o zaplacení 178 250 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. září 2025, č. j. 16 C 11/2025-78,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 178 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 26. 11. 2024 do zaplacení (I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 74 318,20 Kč (II.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi ním (pojistníkem) a žalovanou (pojistitele) dne 28. 11. 2007 pro případ smrti nebo dožití s doplňkovou a úrazovou složkou [název] č. [číslo] (dále jen „pojistná smlouva“). Dle žalobce je pojistná smlouva absolutně neplatná pro neurčitost a účastníci si mají vrátit poskytnuté plnění, kterým je na straně žalobce zaplacené pojistné v celkové výši 203 000 Kč, na straně žalované žalobci poskytnuté odkupné ve výši 24 750 Kč. Žalobce se proto domáhá na žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 178 250 Kč, tj. snížené o plnění žalované, včetně příslušenství, neboť žalovaná uvedený nárok přes výzvu žalobce odmítla uhradit.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Současně, ačkoliv považuje předmětnou pojistnou smlouvu za platně uzavřenou, vznesla námitku promlčení, neboť pojistná smlouva byla uzavřena dne 28. 11. 2007, přičemž již při uzavření této měl žalobce k dispozici veškeré relevantní podklady, z nichž mohl dovodit případnou nevýhodnost či neurčitost pojistné smlouvy a měl tak možnost dovolat se včas údajné neplatnosti. Protože však žalobu podal dne 12. 2. 2025, promlčena jsou plnění provedená přede dnem 12. 2. 2023. Současně žalovaná uplatnila námitku započtení ve výši 24 750 Kč původně poskytnutou jako odkupné při ukončení pojistné smlouvy, a to proti pohledávce žalobce na vydání údajného bezdůvodného obohacení vzniklého z uhrazeného pojistného v období od 12. 2. 2023 do poslední platby pojistného.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování, jakož i na podkladě shodných tvrzení účastníků, uzavřel, že žalobce a žalovaná uzavřeli pojistnou smlouvu [název] č. [číslo], součástí této se staly Všeobecné pojistné podmínky a Zvláštní pojistné podmínky pro investiční životní pojištění. Pojistné bylo sjednáno ve výši 1 000 Kč měsíčně, účastníci si sjednali, že zaplacené pojistné se dělí na 2 složky, a to rizikové pojistné a spořící část pojistného, která se snižuje o příslušné správní náklady a převádí se na podílový účet. Rizikové pojistné pro případ smrti se stanoví pro každý rok dle aktuálního věku pojištěného, zdravotního stavu, pohlaví, povolání, činnosti a aktuální garantované pojistné částky, na základě pojistně technických zásad. Pojistitel sráží každý měsíc z účtu pojistníka rizikové pojistné vypočtené podle aktuálního věku pojištěného, platného tarifu pojistitele, garantované pojistné částky zvolené pojistníkem. V případě dožití pojistitel vyplatí pojištěnému aktuální hodnotu podílových jednotek evidovaných na účtu pojistníka, aktuální hodnota podílových jednotek se určuje nákupním kurzem platným v den ukončení pojištění. Veškeré písemnosti související s pojistnou smlouvou byly žalobci doručeny, žalobce s nimi byl seznámen. Na podkladě pojistné smlouvy žalobce zaplatil za dobu od 25. 3. 2008 do 1. 11. 2024 pojistné ve výši 203 000 Kč, v době od 1. 2. 2023 do 1. 11. 2024 pak částku 21 000 Kč. Žalovaná zaplatila žalobci odkupné ve výši 24 750 Kč. Žalobce pojistnou smlouvu vypověděl výpovědí ze dne 7. 11. 2024, k vydání bezdůvodného obohacení žalobce žalovanou vyzval výzvou ze dne 13. 11. 2024, žalovaná však jeho požadavek odmítla s tím, že smlouvu považuje za platnou. Okamžik prokázané vědomosti žalobce o neplatnosti smlouvy soud prvního stupně posoudil tak, že tomu tak bylo nejpozději z informace o stavu pojistné smlouvy ze dne 6. 1. 2022, kdy mohl získat vědomost o stavu a pohybech na podílovém účtu, o odečitatelných položkách v podobě rizikového pojistného, nákladů a dalších poplatků a výši případného odkupného. Mohl tak nabýt subjektivní vědomí o tom, že pojistná smlouva vykazuje nedostatky, jež působí její neplatnost a s tím související existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení v zřejmé výši žalovaným.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 3028 odst. 1 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se závěrem, že právní poměry účastníků se řídí zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, a to § 1 odst. 2, § 4 odst. 4 a 5, jakož i § 37, § 41, § 451 odst. 1 a 2 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a žalobu zamítl částečně z důvodu promlčení nároku a v nepromlčené části ohledně částky 21 000 Kč proto, že tento nárok žalobci zanikl započtením ze strany žalované.

