o 46 050 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. dubna 2025, č. j. 22 C 213/2023-99,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1 050 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 200 Kč od 19. 10. 2023 do 5. 2. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 050 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení (I), žalobu ohledně částky 45 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 10. 2023 do zaplacení zamítl (II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 003 Kč (III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody vzniklé náklady na právní zastoupení ve výši 26 200 Kč a též zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním vedeným Okresním soudem [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska potvrdila, že žalobce u ní uvedené nároky uplatnil dne 18. 4. 2023, přičemž z titulu nákladů na obhajné žalobci poskytla částku 25 150 Kč, z titulu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním se mu jednak omluvila a poskytla mu též zadostiučinění ve výši 5 000 Kč, ve zbytku jeho požadavek považovala za nedůvodný a z tohoto důvodu navrhla žalobu zamítnout.

4. Protože žalovaná nároku žalobce vyhověla co do částky 30 150 Kč, představující náhradu škody způsobené mu náhradou nákladů obhajoby ve výši 25 150 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním ve výši 5 000 Kč a poskytla mu též omluvu, žalobce vzal žalobu ohledně těchto částek zpět. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. [spisová značka], v tomto rozsahu, včetně požadovaného příslušenství, řízení zastavil. Předmětem řízení tak nadále zůstal požadavek žalobce na zaplacení náhrady škody – obhajného ve výši 1 050 Kč a částky 45 000 Kč z titulu nemajetkové újmy s příslušenstvím.

5. Následně po provedeném řízení a dokazování, zejména spisem Okresního soudu [adresa] sp. zn. [spisová značka], fakturou právního zástupce žalobce ohledně poskytnutých právních služeb, spočívajících v obhajobě v daném řízení, jakož i účastnické výpovědi žalobce, soud prvního stupně uzavřel, že usnesením [orgán] ze dne 16. 9. 2021 bylo zahájeno proti žalobci trestní stíhání, a to za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákona, přičemž pak rozsudkem Okresního soudu [adresa] ze dne 6. 10. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 19. 1. 2023, č. j. [spisová značka], byl žalobce obhajoby v plném rozsahu dle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn. V průběhu trestního řízení žalobce využil poskytnutí právních služeb právního zástupce, spočívající v obhajobě v řízení před Okresním soudem [adresa], přičemž takto celkem uhradil částku 26 200 Kč. Dále vyplynulo, že žalobce byl po celou dobu trestního stíhání unaven, neboť se cítil nevinen, byla poškozena jeho pověst v místě jeho bydliště, neboť žije na vesnici a ostatní sousedé mu dali najevo, že vůči němu ztratili důvěru, říkali o něm, že je „[Oslovení]“. Do uvedené doby žalobce provozoval [činnost] a [činnost] práce jako veřejné zakázky pro různé instituce, od roku 2020 však již přišel o zakázky ze strany [právnická osoba]. V době trestního stíhání se též zhoršily jeho rodinné vztahy, hádal se synem, který se od něj posléze odstěhoval. Zhoršil se také jeho zdravotní stav, neboť se léčí s diabetem, v důsledku toho nedostal vstupní bránu k řidičskému oprávnění, což mu způsobilo velký problém, neboť se stará o nemocnou dospělou dceru, jež se léčí se schizofrenií a potřebuje ji převážet k lékaři.

6. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – ( dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“) a zabýval se důvodností uplatněného nároku, především z pohledu, zda jsou naplněny předpoklady pro vznik škody a nemajetkové újmy, neboť proto, aby byla založena odpovědnost státu je třeba, aby byly kumulativně splněny tři podmínky, a to existence odpovědnostního titulu (nezákonné rozhodnutí), vznik škody/nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou/nemajetkovou újmou. Dovodil, že ustálenou praxí je, že stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Vychází se totiž z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za které je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, neboť nejde o nesprávný úřední postup, rozhodující je pouze výsledek trestního stíhání, respektive vznik nároku na náhradu škody je založen na principu, podle něhož osoba zproštěná obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, popřípadě i rozhodnutí o vazbě. Toto právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Uzavřel dále, že v posuzovaném řízení bylo vůči žalobci vydáno nezákonné rozhodnutí, a to usnesení [orgán] ze dne 16. 9. 2021, kdy žalobce byl následně obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu, a to rozsudkem Okresního soudu [adresa] ze dne 6. 10. 2022 ve spojení s usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 11. 2022.

7. Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda žalobci vznikla škoda představující náklady na obhajné, a to v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobce, respektive nezákonným rozhodnutím. S ohledem na to, že po částečném zpětvzetí žaloby zůstal nárok žalobce na zaplacení škody způsobené hrazením právních služeb pouze představující úkon právního zástupce žalobce ze dne 4. 11. 2021 (sepis stížnosti proti zajištění věci b/ ve výši 1 050 Kč, sestávající z jednoho půl úkonu ve výši 750 Kč a paušální náhrady ve výši 300 Kč) zabýval se nejprve tím, zda právní zástupce žalobce tento úkon vykonal. Z provedeného dokazování uzavřel, že právní zástupce uvedený úkon skutečně vykonal a zkonstatoval, že i tento úkon v rámci obhajného byl zcela účelný, neboť nebýt skutečnosti, že by proti žalobci nebylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyl by mu v rámci trestního stíhání zajišťován majetek a nebyl by nucen chránit svá práva všemi jemu dostupnými prostředky. Odpovědnostní titul tak shledal právě v nezákonném trestním stíhání, kdy stát se nemůže zbavit své odpovědnosti za škodu tím, že by v rámci nezákonného trestního stíhání úkony právní služby odvozoval od jiných odpovědnostních titulů, a sice, že v rámci trestního řízení vydané rozhodnutí, proti němuž právní zástupce žalobce podával stížnost, nebylo zrušeno. Ohledně uvedeného pak odkázal na judikaturu Ústavního soudu, a to nález ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08. Současně co do výše právního úkonu právního zástupce žalobce, jakožto obhájce, shledal, že tento úkon byl vyúčtován zcela v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve znění účinném ke dni vykonání tohoto úkonu právní služby. Dospěl proto k závěru, že nárok žalobce na uvedenou částku, představující dílčí nárok obhajného v rámci nezákonného trestního stíhání, a to ve výši 1 050 Kč, včetně požadovaného příslušenství, je plně důvodný.

8. Následně se zabýval nárokem žalobce na nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným trestním řízením. Vyšel z toho, že je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že mu nemajetková újma v tomto smyslu vznikla. Při stanovení formy či výše zadostiučinění pak zkonstatoval, že soudy vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. V tomto smyslu odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, a poté zhodnotil, že jde-li o povahu trestní věci, žalobce byl stíhán pro přečin podvodu dle § 209 odst. 1, 3 trestního zákona, hrozilo mu uložení trestu odnětí svobody v rozmezí 1-5 let. Nebyl stíhán vazebně a jeho trestní stíhání nebylo medializováno. Povaha trestného činu, která byla žalobci kladena za vinu, je v rámci společnosti spojena s běžnou mírou společenské nebezpečnosti. Nejednalo se tak o trestný čin zvlášť zavrženíhodný, v průběhu trestního stíhání nebyl žalobci navrhován nepodmíněný trest odnětí svobody, naopak byl navrhován trest odnětí svobody nespojený s přímou trestní represí při spodní hranici trestní sazby. Pokud jde o délku trestního stíhání, tato činila 1 rok a 2 měsíce, jednalo se o délku přiměřenou. Stran následků způsobených v osobní sféře žalobce jako poškozeného soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce nebyl schopen přes opakované poučení dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tvrdit a prokázat, jaký konkrétní vliv mělo trestní stíhání na jeho sféru profesní, rodinnou, na jeho zdraví a na jeho jméno a pověst. Posléze co do jednotlivých těchto sfér života žalobce jako poškozeného soud prvního stupně uzavřel, že v žádné z nich nebylo poškození žalobce vlivem nezákonného trestního stíhání výrazně zasaženo do jeho života. Žalobce totiž tato tvrzení, ať již ve sféře profesní, rodinné, poškození jména a dobré pověsti či poškození zdraví, neprokázal. Pokud jde o komparační případy soud prvního stupně vyšel z věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Poté uzavřel, že ve vztahu k formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním pro případ žalobce není na místě samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem trestního stíhání žalobce se nejeví jako dostatečná satisfakce. S ohledem na zjištění, že u žalobce však nedošlo prakticky k žádným výraznějším zásahům do jeho života a s přihlédnutím k obdobným kauzám uzavřel, že je na místě žalobce odškodnit částkou 5 000 Kč. Žalobci pak rovněž přiznal zákonný úrok za prodlení a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Zkonstatoval, že v řízení byly projednávány dva nároky žalobce, žalobce pak byl plně úspěšný v obou nárocích, neboť žalovaná jeho nároku včas nevyhověla. V souvislosti s výší nákladů řízení přihlédl ke změně právní úpravy, a to vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Náklady řízení žalobci pak přiznal celkem ve výši 30 003 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč, odměny advokáta ve výši 26 003 Kč, cestovného ve výši 2 353 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 1 000 Kč.

