o vyklizení, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. května 2025, č. j. 28 C 300/2024-52,

1. V záhlaví označeným rozsudkem obvodní soud uložil žalované povinnost vyklidit a učinit přístupný byt v [číslo]. patře stavby č. p. [číslo], objekt k bydlení, která je součástí pozemku parc. č. [číslo], vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [číslo], obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále též jen „byt v [číslo].P“), do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrokem II žalované uložil zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 25 582 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali vyklizení bytu v [patro bytu] s odůvodněním, že účastníci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. [číslo] v kat. území [adresa], obec [adresa] a rozhodli o způsobu užívání společné nemovitosti tak, že byt v [patro bytu] domu budou užívat žalobci. Žalobci žalovanou opakovaně vyzývali k vyklizení.

3. Žalovaná požadovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že požadavek na vyklizení bytu v [patro bytu] a vyhrazení prostor pro užívání v druhém patře pokládá za rozporný s dobrými mravy, rozhodnutí spoluvlastníků je v rozporu s pokojným stavem užívání nemovitosti a prostor v 2. patře nesplňuje kritéria bytu ze stavebnětechnického hlediska.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil tento skutkový stav: Účastníci řízení spoluvlastníky nemovitosti: pozemku parc. č. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], a pozemku parc. č. [číslo], vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [číslo] obec [adresa], katastrální území [adresa]; žalobce a) je vlastníkem podílu o velikosti 1/2, žalobkyně b) podílu o velikosti 1/6 a žalovaná podílu o velikosti 1/3. Dne 6. 5. 2020 konala schůze spoluvlastníků, při níž bylo přijato rozhodnutí spoluvlastníků o způsobu užívání nemovitosti, a to tak, že 1) byt v přízemí domu budou užívat žalobci; 2) byt v [patro bytu] domu budou užívat žalobci; 3) byt v 2. patře domu včetně podkroví bude užívat žalovaná; 4) suterén domu budou užívat žalobci; 5) zahradu na pozemku parc. č. [číslo] budou užívat společně žalovaná a žalobci v rozsahu vymezeném v rozhodnutí spoluvlastníků; a 6) zahradu na pozemku parc. č. [číslo] budou užívat žalobci i žalovaná. Dům je ve špatném stavu a vyžaduje rekonstrukci, v [číslo] patře domu teče voda, ve druhém nikoli. Byt v [patro bytu] je zařízen běžným vybavením domácnosti a část bytu žalovaná využívá jako skladiště věcí, které přesunula v rámci vyklízení ostatních prostor v domě, a které jsou naskládány přes sebe v takové vrstvě, že činí prostor nepřístupným. Prostor v druhém patře sestává z přední a zadní části prostor, byt je vybaven několika kusy nábytku, půdní prostory, resp. část označená za „horní“ půdu nemá obytný charakter; k horní části půdy není zřízeno schodiště, tento prostor je přístupný po žebříku. Stav společných prostor a přilehlé zahrady byl osvědčen v exekutorském zápisu ze dne 30.7.2020, sepsaného [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu v [adresa], tak, že je patrné uskladnění velkého množství starých věcí ve společných prostorách domu – na jeho chodbách od suterénu až po horní patra domu, a nepříznivý stav objektu. Žalovaná rozhodnutí spoluvlastníků nerespektovala, byt v [patro bytu] přes opakované výzvy k vyklizení a předání nevyklidila a žalobcům nepředala. Žalovaná v bytě v [patro bytu] nebydlí, užívá jej jako badatelnu a skladiště, bydlí ve svém bytě na [adresa].

5. Žaloba na úpravu poměrů spoluvlastníků k nemovitosti podaná zdejší žalovanou byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 14. 3. 2024, č. j. [spisová značka], který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 10. 9. 2024, č. j. [spisová značka]; dovolání tamní žalobkyně (zde žalované) bylo odmítnuto. Žaloba byla zamítnuta jednak pro uplynutí prekluzivní lhůty a jednak proto, že rozhodnutí spoluvlastníků ze dne 6. 5. 2020 nahradilo předchozí dohodu mezi původními spoluvlastníky a má přednost před pokojným stavem užívání nemovitosti. „Rozhodnutí spoluvlastníků ze dne 6. 5. 2020 nestanoví rozdělení užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nespravedlivě, ale poměrně podle velikosti jejich vlastnických podílů na nemovitosti a zejména v rámci klidného a nekonfliktního soužití spoluvlastníků, Žalobkyně si přitom odporuje v tom, že tvrdí, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby užívala byt. v 2. patře pro jeho stav, ale sama se domáhá stejného uspořádání s tím rozdílem, aby jej užívali žalovaní, což by tedy a contrario podle ní bylo v souladu s dobrými mravy. Žalobkyně ani neuvedla, proč stejné uspořádaní jen s jinými osobami uživatelů by bylo tak diametrálně odlišné, že by bylo naopak v souladu s dobrými mravy, když současně je dle jejího názoru s nimi v rozporu“. Řízení o žalobě zdejší žalované o úpravu poměrů spoluvlastníků nemovitosti dle § 1139 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), Obvodní soud pro [adresa] zastavil usnesením ze dne 7. 4. 2025, č. j. [spisová značka], pro překážku věci rozhodnuté s odkazem na shora uvedené rozhodnutí, a skutečnost, že věc nemůže být projednávána znovu dle § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Po právní stránce obvodní soud věc poukázal na ustanovení § 1128 o. z. a žalobě vyhověl, neboť žalovaná není oprávněna vyklizovaný byt v [patro bytu] užívat. Námitku žalované, že je jako spoluvlastník oprávněna nemovitost užívat, resp. že v rámci nemovitosti užívá prostor, který z hlediska své výměry odpovídá výši jejího spoluvlastnického podílu a který její rodina užívala po dobu několika desítek let pokládal soud za irelevantní. Prostory, které žalovaná fakticky v nemovitosti užívá, vycházejí z dřívější dohody o užívání nemovitosti mezi bývalými spoluvlastníky, byly dotčeny změnou přijatou rozhodnutím spoluvlastníků ze dne 6. 5. 2020, které předchozí dohodu spoluvlastníků nahradilo. Rozhodnutí spoluvlastníků má přednost před pokojným stavem užívání nemovitosti založeným předešlou dohodou.

7. Soud vyložil, že se nejedná ze strany žalobců o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná v bytě v [číslo] patře neuspokojuje svou bytovou potřebu, bydlení má zajištěno ve svém bytě na [adresa] a byt v [patro bytu] využívá především jako skladiště, jak dokládají fotografie jednotlivých prostor v bytě. Celá nemovitost je ve špatném stavu a vyžaduje provedení rekonstrukčních prací, po jejich provedení nebude užívání prostor v 2. patře pro potřeby bydlení žalované nic bránit. Náklady na rekonstrukci nemovitosti přitom stíhají všechny spoluvlastníky, nikoli jen žalovanou. Věci žalované lze uskladnit v prostoru v 2. patře domu, stejně tak stav tohoto prostoru nebrání žalované v bádání. Prostor je stejně vhodný pro žalovanou jako pro žalobce.

8. O povinnosti žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení obvodní soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady žalobců tvoří zaplacený soudní poplatek 5 000 Kč a výdaje na zastoupení advokátem, tj. odměna advokáta, paušální náhrada hotových dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT“) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání a domáhá se jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost, protože se soud nedostatečně vypořádal s námitkou výkonu práva žalobci v rozporu s dobrými mravy a zneužitím práva. Obsáhle rozebírá vztah mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním, překážkou věci rozhodnuté a možností podat novou žalobu se závěrem, že v řízeních zahájených u Obvodního soudu pro [adresa] žalovanou jako stranu žalující (tj. sp zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]) bylo rozhodnuto nesprávně. Setrvala na své argumentaci, že jednání žalobců představuje zjevné zneužití práva a nepoctivé jednání v rozporu se základními etickými a morálními zásadami, když přemístili žalovanou do neobyvatelných prostor a vyhradili si lepší části; rozhodnutí žalobců – většinových spoluvlastníků nezohledňuje oprávněné zájmy žalované-minoritního spoluvlastníka a je tak v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná a její právní předchůdci užívali byt v [číslo]. P desítky let (tzv. pokojný stav užívání nemovitosti). Nemovitost je špatném stavu a 2. patro ve stavu neobyvatelném (odpojen plyn, voda, nutnost výměny odpadů, půda přístupná jen po žebříku); rozhodnutí žalobců vede ke zhoršení kvality užívání nemovitosti žalovanou. Žalobci se snaží těžit ze svého nepoctivého rozhodnutí žalobou na vyklizení a úhradu ušlého zisku. Odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1735/07 se závěrem, že soud má povinnost poskytnout jejímu vlastnickému právu ochranu. Byt v [patro bytu] je uzpůsoben k bydlení, byť jej žalovaná užívá jako skladiště, zatímco byt ve 2. patře je v dezolátním stavu. Rozhodnutí žalobců žalovanou fakticky vylučuje z plnohodnotného užívání společné věci, čímž je jednání většinových spoluvlastníků v rozporu s § 6 a § 8 o. z. Žalovaná odkázala na judikaturu týkající se možnosti zamítnutí žaloby (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1531/2011, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). Užívání bytu jako badatelny a skladiště je výkon vlastnického práva, který je nutno respektovat. Navíc již v roce 2020 žalovaná sdělila žalobcům, že po rekonstrukci domu se do bytu hodlá nastěhovat, takže v budoucnu by jí mohl sloužit k bydlení.

