o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 204/2020-139,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď z nájmu bytu [číslo] o velikosti 3+1, na adrese [adresa], ze dne [datum], která byla dána žalovaným žalobkyni, je neoprávněná (I), ustanovené právní zástupkyni žalobkyně přiznal odměnu za zastupování ve výši [částka] (II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení neoprávněnosti výpovědi, kterou obdržela od žalovaného, přičemž uvedla, že původní nájemce předmětného bytu byl její otec [jméno] [příjmení], který zemřel. Po smrti tohoto nájemce žalobkyně požádala o přechod práva nájmu k předmětnému bytu s tím, že s tímto vedla v daném bytě společnou domácnost, avšak žalovaný této její žádosti nevyhověl. Následně žalovaný v postavení žalobce podal proti žalobkyni v postavení žalované a proti jejímu manželovi žalobu na vyklizení předmětného bytu, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 284/2019. Toto řízení bylo však zastaveno pro zpětvzetí žaloby ze strany žalovaného v procesním postavení žalobce. Žalobkyně dále uvedla, že z titulu dědictví po zemřelém otci jí a její sestře [jméno] [příjmení] vznikl společný nájem předmětného bytu. Sestra žalobkyně [příjmení]. [příjmení] však o dědictví po otci neprojevila žádný zájem a tohoto se zřekla. Žalovaný posléze žalobkyni i její sestře doručil výpověď z nájmu bytu bez udání důvodu. Žalobkyně však má za to, že tato výpověď je neoprávněná, neboť žalovaný se o skutečnosti, že žalobkyně je dědičkou po původním nájemci předmětného bytu, dozvěděl nejpozději dne [datum], a to v rámci řízení o vyklizení předmětného bytu. Uvedla dále, že nemá za to, že by uvedenou žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi musela podávat i její sestra, popřípadě, aby tato vystupovala jako účastník na straně žalované. Zdůraznila nepříznivou sociální a finanční situaci celé rodiny, včetně vážné nemoci manžela a syna s tím, že rodina nemá jinou možnost bydlení než v předmětném bytě.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Vznesl námitku nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně s poukazem na § 2271 občanského zákoníku, a to z důvodu, že v rámci dědického řízení společně s žalobkyní jako dědička vystupovala i její sestra [jméno] [příjmení]. Účastnicemi daného řízení by tak měly být obě dvě, sestra žalobkyně minimálně jako účastník na straně žalované. Žalovaný též zdůraznil, že skutečnost, kdo je dědicem po původním zemřelém nájemci předmětného bytu, se dozvěděl až z e-mailu žalobkyně ze dne [datum]. Do té doby o uvedené skutečnosti nevěděl, nedozvěděl se o ní ani v rámci řízení o vyklizení předmětného bytu. Pokud pak jde o výpověď jako takovou, vychází z toho, že tato je po formální stránce perfektní, je určitá, obsahuje i odkaz na příslušná zákonná ustanovení a poučení o možnosti podat proti ní námitky, eventuálně žalobu.

4. Soud prvního stupně nejprve o předmětu sporu rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 204/2020-38, a to tak, že určil, že výpověď z nájmu specifikovaného bytu daná žalovaným žalobkyni je neoprávněná, rozhodl též o odměně ustanovené právní zástupkyně žalobkyně a o povinnosti žalovaného zaplatit státu náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Předně uvedl, že jde-li o námitku žalovaného stran nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně, že tato není důvodná. Konstatoval, že každý ze společných nájemců, kteří nejsou manžely, je oprávněn domáhat se samostatně přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu ve smyslu § 2290 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný ode dne [datum] (dále jen„ o. z.“), a to bez ohledu na procesní aktivitu dalších společných nájemců. Další společní nájemci tak nemusí být účastníky řízení o žalobě dle § 2290 o. z., tedy ani na straně žalobce, ani na straně žalované. Pokud pak soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný výpověď z nájmu předmětného bytu žalobkyni a její sestře [jméno] [příjmení] nepodal v zákonné tříměsíční prekluzivní lhůtě dle § [číslo] odst. 1 o. z, odvolací soud naopak uzavřel, že tomu tak není. Nepřisvědčil totiž závěrům soudu prvního stupně, že mu všechny tři kumulativní podmínky pro podání výpovědi bez uvedení důvodu byly známy již v únoru 2020. Naopak uzavřel, že to, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost, se dozvěděl až dne [datum], proto, byla-li posléze výpověď ze dne [datum] z nájmu předmětného bytu doručena žalobkyni a její sestře [jméno] [příjmení] dne [datum], byla žalovaným doručena v tříměsíční prekluzivní lhůtě dle § 2283 odst. 1 o. z. Soudu prvního stupně tak následně uložil, aby se zabýval oprávněností předmětné výpovědi, neboť přezkoumání oprávněnosti je namístě, byť se jedná o výpověď bez udání důvodu. Uložil mu též, aby neopomenul, že přezkum oprávněnosti výpovědi v sobě zahrnuje i to, zda výpověď není zdánlivá či neplatná, a to zejména i z důvodu, že je popřípadě v rozporu s dobrými mravy, neboť neplatnost výpovědi pro rozpor s dobrými mravy dle právní úpravy počínaje [datum] posuzuje soud v rámci své úvahy o neplatnosti a k takové neplatnosti právního jednání přihlédne i bez návrhu, avšak právně významné budou jen ty skutečnosti, které tu byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel výpověď doručil. Okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze totiž při právním posouzení zohledňovat.

5. Vázán shora uvedeným závazným právním názorem soudu odvolacího soud prvního stupně po doplněném dokazování po skutkové stránce uzavřel, že původním nájemcem předmětného bytu byl otec žalobkyně [jméno] [příjmení], který dne [datum] zemřel. Zkonstatoval dále, že žalobkyně se nestala nájemcem předmětného bytu, neboť nesplnila podmínky § 2279 o. z., nežila totiž s původním nájemcem bytu - se svým otcem [jméno] [příjmení] v předmětném bytě ke dni jeho smrti. Uvedenou skutečnost vzal za prokázanou jednak na podkladě řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 284/2019 a dále rovněž z výslechů svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení]. Výpověď ze dne [datum] danou žalovaným žalobkyni a její sestře [jméno] [příjmení] pak zhodnotil tak, že tato byla učiněna písemně, byla zachována zákonná lhůta pro její podání, obsahovala poučení o možnosti podat proti výpovědi k soudu námitky, uzavřel tedy, že po formální stránce je výpověď z nájmu předmětného bytu ve smyslu závazného právního názoru soudu odvolacího platné právní jednání. Dále z provedeného dokazování dovodil, že již v minulosti žalobkyně žádala o přidělení nájemního bytu z důvodu vážného zdravotního stavu manžela a syna, přičemž žalovaný žalobkyni nabídl k případnému uzavření nájemní smlouvy byt o velikosti 3+1, o výměře 85,95 m², druhé kategorie, nacházející se v přízemí domu [adresa] ulice [ulice], [obec a číslo]. Tuto nabídku však žalobkyně odmítla, jednak z důvodu vytápění bytu a dále z důvodu vadné podlahové krytiny. Následně i druhou nabídku za účelem případného uzavření nájemní smlouvy poskytnutou Magistrátem hlavního města Prahy, týkající se bytu o velikosti 3+1, o výměře 79,29 m², první kategorie, nacházející se v pátém patře domu [adresa] ulice [ulice], [obec a číslo], žalobkyně rovněž odmítla. V tu dobu totiž manžela žalobkyně čekala další operace páteře a následná tříměsíční rekonvalescence se značným omezením pohybu, žalobkyně proto nebyla schopna v dané době absolvovat případné stěhování do jiné části [obec], když v [obec a číslo] má většinu blízkých příbuzných, zejména rodiče. Žalobkyně tak v souvislosti s tím, že odmítla nabídky bytů pro případ uzavření nájemní smlouvy, byla vyřazena ze seznamu žadatelů o nájem obecního bytu. Soud prvního stupně rovněž vyšel z toho, že manžel žalobkyně je vážně zdravotně postižen, stejně tak i syn žalobkyně, žalobkyně pobírá příspěvek na péči o manžela, neboť ten není schopen zvládat šest základních životních potřeb a byl mu přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem„ ZTP“. Žalobkyně a její rodina též dlouhodobě pobíral příspěvek na živobytí, popřípadě doplatek na bydlení.

