o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 47 C 53/2021-101,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do požadavku žalobce na zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (II), žalobu ohledně částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] zamítl (III) a žalované též uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ([příjmení]).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé mu v souvislosti s trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne [datum] a jímž byl obviněn ze spáchání trestného činu dle § 211 odst. 1 v souběhu s trestným činem dle § 211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákona. Následně proti němu byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 obžaloba, avšak rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] byl obžaloby zproštěn. Požaduje tak zaplacení částky [částka], představující vynaložené náklady na obhajobu v rámci trestního řízení a též částku [částka] jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu trestním stíháním.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska nezpochybnila, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání a že posléze rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byl žalobce obžaloby zproštěn. Potvrdila též, že žalobce uplatnil uvedený nárok, přičemž, jde-li o náklady trestního řízení (náklady obhajoby) vyhověla tomuto nároku žalobce co do částky [částka] a blíže žalobci vysvětlila, které úkony odškodnila a proč. Jedná-li se pak o nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním, tento nárok odmítla, když trestní řízení trvalo 9 měsíců, přičemž neměla za prokázaný zásadní zásah do osobní sféry žalobce. V souvislosti s tím mu jako zadostiučinění proto bylo poskytnuto konstatování porušení práva a omluva.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s pokračujícím zločinem úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákona. Obžaloba, která na žalobce byla podána, byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 4, následně dne [datum] byl žalobce rozsudkem č. j. [číslo jednací] obžaloby zproštěn. Rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne [datum]. Vzal dále za prokázané, že trestní stíhání zasáhlo žalobce, včetně jeho manželky v rodinné sféře, neboť mezi nimi docházelo k hádkám, nervozitě v rámci rodinného soužití v souvislosti s daným trestním stíháním, protože to byl žalobce, kdo předmětný úvěr, který si rodina chtěla sjednat pro účely bydlení, zařizoval. Rodinná nepohoda a nervozita se tak přenesla i na chování žalobce, potažmo jeho manželky ve vztahu k dětem, neboť žalobce i jeho manželka se obávali, aby v důsledku výsledku trestního stíhání nemuseli opustit s rodinou [příjmení] republiku, a to s ohledem na to, že jsou státními příslušníky Ukrajiny. Žalobce byl do té doby zcela bezúhonný, trestní řízení proto pociťoval jako hanbu a ponížení, byť mezi manželi byla řada rozporů, hádek a nervozity, manželka i širší nejbližší rodina žalobce podporovaly. Žalobce neměl zdravotní potíže, trestní stíhání se neprojevilo v jeho pracovní činnosti, jeho případ nebyl medializován.

5. Následně na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“, a to konkrétně § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31a odst. 1 a § 32 odst. 3 tohoto zákona. Vyšel z toho, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 zákona o odpovědnosti státu za škodu, proto věc může být projednána před soudem. Konstatoval dále, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Odkázal v tomto smyslu na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cz 6/90. Dovodil tak, že s usnesením o zahájení trestního stíhání je s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce (zproštění obžaloby) třeba nakládat v režimu zákona o odpovědnosti státu za škodu jako s rozhodnutím nezákonným. Aplikoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se posuzuje podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, přičemž je normou s relativně neurčitou hypotézou, jež není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při stanovení výše zadostiučinění a jeho formy je proto třeba vycházet jednak z povahy trestní věci, dále délky trestního stíhání, a poté především z dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Soud prvního stupně dále konstatoval, že výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Zatímco při nesprávném úředním postupu, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, v souvislosti s nezákonným rozhodnutím musí být poškozeným tvrzená újma prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Následně tak soud prvního stupně v daném případě shledal existenci důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Dále se zabýval povahou trestní věci, kdy žalobce byl stíhán pro trestný čin úvěrového podvodu, konstatoval, že tato trestná činnost však ve společnosti nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení, jako je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví. Vyšel z toho, že nemajetková újma žalobce se zvyšuje tím, že byl stíhán za spáchání úmyslného trestného činu a hrozila mu vysoká sazba trestu odnětí svobody v rozmezí 2 - 8 let. Jedná-li se pak o další kritérium pro formu a výši zadostiučinění, soud prvního stupně vyšel z toho, že, jde-li o délku trestního řízení toto trvalo zhruba 9 měsíců, a to od [datum], kdy žalobci bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání do [datum], kdy byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 pravomocně obžaloby zproštěn. Tuto délku a průběh trestního řízení zhodnotil jako ve věci zcela přiměřenou. Jde-li pak o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce jako osoby poškozené, konstatoval, že obecně každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, byť je třeba od okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet na tohoto jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Je tak zjevné ve smyslu ustálené judikatury soudů, včetně soudu Ústavního, že trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše jedná-li se o obvinění tzv. liché, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, dle něhož se skutek, z něhož byl jedinec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Pokud tak jde o konkrétní dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, uzavřel, že tomuto vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se zcela pochopitelnými subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty ohledně výsledku trestního stíhání, ale i újma na podkladě objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména práva na ochranu soukromého a rodinného života, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Žalobce prokázal, že mu majetková újma v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla, přičemž byla představována především zásahem do rodinného života, zhoršením vzájemných vztahů s manželkou, kdy mezi manželi panovalo napětí, zda a kdo z nich udělal chybu, což se projevovalo nervozitou a hádkami, a to i o běžných věcech. Žalobce se pak, stejně tak jako jeho manželka s ním společně stíhaná, předně obávali ztráty pobytového oprávnění, které by vedlo k nucenému ukončení jejich pobytu a celé rodiny na území České republiky a jež by bylo automaticky spojeno s odsouzením žalobce, neboť byl ohrožen hrozbou trestu odnětí svobody a bylo mu kladeno za vinu spáchání úmyslného trestného činu. V řízení pak nebylo prokázáno, že by trestní stíhání zasáhlo ohledně poškozeného žalobce též do jeho sféry pracovní, ani zdravotní, žalobce netvrdil a neprokázal ani zásahy ve sféře ekonomické či sociální. Jeho trestní stíhání též nebylo medializováno, nebyl stíhán vazebně. Doposud byl osobou bezúhonnou. Zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout, v dané věci poškozeného žalobce nebylo lze shledat.

