o zaplacení 72 631,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2024, č. j. 28 C 253/2024-29,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 11 401 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 13. 4. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu co do zaplacení 61 230,50 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl též tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto rozhodl o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným dne 26. 9. 2021. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 63 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit v 21měsíčních splátkách, včetně částky 59 793 Kč představující úrok, částky 1 500 Kč za zpracování zápůjčky a částky 11 341 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení. Žalovaný zaplatil celkem částku 48 436 Kč. [právnická osoba] svou pohledávku postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 28. 3. 2024.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud prvního stupně zkonstatoval, že jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státní příslušník Republiky [stát]. Uzavřel, že mezinárodní příslušnost českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána podle dle čl. 17 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“) s ohledem na absenci jiných právních nástrojů. Rozhodným právem je české právo v souladu s čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“).

5. Ve věci poté rrozhodl bez jednání postupem dle § 101 odst. 4 a § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a zjistil tento skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne 26. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 63 000 Kč, z toho částka 3 163 Kč byla použita na úhradu předchozího úvěru žalovaného a částka ve výši 59 837 Kč byla vyplacena žalovanému. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 21měsíčních splátkách ve výši 5 848 Kč, poslední splátka byla splatná dne 26. 6. 2023, RPSN bylo ve výši 98,81 %. Žalovaný zaplatil částku 48 436 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni dne 21. 9. 2023 a oznámila postoupení žalovanému. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 28. 3. 2024 dne 2. 4. 2024.

6. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na § 419, § 420, § 573, § 580 odst. 1, § 588, § 1810, § 1968 a § 1970 § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „ZSÚ“).

7. Shrnul, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ, na základě, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jen částku 59 837 Kč, protože částka 3 163 Kč byla použita na úhradu dluhu žalovaného z jiné úvěrové smlouvy žalovaného. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně celkovou částku 122 793 Kč s doplňkovou službou ve 21měsíčních splátkách po 5 848 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně vystupovala jako podnikatel ve smyslu § 420 o. z. a žalovaný vystupoval jako spotřebitel dle § 419 o. z., proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel, jakožto slabší smluvní strana, nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele. Povinností poskytovatele úvěru je uvést ve smlouvě (mimo jiné) RPSN – roční procentní sazbu nákladů ve smyslu § 133 ZSÚ. V posuzovaném případě bylo ve smlouvě uvedeno, že RPSN činí 98,81 %. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 o. z. I kdyby služba komfortního a flexibilního splácení ve výši 11 341 Kč byla sjednána jako dobrovolná a nebyla by započítána do RPSN, roční úroková sazba by činila 78,13 % (resp. při úvěru 63 000 Kč by se RPSN rovnalo 71,70 %), a také by se jednalo o úplatu, která je zjevně v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru.

8. Co se úroku z prodlení týče, jelikož je neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i ujednání o splatnosti jednotlivých splátek, pročež nejsou použitelná pro posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak mohl být splatný nejdříve uplynutím lhůty k plnění stanovené v první prokazatelně doručené výzvě k plnění, tedy předžalobní výzvě ze dne 28. 3. 2024.

9. Vzhledem k tomu, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku ve výši 48 436 Kč a žalovanému byla poskytnuta částka 59 837 Kč (tj. nikoliv částka 63 000 Kč, neboť částka 3 163 Kč byla použita na úhradu předchozího úvěru), činí dluh žalovaného 11 401 Kč a v prodlení se žalovaný ocitl počínaje dnem 13. 4. 2024.

10. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl co do jistiny 11 401 Kč a zákonného úroku z prodlení od 13. 4. 2024 do zaplacení (výrok I). Ve zbytku pak žalobu zamítl (výrok II).

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. (výrok III).

12. Proti zamítavému výroku rozsudku, a to pouze v rozsahu 3 163 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení, podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Navrhla, aby odvolací soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně souhlasí s tím, že smlouva je absolutně neplatná z důvodů uvedených soudem prvního stupně, napadá však, že žalovanému poskytla celých 63 000 Kč. Tzv. „na ruku“ žalovanému sice vyplatila pouze 59 837 Kč, ale 3 163 Kč uhradila na jiný úvěr žalovaného, proto i o tuto částku se žalovaný obohatil. Závěr soudu, že při poskytnutí prostředků na refinancování dřívější půjčky se žalovaný neobohacuje, je nespravedlivý.

13. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil, k jednání odvolacího soudu se nedostavil.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

15. Závěr soudu prvního stupně o mezinárodní příslušnosti českých soudů je správný, soud prvního stupně jen neměl aplikovat 18 bod 2 Brusel I bis, neboť dle obsahu spisu byla smlouva uzavřena se spotřebitelem dle čl. 17 bod 1 písm. c) Brusel I bis a aplikace čl. 7 Brusel I bis je proto vyloučena (srov. 18 bod 2 Brusek I bis). Dle obsahu spisu je bydliště žalovaného v ČR a právní předchůdkyně žalobkyně svou podnikatelskou činnost provozuje v ČR.

16. Vyhovující výrok (I) a zamítavý výrok v rozsahu částky 58 067,50 Kč s příslušenstvím (II) nebyly odvoláním napadeny, nabyly tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), proto zůstaly stranou zájmu odvolacího soudu.

17. Proti závěru o skutkovém stavu nebyly v odvolacím řízení vzneseny žádné námitky. Zjištěné skutečnosti z uvedených důkazů vyplývají, jednotlivá zjištění na sebe logicky navazují a vytvářejí jednoznačný skutkový celek. Odvolací soud tak se ztotožňuje se shora popsaným skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, proto pro potřeby odvolacího rozhodnutí je netřeba znovu opakovat (viz odstavec 5. odůvodnění).

18. Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěrem, že právní vztahy mezi účastníky vyplývající z úvěrové smlouvy se řídí českým právem (o. z.), a to na základě volby práva účastníků (čl. 3 bod 1 ve spojení s čl. 6 Řím I), když ve smlouvě uzavřené ze dne 26. 9. 2021 v [adresa] v českém jazyce je výslovně uvedeno, že smlouva je uzavřena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

19. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 104 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

21. Byť je ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uvedeno, že se jedná o smlouvu dle § 2390 o. z. (tedy smlouvu o zápůjčce), tak soud prvního stupně zcela správně zkoumal skutečnou vůli jednajících, a poté přiléhavě uzavřel, že předložená smlouva je smlouvou o úvěru dle § 2395 o. z. Právní kvalifikace právního jednání v tomto jednání vyjádřená není pro soud závazná. Odvolací soud jen doplňuje, že úvěr vzniká již konsenzem a vztahuje se jen k peněžním prostředkům, je vždy úročený. Úvěr může být poskytnut v hotovosti i bezhotovostně. V úvěrové smlouvě si lze sjednat i poskytnutí nepřímé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4955/2009) nebo k rukám třetí osoby, či na sjednaný účet třetí osoby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4590/2018 nebo sp. zn. 23 Cdo 2939/2020). O úvěr jde, i pokud se peněžní prostředky neposkytují přímo úvěrovanému, ale třetí osobě určené ve smlouvě (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 922/2007). Úvěr vznikne i tak, že zapůjčitel zaplatí za dlužníka jeho dluh (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1261/2019).

