o žalobě z rušené držby, k odvolání žalobkyň proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. června 2024, č. j. 13 C 149/2024-18,

1. Podanou žalobou z rušené držby se žalobkyně domáhaly uložení povinnosti žalovaným (vyjma díla Siberia) zdržet se veškerých zásahů do držby práva užívání věcí specifikovaných v Loan Agreement ze dne [datum]. Tvrdili, že [právnická osoba]. (dále též jen žalobkyně a) uzavřela dne [datum] smlouvu upravující využívání sbírkových předmětů, tehdy zřejmě ve vlastnictví [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], na základě níž započala žalobkyně a) provozovat [právnická osoba] v [adresa] a v rámci této expozice započala vystavovat zcela stěžejní exponáty pro provoz muzea, tedy sbírkové předměty poskytnuté žalobkyni a) žalovanému 1) za účelem jejich vystavení a provozu [jméno FO] muzea. Od roku 1998 do května 2024 byla držba exponovaných předmětu zcela nerušená, předměty jsou po celou dobu na stále stejném místě ([adresa], [adresa]) a jsou stále stejně vystaveny na identických místech. Smlouva, která byla mezi žalovaným 1) opci na automatické prodloužení smlouvy vždy o dalších 10 let. Pokud by tedy bylo vycházeno i nadále z této premisy, smlouva by musela trvat nejméně do roku 2028. Dosavadní spolupráce mezi žalobkyněmi a žalovanými zakládající oprávněnou držbu trvá již od roku 1998, tedy déle než 26 let, a to zcela nerušeně. V průběhu trvání vztahu byla provozovatelem [jméno FO] muzea žalobkyně b), a příjemcem peněžitého plnění se na žádost zástupce žalovaných stal žalovaný č. [hodnota]). Žalobkyně a) obdržela výpověď Loan Agreement ze dne [datum] ze strany žalovaného 1), datovanou dne [datum]. Na tuto výpověď žalobkyně reagovaly tak, že výpověď je zcela nedůvodná, uvedly celou řadu skutkových, tak i právních argumentů na ochranu svého stanoviska (učinily tak písemně dne [datum]). Po kontaktu právního zástupce žalobkyň s právním zástupcem žalovaných (dne [datum]), zaslal právní zástupce žalovaných dne [datum] právnímu zástupci žalobkyně přípis, který obsahuje informaci, že zapůjčené předměty budou svémocně odvezeny z prostor [jméno FO] muzea v pondělí dne [datum], nehledě na fakt, že žalobkyně ani nemají právní jistotu, kdo je de facto vlastníkem zapůjčených předmětů, žalovaní pouze přijímají finanční plnění, nyní právní zástupce žalovaných zastupuje tři subjekty a žalobkyním není zřejmé, z jakého důvodu a kdo je oprávněným vlastníkem movitých věcí.

2. Se zřetelem ke skutečnosti, že oprávněná držba žalobkyň trvá nerušeně 26 let, je nutno považovat jednání žalovaných jako zcela nestandardní a protiprávnímu, když nebyl dán žádný právní důvod pro ukončení výpůjčky movitých věcí. Žalobkyně opakovaně zdůraznily, že faktický stav je zcela jasný, když více než 26 let jsou předměty vystaveny v [jméno FO] muzeu v [adresa] ulici a není žádný právní důvod k rušení držby. Ohrožení držby je přitom zcela bezprostřední, když deklarovaný termín odvozu věcí je plánován na pondělí [datum] a úterý [datum], a proto také přípisem ze dne [datum] sdělil zástupce žalobkyň zástupci žalovaných, že předměty vydány nebudou. Na konci dubna [adresa] [jméno FO] (syn [jméno FO]) navštívil [právnická osoba] se školní třídou, kterou navštěvuje jeho potomek, neměl žádnou připomínku k expozici, ke stavu prostor, ani ke stavu sbírky. Žalobkyně mají dojem, že žalované chtějí expozici uskutečnit jinde a bez právního důvodu účelově hodlají ukončit smlouvu na expozici v [jméno FO] muzeu v Praze, čímž porušují jednání a platnou smlouvu o užívání věcí.

3. Soud prvního stupně usnesením v záhlaví označeném, žalobu zamítl. Uvedl, že žalobkyně k žalobě doložily Loan Agreement ze dne [datum], včetně překladu, který však nebyl úplný, z čehož dokládají uzavření smlouvy o výpůjčce mezi žalobkyní a) a žalovanou 1) k [datum]. Připojily také odkaz na několik webových stránek, které mají prokázat délku nerušené držby. Z e-mailové komunikace, nedoložené v jednacím jazyce soudu, probíhající mezi právními zástupci stran, bylo zjištěno, že žalobkyně sdělily paní [jméno FO], že díla nepředají. Dále byla ze strany žalobkyň předložena výpověď ze dne [datum], která byla učiněna druhou žalovanou, prostřednictvím právního zástupce, adresované žalobkyni a) s tím, že došlo k závažným porušením Loan Agreement z [datum] (smlouva o výpůjčce), které byly uvedeny v předchozím dopise, který soudu nebyl doložen. Právě na základě čl. 10 smlouvy o výpůjčce je požadováno vrácení sbírky.

4. S odkazem na § 177 odst. 1, § 178 o. s. ř. a § 1003 a § 1008 odst. 1 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) soud prvního stupně konstatoval, že pro rozhodnutí o žalobě z rušené držby je důležité posouzení tří okolností: a) jaký byl poslední faktický stav držby, b) zda došlo k jejímu svémocnému rušení a c) zda došlo ke včasnému podání žaloby z rušené držby. Soud prvního stupně se proto nejprve zabýval včasností žaloby. S poukazem na § 1008 o. z. konstatoval, že v souzené věci se žalobkyně dozvěděly o rušení držby na základě výpovědi ze dne [datum], v níž bylo uvedeno, že žalobkyně má vrátit zapůjčená díla. Uzavřel proto, že žaloba je včasná, a je zřejmé, že sbírka je v držbě žalobkyně b), a to nejméně ke dni podání žaloby. Uvedl dále, že smyslem řízení o žalobě z rušené držby je vydáním rozhodnutí v co nejkratší době, aby bylo rušiteli držby uloženo zdržet se dalšího rušení. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4306/18, v němž Ústavní soud uvedl, že ačkoliv je institut žaloby z rušené držby součástí právního řádu až od roku 2014, lze částečně vycházet z rozhodovací praxe soudu vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle § 5 zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.). Platný je tak například závěr soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. [spisová značka], že ochrana pokojného stavu upravená v § 5 obč. zák. je modifikovaným způsobem ochrany (posesorní ochrany), kterou znal již Obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. s akcentem, že předmětem žaloby z rušené držby není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem poskytnutí ochrany přitom je, že návrh je podán v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav vyvolaný zásahem stal pokojným, ochranu nelze poskytnout. Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel, než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i ochranu práva. Ústavní soud zdůraznil, že z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu, nikoliv stavu právnímu, tedy nikoliv subjektivním právům. Soud se proto v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení, rozhodující přitom je prvek fakticity, soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se na zjištění skutkového stavu, v řízení tedy nezkoumá oprávněnost držby. Tyto otázky soud řeší případně až v následném petitorním řízení. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby tedy postačí, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší. Rozhodnutí vydané v řízení o žalobě z rušené držby je svým charakterem prozatímní v tom směru, že poskytuje právní ochranu prvořadě faktickému stavu, vlastnické právo se pak zkoumá až sekundárně případným vyvrácením kvalifikované držby. Budou-li však vlastnické poměry věci dále přezkoumávány v řízení zahájeném petitorní žalobou, bude mít v tomto směru rozhodnutí o žalobě z rušené držby prozatímní charakter.

5. V posuzovaném případě soud prvního stupně konstatoval, že z tvrzení žalobkyň ani z provedeného dokazování nemá za prokázáno, že ze strany žalovaných došlo ke svémocnému rušení držby ke dni rozhodnutí. Žalobkyně není ani schopna specifikovat, kdo by měl držbu rušit, na základě čeho se tak domnívá, předložené důkazy nejsou zcela kompletní, a navíc část jich byla zaslána soudu v jiném než v jednacím jazyce. Soud prvního stupně uzavřel, že ke dni jeho rozhodnutí ke svémocnému rušení držby žalobkyň nedošlo, a akcentoval, že žalobou z rušené držby nelze napadat ukončení smlouvy, tedy ani výpověď smlouvy o výpůjčce, jak je tomu v tomto případě. Uvedl, že mu není zřejmé, z čeho žalobkyně dovozují aktivní legitimaci žalobkyně a), když dle tvrzení žalobkyň jsou předměty v držení žalobkyně b). Shodně pak obvodnímu soudu nebyla zřejmá ani pasivní legitimace žalovaných 1-3), když v otázce věcné legitimace žalobkyně svá tvrzení blíže nedoplnily.

6. Žalobkyně napadly usnesení včas podaným odvoláním, které založily na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., tedy soudu prvního stupně vytýkaly nesprávné právní posouzení věci.

7. K uplatněnému odvolacímu důvodu uvedly, že jejich držba je rušena již jen snahou žalovaných o odvoz movitých věcí, která byla potvrzena zejména přípisem žalovaných ze dne [datum] obsahující informaci, že movité věci budou odvezeny z prostoru [jméno FO] muzea v pondělí dne [datum], přičemž se nejednalo o žádost o spolupráci či součinnost, naopak šlo o jednoznačné sdělení, že [jméno FO] [Anonymizováno] a [Jméno žalované] v následujících dnech začnou odborně balit a odvážet sbírkové předměty. Rušení držby pak bylo dovršeno tím, že statutární zástupce žalobkyň, byl již kontaktován přepravní společností Kunsttrans s tím, že v pondělí dne [datum] přijede tato společnost movité věci nakládat. Zdůraznily, že touto žalobou nenapadají podanou výpověď, ale naopak zmíněné faktické jednání žalovaných, jednoznačně směřující k odvozu movitých věcí. Je tedy třeba zásadně odlišovat situaci, kdy se určitá osoba snaží domoci vydání věci tím, že „hrozí“ podáním žaloby na vydání věci a situaci, kdy se tato osoba bez uplatnění svého nároku u soudu snaží svémocně věci zmocnit. V projednávané věci jde nepochybně právě o tuto druhou situaci. Rušením držby přitom je již jen tato dostatečně konkrétní „hrozba“, aniž by muselo dojít ke skutečnému fyzickému pokusu se věci zmocnit. Poukázaly na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 26 Co 207/2019, v němž se Krajský soud v Praze skutkově zabýval právě situací, kdy byly osobě mající věci v držbě doručené dva různé přípisy od osoby požadující vyklizení. První přípis obsahoval informaci, že pokud nebude věc vyklizena, bude nárok vyklizením uplatněn soudní cestou, druhý přípis však obsahoval sdělení, že pokud nebude věc vyklizena, provede žalovaný vyklizení sám, tj. bez vyčkání soudního rozhodnutí. Krajský soud uzavřel, že rušení držby představuje právě druhý přípis, který neobsahuje „hrozbu“ uplatnění nároku na vyklizení soudní cestou, ale právě „hrozbu“ přímého a svévolného vyklizení. Nadále pak žalobkyně citovaly z označeného rozsudku Krajského soudu v Praze a argumentovaly tím, že tyto závěry jsou bezpochyby aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť jen potvrzují, co žalobkyně uváděly výše, tedy že „hrozba“ uplatněním nároku u soudu rušení držby nepředstavuje, zatímco „hrozba“ svémocného vyklizení již ano. Zásah do výkonu drženého práva již jen verbálním zákazem držbu vykonávat a pohrůžkou odvozu movitých věcí je totiž v případě žalobkyň o to intenzivnější, že žalobkyně movité věci využívají při provozu [jméno FO] muzea. V případě jejich odvozu či v případě pokusu o jejich svévolný odvoz by tak mohla být zásadním způsobem poškozena dobrá pověst samotného [jméno FO] muzea, samozřejmě i žalobkyň. Ostatně žalobkyně byly dne [datum], tedy bezprostředně po odeslání již zmiňovaného dopisu žalovanými, kontaktováni turistickým informačním centrem hlavního města Prahy s tím, že turistické informační centrum dostalo informaci, že [právnická osoba] má být uzavřeno. O bezprostředním rušení držby žalobkyň svědčí rovněž e-mailová komunikace mezi statutárním orgánem žalobkyň [Anonymizováno], a již výše zmíněným [jméno FO]. [jméno FO] potvrdil skutečnosti již avizované právním zástupcem žalobkyň, totiž, že dne [datum] bude zahájen odvoz veškerých movitých věcí z [jméno FO] muzea.

8. Soudu prvního stupně vytýkaly i nesprávné právní posouzení v otázce pasivní věcné legitimace žalovaných1-3) a tvrdily, že soud prvního stupně dezinterpretoval žalobní tvrzení. Uvedly, že právní jistotu o vlastnictví movitých věcí žalobkyně skutečně nemají, nicméně pro žalobu z rušené držby je tato otázka irelevantní. Podstatná je pouze skutečnost, kdo držbu ruší a takovýmto subjektem jsou nepochybně všechny tři žalované, neboť jménem všech tří žalovaných, respektive v jejich zastoupení [Jméno advokáta B], byl zaslán dopis ze dne [datum] představující rušení držby. Žalobkyně dále v mezidobí zjistily, že žalována 2), [jméno FO] Ltd., je společnost domicilovaná v [Anonymizováno], přičemž společníkem této společnosti je společnost Hradcany Corporation domicilovaná na Marshallových ostrovech s nejasnou vlastnickou strukturou. Tímto je pouze potvrzeno, co žalobkyně v žalobě uváděly, tedy že není jasné, kdo skutečně ovládá vlastnické právo k movitým věcem a kdo je oprávněn činit aktivní kroky k jeho vydání.

9. V podání označeném „Doplnění odvolání žalobkyň proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2024, č. j. 13 C 149/2024-18“ žalobkyně doplnily své odvolání předložením e-mailové komunikace ze dne [datum] a překladem výpisu z obchodního rejstříku [jméno FO] Ltd., za účelem osvědčení momentálního stavu expozice v [jméno FO] muzeu, předložily exekutorský zápis sp. zn. [Anonymizováno] [tituly před jménem] [jméno FO], soudní exekutorky, ze dne [datum].

10. Žalovaní navrhli potvrzení usnesení soudu prvního stupně a tvrdili, že nedůvodnost odvolání vyplývá z toho, že v době rozhodnutí soudu prvního stupně nedocházelo ke svémocnému rušení, a nyní žalobkyně věci nedrží vůbec, neboť je dne [datum] předaly žalovanému 1).

11. Za právně významné považovali, že v době vydání napadeného rozhodnutí se sice žádný ze žalovaných ani nepokusil držbu žalobkyň jakkoliv fakticky rušit. V situaci, kdy žalobkyně odmítly věc vydat se žalovaný 1) obrátil na soud s petitorní první žalobu na jejich vydání. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy s ohledem na okamžik rozhodnutí věcně správné. Pro tuto věc je rovněž podstatné, že v řízení, sp. zn. 41 C 76/2024, bylo následně k návrhu žalovaného 1) usnesením ze dne 16. 8. 2024, č. j. 41 C 76/2024-74 žalobkyním uloženo, aby umožnily žalovanému 1) odvoz všech uměleckých děl ze sbírky, jež byly tehdy v držbě žalobkyň. Dne [datum] pak došlo k předání celé sbírky žalobkyněmi žalovanému 1). Znamená to, že držba žalobkyň již nadále netrvá, a to od 11. 9. 2024. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že bylo odvoláním napadené usnesení nesprávné s ohledem na tehdejší faktický stav, mají žalované za to, že nynější faktický stav již zcela vylučuje vyhovění žalobě z důvodu absence držby jako takové. Zároveň ve věci není dána pasivní věcná legitimace žalovaného 2), 3), neboť ohledně vydání věci se žalobkyněmi komunikoval již pouze žalovaný 1).

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal usnesení soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Žalobkyně se podanou žalobou domáhají ochrany rušené držby založené na zásadním tvrzení, že žalobkyně a) uzavřela dne [datum] smlouvu (Loan Agreement) upravující využívání sbírkových předmětů, tehdy zřejmě ve vlastnictví prvního žalovaného. Na základě této smlouvy začala provozovat [právnická osoba], tedy od roku 1998 do května 2024 byla držba exponovaných předmětů nerušená. Za rušení držby žalobkyně považovaly výpověď uvedené smlouvy ze dne [datum] ze strany první žalované a následný přípis právního zástupce žalovaných ze dne [datum], který obsahoval informaci, že zapůjčené předměty budou odvezeny z prostor [jméno FO] muzea v pondělí, dne [datum]. V podaném odvolání pak upřesnily, že rušení držby představuje „hrozba“ svémocného vyklizení, když zásah do výkonu drženého práva již jen verbálním způsobem držbu vykonávat s pohrůžkou odvozu movitých věcí je v případě žalobkyň o to intenzivnější, že žalobkyně movité věci využívají při provozu [jméno FO] muzea. Při odvolacím jednání zástupci účastníků řízení učinili nesporným, že dne [datum] došlo k předání celé sbírky žalobkyněmi žalovanému 1). Jak soud prvního stupně správně konstatoval, soud se při projednání žaloby z rušené držby omezí na zjištění faktického stavu, tedy existenci držby a jejího svémocného rušení, přičemž je rozhodující poslední faktický stav držby. Se zřetelem k nesporným poměrům nastalým v souzené věci (předmět držby byl dne [datum] předán žalovanému 1), odvolací soud ve shodě s prvostupňovým soudem zdůrazňuje, že předmětem ochrany není subjektivní právo, ale pokojný stav. Znamená to, že stal-li se v době rozhodování soudu stav pokojným, nelze poskytnout ochranu prostřednictvím posesorní žaloby. O takovou situaci se jedná v posuzované věci. V době rozhodnutí odvolacího soudu je vyloučeno poskytnutí ochrany na základě žaloby z rušené držby, neboť nedochází k žádným zásahům ze strany žalovaných do faktické držby žalobkyň, které držené movité věci již před rozhodnutím odvolacího soudu předaly. Za této procesní situace je žaloba z rušené držby nedůvodná (neslouží k ochraně subjektivních práv), odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako výrokově věcně správné potvrdil včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení procesně úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tvořených odměnou za právní zastoupení za tři úkony právní služby ve prospěch každého ze žalovaných [převzetí, příprava zastoupení, vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání; jeden úkon [částka] + 21% DPH; odměna byla dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT] snížena o 20 %, 9x paušální částka á [částka], 21% DPH ve výši [částka]) v celkové výši [částka].