o nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. června 2024, č. j. 61 C 28/2019-286,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu specifikovaného pozemku p. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaného u [kraj], Katastrální pracoviště v [adresa], a to k uspokojení restitučního nároku žalobce, pocházejícího z rozhodnutí Pozemkového úřadu č. j. [číslo] kdy vlastnické právo k převáděnému pozemku, včetně všech součástí a příslušenství, přechází na nabyvatele vkladem do příslušného katastru nemovitostí (I) a rozhodl též tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, ve znění připuštěné změny, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu specifikovaného náhradního pozemku podle zákona o půdě, neboť je dědicem po zemřelé oprávněné osobě [jméno], narozeném [datum], který byl držitelem restitučních nároků za nevydaný nemovitý majetek v katastrálním území [jméno FO], obec [adresa]. Své restituční nároky odvozuje od rozhodnutí Pozemkového úřadu č. j. [číslo].

3. Žalovaný nesporoval existenci restitučního nároku žalobce, ani jeho celkovou výši [částka], spor mezi účastníky byl pouze ohledně části, která již byla žalobci uspokojena, neboť tvrdil, že zbývající restituční nárok žalobce nyní představuje [částka]. Zásadně pak nesouhlasil s tím, že jeho postup vůči žalovanému byl liknavý či svévolný.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že ohledně původně žalobcem požadovaného náhradního pozemku v katastrálním území [adresa] bylo řízení pro zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Vyšel rovněž z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona o půdě, přičemž výše celkového restitučního nároku byla určena pravomocným rozsudkem [město] ve výši [částka]. Tento nárok žalobce však doposud není plně uspokojen a výše neuspokojené části činí přibližně [částka]. Zkonstatoval dále, že pokud jde o žalobcem požadovaný převod pozemku, jedná se o pozemek p. [číslo] o výměře 5423 m² v obci [adresa], zapsaný na [číslo] vedeném u [kraj], Katastrální pracoviště [adresa], katastrální území [adresa] ve vlastnictví České republiky, přičemž právo hospodařit s tímto majetkem státu náleží žalovanému. Co do ocenění předmětného pozemku vyšel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, který zjistil, že cena předmětného pozemku činí [částka]. Dle tohoto znaleckého posudku, včetně znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], dále uzavřel, že pozemek je součástí zemědělského půdního fondu, trvalé porosty na něm nejsou, přístup na pozemek je z místní obslužné komunikace. Následně dospěl k závěru, že tento pozemek není vyloučen z převodu, přičemž není určen k zastavění, a to ve smyslu § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému pozemku (dále jen „zákon o půdě“), a to § 4, § 11a odst. 2, § 14 odst. 1, § 16, jakož i § 28a a vyšel též z ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Zkonstatoval, že pozemky nepřevedené na základě veřejné nabídky můžou být předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, přičemž přihlédl k § 6 tohoto zákona, v němž je konstatováno, které pozemky touto cestou převést nelze. Žalobce se v daném případě domáhá podanou žalobou nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu žalobcem specifikovaného pozemku, a to jako náhrady za pozemky nevydané v restituci podle zákona o půdě. Smyslem a účelem restitučních zákonů, byla a je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Přihlédl dále k tomu, že ve smyslu konstantní judikatury soudů, se žalobce jako osoba oprávněná může domáhat vydání konkrétních náhradních pozemků, jež sám vybere, a to i když tyto pozemky neprošly veřejnou nabídkou žalovaného, pokud bude prokázáno, že žalovaný se choval vůči nároku žalobce liknavě a s libovůlí. Pro úspěch žaloby je proto ve světle této judikatury nezbytné, aby žalobce byl jednak osobou oprávněnou podle § 11 zákona o půdě, aby ve vztahu k němu byl postup žalovaného shledán liknavým či svévolným, dále, aby náhradní pozemky dosud nezařazené ve veřejné nabídce byly způsobilé k vydání a cena náhradních pozemků významným způsobem nepřekračovala aktuální hodnotu restitučního nároku oprávněné osoby.

