o zaplacení 34 441,35 € s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 16 C 62/2022-191 ze dne 28. února 2024,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I). Dále pak uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [částka] k rukám jejího zástupce (výrok II), vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III) a České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] částku [částka], vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě na náhradu škody odůvodněné tím, že dne [datum] došlo ke škodní události v areálu žalobkyně ve Spolkové republice Německo. Dle žalobkyně škodu způsobil řidič kamionu, který provozuje žalovaná, na automatických vratech při výjezdu z areálu tím, že nedodržel pokyny pro průjezd vraty a zřejmě ani předepsanou rychlost.

3. Žalovaná nesouhlasila, protože automatická vrata se náhle začala zavírat v době průjezdu vozidla žalované. [adresa] střetu vrat s kamionem spočívala v chybné funkci vrat, navíc považovala požadovanou částku za přemrštěnou.

4. Soud I. stupně provedl dokazování výslechy svědků, znaleckým posudkem včetně DVD a výslechu znalce a listinami předloženými účastníky a zjistil tento skutkový stav: Dne [datum] vyjížděl řidič kamionu provozovaného žalovanou [jméno FO] z areálu žalobkyně, přičemž při průjezdu kamionu vraty došlo ke střetu kamionu s vraty a k jejich poškození. Za opravu vrat zaplatila žalobkyně částku [částka]. Žalobkyně vystavila žalované fakturu [číslo] na částku [částka] se splatností [datum], která nebyla žalovanou uhrazena; [právnická osoba]. zamítla úhradu pojistného plnění.

5. Ohledně dopravní nehody pak zjistil, že ani jeden svědek navržený žalobkyní samotný střet neviděl, jediným očitým svědkem o průběhu nehody je tak řidič vozidla žalované; tento svědek podpořil verzi žalované o vadnosti automatických vrat. Automatická vrata přitom procházejí údržbou, která byla provedena [datum], kdy byla v řádném stavu. Znalec uzavřel, že na podkladě materiálů, které dostal k dispozici, nelze zjistit, zda se automatická vrata v době střetu zavírala nebo otvírala, ani zda byla v pořádku, ani to zda řidič vozidla dodržel stanovený postup pro průjezd, k objektivnímu posouzení pohybu vozidla a křídel vrat nejsou k dispozici žádné materiály, příčinu střetu nelze objektivně posoudit. Podotkl však, že při bezvadné funkci vrat, která mají čidlo, by se měla zavírající se vrata zastavit, aniž by došlo ke kontaktu s vozidlem, protože je přerušeno zavírání, a dochází k otevření vrat. Střet byl nahrán kamerou, ale žalobkyně nahrávku smazala. Z technického hlediska nebyl řidič schopen zastavit po prvním kontaktu vozidla a vrat tak, aby nedošlo ke vzniku předmětné škody. Na automatických vratech byly stopy i po střetu vrat s jiným vozidlem než vozidlem žalované.

6. Obvodní soud konstatoval, že rozhodným právem je právo Spolkové republiky Německo dle čl. 4 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne [datum] o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) a ocitoval ustanovení § 823, § 846 a § 254 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“).

7. Zamítnutí žaloby obvodní soud odůvodnil tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním řidiče vozidla žalované a způsobenou škodou, protože žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že to byla žalovaná, kdo poškodil vlastnictví žalobkyně. Akcentoval to, že podle řidiče vozidla se při rozsvíceném zeleném světlu začalo zavírat jedno (pravé) křídlo automatických vrat, což by při správné funkčnosti vrat nemělo nastat, přičemž současně znalec zjistil, že automatická vrata mají čidlo, takže zavírající se vrata se měla zastavit, aniž by došlo ke kontaktu s vozidlem, což ostatně tvrdila i žalobkyně uvedla. S ohledem na tento svůj právní názor se pak výší škody žalobkyně nezabýval pro nadbytečnost.

8. Výroky o nákladech řízení mezi účastníky pak prvostupňový soud odůvodnil ust. 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v účinném znění (dále jen „AT“).; výrok o nákladech státu pak ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně a domáhá se jeho zrušení. Namítla, že obvodní soud měl aplikovat ust. § 7 německého zákona o silničním provozu (dále jen „StVG“), které upravuje objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Žalobu tak nelze zamítnout na neunesení důkazního břemene žalobkyně, neboť je to žalovaný, kdo nese důkazní břemeno a musí se exkulpovat. Navíc zdůraznila, že řidič vozidla žalované reagoval na prvotní střet závory se zpětným zrcátkem zatočením vlevo, což vedlo k vybočení čela návěsu, který způsobil poškození. Žalobkyně si to interpretuje tak, že příčinou stržení brány byla reakce řidiče na prvotní střet a že tedy příčinou střetu byla chyba na straně řidiče.

10. Žalovaná odkázala na svá vyjádření učiněná před soudem I. stupně a navrhla napadené rozhodnutí potvrdit.

11. Vedlejší účastník rovněž odkázal na své předchozí přednesy a navrhl potvrzení rozhodnutí.

12. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

13. Soud prvního stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, když mezinárodní prvek ve sporu je dán sídlem žalobkyně ve Spolkové republice Německo. Mezinárodní příslušnost českých soudů vyplývá z článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když žalovaná má (ve smyslu článku 63 téhož Nařízení) sídlo na území České republiky, a to v obvodu soudu I. stupně. Soud I. stupně zcela správně dovodil aplikaci německého práva jako práva rozhodného, což není ani předmětem odvolacích polemik, proto odvolací soud na závěry obvodního soudu odkazuje.

14. Soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s § 120 o.s.ř. a s jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se odvolací soud ztotožnil. Zamítnuté důkazní prostředky se týkaly jen výkladu BGB, což odvolací soud shledává s ohledem na závěr o přednostním použití jiného německého zákona rovněž za nadbytečné.

15. Obvodní soud zjistil, že střet vozidla a automatických vrat viděl jen řidič vozidla žalované a ten vypověděl, že dodržel všechny pokyny pro bezpečný průjezd vraty, ale ke střetu došlo, neboť automatická vrata nefungovala správně. Z fotodokumentace pořízené žalobkyní ani za pomoci znalce nebylo možné zjistit, jaký byl způsob projezdu vozidla vraty a ani to, zda vrata fungovala správně. Taky bylo zjištěno, že střet byl automaticky nahrán, ale žalobkyně nahrávku zničila, což odůvodnila tím, že i bez nahrávky je zavinění řidiče vozidla žalované nepochybné. Žalovaná přitom bezprostředně poté, co byla vyzvána k plnění, toto odmítla. Nemožnost soudu zjistit skutkový stav tak svým úmyslným jednáním způsobila žalobkyně.

16. K tvrzení žalobkyně, že příčinou střetu byl chybný manévr řidiče, který na střet pravého křídla vrat a zpětného zrcátka vozidla reagoval zabočením vlevo, odvolací soud uvádí, že se jedná o absurdní tvrzení. Sama akce řidiče, která vedla k vybočení vlevo, byla totiž reakcí na první střet a nemohla tak příčinou tohoto prvního střetu. Jinými slovy – kdyby nedošlo ke střetu pravého křídla automatických vrat se zpětným zrcátkem, nedošlo by k vybočení vozidla vlevo a ani ke stržení vrat. Vztah příčinné souvislosti mezi prvotní příčinou a následkem je tak zachován (jen se nepodařilo objasnit, zda prvotní příčinou byl nesprávný způsob jízdy řidiče vozidla, nebo nefunkčnost automatických vrat).

17. Po právní stránce odvolací soud aplikoval StVG a to konkrétně ust. § 7 a § 9 StVG.

18. Podle § 7 odst. 1, 2 StVG bude-li při provozování motorového vozidla nebo přípojného vozidla, které je určeno k tomu, aby bylo motorovým vozidlem taženo, usmrcen člověk, zraněn na těle či na zdraví, nebo poškozena určitá věc, je držitel vozidla povinen nahradit zraněnému tímto vzniklou škodu. Povinnost k náhradě je vyloučena, pokud byla dopravní nehoda způsobena vyšší mocí.

19. Podle § 9 StVG měla-li na vzniku škody účast také vina zraněného, budou aplikovány předpisy § 254 BGB s tím, že v případě poškození věci je zavinění toho, kdo má nad věcí skutečnou moc nad věcí rovno zavinění zraněného.

20. Podle § 254 odst. 1 BGB došlo-li ke vzniku škody spoluzaviněním poškozeného, pak povinnost k náhradě škody, jakož i rozsah poskytované náhrady závisí na okolnostech, především na tom, do jaké míry byla škoda způsobena jednou či druhou stranou.

21. Německé soudy uvedená ustanovení aplikují takto: Každý řidič je povinen dbát náležité opatrnosti i mimo veřejné dopravní cesty (viz rozsudek [jméno FO] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), tj. i v areálu žalobkyně.

22. Každá strana musí prokázat okolnosti, které zaviňují druhou stranu a z nichž chce pro sebe vyvodit příznivé právní důsledky (rozsudek BGH ze dne [datum], sp. zn. [číslo],[číslo]; citovaná rozhodnutí německých soudů jsou volně dostupná na www.openjur.de a www.verkehrslexikon.de). V rámci § 7 odst. 1 StVG - stejně jako u jiných událostí zakládajících odpovědnost - důkazní břemeno ohledně předpokladů nároku obecně nese žalobce (srov. rozsudky Senátu ze dne [datum] - [číslo] [datum] - [číslo] [číslo] z [datum] - [číslo]. Podle prezentovaných zásad žalobce musí prokázat, že zničení automatických vrat nastalo v důsledku provozního procesu vozidla žalované (viz také [jméno FO] [číslo] [jméno FO] Saarbrücken, [číslo]; [jméno FO] [adresa][adresa] 26068 odstavec 1).

23. Odvolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav nepochybuje o tom, že ke škodě na automatických vratech žalobkyně došlo při provozování motorového vozidla žalované, která byla vlastníkem, provozovatele i držitelem tohoto vozidla v době dopravní nehody.

24. Z obsahu spisu přitom nevyšlo najevo, že by dopravní nehoda byla způsobena vyšší mocí.

25. Žalovaná se svou obranou, že příčinou dopravní nehody byla nefunkčnost automatických vrat, dovolává právě aplikace § 9 StVG, resp. § 254 odst. 1 BGB. V tomto směru platí přísný standard dokazování, který vyžaduje úplné přesvědčení soudu (rozsudek senátu ze dne [datum] - [číslo]. 7). Není však potřeba vědeckého dokazování kauzality ani pravděpodobnost hraničící s jistotou, stačí míra jistoty užitečná pro praktický život, která umlčí zbývající pochybnosti, aniž by je zcela vyloučila (srov. rozsudek senátu ze dne [datum] - [číslo] s dalšími odkazy). Tyto zásady platí i tehdy, jsou-li konkrétní okolnosti způsobené škody obtížně prokazatelné. Pokud strana není schopna poskytnout přímý důkaz o skutečnosti (srov. BGH, rozsudek ze dne [datum] - [číslo] [číslo] juris Rn. 230), může soud vyslovit odpovídající odsouzení na základě nepřímých důkazů. Soud však může vycházet pouze z důkazů, které jsou nezpochybnitelné nebo prokázané, tedy spolehlivě zjištěné ([číslo]. vyd. § 286 odst. 28). Nepřímé důkazy jsou přesvědčivé, pokud jiné závěry z nepřímých skutečností vážně nepřicházejí v úvahu (srov. rozsudky senátu ze dne [datum] - [číslo]; ze dne [datum] - [číslo]; usnesení senátu ze dne [datum] - [číslo] Zavinění nehody vedoucí k aplikaci § 9 StVG tedy musí být prokázáno, nestačí, že je nehoda nevysvětlitelná, protože neexistují žádní neutrální svědci a modely poškození neumožňují učinit konečný úsudek o tom, co se stalo při nehodě (viz rozsudek [jméno FO] Darmstadt ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