6. Následně se tak soud prvního stupně zabýval tím, zda výpověď daná žalovaným žalobkyni, která je po formální stránce bezvadná a byla podána v zákonné prekluzivní lhůtě ve smyslu § 2283 odst. 1 občanského zákoníku, je či není, s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v závažném zdravotním stavu manžela a syna žalobkyně, v rozporu s dobrými mravy. Poté uzavřel, že zdravotní stav, jak manžela žalobkyně, tak jejího syna, je nepříznivý, přičemž manžel žalobkyně je držitelem průkazu ZTP natrvalo, i syn žalobkyně je dlouhodobě v nepříznivém zdravotním stavu. Zkonstatoval též, že rodině byl přiznán příspěvek na bydlení, rovněž příspěvek na péči, přičemž celková situace rodiny není dobrá, jak pro nepříznivý zdravotní stav manžela žalobkyně a jejího syna, tak i z hlediska finančního. Zohlednil dále, že všechny tyto skutečnosti byly v době podání výpovědi žalovaným žalobkyni známy, přičemž pak žalovaný jako veřejnoprávní korporace, jež má, kromě jiného, povinnost zajišťovat a umožňovat bydlení občanům ve svém obvodu, se měl individuálně zabývat tím, zda pro ukončení nájmu, který žalobkyně zdědila, jsou skutečně dány důvody či nikoliv. Žalovaný měl totiž s ohledem na všechny okolnosti daného případu zvažovat, zda není na místě jiné řešení než ukončení nájmu předmětného bytu a pouze tak automaticky neaplikovat jím přijatá pravidla, a to s přihlédnutím k tomu, jaké jsou důvody ukončení nájmu. Žalovaný totiž věděl o nepříznivé rodinné situaci žalobkyně, a to rovněž z minula v souvislosti s jejími opakovanými žádostmi o přidělení nájemního bytu, když tuto situaci žalobkyně ani její rodina nijak svým jednáním nezapříčinili, ale je objektivně dána s ohledem na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav manžela žalobkyně a jejího syna. Měl rovněž zohlednit, že i přes tuto složitou rodinnou situaci žalobkyně hradí nájemné a zálohy na služby za užívání předmětného bytu, není u ní evidován žádný dluh. S poukazem na shora uvedené proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď nájmu předmětného bytu byla žalovaným dána v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 o. z., je proto neplatná, a proto žalobě vyhověl.

7. Nad rámec soud prvního stupně zkonstatoval, že nepřihlížel k procesní obraně žalovaného, a to že žalobkyně opakovaně odmítala nabídku žalovaného na získání nájemního bydlení. K tomuto jednání mezi účastníky totiž došlo více jak deset let před podáním výpovědi žalovaným žalobkyni z předmětného bytu, tyto skutečnosti proto pro rozhodování o dání výpovědi nemohly být podstatné a rozhodující, když nadto jeden z bytů žalobkyně musela odmítnout z důvodu zdravotního stavu manžela, druhý pak z důvodu, že v době, kdy by k uzavření nového nájemního vztahu došlo, žalobkyně toto nemohla uskutečnit, neboť její manžel se měl zakrátko podrobit vážné operaci páteře s následnou několikaměsíční rehabilitací. Nadto takto nabízené nájemní bydlení se nacházelo namísto obvodu [obec a číslo] na opačném konci [obec], což by rovněž žalobkyni s ohledem na nutnou péči o svého manžela syna a také svoji babičku, bydlící v obvodu [obec a číslo], činilo nemalé potíže.

8. Výrok o odměně právní zástupkyně za zastupování žalobkyně soud prvního stupně blíže neodůvodnil, celkovou výši odměny [částka], pak odůvodnil § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 12a vyhlášky č. 177/1996 Sb.

9. Povinnost žalovaného uhradit státu náhradu nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyně odůvodnil § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

10. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky opakovaně nerozhodl.

11. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalovaný. Soudu prvního stupně předně vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž nebylo přihlédnuto k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nevěnoval dostatečnou pozornost označeným důkazům a v rámci napadeného rozsudku není skutkový stav popsán v plné šíři, jak odpovídá provedeným důkazům. Pokud totiž soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná žalovaným žalobkyni je neoprávněná, tedy neplatná, byť byla doručena včas a měla veškeré podstatné náležitosti, přičemž se jednalo o výpověď, kterou má žalovaný jako pronajímatel právo dát nájemci ze zákona i bez uvedení důvodu dle § 2283 odst. 1 o. z., jediným důvodem k neoprávněnosti bylo uplatnění korektivu dobrých mravů. Žalovaný však má za to, že v konkrétním daném případě je uplatnění tohoto korektivu dobrých mravů v rozporu s platnými právními předpisy a jejich ustáleným judikatorním výkladem. Předně soud prvního stupně opomněl, že dobrých mravů se nemůže dovolávat ten, kdo je ve stejné věci sám porušuje. V tomto smyslu nepřihlédl k výsledkům obsáhlého dokazování a těmto nevěnoval dostatečnou pozornost. Jedinou výtkou žalovaného, směřující k závěru, že tento jednal v rozporu s dobrými mravy je to, že dle soudu prvního stupně se měl více individuálně zabývat tím, zda pro ukončení nájmu žalobkyně jsou skutečně dány důvody. Soud prvního stupně však zcela pominul, že na podkladě rozsáhle provedeného dokazování tato šetření žalovaný učinil. Zcela přehlédl, že žalobkyně před podáním předmětné výpovědi uvedla žalovaného v omyl, a to předložením podvrženého čestného prohlášení, dle něhož prohlásila, že žila ve společné domácnosti v předmětném bytě ke dni úmrtí svého otce – původního nájemce. Od těchto zjištěných skutečností však soud prvního stupně zcela odhlédl a již dále jim žádnou pozornost nevěnoval. Zcela tak pominul, že neplatnost pro rozpor s dobrými mravy je výjimečným institutem, prolamujícím jistotu, že kdo vykonává své právo, které mu přiznává zákon, nemůže zákon porušovat, přičemž k uplatnění tohoto korektivu se vyžaduje přímé zavinění ve smyslu toho, že daný úkon je činěn, nikoliv pro výkon práva samotného, ale pro chtěné způsobení újmy. Tímto způsobem a v tomto smyslu však zjištěné skutkové závěry soud prvního stupně vůbec neposuzoval. Připomněl, že předmětné výpovědi předcházel spor o vyklizení bytu, neboť žalovaný neuznal žalobkyní tvrzený přechod práva nájmu po zemřelém původním nájemci. Pominul, že v tomto smyslu žalobkyně předložila tři podpisy sousedů z domu, kdy v rámci čestného prohlášení sama tvrdila, že se zemřelým původním nájemcem, svým otcem žila ke dni jeho smrti ve společné domácnosti. Žalovaný však zjistil šetřením, že tato tvrzení neodpovídají realitě. V době rozhodné totiž žalobkyně v bytě se svým otcem nežila, naopak vedla svoji domácnost v rodinném domku v [obec] [část obce]. Žalovaný proto dospěl k závěru, že žalobkyně jej uvedeným postupem a svým tvrzením vědomě uvedla v omyl. Přechod nájmu proto neuznal, posléze však zjistil, že nájem předmětného bytu na žalobkyni přešel jako na dědičku původního nájemce. Následně se však i tento nájem rozhodl ukončit, a to ze tří důvodů. Žalobkyně ke dni úmrtí původního nájemce - svého otce i se svojí rodinou v daném bytě nebydlela, žila jinde, neexistuje proto sociální důvod, aby měla předmětný byt v nájmu jako nový nájemce. Za další, svým postupem žalobkyně žalovaného uvedla vědomě v omyl ve snaze získat přednostní přístup k obecnímu bytu a nízkému nájemnému. V neposlední řadě v minulosti žalobkyně opakovaně z různých důvodů odmítla nabídku možnosti uzavřít nájemní vztah k obecnímu bytu, byla proto dle schválených pravidel z pořadníku zájemců o obecní byty vyřazena. Závěry soudu prvního stupně, že to byl tedy žalovaný, který porušil dobré mravy tím, že se nevěnoval individuálním okolnostem případu žalobkyně, v důsledku čehož jeho právní jednání má stíhat neplatnost, tak není odpovídající. Soud prvního stupně totiž dostatečně nevěnoval pozornost čestnému prohlášení žalobkyně na žádosti o uznání přechodu práva nájmu ze dne [datum]. Byť spisem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 284/2019, a to jeho podstatným obsahem, provedl důkaz, tomuto čestnému prohlášení se vůbec nevěnuje a nevyvozuje z něj ani žádné závěry. Navrhl proto, aby odvolací soud tento důkaz zopakoval. Je evidentní, že toto čestné prohlášení ze strany žalobkyně mělo žalovaného uvést v omyl. Z, v řízení provedených důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, mimo jiné [jméno] [příjmení], totiž vyplynulo, že původní nájemce - otec žalobkyně žil po smrti své ženy v předmětném bytě sám, ačkoliv trpěl těžkou nemocí, která jej omezovala. I svědkyně [jméno] [příjmení] potvrdila, že ačkoliv v předmětném domě, kde se nachází předmětný byt, bydlí 25 let, žalobkyně s panem [příjmení] nebydlela, v tomto bytě bydlí až poslední dva roky, do té doby v bytě bydlel pan [příjmení], původně ještě se svojí manželkou. Nepravdivými skutečnostmi, jimiž se žalobkyně vědomě snažila žalovaného uvést v omyl ve snaze dostat se k nájmu obecního bytu, tak nepochybně porušila dobré mravy, přičemž jejím jednáním patrně byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. V tomto kontextu je tedy zcela nesprávné uplatnit korektiv dobrých mravů na jednání, ke kterému žalovaného výslovně opravňuje zákon, tj. podat v prekluzivní tříměsíční lhůtě dědici nájemce výpověď z nájmu bytu bez udání důvodu. Jestliže pak rozpornost s dobrými mravy je v daném případě spojována výhradně se zdravotním stavem členů rodiny žalobkyně, nezbude než konstatovat, že dle napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně lze uzavřít, že pro konstatování neplatnosti jednání pro rozpor s dobrými mravy postačí, je-li jeho adresát objektivně nemocný. Takto však korektiv dobrých mravů konstituován a nastaven není. Žalovaný má proto za to, že soud prvního stupně korektiv dobrých mravů neaplikoval správně. Tento totiž předpokládá vědomé zneužití práva tím, kdo by, jinak byl oprávněným, s cílem způsobit újmu druhé straně vztahu. Pro uvedený závěr se vyžaduje dle ustálené judikatury nejen zavinění, ale i úmysl, a to dokonce úmysl přímý. Nejde tedy o odpovědnost objektivní jako pro případ porušení smlouvy, či odpovědnost za nedbalé zavinění jako v případě porušení právního předpisu, ale nad rámec pouhého srozumění se způsobenou újmu se vyžaduje její chtěné způsobení. Napadený rozsudek soudu prvního stupně se však otázce kvality zavinění nevěnuje vůbec. Soud prvního stupně dospěl pouze k závěru, že žalovaný jako pronajímatel nevěnoval dostatečnou pozornost individuálním aspektům případu, což však neodpovídá požadavku na vědomé a chtěné zneužití práva, kdy jeho vykonavatel jedná proto, aby právo zneužil a adresátovi způsobil újmu, nikoliv proto, aby sledoval právem zamýšlený cíl jednání. V podstatě se zde jedná o nedbalost, nikoliv o úmysl. V řízení nebyl prokázán jakýkoliv důvod, pro který by žalovaný měl na žalobkyni útočit, působit jí chtěnou újmu a ztěžovat život. Nebylo pak ani prokázáno, že by sledovaným cílem žalovaného nebylo ukončit nájem k bytu a uvolnit jej pro jiného nájemce, neboť sama žalobkyně tvrdí, že žalovaný měl v úmyslu předmětný byt uvolnit pro jiného nájemce, což je nepochybně legitimní úvaha pronajímatele, vylučující přímý úmysl způsobit žalobkyni újmu. Žalovaný obvykle využívá práva ukončit nájem dědici, který v bytě nežil, neboť není v jeho zájmu, aby se touto, z pohledu obecního bytového fondu nesystémovou cestou, vydával. Výjimky činí jen tam, kde je to důvodné. Pro případ žalobkyně však bylo vyhodnoceno, že tomu tak není. Žalobkyně se svou rodinou zhruba deset roků soustavně realizovala svou bytovou potřebu na území jiné obce (městské části) a v bytě nežila ani ke dni smrti nájemce, jak bylo prokázáno. Schválení předmětné výpovědi radou Městské části [obec a číslo] a jejímu podání a odeslání tedy předcházelo důkladné šetření. Z tohoto pak jednoznačně vyplynulo, že rodina žalobkyně ke dni smrti nájemce v bytě nebydlela, tou dobou žila již zhruba deset let mimo městskou část, žalobkyně se snažila zfalšovaným čestným prohlášením, k němuž získala i tři podpisy sousedů, kteří nebyli srozuměni s jeho obsahem, žalovaného uvést v omyl ohledně užívání bytu a v minulosti již třikrát odmítla nabídku obecního bytu, byla proto dle pravidel vyřazena z pořadníku. Protože tedy nebyly naplněny podmínky neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, neboť zde absentuje k tomu potřebná kvalita zavinění, a ani skutkový popis v rozsudku není adekvátní provedenému dokazování, neboť z tohoto je zřejmé, že žalovaná neopomenula individuální aspekty případu, ale naopak se jim precizně věnovala, je to naopak žalobkyně, která ve věci porušila dobré mravy dřív, než jí byla výpověď dána. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, včetně řízení odvolacího.

12. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že s tímto nesouhlasí. Nemá za to, že by v rámci odvolání uváděl na svoji obranu nové relevantní skutečnosti, pouze opakuje to, co již uváděl v průběhu řízení. Předně se snaží ve věci podsouvat skutečnosti z doby dávno minulé. Neakceptuje skutečnost, že dobré mravy je nutno posuzovat za situace pouze v době podání výpovědi z nájmu bytu. Nesouhlasí pak s tím, jakým způsobem ji žalovaný osočuje. Důrazně se ohrazuje proti tvrzení, že měla doložit zfalšované potvrzení svědků. Pokud totiž svědci posléze svoji výpověď změnili, není to ještě důkazem jakéhokoliv falšování ze strany žalobkyně. V celém řízení je patrná silná averze žalovaného vůči žalobkyni a zřejmý úmysl tuto očernit a uvádět vědomě nepravdivé skutečnosti. Žalovaný se dokonce uchyluje k vyhrožování žalobkyni trestními následky jejího jednání. Evidentně nesledoval výpovědí jen právní záměr věci. Opomíjí, že jako samosprávný orgán má povinnost činit, stejně tak jako má povinnost při svém jednání a úkonech co nejvíce šetřit práva občanů. Nikdy však tato práva žalobkyně nerespektoval. Zcela pominul, že žalobkyně se chová jako řádný nájemce. Vždy platila nájem, a to i po celou dobu dědického řízení. Prokázala tak dobrou víru, že je nájemcem bytu, respektive, že na ni nájem bytu přešel. Nadto je občanem městské části [obec a číslo] od svého dětství, zde si plní své povinnosti. Není tedy pro žalovaného rozhodně osobou náhodnou a neznámou, právě naopak. Žalobkyně pak i doložila zdravotní stav své rodiny a stav hmotné nouze, v níž se nachází. Její tvrzení v průběhu řízení jsou neměnná, ačkoliv žalovaný se snaží tvrdit opak. V minulosti žalovaný uvedl, že k podání výpovědi z nájmu bytu pro případ dědiců přistupuje vždy, nyní v rámci odvolání uvádí, že tak činí jen v odůvodněných případech. Taková zásadní změna tvrzení vypovídá o tom, že žalovaný si od počátku počíná tak, že to mělo za následek vydání napadeného rozsudku. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

13. Žalobkyně se osobně k odvolání žalovaného vyjádřila stran skutečností ohledně údajného podvržení čestného prohlášení o společné domácnosti s jejím otcem, k výslechům svědků a zdraví jejího zemřelého otce, jakož i k bytové otázce a k odmítnutí nabídky nájemních bytů před čtrnácti lety, k reálné vazbě na obec Městskou část [obec a číslo], včetně jednání žalovaného, jež je v rozporu s dobrými mravy.

14. Žalovaný se k replice žalobkyně vyjádřil tak, že na podaném odvolání trvá. Zdůraznil, že pro posouzení souladu jednání žalovaného s dobrými mravy je nepochybně vysoce relevantní bezprostředně mu předcházející právě zavrženíhodné jednání žalobkyně, jež se vědomým uváděním nepravd snažila žalovaného uvést v omyl a získat tak přechod nájmu bytu po zemřelém nájemci.

15. Žalobkyně se opakovaně vyjádřila tak, že zdůrazňuje-li žalovaný skutečnosti, týkající se řízení o vyklizení bytu, že s tímto řízením nesouvisí, nadto řízení bylo skončeno zpětvzetím žaloby ze strany žalovaného. Uvedla, že žádného zavrženíhodného jednání se vůči žalovanému nikdy nedopustila. Pouze se předmětnou žalobou domáhá tak, jak o tom byla poučena, její neoprávněnosti. Zdůraznila, že je to naopak žalovaný, který svoji averzi proti žalobkyni a její rodině stupňuje. Dokazuje tím své nelidské zacházení s lidmi s handicapem.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání podaného k tomu legitimovanou osobou napadený rozsudek (§ 212, § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že podané odvolání je opodstatněné.

17. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně, vázán závazným právním názorem soudu odvolacího, uzavřel, že ve sporu je dána věcná aktivní legitimace žalobkyně k podání předmětné žaloby, přičemž výpověď z nájmu předmětného bytu byla žalovaným žalobkyni podána v zákonné tříměsíční lhůtě, tj. poté, co se dozvěděl, že nájemce zemřel a že práva a povinnost nájmu na člena domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem či, kdo spravuje pozůstalost, a to ve smyslu § 2283 odst. 1 o. z. Jestliže se ale posléze zabýval tím, zda předmětná výpověď z nájmu bytu je či není neplatná pro rozpor s dobrými mravy a posléze uzavřel, že žalovaný při podání výpovědi z nájmu předmětného bytu žalobkyni korektiv dobrých mravů porušil, a proto je předmětná výpověď v rozporu s dobrými mravy, tedy neplatná, s tímto závěrem odvolací soud zásadně nesouhlasí. Lze totiž plně přisvědčit odvolacím námitkám žalovaného, že dobrých mravů se může dovolávat pouze ten, kdo je ve stejné věci neporušuje sám. V tomto smyslu totiž soud prvního stupně nepřihlédl k výsledkům obsáhlého dokazování stran skutečnosti, že to byla žalobkyně, která po smrti nájemce předmětného bytu [jméno] [příjmení], jejího otce, tvrdila, že v době smrti tohoto nájemce s tímto žila společně se svojí rodinou ve společné domácnosti. Tato její tvrzení, včetně čestného prohlášení v tomto smyslu, totiž byla vyvrácena výslechy svědků, zejména pak svědka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [jméno]. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně v souvislosti s žádostí o přechod práva nájmu předmětného bytu po zemřelém nájemci nepravdivým tvrzením o tom, že s tímto v době jeho smrti vedla společnou domácnost, nepochybně žalovaného uvedla v omyl. Plyne tedy jednoznačný závěr, že byť žalobkyně podmínky přechodu práva nájmu bytu po zemřelém nájemci nesplnila, nepravdivě uváděla, že se zemřelým nájemcem v předmětném bytě bydlela. Tvrzení žalobkyně o tom, že totiž v předmětnou dobu pobývala v rodinném domku v [obec] - [část obce], kde se dlouhodobě starala o svoji, v tu dobu již nemohoucí babičku v pokročilém věku, zásadně odporují tomu, aby současně mohla se svojí rodinou, tedy zdravotně postiženým manželem a synem, žít ve společné domácnosti se zemřelým nájemcem [jméno] [příjmení], tedy svým otcem. Nadto z provedeného dokazování vyplynulo, že pokud jde o nájemce předmětného bytu pana [jméno] [příjmení], ten zemřel dne [datum], babička žalobkyně, o níž se žalobkyně, jak sama tvrdí, do poslední chvíle, tedy do její smrti starala, neboť byla zcela nepohyblivá a odkázaná na celodenní péči, zemřela dne [datum]. Je tak zřejmé, jak plyne i z vyjádření žalobkyně, že se do předmětného bytu po zemřelém nájemci nastěhovala společně s rodinou až po smrti její babičky, tedy v průběhu července 2020. Jestliže tedy za této situace následně poté, kdy žalovaný zjistil skutečnosti v tom smyslu, že žalobkyně nesplnila podmínky přechodu práva nájmu bytu, avšak právo nájmu předmětného bytu po původním nájemci zdědila, využil zákonné ustanovení § 2283 odst. 1 o. z. k podání výpovědi z nájmu tohoto bytu bez uvedení důvodu, nutno uzavřít, že tímto postupem nejde o zakázané chování žalovaného, nýbrž o výkon práva, jež mu přiznává zákon. Právu žalovaného takovou výpověď bez uvedení důvodu podat, pak odpovídá povinnosti, v daném případě žalobkyně, takovou výpověď bez uvedení důvodu strpět. Jestliže tedy jde za této situace o namítání neplatnosti, respektive oprávněnosti takto podané výpovědi pro rozpor s dobrými mravy, nutno připomenout, že jde o zcela mimořádný institut prolamující jistotu oprávněnosti chování dle zákona, který z uvedeného důvodu předpokládá vědomé zneužití práva tím, které by jinak bylo oprávněné, s cílem způsobit újmu druhé straně vztahu. Lze tak přisvědčit plně žalovanému, že dle ustálené judikatury se zde vyžaduje nejen zavinění, ale i úmysl, a to dokonce úmysl přímý (dolus directus). Nejedná se tak o odpovědnost za zavinění nedbalé, ale nad rámec pouhého srozumění se způsobenou újmou se zde vyžaduje její chtěné způsobení. Jednání má tedy jiný cíl než realizaci práva, které je pro jednajícího bez významu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Účelem takového práva totiž není právo vykonat, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou, zůstává pro něho zcela vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Výkon práva je ve skutečnosti toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného. Z tohoto pohledu se však porušením korektivu dobrých mravů ze strany žalovaného soud prvního stupně vůbec nezabýval. Nelze uzavřít, že předmětná výpověď z nájmu bytu daná žalovaným žalobkyni má prvky nemravného jednání. Uzavřel-li totiž soud prvního stupně, že předmětná výpověď z nájmu bytu je neoprávněná pouze proto, že žalovaný, jako pronajímatel a veřejnoprávní korporace, dostatečně nevěnoval pozornost individuálním aspektům dané věci, tento závěr není správný. Lze totiž přisvědčit žalovanému, že tato skutečnost neodpovídá požadavku na vědomé a chtěné zneužití práva, kdy jeho vykonavatel jedná jen proto, aby dané právo zneužil a adresátovi tohoto právního jednání způsobil újmu, nikoliv proto, aby jím sledoval právem zamýšlený cíl jednání. Žádný přímý ani nepřímý úmysl způsobit žalovaným újmu žalobkyni totiž, nejenže soud prvního stupně nezjistil, ale tento nebyl v průběhu řízení ani prokázán. Cílem žalovaného v dané věci bylo využít zákonného ustanovení (§ 2283 odst. 1 o. z.) a posléze předmětný byt po smrti jeho původního nájemce uvolnit pro nájemce jiného, což je zcela nepochybně legitimní cíl pronajímatele, avšak vylučující přímý úmysl způsobit újmu právě žalobkyni. Nadto v době doručení předmětné výpovědi je zjevné a bylo prokázáno, že žalovaný jako městská část a pronajímatel předmětného bytu bezprostředně předtím seznal skutečnosti o tom, že jej žalobkyně vědomě uvedla v omyl ohledně přechodu práva nájmu předmětného bytu po zemřelém nájemci tím, že s ním měla žít ke dni jeho smrti ve společné domácnosti, ač tomu tak nebylo, dále bylo žalovanému zcela zjevné, že v tu dobu žalobkyně, včetně její rodiny, žila v jiném místě, nikoliv v předmětném bytě, neboť, jak v řízení vyplynulo, žalobkyně se po smrti nájemce ještě více jak rok starala o svoji nemocnou babičku, která vyžadovala celodenní péči a rovněž se starala o svého nemocného manžela, popřípadě syna, tedy je zjevné, že zde v době doručení předmětné výpovědi nebyl žádný sociální důvod pro to, aby předmětný byt žalobkyně se svojí rodinou měla v nájmu jako nový nájemce. Nadto šetřením ohledně žalobkyně v souvislosti s jím tvrzeným přechodem práva nájmu předmětného bytu žalovanému byly známy i skutečnosti z minula, a to že byla vyřazena z pořadníku zájemců o nájemní – obecní byty, neboť celkem třikrát z různých důvodů nabídku obecního bytu odmítla. Tyto všechny skutečnosti tak byly objektivně žalovanému v době doručení výpovědi žalobkyni známy, neboť tu byly objektivně dány a jsou tak právně významné proto, zda předmětná výpověď, daná žalovaným žalobkyni, je či není, v rozporu s dobrými mravy. Ke všem těmto skutečnostem, byť v řízení jednoznačně vyplynuly a byly prokázány, však soud prvního stupně nepřihlédl a dále je vůbec nehodnotil. Žalovanému jako veřejné korporaci pouze vytkl, že dostatečně citlivě nepřihlédl k rodinné situaci žalobkyně, která v minulosti opakovaně žádala o přidělení bytu z důvodu bytové tísně, přičemž manžel i syn žalobkyně vykazují dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, žalobkyně však přesto v těchto těžkých podmínkách řádně hradí nájemné a zálohy na služby za užívání předmětného bytu. Soud prvního stupně tak de facto žalovanému pouze vytkl, že ohledně dání výpovědi žalobkyni z nájmu předmětného bytu vycházel pouze automaticky ze svých interních předpisů, aniž dostatečně zohlednil aktuální životní situaci žalobkyně. S takovým závěrem soudu prvního stupně však souhlasit nelze. Odvolací soud naopak vychází z toho, že žalovaný se šetřením dané situace po smrti předmětného nájemce a případným přechodem nájmu bytu zabýval dostatečně, v celé šíři, a posléze zhodnotil všechny jemu známé skutečnosti, včetně zejména toho, že to byla právě žalobkyně, která ve snaze získat nájem předmětného bytu, žalovaného vědomě uvedla v omyl, neboť nepravdivě tvrdila, že v době smrti původního nájemce s tímto společně se svojí rodinou žila ve společné domácnosti, ač tomu tak nebylo.

18. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný předmětnou výpověď žalobkyni doručil platně ve smyslu § [číslo] odst. 1 o. z, přičemž nelze uzavřít, že tato výpověď je neplatná, neboť je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 o. z. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

19. Protože došlo ke změně napadeného rozsudku, dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný byl v rámci řízení před soudem prvního stupně plně úspěšný, náleží mu proto náklady řízení této fáze. Náklady žalovaného sestávají z nákladů právního zastoupení ve smyslu § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, když hodnota jednoho úkonu právní služby činí [částka]. Právní zástupce žalovaného před soudem prvního stupně učinil celkem 11 úkonů právní služby advokáta (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, replika k vyjádření, vyjádření k doplnění žaloby, vyjádření s doplněním důkazů, účast u jednání soudu prvního stupně dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]), dále pak náklady řízení žalovaného sestávají z 11 režijních paušálů po [částka] (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), včetně 21 % daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalovaného prokázal, že je plátcem ([částka]), celkem náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka]. Žalovaným požadované náklady, představující úkon právní služby, a to vyjádření žalovaného před dalším řízením ze dne [datum], nahlížení do spisu dne [datum] a písemný závěrečný návrh ze dne [datum] pak odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení.

20. Náklady odvolacího řízení žalovaného představují celkem 4 úkony právní služby advokáta po [částka] (§ 7 bod 4 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu), tedy hodnota jednoho úkonu právní služby činí [částka], dále 4 režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), 21% daň z přidané hodnoty ([částka]) a zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši [částka], celkem náklady odvolacího řízení ve výši [částka] Náklady řízení před soudy obou stupňů u žalovaného představují částku [částka].

21. Výrok II o přiznání odměny ustanovené zástupkyně žalobkyni zůstal odvoláním žalovaného nedotčen, nabyl proto samostatně právní moci.

22. O odměně ustanovené zástupkyně žalobkyni v rámci odvolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně samostatným usnesením.