o určení dědického práva, k odvolání všech žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 172/2015-460,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstavitelce [jméno] [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum], posledně bytem [adresa] (I), prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] (II), druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] (III), třetímu žalovanému uložil též povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] ([příjmení]), prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (V), druhé žalované a třetímu žalovanému pak rovněž uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ([příjmení], VII).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně jako vnučka [jméno] [příjmení], která dne [datum] zemřela, domáhala určení, že je po zůstavitelce dědičkou, ačkoliv zůstavitelka po sobě zanechala závěť, kterou žalobkyni vydědila s tím, že o ni žalobkyně nejevila jakýkoliv zájem. Žalobkyně však vychází z toho, že vydědění je neplatné, neboť listina o něm neobsahuje datum jejího sepsání, nadto pak, že uvedený důvod vydědění u ní není dán.

3. Žalovaní v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasili. Předně vycházeli z toho, že listina o vydědění je platná, neboť zůstavitelka byla zvyklá běžně psát listiny – dopisy tak, že při přeložení papíru začínala textem na straně první, pokračovala na straně třetí a následně přešla na stranu druhou, a poté na stranu čtvrtou. Z tohoto důvodu je listina o vydědění součástí závěti a obsahuje i datum jejího pořízení. Rovněž mají za to, že důvod vydědění žalobkyně je dán, neboť tato o zůstavitelku neprojevovala zájem, který by jako potomek o ni projevovat měla.

4. V dané věci je zjevné, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí třetím rozsudkem, když jeho předchozí rozsudky ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 172/2015-121, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 172/2015-182, byly k odvolání žalovaných zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem k novému projednání.

5. Následně soud prvního stupně, když nadto posledním zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 67/2019-222, bylo též rozhodnuto tak, že věc projedná a rozhodne jiný samosoudce, uzavřel, že zásadní spor mezi účastníky je o tom, zda listina o vydědění je či není součástí závěti, tedy, zda závěť a posléze dodatek k poslední vůli, obsahující vydědění žalobkyně, byly sepsány v jeden okamžik, či nikoliv, neboť dodatek k poslední vůli neobsahuje datum, kdy byl zůstavitelkou sepsán.

6. Na zjištěný skutkový stav věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do dne [datum] (dále jen„ obč. zák.“), neboť zůstavitelka [jméno] [příjmení] zemřela v době jeho účinnosti. Vyšel z § 469a odst. 1 obč. zák., jakož i § 476 odst. 1 obč. zák. Zkonstatoval následně, že žaloba ze strany žalobkyně byla podána ve lhůtě stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a poté se zabýval otázkou platnosti listiny o vydědění. Vyšel z toho, že zákonnou podmínkou vydědění je sepsání řádné listiny o vydědění. Ohledně dodatku k poslední vůli, který zůstavitelka sepsala, uzavřel, že jej skutečně sepsala zůstavitelka, neboť tak bylo zjištěno na podkladě závěrů znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], avšak tento dodatek neobsahuje den, měsíc a rok, kdy byl zůstavitelkou podepsán. Tento svůj závěr opřel o skutečnost, že poslední vůle a dodatek byly jednak psány druhově rozdílnými psacími prostředky, jak vyplynulo ze závěru znaleckého posudku a též z označení listiny o vydědění jako„ dodatek k poslední vůli“, který je navíc opětovně zůstavitelkou podepsán. Pokud by totiž zůstavitelka jak poslední vůli, tak i dodatek k poslední vůli, sepsala týž den, a to jak je uvedeno v úvodu poslední vůle dne [datum], je nelogické, aby část, týkající se vydědění, nazývala jako„ dodatek“, a navíc jej opětovně podepsala, nadto s jiným pořadím slov ve jméně a příjmení. Na podkladě uvedeného proto soud prvního stupně uzavřel, že dodatek k poslední vůli coby listina o vydědění je neplatný ve smyslu § 469a odst. 3 obč. zák. ve spojení s § 476 odst. 2 obč. zák. Žaloba je proto důvodná, neboť bez platné listiny o vydědění je žalobkyně zákonnou dědičkou zůstavitelky [jméno] [příjmení].

