o 198 255,27 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. června 2024, č. j. 60 C 59/2024-131,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 198 255,27 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 183,42 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 101,91 Kč, s úrokem ve výši 14,9 % ročně z částky 197 779,27 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 197 779,27 Kč ode dne 18. 10. 2019 do zaplacení (I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 99 743,40 Kč (II.), opatrovníku žalovaného přiznal odměnu ve výši 44 950,20 Kč s tím, že mu bude vyplacena prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4 (III.) a rozhodl též tak, že státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo (IV.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení žalované částky na základě tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 4. 12. 2018 smlouvu o půjčce na kliknutí číslo [číslo], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v pravidelných 120 splátkách ve výši 3 214,46 Kč měsíčně, splatných vždy k 20. dni v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 14,9 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Úvěr ve sjednané výši byl žalovanému poskytnut, žalovaný však řádně a včas nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila dne 16. 9. 2019 k zesplatnění úvěru. Celková výše dlužné částky sestává z jistiny úvěru ve výši 197 779,27 Kč, poplatků ve výši 476 Kč, smluvních úroků ve výši 12 183,42 Kč a úroku z prodlení ve výši 111,91 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2019 uvedenou pohledávku společnosti [společnost], tato pak dne 7. 11. 2019 postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalovaný, ač byl o uvedeném informován a vyzýván k zaplacení dluhu, ničeho neuhradil.

3. Žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka navrhl zamítnutí žaloby. Věcnou obranu založil na tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto dovozoval absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.

4. K obraně žalovaného, založené na tom, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že posuzování schopnosti spotřebitele splácet poskytnutý úvěr, je třeba posuzovat ve dvou směrech. Jednak by posouzení mělo být založeno na informacích získaných od spotřebitele, což je základní povinností věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, tj. získat od spotřebitele nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace, které jsou relevantní pro posouzení jeho úvěruschopnosti, přičemž nepostačuje pouze pasivní sběr těchto informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace aktivně vyžádat. Druhak, je-li to nezbytné, se jedná o nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně, tj. společnost [právnická osoba] v daném přípdě vycházela z toho, že naplnění druhého směru, tj. nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není vždy obligatorním pokračováním ověření úvěruschopnosti klienta, pokud klient naplnil již prvotní ověřování. Nahlédnutí do předmětných databází je totiž povinné pouze v případech, ve kterých je tento postup nezbytný. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet jemu poskytnutý úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně postupovala zcela v souladu se zákonnými podmínkami, neboť vycházela z informací poskytnutých samotným žalovaným při podpisu smlouvy o půjčce. Žalovaný v nich, zejména uvedl informace o způsobu bydlení, a to že bydlí v nájemním bytě o velikosti 3+kk na území [adresa], k těmto tvrzením pak předložil nájemní smlouvu. Ohledně svého pracovního poměru počínaje dnem 1. 1. 2018 doložil pracovní smlouvy, z níž vyplynulo, že je zaměstnán na dobu neurčitou ve společnosti [p.o.2] a pracuje na pozici obchodního zástupce. Protože právní předchůdkyně žalobkyně se s těmito informacemi nespokojila, kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a v databázi [ústřední orgán]. Příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím výpisu z jeho běžného účtu, který měl žalovaný taktéž veden u právní předchůdkyně žalobkyně. Výdaje žalovaného byly rovněž hodnoceny a ověřeny na základě výpisu z jeho účtu, přičemž tyto příjmy a výdaje právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala v potřebném rozsahu. Z mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného tak bylo viditelné, že jeho příjmy v době tří měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru byly za září 2018 ve výši 72 500 Kč (výplata od zaměstnavatele), za říjen 2018 ve výši 58 631 Kč (výplata od zaměstnavatele), za listopad 2018 ve výši 57 900 Kč (rovněž výplata od zaměstnavatele). Výdaje z mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného bylo také možné převážně určit, konkrétní částky za běžné výdaje však s ohledem na jeho výběry v hotovosti z bankomatu nebylo možné dohledat. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla právo po žalovaném požadovat jeho kompletní osobní účetnictví, a to ani ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného hodnotila individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování.

5. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování zjistil skutkový stav popsaný v žalobě, který žalovaný ani žádnými důkazními prostředky nezpochybnil a nevyvrátil.

6. Takto zjištěný skutkový stav věci posléze podřadil pod § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, poskytla žalovanému uvedený úvěr jako fyzické osobě – nepodnikateli, který se jej zavázal za podmínek stanovených v úvěrové smlouvě, sazebníku poplatků, ceníku obchodních podmínek splácet, což se však nestalo. Žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním od úvěrové smlouvy odstoupila a tím se stala celá dlužná částka splatnou. Žalovaný tedy neplnil řádně povinnosti, k nimž se zavázal v rámci úvěrové smlouvy, a proto mu vznikla povinnost i k úhradě sankcí ve formě úroků, poplatků, a to tak, jak bylo v žalobě uvedeno. Ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně tomuto zkoumání dostatečně věnovala pozornost, a to na podkladě prohlášení žalovaného, jakož i svých zjištění, tj. protokolu k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného, včetně mimořádného výpisu z jeho běžného účtu a CBL, tj. šetření ohledně žalovaného stran skutečnosti hodnocení žalovaného jako subjektu, když výsledek verifikace vyplynul tak, že subjekt je v pořádku, neboť u něj nebyla nalezena žádná negativní informace. Následně proto žalobě jako plně důvodné, včetně příslušenství vyhověl.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž rozsah a výši uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Současně soud prvního stupně přiznal opatrovníku žalovaného odměnu ve výši 44 915,20 Kč, jíž v rámci napadeného rozhodnutí podrobně specifikoval a rovněž zkonstatoval, že státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

9. Rozsudek, a to výrok I. a II. žalovaný napadl včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně předně vytkl nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení důkazů. Zkonstatoval, že předmětná smlouva, od níž žalobkyně odvozuje svůj žalobní požadavek, je smlouvou o půjčce, která je svým obsahem, smlouvou o spotřebitelském úvěru, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni 4. 12. 2018. Žalovaný má nadále za to, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a před uzavřením smlouvy o půjčce řádně neposoudila schopnost žalovaného splatit poskytnutou půjčku. V důsledku toho je proto uvedená smlouva s poukazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně naopak dostatečně schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr posoudila. Vyšel jednak z toho, že žalovaný doložil pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, své prohlášení, právní předchůdkyně žalobkyně též vyšla z údajů z interní databáze a výpisů z účtu žalovaného. Z pracovní smlouvy však nevyplynula výše mzdy žalovaného, neboť dohodu o výši mzdy neobsahovala. Tuto informaci žalobkyně po žalovaném tedy vůbec nepožadovala, neboť žalovaný nedoložil nejen dohodu o výši mzdy, ale ani platový výměr či výplatní pásky. Současně pak žalobkyně po žalovaném nepožadovala potvrzení zaměstnavatele o trvání pracovního poměru v období po uzavření smlouvy. Pokud pak jde o nájemní smlouvu, z této pouze vyplynulo, že byla uzavřena na dobu určitou, a to od 28. 12. 2017 do 31. 12. 2018 s tím, že může být prodloužena. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně však před uzavřením smlouvy o půjčce nezkoumala, zda žalovaný dobu nájmu prodloužil a zda má vůbec v úmyslu žít a nadále pracovat v České republice. Prohlášení žalovaného pak neprokazuje jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr po celou dobu jeho trvání. Nadto žalobkyně údaje z interní databáze sama nedoložila a v tomto smyslu je proto rozsudek, pokud z uvedených tvrzení žalobkyně vychází, nepřezkoumatelný. V neposlední řadě, jedná-li se o výpis z účtu žalovaného, z toho vyplývá, že žalovaný měl v roce 2018 dva zdroje příjmu, jednak vklady v hotovosti a též platby od zaměstnavatele. Žalobkyně se však vůbec nezabývala tím, z jakého důvodu byly vklady v hotovosti na účet žalovaného provedeny. Neprověřovala například, zda se nejednalo o půjčky, které bude muset následně žalovaný vracet. Stejně tak žalobkyně vůbec neřešila a neprověřovala, zda žalovaný bude mít zjištěné příjmy i v době splácení úvěru. Vneposlední řadě se žalobkyně nezabývala před uzavřením smlouvy s žalovaným, údaji v mimořádném výpisu z jeho běžného účtu v poznámce pro příjemce platby. Z výpisu z účtu žalovaného totiž vyplývá, že některé z plateb od zaměstnavatele zde byly s poznámkou „[Anonymizováno]“, zřejmě tedy nebyly výplatou odměny za práci. Nadto tyto platby od zaměstnavatele nebyly vždy ve stejné výši a nebyly ani pravidelné. Nejednalo se tak evidentně o platbu mzdy, kterou by musel zaměstnavatel podle zákona vyplácet pravidelně. Pracovní smlouva tedy byla zřejmě simulovaným právním jednáním. Současně se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy nezabývala ani závazky žalovaného v [název] republice s ohledem na to, že žalovaný je [Anonymizováno] státní příslušník, nepořídila si výpis z centrální evidence exekucí a nezajišťovala, zda má žalovaný vyživovací povinnost k jiné osobě. V tomto smyslu soud prvního stupně k námitkám žalovaného vůbec nepřihlédl. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a žalobu zamítl.

10. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Pokud se jedná o opakovanou námitku žalovaného, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně s tímto nesouhlasí. Předně znovu připomněla, že žalovaný byl klientem právní předchůdkyně žalobkyně a tato proto měla dostatečný přehled o jeho příjmech před uzavřením smlouvy dne 4. 12. 2018. Žalovaný pak předložil svoji pracovní smlouvou přičemž, pokud se nejednalo o stále stejnou výplatu ze strany zaměstnavatele, nepochybně mzda žalovaného byla pohyblivá dle množství jím odvedené práce. Pokud pak jde o nájemní smlouvou, vytýká-li žalovaný žalobkyni skutečnost, že v tomto smyslu dostatečně nešetřila, zda žalovaný má v úmyslu žít nadále v České republice a zde též pracovat, pak z mimořádného výpisu z jeho účtu jednoznačně vyplynulo, že žalovaný pronajímateli poskytoval platby za nájemné, a proto právní předchůdkyně žalobkyně měla za prokázané, že žalovaný měl v úmyslu v České republice dále žít, neboť zde pravidelně hradil nájemné. Nadto, jde-li o příjem žalovaného, je evidentní rovněž z výpisu z jeho běžného účtu, jímž právní předchůdkyně žalobkyně disponovala, že jeho měsíční příjem byl nad částkou 50 000 Kč, což při splátce úvěru ve výši 3 214 Kč, bylo shledáno za zcela dostačující. Není pak rovněž pravdou, že by žalobkyně nedoložila údaje z interní databáze, neboť zaslala k důkazu dokument nazvaný „CBL“ z něhož plynou výsledky dotazu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 4. 12. 2018 ohledně úvěrových registrů. Výtky žalovaného, že právní předchůdkyně žalobkyně nešetřila stran žalovaného v [název] republice, pak rovněž nejsou relevantní, neboť není věcí žalobkyně zkoumat, proč žalovaný žádá o poskytnutí úvěru v České republice, a nikoliv v domovském státě, pročež v tomto smyslu posuzování jeho úvěruschopnosti jí vůbec nepřísluší. Nadtov průběhu řízení vyplynulo, že žalovaný pobýval na území České republiky dlouhodobě a měl zde i výkon své práce. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

11. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

12. Soud prvního stupně provedl účastníky nabízené důkazy, které posléze hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu, tedy, nejen každý důkaz jednotlivě, ale rovněž všechny ve vzájemné souvislosti. Po takto provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutková verze žalobce byla prokázána. Odvolací soud konstatuje, že i proces dokazování, který předcházel hodnocení důkazů, byl procesně korektním a přijaté skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v obsahu spisu, odvolací soud proto ze skutkové roviny sporu, zjištěné soudem prvního stupně vychází.

13. Odvolací soud rovněž konstatuje, že soud prvního stupně správně uvedl, že v řízení je dán cizí prvek, neboť žalovaný je cizím státním příslušníkem. Správně tak zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání dané věci, přičemž aplikoval čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle kterého platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě zažalována u soudu dle místa plnění závazku, tedy v místě, kde služby byly nebo měly být poskytnuty. V daném případě měl být úvěr splácen inkasem z účtu žalovaného, který byl veden právní předchůdkyní žalobkyně, sídlící v obvodu [adresa]. Správně tak soud prvního stupně dovodil, že pravomoc věc projednat a rozhodnout je dána českým soudům. Mlčky pak rovněž dovodil, že smluvní vztah účastníků se řídí českým právním řádem, neboť je zjevné, že návrh na uzavření smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným neobsahoval ustanovení o rozhodném právu, ani odkaz na zákony, jimiž se řídí, byl však podán na území České republiky, právní předchůdkyně žalobkyně měla sídlo v České republice a žalovaný v době podpisu návrhu rovněž uváděl bydliště v České republice, vztah účastníků se proto řídí českým právním řádem.

14. Zásadní námitku žalovaného o tom, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru, neboť dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele odvolací soud považuje za nedůvodnou. Ze zákona o spotřebitelském úvěru, konkrétně § 86 odst. 1 je zjevné, že úvěr má být spotřebiteli poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde „nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně v dané věci s odbornou péčí splnila, neboť posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr posoudila náležitě. Žalobkyně předně prostřednictvím právní předchůdkyně měla informace o žalovaném prostřednictvím běžného účtu, který měl žalovaný u právní předchůdkyně žalobkyně veden a rovněž tak měla informace o tom, že pobývá v České republice v nájemním bydlení a je zde zaměstnán na pracovní poměr s dobou na neurčito. Měla pak jednoznačně přehled o jeho pracovních i dalších příjmech, respektive i o jeho výdajích, včetně pravidelných plateb nájemného. Dospěla-li tak po zhodnocení situace žalovaného, jakožto klienta, i šetřením ve vnitřních databázích k tomu, že žalovaný splňuje podmínky úvěruschopnosti, a to s ohledem na výši úvěru i výši jeho splátky, odvolací soud vychází z toho, že tento její postoj nebyl v řízení zpochybněn. Odnámitky žalovaného tak nebyly sto zvrátit shora uvedené správné závěry soudu prvního stupně.

15. Ze shora popsaných důvodu tak odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a ve výrocích o nákladech řízení (II., IV.)) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve fázi odvolacího řízení byla plně úspěšná žalobkyně, má proto právo na náhradu nákladů řízení, představující náklady právního zastoupení, sestávající ze dvou úkonů právní služby advokáta po 8 980 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 a § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), ze dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a z 21 % daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 897,60 Kč, celkem odvolací náklady žalobkyně ve výši 22 457,60 Kč.

17. O odměně opatrovníka žalovaného, jakož i o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání, rozhodne samostatným usnesením soud prvního stupně.

18. Výrok o odměně opatrovníka (III.) zůstal odvoláním nedotčen, nabyl proto samostatně právní moci.