26. Otázka poměru odpovědnosti závisí do značné míry na zvážení kauzálních příspěvků obou stran podle § 9 StVG a § 254 BGB, v nichž lze na úkor jedné strany zohlednit pouze nesporné nebo neprokázané okolnosti (viz rozsudek [jméno FO] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V rámci § 9 StVG , 254 BGB je třeba především vzájemně poměřovat příčinné chování zúčastněných a zohledňovat provozní riziko motorového vozidla, přičemž lze zahrnout pouze prokázané příčinné faktory. Relevantní okolnosti musí být zjištěny a musí být příčinou škody. Je třeba nepřihlížet pouze k podezření nebo k pouhé možnosti způsobení škody v důsledku vytvořené nebezpečné situace. Podle obecných zásad dokazování nese důkazní břemeno o spoluúčasti poškozeného nese v tomto případě žalovaná (srov. rozsudek BGH ze září 24, 2013 - [číslo]

27. Žalobkyně je pak odpovědná za doložení případných dopravních přestupků, kterých se dopustil řidič vozu žalované (viz rozsudek: [jméno FO], ze dne [datum] – [spisová značka]). Žalobkyně žádné takové konkrétní tvrzení neuvedla, neboť alternativně uvedla, že řidič jel buď rychle, nebo nerespektoval pravidla pro průjezd, avšak provedenými výslechy a ani znaleckým zkoumáním se žádná verze jednoznačně nepotvrdila. Spekulace o tom, že se automatická vrata neotevřela pro vadný způsob jízdy, je jen jednou možnou variantou řešení; druhou možností (stejně pravděpodobnou) je to, že automatická vrata nefungovala správně.

28. To, že řidič zareagoval na střet automatických vrat a vozidla vybočením, nepřerušuje příčinou souvislost mezi prvotní příčinou nehody a následkem, neboť reakce řidiče byla rovněž následkem této prvotní příčiny; odpovědnost žalované nelze dovozovat v případě, že se reakce vozidla projeví jako přehnaná nebo zbrklá na prvotní impuls (viz rozsudek BGH ze dne [datum], sp. zn. VI ZR 263/09).

29. K námitce žalobkyně, že automatická vrata byla pravidelně servisovaná a před vozidlem žalované projelo ten den 200 aut, odvolací soud dodává, že podle ustálené německé judikatury se prima facie důkazy (tj. na první pohled zřejmé) vztahují na typické sledy událostí, tedy v případech, kdy je zjištěna určitá skutečnost, která podle obecné životní zkušenosti ukazuje na určitou příčinu nebo určitý průběh událostí jako rozhodující pro výskyt určitého jevu (rozsudky Senátu ze dne [datum] - [číslo] ř. 14; ze dne [datum] - [číslo] ). Typičnost však neznamená, že kauzalita faktu pro úspěch musí být vždy přítomna ve všech otázkách ve skupině případů. Musí se však vyskytovat tak často, že pravděpodobnost takového případu je velmi vysoká (rozsudek senátu ze dne [datum] - [číslo], rozsudek ze 7. února, 2013 - [číslo]). Důkazy prima facie jsou neplatné, pokud existují skutečnosti, které vyvolávají vážnou možnost odlišného průběhu událostí (BGH, rozsudek ze dne [datum] - [číslo] s dalšími odkazy).

30. Obvyklá lidská zkušenost je však taková, že věci se porouchávají (právě proto prováděla žalobkyně údržbu automatických vrat). Poslední kontrola automatických vrat proběhla v 10/2020, tj. 8 měsíců před nehodou. Znalec na automatických vratech nalezl i stopy dalšího vozidla modré barvy, takže ke střetu automatických vrat s jiným vozidlem muselo dojít ještě před zkoumanou nehodou, která vrata zcela vyřadila v provozu. To svědčí o tom, že již před tím došlo ke kontaktu vozidla a automatických vrat (což by při správné funkci vrat nemělo nastat) a že následky tohoto střetu na automatických vratech nebyly odstraněny. Nepřímé důkazy žalobkyně tak nemají žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda automatická vrata byla funkční v okamžiku, kdy jimi projíždělo vozidlo žalované.

31. Z dokazování vyplynulo, že nehodový děj viděla jen jedna osoba, a to řidič vozidla, při jehož provozu škoda vznikla, kterého však nelze považovat za zcela nezávislého pozorovatele. Nikdo jiný nehodu neviděl a na základě materiálů pořízených z nehody žalobkyní nelze zjistit (a to ani znaleckým zkoumáním), co bylo příčinou nehody. Podle obecných životních zkušeností (podpořených rovněž závěry znaleckého posudku) může být typickou příčinou střetu vozidla a automatických vrat jak chyba na straně řidiče, tak porucha automatických vrat.

32. Odvolací soud tedy souhlasí s tím, že žalobkyně tvrdila a prokázala, že dne [datum] k poškození automatických vrat žalobkyně došlo při provozování motorového vozidla žalovanou. Odvolací soud však vzal v potaz to, že strana žalovaná nemá a ani nemohla mít žádný další důkazní prostředek nad rámec výslechu řidiče, což odpovídá zjištěným okolnostem nehodového děje. Fotodokumentace, kterou žalobkyně zajistila, byla zcela neprůkazná. Jediný způsobilý důkazní prostředek (kamerový záznam nehody) žalobkyně zničila.

33. Obrana žalobkyně, že kamerový záznam důkaz zničila, protože nepředpokládala, že bude nucena vést soudní spor, je nevěrohodný; takové jednání neodpovídá ani obvyklému chování poškozeného. Obvyklejší soudní praxi je naopak to, že účastník zničí důkazní prostředek proto, že jeho tvrzení vyvrací. Z výslechů zaměstnanců žalobkyně a řidiče žalované přitom vyplynulo, že měli komunikační problém z důvodu nízké znalosti cizího jazyka. V řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná jakkoliv nárok žalobkyně uznala, první doložená výzva k náhradě škody souvisí až s doručením faktury. Pokud žalobkyně uvedla, že dle německých předpisů o ochraně osobních údajů je možné takový záznam přechovávat max. 24 nebo 72 hodin a ke smazání záznamu došlo automaticky, tak odvolací soud má za to, že uchování důkazního prostředku pro účely uplatnění nároku na náhradu škody v soudním řízení je situace, kdy je uchování záznamu (případně části obsahující předmětnou nehodu) nezbytně potřeba, a to bez ohledu na to, že zákon žalobkyni povinnost nahrávat průjezd vraty neukládá.

34. Odvolací soud pak připomíná, že byť je rozhodným hmotným právem právo německé, tak řízení před soudem se vždy řídí českými procesními předpisy. Ustálenou soudní judikaturou i odbornou literaturou bylo dovozeno, že k obrácení důkazního břemene může dojít i v důsledku zaviněného zmaření důkazu protistranou (jako např. úmyslného zničení nebo ztrátou důkazu – jako třeba notářského zápisu či jiné listiny potřebné k prokázání určitých skutečností v soudním řízení). V takovém případě se přenesení důkazního břemene, v souladu s obecnou zásadou, podle níž nesmí nikdo těžit ze svého protiprávního jednání, stává jakousi sankcí za zmaření důkazu, která nastupuje extra legem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [číslo] či ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS [číslo], nebo Lavický, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 229.). Typicky jde o situaci, kdy účastník řízení nesplní povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), zatají skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně a jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení [viz také obecně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]]. Právě při úmyslném zničení jediného objektivního důkazního prostředku lze připustit, aby nad ochranou právní jistoty procesní strany převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Žalované přitom hrozí neúspěch v řízení právě jen proto, že zjištěné skutečnosti neumožňují soudu učinit závěr o tom, co bylo příčinou nehodového děje, a to za situace, kdy jediný objektivní důkazní prostředek byl v držení žalobkyně. Aplikace výjimky spočívající v obrácení důkazního břemene pak připadá do úvahy též ve prospěch škůdce i v jiných typech sporů, než jsou spory medicínské (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