7. Nad rámec uvedeného pak soud prvního stupně rovněž zkonstatoval, že žalobkyně též prokázala, že nebyl naplněn důvod jejího vydědění. Poukázal předně na to, že pro posouzení platnosti vydědění jsou rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, respektive v době předcházející vydědění. V tomto smyslu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Vyšel proto z toho, že jsou zcela nerozhodná tvrzení žalovaných, týkající se chování žalobkyně po datu [datum]. Z provedeného dokazování v průběhu řízení vzal za prokázané, že rodinné vztahy byly standardní do doby, než otec žalobkyně„ začal dělat určité potíže“. Posléze však vztahy mezi rodiči žalobkyně a prarodiči, tedy zůstavitelkou a jejím manželem – prvním žalovaným ochladly. Kolem 15. roku věku žalobkyně, zejména po smrti jejího otce dne [datum] se pak vztahy začaly ještě dále zhoršovat. Přispěla k tomu skutečnost, že matka žalobkyně požádala zůstavitelku a jejího manžela - prvního žalovaného o příspěvek na výživné pro žalobkyni, s čímž tito nesouhlasili a vzájemný kontakt mezi žalobkyní, její matkou a prarodiči, tedy i zůstavitelkou ustal. Navzájem si tak uvedení nesdělovali o sobě žádné informace, snaha žalovaných o kontakt s žalobkyní, jakožto jejich vnučkou, rovněž ustala, když žalobkyně pak nebyla informována ani o tom, že zůstavitelka onemocněla, nebyla následně informována ani o jejím úmrtí. O nemoci, respektive o úmrtí se dozvěděla v průběhu opatrovnického jednání, či až v průběhu dědického řízení. Bylo tak prokázáno a mezi účastníky nesporné, že před sepsáním poslední vůle zůstavitelkou žalobkyně o jejím onemocnění nevěděla, neboť ani zůstavitelka, ani ostatní žalovaní jí uvedené nesdělili. Zůstavitelka a její manžel - první žalovaný po smrti otce žalobkyně, jejich syna, odmítli žádost matky žalobkyně o příspěvek na výživu žalobkyně, a to kvůli chování rodičů žalobkyně, aktivně tak zájem o žalobkyni, v tu dobu nezletilou, neprojevovali. Soud prvního stupně ohledně uvedeného vyšel z toho, že skutečnost, zda potomek o zůstavitele trvale projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, mimo jiné, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tedy, zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, avšak nikoliv, pokud je mu tento stav lhostejný, popřípadě, kdy k němu sám i podstatně přispěl. V rámci uvedeného poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že vztahy mezi žalobkyní a zůstavitelkou, jakož i žalovanými byly předně poznamenány nedobrými vztahy zůstavitelky k rodičům žalobkyně z důvodu jejich rozvodu, dluhů otce žalobkyně, jeho vězení, žaloby matky žalobkyně, týkající se výživného na žalobkyni, jež se negativně projevily i do jejich vztahu k žalobkyni. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že v daném konkrétním případě je třeba zohlednit i věk žalobkyně, která v uvedenou dobu byla nezletilá, její otec byl ve výkonu trestu, posléze byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně [část obce], kde zemřel, přičemž posléze žalobkyně byla zatažena svoji matkou do soudního sporu se zůstavitelkou, jakož i prvním žalovaným, jakožto svými prarodiči, ve věci výživného. Uzavřel, že tyto všechny skutečnosti nepochybně ovlivnily chování všech účastníků a jejich vztahy v širší rodině, přičemž je třeba posuzovat je pouze k datu [datum], kdy žalobkyni nebylo ještě ani 18 let. Zohlednil rovněž to, že naopak zůstavitelka v tu dobu již byla zralá žena, na jejíž chování je třeba klást vyšší nároky, než na chování nezletilé žalobkyně. Protože tedy chování žalobkyně bylo vyvolané životní situací, v níž byla, a kterou nezavinila a s níž se nedokázala s ohledem na nízký věk lépe vyrovnat, uzavřel, že tvrzený důvod vydědění u ní není dán.

8. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle úspěchu ve věci, tedy dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

9. O povinnosti žalovaných zaplatit náhradu nákladů řízení státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

10. Rozsudek soudu prvního stupně napadli včas podaným a přípustným odvoláním žalovaní. Soudu prvního stupně vytkli, že je tu dán odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. Předně uvedli, že řízení trvá takřka 7 let, odvolacímu soudu je spis předkládán již potřetí, přesto zůstaly, dle názoru žalovaných, pokyny odvolacího soudu nevyslyšeny. Za zásadní pochybení soudu prvního stupně považovali předně skutečnost, že napadený rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., což ve svém důsledku vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Závěry soudu prvního stupně jsou totiž podány s nedostatečným a nejasným odůvodněním, jde o rozhodnutí se zásadními vadami a tudíž nepřezkoumatelné. Pokud pak soud prvního stupně v dané věci zadal zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, měl tendenci požadovat po znalci zodpovězení otázek stran stáří textu a jeho porovnání, byť soudem ustanovený znalec k zodpovězení takových otázek příslušný nebyl. Jestliže soud prvního stupně měl zájem zjistit odpovědi na dané otázky, měl být v řízení přibrán i znalec ze zcela jiného oboru. Takto však soud prvního stupně neučinil. Nadále se soud prvního stupně vůbec nevypořádal s tvrzením žalovaných, že zůstavitelka byla zvyklá psát dopisy tak, že při přeložení papíru začínala textem na straně první, pokračovala na straně třetí a následně se vracela na stranu druhou a posléze na stranu čtvrtou, přičemž tento způsob pro ni byl zcela běžný. Nelze proto považovat za správný závěr soudu prvního stupně, že listina o vydědění je neplatná pouze z důvodu chybějícího data. Nadto se soud prvního stupně nevypořádal ani s tvrzením žalovaných o platném vydědění otce žalobkyně na podkladě dopisu zůstavitelky ve vztahu k otci žalobkyně ze dne [datum]. Z obsahu tohoto dopisu lze totiž dovodit, že směřuje právě vůči zemřelému synovi [jméno] [příjmení], obsahuje jednoznačný projev zůstavitelky o jeho vydědění, a byl opatřen vlastnoručním podpisem zůstavitelky. Je v něm pak vylíčeno, z jakých důvodů zůstavitelka přistoupila k vydědění syna – otce žalobkyně. Z celého obsahu dopisu je rovněž patrné, že zůstavitelka si nepřála, aby po ní cokoliv dědil i kdokoliv jiný z rodiny jejího zesnulého syna [jméno] [příjmení], je tu tedy zjevně úmysl zůstavitelky postupovat dle § 469a odst. 2 obč. zák. Žalovaní nesouhlasili ani s poučením soudu prvního stupně stran doplnění jejich tvrzení a označení důkazů tak, jak ve vztahu k nim bylo učiněno při ústním jednání dne [datum]. Vinou neschopnosti soudu prvního stupně věc řádně rozhodnout v přiměřené lhůtě se totiž žalovaní dostali do situace, kdy potencionální důkazy v podobě svědků nemohou navrhnout, neboť tito jsou buď mrtví, či listiny lze dohledat pouze obtížně, a osoby, které žijí, si těžko vzpomenou na událost před tolika lety. Poukázali rovněž na to, že jednání zůstavitelky bylo namístě posuzovat dle jeho skutečného obsahu, nikoliv dle jeho označení. Listina o vydědění je i zákonem předvídaná samostatná listina, dává proto smysl, že zůstavitelka poslední vůli a samotné vydědění obsahově rozdělila. Nebylo lze však po ní jako po osobě právně neznalé požadovat, aby užívala zákonnou terminologii, když nadto ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že