Při jednání odvolacího soudu pak odkázala ještě na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1306/2024 a pro případ vyhovění žalobě požádala o delší pariční lhůtu, např. do 15 dnů poté, co do bytu v 2. patře bude zavedena elektřina, voda a odpady.

10. Žalobci navrhli rozsudek potvrdit. Zopakovali, že rozhodnutí spoluvlastníků bylo řádně přijato, v tomto řízení pak soudy rozhodnutí spoluvlastníků nejsou oprávněny přezkoumávat, žalovaná je povinna rozhodnutí respektovat. Její žaloba na přezkum rozhodnutí spoluvlastníků byla pravomocně zamítnuta (řízení zakončeno rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Předmětem tohoto řízení pak není ani otázka existence překážky věci rozhodnuté, která byla rovněž již pravomocně vyřešena (řízení zakončeno usnesením Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]). Obvodní soud se dostatečně zabýval argumentací žalované ohledně rozporu rozhodnutí spoluvlastníků s dobrými mravy, odkázali na ustálenou judikaturu představovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1871/2018, nebo Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3173/18. Rozpor s dobrými mravy lze vytknout spíše žalované, která nejen znemožňuje žalobcům přístup do bytu v [patro bytu], ale zejména plní dům odpadem, čímž znemožňuje jeho užívání a soustavně blokuje jakékoliv úsilí směřující k rekonstrukci domu. Navíc již v předchozích řízeních soudy zvažovaly, zda se jednání žalobců ocitá v rozporu s dobrými mravy a uzavřely, že nikoli a odkázali na odůvodnění rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka].

S delší pariční lhůtou nesouhlasili, zdůraznili, že elektřina, voda a odpady do bytu v 2. patře zavedeny jsou, ale elektroměr nechala žalovaná odstranit; voda pravděpodobně neteče z důvodu zarezlých kohoutků. Navíc by se v tomto konkrétním případě jednalo o podmínku nemožnou, neboť žalované všechny rekonstrukce bojkotuje.

11. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

12. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav zcela odpovídá obsahu spisu, lze ho ostatně považovat za nesporný, proto z tohoto skutkového stavu vycházel při svém rozhodování i odvolací soud.

13. Námitky týkající se toho, že o žalobách podaných žalovanou soudy rozhodly nesprávně, nemá na rozhodnutí této věci žádný vliv, proto jsou důkazní návrhy týkající se tohoto tvrzení zcela nadbytečné a odvolací soud je neprovedl. Podstatné je, že žaloba žalované jako přehlasovaného minoritního spoluvlastníka (§ 1129 o. z.) byla pravomocně zamítnuta a že řízení o její žalobě na soudní úpravu poměrů spoluvlastníků (§ 1139 o. z.) bylo zastaveno. V tomto řízení pak soudy nemají pravomoc přezkoumávat správnost závěrů pravomocných rozhodnutí soudů v řízení o (přezkumu) významné záležitosti spoluvlastníků, naopak z tohoto rozhodnutí mají povinnost vycházet (§ 135 o. s. ř.).

14. Odvolací soud jen doplňuje, že je mu z vlastní činnosti známo že účastníci mezi sebou vedou řízení více, než bylo v dosavadním průběhu řízení zmíněno. Žalobci se tak domohli pravomocného rozhodnutí o vyklizení věcí, které žalovaná uskladnila na společných schodištích a chodbách (řízení vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) a suterénu (vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]); jejich žaloba na náhradu škody (zmiňovaná žalovanou) byla zamítnuta.

15. Obvodní soud věc posoudil správně po stránce právní. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat, což není případ přezkoumávaného rozhodnutí. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí (viz rozhodnutí Ústavního soudu, např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 či nález ze sp. zn. III. ÚS 961/09). Závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1027/2018), což v posuzované věci nenastalo. Odvolací soud nezjistil přítomnost jakékoliv vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žalovaná současně byla schopna řádně a úplně formulovat odvolací důvody, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neznemožňuje řádný přezkum napadeného rozhodnutí, včetně přezkumu skutkového a právního závěru, ze kterého soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel, proto nelze napadený rozsudek shledat nepřezkoumatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj navazující judikaturu, např. viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3814/2015 nebo sp. zn. 30 Cdo 3342/2016). Pouhý nesouhlas účastníka s rozhodnutím nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Obvodní soud se v posuzované věci vypořádal se všemi námitkami žalované způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti a odvolání žalované pak pouze polemikou s argumentací ze strany soudu.

16. K právní argumentaci žalobců odvolací soud dodává, že se nemůže jednat o negatorní žalobu dle § 1042 o. z., neboť žalovaná dle žalobních tvrzení zasahuje do spoluvlastnických práv žalobců právě zadržováním věci. Podle odborné literatury [např. PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 7.] pak je mezi spoluvlastníky navzájem reivindikační žaloba (§ 1040 o. z.) zásadně vyloučena a tento typ sporů se řeší jako neshoda mezi spoluvlastníky (viz stanovisko NS SSR sp. zn. Cpj 8/72 publikované pod R 54/1973). I dřívější literatura vlastnickou žalobu spoluvlastníka na druhého spoluvlastníka připouští, ovšem jen jde-li o žalobu negatorní (Randa 1889 s. 240). Posouzení případů neoprávněných dispozic spoluvlastníka se společnou věcí v rozporu s většinovým rozhodnutím ostatních spoluvlastníků vyžaduje individuální přístup, spoluvlastníci dotčení zadržováním společné věci v rozporu s rozhodnutím majority jsou oprávněni k uplatnění zvláštních práv postupem dle § 1128 odst. 3 či § 1129 odst. 2 o. z. V zásadě tedy platí, že spor o užívání věci je sporem z její správy ve smyslu § 1126 a násl.; soud při formulaci svého výroku musí brát v úvahu možnost následného výkonu vydaného rozhodnutí, tj. že výkon rozhodnutí (exekuci) lze provést jenom způsoby uvedenými v zákoně (§ 257 o. s. ř., § 59 exekučního řádu). V případě rozhodnutí – ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky – lze výkon rozhodnutí (exekuci) provést jen vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci či provedením prací a výkonů. Byť tedy se v tomto případě nejedná o reivindikační žalobu, ale o žalobu dle § 1129 o. z., tak výrok rozhodnutí musí znít stejně.

17. Námitky žalované směřují výlučně do toho, že nesouhlasí s tím, jak obvodní soud vyhodnotil otázku zneužití práva a dobrých mravů.

18. Odvolací soud dodává, že obecně každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). Užívání společné věci náleží pojmově pod její správu a participace spoluvlastníků na užívání společné věci je ovládána principem majorizace. Případná korekce rozhodnutí většinového spoluvlastníka se pak může uskutečnit prostřednictvím rozhodnutí soudu podle hlediska slušného uvážení ve smyslu § 1139 odst. 1 o. z.

19. S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v § 2 odst. 3 a v § 8 o. z., vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 1782/15/, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, sp. zn. 26 Cdo 559/2018, sp. zn 26 Cdo 1312/2020).

20. Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (např. rozsudky sp. zn. 33 Odo 538/2003, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva podmínila či odložila (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 69/96, a obdobně též rozsudek Vrchního soudu v [adresa] sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal.

21. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99), např. tehdy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 649/2012). Tak tomu v posuzovaném případě ale není, neboť žalobci jsou vedeni snahou užívat vyklizovaný vyt v [číslo]. P, takže újma pociťovaná žalovanou je jen vedlejší následek předpokládaný přímo právní normou.

22. Odvolací soud pak považuje chování žalované, která dlouhodobě zasahovala do vlastnických práv žalobců uskladňováním věcí ve společné nemovitosti, za důležité při posuzování otázky dobrých mravů či zneužití práva.

23. Pokud se žalovaná dovolává zachování pokojného stavu, tak pomíjí, že se jednalo o stav navozený dohodou předchozích spoluvlastníků, která však byla 6. 5. 2020 nahrazena rozhodnutím spoluvlastníků.

24. Není ani přiléhavé aktuálně se dovolávat zachování několik desítek let trvajícího pokojného stavu, když z obsahu podání účastníků je zřejmé, že nejméně v posledních 5 letech se, pokud jde o užívání společné věci, o žádný pokojný stav nejedná. Nejvyšší soud již přímo ve věci účastníků sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že odvolací soud se namítaným rozporem s dobrými mravy zabýval a přesvědčivě odůvodnil, proč rozpor s dobrými mravy neshledal. Odvolací soud tak v této věci nemá důvod se od právního posouzení provedeného rozsudkem Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 10. 9. 2024 odchýlit (§ 13 o. z.).

25. Rozhodnutí soudu vychází ze stavu, jaký je zde v době jeho rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Námitky žalované, že před více než 5 lety žalobcům oznámila, že po rekonstrukci domu začne byt v [patro bytu] užívat k bydlení, nemají kasační potenciál, neboť dle zjištěného skutkového stavu žalovaná byt k bydlení stále neužívá a ani rekonstrukce nebyla započata. Důsledkem vyklizení bytu žalovanou zde nebude, že by žalovaná ztratila lidsky důstojnou možnost bydlení. Právo na bydlení jako základní lidské právo nebylo ani rozhodnutím většinových spoluvlastníků ani rozhodnutími soudů nijak dotčeno, neboť žalovaná dlouhodobě právo na bydlení ve vyklizovaném bytě neuspokojuje.

26. Navíc - rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 119/2017, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, sp. zn. 26 Cdo 3146/2019) se v minulosti ustálila v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu sloužícího k bydlení (kde je z důvody ochrany základního lidského práva na bydlení poskytován žalovaným vyšší standart první ochrany než při vyklizování skladiště) byl uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu mohla projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby pro tentokrát. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (sloužícího k bydlení) by však mělo být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1282/2013, sp. zn. 26 Cdo 119/2017). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Jednak žalovaná dlouhodobě neužívá byt k uspokojení potřeby bydlení, ale současně bez souhlasu žalobců věci skladovala své věci též v suterénu, na schodištích a chodbách. Žalovaná pak ani nenabídla žádnou dobu, po které by již mohlo být k vyklizení připuštěno a jde jí tak o zakonzervování dosavadního stavu, nikoliv o ochranu „pro tentokrát“.

27. Pokud žalovaná namítá, že doposud využívala lepší část společné věci, nejeví se v rozporu s dobrými mravy, aby nyní lepší část užívali většinoví spoluvlastníci. Obrana žalované, že nechce akceptovat rozhodnutí spoluvlastníků jen proto, že je pro ni méně výhodné než dosavadní stav, nezakládá rozpor chování žalobců s dobrými mravy ani zneužití práva. Ostatně sama žalovaná se hlásí k tomu, že bude byt užívat k bydlení až po celkové rekonstrukci domu, takže veškeré její námitky o dezolátním stavu druhého bytu jsou zcela bezpředmětné; aktuální stav bytu v druhém patře pak nebrání tomu, aby byl užíván jako badatelna a skladiště.

28. Pokud při jednání odvolacího soudu požádala o pariční lhůtu „do 15 dnů po obnovení dodávky vody a elektřiny“, jednalo by se ve skutečnosti o podmínku, která by s ohledem na naprosto nefunkční spoluvlastnický vztah vedla k tomu, že by rozhodnutí soudu zůstalo nevykonatelné a ve skutečnosti by takové pro žalobce vyhovující rozhodnutí bylo odepřením spravedlnosti. Nelze pominout, že právo užívat vyklizovaný byt žalované skončilo před více než 5 lety a měla tak dostatek času se na vyklizení připravit.

29. K judikatuře, na kterou odkazovala žalovaná odvolací soud uvádí následující: Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1306/2024 se otázky aplikace institutu dobrých mravů či zneužití práva vůbec nezabývá, předmětem řízení byla otázka bezdůvodného obohacení vzniklého nadužíváním věci jedním z podílových spoluvlastníků bez dohody o užívání společné věci. Nejvyšší soud odvolací rozsudek zrušil, pro neúplné posouzení co do rozsahu užívání společné věci a z toho plynoucí předčasnost závěru o vzniku bezdůvodného obohacení. Uvedené myšlenky pak nelze pro zásadní skutkové odlišnosti a rozdíl v předmětu řízení aplikovat. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1735/07 Ústavní soud vysvětlil, že o hospodaření se společnou věcí zásadně rozhodují spoluvlastníci, jejichž podíly představují většinu. Majorizaci je však možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Nelze připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který vůbec nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a tím popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva. V jím posuzovaném případě bylo předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy je nájemné sjednáno většinovým spoluvlastníkem ve výši, která je neúměrně nízká, je tím zasažena samá podstata vlastnického práva menšinového spoluvlastníka; fakticky je menšinový spoluvlastník svého práva zbaven. V tomto konkrétním případě však základní práva žalované jako menšinového spoluvlastníka respektována byla, neboť rozhodnutím spoluvlastníků jí byl k užívání určen prostor větší, než odpovídá jejímu podílu a lze jej stejně dobře užívat jako skladiště s badatelnou; dezolátní stav nemovitosti je důsledek nefunkčního spoluvlastnického vztahu, nikoliv rozhodnutí majoritních spoluvlastníků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1531/2011 se věcně týká povinnosti platit za užívání bytu bez právního důvodu i přes zamítnutí vyklizovací žaloby a je v souladu s výše citovanou judikaturou, že zamítnutí vyklizovací žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“, zde však odvolací soud žádné důvody pro zamítnutí vyklizovací žaloby „pro tentokrát“ neshledal, zásadní rozdíl je pak i v účelu užívání bytu. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy žalovaný koupil stavbu, aniž by si ošetřil právní režim k pozemku pod stavbou a následně uzavřel s žalobcem, coby osobou spravující pozemek pod stavbou, nájemní smlouvu na dobu určitou, takže mu svědčil k umístění stavby na předmětném pozemku toliko dočasný právní titul (nájem na dobu určitou), který uplynutím nájemní doby zanikl. V dovolacím přezkumu pak obstál závěr, že žalobci vznikl nárok na odstranění stavby stojící na cizím pozemku bez právního důvodu, a žalovaný je povinen stavbu odstranit. I v tomto případě bylo argumentováno, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá do úvahy výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Nadto případný závěr o zneužití práva vždy musí vycházet s okolností konkrétního případu, a jak soudy již opakovaně ve sporech stejných účastníků shledaly, rozhodnutí většinových spoluvlastníků není projevem zneužití práva a ani v nesouladu s principy spravedlnosti.

30. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, když proti výpočtu výše nákladů řízení žádné námitky uplatněny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal. Odvolací soud jen přeformuloval výrok I tak, aby bylo zřejmé, že součástí povinnosti žalované je rovněž byt předat, a to v souladu s ustálenou judikaturou.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rovněž rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když též v odvolacím řízení byli žalobci zcela úspěšní. V odvolacím řízení jim vznikly jen náklady na právní zastoupení, a to odměna určená podle a. t. za 1 úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání) z tarifní hodnoty 30 000 Kč (§ 9 odst. 1 a. t., viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 684/2016 ze dne 12. 8. 2016), takže odměna advokáta za zastupování žalobce a) činí 2 300 Kč a odměna advokáta za zastupování žalobkyně b) činí s ohledem na ust. § 12 odst. 4 a. t. 1 840 Kč, náhrada hotových výdajů 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 963,90 Kč postupem podle § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř., celkem tedy 5 553,90 Kč.

32. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., o místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 2 o.s.ř.