o 182 340 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. června 2024, č. j. 76 C 139/2023-62,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně, a to z částky [částka] od [datum] do zaplacení a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (I) a žalovaným uložil též povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (II).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala uvedené částky s příslušenstvím, neboť s druhým žalovaným uzavřela nájemní smlouvu o pronájmu specifikovaného vozidla. Dne [datum] však došlo k dopravní nehodě tohoto vozidla, kterou způsobil první žalovaný. Při této nehodě bylo vozidlo poškozeno a škoda byla následně označena jako totální. Náklady na opravu přesáhly částku [částka]. První žalovaný i druhý žalovaný uznali svoji odpovědnost za způsobenou škodu a dne [datum] podepsali uznání dluhu a dohodu o splátkovém kalendáři a zavázali se společně a nerozdílně k náhradě částky [částka]. V dohodě bylo stanoveno, že při nedodržení jediného splátkového termínu bude splatný celý dluh do tří dnů a bude účtován úrok z prodlení. Žalovaní však uhradili pouze první splátku ve výši [částka], další splátkový termín nedodrželi. Celý dluh se proto stal splatným dne [datum].

3. Pobyt obou žalovaných se soudu prvního stupně nepodařilo zjistit. Usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], proto ustanovil prvnímu žalovanému opatrovníka [Jméno opatrovníka], advokáta, a usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ustanovil opatrovníka [Jméno opatrovnice], advokátku i druhému žalovanému.

4. Oba žalovaní shodně v rámci procesního stanoviska namítli, že žalobkyně ve sporu nedisponuje věcnou aktivní legitimací, ani řádně nedokládá vznik škody. Doplnili rovněž, že předmětné vozidlo mohlo být pojištěno, případná škoda by proto byla z větší části hrazena z pojistky.

5. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že žalobkyně a druhý žalovaný uzavřeli nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem specifikovaného vozidla [název]. Vyšel z toho, že předmětné vozidlo je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], přičemž žalobkyně byla oprávněná toto vozidlo pronajmout. První žalovaný posléze vozidlo během dopravní nehody dne [datum] poškodil. Náklady na opravu vozidla činily [částka] bez DPH. Oba žalovaní náhradu škody ve výši [částka] s příslušenstvím uznali a zavázali se společně a nerozdílně dluh žalobkyni uhradit ve stanovených splátkách s tím, že pro případ prodlení, byť jen s jednou splátkou, se stane splatný celý dluh. Zavázali se rovněž k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z aktuální dlužné částky.

6. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť oba žalovaní dluh vůči žalobkyni společně a nerozdílně uznali, čemuž nasvědčuje i jejich následné chování, kdy částečně na dluh plnili. Vyšel z toho, že dohoda o uznání dluhu je platná tehdy, pokud vyplynulo a bylo prokázáno, že ke dni uznání dluh existoval, neboť žalobkyni vznikla škoda z titulu porušení smluvní povinnosti, a to bez ohledu na to, že vlastníkem vozidla je jiná společnost než žalobkyně. Uzavřel poté, že z uznání dluhu plyne absolutní určitost závazku, žalovaní si byli bezpochyby vědomi toho, jaký závazek uznávají, přičemž v řízení se nepodařila vyvrátit domněnka trvání uznaného dluhu. Dohoda proto byla uzavřena platně a žalovaní jsou povinni k úhradě škody. Protože pak v průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaní škodu uhradili, soud prvního stupně žalobě jako důvodné vyhověl.

7. Příslušenství žalované částky, tj. úrok z prodlení pak žalobkyni přiznal dle § 1970 o. z. ve spojení s vládním nařízením č. 351/2013 Sb.

8. Závěrem k aktivní legitimaci žalobkyně doplnil, že ji dovodil ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. [spisová značka] Sb.).

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a úspěšné žalobkyni přiznal náklady řízení, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ([částka]) a nákladů právního zastoupení, tj. z 8 úkonů právní služby advokáta po [částka] z tarifní hodnoty ve výši [částka], 8 paušálních náhrad po [částka] a 21% daně z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem náklady řízení žalobkyně určil ve výši [částka].

10. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl první žalovaný. Uplatnil odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b) a g) o. s. ř. Znovu zopakoval, že poškozené vozidlo nebylo v době havárie ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž jiné společnosti, a to [název]. Žalobkyně tedy nebyla oprávněna předmětné vozidlo pronajmout, a pokud pak na něm nějaká škoda vznikla, vznikla vlastníku, a nikoliv žalobkyni. Žalobkyni z tohoto důvodu nevznikl nárok na náhradu škody. S touto skutečností se však soud prvního stupně nevypořádal, ačkoli žalobkyně ke své věcné aktivní legitimaci ve sporu nenavrhla dostatek odpovídajících důkazů. Pokud pak se jedná o škodu, aby ke vzniku hmotné škody došlo, musí dojít ke zmenšení majetku toho, komu škoda vznikla. Žalovaní sice svůj dluh vůči žalobkyni uznali, avšak to ještě neznamená, že škoda v době uznání závazku skutečně existovala. Má se pouze za to, že dluh existoval a je na dlužnících, aby prokázali opak. V tomto smyslu, protože žalobkyně škodu prokazuje pouze kalkulací opravy a zálohovou fakturou, přičemž tyto listiny nemohou obstát jako důkaz k prokázání vzniku škody, žalovaní poukázali na to, že žalobkyně neprokázala, že opravu vozu skutečně uhradila a došlo ke zmenšení jejího majetku. Soud prvního stupně však bez dalšího uzavřel, že dluh s ohledem na jeho uznání trval, a námitkami prvního žalovaného se nezabýval. Závěrem první žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Druhý žalovaný rozsudek rovněž napadl včas podaným a přípustným odvoláním. V rámci odvolání také argumentoval tím, že žalobkyně ve sporu není věcně aktivně legitimována. Vozidlo bylo v době uzavření nájemní smlouvy s druhým žalovaným a rovněž v době nehody ve vlastnictví jiné společnosti, a to [právnická osoba] Nadto žalobkyně v řízení nepředložila žádná tvrzení a důkazy, jimiž by prokázala, že jí vznikala jakákoliv škoda. K prokázání škody předložila pouze kalkulaci, která je prvotním odhadem vzniklé škody a která musí být následně upřesněna v návaznosti na provedenou práci. Důkaz o provedení oprav však žalobkyně již nepředložila. Lze tak předpokládat s ohledem na to, že žalobkyně je profesionál v oboru se zaměřením na prodej a půjčování luxusních vozidel, že pokud by oprava vozidla skutečně proběhla, tak by byla žalobkyně schopna tuto prokázat fakturou či jiným přímým důkazem. Druhý žalovaný proto má za to, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, popřípadě její rozsah a výši nadhodnotila. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaní svůj dluh vůči žalobkyni uznali. Závěrem druhý žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se k odvolání žalovaných vyjádřila tak, že s nimi nesouhlasí. Předně uvedla, že povinnost tvrdit a prokazovat, že žaloba není po právu, neboť uznáním dluhu ze dne [datum] ze strany žalovaných došlo k obrácení důkazního břemene, byla na žalovaných. Žalovaní proto měli tvrdit a prokazovat neexistenci dluhu, případně rozporovat jeho výši. V tomto smyslu odkázala na komentářovou literaturu i na judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud pak jde o žalovanými namítaný nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně, žalobkyně vychází z toho, že tuto prokázala zcela dostatečně. Předmětné vozidlo měla v držbě na základě platného právního titulu, a i kdyby tomu tak nebylo, nemělo to žádný vliv na platnost uzavření podnájemní smlouvy s druhým žalovaným, a to s odkazem na § 1760 občanského zákoníku. Žalobkyně proto byla, jak správně uzavřel soud prvního stupně, oprávněna uzavřít podnájemní smlouvu. Nadto žalobkyně současně prokázala i vznik škody a její výši, a to vyčíslením škody spolu s fakturou, kterou byla povinna za opravu vozidla uhradit. Nárok žalobkyně je proto po právu a soud prvního stupně rozhodl věcně správně. Závěrem navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud na podkladě včas podaných a přípustných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

14. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v dané věci zcela správně zjistil skutkový stav věci a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. Správně vyšel z toho, že žalobkyně a druhý žalovaný spolu uzavřeli nájemní smlouvu o pronájmu specifikovaného vozidla, přičemž toto vozidlo bylo dne [datum] účastno dopravní nehody a byla na něm způsobena totální škoda. Náklady na opravu vozidla přesáhly částku [částka]. Druhý žalovaný škodu uznal, neboť na podkladě smlouvy o pronájmu nevrátil vozidlo ve stavu, v jakém jej převzal. První žalovaný pak rovněž uznal svou odpovědnost a podepsal též uznání dluhu a dohodu o splátkovém kalendáři, v rámci níž se společně s druhým žalovaným zavázal k náhradě částky [částka] ve sjednaných splátkách, neboť byl účasten dopravní nehody, při níž bylo vozidlo poškozeno. Současně vyplynulo, že v rámci dohody o uznání dluhu bylo dohodnuto, že pro případ prodlení s úhradou splátek budou žalovaní povinni platit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z aktuální dlužné částky, přičemž pak druhý splátkový termín nedodrželi, což vedlo k tomu, že celý dluh se stal splatným dne [datum]. Soud prvního stupně tak zcela správně vyšel z § 2053 o. z. a zabýval se tím, zda ke dni uznání předmětný dluh existoval, tj. žalobkyni vznikla škoda z titulu porušení smluvní povinnosti, byť vlastníkem předmětného vozidla byla třetí osoba (společnost [právnická osoba]). Odvolací soud ohledně uvedeného připomíná, že uznání dluhu je, spolu se smluvní pokutou, způsobem utvrzení dluhu. Uznání není právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím potvrzuje, nezpůsobuje však jeho zánik. Uznáním se nemění právní důvod dluhu. Uznání je nástrojem preventivním a vede k posílení procesní pozice věřitele v případném sporu. Z uznání dluhu musí být zřejmé, kdo jej činí a vůči komu směřuje (označení dlužníka a věřitele), jaký peněžitý či nepeněžitý dluh dlužník uznává (viz formulace „uzná-li někdo svůj dluh“) a jaká je výše dluhu a jeho důvod. Pro uznání dluhu je stanovena písemná forma. V dané věci je evidentní, že pokud jde o obsah uznání dluhu a dohodu o splátkovém kalendáři tak, jak je žalobkyně a oba žalovaní uzavřeli dne [datum], že v nich zcela jednoznačné označení věřitele (žalobkyně) i označení dlužníků (žalovaných). Je zde rovněž zcela jednoznačně specifikován peněžitý dluh, jeho výše i důvod. Důsledkem uznání dluhu písemným prohlášením dlužníka je pak vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání v uznaném rozsahu trval. Toto hmotněprávní ustanovení (§ 2053 o. z.) má vazbu na procesní § 133 o. s. ř., jež určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, která připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Podle judikatury Nejvyššího soudu „pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, že existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka však nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka]). Věřitel proto nemusí dokazovat ani vznik dluhu, argumentovat smlouvou nebo jinou právní skutečností zakládající závazek, ani jeho rozsah v době uznání. Důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, který musí sám prokázat, že dluh vůbec nevznikl, nebo že byl splněn, či zanikl z jiného důvodu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka], či [spisová značka]). Právní domněnku existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše lze vyvrátit důkazem, že dluh vůbec nevznikl (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka]). Pokud tedy uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle níž se má za to, že dluh v době uznání trval, je zjevné, že v řízení, v němž se věřitel, tj. žalobce domáhá splnění uvedeného závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku, tj. v daném případě na žalovaných. Vyvratitelnou právní domněnku o tom, že v době uznání závazek trval, však nelze vyvracet pouhým negativním tvrzením žalovaných o neexistenci závazku.

15. Odvolací soud tak v dané věci vychází z toho, že pokud oba žalovaní zpochybňovali ve sporu věcnou aktivní legitimaci žalobkyně, že tato námitka není důvodná. S touto námitkou se již vypořádal soud prvního stupně, když dovodil, že žalobkyně v postavení pronajímatele druhému žalovanému smlouvou o pronájmu pronajala specifikované vozidlo. Ani argumentace obou žalovaných v tom smyslu, že žalobkyně v době uzavření smlouvy o pronájmu již nebyla oprávněna vozidlo pronajmout, neboť v tu dobu už neměla souhlas vlastníka vozidla s uvedeným, není v dané věci podstatná. Lze totiž přisvědčit argumentaci žalobkyně, že uzavřít platnou podnájemní smlouvu k věci může hypoteticky i pronajímatel, jež měl věc v držbě, avšak bez právního titulu. Závěr soudu prvního stupně, že tedy žalobkyně byla oprávněna předmětnou podnájemní smlouvu s druhým žalovaným uzavřít, proto odvolací soud považuje za správný. Jedná-li se pak o odvolací námitky žalovaných stran skutečnosti, že žalobkyni nevznikla škoda, odvolací soud konstatuje, že v dané věci, protože v řízení bylo prokázáno, že oba žalovaní dluh písemně vůči žalobkyni uznali uznáním dluhu a dohodu o splátkovém kalendáři ze dne [datum], tato jejich tvrzení nemají žádný význam. Uznání dluhu totiž, jak již shora uvedeno, založilo vyvratitelnou domněnku, podle níž se má za to, že dluh v době uznání trval. Bylo proto plně na žalovaných, aby v dané věci tvrdili, a zejména prokázali neexistenci dluhu v době jeho uznání. Oba žalovaní však ke svým kusým tvrzením o neexistenci škody, respektive uvedeném dluhu, žádných důkazů nenavrhli. Vyvratitelnou právní domněnku o tom, že v době uznání závazek trval, totiž nelze vyvracet pouhým negativním tvrzením žalovaných o neexistenci dluhu (závazku), jak tito v průběhu řízení činí. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, včetně žalobkyní požadovaného příslušenství, nepochybil.

16. Protože tedy odvolací námitky žalovaných nebyly schopny zvrátit správné závěry soudu prvního stupně, odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé (I), jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (II) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve fázi odvolacího řízení plně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Odvolací náklady žalobkyně sestávají ze 3 úkonů právní služby advokáta po [částka] (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) 2x, g) citované vyhlášky), ze 3 náhrad hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 citované vyhlášky) a z 21% daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. ve výši [částka], celkem odvolací náklady žalobkyně tvoří částku ve výši [částka].