pokud se jedná o písmo uvedených listin, jednoznačně se jedná o písmo zůstavitelky, byť v průběhu psaní z její strany došlo k výměně psacího prostředku. Žalovaní nesouhlasí rovněž s tím, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že i přesto, že vydědění nebylo platné, nebyly tu dány důvody vydědění. Nesouhlasili s tím, pokud soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni konstatoval, že byla nezletilá, že jí v minulosti zemřel otec, zhodnotil její sociální prostředí, přičemž pak zcela ponechal bez jakéhokoliv povšimnutí, že i zůstavitelka smrtí otce žalobkyně přišla o svého syna, což ji jako matku pochopitelně zasáhlo. Zcela pak soud prvního stupně pominul, že nezájem žalobkyně o osobu zůstavitelky tuto emocionálně poznamenal. [jméno] žalobkyně potvrdila, že vztahy v rámci rodiny„ šly k ledu od roku [rok]“ a připustila nahodilé pokusy o kontakt se zůstavitelkou v roce [rok], když se mělo jednat o SMS zprávy. Nebylo však prokázáno, že by žalobkyně jako vnučka zůstavitelce volala, napsala jí dopis, či ji přijela navštívit, ačkoliv sama uvedla, že dřív běžně za prarodiči dojížděla tramvají. Nadto v době sepsání listiny o vydědění žalobkyni bylo téměř 18 let a její postoj ve vztahu k zůstavitelce jako babičce nelze omlouvat případnou pubertou. V tu dobu je totiž člověk již způsobilý uzavírat pracovněprávní vztahy a je i trestně odpovědný. Žalobkyně v uvedeném věku nutně musela mít povědomí o tom, jak fungují mezilidské vztahy, měla mít základní povědomí o dobrých mravech a o tom, jak se chovat k jiným osobám v rámci sociální interakce. Nadto v řízení vyplynulo, že v tu dobu již měla dlouholetý partnerský vztah se svým nynějším manželem. Byť se tedy zůstavitelka o kontakt s žalobkyní snažila, jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalobkyně, jakožto její vnučka, o tento kontakt zájem nejevila, což zůstavitelku mrzelo a vadilo jí to. Žalovaní měli za to, že soud prvního stupně vyhodnotil, že narušené vztahy v rámci rodiny byly otázkou nespornou, proto byli ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při ústním jednání soudu prvního stupně dne [datum] poučeni výlučně ve vztahu k datu na listině o vydědění. Měli však být nepochybně na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku poučeni i k dalším tvrzením. Vydání napadeného rozsudku tedy nepředcházel korektní proces dokazování, neboť žalovaní zcela logicky doplňovali důkazy pouze ve vztahu k dataci listiny o vydědění. Byť bylo prokázáno, že žalobkyně měla reálnou možnost zájem o zůstavitelku projevovat, věděla, kde tato s prvním žalovaným bydlí, v minulosti za nimi dojížděla, znala i jejich telefonní číslo, přičemž bylo též prokázáno, že zůstavitelka jejím nezájmem trpí, o čemž si opakovaně stěžovala svému okolí a situaci psychicky snášela velmi špatně, přesto soud prvního stupně nesprávně zohlednil, že případný negativní postoj zůstavitelky vůči žalobkyni byl dán tím, že tato k zůstavitelce přistupovala jako k „ pokladničce“, a to s ohledem na podání návrhu na určení výživného. Ač žalobkyni bylo známo, že zůstavitelka a první žalovaný jsou povinni přispívat na její výživu, s těmito blíže nekomunikovala, nesdělovala jim žádné informace o svém studiu, ani o tom, že jej přerušila, že byla krátkodobě brigádně zaměstnána a přesto nadále od těchto pobírala výživné. Ve svém postoji žalobkyně pokračovala i poté, co byla srozuměna se zdravotním stavem zůstavitelky, neboť tato podala návrh na zrušení vyživovací povinnosti