o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení [částka] spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky, určeným podle předpisu práva občanského, jdoucím od [datum] do zaplacení (I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [anonymizováno] výši [částka] (II).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy [anonymizováno] výši [částka], vzniklé jí nesprávným úředním postupem v kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno uplatněním nároku žalobkyně u žalované dne 1. 10. 2 015 a pravomocně skončeno dne [datum]. Žalobkyně se v něm domáhala náhrady škody v podobě uhrazených nákladů za právní zastoupení [anonymizováno] výši [částka].

3. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Uvedla, že mimosoudně žádost žalobkyně neprojednala z důvodu absence příslušného spisu. Sporovala dále existenci odpovědnostního titulu [anonymizováno] formě nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, neboť délka řízení byla vzhledem k okolnostem dané věci zcela přiměřená.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že žalobkyně se obrátila na žalovanou se svou žádostí o odškodnění, této nebylo vyhověno, splnila však podmínku [anonymizováno] soudní uplatnění nároku na náhradu újmy, způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou v § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), [anonymizováno] znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu“). Konstatoval dále, že rozhodné období, týkající se žalobkyně v posuzovaném řízení, začalo běžet dne [datum], kdy žalobkyně uplatnila svoji žalobu, pravomocně bylo skončeno dne [datum], k této době je však třeba přičíst i dobu 6 měsíců [anonymizováno] mimosoudní projednání nároku žalobkyně u žalované, jež započala dnem [datum]. Celková délka posuzovaného řízení tak činila 6 let. Poté se soud prvního stupně zabýval tím, zda předmětné řízení bylo či nebylo nepřiměřeně dlouhé. Aplikoval zákon o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, zejména § 1, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1. V souladu s ustálenou judikaturou konstatoval, že délka řízení je [anonymizováno] smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách, vycházejících z působení [anonymizováno], tj. soudu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Je třeba upřednostňovat celkový pohled na řízení a posuzovat řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek. Konstatoval dále, že průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, se toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou. Následně vyšel z toho, že řízení proběhlo na všech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Soud prvního stupně i soud odvolací rozhodoval 2×, jednou rozhodoval Nejvyšší soud v procesní otázce a Ústavní soud posuzoval 2× ústavní stížnost. Konstatoval, že skutečnost, kdy strany využívají práva podávat opravné prostředky, nelze klást k tíži poškozeného, je však nutno zohlednit uvedené v kritériu složitosti věci, neboť více instančních řízení je logicky delší, a to právě o řízení před soudem vyšší instance. Co do předmětu sporu soud prvního stupně zohlednil, že v posuzovaném řízení se žalobkyně domáhala náhrady škody v podobě uhrazených nákladů právního zastoupení z titulu zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu na žalované. Jednalo se tak o věc, u níž byla dána vyšší skutková složitost. Bylo provedeno dokazování listinnými důkazy a účastnickým výslechem, s ohledem na žalobkyni, jež je cizím státním příslušníkem, se jednalo o věc s cizím prvkem a bylo třeba tlumočení. S vyšší mírou složitosti skutkové proto souvisela i složitost procesní, neboť žalobkyně v průběhu řízení opakovaně doplňovala svá tvrzení a rovněž opakovaně podávala námitky podjatosti tlumočníků i soudce. Soud pak v dané věci rozhodoval i o vrácení soudního poplatku za podané odvolání z důvodu změny judikatury Ústavního soudu. Zohlednil též skutečnost, že žalobkyně původně podala žalobu k místně nepříslušnému soudu, s čímž souviselo vyslovení místní nepříslušnosti Obvodním soudem pro Prahu 5 a postoupením spisu Obvodnímu soudu pro Prahu 2, následně v tomto smyslu však žalobkyně podala odvolání, dovolání i ústavní stížnost, kdy nebyla úspěšná. Právní složitost věci byla standardní. Jedná-li se pak o postup soudu, ten byl [anonymizováno] věci zásadně plynulý a směřoval k rychlému rozhodnutí [anonymizováno] věci. Jediná prodleva byla shledána u Nejvyššího soudu v době od [datum] do [datum]. Tato nečinnost se však na délce řízení nijak neprojevila. Zbývající úkony soudu odpovídaly procesní situaci a byly činěny bez průtahů. Nebyl shledán žádný exces. Pokud jde o zrušení prvního rozsudku [anonymizováno] věci samé soudu prvního stupně, takto odvolací soud učinil z důvodu, že se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nejednalo se tedy o případ, kdy by byl rozsudek rušen odvolacím soudem [anonymizováno] jeho nepřezkoumatelnost či procesní vady, či proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu. Žalobkyně se pak na délce řízení mírně podílela, neboť podala žalobu k místně nepříslušnému soudu, opakovaně svá žalobní tvrzení doplňovala v průběhu celého řízení a podávala námitky podjatosti, jež nebyly shledány důvodnými. Pokud jde o význam předmětu řízení, vyšší jej soud prvního stupně neshledal, neboť se nejednalo o věc trestní, věc péče o nezletilé, pracovněprávní spor, věc osobního stavu, či podobně. Nejednalo se pak o řízení, s nímž by bylo v obecné rovině spojováno významnější působení do poměrů účastníka. Zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení z hlediska subjektivního pak sama poškozená žalobkyně ani netvrdila. Soud prvního stupně proto uzavřel, že význam předmětu řízení [anonymizováno] žalobkyni byl standardní. Následně uzavřel, že věc byla projednána v době odpovídající její skutkové, procesní i právní složitosti a standardnímu významu řízení [anonymizováno] žalobkyni. Zohlednil, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a jeho celková délka ke dni rozhodnutí Ústavního soudu činila 6 let. Ani pětiměsíční prodleva u Nejvyššího soudu se na délce řízení zásadně neprojevila. Naopak žalobkyně mírně přispěla k prodloužení doby řízení. Řízení tedy nebylo nepřiměřeně dlouhé, a proto nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a vzniku nemajetkové újmy na její straně. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

5. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle úspěchu [anonymizováno] věci, tj. dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6. Žalobkyně napadla rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně vytkla, že věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznila, že posuzované řízení je řízením kompenzačním, přičemž odkázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Nesouhlasila ani se základní úvahou soudu prvního stupně, že délka tohoto kompenzačního řízení v rozsahu 6 let je přiměřená, neboť ji považuje za v příkrém rozporu s logikou vyslovenou v judikatuře všemi soudy vyšších instancí, včetně Evropského soudu pro lidská práva. Poukázala na to, že dva roky trvání řízení je doba, po kterou je možno považovat řízení za přiměřené, neboť judikatura dovozuje, že po takovou dobu může řízení trvat na dvou stupních soudní soustavy. Dané řízení však trvalo 6 let, což je přesně v polovině intervalu mezi dvěma roky a deseti lety, kdy už se jedná o řízení extrémně dlouhé. Poukázala na statistická data [příjmení] [rok] [příjmení] [příjmení] [jméno], z nichž vyplývá, že v rámci České republiky odhadovaná délka soudního řízení k vyřešení občanských sporných věcí se statisticky pohybuje vztaženo k roku [rok] na prvním stupni v délce 149 dní, na druhém stupni v délce 75 dní, na třetím stupni 167 dní. Dále poukázala na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, z nichž plyne, že v nedávné době tento soud prohlásil dobu 5 let a 10 měsíců za dobu nepřiměřenou. Není tedy dán žádný důvod [anonymizováno] to, aby se soud prvního stupně od této judikatury odchyloval. Nadto z judikatury Evropského soudu pro lidská práva též vyplývá, že je na smluvních státech, aby uspořádaly své právní systémy tak, aby jejich soudy mohly každému zaručit právo na konečné rozhodnutí v přiměřené lhůtě. [anonymizováno] světle těchto závěrů je proto dané řízení zcela zjevně nepřiměřeně dlouhé. Žalobkyně dále srovnala svoji kauzu s věcí poškozeného [jméno] [příjmení], projednávanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], v níž šlo o řízení trvající 4 roky. Uvedená věc byla podobná i v dalších skutečnostech s projednávanou věcí žalobkyně, když řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a význam věci [anonymizováno] poškozeného byl též standardní. V rámci tohoto řízení byla poškozenému přiznána finanční náhrada, resp. zadostiučinění. Ohledně uvedeného proto poukázala na to, že základním principem právního [anonymizováno] a práva na spravedlivý proces je princip předvídatelnosti rozhodnutí, jež je vyjádřen v § 13 občanského zákoníku. Soud prvního stupně však zcela ignoroval, resp. bagatelizoval danou věc, přičemž tím, že věc nesrovnal s obdobnými příklady, porušil základní principy právního [anonymizováno]. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.

7. Žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně si [anonymizováno] své rozhodnutí opatřil postupem podle § 120 o. s. ř. relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu a v odvolacím řízení nebyl soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav ani napadán. Jedná-li se pak o právní hodnocení věci, soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění. Je tak zjevné, že předpoklady vzniku odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, jimiž je v daném případě nesprávný úřední postup, představující dlouhotrvající řízení, je vznik újmy (škody) a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy (škody). Je proto namístě se [anonymizováno] světle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zákon č. 209/1992 Sb., dále jen„ Úmluva“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ [anonymizováno]“), jakož i stanoviska Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. [stanovisko NS], zabývat tím, zda v průběhu původního řízení (vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka]), došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Správně se tak soud prvního stupně podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu zabýval celkovou délkou řízení, složitostí řízení, jednáním poškozené, kterým přispěla k průtahům v řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupem orgánů veřejné moci během řízení a v neposlední řadě významem předmětu řízení [anonymizováno] poškozenou. Jestliže pak uzavřel, že rozhodné období posuzovaného řízení bylo v období od [datum] od [datum], a tedy jeho celková doba činila 6 let, s tímto závěrem odvolací soud zcela souhlasí. Zcela správně pak soud prvního stupně též posuzoval další kritéria, stanovená v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu. Odvolací soud zdůrazňuje, že při posouzení přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě často protichůdné složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, popřípadě čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Nejvyšší soud [anonymizováno] své ustálené judikatuře zastává stanovisko, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 [anonymizováno] úmluvy o lidských právech a základních svobodách (srovnej část III Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněného pod [číslo] Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen„ Stanovisko“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V části V. Stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům [anonymizováno] smyslu nečinnosti. [anonymizováno] opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž dle toho, co je [anonymizováno] stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek [anonymizováno] ze dne [datum] [anonymizováno] věci [příjmení] a proti [země], [číslo], § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek [anonymizováno] věci [jméno] [příjmení] [příjmení] proti Francii (velký senát), [číslo], § 43, [anonymizováno] [rok]). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu, pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Na rozdíl od stanovení výše zadostiučinění by však tato kritéria měla být chápána objektivně – tj. [anonymizováno] významu [anonymizováno] všechny účastníky stejně (shodně [příjmení], F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. [obec]: [právnická osoba], 2017, 276s.). Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení, spočívající na straně [anonymizováno], mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srovnej rozsudek [anonymizována dvě slova] věci [příjmení] proti [země] ze dne [datum], [číslo], § 27).

10. Prvním ze zákonných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu) je složitost řízení. V posuzované věci lze konstatovat, že zkoumané řízení bylo procesně složité, neboť se jednalo o věc s cizím prvkem, představovaným státním občanstvím žalobkyně a nutností tlumočení. Jednalo se pak o věc, u níž byla dána i vyšší skutková složitost, související s vyšší složitostí procesní. Žalobkyně v průběhu řízení opakovaně doplňovala svá tvrzení a rovněž opakovaně podávala námitky podjatosti tlumočníků, jakož i soudce. Nelze též přehlédnout, že žalobkyně podala svoji žalobu k místně nepříslušnému soudu, s čímž souviselo vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 a postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kdy žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila, a proto proti tomuto procesnímu rozhodnutí podala postupně odvolání, dovolání i ústavní stížnost, ačkoliv nebyla úspěšná. Právní složitost pak byla, jak konstatoval již soud prvního stupně, standardní. Byť tedy nelze klást k tíži poškozené, že důsledně využívala svých procesních práv, ospravedlnitelná celková doba řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, neboť řízení [anonymizováno] více instancích obecně zakládá dobu potřebnou [anonymizováno] předložení věci přezkumnému soudu. V daném případě pak dokonce přezkum dalšími institucemi vyvolávala výlučně právě žalobkyně.

11. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu) je právě jednání poškozeného, jímž přispěl k průtahům, resp. k délce řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Jak již shora uvedeno, žalobkyně svoji žalobu podala k místně nepříslušnému soudu, proti vyslovení místní nepříslušnosti brojila odvoláním, dovoláním i ústavní stížností, o všech těchto podáních musely soudy rozhodovat. Žalobkyně pak nepodala žádný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu [anonymizováno] smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

12. Třetím z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu) je postup orgánů veřejné moci během řízení. Ten je v případě soudu v občanskoprávním řízení definován maximou stanovenou v § 6 o. s. ř., podle kterého soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Z toho plyne, že by postup soudu v řízení měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí [anonymizováno] věci. Průtahem je jev, kdy soud v přiměřené době nekoná. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žádné průtahy či prodlevy v řízení nebyly, až na úsek, týkající se řízení u Nejvyššího soudu v době od [datum] do [datum]. Tato nečinnost Nejvyššího soudu se však na celkové délce řízení neprojevila. Jedná-li se pak o skutečnost, že první rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání účastníků odvolacím soudem zrušen, odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že tak bylo učiněno z důvodu, že odvolací soud se neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nejednalo se tedy o případ, že by byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen [anonymizováno] nepřezkoumatelnost či procesní vady, resp. proto, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu. Vyjádření rozdílného právního názoru je totiž součástí soudního řízení a nelze jej považovat za nečinnost, popř. za průtah v řízení.

13. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti [anonymizováno] za škodu) je význam předmětu řízení [anonymizováno] poškozenou. Kritérium významu předmětu řízení [anonymizováno] účastníka, tedy to, co je [anonymizováno] něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem [anonymizováno] stanovení formy a případné výše odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení [anonymizováno] poškozeného (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka]). Význam řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají [anonymizováno] účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, apod. V daném případě je však zjevné, že předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody z titulu zákona o odpovědnosti za škodu, nejednalo se tedy o řízení, s nímž je již v obecné rovině spojováno významnější působení do poměrů účastníků. Jestliže pak soud prvního stupně konstatoval, že zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení z hlediska subjektivního, které by odůvodňoval potřebu přednostního vyřízení věci, žalobkyně netvrdila, odvolací soud s tímto zcela souhlasí, lze proto uzavřít, že význam předmětu řízení [anonymizováno] žalobkyni je standardní.

14. Uzavřel-li tak soud prvního stupně poté, co vzal do úvahy všechna uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, že v posuzovaném řízení k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě nedošlo, odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Argumentuje-li pak žalobkyně v rámci odvolání § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a předně srovnáním svého případu s věcí poškozeného [jméno] [příjmení], projednávanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka], odvolací soud má za to, že tato věc poškozeného s věcí žalobkyně není obdobná. Je tomu tak předně proto, že v této věci se nejednalo o věc s cizím prvkem, daným jako v projednávané věci cizí státní příslušností žalobkyně a nutností tlumočení, a tato věc pak není ani obdobná s věcí žalobkyně co do dalších skutečností. Odvolací soud naopak [anonymizováno] srovnání dané věci poškozené žalobkyně vychází z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. [spisová značka], před Městským soudem v Praze sp. zn. [spisová značka]. V tomto řízení se jednalo o nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení bylo rovněž řízení s cizím prvkem, představovaným cizí státní příslušností otce, jednalo se o řízení péče o nezletilé, i toto řízení však trvalo celkem 6 let, nebylo právně složité, avšak jeho složitost se odrážela [anonymizováno] složitosti procesní. Probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a v rámci podané ústavní stížnosti též před Ústavním soudem. Co do významu předmětu řízení se jednalo dokonce o řízení, jež má [anonymizováno] účastníky větší význam, než řízení jiná. Přesto soudy, včetně Ústavního soudu, neboť v této věci byla podána i ústavní stížnost, dospěly k závěru, že délka řízení s přihlédnutím ke všem kritériím v trvání 6let není nepřiměřená.

15. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud napadené rozhodnutí postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, proti němuž žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly, potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 [anonymizováno] spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. Žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení [anonymizováno] výši 2 paušálních náhrad po [částka] za přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na tomto jednání.