o určení neplatnosti kupní smlouvy, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. prosince 2025, č. j. 5 C 209/2025-40,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že specifikovaná kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 5. 10. 2024 je neplatná (I.) a rozhodl též tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 29 378,80 Kč (II.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2025, kterou měla uzavřít s žalovanou a jejímž předmětem byly specifikované nemovitosti. Uvedla, že sama se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2018, přičemž tyto pronajímala třetím osobám. V lednu 2025 zjistila, že v katastru nemovitostí je však jako vlastník předmětných nemovitostí veden [tituly před jménem] [jméno FO]. Následně zjistila, že měla údajně dne 5. 10. 2024 s žalovanou uzavřít kupní smlouvu, v níž měla předmětné nemovitosti prodat žalované za kupní cenu ve výši 9 400 000 Kč a současně měla dne 7. 10. 2024 podepsat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobkyně však tyto listiny nepodepsala, neboť v době jejich podpisu se na území České republiky nenacházela. Nebyla pak vyrozuměna ani o běžícím vkladovém řízení a neobdržela od žalované ani žádné peněžní prostředky, tj. kupní cenu. Žalovaná posléze na základě kupní smlouvy ze dne 14. 11. 2024 předmětné nemovitosti prodala [tituly před jménem] [jméno FO], a to za kupní cenu ve výši 11 500 000 Kč, přičemž ten byl ke dni 19. 11. 2024 zapsán do katastru nemovitostí jako nový vlastník předmětných nemovitostí. Kupní smlouva ze dne 5. 10. 2024 je však absolutně neplatná, neboť postrádá projev vůle žalobkyně a představuje hrubý zásah do jejího ústavně chráněného vlastnického práva. Žalovaná se tedy nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto nemohla platně převést vlastnické právo k těmto na [tituly před jménem] [jméno FO].

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila. Předně uvedla, že kupní smlouva ze dne 5. 10. 2024 obsahuje úředně ověřený podpis žalobkyně. Osoba, s níž při podpisu kupní smlouvy žalovaná jednala, vystupovala jako vlastnice předmětných nemovitostí, disponovala klíči i přístupovými kódy k těmto a prokázala se cestovním dokladem, vydaným na jméno žalobkyně. Žalovaná proto neměla jediný důvod pochybovat o tom, že nejedná s oprávněnou osobou, respektive vlastníkem. Naopak po celou dobu procesu uzavírání předmětné kupní smlouvy jednala s veškerou péčí, kterou po ní lze spravedlivě požadovat, jakož i s maximální obezřetností a v dobré víře. Má proto za to, že kupní smlouva byla uzavřena platně. Současně poznamenala, že žalobkyně na jí požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že dne 5. 10. 2024 byla podepsána kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí, v níž žalobkyně vystupovala jako prodávající a žalovaná jako kupující, přičemž kupní cena byla sjednána ve výši 9 400 000 Kč. Dne 14. 11. 2024 byla ohledně předmětných nemovitostí podepsána kupní smlouva, kde žalovaná vystupovala jako prodávající a [tituly před jménem] [jméno FO] jako kupující, přičemž kupní cena byla sjednána ve výši 11 500 000 Kč. [tituly před jménem] [jméno FO] je v rámci katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětných nemovitostí. Žalobkyně je přesvědčena o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2024, a to pro absenci jejího vlastnoručního podpisu, žalovanou proto vyzvala k odstranění nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem o vlastnických poměrech k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí a současně též podala vůči [tituly před jménem] [jméno FO] žalobu na určení vlastnického práva k daným nemovitostem.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jakož i § 1105, § 980 odst. 2 a § 985 tohoto zákona. Dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) se pak s ohledem na to, že žalobkyně se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, zabýval tím, zda na požadovaném určení neplatnosti právního jednání má či nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. Vyšel z toho, že žalobkyně uvedla, že rozsudek, kterým by bylo žalobě vyhověno, by pro ni představoval prostředek k ochraně jejího ústavně zaručeného vlastnického práva, na jehož základě by se mohla následně domáhat obnovení zápisu svého vlastnického práva k nemovitostem v katastru nemovitostí, respektive náhrady ekvivalentního plnění vůči žalované. Aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Cdon 1338/96) a poté zkonstatoval, že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Nelze-li však v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude uvedené plnit, nebude na ni dán ani naléhavý právní zájem. Poté uzavřel, že v projednávané věci však předmětná určovací žaloba svoji preventivní povahu pozbyla. Zápis ve prospěch žalované na základě kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2024 totiž do katastru nemovitostí proběhl a posléze proběhl i zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch [tituly před jménem] [jméno FO] dle kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a tímto dne 14. 11. 2024. Vyhověním dané žalobě by tak nemohlo dojít k situaci, že by se toto rozhodnutí stalo podkladem pro zamýšlené obnovení zápisu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí. Odstranění nesouladu mezi zapsaným a skutečným právním stavem o vlastnických poměrech by se žalobkyně totiž mohla domáhat pouze žalobou na určení jejího vlastnického práva k těmto. Taková žaloba však žalobkyni vůči žalované již nesvědčí, neboť ta není osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako oprávněná vlastnice nemovitostí a žalobkyni tak zbývá pouze možnost žaloby na plnění. Soud prvního stupně rovněž vyšel z toho, že v případném vyhovění určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2024 nelze spatřovat ani vytvoření pevného základu pro právní vztahy účastníků, který by eliminoval jejich další spory, respektive žaloby na plnění. Zkonstatoval, že totiž nejde jen o posouzení samotné platnosti dotčené kupní smlouvy z pohledu pravosti podpisu žalobkyně a s tím spojeného převodu vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem na žalovanou, ale i o další právní otázky, spojené se třetími osobami pro případ uplatnění nároku na plnění. Ze shora uvedených důvodů proto uzavřel, že žalobkyni na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2024 naléhavý právní zájem nesvědčí, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 29 378,80 Kč, když její náklady řízení sestávají z nákladů právního zastoupení (4 úkony právní služby advokáta po 5 620 Kč, 4 paušální náhrady po 450 Kč, to vše včetně 21 % daně z přidané hodnoty).