10. Rozsudek, a to vyhovující výrok o věci samé (I) a výrok o nákladech řízení (III) žalovaná napadla včas podaným odvoláním. Nadále setrvala na své argumentaci ohledně sporného úkonu právního zástupce žalobce – obhájce v dané trestní věci ze dne 4. 11. 2021, a to sepisu stížnosti proti zajištění věci b/. Má totiž za to, že pro posouzení tohoto nároku je rozhodné, že úkon byl učiněn v souvislosti se zajištěním věci jako náhradní hodnoty (peněžních prostředků až do výše 100 000 Kč), přičemž tento úkon je pak nutné posoudit tak, zda na rozhodnutí [orgán] o zajištění lze nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí, respektive daný úkon je nutno posoudit z titulu nezákonného zajištění, nikoliv z titulu nezákonného trestního stíhání žalobce. Dále ve věci nesouhlasí s výší náhrady nákladů řízení, neboť soud prvního stupně u úkonů právního zástupce žalobce ze dne 16. 10. a ze dne 21. 11. 2024 stanovil nesprávnou tarifní hodnotu (61 050 Kč), ačkoliv tarifní hodnota měla být ve výši 51 050 Kč. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a rozhodne o nákladech řízení.

11. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí. Rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části naopak považuje za věcně správné, neboť soud se dostatečně vypořádal s danou věcí a žalobce se s názorem soudu v tomto smyslu plně ztotožňuje. Nebýt totiž nedůvodného trestního stíhání, žalobce by nebyl nucen vynaložit finanční prostředky na svou obranu. Nelze proto dovozovat, že by úkon obhájce žalobce ze dne 4. 11. 2021 byl neúčelný bez vazby na nedůvodné trestní stíhání.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanou osobou, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a to v mezích podaného odvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání do věci samé není opodstatněné.

13. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav věci postupem podle § 120 o. s. ř. a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak zcela souhlasí se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že žalobci vznikla škoda spočívající v nákladech na obhájce, a to v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním žalobce, respektive nezákonným rozhodnutím. Předmětem nároku žalobce na zaplacení škody způsobené hrazením právních služeb zůstal pouze úkon ze dne 4. 11. 2021, a to sepis stížnosti proti zajištění věci b/. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru o tom, že i tento úkon je namístě žalobci odškodnit, jeho závěr je správný. Žalobci totiž vznikla škoda v příčinné souvislosti z titulu nezákonného trestního stíhání, neboť proti žalobci, pokud by nebylo vydáno nezákonné usnesení [orgán] o zahájení trestního stíhání, žalobce by nebyl nucen v jeho rámci chránit svá práva všemi jemu dostupnými prostředky. Odpovědnostním titulem v dané věci je proto právě nezákonné trestní stíhání a stát, tj. žalovaná se tak nemůže své odpovědnosti zprostit tím, že by v rámci tohoto nezákonného trestního stíhání jednotlivé úkony právní služby advokáta žalobce, jenž ho zastupoval v trestním stíhání, odvozovala od jiných odpovědnostních titulů. Zcela přiléhavě v tomto smyslu soud prvního stupně odkázal i na judikaturu soudů (nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II ÚS 590/08). V tomto nálezu totiž Ústavní soud jednoznačně, konstatoval, že ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly. Je totiž třeba vycházet jednoznačně z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání, nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či uplatnění omezovacích institutů, včetně, popřípadě výkonu samotné vazby. Zcela správně pak soud prvního stupně dovodil, že pokud jde o uvedený úkon ze dne 4. 11. 2021, tento byl správně ohodnocen co do jeho výše ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud pak konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil ani ohledně příslušenství, tj. úroku z prodlení z uvedené částky, když žalovaná v rámci odvolacích námitek proti úroku z prodlení a jeho výši, jakož i počátku nijak nebrojila.

14. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadený vyhovující výrok o věci samé (I) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Pokud pak jde o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil, pokud v dané věci aplikoval § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. Správně vyšel z toho, že v řízení byly projednávány dva nároky žalobce a žalobce byl ohledně obou nároků úspěšný. Lze však přisvědčit žalované v tom smyslu, že pokud se jedná o úkony právní služby advokáta žalobce ze dne 16. 10. 2024 a ze dne 21. 11. 2024, že tarifní hodnota těchto nebyla ve výši 61 050 Kč, nýbrž ve výši 51 050 Kč, neboť se jednalo o součet tarifních hodnot obou nároků (50 000 Kč +1 050 Kč = 51 050 Kč). Náklady řízení žalobce tak před soudem prvního stupně sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a dále z nákladů právního zastoupení advokátem. Právní zástupce žalobce ve věci učinil 6 úkonů právní služby (převzetí právního zastoupení, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, účast na jednání 16. 10. 2024, 8. 1. 2025, reakce na výzvu soudu ze dne 21. 11. 2024), a to ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1993 Sb., advokátní tarif. Při úkonu právní služby převzetí právního zastoupení, sepis žaloby a částečné zpětvzetí žaloby je tak namístě vycházet z tarifní hodnoty ve výši 76 200 Kč (50 000 Kč + 26 200 Kč), a to dle advokátního tarifu ve znění účinném do dne 31. 12. 2024. Odměna za 1 úkon právní služby advokáta tak představuje částku 4 180 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), pro případ 3 úkonů tedy představuje celkem 12 540 Kč. Jedná-li se pak o úkony právní služby advokáta po částečném zastavení řízení, a to účast na jednání soudu dne 16. 10. 2024, reakci na výzvu soudu ze dne 21. 11. 2024, je na místě vycházet z tarifní hodnoty ve výši 51 050 Kč (50 000 Kč +1 050 Kč) advokátního tarifu ve znění účinném do dne 31. 12. 2024 Kč, tj. z odměny ve výši 3 180 Kč dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, tj. pro případ 2 úkonů z částky 6 360 Kč. Při úkonu právní služby advokáta, a to účasti na jednání soudu dne 8. 1. 2025 je pak namístě vycházet již z tarifní hodnoty ve výši 1 050 Kč dle § 8 a § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 Kč, tj. odměna představuje 1 000 Kč dle § 7 bod 3 advokátního tarifu. Současně součástí nákladů právního zastoupení je 5 paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do dne 31. 12. 2024, celkem ve výši 1 500 Kč a 1 paušální náhrada ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady právního zastoupení žalobce pak též tvoří cestovné dle § 13 odst. 1 advokátního tarifu za 2 jízdy po 160 km na trase [trasa] a zpět dne 16. 10. 2024 a dne 8. 1. 2025, vykonané vozidlem [název], a to v částce 1 175 Kč a v částce 1 178 Kč. V neposlední řadě náklady řízení žalobce tvoří též náhrada za promeškaný čas jeho právního zástupce ve výši 1 000 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. S ohledem na to, že právní zástupce žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by byl ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. plátcem daně z přidané hodnoty, je zjevné, že celkové náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně tvoří částku 29 203 Kč, když i odvolací soud má za to, že není na místě přiznat žalobci též odměnu za žádost jeho právního zástupce o odročení jednání ze dne 7. 2. 2025 a ze jeho písemnou reakci ze dne 1. 4. 2025, neboť se nejednalo o účelné úkony právní služby.

16. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (III) ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně co do výše nákladů řízení změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), jinak tento výrok jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v rámci odvolacího řízení úspěšný ohledně svého nároku na náhradu škody (1 050 Kč s příslušenstvím), žalovaná ohledně výše náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, s ohledem na to, že tak poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou účastníků zhruba stejný, odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznat.

18. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé nebyl odvoláním napaden, nabyl proto samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.) a zůstal stranou přezkumu odvolacího soudu.