6. Pojistnou smlouvu shledal absolutně neplatnou dle § 37 obč. zák., protože z jejího obsahu, včetně pojistných podmínek a příloh, nebylo lze zjistit konkrétní výši rizikového pojistného či jednoznačného způsobu stanovení rizikového pojistného. Ujednání v tomto smyslu totiž nebyla dostatečně určitá a na jejich základě nebylo možno vypočítat výši ujednaného rizikového pojistného, chybí tak podstatná náležitost předmětné pojistné smlouvy (pojmový znak). Protože ujednání o výši pojistného je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, je dána počáteční absolutní neplatnost pojistné smlouvy jako celku. Případnými dalšími namítanými důvody neplatnosti pojistné smlouvy se pak pro nadbytečnost soud prvního stupně již nezabýval a vztah mezi účastníky vypořádal dle zásad bezdůvodného obohacení dle § 457 obč. zák. s přihlédnutím k uplatnění námitky promlčení ze strany žalované.

7. Ohledně promlčení odkázal na § 107 obč. zák. a dospěl k závěru, že došlo k promlčení nároku na částky zaplacené v době delší než 3 roky před zahájením řízení, tj. promlčené jsou platby uskutečněné žalobcem přede dnem 12. 2. 2023, a nepromlčené částky činí celkem 21 000 Kč, což odpovídá zaplacenému pojistnému za dobu od 1. 2. 2023 do 1. 11. 2024, v rozsahu překračujícím tuto částku proto žalobu z důvodu promlčení zamítl. Ve vztahu k aplikaci směrnice 93/13/EHS (směrnice Rady číslo 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost podstatných smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 citované směrnice. Spočíval-li tedy důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, pak takové chybějící, respektive neexistujících, ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák.

8. Konečně námitku promlčení soud prvního stupně neshledal rozpornou s dobrými mravy. Zkonstatoval, že uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům ve výjimečných případech, kdy by tato byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V daném konkrétním případě však neshledal nic, co by poukazovalo na to, že by se mělo jednat o zneužití práva na úkor žalobce. Žalobce totiž netvrdil, že by mu žalovaná v uplatnění práv, jakkoliv bránila nebo mu znemožňovala uplatnění jeho práva. Bylo čistě na něm, kdy své právo uplatní, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Žalovaná naopak považovala smlouvu za platnou, byla připravena plnit pojistné plnění pro případ pojistné události. Uzavřel, že nelze žádným způsobem dovodit, že by úmyslem žalované bylo uzavřít neplatnou smlouvu, ani, že by byla s takovým následkem srozuměna a inkasovala na jejím základě neoprávněný prospěch (bezdůvodné obohacení) od žalobce.

9. Žalobu proto soud prvního stupně zamítl i co do nepromlčené části ve výši 21 000 Kč, neboť oproti této částce žalovaná započetla vyplacené odkupné ve výši 24 750 Kč, tudíž žalobce nemá na další plnění nárok.

10. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že náklady žalované tvoří výdaje spojené s právním zastoupením, jejichž výši určil dle vyhlášky č. 177/1993 Sb., advokátní tarif.

11. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalobce. Soudu prvního stupně vytkl, že jeho rozsudek je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu, neboť soud z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu chybně rozhodl o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Poukázal na to, že v řízení byl prokázán pouze obsah a znění výročních/informačních dopisů, a dále to, že žalovaná tyto dopisy žalobci odeslala. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by tyto dopisy žalobce skutečně obdržel a mohl se seznámit s jejich obsahem. Pokud pak vznesl dotaz prostřednictvím klientské zóny v říjnu 2024, tento se vztahoval k výši měsíční úhrady pojistného a v době trvání pojistné smlouvy nebylo možné z toho automaticky učinit závěr, že mu byly doručeny předchozí výroční dopisy, tj. v letech 2022 a 2023 a že se tak s jejich obsahem skutečně seznámil. Pro spuštění běhu subjektivní promlčecí doby je proto podstatné, zda se žalobce s výročními dopisy opravdu seznámil a zda z jejich obsahu mohl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení nabýt. Žalobce vychází z toho, že tato skutečnost však prokázána nebyla. I pokud by totiž určité nesrovnalosti z výročních dopisů zjistil, nelze z nich s ohledem na zákonnou definici pojmu „bezdůvodné obohacení“ automaticky dovozovat, že byl současně přesvědčen, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Aby mohl učinit tento závěr, a to, že se žalovaná na jeho úkor obohatila bezdůvodně, tedy bez spravedlivého důvodu, musel nejprve učinit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy. Žalobce však tuto skutečnost nevěděl, nemohl tedy vědět ani o bezdůvodném obohacení ze strany žalované. V tomto smyslu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23, který rozlišuje mezi obohacením a bezdůvodným obohacením. I s ohledem na tento nález, tedy, i kdyby žalobce skutečně seznal, že se na jeho úkor žalovaná obohatila, současně to neznamená, že též věděl, že se jedná o bezdůvodné obohacení na základě neplatných smluvních ujednání. Žalobce totiž od počátku jednal v důvěře v žalovanou jako renomovanou pojišťovací instituci a nenapadlo jej, že by žalovaná se svým rozsáhlým právním aparátem nebyla schopna zkonstruovat platnou pojistnou smlouvu. Důležité je též přihlédnout k tomu, že pojistná smlouva byla uzavřena již v roce 2007, a to v souladu s tehdy platnými standardy, včetně použití odkazu na vedlejší smluvní ujednání mimo pojistnou smlouvu. V té době, a ještě až do února 2018, i Nejvyšší soud tento tržní standard považoval za bezproblémový. Teprve ve svém rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 tuto zažitou praxi označil za problém a definoval, za jakých podmínek mohou být vedlejší smluvní ujednání považována za součást pojistné smlouvy a také, kdo nese důkazní břemeno pro případ sporu. Na tento nový právní názor posléze reagovala i [právnická osoba] prostřednictvím dohledového Benchmarku č. [číslo]. Žalobce si tak nebyl až do porady se svým právním zástupcem vědom vad pojistné smlouvy, spočívajících v nedostatečném seznámení s poplatky a náklady pojištění, neboť po celou dobu trvání pojištění jednal v důvěře v žalovanou, a to, že spolu v roce 2007 sjednali platnou pojistnou smlouvu. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce si tak z výročního dopisu mohl učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně investičního záměru a na jeho základě dojít k přesvědčení o neplatnosti pojistné smlouvy a o bezdůvodném obohacení žalované na jeho úkor proto není správný. Ani na základě tohoto sdělení ze strany žalované si totiž žalobce nemohl nijak uvědomit, že si žalovaná od počátku pojištění strhávala poplatky a náklady neplatně. V tomto smyslu poukázal i na judikaturu Městského soudu v Praze (sp. zn. 30 Co 235/2025), dle níž výroční dopisy neobsahují nic, o čem by bylo možno spolehlivě tvrdit, že to zakládá subjektivní vědomí o neplatnosti pojistné smlouvy. Žalobce tak má za to v intencích tohoto rozhodnutí, skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, prokazatelně získal až v souvislosti s právním rozborem uvedeného smluvního vztahu, který byl učiněn v rámci výzvy zpracované jeho právním zástupcem dne 11. 12. 2024. Subjektivní promlčecí doba žalobci tedy mohla v dané věci začít běžet až tímto datem. Nadto i soud prvního stupně sám v rámci napadeného rozsudku konstatoval, že teprve konečné, pravomocné, autoritativní rozhodnutí individuálně konstatující neplatnost konkrétní pojistné smlouvy je pro obě strany tím rozhodným okamžikem, kdy mají najisto postaveno, že pojistná smlouva je neplatná, a tedy, že přijaté plnění od žalobce je plněním bez právního důvodu. Současně se v dané věci jedná o vztah spotřebitelský, kdy v rámci tohoto smluvního vztahu je žalovaná jako podnikatel silnější stranou a disponuje mnohonásobně vyšší odborností a zkušenostmi než žalobce jako spotřebitel. Žalobce proto považuje za absurdní, aby mu bylo, jakožto spotřebiteli, přičítáno, že vědomost o bezdůvodném obohacení měl nabýt již z výročních dopisů žalované. Stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak jej učinil soud prvního stupně, proto neobstojí. Žalobce dále v dané věci stran žalovanou uplatněné námitky promlčení upozornil i na zásadní dokument [právnická osoba], jež je dohledovým orgánem v oblasti pojišťovnictví, konkrétně pak na dohledový Benchmark č. [číslo] určený všem pojišťovnám, tedy i žalované. V rámci tohoto [právnická osoba] pojišťovny upozornila na závažný nedostatek pojistných smluv odkazujících v rámci svého textu na jiné dokumenty. Tento dohledový Benchmark byl vydán v návaznosti na vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, na který žalobce i v průběhu řízení před soudem prvního stupně upozorňoval. Je tak zjevné, že žalovaná musela nejpozději v červnu 2019 vědět o právním názoru Nejvyššího soudu stran konceptu pojistných podmínek založených na odkazech na vedlejší smluvní ujednání. Žalobce však v tomto smyslu o možné právní vadě pojistné smlouvy neinformovala a neučinila ani nic pro zhojení tohoto právně závadového stavu. Neučinila tak, přestože musela být srozuměna s tím, že neseznámení pojistníka s dokumentací, z níž vyplývá výše nebo jednoznačný způsob určení jednotlivých poplatků a nákladů pojištění má zásadní vliv na platnost pojistné smlouvy. Ačkoliv si tedy musela být vědoma vad svých pojistných smluv životního pojištění, včetně pojistné smlouvy i přesto v dané věci vznesla námitku promlčení, kterou soud prvního stupně bez spravedlivého důvodu akceptoval. Žalovaná však nemohla být při vznesení námitky promlčení v dobré víře. V tomto smyslu poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaná si totiž byla vědoma vad pojistné smlouvy již před uplatněním námitky promlčení, a proto není vůbec oprávněna domáhat se ochrany v podobě této námitky, jelikož zjevně při jejím vznesení nebyla v dobré víře. Současně žalobce nesouhlasí ani s tím, pokud soud prvního stupně předmětem zúčtování vzájemných plnění sporných stran učinil pouze nepromlčená plnění žalobce a žalované. K zúčtování vzájemných plnění v intencích § 457 obč. zák. totiž dochází formálně k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl; v okamžiku svého vzniku nemůže být nárok promlčen. Zúčtovávají se proto veškerá vzájemně poskytnutá plnění, a nikoliv pouze nepromlčené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. V tomto smyslu poukázal na judikaturu Městského soudu v Praze (sp. zn. 29 Co 335/2024, sp. zn. 55 Co 193/2023 či sp. zn. 30 Co 235/2025). Předmětem zúčtování by tak měla být vzájemně poskytnutá plnění, nikoliv jen nepromlčené pohledávky. Rozdíl jako plnění z neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením žalobce či žalované. Povinnost vrátit plnění nastává již v okamžiku přijetí plnění a k tomuto okamžiku se vypořádají vzájemně poskytnutá plnění. Současně žalobce soudu prvního stupně vytkl absenci zjišťování existence zneužívajících smluvních ujednání. Vychází z toho, že totiž soud prvního stupně se dopustil nesprávného právního posouzení i v tomto směru, neboť jeho rozsudek je v rozporu s unijním právem s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rovněž s judikaturou Ústavního soudu, zajišťující vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Závěrem žalobce navrhl pro případ, že odvolací soud bude mít v rozhodování o blokaci směrnice judikatury Soudního dvora Evropské unie v předmětné věci pochybnosti, může následovat příkladu vnitrostátních soudů ostatních členských států Evropské unie a položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, týkající se výkladu unijního práva. Současně navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci před soudy obou stupňů, popřípadě, nejsou-li splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná se k podanému odvolání žalobce nevyjádřila.

13. Odvolací soud na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanou osobou přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně opodstatněné.

14. Odvolací soud předně neshledal důvodný návrh žalobce na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to z důvodu, že není soudem poslední instance, není tedy povinen předkládat předběžné otázky, zejména však proto, že výklad práva Evropské unie, konkrétně směrnice 93/13/EHS, nemá žádný vliv na konečné rozhodnutí v projednávané věci.

15. V daném případě účastníci uzavřeli specifikovanou pojistnou smlouvu, smlouva však neurčuje výši jednotlivých složek pojistného, tedy složky rizikové a investiční, neurčuje ani výši počátečních a správních nákladů, které ovlivňovaly výši kapitálové hodnoty pojištění, lze tak uzavřít, že není určitá v podstatných a od ostatního obsahu neoddělitelných smluvních ujednání, a proto je dle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná.

16. Předmětem odvolacích námitek žalobce byla sporná otázka promlčitelnosti nároku, nemravnosti námitky promlčení a možnosti žalobce použít plnění poskytnuté žalovanou jako odkupné na promlčený nárok, respektive povinnost soudu provést zúčtování vzájemných bezdůvodných obohacení. Ohledně uvedeného žalobce poukazoval na judikaturu Městského soudu v Praze, zejména senátu 29 Co, jakož i 55 Co, které uvedené otázky posuzovaly jinak než soud prvního stupně v dané věci. K tomu nutno dodat, že odvolacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že, jde-li o judikaturu senátu 29 Co, například jeho rozsudek ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024-95, že proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání, na základě, kterého Nejvyšší soud tento rozsudek soudu odvolacího zrušil, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 33 Cdo 2298/2025-131. V rámci tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že Městský soud v Praze se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, týkající se otázky, zda testu přiměřenosti podléhá ujednání spotřebitelské smlouvy, jehož neurčitost spočívající ve vadě projevu při uzavírání smlouvy zakládá absolutní neplatnost dotyčné smlouvy podle obecné právní úpravy dle § 37 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud totiž již v minulosti dovodil, že, spočívá-li důvod neplatnosti (pojistné) smlouvy v absenci určitého ujednání dle § 37 obč. zák., jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není, pak takové chybějící, respektive neexistující ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., tj., zda nejde o jednání, jež je v rozporu s požadavkem poctivosti a způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nejvyšší soud zde odvolacímu soudu dále vytkl, že pokud poukazoval na jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, pak v něm uvedené závěry nesprávně interpretoval. V tomto rozhodnutí totiž vedle sebe neobstojí důvod neplatnosti spočívající v absenci smluvního ujednání s argumentem jeho zneužívajícího charakteru, nýbrž, vedle sebe nemůže obstát závěr, že smlouva určité ujednání neobsahuje a závěr, že současně takové ujednání je nepřiměřené, následkem čehož nemůže obstát závěr o nemožnosti aplikace úpravy, týkající se objektivní promlčecí doby. Jinak řečeno, nemůže jít o nepřiměřené ujednání, pokud si strany něco neujednaly. To, co ve smlouvě sjednáno není, nemůže podléhat testu přiměřenosti. V návaznosti na to pak nemohl obstát ani závěr odvolacího soudu v této věci ohledně neaplikace objektivní promlčecí doby v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení.

17. Na projednávanou věc je třeba dle § 3028 odst. 3 o. z. aplikovat právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, tj. § 451 odst. 2 a § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., neboť závazek k vydání bezdůvodného obohacení se řídí právním předpisem účinným v době, kdy vznikl právní důvod plnění, byť neplatný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Podle § 107 odst. 1, 2, 3 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 3 roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za 10 let ode dne, kdy k němu došlo. Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle něj dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

18. Ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. upravuje subjektivní promlčecí dobu a odst. 2 pak objektivní promlčecí dobu. Objektivní i subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že, skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).

19. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je tak rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007). V dané věci soud prvního stupně zkonstatoval, že určité pochybnosti o platnosti předmětné pojistné smlouvy musel žalobce mít již v době jejího uzavření, a to ze samotného textu pojistné smlouvy. Následně však dospěl k závěru, že na podkladě dopisu – rozšíření informace o stavu pojistné smlouvy ze dne 6. 1. 2022 mohl získat nejpozději informace o stavu pojistné smlouvy a vědomost o stavu a pohybech na podílovém účtu, jakož i o odečítaných položkách v podobě rizikového pojistného, nákladů a dalších poplatků a výši případného odkupného. Mohl tak tedy získat informace a znalosti o smluvním obsahu pojistné smlouvy, tedy nabýt subjektivní vědomí o tom, že pojistná smlouva vykazuje nedostatky, způsobující její neplatnost a s tím související existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve zřejmé výši, a to žalovaným. Soud prvního stupně totiž akcentoval, že nejpozději v tuto dobu, v tento okamžik muselo být žalobci jasné, že pojistná smlouva neobsahuje potřebná a dostatečná určitá ujednání a že jediný subjekt, který se na základě takto vadné pojistné smlouvy mohl bezdůvodně obohacovat, je právě žalovaná. Odvolací soud má za to, že v tomto smyslu lze však plně přisvědčit odvolacím námitkám žalobce, a sice že z výročních dopisů nebylo lze seznat nic, o čem by bylo možno spolehlivě tvrdit, že to zakládá subjektivní vědomí žalobce o neplatnosti smlouvy. Odvolací soud má za to, že žalobce skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení prokazatelně získal až v souvislosti s právním rozborem uvedeného smluvního vztahu, který byl učiněn v rámci jím zvoleného právního zástupce a zpracován do výzvy ze dne 13. 11. 2024, adresované žalované. S ohledem na to, že žaloba byla soudu prvního stupně doručena dne 12. 2. 2025, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že subjektivní promlčecí doba žalobci z uvedených důvodů neuplynula.

20. Odvolací soud dále vychází z toho, že z pohledu tříleté objektivní promlčecí doby, protože žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 12. 2. 2025, tříletá objektivní lhůta je zachována jen pro nároky žalobce od 12. 2. 2022 dále, do tohoto data je pohledávka žalobce uplatněná předmětnou žalobou částečně promlčena. Jde-li pak o pohledávku žalobce od 12. 2. 2022, v řízení vyplynulo a bylo prokázáno, že poslední platba žalobce ohledně pojistného byla učiněna dne 1. 11. 2024, z přehledu plateb pojistného ze strany žalobce tak vyplývá, že žalobce jako nepromlčené uplatnil pohledávky počínaje dnem 1. 3. 2022 do 1. 11. 2024 vždy ve výši 1 000 Kč měsíčně, tj. celkem ve výši 33 000 Kč.

21. Pokud pak jde o posouzení otázky mravnosti, respektive nepoctivosti námitky promlčení, odvolací soud konstatuje, že tuto soud prvního stupně posoudil správně. S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažená v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z., které jsou s ohledem na § 3030 o. z. použitelné i na vztahy řídící se obč. zák. a vylučují právní ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturou přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (viz, například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, sp. zn. 26 Cdo 559/2018, sp. zn. 26 Cdo 1312/2020, či další), takže námitka rozporu s dobrými mravy ve svém důsledku podléhá stejným úvahám jako námitka nepoctivosti.

22. Za dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno. Zásadně platí, že promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž, které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srovnej, například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99). Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 473/96). Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Podle judikatury Ústavního soudu naplňují tyto podmínky případy, ve kterých byla za specifických okolností námitka promlčení uplatněna státem, v rámci rodinných vztahů nebo advokátem, proti klientovi, kterého předtím při zastoupení poškodil; žádný z těchto modelových případů se však v dané věci nejedná. Žalobce nemravnost či nepoctivost námitky promlčení vznesené žalovanou shledává jen v obecných okolnostech, respektive v tom, že již v roce 2019 žalované byl znám dohledový Benchmark č. [číslo] vydaný [právnická osoba], a tedy od tohoto okamžiku jí bylo zjevné, že pojistné smlouvy a pojistné podmínky, odkazující na další dokumenty, které mají přímý nebo nepřímý vliv na způsob určení rozsahu pojistného plnění nebo vymezují pojistnou událost, jsou součástí pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem, a proto je třeba, aby byl pojistník pojistitelem před uzavřením smlouvy s těmito seznámen a byly mu k dispozici. V daném dohledovém Benchmarku č. [číslo] se tak jedná o odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, přičemž důrazný akcent je dáván na smlouvy uzavírané podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a na to, že zájemce o pojištění musí být se všemi součástmi pojistných podmínek seznámen a s jejich změnami musí souhlasit, přičemž se změnami musí být seznámen prokazatelným způsobem. Dovozuje-li právě z tohoto dokumentu žalobce skutečnost, že tak žalovaná pokud ve vztahu k němu neučinila nic pro zhojení případné možné právní vady dané pojistné smlouvy mezi účastníky uzavřené, tedy neučinila nic pro zhojení právně závadného stavu a naopak pokračovala ve strhávání srážek na vrub kapitálové hodnoty pojištění a tyto nevrátila ani v rámci výplaty odkupného, a tedy proto jí vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nebyla v dobré víře, odvolací soud s těmito námitkami nesouhlasí. V řízení vyplynulo, že žalovaná i přes dohledový Benchmark č. [číslo] nadále předmětnou pojistnou smlouvu se žalobcem uzavřenou považovala za platně sjednanou, přičemž nebylo zřejmé, že by právě na podkladě uvedeného upozornění ze strany [právnická osoba] pojala podezření, že pojistná smlouva uzavřená s žalobcem v roce 2007, tedy za úpravy pojistné smlouvy dle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, mohla dospět k závěru, že tato smlouva je neplatná. Je třeba poukázat na to, že totiž v daném případě absolutní neplatnost pojistné smlouvy nutno shledat v tom, že tato neobsahuje určitá ujednání o oprávnění žalovaného snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné, správní náklady, technické poplatky, náklady související s nákupem a prodejem prostředků patřících fondu, poplatků za správu fondu, výdajů souvisejících s pořizováním, prodejem a oceňováním fondu za absolutně neplatné, a to z důvodu neurčitosti dle § 37 odst. 1 obč. zák., a nikoliv z důvodu, že by žalobce nebyl seznámen se všemi součástmi pojistných podmínek či, že by s jejich změnami, které mu nebyly prokazatelným způsobem oznámeny, nesouhlasil. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že nelze dovodit úmysl žalované se bezdůvodně obohatit v souvislosti s uzavřenou neplatnou pojistnou smlouvou, a tedy, že bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklé plněním žalobce k neplatné pojistné smlouvě nelze považovat za úmyslné, odvolací soud s těmito závěry zcela souhlasí. Odvolací soud proto uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy.

23. Jedná-li se pak o požadavek žalobce na aplikaci evropské judikatury, týkající se spotřebitelských úvěrů v kontextu ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními dle směrnice Rady číslo 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úprava na posuzovanou právní otázku běhu promlčecí objektivní doby nedopadá. V posuzované věci je důvodem neplatnosti smlouvy neurčitost podstatných smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 dané směrnice. Spočívá-li tedy důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, pak takové chybějící, tj. neexistující ujednání, logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. Pokud žalobce poukazoval na rozhodovací praxi senátu 29 Co Městského soudu v Praze, který rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutím [orgán], a který dovodil zneužívající charakter neurčitých smluvních ujednání pojistné smlouvy, pak nutno konstatovat, že Nejvyšší soud posléze tento právní názor neaproboval. Uvedená rozhodnutí odvolacího soudu senátu 29 Co proto nelze považovat za adekvátní ustálenou praxi odvolacího soudu ve smyslu § 13 o. z.

24. Jak shora konstatováno, v dané věci, jde-li o nepromlčený nárok žalobce, tento je v souhrnné výši 33 000 Kč. Zbývá tak posoudit, zda je žalovaná povinna uhradit žalobci nepromlčený nárok v této výši, nebo, zda její povinnost plnit částečně zanikla jinak. Žalovaná totiž uvedla, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za nepromlčené období započetla na svůj nárok na vrácení odkupného poskytnutý žalobci ve výši 24 750 Kč. Žalobce měl naopak za to, že tento nárok žalované zanikl tím, že žalobce platbu žalované označenou jako odkupné použil na úhradu již promlčených nároků na vydání bezdůvodného obohacení.

25. Odvolací soud konstatuje, že zákon 40/1964 Sb., občanský zákoník žádnou úpravu započítávání plnění neobsahoval, avšak nebylo možno použít plnění poskytnuté na konkrétní závazek na splnění závazku jiného, ani dodatečně měnit účel plnění. Nadto v dané věci účastníci mezi sebou neměli více závazků, měli pouze jeden závazek, a to vzájemně si vydat bezdůvodné obohacení, které se každému dostalo z neplatné pojistné smlouvy. Dle § 581 odst. 2 obč. zák. pak nebylo možno jednostranně započíst pohledávky. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobce nebyl oprávněn použít žalovanou poskytnutou platbu označenou jako odkupné na úhradu promlčené části dluhu a oprávnění vzájemně zúčtovat pohledávku promlčenou a nepromlčenou pak nenáleží ani soudu.

26. Ustanovení § 457 obč. zák. upravuje zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, jestliže smlouva, podle níž si strany vzájemně plnily, byla neplatná, plnily-li podle smlouvy obě strany jako v posuzovaném případě. Právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), případně je připraven svůj závazek vůči druhému splnit a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Domáhat se vrácení plnění bez toho, že by v žalobním návrhu byla vyjádřena podmíněnost nárokem druhé smluvní strany, přichází v úvahu v případě vzájemného vrácení peněžních plnění, kdy soud, i bez kompenzační námitky, provede započtení vzájemných plnění obou stran. Ten, kdo požaduje vrácení, musí sám nabídnout vše, co podle smlouvy přijal, a to i tehdy, když sám v rámci své dispoziční volnosti nepožaduje od druhé strany vrácení všeho.

27. Závěr, že „o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků“ nevylučuje povinnost soudu respektovat účinky námitky promlčení. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. aplikovat nelze, protože v tomto řízení proti sobě stojí jen promlčitelná práva. Stanovisko žalobce, že by soud měl provést vypořádání všech nároků bez ohledu na promlčení je proto v rozporu se samotnou existencí § 107 odst. 3 obč. zák. a takový postup by vedl k tomu, že účinky promlčení jednotlivých nároků by ve skutečnosti byly anulovány, což narušuje princip jistoty v právních vztazích.

28. Pokud pak v tomto smyslu žalobce poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 50/2002, nutno konstatovat, že toto žalobcem zmíněné rozhodnutí se otázky možnosti vzájemného zúčtování promlčených a nepromlčených nároků vůbec netýká. Konstatuje pouze to, že závazek z bezdůvodného obohacení je sice synallagmatický, avšak pokud vzájemná plnění byla jen peněžitého rázu, může ochuzený žádat jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany a při takovém postupu se nevyžaduje, nepředpokládá projev směřující k započtení. Pokud pak žalobce, popřípadě poukazuje i na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 335/2024, a to odůvodnění, týkající se povinnosti provést vzájemné zúčtování, odvolací soud připomíná, že toto rozhodnutí neobstálo v dovolacím přezkumu a rovněž vycházelo z nesprávného právního názoru, že nárok žalobce promlčen není, takže relevantní otázku možnosti provést zúčtování promlčených a nepromlčených nároků vůbec neřešilo. Jde-li pak odkaz žalobce na usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 193/2023, nutno poukázat na to, že toto rozhodnutí bylo jen rozhodnutím kasačním, jeho závěry byly závazné jen v uvedeném konkrétním řízení, řízení samo skončilo bez meritorního rozhodnutí ve věci samé. K tomu pak odvolací soud poznamenává, že z vlastní činnosti je mu známo, že většina senátů odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze zastává v dané věci názor zcela opačný, tj. o nemožnosti soudního vyúčtování promlčených a nepromlčených nároků, a proto žaloby zamítá (viz, například rozsudek sp. zn. 36 Co 164/2022, jež obstál v dovolacím přezkumu či rozsudek sp. zn. 70 Co 254/2024, či rozsudek sp. zn. 54 Co 231/2025).

29. S ohledem na shora uvedené, protože tedy nepromlčený nárok žalobce představuje pojistné plnění za dobu od 1. 3. 2022 do 1. 11. 2024 v celkové výši 33 000 Kč, přičemž pak žalovaná z neplatné pojistné smlouvy žalobci vyplatila odkupné ve výši 24 750 Kč, je zjevné, že žaloba žalobce je důvodná ohledně částky 8 250 Kč (33 000 Kč – 24 750 Kč), včetně příslušenství, tj. úroku za prodlení dle § 1970 o. z., počínaje 26. 11. 2024 do zaplacení.

30. Z uvedených důvodů proto odvolací soud zamítavý výrok o věci samé ohledně částky 170 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z této částky od 26. 11. 2024 do zaplacení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, ohledně částky 8 250 Kč s příslušenstvím jej změnil dle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 26. 11. 2024 do zaplacení.

31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl úspěšný ohledně 5 % sporu (ohledně částky 8 250 Kč), žalovaná pak byla úspěšná ohledně 95 % sporu (tj. částky 170 000 Kč), tj. poměrem úspěchu a neúspěchu v dané věci je zjevné, že žalobce je povinen zaplatit žalované 90 % nákladů řízení (95 % -5 %).

32. Náklady řízení žalované před soudem prvního stupně sestávají z nákladů na právní zastoupení představující 7 úkonů právní služby advokáta po 8 260 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2 písm. d), f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), z 8 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 citované vyhlášky), včetně 21 % daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 12 898,20 Kč, tj. celkem náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 100 % 74 318,20 Kč (57 820 Kč + 3 600 Kč + 12 898,20 Kč). Náklady řízení ve výši 90 % představují částku 66 886,38 Kč.

33. Náklady řízení před odvolacím soudem u žalované představují náklady právního zastoupení, a sice 1 úkon právní služby advokáta po 8 260 Kč (§ 6 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 a ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), 1 paušální náhradu ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 citované vyhlášky) a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1 829,10 Kč, celkem odvolací náklady žalované ve výši 100 % 10 539,10 Kč, ve výši 90 % 9 485,19 Kč. Celkem tak náklady řízení žalované před soudy obou stupňů představují částku ve výši 76 371,57 Kč (66 886,38 Kč + 9 485,19 Kč).