o 3 640 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2024, č. j. 37 C 169/2023-67,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 3 640 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 640 000 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení (I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (II.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody v žalované výši, a to z důvodu, že jeho právním předchůdcům (společnosti [právnická osoba] a [právnická osoba] byly na základě podnětu [orgán] zablokovány účty v celkové hodnotě 268 369,68 USD. Uvedený podnět totiž [orgán] prostřednictvím finančního a analytického útvaru předložilo [orgán] [nazev], posléze bylo zahájeno vyšetřování a následně podáno trestní oznámení na osobu [jméno FO], s následným převodem finančních prostředků na účet orgánů činných v trestním řízení. Byť právní předchůdci žalobce kontaktovali [orgán] s tím, proč jim byly finanční prostředky odebrány, a s tím, aby jim byly naopak vráceny, takto se nestalo. Podle usnesení [orgán] č. j. [číslo] ze dne 14. 2. 2019 totiž došlo k uložení peněz do úschovy Obvodního soudu pro [adresa]. Tomuto soudu právní předchůdci žalobce podali v dubnu 2019 návrh na zahájení řízení o uvolnění peněžních prostředků z úschovy, avšak tento návrh byl usnesením soudu zamítnut a k odvolání bylo toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v [adresa] potvrzeno. Posléze usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 12. 10. 2021, č. j. [spisová značka], byly uschované peněžní prostředky právním předchůdcům žalobce vydány. K převedení na účet jejich právního zástupce došlo dne 26. 1. 2022. V době od 26. 11. 2016 do 26. 1. 2022 tak bez právního důvodu byli právní předchůdci žalobce omezeni v dispozici s uvedenými finančními prostředky a vznikl jim tak ušlý zisk v žalované výši. Ačkoli uvedený nárok předběžně uplatnili u žalované, tato mu nevyhověla.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Potvrdila, že žalobce u ní uplatnil předmětný nárok, avšak nedůvodně. Zrekapitulovala řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že soudní úschova nebyla nezákonná, neboť postup soudu byl v souladu se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Předmětné finanční prostředky totiž byly zajištěny za účelem zjištění vlastnického práva k nim, přičemž obě strany trvaly na tom, že právě jim předmětné právo k nim svědčí. Tento stav byl zhojen až jejich dohodou o narovnání ze dne 26. 5. 2021, došlo proto následně k vydání těchto finančních prostředků ze soudní úschovy.

4. Soud prvního stupně v dané věci jednal dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. bez nařízení jednání, neboť žalovaná s tímto vyslovila souhlas a žalobce se na výzvu soudu, zda s uvedeným postupem souhlasí, nevyjádřil.

5. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 5. 2022 společnost [právnická osoba] postoupila žalobci pohledávku ve výši 2 000 000 Kč, společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku ve výši 1 500 000 Kč a společnost [právnická osoba] postoupila žalobci pohledávku ve výši 140 000 Kč, všechny pohledávky z titulu náhrady škody. Ze spisu Obvodního soudu pro [adresa] vedeného pod sp. zn. [spisová značka] pak soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnostem [právnická osoba], společnosti [právnická osoba] a společnosti [právnická osoba] byly zajištěny jejich specifikované bankovní účty, přičemž na prvním účtu byla uložena částka 145 075,20 USD, na druhém částka 11 000 USD a na třetím částka 112 294,48 USD. Uvedené finanční prostředky byly zajištěny rozhodnutím orgánů činných v trestním stíhání postupem dle § 79a odst. 1 trestního řádu, neboť tu byly skutečnosti, které nasvědčovaly, že peněžní prostředky na těchto účtech jsou výnosem z trestné činnosti. Z usnesení [orgán] ze dne 14. 2. 2019 pak vzal za prokázané, že bylo rozhodnuto o uložení finančních prostředků žadatelů do úschovy za účelem objasnění vlastnického či jiného práva k těmto movitým věcem. V dubnu 2019 právní předchůdci žalobce podali návrh na vydání peněžních prostředků z úschovy, dne 9. 1. 2020 se pak vydání předmětu úschovy domáhala i společnost [právnická osoba] Uvedená společnost nesouhlasila s vydáním předmětu úschovy právním předchůdcům žalobce, usnesením proto soud rozhodl tak, že se návrhy na vydání finančních prostředků z úschovy zamítají, neboť absentuje souhlas s vydáním předmětné soudní úschovy. K odvolání účastníků Městský soud v [adresa] usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 11. 2020. Podáním ze dne 24. 5. 2021 právní předchůdkyně žalobceúschovní soud informovaly, že došlo k uzavření dohody o narovnání, a to mezi nimi a společností [právnická osoba] Obvodní soud pro [adresa] proto usnesením ze dne 12. 10. 2021, č. j. [spisová značka], rozhodl tak, že se ze soudní úschovy vydávají žadatelům uschované finanční prostředky, neboť přihlašovatelka udělila souhlas s vydáním úschovy a byly tak splněny procesní podmínky pro vydání úschovy uvedené v zákoně, jež vydání předmětu úschovy podmiňují příjemci na jeho žádost, a to souhlasem ostatních označených příjemců. Právní moci rozhodnutí nabylo dne 30. 10. 2021.

6. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně po právní stránce posoudil dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“), jakož i § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 tohoto zákona. Zkonstatoval, že podstata projednávané věci spočívá v posouzení nároku žalobce na zaplacení náhrady škody za postup, který měl mít za následek nesprávné rozhodnutí. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované (§ 14 odst. 1, 3 zákona odpovědnosti státu za škodu), a proto věc může být projednána před soudem ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Následně vyšel z toho, že pro odpovědnost státu podle zákona musí být splněny kumulativně tři předpoklady, a to za 1) deliktní jednání státu, 2) škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a 3) příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Odpovědnost státu k náhradě škody nebo nemajetkové újmy je objektivní, a to bez ohledu na zavinění. Vyšel též z toho, že, byť žalobcova tvrzení stran škody (ušlého zisku) jsou zcela nedostatečná a soud ve věci nenařizoval jednání, žalobce nepoučoval dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť by takový postup byl v rozporu s principem procesní ekonomie. Dospěl totiž v projednávané věci k závěru o tom, že již první předpoklad pro odpovědnost státu za škodu vyžadovaný zákonem, a to existence odpovědnostního titulu, tedy deliktní jednání státu, není naplněn. K nesprávnému úřednímu postupu totiž nedošlo. Soud prvního stupně v tomto smyslu zkonstatoval, že nesprávný úřední postup je soudní praxí definován jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je proto určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Ohldně uvedeného pak poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu. V dané věci se žalobce domáhá ušlého zisku, který mu měl vzniknout v důsledku zajištění bankovních účtů a peněžních prostředků na nich uložených orgány veřejné moci. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že tvrzený ušlý zisk nemohl vzniknout z titulu nesprávného úředního postupu, neboť zajištění peněžních prostředků, v jehož důsledku měla škoda (újma) vzniknout, bylo projevem rozhodnutí vydaného v rámci trestního řízení, jež spočívá v zajištění bankovních účtů v rámci trestního řízení, potažmo následně rozhodnutí vydaných v rámci řízení o úschově.

7. Následně se proto soud prvního stupně zabýval nejprve nárokem žalobce z pohledu nezákonného, respektive nezákonných rozhodnutí. Podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost zahrnuje dva dílčí aspekty, a to zrušení nebo změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. První podmínka vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, přičemž v řízení o odpovědnosti nemůže sám soud posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zrušujícím či měnícím rozhodnutím je pak vázán. Otázku případné nezákonnosti původního rozhodnutí nemůže posuzovat ani jako otázku předběžnou. V dané věci však soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí, které žalobce označil jako rozhodnutí nezákonné, nebylo ve smyslu § 8 odst. 1 zákona odpovědnosti státu za škodu zrušeno, ani změněno, a proto z něj nelze nárokovat odpovědnost státu za škodu. V tomto smyslu pak poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž prostá ztráta hodnoty peněz v čase není skutečnou škodou, ani ušlým ziskem. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda podle občanského zákoníku totiž nevzniká. Poukázal na i to, že ustálenost tohoto závěru vyplývá i z novější judikatury Nejvyššího soudu, včetně soudu Ústavního. Zkonstatoval též, že i Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08). Nelze však odhlédnout od rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 3310/2013), v němž byl tento závěr podroben detailní analýze a dovolací soud uzavřel, že zevšeobecňující převzetí důvodu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, například byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty, či realizovaná předvedení, s porušením povinnosti svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledkym a podobně. Protože takové důsledky by mohly vést až ke zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, evidentně Ústavní soud tuto situaci svojí judikaturou nesledoval. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení, ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Bylo-li totiž rozhodnutí zrušeno, nikoliv pro nezákonnost, ale proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4462/2007).

8. Na podkladě uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že v poměrech projednávané věci byly finanční prostředky na účtech právních předchůdců žalobce zajištěny postupem dle § 79a odst. 1 trestního řádu, přičemž toto rozhodnutí nebylo zrušeno, nebylo změněno pro nezákonnost a další postup orgánů činných v trestním řízení byl pak takový, že tyto finanční prostředky byly uloženy do soudní úschovy v souladu s § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť nebylo zřejmé vlastnictví těchto finančních prostředků a uvedený předmět úschovy si kromě právních předchůdců žalobce nárokovala i společnost [právnická osoba]. Postup [orgán] byl proto správný. Protože tedy není dána odpovědnost státu za škodu, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani k nezákonnému rozhodnutí či k nezákonným rozhodnutím, soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu, včetně požadovaného úroku z prodlení, jako nedůvodnou zamítl.

9. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř.

10. Rozsudek včas podaným a přípustným blanketním odvoláním napadl žalobce. V rámci odůvodnění odvolání zkonstatoval, že se domáhal práva na zaplacení žalované částky s příslušenstvím z důvodu, že právní předchůdci žalobce, a to jeden každý z nich byli omezeni v dispozicích se svými finančními prostředky od 26. 11. 2016 do 26. 1. 2022, tedy po dobu pěti let a dvou měsíců, což představuje 5,1666 roku. Společnost [právnická osoba] byla omezena ohledně částky 145 075,20 USD, společnost [právnická osoba] ohledně částky 11 000 USD a společnost [právnická osoba] ohledně částky 112 294,48 USD. Uvedené finanční prostředky posléze byly z depozita soudu vydány právním předchůdcům žalobce jako příjemcům, je tedy zřejmé, že jakýkoliv důvod omezení jejích práv k dispozici s nimi byl protiprávní. Uplatnili proto u žalované nárok na náhradu újmy, jim z tohoto titulu vzniklé, a to jak materiální, tak imateriální. V tomto smyslu poukázal na § 6 odst. 2, 3 a 4, § 13 odst. 1 a 2, § 7 odst. 1, § 22 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Připomněl, že nárok na náhradu materiální a imateriální újmy uplatnili právní předchůdci žalobce u žalované kursem USD ku české koruně k datu 26. 11. 2016, kdy tento kurz činil 1 : 25,532 a též k datu 26. 1. 2022, kdy tento kurz činil 1 : 21,268 Kč. Znovu tak vyčíslil ztráty jednotlivých společností z uvedeného titulu a zkonstatoval, že jednotlivými smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 25. 5. 2022 uvedené společnosti postoupily své pohledávky v rozsahu, v němž byly uplatněny škody žalobce. I žalobce posléze žalovanou vyzval k náhradě škody. Žalobce se též vyjádřil k tomu, že pokud se soud prvního stupně odvolával na judikaturu, jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu, že tato judikatura není odpovídající, neboť se jedná o problematiku zcela odlišnou s nárokem žalobce nesrovnatelnou. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postupem podle § 120 o. s. ř. relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opakovat.

14. Pokud jde o právní hodnocení věci, soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění a odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v dané věci není dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí. Správně soud prvního stupně zkonstatoval, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu je třeba splnění tří kumulativních podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Skutečnost, že jde o objektivní odpovědnost, u níž se presumuje zavinění, a ze které se nelze vyvinit, však neznamená, že je existence protiprávního jednání rovněž presumována a nemusí vyplývat z provedených důkazů. Pro posouzení existence protiprávního jednání tak musí z provedených důkazů vyplývat, že k takovému protiprávnímu jednání skutečně došlo. Škodou se pak rozumí skutečná škoda a ušlý zisk. Existence příčinné souvislosti musí být řešena vždy v konkrétním případě, nestačí pouhá pravděpodobnost příčinné souvislosti či okolnosti nasvědčující její existenci, příčinnou souvislost je třeba vždy též prokázat. Soud prvního stupně tak správně konstatoval, že nezákonné rozhodnutí je definováno v § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jde-li o nesprávný úřední postup, tento plyne z § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o odpovědnosti státu za škodu. Pokud orgán státu zjišťuje, či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje a podobně, dovodil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, že jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jedná-li se pak o nesprávný úřední postup, jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postupy, jež s rozhodovací činností nesouvisí. Pro tuto formu odpovědnosti je pak určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud však k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se projeví v obsahu rozhodnutí, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Existence předpokladů odpovědnosti za škodu pak musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném žalobci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2775/2008 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že, není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě vyhovět nelze, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní. Vazba na splnění veškerých zákonem stanovených podmínek vylučuje mechanické chápání odpovědnosti státu, znamená to, že případné pouhé deliktní jednání státu samo o sobě nepostačí ke vzniku jeho povinnosti nahradit škodu (újmu). Jestliže tak soud prvního stupně v dané věci uzavřel, že není dán odpovědnostní titul, a to ani v podobě nezákonného rozhodnutí, ani nesprávného úředního postupu, odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí. Tvrzený nesprávný úřední postup v dané věci není dán, neboť, dovozuje-li žalobce vznik škody, respektive ušlý zisk ze skutečnosti, že v minulosti právním předchůdcům žalobce byly zajištěny bankovní účty a peněžní prostředky na těchto účtech uložené orgány veřejné moci, je zjevné, že taková škoda (újma) – ušlý zisk musela být projevem rozhodnutí vydaného v rámci trestního řízení, jež spočívalo v zajištění bankovních účtů, potažmo následně rozhodnutí vydaných v rámci řízení o úschově, neboť v řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky byly složeny do soudní úschovy. Pokud pak soud prvního stupně rovněž uzavřel, že v dané věci není dáno nezákonné rozhodnutí i s tímto jeho závěrem odvolací soud zcela souhlasí. Žádné z rozhodnutí, jež žalobce v řízení označil, totiž nelze považovat za rozhodnutí nezákonné, neboť nebylo dle § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu zrušeno či změněno. Zcela správně pak soud prvního stupně poukázal i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž prostá ztráta hodnoty peněz v čase není skutečnou škodou, ale ani ušlým ziskem, vliv inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění totiž skutečnou škodou podle občanského zákoníku není. Zcela správně pak rovněž dovodil, byť je zjevné, že posléze úschova byla žadatelům vydána, že nedojde-li v rámci trestního řízení k odsuzujícímu rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení, ale ani nezákonnost všech rozhodnutí v tomto trestním stíhání vydaných. V dané věci totiž k vydání peněžních prostředků složených do soudní úschovy došlo proto, že pominuly důvody pro jejich úschovu, neboť, byť bylo sporné vlastnictví těchto peněžních prostředků, právní předchůdci žalobce a společnost [právnická osoba], jež si finanční prostředky též nárokovala, uzavřeli dohodu o narovnání, a společnost [právnická osoba] s vydáním soudní úschovy (peněžních prostředků) vydala žadatelům souhlas. V projednávané věci pak jednoznačně vyplynulo, že finanční prostředky byly na účtech právních předchůdců žalobce zajištěny postupem podle § 79a odst. 1 trestního řádu a toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno, ani změněno pro nezákonnost. Zcela v souladu se zákonem pak ve smyslu § 80 odst. 1 trestního řádu byly zajištěné finanční prostředky uloženy do soudní úschovy. Vyplynulo též, že vlastnictví finančních prostředků nebylo jednoznačné, neboť předmět úschovy si nárokovali nejen právní předchůdci žalobce, ale, jak je již shora konstatováno i společnost [právnická osoba]. Nelze proto dojít k závěru, že by postup orgánů činných v trestním řízení nebyl správný.

15. Uzavřel-li tak jednoznačně soud prvního stupně, že v daném případě není splněna již první kumulativní podmínka pro odpovědnost státu za škodu, a sice není dán nesprávný úřední postup, ale ani nezákonné rozhodnutí, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl, odvolací soud s tímto jeho postupem zcela souhlasí.

16. S ohledem na to, že odvolací námitky žalobce nebyly schopny relevantním způsobem zvrátit správné závěry soudu prvního stupně, odvolací soud napadený rozsudek, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla i ve fázi odvolacího řízení zcela úspěšná, měla by proto právo proti žalobci na náklady řízení. Protože žalované však náklady řízení v odvolací fázi řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.