7. Rozsudek včas podaným odvoláním napadla žalobkyně. Soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, respektive jí označeným důkazům dle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nezabýval se tedy ani jí navrhovaným dokazováním. Na podkladě uvedeného proto neúplně zjistil skutkový stav věci. Žalovaná totiž nemohla být při uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 10. 2024 v dobré víře o tom, že žalobkyně jako prodávající skutečně projevila vůli převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Rozsudek nadto spočívá i na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy nemá naléhavý právní zájem. Žalobkyně je naopak přesvědčena, že tento závěr soudu prvního stupně je nepřiměřeným restriktivním výkladem § 80 o. s. ř. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Cdon 1338/96, sp. zn. 2 Cdon 223/96) s tím, že v dané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení existuje. Jde totiž o konkrétní spor o existenci a platnost právního vztahu založeného danou kupní smlouvou, tedy jde o to, zda žalovaná nabyla na podkladě této kupní smlouvy jakékoliv právo. Požadované určení se pak netýká pouze obnovy zápisu v katastru nemovitostí, ale odstraňuje právní nejistotu ve vztahu mezi účastnicemi řízení ohledně samotného právního titulu, na jehož základě žalovaná tvrdí nabytí vlastnického práva a vytváří pevný právní základ pro další uplatnění práv žalobkyně vůči žalované. Určovací žaloba v dané věci je způsobilá předejít řetězení sporů a vyjasnit klíčovou předběžnou otázku pro případné další nároky žalobkyně vůči žalované, jakož i pro procesní obranu v navazujících řízeních. Samotná skutečnost, že nemovitosti byly dále převedeny na třetí osobu pak bez dalšího nemůže znamenat irelevanci určení neplatnosti kupní smlouvy mezi účastnicemi řízení. Naopak určení neplatnosti tohoto právního jednání má samostatný praktický význam i bez přímého dopadu do zápisu v katastru nemovitostí. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení tak stojí pouze na předpokladu, že po následném převodu nemovitostí je určovací žaloba na neplatnost původní smlouvy vždy nepřípustná a jediným prostředkem je žaloba na plnění. Takový přístup však neodpovídá smyslu § 80 o. s. ř., neboť nehodnotí konkrétní potřebu ochrany práva žalobkyně v poměrech projednávané věci a zcela pomíjí, že určovací výrok má odstranit nejistotu právě mezi žalobkyní a žalovanou ohledně existence a platnosti kupního titulu. V důsledku nesprávného závěru soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu se pak tento vyhnul věcnému posouzení žalobního návrhu a neprovedl ani žalobkyní navrhované dokazování. Je tak dána i nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů. Řádné objasnění skutkového stavu věci bez provedení důkazů totiž nebylo možné. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. Nadále setrvala na tom, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně se pak otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně zabýval zcela správně a posléze správně dospěl k závěru, že žalobkyně naléhavý právní zájem nemá. Proto bez dalšího žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaná ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že předmětná určovací žaloba pozbyla svou preventivní povahu a již nemůže plnit funkci, kterou jí žalobkyně přisuzuje. Případné rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou se totiž nemůže stát podkladem pro obnovení zápisu vlastnického práva žalobkyně v katastru nemovitostí, neboť následně žalovaná předmětné nemovitosti realizovala kupní smlouvu třetí osobě, a to [tituly před jménem] [jméno FO], který je nyní zapsán jako oprávněný vlastník těchto v katastru nemovitostí. Za této situace případný vyhovující rozsudek nemůže odstranit žalobkyní tvrzený stav právní nejistoty, ani pro ni vytvořit pevný právní základ pro případné budoucí uspořádání vztahů. Nemůže pro ni přivodit jakoukoliv změnu v jejím právním postavení. Nedostatek naléhavého právního zájmu pak představuje samostatný a plně dostačující důvod pro zamítnutí žaloby. Odvolací námitky žalobkyně směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, kdy se následně již nezabýval skutkovým stavem věci a neprováděl dokazování, proto nemohou obstát. Žalovaná však má za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud jde o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Byť sama rozsudek soudu prvního stupně, a to ani výrok o nákladech řízení odvoláním nenapadla, vychází z toho, že jej odvoláním napadla žalobkyně, přičemž případné uplatnění zásady zákazu reformatio in peius není zapovězeno. Poukázala naopak na to, že i Ústavní soud vychází ze stanoviska, že, změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená v Listině základních práv a svobod, konkrétně čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3. Žalovaná zásadní pochybení soudu prvního stupně stran výroku o nákladech řízení spatřuje v nesprávném určení tarifní hodnoty. Soud prvního stupně totiž zcela rezignoval na zjištění hodnoty předmětu sporu a nevycházel ze sjednané kupní ceny nemovitostí uvedené v kupní smlouvě ze dne 5. 10. 2024, tedy z částky 9 400 000 Kč. Naopak při určení tarifní hodnoty postupoval dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť dle něj chybí ověřitelný údaj o ceně nemovitostí a její zjišťování by si vyžadovalo znalecké ocenění, přičemž kupní cenu nemovitostí stanovenou stranami právního jednání nelze zaměňovat s cenou věci jako takovou. Tento postup však žalovaná považuje za v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Částka 9 400 000 Kč, tedy kupní cena sjednaná v kupní smlouvě v projednávané věci, je naopak zcela jednoznačný, ověřitelný a spolehlivý údaj o hodnotě věci. Soud prvního stupně proto měl právě z této hodnoty věci vycházet. Žalovaná v tomto smyslu poukázala na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 572/24, sp. zn. I. ÚS 1750/23). Nadto nesouhlasí ani s tím, pokud některé úkony právní služby advokáta žalované soud prvního stupně považoval za neúčelné. Jedná se o úkon nahlédnutí do spisu dne 8. 12. 2025 a též o nepřiznání požadavku právního zástupce žalované na náhradu za promeškaný čas. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi jej změnil a žalované přiznal náklady řízení ve výši 280 780,50 Kč a přiznal jí též náklady odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanou osobou napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že podané odvolání není opodstatněné.

10. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v dané věci provedeným dokazováním správně a úplně zjistil skutkový stav věci a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. Žalobkyně se domáhala svojí žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, přičemž uvedeného se lze domáhat jen tehdy, je-li na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně se proto zcela správně zabýval právě tím, zda žalobkyně na požadovaném určení má či nemá naléhavý právní zájem. Mlčky dovodil věcnou aktivní legitimaci účastníků ve sporu, tj. aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a pasivní věcnou legitimaci na straně žalované, neboť obě byly účastnicemi smluvního vztahu, a to na podkladě smlouvy ze dne 5. 10. 2024, o jejíž určení neplatnosti se jedná. Správně pak vyšel z toho, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo pouze tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak než právě určovací žalobou. Určovací žaloba totiž účinněji než jiné právní prostředky, vystihuje a tvoří určitý právní rámec, jež je posléze zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tato funkce určovací žaloby pak koresponduje právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Naléhavý právní zájem nelze však očekávat tehdy, lze-li žalovat na plnění. Zpravidla není opodstatněna tam, kde právní vztah či právo již byly porušeny a kdy je právě třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění.

11. Žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v tom, že vyhovující rozsudek by pro ni představoval prostředek k ochraně jejího ústavně zaručeného vlastnického práva, na jehož základě by se mohla následně domáhat obnovy zápisu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, respektive náhrady ekvivalentního plnění vůči žalované. Zcela správně však soud prvního stupně dospěl k závěru, že na podkladě žalobkyní podané určovací žaloby nelze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastnic, neboť tyto již byly generovány. I pokud by žalobě vyhověl, je evidentní, že toto rozhodnutí by se nemohlo stát podkladem pro zamýšlené obnovení zápisu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem v katastru nemovitostí. Odstranění nesouladu mezi zapsaným a skutečným právním stavem o vlastnických poměrech předmětné nemovitosti by se žalobkyně mohla domáhat jen žalobou na určení vlastnického práva k těmto nemovitostem dle § 958 o. z. Ani taková žaloba však žalobkyni v současné situaci vůči žalované již nesvědčí, neboť je zjevné, že žalovaná není osobou zapsanou v katastru nemovitostí jako oprávněná vlastnice těchto nemovitostí a žalobkyni tak zbývá jen možnost žaloby na plnění. V daném případě pak právo žalobkyně již porušeno bylo, přičemž žaloba na určení (ne)platnosti určitého právního jednání či právního poměru má zásadně preventivní povahu, nemá konstitutivní účinky, neboť jejím hlavním smyslem je poskytnout ochranu právnímu postavení dříve, než dojde k porušení právního vztahu či práva. Preventivní povahu však předmětná určovací žaloba již plnit nemůže, protože případné vyhovění žalobě nemůže odstranit žalobkyní tvrzený stav právní nejistoty ani pro ni nemůže vytvořit žádný pevný právní základ pro budoucí uspořádání vztahů se žalovanou. Předmětná určovací žaloba proto není způsobilá přivodit pro žalobkyni jakoukoliv změnu v jejím právním postavení, a to jak ve vztahu k jejímu tvrzenému vlastnickému právu, ani ve vztahu k jí případnému tvrzenému nároku na ekvivalentní plnění. Nezbude proto než uzavřít, že žalobkyně na jí požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. S ohledem na to, že soud prvního stupně zcela správně došel k uvedenému závěru, že pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není žaloba důvodná, zcela správně současně žalobu nepřezkoumával po stránce věcné a neprováděl žalobkyní navrhované dokazování (viz judikatura Nejvyššího soudu, například sp. zn. 30 Cdon 1338/1996).

12. Protože v rámci podaného odvolání žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, na podkladě nichž by bylo lze dospět k závěru o tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné, odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, ve znění, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno, neboť soud prvního stupně v rámci rozhodnutí o věci samé opomněl uvést slova „je neplatná“.

13. Pokud jde o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř., když vyšel z toho, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, má proto právo proti žalobkyni na náhradu nákladů řízení, které jí v rámci řízení vznikly. Odvolací soud však vychází z toho, že pokud jde o výši nákladů řízení žalované, soud prvního stupně nesprávně vycházel při stanovení tarifní hodnoty z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. V dané věci je zřejmé, že pokud jde o hodnotu věci (předmětné nemovitosti), lze vyjít z toho, že hodnota nemovitostí byla v rámci kupní smlouvy stanovena kupní cenou ve výši 9 400 000 Kč. Ohledně uvedeného tak lze vyjít z judikatury Ústavního soudu, kdy ten konstatoval, že ze systematiky advokátního tarifu i dikce jeho jednotlivých ustanovení vyplývá, že § 9 advokátního tarifu je jen „zbytkové“ ustanovení, které se pro výpočet odměny použije v ostatních případech, tj., kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení tohoto předpisu. Je-li však předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci, anebo práva v době započetí úkonu právní služby, které se právních služeb týká, nikoliv tarifní hodnota určená postupem podle § 9 advokátního tarifu (viz sp. zn. II. ÚS 572/24). Na podkladě uvedeného je tak zjevné, že tarifní hodnota sporu představuje částku 9 400 000 Kč, což odpovídá jednomu úkonu právní služby advokáta po 45 900 Kč a nikoliv, jak stanovil soud prvního stupně po 5 620 Kč. Jde-li pak o počet úkonů, které právní zástupce žalované vykonal, odvolací soud vychází z toho, že se jedná o 5 úkonů právní služby advokáta (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, nahlédnutí do spisu dne 13. 8. 2025 a dne 8. 12. 2025, účast u jednání před soudem prvního stupně), tj. jedná se o 5 úkonů právní služby advokáta po 45 900 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) 2×), o 5 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 14 advokátního tarifu), to vše, včetně 21 % daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalované prokázal, že je jejím plátcem (48 667,50 Kč), tedy náklady řízení žalované před soudem prvního stupně ve výši 280 417,50 Kč. Právním zástupem žalované nárokovanou ztrátu času při přesunu z místa sídla advokátní kanceláře ([adresa]) do sídla soudu prvního stupně ([adresa]) na nařízené ústní jednání za důvodnou součást nákladů řízení nepovažuje ani odvolací soud, neboť vychází z toho, že v rámci [adresa] a jeho husté sítě městské hromadné dopravy lze tuto cestu uskutečnit do 30 minut. Na podkladě uvedeného proto odvolací soud výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (II.) dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do výše nákladů řízení žalované změnil, jinak jej jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla i v průběhu odvolacího řízení zcela úspěšná, má proto právo i na náhradu nákladů této fáze řízení. Náklady řízení žalované sestávají ze 2 úkonů právní služby advokáta po 45 900 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu), ze 2 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty ve výši 19 467 Kč, tj. celkem náklady odvolacího řízení žalované ve výši 112 167 Kč.