o 198 545,41 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2024, č. j. 43 C 225/2023-76,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se specifikovaným úrokem a specifikovaným úrokem z prodlení (I), žalobu ohledně částky [částka] se specifikovaným úrokem a dále úrok ze specifikovaných částek, jakož i úrok z prodlení, zamítl (II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky, na základě tvrzení, že její aktivní legitimace ve sporu je dána dle smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [firma] a společností [název] a poté mezi žalobkyní a společností I [firma], neboť [právnická osoba]. uzavřela se žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty č. [hodnota]. Nedílnou součástí uvedené smlouvy o vydání kreditní karty byly též obchodní podmínky a ceník produktů a služeb, jejím obsahem pak byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše [částka], který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet povinnou minimální splátkou z čerpaných prostředků a byl rovněž povinen bance hradit veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. [právnická osoba]., své smluvní povinnosti splnila, žalovaný však svoji povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil. Následně proto banka přistoupila dne [datum] k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Před poskytnutím úvěru [právnická osoba]., splnila své zákonné povinnosti, neboť zkoumala úvěryschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací, tak i kontrolou veřejných databází.

3. Žalovaný prostřednictvím ustanovené opatrovnice se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně namítal, že [právnická osoba]., neprověřila dostatečně úvěryschopnost žalovaného ve smyslu § 85 a § 86 a následujícího zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by takto totiž banka učinila, zřejmě by zjistila, že žalovaný není úvěryschopný. Smlouvu o úvěru proto považuje za absolutně neplatnou.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování zjistil skutkový stav popsaný v žalobě, který žalovaný žádnými důkazními prostředky nezpochybnil a nevyvrátil.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci poté aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému uvedený úvěr jako fyzické osobě – nepodnikateli, který se jej zavázal za podmínek stanovených v úvěrové smlouvě, sazebníku poplatků, ceníku a obchodních podmínek splácet. Následně právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními úvěrovou smlouvu prohlásila za okamžitě splatnou a žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu v celkové výši [částka]. Žalovaný tedy neplnil řádně povinnosti, k nimž se zavázal v rámci úvěrové smlouvy, a proto mu vznikla povinnost i k úhradě sankcí ve formě úroků, poplatků apod., jak je v žalobě uvedeno. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála svým povinnostem stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Zjistila příjmy žalovaného, přesahující [částka] měsíčně a proto dovodila schopnost splatit úvěr ve výši [částka]. Opatřila si informace o platebních transakcích žalovaného, prováděných na účtu vedeném pro žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Protože po zesplatnění úvěru žalovaný plnil na svůj dluh celkem částku [částka], a to ve splátkách vždy po [částka] (ve dnech [datum], 2. 1., 1. 2., 28. 2., 29. 3., 2. 5., 31. 5. a [datum]), dospěl soud prvního stupně k závěru dle § 1932 odst. 2 o. z., že je namístě uvedené plnění započítat primárně na jistinu, a nikoliv na příslušenství pohledávky. V této souvislosti zkonstatoval, že není bez významu, že v § 1932 odst. 2 o. z. nabyl účinnosti až poté, co byla uzavřena smlouva. Protože se však jedná o obecné ustanovení závazkového práva, pro započítání plnění je na místě užít úpravu účinnou v době vzniku prodlení a následného plnění, nikoliv v době vzniku závazku, dospěl tak k závěru, že dílčí plnění mělo být započteno na jistinu dluhu. S ohledem na uvedené žalobě vyhověl ohledně částky [částka], příslušenství žalobkyni pak přiznal dle aktuální výše dlužné částky, a to s ohledem na opakovaná dílčí plnění ve výši [částka] a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

6. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž rozsah a výši v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval.

