o [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 25/2021-84,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku [částka] (I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (II).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal nemajetkové újmy, z důvodu způsobu vedení civilního a trestního řízení, když civilní řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. 8 C 282/2013, přičemž trestní řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. [spisová značka]. Konstatoval, že ohledně těchto řízení nebyla splněna podmínka místní příslušnosti soudu, respektive nebyla předložena předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž nedošlo k informování žalobce v souladu s mezinárodními předpisy. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] požádal o sdělení informací v souladu s Haagským protokolem o právu rozhodném pro vyživovací povinnost, a to o sdělení způsobu určení výpočtu výživného na nezletilé děti, k němuž byl jako otec nezletilých dětí zavázán rozsudkem. Soud žalobci sdělil, že způsob určení výpočtu výživného na nezletilé děti samostatným výkladem nesděluje, nýbrž pouze rozhoduje. Žalobce se s uvedenou reakcí soudu nespokojil a poukázal na to, že v rámci předmětného rozsudku způsob určení výpočtu výživného nenalezl. Protože byl Obvodním soudem pro Prahu 5 posléze odkázán na Městský soud v Praze, na tento se obrátil přípisem ze dne [datum] a v rámci sp. zn. 19 Co 420/2012 požádal o sdělení specifikované informace. Ze strany Městského soudu v Praze se mu dostalo sdělení, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum], přičemž soud další vysvětlení ke svým rozhodnutím neposkytuje. Následně žalobce požádal v únoru [rok] Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 8 C 282/2012 a Městský soud v Praze jako soud odvolací ve věci sp. zn. 17 Co 16/2019 o sdělení způsobu určení výpočtu výživného na nezletilé dítě, a to opět v souladu s Haagským protokolem o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti. Na tuto výzvu reagoval pouze Obvodní soud pro Prahu 5, přičemž sdělil, že věc je pravomocně skončena. Žalobce tak žádal o sdělení zmíněné informace bezúspěšně. Jedná-li se pak o trestní řízení, vedené před Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. [spisová značka], uvedl, že v tomto byl stíhán pro přečin zanedbání povinné výživy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Poukázal na to, že však v rámci České republiky neměl být vůbec stíhán, neboť neplnění vyživovací povinnosti není v nizozemském právu klasifikováno jako přestupek. Zopakoval, že v rámci civilních řízení opakovaně žádal o sdělení způsobu výpočtu výživného, když tato řízení jsou zcela spjata s následným řízením trestním. Žádal též, aby Soudnímu dvoru Evropské unie byly položeny jím specifikované otázky, na něž by tento soud odpověděl, a následně mohlo být trestní řízení zastaveno. Obecné soudy se však jeho návrhy v tomto smyslu nezabývaly.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska navrhla žalobu zamítnout. Vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k trestnímu řízení vedenému Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. [spisová značka], když toto pravomocně skončilo dne [datum], respektive o ústavní stížnosti žalobce bylo rozhodnuto dne [datum]. Žádost o mimosoudní projednání nároku byla žalobcem podána dne [datum], žaloba pak dne [datum]. Námitku promlčení vznesla žalovaná i vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy ve vztahu k řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 8 C 282/2013. Toto řízení totiž pravomocně skončilo dne [datum]. Dále žalovaná uvedla, že žalobci jím tvrzená újma nevznikla a vzniknout ani nemohla. Žalobce totiž toliko prezentuje svoji nespokojenost s rozhodováním soudů. Jím namítané jednání však nespadá pod pojem nesprávného úředního postupu tak, jak jej má na mysli zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen„ zákon o odpovědnosti státu za škodu“ ve svém § 13.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že žalobce se domáhal na Obvodním soudu pro Prahu 5 a Městském soudu v Praze, jakožto soudu odvolacím informací o výpočtu výše výživného, neboť tyto soudy ve svých rozhodnutích způsob výpočtu výživného, k jehož plnění ve vztahu k nezletilým dětem žalobce zavázaly, neuvedly, a to ani k jeho opakovaným žádostem. V důsledku tohoto postupu tak došlo k trestněprávnímu postihu žalobce. Následně se proto zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě a zkonstatoval, co je v rámci zákona o odpovědnosti státu za škodu dle § 7 a § 8 myšleno nezákonným rozhodnutím, a co dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí citovaného zákona nesprávným úředním postupem. Zdůraznil, že aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost v době, kdy mělo zamýšlené právní účinky ve smyslu právní moci nebo vykonatelnosti. Zkonstatoval též, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje, apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nesprávným úředním postupem je totiž porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Zhodnotil dále, že žalobce napadá postup soudu (výpočet výživného), který se promítl v rozhodnutí, odpovědnostním titulem by tedy mělo být nezákonné rozhodnutí. V dané věci však k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího, respektive soudu Ústavního nebylo zrušeno či změněno. Soud prvního stupně proto na podkladě uvedeného uzavřel, že odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí není pro případ žalobce dán. Jestliže se pak jedná o druhý možný odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu, pak rovněž dovodil, že ani odpovědnostní titul v této formě není v dané věci dán. Žalobce se totiž domáhá pochybení soudů, které spadá do samotné rozhodovací činnosti, napadá tedy postup, na podkladě kterého soudy dospěly ke svým skutkovým závěrům promítnutým v rozhodnutí. Nezbude tedy než uzavřít, že se o nesprávný úřední postup nejedná, neboť právě skutková zjištění, závěry a právní hodnocení jsou typicky činností, která vede k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se následně projeví. Soud prvního stupně též zkonstatoval, že spatřuje-li nesprávný úřední postup žalobce v tom, že mu soudy dodatečně nezdůvodnily, z jakého výpočtu vyšly při stanovení výše vyživovací povinnosti, je třeba zohlednit, že soudy na podání žalobce reagovaly, avšak žalobce se s danou odpovědí nesmířil, což samo o sobě za nesprávný úřední postup považovat nelze. Soud prvního stupně dále též zdůraznil, že soud rozhoduje, avšak s účastníky si nedopisuje. Své rozhodnutí totiž zdůvodňuje přímo v odůvodnění samotných rozhodnutí, a nikoliv nad rámec těchto rozhodnutí samostatnými přípisy, v nichž by účastníkům vysvětloval, jak ke svým závěrům v rámci rozhodnutí dospěl, z čeho vycházel, respektive jak a proč počítal. Ohledně odkazu žalobce na Haagskou úmluvu a k ní vydaný výklad v podobě Bonomiho zprávy pak soud prvního stupně uvedl, že tento odkaz není případný. Dle Haagské úmluvy a vydaného výkladu k ní v podobě Bonomiho zprávy se totiž povinností, na kterou žalobce poukazuje, rozumí povinnost vyživovací, nikoliv povinnost, spočívající ve zřejmé kalkulaci, z níž se při výpočtu určení vyživovací povinnosti vycházelo. Nadto soud prvního stupně konstatoval, že opatrovnické řízení, v rámci něhož bylo rozhodováno o výši výživného, které je žalobce povinen platit na své děti, nemá jakýkoliv vztah k trestnímu řízení, v němž byl odsouzen pro přečin zanedbání povinné výživy. V rámci trestního řízení totiž trestní soud z rozhodnutí opatrovnického soudu nevychází, schopnost obviněného plnit vyživovací povinnost a v jakém rozsahu zkoumá sám, což bylo ostatně žalobci i v rámci odůvodnění daného rozsudku zkonstatováno. Jde-li pak o otázky, jež žalobce specifikoval a které by měly být předloženy Soudnímu dvoru Evropské unie, či jde-li o otázku pravomoci českých soudů rozhodovat v trestní věci žalobce, konstatoval, že jde o otázky, které se promítnou v samotném rozhodnutí. Odpovědnostním titulem by pak podobně jako v případě výše uvedeném bylo nezákonné rozhodnutí. Za nezákonné rozhodnutí je však třeba považovat takové rozhodnutí, jež bylo zrušeno či změněno, avšak pro případ žalobce ani v trestním řízení k ničemu takovému nedošlo.

5. I kdyby však byl odpovědnostní titul ve věci žalobce dán, soud prvního stupně zkonstatoval, že nelze odhlédnout od toho, že jeho nárok je promlčen. Žalovaná totiž námitku promlčení vznesla a tato je důvodná. Opatrovnické řízení skončilo odmítnutím ústavní stížnosti dne [datum], trestní řízení pak bylo skončeno dne [datum]. Žalobce však uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu u žalované až dne [datum], žalobu soudu poté doručil až dne [datum], tedy po lhůtě k uplatnění nároku, jež činí 6 měsíců. Žalobu jako nedůvodnou proto zamítl.

6. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015 Sb.

7. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalobce. Zdůraznil, že hlavním důvodem, pro který žalobu podal, je skutečnost, že se opakovaně ve všech řízeních, která specifikoval, domáhal řádného zdůvodnění výpočtu jeho vyživovací povinnosti. Na jeho žádosti však nebylo nijak věcně reagováno. Nadto obecné soudy, jak v opatrovnickém, tak v trestním řízení, rezignovaly na povinnost položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, ačkoliv žalobce o uvedené opakovaně žádal. Po celou dobu v rámci veškerých řízení žádal pouze dodržování českého právního řádu a unijních předpisů, respektive sdělení určení výpočtu výživného na nezletilé děti, neboť výdaje žalobce se započtením určeného výživného zcela převyšovaly faktický příjem žalobce po rozhodnou dobu, kterou žalobce napadal. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že zde není nutnost předkládat soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, žalobce poukazuje na to, že žije v Nizozemsku, kde jsou pro výpočet vyživovací povinnosti striktní pravidla, a v tomto smyslu očekával, že dojde také k výpočtu jeho vyživovací povinnosti. Nadto v Nizozemsku, kde žalobce žije, není neplacení výživného trestným činem, tedy není splněna oboustranná trestnost skutku, pro který byl žalobce trestně stíhán na území České republiky, respektive proti němu bylo vedeno trestní řízení a žalobce byl za toto jednání odsouzen. V rámci věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 420/2012 vyčerpal veškeré možnosti, jak požadované informace získat, přičemž tyto nezískal. Ve vztahu k trestnímu řízení vedenému u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. [spisová značka] byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu v trvání tří let. Zopakoval, že neplnění vyživovací povinnosti v nizozemském právu není klasifikováno jako přestupek ani jako přečin, a proto neměl být v České republice pro toto jednání (zanedbání povinné výživy) trestně stíhán. Poukázal dále na to, že Soudnímu dvoru Evropské unie považoval za nutné položit specifikované otázky, na něž by tento dvůr odpověděl, a následně mohlo být proti němu vedené trestní stíhání zastaveno. Těmito jeho návrhy se však obecné soudy nezabývaly. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná se k podanému odvolání žalobce nevyjádřila.

9. Odvolací soud na podkladě včas podaného a přípustného odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

10. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v průběhu řízení vzal v potaz vyjádření žalované, jež uvedla, že žalobce v rámci žaloby specifikuje tři soudní řízení, na podkladě kterých mu dle jeho tvrzení měla vzniknout újma, avšak požaduje úhradu pouze jediné částky. Doposud však nezaměnitelně neoznačil jednotlivé odpovědnostní tituly a neuvedl, jaké konkrétní zadostiučinění žádá ve vztahu ke každému ze soudních řízení, neboť není možné domáhat se jedné souhrnné částky ze tří rozdílných nároků. Nadto žalobce netvrdí, jaká majetková újma mu vznikla z každého odpovědnostního titulu a k uvedenému neoznačil ani důkazy. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 25/2021-45, které nabylo právní moci dne [datum], žalobce vyzval, aby svoji žalobu (ze dne [datum]) doplnil o náležitosti vyžadované v § 42 odst. 4 o. s. ř. a § 79 odst. 1 o. s. ř., a to, aby uvedl konkrétně, jaká újma mu měla být způsobena v každém jím uváděném řízení, tedy zvlášť uvede, jaká újma mu byla způsobena v řízení vedeném pod sp. zn. 50 Nc 707/2011, v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 282/2013 a v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], přičemž jím tvrzenou újmu v každém jednotlivém řízení přesně vylíčí, tedy uvede konkrétní částku, kterou požaduje jako odškodnění v každém namítaném řízení uhradit a současně uvede, zda se jedná o škodu či nemajetkovou újmu. V souvislosti s tím byl žalobce poučen, že pokud podání nebude řádně doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, jímž se zahajuje, řízení dle § 43 odst. 2 věta první o. s. ř. odmítne. Ačkoliv žalobce na uvedené usnesení a poučení obsažené v něm reagoval podáním ze dne [datum], žalobu ve smyslu poučení nedoplnil. Teprve při ústním jednání před soudem prvního stupně dne [datum] uvedl, že nemajetkovou újmu žádá v souvislosti s opatrovnickým řízením, vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], v rámci něhož mu byla uložena vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem, nebylo mu však soudem umožněno, aby seznal způsob, jakým soud k určení výše výživného došel. I odvolací soud přistoupil k novému poučení ve vztahu k žalobci ve smyslu § 42 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 79 odst. 1 o. s. ř. a žalobce znovu poučil, aby uvedl, konkrétně, jaká újma mu byla způsobena v každém jím uváděném řízení, žalobce však setrval na svých dosavadních tvrzeních.

11. Odvolací soud konstatuje, že na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud proto ze zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně vychází. V dané věci pak připomíná, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu jsou: 1) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí, či se dopustil nesprávného úředního postupu, 2) poškozenému vznikla újma vyjádřitelná v penězích, 3) tato majetková újma je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Naplnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení prokázáno, nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich, a pokud jen jeden z předpokladů není naplněn, odpovědnost státu za škodu není dána. Správně se tak soud prvního stupně zabýval tím, zda je v dané věci žalobce dán odpovědnostní titul, a to v podobě nezákonného rozhodnutí, jež stojí na předpokladech uvedených v § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., či zda je tu dán nesprávný úřední postup. Zcela správně na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že k vydání nezákonného rozhodnutí však v rámci řízení specifikovaného žalobcem nedošlo, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího i Ústavního soudu nebylo změněno ani zrušeno. Je tak nepochybné, že odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí pro případ žalobce není dán. Jedná-li se pak o nesprávný úřední postup, který žalobce spatřuje v pochybení soudů, a to, že mu nesdělily svůj postup pro případ výpočtu výše výživného, jež mu bylo stanoveno pro nezletilé děti, rovněž zcela správně soud prvního stupně uzavřel, že se o nesprávný úřední postup nejedná, neboť pokud orgán státu – v daném případě soud zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, tj. shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje, apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí a případná nesprávnost či vada tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a může být zvažována pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nadto nutno též zohlednit, že soudy na podání žalobce o jím požadované informaci reagovaly, byl to však žalobce, který se s odpovědí nesmířil, což, jak správně konstatoval soud prvního stupně, samo o sobě za nesprávný úřední postup považovat nelze. Soud svá rozhodnutí zdůvodňuje přímo v odůvodnění samotných rozhodnutí, nikoliv též nad rámec těchto rozhodnutí na podkladě účastníky vyžádanými samostatnými přípisy, v nichž by účastníkům dále vysvětloval, jak ke svým závěrům dospěl, z čeho vycházel a jak si a proč počínal. Zcela správně pak soud prvního stupně rovněž zkonstatoval, že jde-li o odkaz žalobce na Haagskou úmluvu a k ní vydaný výklad v podobě Bonomiho zprávy, že tento odkaz na porušení povinností soudu není případný. Vyskytuje-li se zde totiž slovo„ povinnost“, nejedná se o povinnost, představující kalkulaci výpočtu výživného, nýbrž„ povinností“ se rozumí„ povinností“ vyživovací“.

12. Protože tedy předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postup není dán pro žádné z žalobcem vytyčených řízení, ač se jedná o řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], či pod sp. zn. 8 C 282/2013 respektive před Okresním soudem [obec] pod sp. zn. [spisová značka], neboť v žádném z těchto řízení nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a skutečnost, že soudy žalobci nesdělily konkrétní způsob určení výpočtu výživného pro jeho nezletilé děti, nelze považovat za nesprávný úřední postup, když nadto žalobce posléze nesprávný úřední postup spatřoval pouze v řízení opatrovnickém, vedeném pod sp. zn. [spisová značka], odvolací soud vychází rovněž z toho, že nárok žalobce není důvodný. Zcela správně pak též soud prvního stupně poukázal na to, že opatrovnické řízení, v rámci něhož bylo rozhodováno o vyživovací povinnosti žalobce jako otce ve vztahu k jeho nezletilým dětem, nemá jakýkoliv vztah k trestnímu řízení, které posléze proti žalobci pro zanedbání povinné výživy bylo vedeno. V rámci trestního řízení totiž trestní soud z rozhodnutí opatrovnického soudu nevychází, neboť schopnost obviněného plnit vyživovací povinnost a v jakém rozsahu zkoumá sám. Za správný lze považovat i závěr soudu prvního stupně v tom smyslu, že nepředložení žalobcem vytyčených předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie nelze považovat za nesprávný úřední postup, stejně tak jako otázku posouzení místní příslušnosti soudu, neboť vyřešení těchto otázek se projeví v samotném rozhodnutí. Ze shora uvedených důvodů nemůže jít o nesprávný úřední postup, neboť odpovědnostním titulem by v tomto případě též muselo být nezákonné rozhodnutí, tedy toto rozhodnutí by muselo být změněno či zrušeno, avšak k žádné změně či zrušení rozhodnutí v rámci všech žalobcem vytyčených řízení nedošlo. Protože pak žalobce specifikoval svůj nárok ve vztahu k opatrovnickému řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] a ve vztahu k tomu žalovaná námitku promlčení uplatněného nároku nevznesla, bylo nadbytečné se námitkou promlčení zabývat. Pokud by žalobce však svůj nárok odvozoval od řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 282/2013, či před Okresním soudem [obec] pod sp. zn. [spisová značka], správně soud prvního stupně zkonstatoval, že pokud by nárok žalobce byl dán, došlo by k promlčení tohoto nároku, neboť lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy činí 6 měsíců, avšak ani v jednom z těchto řízení ze strany žalobce nebyla dodržena, neboť žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne [datum], žalobu podal až dne [datum].

13. Ze shora popsaných důvodů, protože odvolací námitky žalobce nebyly schopny zvrátit správné závěry soudu prvního stupně, odvolací soud napadený rozsudek, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení, dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. O nákladech řízení před soudem odvolacím bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89 a e. ř. Úspěšné žalované náleží 2 paušální náhrady po [částka] za každý z úkonů dle § 1 odst. 3 písm. b), c) ve spojení s § 2 odst. 3 této vyhlášky (příprava na jednání, účast u odvolacího jednání), tedy celkem náklady odvolacího řízení žalované ve výši [částka].