ve vztahu k žalobkyni. Namísto pochopení dané vážné situace zůstavitelky, vyjádření soucitu, či přání brzkého uzdravení, naopak se zůstavitelka dočkala toho, že žalobkyně k návrhu její matky přistoupila a na zvýšení výživného ze strany zůstavitelky setrvala. Ačkoliv tedy otázka vydědění je posuzována ke dni datace listiny o vydědění, žalovaní nemohou tyto skutečnosti, byť se staly posléze, pominout, neboť jsou závažného charakteru a v rozporu s dobrými mravy ze strany žalobkyně. Závěr soudu prvního stupně, že tedy nebyl naplněn důvod vydědění, je naprosto nesprávným právním závěrem. Žalovaní v návaznosti na uvedené nesouhlasili ani s výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, respektive ve vztahu ke státu. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba na určení dědického práva bude zamítnuta a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení, popř. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně se vyjádřila nesouhlas s podaným odvoláním. Předně nemá za to, že by napadený rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný. Rovněž nesouhlasí s tím, že by na podkladě provedeného dokazování, a to i znaleckého posudku, soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a posléze nesprávnému právnímu posouzení věci. Tvrzení žalovaných v tomto smyslu považuje za účelová a nepravdivá. Naopak soud prvního stupně odůvodnění napadeného rozsudku učinil obsáhle a přesvědčivě a dospěl k jednoznačnému logickému závěru, podle něhož, pokud by zůstavitelka podepsala poslední vůli i dodatek ve stejný den, pak je nelogické, aby část listiny, týkající se vydědění, nazývala jako dodatek a navíc jej znovu podepsala. Správně proto soud prvního stupně označil dodatek k poslední vůli coby listinu o vydědění za neplatnou. I v otázce týkající se závěru soudu prvního stupně o tom, že důvod pro vydědění na straně žalobkyně nebyl dán, žalobkyně považuje tvrzení žalovaných za účelová a nepravdivá, a to v rozporu s obsahem soudního spisu. Navrhla napadený rozsudek potvrdit a uložit žalovaným povinnost nahradit jí náklady odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanými osobami, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

13. Protože soud prvního stupně, ačkoliv provedl dokazování listinou – dopisem zůstavitelky ze dne [datum], neučinil z tohoto důkazu žádné skutkové závěry, odvolací soud dokazování touto listinou ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval. Z jejího obsahu zjistil, že již v době sepisu tohoto dopisu, tj. ke dni [datum], vztahy mezi zůstavitelkou a jejím synem [jméno] [příjmení] a jeho v tu dobu bývalou manželkou [jméno] [příjmení] nebyly dobré, zůstavitelka se těmito cítila zrazena, podvedena, neboť otci žalobkyně, jakožto svému synovi, vytýkala jeho nedobrý způsob života, kdy řádně nepracuje, naopak si půjčuje, vytváří dluhy, tyto není ochoten hradit a posléze si vynucuje platby svých dluhů na zůstavitelce a jejím manželovi, jakožto rodičích. Zůstavitelka pak v rámci obsáhlé listiny zmiňuje i skutečnost, že její syn [jméno], jakožto i jeho bývalá manželka [jméno] nejsou dobrými vychovateli jejich dcery [jméno] – žalobkyně, ta v nich nemá dobrý příklad a jejich chování ji negativně ovlivňuje. Ze závěru listiny pak vyplývá, že zůstavitelka konstatuje, že její syn z dědictví nic nedostane, neboť jej vydědila, přičemž napsala závěť, v níž vše bude tak, jak má být. Z listiny však nevyplývá, že by byla listinou o vydědění jejího syna [jméno], popřípadě osob dalších.

