o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 56/2018-160, opraveného usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 56/2018-177,

1. Napadeným rozsudkem obvodní soud výrokem I. zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] a výrokem II. rozhodl, žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Opravným usnesením pak obvodní soud opravil postupem dle § 164 o. s. ř. chybu v záhlaví rozsudku spočívají v neúplném značené žalované strany.

3. Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu dle jeho přesvědčení byla způsobena odmítnutím jeho ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1218/17, ačkoliv v rámci odůvodnění Ústavní soud připustil určitou relevanci žalobcových námitek, avšak ke zrušení napadeného rozhodnutí nepřistoupil s poukazem na domněnku obstrukčního jednání žalobce. Naříkané rozhodnutí Ústavního soudu nabylo právní moci dne [datum].

4. Žalovaná strana, za níž v řízení bylo původně jednáno Ministerstvem spravedlnosti, navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. V rámci vyjádření k žalobě bylo učiněno nesporným, že žalobce dne [datum] (podáním ze dne [datum]) uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1218/17, v rámci mimosoudního projednání věci nebylo požadavku žalobce vyhověno.

5. První rozsudek obvodního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 56/2018- 80, jímž byla žaloba žalobce o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] zamítnuta jako nedůvodná, byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Co 144/2020-122 zrušen proto, že soud prvého stupně nesprávně určil organizační složku státu, neboť mělo být jednáno s Ministerstvem financí.

6. Žalovaná jednající Ministerstvem financí pak rovněž navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 179/13, z jehož závěrů jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí Ústavního soudu nemohou na vnitrostátní úrovni podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani obecných soudů, a dále uvedla, že žalobce se zvoleným postupem snaží obcházet ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a že nepřípustnost přezkumu rozhodnutí ústavního soudu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.

7. Soud zjistil tento skutkový stav: Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1218/17 byla odmítnuta ústavní stížnost podaná žalobcem proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Nd 282/2016. Žalobce dne [datum rozhodnutí] (podáním ze dne [datum]) uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1218/17. Žalovaná reagovala podáním ze dne [datum] a oznámila žalobci, že jím uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání věci neshledala důvodným, a proto mu tedy nebude žádné odškodnění poskytnuto.

8. K procesní stránce věci obvodní soud uvedl, že jednal v nepřítomnosti žalobce, ačkoliv žalobce opětovně požádal o odročení jednání nařízeného na den [datum] ze zdravotních důvodu na základě lékařské zprávy z [datum], což soud neakceptoval jako řádnou omluvu, neboť se jednalo o zprávu více než půl roku starou, která rozhodně nedokládala aktualizovaný zdravotní stav žalobce a nemohla tak objektivně vypovídat o jeho faktickém zdravotním stavu, a navíc byla soudu dodána až [datum], ačkoliv o jednání byl žalobce vyrozuměn již [datum]. Neúčast žalobce u jednání soudu v daném případě nemohla mít žádný vliv na to, jakým způsobem bude o žalobcově návrhu rozhodnuto, což ostatně žalobci muselo být velmi dobře známo již z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy skutečnost, že žalobce nebyl účasten u jednání soudu, není možno považovat za skutečnost, kterou by v daném konkrétním případě došlo k znevýhodnění žalobce v tomto řízení, to vše za situace, kdy odročením jednání by docházelo pouze k prodloužení řízení, jehož výsledek je zřejmý.

9. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ / a uzavřel, že žaloba nebyla podána důvodně.

10. Žalobce napadá skutečnost, že Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnost. Jedná se tak o situaci, kdy dle žalobcových tvrzení došlo v důsledku nesprávného přístupu Ústavního soudu k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť v daném případě se žalobcem vytýkaný postup Ústavního soudu promítl do vydaného rozhodnutí. Po právní stránce se tedy žalobce domáhá nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, které však pro nezákonnost nebylo zrušeno. Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je však nezbytnou podmínkou pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, proto by nebylo možné takto skutkově vymezené žalobě vyhovět ani v případě, že by se jednalo o rozhodnutí například obecných soudů. Navíc ve vztahu k rozhodovací činnosti či postupu Ústavního soudu je situace zcela specifická, neboť obecné soudy nejsou oprávněny rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánům veřejné moci (tedy ani obecných soudů), přičemž rozhodnutí Ústavního soudu pak nemůže přezkoumávat ani samotný Ústavní soud, protože jeho rozhodnutí na vnitrostátní úrovni jsou konečná a na vnitrostátní úrovni nemohou být zpochybněna (srovnej například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/13 či Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 12846/2012). Žalobce se tak svou žalobo snaží de facto obcházet ustanovení zákona o Ústavním soudu upravujícím nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které však k tomu nemohou být povolány.

11. Obvodní soud rovněž podrobně vysvětlil, že žádost žalobce o odročení jednání vyhodnotil jako nedůvodnou a zdůraznil, že s ohledem na uvedené právní posouzení věci nemohla mít případná účast žalobce u jednání soudu jakýkoliv vliv na výsledek rozhodnutí v této právní věci.

12. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] jakožto paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhl. č. 254/2015 Sb., jíž se stanoví výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 3 úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) cit. vyhlášky (vyjádření ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u jednání soudu) po [částka] (§ 2 odst. 3 shora uvedené vyhlášky).

13. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné i přípustné odvolání s poukazem na ust. § 205 odst. 2 písm. a), c) a g) o. s. ř. a domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce nesouhlasí s tím, že soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv požádal o odročení ze zdravotních důvodů, čímž žalobci odňal přístup k soudu. Dále pak žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřesvědčivě odůvodněné a proto nepřezkoumatelné, navíc formalistické. Nesouhlasí s právním posouzením jeho nároku a trvá na tom, že chce odškodnit za nesprávný úřední postup Ústavního soudu, což podle žalobce nevylučuje judikatura zapovídající přezkum rozhodnutí Ústavního soudu.

14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za věcně správný. Požadavek na posouzení rozhodnutí Ústavního soudu jako nesprávný úřední postup není důvodný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2025/2009), mohlo by se jednat jen o nezákonné rozhodnutí, což však není možné, protože nebylo zrušeno ani změněno. Dále znovu odkázala na argumenty uvedené v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/13. Obdobnou žalobu žalobce podal i u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 42 C 152/2019 a nebyl úspěšný, jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 30 Cdo 251/2021, na jehož odůvodnění rovněž poukázala. Poukázala rovněž na to, že žalobce je Český občan, doposud komunikoval česky a není tak jasné, proč poslední odvolání je ve slovenštině.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil důkazy postupem podle § 120 o. s. ř., z nichž vyvodil správné skutkové závěry, které tak mohly být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat.

17. Rovněž právní posouzení soudem prvého stupně náležitě zjištěného skutkového stavu podle OdpŠk bylo provedeno zcela správně. Judikatura obecných soudů k odpovědnosti státu za škodu v režimu OdpŠk je ustálena v následujících závěrech: Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností (bez ohledu na zavinění), které se stát nemůže zprostit (§ 2 OdpŠk), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (žalobci), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či 29 Cdo 1482/2013).

18. Obvodní soud pak zcela správně vysvětlil, že obecné soudy nemohou přezkoumávat ani rozhodnutí Ústavního soudu a jeho postup v řízení o ústavních stížnostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 179/13, uveřejněný pod [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

19. Je nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech. Pokud se však poškozený domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bude na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva, který v tomto ohledu může ovlivnit přístup Ústavního soudu k ústavním stížnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ústavního soudu ze dne [datum], I. ÚS 3047/2013). Uvedené závěry byly potvrzeny i Ústavním soudem, který v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 179/2013, jímž zamítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, konstatoval, že stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon o Ústavním soudu konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§ 3 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle OdpŠk. Postup ani rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí, ani případně obecným soudem. Jak je uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 443/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3035/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5863/2016, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3030/17) a mnohá další.

20. Jinými slovy – žaloba není důvodná již jen proto, že ani rozhodnutí a ani samotný postup Ústavního soudu nejsou obecné soudy oprávněny přezkoumávat. Pouhá obecná polemika žalobce s těmito závěry nemůže s těmito ústavně konformními závěry, s nimiž je přezkoumávané rozhodnutí plně v souladu, otřást. Obvodní soud tak zcela správně rozpoznal, že žalobce zvoleným postupem jen obchází ustanovení zákona o Ústavním soudu upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci soudní či výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda účastníkům vznikla škoda či nemateriální újma, a žaloba je tak zjevně bezpředmětná.

21. Tvrzená procesní vada napadeného rozhodnutí (která navíc ani neměla žádný vliv na výsledek řízení) v podobě odnětím možnosti jednat před soudem nebyla odvolacím soudem shledána. Žalobce žádal o odročení všech jednání, která byla ve věci nařízena, s výjimkou posledního odvolacího jednání. O odročení jednání nařízeného na den [datum] požádal dne [datum] (s tím, že důvod nastal [datum]), dne [datum] požádal o odročení jednání nařízeného na den [datum] s tím, že o důvodu se dozvěděl [datum] a s poukazem na to, že na Slovensku je vyhlášen zákaz vyhlášení, když zároveň uvedl, že bydlí v Rakousku, o odročení jednání nařízeného na den [datum] požádal [datum] s poukazem na lékařskou zprávu z [datum] Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, připomněl, že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených; uvedený právní názor platí i ve vztahu k posouzení důvodnosti omluvy ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 4124/2008). Rovněž podle ustálené ústavněprávní judikatury obecné soudy nejsou povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť pak by v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k procesním obstrukcím (viz nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 729/01; obdobně též např. nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 102/03). Žalobce v tomto řízení o odročení jednání žádal opakovaně a k žádnému jednání se nikdy nedostavil a to v situaci, kdy je evidentní, že jeho žaloba není podána po právu, jak je mu známo z obdobného řízení. Téměř totožný nárok pak žalobce rovněž neúspěšně uplatnil v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 152/2019 (sp. zn. odvolacího soudu 12 Co 98/2020), rozdíl byl jen v tom, že naříkaným rozhodnutím bylo usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3209/18, jímž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost s poukazem na obstrukční jednání žalobce, a již jen proto musí být žalobci zřejmé, že ani v tomto řízení není žádná šance na úspěch.

22. Ze strany žalobce se tak evidentně jedná o obstrukce, tj. o zneužití procesních práv, kterému nepřísluší soudní ochrana. Žádná lékařská zpráva přitom není aktuální a nepopisuje zdravotní stav v době soudního jednání a navíc soudu ani nebyl nikdy předložen originál žádné lékařské zprávy, elektronicky zaslané lékařské zprávy nebyly ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, podepsány ani řádně konvertovány. K tomu odvolací soud připomíná osobu žalobce, kdy sám Ústavní soud konstatoval, že žalobce používá procesní instituty k prodlužování a oddalování finálního rozhodnutí a nezdráhal se označit chování žalobce jako za obstrukční (viz samo rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1218/17, či sp. zn. III. ÚS 2834/17, sp. zn. I. ÚS 1731/17), resp. jeho procesní chování za šikanózní (viz rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3209/18, I. ÚS 2751/18) či zneužívající procesních institutů (viz rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2792/18, sp. zn. I. ÚS 3084/18) a zjevně neopodstatněné (sp. zn. IV. ÚS 1789/16, sp. zn. I. ÚS 1800/16, III. ÚS 800/16). Navíc tvrzená vada v podobě odnětím možnosti jednat před soudem byla zhojena tím, že odvolací soud nařídil jednání, na které se žalobce, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil.

23. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé potvrdil a to včetně akcesorického nákladového výroku, proti němuž ani žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšné žalované v odvolacím řízení vznikly náklady za 3 paušální náhradu (vyjádření, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) po [částka], dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.