6. Následně soud prvního stupně uzavřel, že žalobce, jak je mezi účastníky i nesporné, je oprávněnou osobou dle zákona o půdě a nadále má nárok na náhradní pozemky za pozemky dle zákona o půdě nevydané. Vyšel z toho, že původní restituční nárok žalobce představoval [částka], přičemž pak, byť uvedené je mezi účastníky sporné, výše neuspokojené části restitučního nároku žalobce doposud představuje přibližně [částka]. Poté se zabýval tím, zda v rámci uspokojování restitučního nároku žalobce byl či nebyl postup žalovaného liknavý či svévolný. Uzavřel, že liknavost či svévoli žalovaného lze spatřovat především v původně nesprávném ocenění restitučního nároku žalobce a jeho následném odmítání řádného ocenění pozemků a s tím související vyřazování žalobce z veřejných nabídek, dále pak v nedostatečné nabídce pozemků nabízených ve veřejných nabídkách či zvýhodňování převodu pozemků na třetí osoby, které nebyly prvorestituenty a v neposlední řadě pak v neúměrné délce restitučního řízení žalobce. Byť ze samotné délky doby nevypořádaného restitučního nároku bez dalšího nelze liknavost, ani svévoli žalovaného dovozovat, neboť delší doba, po níž nárok nebyl uspokojen, sice není žádoucí, ale ještě sama o sobě nedokládá, že by postup žalovaného vůči žalobci byl skutečně nekorektní či bránící úspěšnému uplatnění jeho nároku, uzavřel však, a to ve spojení s pochybením žalovaného stran nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce a následného odmítání řádného ocenění pozemků a tím související vyřazování žalobce z veřejných nabídek, že liknavost a svévole v postupu žalovaného byla dána. Restituční řízení ve věci žalobce a jeho právních předchůdců totiž bylo zahájeno již v roce 1991 na podkladě žádosti ze dne [datum] a teprve až dne [datum] Pozemkový úřad dospěl k vydání rozhodnutí č. j. [číslo] o nemožnosti vydání původních pozemků z důvodu omezení uvedených v § 11 zákona o půdě. Žalovanému tedy trvalo téměř 14 let, než dospěl k negativnímu rozhodnutí a již tato neúměrná délka restitučního řízení poukazuje na jeho liknavost či svévoli při vyřizování restitučního nároku žalobce, respektive jeho právních předchůdců.

7. Poté soud prvního stupně dovodil, že nejsou dány žádné zákonné překážky, bránící převodu specifikovaného pozemku na žalobce, když ani žalovaný sám žádné takové překážky netvrdil, natož, aby je prokázal, a proto žalobě o nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu specifikovaného pozemku vyhověl.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť ohledně požadovaného původního pozemku v katastrálním území [adresa] vzal žalobce žalobu zpět, avšak ohledně druhého pozemku byl v řízení úspěšný.

9. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalovaný. Se závěry soudu prvního stupně, jimiž dovodil, že žalovaný postupoval vůči žalobci svévolně a liknavě nesouhlasí, neboť liknavost a svévoli je nutno zkoumat nejen z pohledu neaktivity žalovaného, ale také z hlediska žalobce a jeho vyvíjeného úsilí k získání pozemků zákonem předpokládaným způsobem. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. [číslo] a soudu prvního stupně dále vytkl, že se nedostatečně zabýval otázkou aktivity žalobce ve snaze získat pozemky právě zákonem předpokládaným způsobem. Snaha žalobce totiž nebyla dostatečná. Restituční nárok naopak započal řešit množstvím soudních sporů s žalovaným. V rámci těchto pak usiluje o převod náhradních pozemků, a právě v těchto řízeních se ukazuje, že soudní cestu zvolil jako nástroj ke svému cíli. Žalovaný proto zastává názor, že soud by měl přehodnotit aktivitu žalobce v celém restitučním procesu. Měl by též zvážit, zda žalobcova opakovaná žádost o převod pozemků není projevem neochoty spolupracovat a nalézt společné řešení, které by respektovalo, jak zákonné předpisy, tak i oprávněné zájmy obou stran. Pokud pak soudu prvního stupně poukázal na to, že pozemky k uspokojení restitučních nároků ve veřejných nabídkách nejsou dány v dostatečné míře, ani s tímto konstatováním žalovaný nesouhlasí. Vychází z toho, že těchto pozemků je nejen dostatek, ale je jich přebytek. Poukázal na to, že do konce roku 2019 bylo vyhlášeno 159 kol veřejných nabídek, tj. průměrně 4-5 kol ročně, přímo určených pro nároky restituentů, a dále obdobné množství nabídkových kol podle zákona č. 95/1999 Sb., jichž se mohli restituenti rovněž účastnit, a to s přednostním právem. V rámci těchto veřejných nabídek bylo nabízeno přes 880 000 náhradních pozemků v celkové ceně 34 miliard Kč, přičemž restituční nároky na převod náhradních pozemků byly ve výši zhruba 8,2 miliardy Kč. Žalobci proto nebránila a nebrání žádná objektivní překážka uspokojit svůj restituční nárok přihláškou o pozemek zařazený do veřejné nabídky, přesto však toto své právo nevyužívá a pokouší se získat jiné náhradní pozemky soudní cestou. Tato cesta je však zdlouhavá, velmi nákladná, přičemž žalobce nehodlá respektovat zákonem stanovené postupy. Nadto v probíhajících řízeních několikrát podal návrh na změnu žaloby a tuto částečně vzal zpět, jelikož zjistil, že jím označené náhradní pozemky nejsou převoditelné. Žalovaný poté musí vynakládat enormní náklady a úsilí, aby každý jednotlivý pozemek, který si žalobce vybere, lustroval a zkompletoval veškeré podklady, a to i v těch případech, pokud pozemky jsou na první pohled nepřevoditelné. Žalobce zneužívá toho, že v případě, kdy jsou jím navržené pozemky nepřevoditelné, vyzve jej soud ke změně žaloby a následně si vybírá pozemky jiné. Tento zdlouhavý postup je neekonomický, žalovanému pak přináší zvýšenou náhradu nákladů řízení. V tomto smyslu žalovaný poukázal na potřebu dodržování zásad spravedlnosti a hospodárnosti v soudním řízení. Žalobce vede desítky souběžných řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu, u nichž požaduje vydání pozemků v hodnotě nejméně [částka], ačkoliv jeho doposud neuspokojený restituční nárok činí aktuálně zhruba [částka]. Nadto k uspokojení restitučního nároku žalobce mnohdy nedochází ani v případě kladného rozhodnutí soudu, neboť mnohdy žalobce i tak bere žaloby zpět a podává žaloby nové, vázající se k jiným pozemkům. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba bude zamítnuta a žalobci budou přiznány náklady řízení.

10. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že s tímto nesouhlasí, naopak rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný. Připomněl, že převodu náhradního pozemku mimo veřejnou nabídkou se oprávněné osoby mohou domáhat, pokud postup žalovaného vůči nim byl liknavý a svévolný. V daném případě byl postup žalovaného jednoznačně liknavý a svévolný, přičemž liknavost až svévolnost žalovaného lze spatřovat především v původně nesprávném ocenění restitučního nároku a následném odmítání řádného ocenění pozemků a s tím související vyřazování žalobce z veřejných nabídek, dále pak v nedostatečné nabídce pozemků nabízených ve veřejných nabídkách a v zvýhodňování převodu pozemků na třetí osoby, které nebyly restituenty, jakož i v neúměrné délce celého restitučního řízení. Připomněl dále, že je osobou oprávněnou za nevydané pozemky v Praze, přičemž právě v Praze je proces získávání náhradních pozemků velmi složitý a je proto nucen požadovat náhradní pozemky po celé republice. Žalovaný restituentům však ve veřejných nabídkách nenabízí odpovídající náhradní pozemky, o čemž svědčí i aktuálně skončená a poslední veřejná nabídka ze dne [datum], kdy v Praze byly žalovaným nabízeny restituentům nekvalitní a malé pozemky, například v lokalitě katastrální území [adresa] o výměře 85 m², či o výměře 45 m² nebo o výměře 6 m². Žalobce ve vztahu k žalovanému je i nadále aktivní, neboť pokud by nebyl, lze předpokládat, že by jeho restituční nároky nebyly k dnešnímu dni vypořádány ani částečně. Nadto důvodnost žalobcem podaných žalob naposledy shledal Krajský soud v Plzni, když konstatoval, že postup žalovaného byl liknavý a svévolný. Potvrdil, že v předmětném řízení původně žádal převod jiného pozemku, a to p. č. 1502/166, v katastrálním území [adresa], obec [adresa], tento pozemek byl zjevně převoditelný, neboť se jednalo o ornou půdu a součást zemědělského půdního fondu. Žalovaný však tento pozemek po podání žaloby převedl na ministerstvo obrany, které jej po převodu nabízelo k prodeji na realitním serveru. Žalobce byl proto nucen požadovat k převodu po žalovaném jiný náhradní pozemek. I v tomto postupu žalovaného lze vysledovat, že vůči žalobci jedná svévolně až liknavě. Nyní zažalovaný náhradní pozemek je pozemkem zemědělským, zemědělsky využitelným a dobře přístupným, přičemž není podle zákona o Státním pozemkovém úřadu vyloučen z převodu a není ani určen k zastavění. Jedná se o ornou půdu. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že pozemek je převoditelný do vlastnictví žalobce, tento jeho závěr žalobce považuje za zcela správný. Závěrem navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, aby mu byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

12. Soud prvního stupně si provedl dokazování v souladu s § 120 o.s.ř. a z provedených důkazů učinil odpovídající, plně postačující skutková zjištění, skutkový stav nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně posléze posuzoval i podle odpovídající hmotněprávní úpravy. Na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí proto odvolací soud z důvodu hospodárnosti ve smyslu § 6 o. s. ř. odkazuje.

13. K odvolacím námitkám žalovaného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela správně zhodnotil všechny sporné otázky dané věci a v souladu s ustálenou judikaturou učinil správné závěry ohledně existence restitučního nároku žalobce, charakteru pozemku, které byly původním vlastníkům katastrální území [jméno FO] odňaty, liknavého a svévolného postupu žalovaného při uspokojování restitučních nároků žalobce a v neposlední řadě i stran převoditelnosti předmětného pozemku. Zcela správně tak dovodil, a to na podkladě nesporných tvrzení účastníků, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, přičemž jeho restituční nárok doposud není uspokojen zhruba ve výši [částka]. Rovněž zcela správně dovodil, že žalobcem požadovaný pozemek je součástí zemědělského půdního fondu, není to pozemek vyloučený z převodu dle § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a není určen ani k zastavění. Jedná se o ornou půdu, přičemž přístup na pozemek je z místní obslužné komunikace. Ani žalovaný pak ohledně uvedeného pozemku netvrdil a ani neprokázal žádné skutečnosti, jež by vedly k závěru o nepřevoditelnosti uvedeného pozemku. Stran ocenění tohoto pozemku je zjevné, že tuto otázku soud prvního stupně řešil na podkladě znaleckých posudků, když hodnota tohoto náhradního pozemku představuje částku [částka]. Uvedené ocenění předmětného pozemku bylo mezi účastníky nesporné. Nelze pak dospět k závěru, že by převodem tohoto pozemku byl převýšen neuspokojený restituční nárok žalobce.

14. Jedná-li se pak o zásadní odvolací námitku žalovaného a sice, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že postup žalovaného vůči žalobci byl liknavý a svévolný, odvolací soud vychází z toho, že tato námitka není relevantní. V řízení vyplynulo a bylo prokázáno, jak již konstatoval soud prvního stupně, že žalovaný především pochybil v původně nesprávném ocenění restitučního nároku žalobce, respektive jeho právních předchůdců a následně odmítal řádné ocenění pozemků v důsledku čehož, tak po dlouhou dobu žalobce vyřazoval z veřejných nabídek, neboť k negativnímu rozhodnutí o tom, že původní pozemky žalobci, respektive jeho právním předchůdcům, nelze vydat, dospěl až po téměř 14 letech od zahájení restitučního řízení v dané věci. Již tato neúměrná délka restitučního řízení, jak rovněž správně zkonstatoval soud prvního stupně, nutně poukazuje na liknavost žalovaného právě při vyřizování restitučního nároku žalobce. Namísto toho, aby žalobcův restituční nárok ze strany žalovaného byl vyřízen v odpovídající rozumné době a žalobce následně mohl uplatňovat tento nárok v rámci veřejných nabídek pořádaných žalovaným, po celou tuto dobu byl z veřejných nabídek vyřazen, neboť o jeho restitučním nároku bylo rozhodnuto až na podkladě rozhodnutí č. j. [číslo]. Svévolný a liknavý přístup lze na straně žalovaného spatřovat i v tom, že v rámci veřejných nabídek, zejména v Praze, byly nabízeny restituentům, tedy včetně žalobce, pozemky v nedostatečné nabídce, docházelo ke zvýhodňování převodu pozemků na třetí osoby, jež nebyli prvorestituenty a v neposlední řadě jej lze vysledovat v tom, že restituční nárok žalobce v původní výši [částka] doposud zhruba ohledně částky [částka] nebyl uspokojen. Pokud tak žalovaný namítá, že liknavost a svévoli je nutno zkoumat, nejen z pohledu neaktivity žalovaného, ale také z hlediska žalobce a jím vyvíjeného úsilí k získání pozemků zákonem předpokládaným způsobem, nutno poukázat na to, že pokud by se žalobce v rámci řady soudních řízení nedomáhal uspokojení svého restitučního nároku, doposud by tento jeho nárok uspokojen vůbec nebyl. Nadto v řadě řízení, v nichž žalobce vůči žalovanému vystupuje a domáhá se převodu specifikovaných náhradních pozemků, žalovaný sám skutečnost, že ve vztahu k žalobci postupoval liknavě a svévolně, uznal, naopak sporoval, popřípadě pouze skutečnost, zda předmětný pozemek je či není způsobilý k převodu. Za nesprávný pak nelze považovat ani postup ze strany žalobce poté, kdy v průběhu řízení vyplynulo, že jím původně označený pozemek není vhodný k převodu, a proto požadoval pozemek jiný. Ústavní soud totiž ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], konstatoval, že v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků, způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok, a proto bylo-li v řízení soudem prvního stupně takto postupováno, tento postup soudu prvního stupně nelze považovat za nesprávný.

15. Ze shora popsaných důvodů, protože odvolací námitky žalovaného nebylo lze považovat za relevantní, na podkladě nichž by bylo možno uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné, odvolací soud napadený rozsudek, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., potvrdil.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v rámci odvolacího řízení plně úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Náklady žalobce tvoří 2 úkony právní služby advokáta po [částka] dle § 9 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání žalovaného, účast u jednání odvolacího soudu), 2 náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 citované vyhlášky po [částka] a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř.) ve výši [částka], celkem odvolací náklady žalobce v částce [částka].