7. Rozsudek napadl žalovaný prostřednictvím opatrovníka včas podaným odvoláním. Zdůraznil, že v průběhu řízení namítal nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud prvního stupně však na podkladě provedeného dokazování dospěl k nesprávným závěrům ohledně toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěryschopnost žalovaného posuzovala dostatečně. Žalovaný má naopak za to, že předmětná smlouva o úvěru je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Nebylo totiž prokázáno, ani ověřeno, jaká byla výše nákladů žalovaného na bydlení, energie a další životní náklady. V tomto smyslu právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z žalovaným deklarovaných údajů uvedených ve formuláři banky a spoléhala se na jeho prohlášení v tomto smyslu a jeho pravdivost. Tyto údaje však s odbornou péčí dále neověřila. Bylo na ní, aby takto činila aktivně. Právní předchůdkyně žalobkyně si však nevyžádala ani nájemní smlouvu, z níž by vyplývalo, kolik skutečně žalovaný hradí na nájemném a na náklady za energie a služby. Nestačí totiž pouze zjistit informace z výpisu z účtů, prohlášení spotřebitele a interních a externích databází. Tyto údaje je vždy nutné důsledně ověřovat. Protože žalovaný je přesvědčen, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaná v reakci na podané odvolání žalovaného s tímto nesouhlasila a navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že úvěryschopnost žalovaného posuzovala dostatečně. Učinila tak v souladu s obecnými pokyny Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne [datum], jakož i s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Za prvé posuzování mělo být založeno, mimo jiné, na informacích získaných od spotřebitele. V tomto smyslu jde o základní povinnost věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, a to získat od spotřebitele spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace, jež budou relevantní pro posouzení jeho úvěryschopnosti. Nepostačuje pouze pasivní sběr informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace i vyžádat. Za druhé je pak namístě, aby věřitel nahlédl do databází umožňujících posouzení úvěryschopnost spotřebitele. V tomto smyslu, tak i právní předchůdkyně žalobkyně postupovala. Žalovaný v žádosti uvedl informace o svém rodinném stavu (svobodný, bezdětný), vzdělání (vysokoškolské), způsobu bydlení (pronajatý byt), uvedl svůj pracovní poměr a kde je zaměstnán, včetně výše čistého příjmu, měsíční splátky jiných úvěrů, měsíční splátky leasingu, limit kreditních karet, limit kontokorentu. Právní předchůdkyně žalobkyně se pak s těmito údaji nespokojila, a proto kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi [právnická osoba]. Z těchto pak vyplynul výsledek, že subjekt je v pořádku. Úvěryschopnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala i co do splácení na základě disponibilní částky, při jejímž výpočtu vycházela z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. Nadto příjem žalovaného byl ověřen z potvrzení o příjmu vystaveného jeho zaměstnavatelem dne [datum]. Vyplynulo, že pracovní poměr žalovaného je uzavřen na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem tři měsíce před podpisem návrhu. Žalovaný neměl žádné vyživované děti, z jeho mzdy nebyly prováděny splátky jiných úvěrů, leasingu, ani srážky/exekuce. Protože žalovaný měl na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne [datum] u právní předchůdkyně žalobkyně veden již běžný účet a byl dlouhodobým klientem právní předchůdkyně žalobkyně, tato měla velmi dobrý přehled o jeho příjmech i výdajích. I tyto příjmy a výdaje tak zhodnotila. Vyplynulo tedy, jaké částky platí žalovaný za bydlení, jaké za jídlo, za ostatní služby, bylo zjištěno, že též zasílal pravidelně určitou částku na konkrétní účet. Měl k dispozici hotovost, kterou vybíral prostřednictvím bankomatu. Ze všech těchto údajů proto právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o úvěryschopnosti žalovaného, a tedy jeho schopnosti předmětný úvěr splácet. Nadto žalovaný řádně plnil své finanční závazky až do října 2021. S ohledem na uvedené proto žalobkyně navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit a přiznat jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání, a to v mezích podaného odvolání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že podané odvolání není opodstatněné.

10. Soud prvního stupně provedl účastníky řízení nabízené důkazy, jež hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy nejen každý důkaz jednotlivě, ale rovněž ve vzájemné souvislosti. Po takto provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutková verze žalobce byla prokázána. Proces dokazování, předcházející hodnocení důkazů byl proces korektní, přijaté skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v obsahu spisu, odvolací soud proto ze skutkové roviny sporu zjištěné soudem prvního stupně vycházel.