6. Následně soud prvního stupně uzavřel, že, jde-li o formu a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva žalované se nejeví jako dostatečná satisfakce. Zdůraznil, že forma a případná výše zadostiučinění totiž nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestli by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostát. V tomto smyslu rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dospěl následně k závěru, že výše zadostiučinění je odpovídající částce [částka], přičemž zdůraznil, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se tak žalobci stejně dostat nemůže, neboť úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, které žalobci trestní stíhání přineslo, není již z povahy věci možné, a to ani poskytnutím částky vyšší, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Zohlednil dále, že žalobce byl stíhán pro zločin úvěrového podvodu, který měl spáchat úmyslně. Trestní věc tak byla s trestní sazbou 2 - 8 let, přičemž trestní stíhání žalobce zejména zasáhlo do rodinného a soukromého života a předně mu hrozilo možné vyhoštění, neboť žalobce je cizinec. Zohlednil též skutečnost, že o trestním stíhání věděl jen žalobce, jeho manželka jako spolu stíhaná, která jej po celou dobu podporovala, stejně tak podporu mu vyjadřovali jeho nejbližší – rodiče. Nebyl vazebně stíhán, přičemž pak trestní stíhání nezasáhlo do jeho sféry pracovní, sociální, zdravotní, ani volnočasové. Soud prvního stupně proto ohledně výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, kdy zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, srovnal věc žalobce s obdobnými případy. Konstatoval tak, že věc žalobce lze srovnat s věcí projednávanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 617/2014, kde se též jednalo o majetkovou trestnou činnost, poškozený zde byl stíhán pro trestný čin podvodu ve čtvrtém odstavci, hrozila mu tedy stejná trestní sazba a povaha trestného činu byla obdobná. Nepodmíněné odsouzení nebylo reálné, neboť zde poškozený, stejně tak jako žalobce, byl bezúhonný a před trestním stíháním vedl řádný život. Trestní stíhání tohoto poškozeného však trvalo po dobu 2 let a 7 měsíců, tedy dobu více jak 2× delší. Poškozený byl vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl však problémy psychické a obával se toho, jak trestní stíhání dopadne. Byla též poškozena jeho pověst, neboť jeho trestní řízení bylo medializováno. Tomuto poškozenému byla přiznána částka [částka], protože žalobce však nebyl zasažen ve sféře soukromé tak, jako tento poškozený, ani ve sféře zdravotní a jeho trestní stíhání nebylo medializováno, je tak zjevné, že odpovídající se pro něj jeví zadostiučinění ve výši [částka], kdy tato částka je odůvodněna především hrozbou trestu vyhoštění a s ním spojeného rizika ztráty rodinného, pracovního a sociálního zázemí spojeného s nutností opustit případně Českou republikou. Další srovnání soud prvního stupně provedl s řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 219/2016. V této věci se jednalo o trestný čin pojistného podvodu, tedy spáchání majetkové trestné činnosti, trestní sazba zde poškozenému hrozila též ve výši 2 - 8 let, obdržel zadostiučinění ve výši [částka]. Nebyl vazebně stíhaný, před trestním stíháním byl bezúhonný a vedle řádný život. Jeho trestní stíhání trvalo déle, a to 1 rok a 7 měsíců, jeho kauza nebyla medializována, došlo k narušení jeho rodinných vztahů, zejména vztahů s dcerou. I tomuto žalobci hrozilo možné vyhoštění. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že pokud žalobce srovnával svůj případ s obdobnou judikaturou, že jím předložená řízení a poškození se nejeví jako přiměřená, resp. žalobce sám nevyložil, v čem měl být jeho případ co do zásahu do jeho práv významnější a odůvodňoval by přiznání vyšší částky. Případy jím zohledněné totiž byly případy poškozených, u nichž trestní řízení trvalo delší dobu, k poškození u nich došlo i v dalších sférách, zejména ve sféře pracovní či profesní, jakož i sociální, neboť poškození žili na malé vesnici a okolí o jejich trestním stíhání vědělo. Ani další případ žalobcem označený jako obdobný soud prvního stupně nepovažoval za odpovídající. V této věci se totiž jednalo o trestný čin neoprávněného zaměstnávání cizinců, délka řízení přesáhla 3 roky. Zásahy do práv poškozených pak byly větší, neboť i tito měli psychické problémy, užívali léky. Jejich rodinné vazby byly narušeny nejen navzájem, ale i ve vztahu k širší rodině. Na jejich újmě se tak též podílela domovní prohlídka v rámci trestního řízení, která u žalobce realizována nebyla. Závěrem tak soud prvního stupně uzavřel, že adekvátním zadostiučiněním pro případ žalobce je částka [částka], nikoliv částka [částka], které se domáhal.