14. Odvolací soud konstatuje, že napadený rozsudek je výsledkem korektně provedeného řízení, včetně dokazování, na podkladě kterého soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. Nelze proto přisvědčit námitkám žalovaných, že jeho odůvodnění je v rozporu s § 157 o. s. ř. a z tohoto důvodu je nepřezkoumatelný. Odvolací soud naopak ze skutkového stavu věci, jak jej soud prvního stupně zjistil, vychází, neboť nemá žádný důvod se od něj odlišovat. Zcela správně se tak soud prvního stupně předně zabýval otázkou platnosti listiny o vydědění tak, jak ji zůstavitelka sepsala. Správně na podkladě ve věci provedeného znaleckého posudku z oboru grafologie uzavřel, že listina nazvaná Poslední vůle i Dodatek k poslední vůli byly sepsány zůstavitelkou a touto též vlastnoručně podepsány. V Dodatku k poslední vůli však není uveden den, měsíc a rok, kdy byl tento Dodatek podepsán. Byť znalec nebyl schopen určit, zda text Poslední vůle a text Dodatku byl sepsán ve stejný okamžik, jednoznačně však potvrdil, že Poslední vůle a Dodatek byly psány druhově rozdílnými psacími prostředky. Za logické vysvětlení věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje to, že pokud zůstavitelka označila listinu jako Poslední vůli, a posléze část této listiny označila jako Dodatek k poslední vůli, který opětovně podepsala, že závěr o tom, že oba projevy vůle sepsala v týž den, a to dne [datum], z uvedeného nevyplývají, neboť je nelogické, aby část, týkající se vydědění nazvala Dodatkem a opětovně ji podepsala, a to pro tentokrát s jiným pořadím slov ve jméně a příjmení, avšak již jej nedatovala. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že dodatek k poslední vůli, coby listina o vydědění, je neplatný ve smyslu § 469a odst. 3 obč. zák. ve spojení s § 476 odst. 2 obč. zák., odvolací soud s tímto jeho závěrem zcela souhlasí. Nic na tom nemění skutečnost, že v řízení vyplynulo, že zůstavitelka byla zvyklá ve svém životě psát dopisy takovým způsobem, že prázdný list papíru o velikosti A4 přeložila, vznikl tak list o velikosti A5, a posléze na tento přeložený list psala na stranu první, posléze na stranu třetí, následně se vrátila na stranu druhou a pokračovala na straně čtvrté. Z uvedeného by bylo lze vyjít za situace, kdyby zůstavitelka skutečně svoji poslední vůli počala na straně první, kde uvedla i datum sepisu ([obec] [datum]), následně pokračovala na straně třetí, a posléze se vrátila na stranu druhou, přičemž teprve zde by veškerý svůj písemný projev podepsala. Zůstavitelka však postupovala tak, že svoji poslední vůli sepsala na první a třetí straně a tuto uzavřela svým podpisem, následně pokračovala na straně druhé, a to druhově rozdílným psacím prostředkem, jak bylo prokázáno, přičemž sepsala další písemný projev, který nazvala„ Dodatek k poslední vůli“ a opět jej podepsala. Je tak nelogické, aby uvedený dodatek opět podepisovala, avšak protentokrát v jiném pořadí svého jména a příjmení, aniž k uvedenému dodatku připojila též datum. Byť ohledně uvedeného byli žalovaní poučeni dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v tom smyslu, že soud prvního stupně nemá za prokázané, že listina o vydědění je datována, tedy, že je součástí listiny s označením„ Poslední vůle“, žalovaní v tomto smyslu již žádné návrhy na prokázání této skutečnosti neuvedli. Dospěl-li proto soud prvního stupně k závěru, že dodatek k poslední vůli, coby listina o vydědění, není platným právním úkonem, odvolací soud s tímto závěrem plně souhlasí, neboť odvolací námitky žalovaných nebyly schopny tento správný závěr zvrátit.

15. Odvolací soud se pak plně ztotožňuje i se závěry soudu prvního stupně stran skutečnosti, že žalovanými tvrzený důvod vydědění na straně žalobkyně není dán. Zcela správně soud prvního stupně posuzoval platnost vydědění pouze ve vztahu ke skutečnostem, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, respektive v době předcházející vydědění. Správně tak uzavřel, že v daném případě jsou zcela nerozhodná tvrzení žalovaných, týkající se žalobkyně po datu [datum] Odvolací soud konstatuje, že vydědění ve smyslu § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 obč. zák.); výčet důvodů způsobilý k vydědění je pak vymezen taxativně v § 469 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1825/2007). Jestliže pak v rámci řízení, resp. i v rámci odvolání žalovaní tvrdí, že zůstavitelka prakticky již dopisem ze dne [datum] vydědila svého syna [jméno] [příjmení] – otce žalobkyně, resp. vydědila i příslušníky jeho rodiny, tedy i žalobkyni, jakožto svoji vnučku, byť soud prvního stupně k těmto tvrzením žalovaných v rámci napadeného rozsudku ničeho neuvedl, odvolací soud konstatuje, že tato tvrzení žalovaných rozhodně prokázána nebyla. Z listiny – dopisu zůstavitelky evidentně adresované jejímu synovi [jméno] [příjmení] – otci žalobkyně ze dne [datum] totiž vyplývá, že zůstavitelka, jakožto jeho matka, je hluboce zklamána jeho jednáním, které ve vztahu k ní, jakož i prvnímu žalovanému, tento učinil, stejně tak je zcela zklamána jednáním jeho, v tu dobu již bývalé, manželky [jméno]. Z obsahu této listiny pak jednoznačně vyplývá, že již v tu dobu, tedy v roce [rok], jsou vztahy mezi zůstavitelkou a otcem žalobkyně evidentně zcela zničeny, neboť zůstavitelka není schopna jednání a činy otce žalobkyně tomuto odpustit a s těmito se vyrovnat. Je tak zjevné, že z řady závadového a vůči ní zraňujícího jednání obviňuje i bývalou manželku otce žalobkyně, tedy její matku, přičemž v rámci uvedeného zmiňuje i v tu dobu teprve jedenáctiletou žalobkyni, jakožto svoji vnučku, v tom smyslu, že oba její rodiče nejsou schopni pro své závadové vlastnosti poskytnout této řádnou výchovu. Z obsahu dané listiny však neplyne, že by touto jednoznačně zůstavitelka svého syna [jméno] [příjmení] vydědila, tedy, že by tento byl skutečně vyděděn, pouze jej o uvedeném kroku informuje, tedy informuje jej, že tak již učinila a dále jej informuje o tom, že sepsala závěť. Z obsahu listiny pak rozhodně neplyne, že by tímto popřípadě vydědila i příslušníky jeho rodiny, tedy jeho dceru, svoji vnučku [jméno], v tomto řízení žalobkyni. Soud prvního stupně se pak tedy správně zabýval pouze tím, zda na straně žalobkyně byl dán zůstavitelkou tvrzený důvod pro její vydědění ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 688/2006). Pro posouzení důvodu vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj., zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy (srovnej rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 10/96). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 86/97, rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013). Otázku, zda potomek o zůstavitele trvale projevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a v aspektu dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se jej nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí; nikoliv pokud je mu tento stav lhostejný, případně, kdy k němu sám i podstatně přispěl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002). Zcela správně tak soud prvního stupně zkonstatoval, že bylo prokázáno a mezi účastníky bylo prakticky nesporné, že vztahy zůstavitelky, potažmo žalovaných, zejména prvního žalovaného, jakožto jejího manžela a rodičů žalobkyně nebyly dobré dlouhodobě. Svědčí o tom i dopis zůstavitelky ze dne [datum]. Je tak nepochybné, že tato skutečnost, kdy zůstavitelka se ze strany otce žalobkyně a její matky cítila podvedena a zrazena, neboť tito z ní„ vytáhli“ velké množství peněz, kdy jim platila jejich dluhy, ji zásadně ovlivnila a měla nepochybně i vliv na její vztah k žalobkyni, jakožto její vnučku. Správně tak soud prvního stupně zkonstatoval, že vztahy mezi žalobkyní a zůstavitelkou a žalovanými byly zásadně poznamenány právě nedobrými vztahy zůstavitelky k jejím rodičům, a to na podkladě rozvodu jejich rodičů, dluhů otce žalobkyně, jeho vězení, v němž pobýval, jakož i jednání její matky, v němž pokračovala i po smrti otce žalobkyně, a to podáním žaloby na zůstavitelku a jejího manžela – prvního žalovaného, jíž se domáhala výživného na v tu dobu nezletilou žalobkyni. Veškerá tato negativa se tak u zůstavitelky projevila nutně i do vztahu k žalobkyni, jež v tu dobu byla nezletilá, situaci nezavinila a sama byla v rámci své sociální situace v postavení, že žila pouze s matkou, její otec byl ve výkonu trestu, řádně na její výživu nepřispíval, posléze byl hospitalizován v psychiatrické léčebně a následně spáchal sebevraždu. Nepochybně vztah zůstavitelky a žalobkyně zásadně ovlivnila i skutečnost, že svojí matkou byla zatažena do soudního sporu se zůstavitelkou, resp. prarodiči ve věci výživného na její osobu. Správně pak soud prvního stupně zohlednil, že v danou dobu, tedy vztaženo k datu [datum], však žalobkyně byla stále nezletilá, v té době jí ještě nebylo 18 let věku, byť se tomuto věku blížila. Zcela správně pak zhodnotil i to, že naopak zůstavitelka v tu dobu byla zralá dospělá žena, a proto na její chování je nutno klást vyšší nároky, než na chování žalobkyně. Jestliže tedy žalovaní zejména zpochybňovali, že to byla žalobkyně, která se jako vnučka dostatečně nezajímala o zůstavitelku, jakožto svoji babičku, a potažmo i prvního žalovaného, jakožto svého dědu, o tyto neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, nutno zohlednit a připomenout, že tento nezájem tkvěl právě v řadu let trvajících rozporech mezi rodinou prarodičů a rodinou jejich rodičů, v níž žalobkyně vyrůstala. Žalobkyně, byť v tu dobu ještě malá, ve věku zhruba kolem 11let, jak vyplývá z dopisu zůstavitelky ze dne [datum], situaci vnímala, nebyla schopna se v ní však zřejmě správně zorientovat. Byla evidentně ovlivňována svými rodiči, později svojí matkou, jíž byla po rozvodu manželství rodičů svěřena do výchovy. Negativní vztah matky žalobkyně k zůstavitelce, potažmo jejímu manželovi - prvnímu žalovanému totiž vyplýval i z jejího postoje v rámci opatrovnického řízení, které ve věci výživného pro nezletilou dceru - žalobkyni vůči těmto osobám zahájila. Zůstavitelka byla nepochybně danou situací traumatizována, nedobré jednání syna a jeho manželky jí vadilo, trápilo ji. Zcela nepochybně k žalobkyni, jakožto své vnučce, chovala i přes uvedené citové vazby, avšak v řízení bylo prokázáno, že sama ve vztahu k žalobkyni, jakožto vnučce byla evidentně pasivní. Je proto třeba v dané situaci a stavu v rodině zohlednit, zda žalobkyně vůbec měla reálnou možnost o zůstavitelku projevovat opravdový zájem, a to v kontextu s napjatými vztahy mezi jejími rodiči, posléze její matkou a zůstavitelkou a prvním žalovaným. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že tvrzený důvod vydědění u žalobkyně není naplněn, odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí.

16. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroků o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího soudu je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla v rámci odvolacího řízení plný úspěch, má proto proti žalovaným právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobkyně představují 2 úkony právní služby po [částka] (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), 2 režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky), tedy celkem odvolací náklady řízení žalobkyně ve výši [částka], neboť právní zástupce žalobkyně netvrdil a neprokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Každý z žalovaných je tak povinen uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka].