o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 246/2021-52,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení ve výši 10 % ročně (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody podle článku 5 odst. 1 písm. c), článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91, dále jen„ Nařízení č. 261/2004“, a to za zpoždění letu č. [jméno] [číslo] z [obec] do Monastiru dne [datum], provozovaným žalovanou, a to včetně úroku z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení s tím, že pohledávka na ni byla postoupena od poškozené [jméno] [příjmení].

3. Žalovaná vznesla námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně předně zkoumal svou mezinárodní příslušnost s ohledem na to, že žalovaná má sídlo v cizině a dovodil, že v daném případě je dána jeho mezinárodní příslušnost podle článku 26 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 (dále jen„ Nařízení Brusel I. bis“). Rozhodným právem je jednak přímo aplikovatelné Nařízení č. 261/2004 a v otázkách tímto nařízením neupraveným je pak rozhodné právo české dle článku 12 písm. d) ve spojení s článkem 5 odst. 2 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.).

5. Následně soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: [příjmení] [jméno] [příjmení] cestovala dne [datum] letem č. [jméno] [číslo], provozovaným žalovanou, z [obec] do Monastiru, když letadlo do cílové destinace přiletělo s více než tříhodinovým zpožděním (mělo přiletět v 11:40 hodin, přiletělo v 15:54 hodin), vzdálenost destinací je 1 615 km. Cestující postoupila svou pohledávku dne [datum] žalobkyni, ale žalobkyně (ani cestující) neprokázali, že by žádost o kompenzaci byla podána řádně a včas. Poprvé byla výzva uplatněna žalobkyní dne [datum] (pozn. odvolacího soudu: v bodě 7. odůvodnění je datum uvedeno správně, v bodě 11. je místo toho špatně uvedeno datum [datum]), tedy předtím, než jí byla pohledávka postoupena. Formulář stížnosti z [datum] nebyl řádně vyplněn, není v něm uvedeno, kdo jej poslal, let je označen chybným datem ([datum], když let se uskutečnil [datum]), je zde uvedeno chybné datum, kdy letadlo mělo přiletět a kdy letadlo skutečně přiletělo. Z doprovodné e-mailové zprávy rovněž nebylo prokázáno, že by žádost o náhradu byla zaslána řádně, neboť e-mail zaslal [jméno] [příjmení] bez toho, aby uvedl, v jakém vztahu byl k cestující a zda jej tato pověřila k vymáhání kompenzace. [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] soud neprovedl pro nadbytečnost.

6. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval (vyjma již zmíněného Nařízení č. 261/2004) též § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobkyně uplatnila kompenzaci až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. K žádosti o kompenzaci, která byla zaslána na formuláři stížnosti, soud nemohl přihlížet, neboť není uvedeno, kdo jí poslal, datum uskutečněného letu je uvedeno chybně, stejně tak je chybně uvedeno datum příletu, v e-mailové zprávě [jméno] [příjmení] není uvedeno, v jakém vztahu byl [jméno] [příjmení] k cestující a zda mu tato dala zplnomocnění, aby jejím jménem požadoval úhradu za zpožděný let. Protože se žalovaná důvodně dovolala promlčení předmětného nároku, soud prvního stupně se dalšími skutečnostmi již nezabýval a žalobu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) ve prospěch zcela úspěšné žalované, když její náklady sestávaly z odměny advokáta za 3 úkony právní pomoci podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen„ a.t.“ po [částka] (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření a účast u jednání soudu), 3 režijních paušálů po [částka] a 21% DPH ve výši [částka], celkem náklady řízení ve výši [částka].

8. Rozsudek napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Domáhá se jeho kasace, neboť má za to, že cestující nárok uplatnila řádně a včas v souladu s § 2553 odst. 3 o. z., a to dne [datum] na standardizovaném formuláři EU. Ve formuláři cestující udělala písařskou chybu (na místo data letu [datum] uvedla datum [datum]), což je sice zřejmá nesprávnost, avšak s ohledem na další okolnosti muselo být zcela jasné, o jaký let se jedná, a to i z rezervace letu a let proto byl i přes uvedenou chybu jednoznačně identifikovatelný. Nárok za svoji rodinu uplatnil pan [jméno] [příjmení] - otec rodiny, a to za svoji manželku, své děti a svou tchýni paní [příjmení]. Tato skutečnost vyplývá z průvodního emailu. Předmětný formulář byl zaslán na adresu rakouské pobočky žalované, ze které žalovaná běžně odpovídá, tedy formulář i email tato pobočka nepochybně obdržela, přičemž e-mailová forma uplatnění nároku je dostatečná.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Smyslem výzvy dle § 2553 odst. 3 o. z. je uplatnit u dopravce práva cestujícího takovým způsobem, aby mohl posoudit oprávněnost tohoto požadavku. K řádnému uplatnění práv cestujícího je tak třeba přesné označení cestujícího, letu, včetně jeho data, času příletu i odletu. Za situace, kdy z výzvy ze dne [datum] není seznatelné, jakého letu se výzva týká, přičemž náhrady škody se domáhá zcela jiná osoba, než je sám cestující, nelze na výzvu jako na uplatnění práv cestující vůbec pohlížet. Jiný výklad by byl vůči žalované zcela jistě nespravedlivý, neboť po ní nelze rozumně požadovat, aby náhradu za zpoždění letu poskytovala takřka komukoli, kdo si o ni řekne, aniž by taková osoba svůj nárok řádně identifikovala a prokázala. Dále odkázala na klasickou římskou zásadu vigilantibus iura scripta sunt, která byla do právního řádu vtělena prostřednictvím institutu promlčení. Nic na tom nemůže změnit ani žalobkyní navrhovaný výslech pana [jméno] [příjmení], neboť uplatnění práv cestujícího je jednostranným adresovaným právním jednáním, a jelikož žalované nebyl úmysl pana [jméno] [příjmení] znám, je nutné jej vykládat objektivně; dodatečný výklad ze strany pana [jméno] [příjmení] v rámci svědecké výpovědi by tak nemohl zhojit vady výzvy, neboť lhůta k řádnému uplatnění práv ze strany cestující již uplynula. I kdyby šlo o obsahově řádné uplatnění práv, musela by tato výzva být učiněna přímo cestující, ale výzva byla odeslána [jméno] [příjmení] a na přiloženém formuláři naopak stojí, že stížnost podává paní [jméno] [příjmení] Ani jedné z těchto osob ovšem neplyne zákonné zmocnění k uplatnění práva cestující a zmocnění neplyne ani z jiných skutečností ve výzvě. Žalovaná dále odkázala na judikaturu objasňující povahu lhůty„ bez zbytečného odkladu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2970/2013) s tím, že ani výzva ze dne [datum] nebyla učiněna včas, neboť odstup téměř 7 týdnů rozhodně nelze považovat za zachování lhůty„ bez zbytečného odkladu“.

10. Odvolací soud přezkoumal podle § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně zcela správně dovodil pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem, daným skutečností, že žalovaná je právnickou osobou se sídlem v zahraničí. Rovněž právní posouzení věci podle Nařízení č. 261/2004 je zcela správné, stejně jako závěr, že pro otázky tímto nařízením neřešené (tedy zejména pro otázku promlčení) je rozhodným právem právo české (viz rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci [jméno] [příjmení] [příjmení] proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV C [číslo]).

12. Odvolací soud vycházel z odvoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně a navíc doplnil dokazování.

13. Odvolací soud žalovanou vyzval k předložení přepravního řádu, ta uvedla, že má pouze obchodní podmínky, jejichž relevantní část (a to včetně českého překladu) byla soudu předložena. Tyto obchodní podmínky otázku notifikace práva na náhradu škody u dopravce (tedy ani lhůty pro uplatnění práv u dopravce) neupravují, upravují pouze promlčecí dobu pro podání žaloby ve smyslu § 630 odst. 1 o. z. V řízení pak nebylo pochyb, že jediná výzva, která byla učiněna ve lhůtě 6 měsíců ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., je právě a pouze výzva ze dne [datum], a proto se odvolací soud zaměřil na okolnosti související s doručením této výzvy. Žalobkyně tvrdila, že nárok byl uplatněn prostřednictvím [jméno] [příjmení], a předložila náhled na odeslání e-mailu v angličtině, včetně formuláře, a to vše i s českým překladem, kde adresátem je emailová adresa: [email]. Žalobkyně uvedla, že na tuto e-mailovou zprávu nikdo nereagoval, a to ani potvrzením doručení e-mailu. E-mailem ze dne [datum] pak dokládala, že sama žalobkyně se obrací na jinou e-mailovou adresu se stejnou koncovkou [email]“), na kterou žalovaná (resp. její rakouská pobočka) reaguje.

