o určení existence zástavního práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. října 2024, č. j. 15 C 55/2022-277,

1. Rozsudkem v záhlaví označeném soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že bytová jednotka číslo [číslo] (byt) vymezená v budově č. p. [číslo], LV [číslo], bytový dům v části obce [adresa] na pozemku parc. č. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře [číslo] a příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a pozemku o velikosti [číslo], vše zapsáno na LV č. [číslo], pro k. ú. [adresa], obec [adresa], u [orgán] pro hlavní město [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], je zatížena zástavním právem sp. zn. [spisová značka] zřízeným na základě smlouvy a zastavení nemovitosti č. [číslo] ze dne 1. 8. 2008, právní účinky vkladu práva ke dni 7. 8. 2008, ve prospěch zástavního věřitele, společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO žalobkyně], sídlem v [adresa], PSČ [PSČ] (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 137,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

2. Požadovaného určení se žalobkyně domáhala na základě tvrzení, že dne 1. 8. 2008 uzavřela se žalovanou (dříve s panem [jméno FO]) smlouvu o zastavení nemovitosti č. [číslo], jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva k zajištění veškerých peněžitých pohledávek a jejich příslušenství, které vznikly nebo vzniknou na základě této zástavní smlouvy a smlouvy o úvěru č. [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a [tituly před jménem] [jméno FO], rodné číslo [RČ]. Zástavní právo bylo zřízeno k bytové jednotce číslo [číslo], včetně podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti [číslo], vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], k. ú. [adresa], LV č. [číslo]. Vklad práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím [orgán] sp. zn. [spisová značka] s právními účinky vkladu práva ke dni 7. 8. 2008, vklad práva byl v katastru nemovitostí zapsán dne 9. 9. 2008. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka] byl pro zajištěnou pohledávku žalobkyně nařízen soudní prodej zástavy, tj. jednotky č. [číslo]. Na základě tohoto usnesení byla dne 7. 5. 2015 mezi žalobkyní jako navrhovatelem a společností [právnická osoba]. jako dražebníkem uzavřena smlouva o provedení dražby nedobrovolné, č. j. [číslo], na jejímž základě byla dražebníkem dne 17. 9. 2015 provedena nedobrovolná dražba zatížených nemovitostí, které vydražil [jméno FO], narozený [datum], bytem [nazev] za cenu 3 100 000 Kč, který byl také následně do katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, a bylo vymazáno zástavní právo zřízené ve prospěch žalobkyně sp. zn. [spisová značka]. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 3. 2019, č. j. [číslo] byla dražba shledána neplatnou. Žalobce tvrdil, že zástavní právo sp. zn. [spisová značka] nezaniklo, neboť bylo rozhodnuto o neplatnosti dražby, důvod zániku zástavního práva tak odpadl a na zástavní právo by mělo být pohlíženo, jako by k vydražení nikdy nedošlo.

3. Původní žalovaný, [jméno FO], namítl nedostatek pasivní legitimace ve sporu s argumentací, že není vlastníkem bytové jednotky. K návrhu žalobkyně ze dne 15. 12. 2022 soud prvního stupně rozhodl o záměně účastníků řízení na straně žalovaného tak, že namísto dosavadního žalovaného, [jméno FO], vstoupila do řízení žalovaná [tituly před jménem] [jméno FO], rodné číslo [RČ]. Na svoji obranu tvrdila, že zástavní právo zaniklo zpeněžením zástavy, a zdůraznila, že neplatnost dražby nemůže založit neplatnost zpeněžení zástavy. Zároveň vznesla námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 9. 2023, č. j. [číslo], kterým žalobě vyhověl.

5. K odvolání žalované Městský soud v [adresa] usnesením ze dne 17. 7. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, kdy soudu prvního stupně vytkl, že se řádně nevypořádal se vznesenou námitkou promlčení.

6. Soud prvního stupně se v dalším řízení nejprve zabýval námitkou promlčení, jak zástavního práva, tak zajišťované pohledávky.

7. Předeslal, že s ohledem na uzavření smlouvy o zastavení nemovitosti ze dne 1. 8. 2008 se práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy řídí podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.). S odkazem na § 100 odst. 2 a označenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, z níž citoval, konstatoval, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodej zástavy), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle § 251 a následujících o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu podle § 37 a následujících zák. 120/2001 Sb. exekuční řád (dále jen e.ř.). Jestliže poté, co usnesení o soudním prodeji zástavy nabylo právní moci, žalobkyně nepřistoupila k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy nebo k podání návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy, promlčecí doba pohledávky zajištěné zástavním právem plynula dále, až nastalo její promlčení. Zdůraznil, že za promlčení „si může žalobkyně sama“, když vymáhala svoji pohledávku, nikoliv podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy nebo podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy, nýbrž na základě smlouvy se soukromým subjektem dražbou, která byla rozhodnutím soudu posléze prohlášena za neplatnou, a své zástavní právo si nechala nedobrovolně zcela vymazat. Konstatoval, že usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 1. 2014, č. j. [spisová značka] o nařízení soudního prodeje zástavy nabylo právní moci dne 6. 2. 2014, a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, respektive exekuční návrh, žalobkyně nepodala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepřistoupila k uplatnění zástavního práva touto cestou, po právní moci usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 1. 2014, č. j. [spisová značka] začal plynout zbytek promlčecí doby, jejíž běh byl stavěn podáním žaloby o nařízení prodeje zástavy ze dne 8. 2. 2013, a celá promlčecí doba tak marně uplynula. Zdůraznil, že postup, který žalobkyně zvolila, nevyvolal důsledky, které by znamenaly stavění promlčecí doby. V projednávané věci došlo, jak k promlčení zástavního práva, tak zajišťované pohledávky, a žalobu neshledal důvodnou.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejichž rozsah a výši v odůvodnění svého rozsudku specifikoval.

9. Rozsudek napadla žalobkyně včas podaným odvoláním, v němž rekapitulovala závěry přijaté soudem prvního stupně, a vyjádřila zásadní nesouhlas s názorem soudu, že za promlčení zástavního práva si „může žalobkyně svým postupem a přístupem sama“. V tomto směru argumentovala tím, že zahájila dražbu v dobré víře a v pevném přesvědčení, že usnesení o soudním prodeji zástavy vydané podle § 353 až 358 zákona č. 292/1993 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.) je legitimním exekučním titulem ve smyslu § 36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., a žalobkyně tak řádně pokračovala ve vymáhání své pohledávky druhou fází řízení o soudním prodeji zástavy. V této souvislosti akcentovala, že až do rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2017, č. j. [spisová značka] nebyl právní názor v této otázce řešené v tomto rozhodnutí jednotný. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že na současném stavu věci, kdy zástavní právo je formálně promlčené, se podílí zejména nejednotný právní názor v této otázce. Opětovně uvedla, že k promlčení zástavního práva nedošlo v důsledku postupu žalobkyně, a to proto, že promlčení zástavního práva nezpůsobila. Napadený rozsudek považovala za nesprávný proto, že okolnosti dražby z května 2015 jsou v tomto řízení posuzovány a nahlíženy optikou sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, tj. rozhodnutí, jež bylo vydáno více jak dva roky po realizaci předmětné dražby. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

10. Včas podaným odvoláním napadla rozsudek i žalovaná, a to pouze do výroku II, tedy brojila proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Uvedla, že náklady vynaložené na bránění práva vyčíslila částkou 114 329 Kč, která sestává z nákladů zastoupení advokátem tvořené odměnou podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen a. t.) z tarifní hodnoty ve výši 3 700 000 Kč tvořené částkou 23 100 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby, dále paušální náhradou a DPH. Argumentovala tím, že při určení výše odměny advokáta by měl soud postupovat podle § 8 odst. 1 a. t. a tarifní hodnotu určit ve výši 3 700 000 Kč, neboť tato částka je předmětem zástavního práva. Dle § 7 bod 7 a. t. pak činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby částku 23 100 Kč. V této souvislosti odkázala na ustálenou praxi soudů nižších stupňů, především však Nejvyššího a Ústavního soudu ČR, když příkladmo poukázala na nález Ústavního soudu I. ÚS 712/01 a IV. ÚS 2688/15, a tvrdila, že tato rozhodnutí vychází z názoru, že paušální tarifní hodnoty uvedené v § 9 a. t. lze použít jako výchozí pro stanovení odměny advokáta skutečně jen tam, kde je předmětem žaloby otázka týkající se plnění penězi neocenitelného. Žalobkyně se však v tomto případě domáhala určení existence zástavního práva, jehož výsledkem je zástavní právo v částce 3 700 000 Kč, a je tedy zcela zřejmé, že předmět žaloby se týká penězi ocenitelného plnění v částce minimálně v této výši, a navrhla, aby odvolací soud nákladový výrok změnil a žalované přiznal náhradu nákladů řízení v „plné výši“. Závěry soudu prvního stupně přijaté v části týkající se merita věci považovala žalovaná za správné.

11. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

12. Při jednáních odvolacího soudu učinili účastníci řízení, respektive jejich právní zástupci, nesporným, že zajištěná pohledávka vzniklá ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. 8. 2008 se stala splatnou nejpozději dne 27. 4. 2011.

13. Soud prvního stupně provedl účastníky řízení nabízené důkazy, z nichž přijal odpovídající skutkové závěry, odvolací soud proto ze skutkové roviny sporu zjištěné prvostupňovým soudem vycházel. Ostatně z hlediska skutkového nebylo mezi účastníky řízení sporu, sporným zůstalo právní posouzení věci, konkrétně, zda v souzené věci zástavní právo zřízené k bytové jednotce je promlčeno či nikoliv.

14. Soud prvního stupně správně uzavřel, že promlčení zástavního práva se řídí úpravou zákona č. 40/1964 Sb. (§ 3028 o.z.), a jeho závěr, že v poměrech souzené věci došlo k promlčení zástavního práva, je správný.

15. Zástavní právo se promlčuje ve tříleté obecné promlčecí lhůtě, jejíž běh počíná (actio nata) ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Zástavní právo mohlo být vykonáno poprvé v okamžiku, kdy se zajištěná pohledávka stala splatnou, což znamená, že počátek běhu promlčecí doby zástavního práva a zajištěné pohledávky je shodný (na rozdíl od okamžiku stavění promlčecí doby).

16. Promlčecí doba zástavního práva je upravena v § 101, respektive § 110 odst. 1 obč. zák., a podle § 100 odst. 2 věta druhá obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Bylo proto třeba nejprve posoudit actio nata u zajištěné pohledávky a dobu stavění promlčecí doby zástavního práva. Za situace, kdy se zajištěná pohledávka stala nejpozději splatnou dne 27. 4. 2011, dnem následujícím počala běžet obecná čtyřletá promlčecí doba podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb. (dále též jen obch. zák.). Soud prvního stupně správně uzavřel, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, žalobkyně však vyvolala pouze první fázi (usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 8. 1. 2014, právní moc dne 6. 2. 2014), a pouze po dobu této první fáze soudního prodeje zástavy došlo ke stavení promlčecí doby zástavního práva. Žalobkyně však řádně nepokračovala v uplatňování zástavního práva, když nevyvolala druhou fázi soudního prodeje zástavy (podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, popřípadě podání exekučního návrhu). Znamená to, že žalobkyně řádně nepokračovala v zahájeném řízení, promlčecí doba zástavního práva proto začala po skončení první fáze řízení o soudním prodeji zástavy (dne 6. 2. 2014) opětovně běžet. Za situace, kdy žaloba na určení existence zástavního práva byla v souzené věci podána dne 27. 4. 2022, stalo se tak v době, kdy zástavní právo již bylo promlčeno (zástavní právo se nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, u níž promlčecí doba uplynula v dubnu 2015, k promlčení zástavního práva proto došlo v témže čase).

17. S těmito důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, když argumentace použitá odvolatelkou nemohla zvrátit výrokovou věcnou správnost přezkoumávaného rozsudku.

18. Soud prvního stupně rovněž správně v poměrech souzené věci aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s ním rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem podle procesního úspěchu ve věci. Nelze přisvědčit procesnímu stanovisku žalované vyjádřenému v jí podaném odvolání, namítala-li, že při určení výše odměny advokáta měl soud prvního stupně podle § 8 odst. 1 a. t. tarifní hodnotu určit částkou 3 700 000 Kč z toho důvodu, že tato částka je předmětem zástavního práva.

19. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala určení existence zástavního práva k nemovité věci, nikoliv existence tímto zástavním právem zajišťované pohledávky. Soud prvního stupně proto správně stanovil tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. b) o. s. ř., když předmětem sporu byl vztah k nemovité věci, respektive existence věcného práva k nemovitosti zajišťující pohledávku žalobkyně. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně správně stanovil i výši účelně vynaložených nákladů procesně úspěšné žalované, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a i v této fázi řízení procesně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů tvořených odměnou za právní zastoupení a zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 5000 Kč. Náklady za právní zastoupení jsou tvořeny jedním úkonem právní služby (účast při odvolacím jednání) z tarifní hodnoty 113 000 Kč (§ 9 odst. 4, písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.), 1x paušální částka 450 Kč, 21 % DPH 1 274,70 Kč, celkem ve výši 12 344,70 Kč.