35. Nadto s obrácením důkazního břemena se lze setkat především v judikatuře německých soudů, přičemž v tomto řízení je rozhodným právem německé hmotné právo, které má být aplikováno stejně, jako by to činily německého soudy. [právnická osoba] závěry rozhodovací praxe třídí do několika typových skupin a zkoumá, zda jde v těchto případech vždy skutečně o obrácení objektivního důkazního břemena, a popřípadě zda se k němu judikatura uchyluje důvodně. Patří sem např. odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadou výrobku, oblast medicínských sporů, hrubé porušení povinností vyplývajících z jiných povolání sloužících k ochraně života a zdraví, porušení zákonné povinnosti provést šetření nebo kontrolu, které mají sloužit k ochraně poškozené strany, porušení povinnosti vést dokumentaci (opomenutí vytvořit důkazní prostředek) nebo tzv. zmaření důkazu (www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2018/4/02.Lavick%C3%BD_4_2018.pdf).

36. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně splnila své procesní povinnosti ve smyslu § 7 StVG, avšak současně jsou splněny podmínky pro přenesení důkazního břemene na žalobkyni jako sankce za zmaření důkazu, o čemž poučil účastníky při jednání odvolacího soudu dne [datum] včetně následků v podobě neúspěchu ve věci. Žalobkyně po poučení o přenesení důkazního břemene a povinnosti označit důkazy k prokázání svého tvrzení, že automatická vrata fungovala správně, zopakovala svou dosavadní argumentaci. Žalobkyně nemá povinnost pořizovat kamerový záznam.; v Německu je přísně sledováno dodržování ochrany osobních údajů, nahrávky nelze uschovávat déle, než je nezbytně potřebné, lhůta činí 24 až 72 hodin.; ten den před autem žalovaného projelo vraty bez nehody 200 aut; po nehodě nebylo z komunikace se žalovaným zřejmé, že škoda uhrazena nebude. Prezentace soudního znalce nebyla přesná, ke stržení vrat došlo proto, že si řidič špatně najel a vrata strhl návěsem. Podle selského rozumu se jedná o klasickou škodní událost, na kterou se vztahuje povinné ručení. Žádné nové důkazy přes poučení o hrozícím neúspěchu však nenavrhla.

37. Za této situace tak obstojí závěr obvodního soudu o neúspěchu žalobkyně v důsledku neunesení důkazního břemene, byť se tak stalo proto, že žalobkyně po přenesení důkazního břemene nebyla schopna prokázat, že automatická vrata fungovala správně. Přenesení důkazního břemene je důsledek aplikace českého procesního práva, přičemž tento institut je vlastní též právu německému.

38. Odvolací soud ze všech těchto důvodů napadený rozsudek, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladových výroků, proti kterým žádné námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

39. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Její náklady spočívaly v 1 úkonu právní pomoci (účast u odvolacího jednání) a 1 paušálu [částka] dle § 13 odst. 4 AT a 21 % náhrady za DPH ([částka]). Předmětem odvolacího řízení byla částka 34 441,35 €. Ke dni [datum] byl kurz 1 € = [částka], tj. tarifní hodnota sporu dle § 8 odst. 1 AT činila [částka] a sazba mimosmluvní odměny dle § 7 AT [částka] (ust. § 7 AT), celkem tedy [částka]. O místě a lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

40. O nákladech řízení vedlejšího účastníka bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., náklady tvoří 2 paušály za přípravu a účast na jednání odvolacího soudu, celkem [částka] dle § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.