K tomu lze jen dodat, že sama existence funkční e-mailové adresy [email] nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, že existuje též funkční e-mailová adresa [email], když navíc sama žalobkyně tvrdila, že pobočka doručení e-mailu potvrzuje a že v tomto případě k potvrzení doručení e-mailu nedošlo. Z náhledu na webové stránky žalované [webová adresa] odvolací soud zjistil, že žalovaná jako kontaktní e-maily uvádí ty s koncovou doménou prvního řádu pro Tunisko (tj..tn), např. [email], [email], [email]. K dotazu soudu, proč je výzva zasílána právě rakouské pobočce, když podle žalobních tvrzení se jednalo o cestovní smlouvu uzavřenou s českou obchodní společností, žalobkyně uvedla, že cestující odesílali e-maily na různé adresy, ale žalovaná se brání jejich obdržení, resp. nepotvrzuje jejich obdržení, a proto pan [příjmení] poslal dne [datum] výzvu na rakouskou pobočku. Ke svému tvrzení, že se žalovaná brání doručování výzev, navrhla důkaz o tom, že žalovaná má zamčené datové schránky. Žalovaná k tomu uvedla, že tvrzení o vyhýbání se doručení není pravdivé a navíc tato tvrzení měla být uvedena již v řízení před soudem prvního stupně.

14. Odvolací soud poučil žalobkyni, aby označila důkaz k prokázání tvrzení, že e-mail zaslaný dne [datum] na adresu [email] byl žalované doručen, nikoliv pouze odeslán. K tomu žalobkyně uvedla, že takový důkaz nemá, může pouze trvat na výslechu [jméno] [příjmení], který by měl vypovídat k tomu, že žalovaná se brání obdržení těchto výzev, pan [příjmení] výzvu posílal na různé e-maily a nikdo nereagoval. Rovněž odvolací soud shledal výslech tohoto svědka nadbytečným a neprovedl jej. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle ustálené judikatury pak soud neprovede mimo jiného důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění sporného skutkového stavu věci. Svědek byl navržen k prokázání odeslání e-mailu, což však odvolací soud považuje za prokázané Z uvedeného zjištění však nevyplývá, že odeslaná zpráva byla žalované doručena a toto zjištění z označeného důkazního prostředku nelze načerpat (když sama žalobkyně tvrdí, že doručení e-mailu svědkovi nebylo potvrzeno).

15. Odvolací soud tak učinil skutkový závěr, že (bez ohledu na spornou existenci funkční e-mailové adresy [email]) žalobkyně doručení výzvy ze dne [datum] neprokázala, neboť ani samotné prokázání odeslání e-mailové zprávy nelze považovat za důkaz jejího doručení adresátovi. S ohledem na tento závěr pak za nepodstatné považoval to, zda je možné účinně doručit výzvu na pobočku žalované, která se nepodílela na právním vztahu mezi cestující a žalovanou, i otázku toho, zda byla dodržena subjektivní promlčecí lhůta„ bez zbytečného odkladu“ dle § 2553 o. z. Stejně tak odvolací soud pro nadbytečnost ponechal stranou výklad toho, zda musí být adresátovi jednostranného právního jednání zřejmé, kdo se čeho domáhá, pokud obdrží e-mail od [jméno] [příjmení], ve kterém [jméno] [příjmení] žádá odškodnění za újmu vzniklou paní [příjmení] zpožděním letu, který se v době doručení výzvy ještě neuskutečnil.

16. Po právní stránce platí již za notorietu, že pro účely uplatnění nároku na náhradu škody lze nahlížet na cestující zpožděných letů stejně jako na cestující zrušených letů; cestující zpožděných letů se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7 Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem (viz rozsudky SDEU ve spojených věcech č. C [číslo] a C [číslo] [jméno] [příjmení] a další v . [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v . [právnická osoba]). Žalovaná vznesla námitku promlčení, přičemž institut promlčení není Nařízením [číslo] upraven a tato problematika se tak řídí právem českým (viz již zmíněný rozsudek ESD C [číslo]).

17. Podle § 2578 o. z. podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

18. V tomto případě pak sporná otázka promlčení není upravena ani v nařízení EU ani v přepravním řádu žalované a uplatní se tak dispozitivní úprava obsažená v o. z. Samotné Nařízení č. 261/2004 přitom předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením [číslo] Nařízení č. 261/2004 je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely. Tomu odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení č. 261/2004. Ustanovení § 2578 o. z. rovněž nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena zejména přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie.

19. Podle § 2553 odst. 1, 2, 3 o. z. jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas (1). Při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády (2). Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas (3).

20. Podle § 570 odst. 1 o. z. právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

21. S ohledem na hmotněprávní charakter lhůty v § 2553 odst. 3 o. z. je nutné, aby byl projev vůle ve stanovené lhůtě nejen odeslán, nýbrž musí být i doručen (srov. HRÁDEK, Jiří. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 47). K tvrzení o vyhýbání se doručení písemností elektronickou formou (tj. zamčená datová schránka, nepotvrzování obdržení e-mailů) lze dodat, že není povinností cestujících uplatnit nárok právě elektronickou formou, bylo možno tak učinit jakoukoli formou, např. i písemně prostřednictvím pošty, či jiného doručovatele. Účastník řízení má obecně povinnost tvrdit relevantní tvrzení a tato pak prokázat, v tomto případě pak neschopnost žalobkyně prokázat svá tvrzení spočívá v tom, že zvolila (resp. její právní předchůdkyně) takové prostředky komunikace, které obvykle nejsou spojeny s potvrzením o doručení. Tvrzení, že žalovaná nepotvrzuje doručení e-mailových zpráv, či že má zamčenou datovou schránku, nelze považovat za naplnění vědomého zmaření dojití právního jednání ve smyslu § 570 odst. 1 o. z. Žalovaná jako zahraniční právnická osoba, neprovozující v [právnická osoba] (tj. nezapsané v českém obchodním rejstříku) totiž nemá zákonnou povinnost mít zřízenou českou datovou schránku a nepotvrzení dojití zásilky nelze považovat za zmaření dojití, neboť absence tohoto potvrzení má vliv jen na otázku unesení důkazního břemene v soudním sporu, nikoliv na otázku dojití právního jednání (které logicky musí vystavení potvrzení předcházet, a proto nemůže být doručení zmařeno až po svém uskutečnění).

22. S ohledem na skutkový závěr, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by v zákonné objektivní lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. cestující (ať už osobně nebo prostřednictvím zástupce) uplatnila u žalované sporný nárok, uzavřel odvolací soud, že žalovaná se promlčení dovolala po právu, a proto žalobkyni nelze právo na náhradu škody dle Nařízení č. 261/2004 přiznat. Jen na okraj pak odvolací soud dodává, že subjektivní lhůta („ bez zbytečného odkladu“) pro uplatnění nároku je ještě kratší, avšak soud se na dokazování v tomto směru nezaměřoval, neboť bylo prokázáno, že došlo k promlčení nároku nepochybně uplynutím objektivní lhůty. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je pak takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to vzdor tomu, že cestujícímu případně běží ještě druhá promlčecí doba.

23. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí úroku z prodlení za dobu od 1. 8. do [datum], odvolací soud konstatuje, že toto období vůbec nebylo předmět řízení a odvolacímu soudu proto nezbylo, než postupem podle § 219a odst. 1 o. s. ř. v této části napadené rozhodnutí zrušit a řízení zastavit dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v absenci návrhu na zahájení řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

24. Co do požadavku na úrok z prodlení za období od 7. 8. do [datum] byla žaloba vzata zpět se souhlasem žalované, odvolací soud proto v této části napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil postupem podle § 222a odst. 1 o. s. ř.

25. Ve zbývající části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, proti němuž ani žádné konkrétní námitky odvolatelkou vzneseny nebyly (§ 219 o.s.ř.).

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci samé zcela úspěšné žalované v odvolacím řízení vznikly náklady [částka], a to za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po [částka] dle § 7 a. t. (tj. z tarifní hodnoty určené dle § 8 odst. 1 a. t. na [částka]), 2 náhrady hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 a. t., to vše zvýšené o 21% DPH ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o místě k plnění bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.