7. Pokud jde o nárok žalobce na náklady na obhajobu ve výši [částka], soud prvního stupně zkonstatoval, že žalovaná žalobci dobrovolně odškodnila částku [částka], po zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu ze strany žalobce, proto řízení částečně zastavil. Předmětem řízení zůstala pouze částka [částka], přičemž i ohledně další částky [částka], včetně příslušenství, žalobce vzal tento požadavek zpět. Soud prvního stupně proto v tomto smyslu výrokem I. řízení o této částce zastavil.

8. Jedná-li se pak o zbývající nárok žalobce na obhajné, dospěl k závěru, že tento nárokovaný úkon právní služby advokáta nelze žalobci jako účelný přiznat, neboť šlo o úkon neúčelný. Ohledně částky [částka], včetně požadovaného příslušenství, proto tento nárok žalobce jako nedůvodný zamítl.

9. Úrok z prodlení pak soud prvního stupně žalobci přiznal ve smyslu § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobci přiznal úrok z prodlení z částek, které shledal důvodnými, počínaje datem, kdy se žalovaná dostala do prodlení, tj. počínaje dnem [datum].

10. O lhůtě plnění soud prvního stupně rozhodl dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“).

11. O nákladech řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Zohlednil, že žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný co do částky [částka], neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdci nahradit mu nemateriální újmu nebo jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši. Uzavřel, že převážně tak byl v řízení žalobce úspěšný v rozsahu 88,37 % a v tomto rozsahu mu náhradu nákladů řízení přiznal.

12. Žalovaná rozsudek, a to vyhovující výrok o věci samé (II) ohledně částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení z této částky a výrok o nákladech řízení napadla včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci. Zopakovala, že pokud soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalobci bylo zasaženo do jeho nemajetkové sféry, a to v rámci života rodinného, kdy došlo ke zhoršení jeho vzájemných vztahů s manželkou, přičemž žalobce se obával ztráty pobytového oprávnění, které by vedlo k nucenému ukončení jeho pobytu na území České republiky, že částka peněžitého zadostiučinění tak, jak ji stanovil soud prvního stupně ve výši [částka], není odpovídající. Intenzita újmy, kterou žalobce utrpěl, totiž toto přiznání satisfakce v dané výši neodůvodňuje. Poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 47/2021-24, v němž jako žalobkyně vystupovala manželka žalobce a požadovala též nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, včetně nákladů na obhajné, přičemž jejímu nároku ohledně přiznání zadostiučinění bylo vyhověno co do částky [částka]. Žalovaná má proto zato, že není možné, aby žalobce jako manžel této žalobkyně obdržel zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce vyšší. Oba byli trestně stíháni pro stejný trestný čin, délka řízení u nich trvala stejnou dobu. Nadto soud pro případ manželky žalobce uvedl přiléhavější judikaturu obdobných případů a provedl komparaci s několika rozhodnutími, kde se jednalo o stejný trestný čin a podobnou délku řízení než v dané věci. Připomněla dále, že totiž újma na straně poškozeného se nepresumuje, naopak musí být prokázána. Protože tedy újma, k níž došlo na straně žalobce v důsledku předmětného nezákonného trestního stíhání, sice vznikla, avšak nebyla takové intenzity, je namístě odškodnit jej částkou nepřesahující [částka]. Uvedla též, že pokud se žalobce obával o své vyhoštění, toto mu reálně nehrozilo, neboť v České republice má trvalý pobyt, a pokud se obával toho, že mu bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, tento mu rovněž nehrozil, neboť dříve nebyl trestně stíhaný, naopak byl bezúhonný. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II. změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení zamítne a znovu rozhodne o nákladech řízení.

13. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

15. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně si postupem dle § 120 o. s. ř. opatřil relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu a správnost skutkových zjištění nikdo z účastníků nenapadá. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opakovat.

16. Jedná-li se pak o právní hodnocení věci, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění a odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení je dáno nezákonné rozhodnutí. Žalobce totiž byl v rámci trestního řízení obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 dne [datum] zcela zproštěn. Jak správně soud prvního stupně zkonstatoval, pro případ vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena též imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve, dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tak soud prvního stupně zkonstatoval, že pro případ žalobce je dáno jednak nezákonné rozhodnutí, ale je tu dána i příčinná souvislost, v důsledku níž žalobci vznikla nemajetková újma, odvolací soud s tímto závěrem soudu prvního stupně souhlasí. Správně se poté soud prvního stupně zabýval tím, zda je či není dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí, nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Rovněž tak v souladu s ustálenou judikaturou správně konstatoval, že ohledně uvedeného je třeba vyjít především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených v trestním řízení v osobnostní sféře poškozeného, přičemž je nutno přihlédnout i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Zcela správně pak soud prvního stupně i připomenul, že případná forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod [číslo] Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro případ žalobce tedy povaha trestní věci je dána zejména závažností trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení, proti ní vedené, negativně vnímá. To pak souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě, tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatu obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku. Žalobce byl stíhán pro trestný čin úvěrového podvodu, a to trestný čin úmyslný, když je zjevné, jak správně soud prvního stupně konstatoval, že tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení. Hrozila mu vysoká sazba trestu odnětí svobody v rozmezí 2 - 8 let. Pokud se jedná o délku trestního řízení, je zjevné, že toto trvalo 9 měsíců, což je doba zcela přiměřená, tedy účinky trestního stíhání na žalobce nepůsobily po dlouhou dobu tak, aby toto odůvodňovalo pro toto kritérium přiznat zadostiučinění zásadně vyšší. Jedná-li se pak o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného žalobce, tyto zohledňují individuální následky trestního stíhání, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobní integrity poškozeného v době trestního stíhání a narušení profesní, soukromé, rodinné, popř. jiné sféry života mohou být zvýrazněny, či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Jak soud prvního stupně správně konstatoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného a již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce. To vše tím spíše, jedná-li se obvinění tzv. liché, jež posléze bylo stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu. To je však jevem každého takového trestního stíhání, tedy nelze pouze z těchto skutečností dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu. Ve věci žalobce je zjevné a bylo prokázáno, že bylo zasaženo do jeho práva na nedotknutelnost soukromí a osoby, dále práva na osobní čest a dobré jméno a na soukromí a rodinný život. V rámci rodinného života se především jednalo o zhoršení vzájemných vztahů s manželkou, stíhanou v téže věci, kdy mezi manželi panovalo napětí, nervozita, osočování, zda a kdo z nich udělal chybu, což se projevovalo konkrétně hádkami o běžných věcech a zasahovalo nepochybně i nezletilé děti v rodině. Žalobce cítil hanbu a ponížení, navíc mohla být ohrožena celá jeho rodina a další jejich setrvání v České republice. Hrozila tu traumatizující obava o možnost ztráty pobytového oprávnění, které by vedlo k nucenému ukončení pobytu rodiny na území České republiky Nezletilé děti, které se v České republice narodily, by zde přišly o svůj domov, celá rodina by musela opustit bydliště, dcery školu, kamarády, a začít zcela nový život na Ukrajině, jíž jsou žalobce a jeho manželka státními příslušníky. Je zjevné, že doposud žalobce v rámci rodinného soužití takové problémy nezaznamenal. Zcela evidentní je, že se žalobce obával, aby trestní stíhání nemělo vliv na možnost jeho pobytu, jakož i jeho rodiny, v České republice do budoucna. Nebyly však prokázány žádné zásahy trestního řízení ve sféře pracovní, ani zdravotní, přičemž žalobce netvrdil, ani neprokázal žádné zásahy ve sféře ekonomické či sociální. Bylo též prokázáno, že trestní řízení žalobce nebylo medializováno a do té doby byl osobou bezúhonnou. Jestliže pak v dané věci soud prvního stupně provedl komparaci s obdobnými případy poškozených, kterým bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež se s projednávanou věcí žalobce v podstatných znacích shodují, odvolací soud má zato, že použil případy přiléhavé. Soud prvního stupně provedl komparaci s případy obdobné trestné činnosti, tedy trestné činnosti majetkové, kde poškozeným hrozila obdobná trestní sazba, přičemž zohlednil odchylky, kdy v těchto případech však trestní řízení poškozených trvalo delší dobu, než v dané věci žalobce. Vyšel dále z toho, že poškození v těchto věcech shodně jako žalobce byl vystaven nejistotě tlaku trestního stíhání, tito poškození rovněž nebyli vazebně stíháni, avšak žili ve stresu, jak jejich trestní stíhání dopadne. Byť pro případ věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 31 C 617/2014, trestní řízení poškozeného bylo medializováno, přičemž u žalobce nikoliv, je zjevné, že žalobce uvedené vyvažuje tím, že se obával o ztrátu rodinného, pracovního a sociálního zázemí spojeného s případnou nutností opustit Českou republiku jako cizí státní příslušník. Stejně tak ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 219/2016 je zjevné, že i tomuto poškozenému po určitou dobu hrozilo možné vyhoštění, přičemž zejména pak byly též narušeny jeho vztahy v rámci rodinného života. Jestliže pak žalovaná argumentuje tím, že v řízení, které ohledně nároku na nemajetkovou újmu, včetně nároku na náhradu škody představující obhájené, vyvolala manželka žalobce bylo v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 47/2021 této přiznáno rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 47/2021-124, zadostiučinění ve výši [částka], což je odpovídající výše pro prokázaný zásah do nemajetkové újmy manželky žalovaného, přičemž nemajetková újma této a žalobce jako společně stíhaných manželů by měla být zásadně stejná, odvolací soud konstatuje, že předně toto řízení ve věci požadavku manželky žalobce na nemajetkovou újmu není doposud pravomocně skončeno. Byl proti němu totiž podán opravný prostředek – odvolání, o němž doposud odvolací soud nerozhodl. K uvedenému pak nutno též zmínit, že, jedná-li se o nárok manželky žalobce, tato byla sice též trestně stíhána spolu s manželem, avšak předmětné trestní stíhání se bezprostředně týkalo právě žalobce, neboť se evidentně týkalo skutků, kterých se on sám účastnil. Žalobkyně totiž o okolnostech týkajících se samotného úvěru věděla pouze zprostředkovaně. Pokud tedy v dané věci ohledně požadavku manželky žalobce bylo této přiznáno zadostiučinění ve výši [částka], je zjevné, že soud v uvedené věci tuto skutečnost zohlednil.

17. Protože tedy odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění náležející žalobci představuje ve shodě se soudem prvního stupně částku [částka], když námitky žalované uvedené v odvolání nebylo lze považovat za relevantní, vyhovující výrok o věci samé ohledně částky [částka] se specifikovaným úrokem z prodlení, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v průběhu odvolacího řízení plně úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů této fáze řízení. V odvolacím řízení náklady žalobce představují 1 úkon právní služby advokáta (účast na jednání odvolacího soudu), odměna zástupce žalobce je proto tvořena 1 úkonem právní služby advokáta po [částka] (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), 1 režijním paušálem po [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21% DPH ve výši [částka], celkem náklady odvolacího řízení žalobce ve výši [částka].

19. Výrok I, jímž bylo částečně řízení zastaveno, výrok II ohledně úroku z prodlení z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a zamítavý výrok o věci samé (výrok III) zůstaly odvoláním žalované nedotčeny, nabyly proto samostatně právní moci.