22. Úvěr poskytovaný spotřebiteli podléhá přísné regulaci. V poměrech o. z. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 vyslovil, že neplatnost ujednání o sazbě úroků se nedotýká platnosti úvěru jako celku, ale v případě spotřebitelského úvěru platí zvláštní úprava, kdy neplatnost ujednání o úroku může způsobit neplatnost celé smlouvy. Odvolací soud se pak ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně (který nebyl zpochybněn ani v odvolacím řízení), že předložená úvěrová smlouva je neplatným jednáním, neboť to smysl a účel zákona ve smyslu § 580 o. z. vyžaduje. Odvolací soud jen upřesňuje, že při úvěru 63 000 Kč, který je splácen 21měsíčními splátkami po 5 848 Kč činí RPSN 127 %, neboť do těchto nákladů je nutno zahrnout též sjednané poplatky (za zpracování spotřebitelského úvěru a službu komfortního a flexibilního splácení, viz též rozhodnutí SDEU ve věci [hodnota] a tam citovaná judikatura). RPSN má pro spotřebitele zásadní význam, jakožto údaj o celkových nákladech úvěru ve formě sazby vypočítané podle jednotného matematického vzorce. Tato sazba totiž spotřebiteli umožňuje z ekonomického hlediska posoudit dosah závazku spjatý s uzavřením úvěrové smlouvy (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, [právnická osoba], [hodnota] a citovaná judikatura). Zejména s ohledem na tento zásadní význam RPSN pro spotřebitele [nazev] upřesnil, že uvedení RPSN, která neodráží přesně všechny tyto náklady v čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48, zbavuje spotřebitele možnosti určit rozsah svého závazku stejným způsobem jako neuvedení této sazby [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2024, [právnická osoba] (Doplňkové služby k úvěrové smlouvě), [hodnota]. Použitá kalkulačka viz https://www.dtest.cz, kalkulačka RPSN.

23. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 580 i § 588 o. z. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejichž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017).Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. [spisová značka]).

24. Soud prvního stupně rovněž poukázal na strukturu pohledávky tak, jak je popsána ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 21. 9. 2023, kdy i přes zaplacení částky 48 436 Kč, činil k tomuto dni dluh žalovaného 100 806,59 Kč (vedle jistiny 45 279,81 Kč, dlužné poplatky ve výši 27 351,69 Kč, úrok z úvěru od 27. 6. 2023 do 27. 9. 2023 ve výši 2 544,26 Kč a úrok z prodlení od 24. 10. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 6 789,24 Kč).

25. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že sjednaný úrok je s ohledem na další okolnosti (zejména uvedení nesprávné výše RPSN ve smlouvě, kumulace sankčních plateb) natolik nemravný, že je nutno celou smlouvu považovat za neplatné právní jednání.

26. Žaluje-li úvěrující na náhradu za to, co poskytl, ač nevznikl platný závazek z úvěru, soud bez dalšího posoudí, zda má úvěrující právo na vrácení podle úpravy bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 805/2014). Shodně i odborná literatura. Např.: (PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). [adresa]: C. H. Beck, 2024, § 2395 marg. č. 1 a násl.).

27. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (2).

28. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil i tím, že za něj žalobkyně splnila to, co měl po právu splnit sám (tj. v rozsahu částky 3 163 Kč). Ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému plnila bez platného právního důvodu celých 63 000 Kč a žalovaný vydal jen obohacení ve výši 48 436 Kč; rozdíl proto činí 14 564 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku žalobkyni a oznámila postoupení žalovanému. Žalobkyně pak vyzvala žalovaného k plnění nejpozději do 12. 4. 2024, protože žalovaný zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 14 564 Kč nevydal, ocitl se dne 13. 4. 2024 v prodlení a vznikla mu tak navíc povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O povinnosti vydat 11 401 Kč s úrokem z prodlení pak již pravomocně rozhodl soud prvního stupně. Odvolací soud tak závěrem shrnuje, že žaloba byla podána po právu i v rozsahu částky 3 163 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení za dobu od 13. 4. 2024 do zaplacení.

29. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v napadeném rozsahu postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, jak ve výroku I uvedeno.

30. O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodoval originárně (§ 224 odst. 1, 2 o. s. ř), neboť výrok o věci samé částečně změnil. Rovněž odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť i v této fázi řízení byl převážně úspěšný žalovaný, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když účelné náklady žalobkyně tvoří náklady na zástupce z řad advokátů, tj. odměna 2 x 1 000 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“, určená z tarifní hodnoty 3 163 Kč (§ 8 odst. 1 AT) za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT (odvolání ve věci samé a účast na jednání odvolacího soudu), 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, vše zvýšeno o 21% DPH (577,50 Kč), a zaplacený soudní poplatek za odvolání 1 000 Kč, celkem tedy odvolací náklady žalobkyně ve výši 4 327,50 Kč.

32. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o místě k plnění náhrady nákladů řízení žalobkyně podle § 149 odst. 1 o.s.ř.