11. Odvolací soud dále předesílá, že byť se soud prvního stupně v rámci odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval svoji mezinárodní příslušností, tuto mlčky dovodil, včetně rozhodného práva, jímž je právo české. Lze proto doplnit, že v daném případě se jednalo o poskytnutí úvěru, který nebyl účelově vázán, je proto namístě postupovat dle čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Brusel I bis, který se týká smluv o poskytování služeb. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej, například usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), v němž se konstatuje, že: „Výkladem pojmu služba ve smyslu Nařízení se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci [číslo], v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie je službou též poskytnutí úvěru (srovnej rozhodnutí [číslo]), přičemž poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu.“ Současně tak lze mít za splněnou podmínku dovození místa bydliště dlužníka v některém členském státě v době uzavření realizace smlouvy, v daném případě v České republice, neboť žalovaný zde uváděl svoji adresu. Rozhodné právo je tak právo české, a to s ohledem na dohodu stran v rámci smlouvy ve smyslu čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 593/2008 ze dne [datum], o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Řím I“).

12. V dané věci žalovaný zpochybňuje, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 9, a to tím, že v pozici podnikatele – profesionála při sjednávání spotřebitelského úvěru pro žalovaného jako spotřebitele se nezabývala dostatečně s odbornou péčí posouzením schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a proto je uvedená smlouva neplatná. Dle uvedeného ustanovení mohla právní předchůdkyně žalobkyně jako budoucí věřitel totiž poskytnout spotřebitelský úvěr spotřebiteli jen tehdy, pokud z posouzení úvěryschopnosti spotřebitele s odbornou péčí je zřejmé, že tento bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Soud prvního stupně však z provedeného dokazování zcela správně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně podmínky § 9 zákona o spotřebitelském úvěru splnila, neboť postupovala zcela řádně co do stanovené povinnosti řádně úvěryschopnost žalovaného prověřit. Námitky žalovaného v tomto smyslu totiž lze považovat pouze za účelové. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně jednak posuzovala informace získané od žalovaného, jakožto spotřebitele a rovněž pak nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Postupovala proto zcela v souladu se zákonnými podmínkami. Jak již konstatoval soud prvního stupně, měla informace o rodinném stavu žalovaného, a sice, že je svobodný a bezdětný, o jeho vzdělání, způsobu bydlení a nákladech, které vynakládá na bydlení, jakož i o jeho pracovním poměru a výši příjmu, včetně skutečnosti, že nesplácí žádný jiný úvěr, leasing, ani limit kreditních karet či kontokorentu. I z šetření v interních a externích databázích pak vyplynulo, že žalovaný, jakožto spotřebitelský subjekt, je v pořádku. V neposlední řadě právní předchůdkyně žalobkyně vycházela i ze skutečnosti, že žalovaný u ní měl již veden běžný účet a byl tak dlouhodobým klientem právní předchůdkyně žalobkyně, která proto měla dobrý přehled o jeho příjmech i výdajích. Právě prostřednictvím tohoto běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně ověřila pracovní příjem žalovaného, jakož i jeho náklady na bydlení (nájemné), náklady na stravu, služby i další. V neposlední řadě je zjevné, že žalovaný byl schopen úvěr splácet až do října 2021 a rovněž provedl 8 splátek po [částka] po zesplatnění úvěru. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací námitky žalovaného nejsou důvodné.

13. Na základě uvedeného odvolací soud napadený rozsudek, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšné žalobkyně sestávají z nákladů na právní zastoupení, a to ze 2 úkonů právní služby advokáta po [částka] (§ 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a ze dvou režijních paušálů, jednak po [částka] a po 450 K (§ 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dílem ve znění účinném do dne [datum] a dílem ve znění s účinném počínaje dne [datum]), včetně 21 % daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem odvolací náklady žalobkyně ve výši [částka].

15. Zamítavý výrok o věci samé (II) nebyl odvoláním účastníků dotčen, zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci.