o snížení výživného manželky, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. května 2025, č. j. 28 C 105/2022-262,

1. Rozsudkem označeném v záhlaví soud prvního stupně rozhodl tak, že usnesení Okresního soudu [adresa] ze dne 2. 3. 2018, č. j. [spisová značka], kterým soud schválil smír, v němž se [jméno FO] zavázal od 20. 7. 2017 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství platit [jméno FO] výživné v částce 14 500 Kč měsíčně splatné vždy do pátého dne kalendářního měsíce, se mění tak, že výživné se s účinností od 1. 7. 2021 snižuje na částku 10 000 Kč měsíčně splatnou vždy do pátého dne každého kalendářního měsíce (výrok I). Žalobu zamítl v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal snížení výživného za období od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2021 z částky 14 500 Kč měsíčně na částku 7 000 Kč měsíčně, dále v rozdílu mezi snížením výživného na částku 10 000 Kč měsíčně a požadovaným snížením ve výši 7 000 Kč měsíčně v období od 1. 7. 2021 do 30. 4. 2022, a v rozdílu mezi snížením výživného na částku 10 000 Kč měsíčně oproti požadovanému snížení žalobcem na částku 2 500 Kč měsíčně v období od 1. 5. 2022 do 14. 9. 2022 (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 104 503 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III).

2. Podanou žalobou se žalobce domáhal snížení výživného na nerozvedenou manželku na základě tvrzení, že ve věci výživného nerozvedené manželky bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu [adresa] ze dne 2. 3. 2018, č. j. [spisová značka], kterým byl schválen smír mezi účastníky, v rámci něhož se žalobce (v opačném procesním postavení) zavázal platit na výživu žalobkyně (v opačném procesním postavení) výživné ve výši 14 500 Kč počínaje 20. 7. 2017. Od doby tohoto rozhodnutí došlo k zásadní změně poměrů na straně obou účastníků. Žalovaná je od ledna roku 2019 zaměstnána a pobírá plat, když pracuje na pozici [funkce]. Uvedl, že si je vědom toho, že příjem žalované je poznamenán i nutnou péči o nezletilého syna, avšak sám se opakovaně nabízel, že o něj bude pečovat i v rozsahu překračujícím současnou mediační dohodu. Navíc žalovaná vykonává své zaměstnání na zkrácený úvazek zcela z vlastní vůle. Žalovanému byla odebrána licence [funkce] s ohledem na dlouhotrvající soudní spor týkající se opatrovnického a rozvodového řízení v souladu s požadavky na výkon jeho povolání, což je běžná praxe v rámci [činnost] s ohledem na významné [Typ] neštěstí. O odebrání [funkce] licence rozhodl ošetřující lékař pro [orgán], a žalovaný byl v důsledku toho postaven mimo službu a nastoupil na nemocenskou dne 2. 4. 2020, kdy mu [orgán] byla odňata zdravotní způsobilost. Od dubna 2020 je mu vyplácena náhrada mzdy z pojistného zaměstnavatele, jelikož ve [stát] nefunguje stejný sociální systém zabezpečení jako v České republice. Každý zaměstnavatel má svůj pojistný fond, ze kterého v případě zdravotní nezpůsobilosti zaměstnanců vyplácí dávky obdobné, jakým je nemocenská v České republice. V souvislosti s postavením mimo službu pak žalovaný není oprávněn vykonávat jinou práci, což vyplývá z jeho pracovní smlouvy. S ohledem na tuto situaci došlo u žalovaného k významnému snížení příjmů, které sám nikterak nezpůsobil. V době původního rozhodnutí o výživné nerozvedené manželky činil příjem žalovaného částku přesahující 5 500 GBP, když v rozhodném období byl kurz britské libry[Anonymizováno]v průměru 31 Kč. Nyní žalovaný na náhradách za výdělek dostává ze sociálního fondu zaměstnavatelem od dubna roku 2020 příjem 2 100 GBP. Příjmy žalovaného tedy dlouhodobě od dubna roku 2020 klesly téměř o dvě třetiny původního příjmu, který byl posuzován při rozhodování soudu v roce 2017 a v roce 2018. Za této situace se žalovaný dostal do velmi těžké situace, když jeho příjem se snížil a navíc je povinen platit výživné na nezletilého syna účastníků. Součástí žaloby byla i tvrzení o výdajích žalovaného na hypotéku a na životní režii. Příjmy žalobce tak klesly téměř o dvě třetiny, oproti tomu příjmy žalobkyně vzrostly v průměru o jednu polovinu v průměru. Navrhl, aby výživné naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu [adresa] bylo sníženo z částky 14 500 Kč na částku 2 500 Kč.

3. V průběhu řízení žalobce navrhl změnu žaloby a požadoval, aby výživné bylo sníženo za dobu od dubna 2020 do dubna 2022 na částku 7 000 Kč měsíčně a od dubna 2022 do 14. 9. 2022 (právní moc rozsudku o rozvodu manželství) na částku 2 500 Kč měsíčně.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když sporovala tvrzení žalobce o tom, že by v poměrech účastníků nastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného v částce 14 500 Kč měsíčně. Na svoji obranu rovněž tvrdila, že nelze přiznat nárok na snížení výživného zpětně, neboť podle § 922 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení a zpětně takový nárok přiznat jen u dětí. Zdůraznila, že účelem výživného mezi manžely je zajištění zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně, do níž nepochybně spadá také úroveň bydlení, trávení volného času a celkového životního stylu, který by se snížením výživného dostal do významného nepoměru s její životní úrovní. Sama užívá se synem byt 2+kk bez auta, zatímco žalobce má k dispozici luxusní patrový dům o velikosti 5+1 se zahradou a bazénem, dvougaráží a dům je nadstandardně vybaven. Žalobce používá auto, jezdí na dovolené, na výlety, pravidelně sportuje, nakupuje drahé sportovní vybavení. Žalobce naprosto dobrovolně po dobu dvou let nevykonává žádnou pracovní činnost, přestože by mohl, pokud mu však nebyla v roce 2020 obnovena licence [funkce], lze vycházet z toho, že se vzdal výhodného zaměstnání a majetkového prospěchu, pokud si jiné zaměstnání nezajistil a spokojil se s velmi výhodnou výplatou podpory z fondu zaměstnavatele. Ke svým osobním poměrům uvedla, že pracuje na tříčtvrteční pracovní úvazek 30 hodin týdně s ohledem na péči o syna a pobírá tomu odpovídající mzdu ve výši 18 700 Kč hrubého měsíčně. Tuto mzdu doplňují nepravidelné pohyblivé složky jako bonusy (během covidu nebyly vypláceny). Odkazovala i na závěry soudu rozhodujícího ve věci péče o nezletilého syna účastníků a s poukazem na § 687 o. z. označila návrh žalobce za v rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že v měsíci dubnu 2020 až září 2022 pracovala u společnosti [právnická osoba], za duben 2020 až říjen 2 020 Kč činil její příjem v důsledku doby covidové 7 500 Kč čistého měsíčně, od listopadu 2020 až do června 2021 byl její příjem cca[Anonymizováno]9 600 Kč měsíčně čistého a od července 2021 do září 2022 činil její příjem 23-25 000 Kč měsíčně.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z původní úpravy provedené usnesením Okresního soudu pro [adresa] ze dne 2. 3. 2018, č. j. [spisová značka], kterým soud schválil smír mezi účastníky, v němž se žalobce zavázal platit výživné nerozvedené manželky počínaje 20. 7. 2017 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství v částce 14 500 Kč měsíčně. Již v té době platil žalobce hypoteční splátku ve výši 35 474,60 Kč měsíčně, pojištění hypotéky ve výši 1 342 Kč, splátku půjčky na automobil ve výši 379,69 GBP (11 200 Kč) a vlastní režii. Rovněž žalobkyně již v době původní úpravy platila splátky hypotéky ve výši 4 564 Kč a svoji režii. Průměrný měsíční příjem žalobce činil za rok 2016 částku 5 330 liber, za rok 2017 4 497 GBP, za rok 2018 3 298 GBP, za rok 2019 3 534 GBP, za rok 2020 2 678 GBP, za rok 2021 2 078 GBP, za rok 2022 685 GBP a v roce 2023 byl bez příjmu.

6. Průměrný měsíční příjem žalované činil za rok 2019 částku 14 664 Kč, za rok 2020 8 469 Kč, za rok 2021 16 946 Kč, za rok 2022 25 647 Kč, za rok 2023 25 485 Kč a za rok 2024 částku 26 426 Kč.

7. Z rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 4. 2022 [spisová značka], kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 27. 9. 2021, č. j. [spisová značka] obvodní soud zjistil, že žalobci byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého syna účastníků, [jméno FO], narozeného [datum], částku 14 000 Kč od 1. 9. 2016, částku 15 000 Kč od 1. 9. 2019 a částku 8 000 Kč měsíčně od 1. 4. 2020. Odvolací soud při rozhodování zohlednil pokles příjmů žalobce od dubna 2020, kdy byla otci odebrána [funkce] licence. Při hodnocení výdělkových schopností matky/ žalované (zkrácený pracovní úvazek), poukázal na skutečnost, že rovněž otec z důvodu péče o nezletilého syna zkrátil pracovní úvazek na 75 % od 4. 9. 2017.

8. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 697, § 913 zák. č. 89/2012 Sb (dále též jen o. z.) a s odkazy na komentářovou literaturu a judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu uzavřel, že žalobce se bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti ve smyslu § 913 odst. 2 o. z., když k dočasnému odnětí licence došlo nezávisle na jeho vůli. Postavení [funkce] v životním situaci, v níž se žalobce nacházel, není ani na úvaze zaměstnavatele, ale je věcí kontroly [orgán]. Zaměstnavatel však [funkce] neumožňuje jiný výkon práce než funkci [funkce], přičemž v době pracovní neschopnosti/překážek v práci na straně zaměstnance je primární povinností zaměstnance usilovat o vyřešení konfliktů, které způsobily jeho postavení mimo službu. Výkon jiné práce je proto z těchto důvodů vyloučen. Odchod ze společnosti [právnická osoba]. by pro žalobce znamenal výraznou finanční ztrátu, v případě jeho opětovného zaměstnání u téže společnosti by přišel o část dosavadního příjmu z důvodu nezapočítání odpracovaných let u této společnosti. Při opětovném nástupu by měl postavení „nového“ zaměstnance bez zohlednění již odpracovaných let. Se zřetelem k těmto zjištěním soud prvního stupně konstatoval, že shledal oprávněnost úvahy žalobce setrvat u zaměstnavatele v době, kdy byl postaven mimo službu a kdy mu plynulo plnění pojistného/snížený příjem (ve výši cca 60 000 Kč měsíčně), neboť po odpadnutí dané překážky by mohl pokračovat v pracovním poměru bez krácení praxe, výsluh a příslušného služebního zařazení, a byl by tak dostatečně finančně zajištěn. Po uplynutí dvou let postavení mimo službu, kdy již došlo k ukončení výplaty pojistného plnění a žalobce tak byl zcela bez příjmu, již bylo možno od žalobce očekávat hledání nového zaměstnání pro zajištění základních životních potřeb. Bylo tak věcí žalobce, jak zváží riziko dalšího trvání překážek oproti možnosti zachování stávajícího zaměstnání a výhod z nich plynoucích. Soud prvního stupně současně nepřisvědčil argumentaci žalované, že by snížení výživného bylo v rozporu s dobrými mravy pro chování žalobce, neboť žalovanou tvrzené incidenty nebyly v rámci přestupkového řízení prokázány. Napětí mezi manžely je přitom oboustranné, jak ostatně vyplynulo i v rámci opatrovnického řízení. Nepřisvědčil však ani námitce žalobce založené na tvrzení, že se žalovaná snaží bezpracně získat na žalobci plnění, kterého by mohla dosáhnout svým úsilím. Žalovaná se snažila finanční prostředky zajistit vlastní výdělečnou činností, je zaměstnána, má pravidelný příjem. Skutečnost, že pracuje na zkrácený úvazek, odpovídá potřebě péče o nezletilé dítě. Byť standard bydlení není u účastníků srovnatelný, považoval obvodní soud za podstatné, že v tomto směru se poměry účastníků oproti době, v níž uzavírají-li smír, nezměnily. Náklady žalovaného na služby spojené s užíváním domu sice vzrostly od roku 2020 na dvojnásobek, naopak u žalované náklady na služby spojené s bydlením výrazně nestouply, čelila však výrazně nižšímu příjmu, za situace, kdy jí žalobce opakovaně v několika obdobích neplatil výživné. V době covidové pandemie žalovaná dosahovala prakticky shodného příjmu jako v době uzavření smíru, kdy byla na rodičovské dovolené, její příjem ze zaměstnání vzrostl až od června 2021, a to na částku necelých 25 000 Kč, příjem žalobce z „nemocenské“ činil v té době 63 000 Kč (v závislosti na kurzu GBP vůči CZK). Příjem žalované ze zaměstnání byl zhruba ve výši 40 % příjmů žalobce z jeho nemocenské. Pokles příjmů žalobce tak představoval relativně trvalou změnu poměrů, neboť trval po dobu více než dvou let a tento pokles souvisel s jeho postavením mimo službu po dobu existence stresových faktorů, které tvořily překážku pro výkon jeho profese. Soud prvního stupně konstatoval, že i při vědomí, že řízení o stanovení výživného není účetním sporem, při hodnocení poměrů zohlednil celkovou životní úroveň manželů, vyšel při rozhodnutí primárně z posouzení příjmu a měsíčních výdajů, neboť celkové majetkové poměry a způsob života manželů se oproti době uzavření dohody o výživném výrazně nezměnily. V důsledku pandemie covid-19 došlo na straně žalované k výraznému poklesu příjmu, který nebyl jen krátkodobý, a to na úroveň příjmu v době uzavření dohody o výši výživného, kdy pobírala pouze rodičovský příspěvek. Ke zlepšení jejích výdajů v celkové majetkové situaci došlo až od června 2021, kdy se obnovil standardní provoz v jejím zaměstnání a dosahovala příjmu 24 285 Kč, v roce 2022 pak v průměru 25 647 Kč. Výživné nerozvedené manželky tak snížil od 1. 7. 2021 z důvodů spočívajících primárně ve zlepšení příjmových poměrů žalované, a to z částky 14 500 Kč měsíčně na částku 10 000 Kč měsíčně, což představuje snížení cca o 30 %. Současně soud prvního stupně konstatoval, že v době od dubna 2020 do konce června 2021 nedošlo na straně žalobce ani žalované k takové změně jejich poměrů, která by odůvodňovala změnu/snížení výživného. Uvedl, že k výpadkům příjmu na straně žalobce od května 2022 nepřihlédl, jednak pro relativně dočasný výpadek (4,5 měsíce) jednak proto, že bylo věcí žalobce, zda upřednostní možnost setrvání u stávajícího zaměstnavatele či zda bude vykonávat jinou výdělečnou činnost. Z tohoto důvodu zamítl návrh žalobce na snížení výživného za dobu od května 2022 do 14. 9. 2022.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozsah a výši nákladů v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku specifikoval.

10. Rozsudek napadla ve vyhovujícím výroku (výrok I) žalovaná včas podaným odvoláním, které založila na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. d), e), g), o. s. ř. K uplatněným odvolacím důvodům uvedla, že při určení výživného je třeba vzít v potaz celkovou životní úroveň účastníků. Ode dne 1. 7. 2021 však nedošlo k tak zásadní změně, respektive k výraznému zvýšení životní úrovně žalované, stejně tak nedošlo ke snížení životní úrovně žalobce, aby tyto změny odůvodňovaly snížení výživného. Poukázala na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 4. 2022, č. j. [spisová značka], který se týkal opatrovnické věci a jemuž ohledně závěrů týkajících se majetkových poměrů a životní úrovně účastníků nebylo Ústavním soudem ničeho vytknuto. U žalované sice od 1. 6. 2021 došlo ke zvýšení příjmů, nicméně její celková životní úroveň se nezměnila, respektive nebylo prokázáno, že se tak stalo. Žalobcem dokládaný příjem zjevně neodpovídá jeho celkovému životnímu stylu a výdajům, které má. Vyjádřila zároveň nesouhlas s vyjádřením zaměstnavatele žalobce, společnosti [právnická osoba]., z něhož soud prvního stupně dovodil, že výkon jiné práce než [funkce] byl u žalobce vyloučen (odkaz na bod 64 přezkoumávaného rozsudku). Doložená konkurenční doložka totiž nevylučuje, že by žalobce nemohl vykonávat jinou, zcela nesouvisející práci s činností [funkce] (například i z domova) a nevyplývá to ani z přípisu zaměstnavatele. Žalobce si zjevně mohl najít i práci na zkrácený úvazek či s flexibilní pracovní dobou, která by nijak ohrozila jeho postavení v [právnická osoba]. Podstatné je, že se o to vůbec nesnažil, respektive, že se vůbec nesnažil od zaměstnavatele získat souhlas. Naopak se žalovaná ztotožňovala se závěry soudu prvního stupně ohledně nevěrohodnosti tvrzení žalobce týkající se půjček či finančního vyčerpání, když otálel se žalobou téměř dva roky, stejně tak se závěrem soudu prvního stupně, že celková životní úroveň žalobce byla a je výrazně vyšší než žalované. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

11. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, §212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Změnu dříve stanoveného výživného odůvodňuje jen podstatná změna poměrů, které byly podkladem pro původní rozhodnutí o výživném.

14. V souzené věci bylo mezi účastníky řízení sporné, zda došlo u žalobce k takové změně poměrů v jeho výdělkových schopnostech a možnostech, případně majetkových poměrech, které by odůvodňovaly snížení výživného.

15. Soud prvního stupně k těmto rozhodným skutečnostem provedl účastníky nabízené důkazy, kterým odpovídá závěr soudu prvního stupně, že na straně žalobce došlo oproti době, kdy byl schválen smír, k postupnému poklesu příjmů od roku 2018 o cca 1/3, od května 2020 pak o cca 60 %, žalovaná v době „covidové“ dosahovala shodného příjmu jako v době, kdy účastníci uzavřeli smír o výživném manželky, a od června 2021 její příjem ze zaměstnání vzrostl na částku 25 000 Kč. Současně soud prvního stupně vzal za prokázané, že majetkové poměry účastníků řízení od prvotní úpravy výživného nedoznaly zásadní změny. I přes konstataci prvostupňového soudu, že pokles příjmu žalobce představoval relativně trvalou změnu poměrů (aniž by se bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání), následně soud učinil závěr, že v období od dubna 2020 do konce června 2021 nedošlo na straně žalobce a žalované k takové změně poměrů životní úrovně, která by odůvodňovala změnu/snížení výživného, a výživné snížil až počínaje dne 1.7.2021 s odůvodněním že „na straně žalované došlo ke zlepšení jejích výdělkových poměrů“.

16. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů přijatých soudem prvního stupně, včetně zjištění, že z hlediska standardu bydlení účastníků nedošlo v jejich poměrech, oproti době, v níž uzavírali smír, k žádné změně. Obrana žalované založená na tvrzení „že dokládaný příjem žalobce neodpovídá jeho celkovému životnímu stylu“ nemá podklad v obsahu spisu (oproti zjištění o snížení příjmů žalobce), a zůstala tak v řízení osamocena, tedy provedenými důkazy nepodpořena. Odvolací soud se naopak ztotožňuje se závěrem soudem prvního stupně, dovodil-li, že u žalobce nejde o situaci, kdy by se bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, a v tomto směru poukazuje na odůvodnění rozsudku v bodu 65.

17. Odvolací soud vázán rozsahem podaného odvolání, kdy rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával toliko z podnětu odvolání žalované ve vyhovujícím výroku, uzavřel, že odvolací argumentace není způsobilá zvrátit věcnou správnost přezkoumávaného výroku, proto rozsudek podle § 219 o.s.ř. ve vyhovujícím výroku jako věcně správný potvrdil včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. výkladem a contrario, neboť v této fázi řízení procesně úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.