu zmaření jejího hlavního účelu (poté, co Nejvyšší soud shledal kupní smlouvu absolutně neplatnou pro obcházení zákona žalobcem a jeho bývalou manželkou), tak odvolací soud zdůrazňuje, že v případě, že by žalobce skutečně platně využil svého práva odstoupit od úvěrové smlouvy, byl by to právě žalobce, koho by stíhala povinnost nahradit škodu žalované (§ 357 obch. zák.) a žaloba by rovněž nebyla podána po právu.

45. Na okraj pak soud dodává, že povinnost žalobce z úvěrové smlouvy trvají. Požadavek na plnění od žalované představuje nepřípustný výkon práva (§ 8 o. z.), neboť i v rozsahu již splacené jistiny a úroků žalobce požaduje něco, co musí opět vydat (vrátit) zpět (viz zásada: „dolo agit, qui petit, quod statim redditurus est“, tedy, že „.Ten, kdo požaduje to, co bude muset vrátit, jedná se zlým úmyslem“).

Příčinná souvislost 46. Nad rámec toho že soud neshledal porušení smluvní povinnosti ze strany žalované a nepřisvědčil názoru žalobce je ho škodě, což samo o sobě vylučuje existenci příčinné souvislosti mezi uvedenými složkami odpovědnosti za škodu, odvolací soud dodává následující.

47. Jednání žalobce a paní [jméno FO] bylo shledáno absolutně neplatné pro obcházení zákona ze strany žalobce a paní [jméno FO]. Žalobce totiž věděl, že paní [jméno FO] má dluhy již v době rozvodu, věděl o jejím trestním stíháním pro zpronevěru, a ještě před čerpáním úvěru se dozvěděl o dalších 2 dluzích u žalované, což mělo u žalobce varovat před uzavíráním kupní smlouvy s paní [jméno FO] (§ 415 obč. zák.). Jen týden poté, co nabyl právní moci rozsudek odsuzující paní [jméno FO] k náhradě úmyslně způsobené škody ve výši přesahující 1,5 mil. Kč, žalobce a paní [jméno FO] uzavřeli kupní smlouvu, kterou se paní [jméno FO] zbavovala svého vlastnického práva na nemovitosti, část kupní ceny byla zaplacena v hotovosti, část na úhradu jejích dluhů u žalované a zbytek na účet společné dcery paní a žalobce. [jméno FO] platby v hotovosti ani jen částečně nepoužila na splacení náhrady škody a z peněz

obdržených za prodej svého podílu na účet své dcery své zaměstnavatelce poskytla jen [částka], a to navíc nikoliv dobrovolně, ale až po zahájení exekuce. V této souvislosti pak žalobce přehlíží, že řízení zahájené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] dne [datum] bylo nejprve vedeno o odporovatelnost kupní smlouvy vůči zaměstnavateli paní [jméno FO] a až po rok probíhajícím sporu byla žaloba změněna s ohledem na zjištěné skutečnosti na určení vlastnického práva pro absolutní neplatnost kupní smlouvy. Nelze než souhlasit s tím, že kupní smlouva mezi žalobcem a paní [jméno FO] nejenže zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky zaměstnavatele paní [jméno FO], ale s ohledem na širší souvislosti obcházela zákon. Tohoto jednání obcházející zákon se pak dopustili právě žalobce a paní [jméno FO], naopak ve vztahu vůči zdejší žalované byl zaměstnavatel paní [jméno FO] neúspěšný a musel jí zaplatit i náhradu nákladů řízení (viz výrok III. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka]). Nejvyšší soud totiž v rozsudku sp. zn. [spisová značka] výslovně uvedl, že obcházení zákona spatřuje v tom, že žalobce podal návrh na vklad vlastnického práva, ačkoliv kupní smlouva ještě nebyla účinná, v kontextu toho, že paní [jméno FO] byla uložena povinnost k náhradě škody a žalobce věděl (mohl vědět), že se paní [jméno FO] zbavuje svého lukrativního majetku, čímž ztěžuje vymahatelnost pohledávky. Právě jen s ohledem na tyto specifické okolnosti Nejvyšší soud shledal, že za takovýchto okolností došlo podáním neúplného návrhu na vklad k obcházení zákona. Žalobce tím, že uzavřel kupní smlouvu s prodávající, o které věděl, že má řadu dluhů a nezajímal se o to, jak hodlá dluhy zaplatit, ačkoliv se zbavuje dohledatelného majetku, se vystavil riziku, že sice zaplatí kupní cenu, ale nebude tím naplněn jím sledovaný účel kupní smlouvy. Příčinou vzniku (budoucí) škody žalobce tak není sama vadnost návrhu na vklad, ale musely přistoupit další významnější vlivy, a mezi žalobcem tvrzenou skutečností a tvrzenou škodou tak není přímá příčinná souvislost.

48. Pro úplnost pak zbývá odkázat na ustanovení čl. 29.4 všeobecných obchodních podmínek, podle kterých žalovaná neodpovídá za škodu, kterou klient utrpěl v důsledku svých vlastních obchodních či jiných rozhodnutí., ani za škodu způsobenou protiprávním jednáním klienta (což je i obcházení zákona), když shora bylo vysvětleno, že vyhotovení návrhu na vklad vlastnického práva nebylo součástí smluvního závazku banky.

49. Bylo čistě na rozhodnutí žalobce, že ačkoliv věděl, že má [jméno FO] řadu nesplacených dluhů a dokonce způsobila úmyslnou trestnou činností škodu v řádech miliónů, že jí předá peníze za převod jediného dohledatelného majetku, aniž se bude starat, zda je použije na úhradu pohledávek svých věřitelů. [jméno FO] byla v tomto období nezaměstnaná a své vykonatelné dluhy dobrovolně neplnila, proto proti ní byla zahájena exekuce. V rámci exekuce bylo zjištěno, že dochází k vyvedení majetku, a proto oprávněná zahájila řízení (nejprve) dle § 42a obč. zák., přičemž důsledek takového řízení pro majetkové poměry žalobce by byl zcela shodný jako v případě absolutně neplatné smlouvy. Tamní oprávněná žalobu změnila proto, že zjistila, že zdejší žalobce se na vyvádění majetku podílel i dalším způsobem (vyjma předčasného návrhu na vklad vlastnického práva jí předával peníze v hotovosti či na účet dcery). Právě výrazný podíl žalobce na tom, jakým způsobem pomáhal bývalé manželce odklidit majetek z dosahu jejích věřitelů, měl vliv na závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Skutečnost, že návrh na vklad vlastnického práva podal u katastrálního úřadu právě žalovaný, aniž zaplatil kupní cenu za převáděnou nemovitost a aniž přiložil dodatek kupní smlouvy, byla jen jedním z mnoha prvků žalobci vytýkaného jednání. Nejvyšší soud totiž vyhodnotil kupní smlouvu jako obcházení zákona právě v kontextu jednotlivých skutečností, postupů a vědomostí žalobce a jeho manželky v časové korelaci s pravomocně uloženou povinností k náhradě škody v souvislosti s tím, že bývalá manželka nesplnila svou platební povinnost z trestního rozsudku; žalobci vytkl především to, že si neobstaral validní informace o poměrech bývalé manželky, ačkoliv si to daná situace vyžadovala z hlediska uvážlivého postupu rozumem disponujícího průměrného člověka (viz body 31, 51, 52 a 56, 58 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu tak nebyla izolovaně jen předčasnost návrhu na vklad. I kdyby byla kupní smlouva shledána jen odporovatelným právním úkonem, musel by žalobce strpět prodej takto získaného majetku na úhradu dluhů bývalé manželky.

50. Povinnost vrátit poskytnuté peníze a zaplatit úroky pak ani není v příčinné souvislosti s neplatností kupní smlouvy, neboť povinnost splácet úvěr je založena samostatným platným právním úkonem – smlouvou o hypotéčním úvěru.

K námitce promlčení 51. Odvolací soud si je vědom toho, že pokud žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, je zcela nadbytečné zabývat se vznesenou námitkou promlčení. Odvolací soud ji má však za nedůvodnou i z jiného důvodu. S ohledem na to, že žalobce spatřuje svou škodu v tom, že musí splácet úvěr, a samotná existence pohledávky není skutečnou škodou ani ušlým ziskem (viz výše), je zřejmé, že by promlčena mohla být jen ta část nároku, kterou tvoří splátky zaplacené žalované v době od [datum] (datum reálného poskytnutí úvěrových prostředků žalobci) do [datum] (žaloba v této věci doručena soudu dne [datum]). Podstatné však je, že žalobce byl až do právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] nejen katastrální vlastník, ale též koupenou nemovitost (resp. spoluvlastnický podíl) držel a vykonával fakticky všechna práva vlastníka. Judikatura pak vysvětlila, že samotný vznik škody není tou skutečností, od které by počínala běžet promlčecí doba, pokud se její počátek odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, což v posuzovaném případě mohlo nastat nejdříve doručením uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu žalobci. Byť měl rozsudek Nejvyššího soudu fakticky zpětné účinky, tak ty nemohou mít na subjektivní vědomost poškozeného o vzniku škody žádný vliv (podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum]).

K povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně 52. Podle § 4 písm. a) a d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud řízení pro nezaplacení poplatku nezastaví, a) začal-li již jednat o věci samé, d) došlo-li k rozšíření návrhu na zahájení řízení v téže věci nebo rozšířil-li poplatník odvolání nebo dovolání poté, co soud začal jednat o věci samé. Podle § 6 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v případech uvedených v odstavci 4 rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Viz § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

53. Podle Položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění v částce vyšší než [částka] do [částka] 5 % z této částky.

54. Soudní poplatek z žalované částky tak činí [částka] (tj. 5 % z částky [částka], která je základem procentního poplatku dle § 6 odst. 1 a 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) . Povinnost doplatit soudní poplatek po rozšíření žaloby pak vyplývá z § 6a odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

55. Protože žalobce na soudním poplatku za návrh na zahájení řízení doposud zaplatil jen [částka], tak je povinen doplatit [částka], jak správně rozhodl postupem dle § 166 o. s. ř. obvodní soud a odvolací soud v jeho postupu ani v jeho rozhodnutí žádné pochybení neshledal.

56. Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem podle dle § 219 o. s. ř. potvrdil, když proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení žádné konkrétní námitky uplatněny nebyly a odvolací soud žádné pochybení rovněž neshledal.

57. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada nákladů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 5 účelných úkonů ve výši dle § 1 odst. 3 písm. b) a c) stejné vyhlášky 5 x [částka] (vyjádření k odvolání, 2 x příprava na jednání a 2 x účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] a [datum]). Lhůta k plnění byla rovněž stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok II.).