o 10 256,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2024, č. j. 45 C 157/2023-31, ve znění opravného usnesení ze dne 4. července 2024, č. j. 45 C 157/2023-68,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku [částka] spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení [částka] s 15 % úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení. Výrokem III žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Opravný usnesením pak vypustil z písemného vyhotovení rozsudku nadbytečnou část s opakovaným poučením a nesprávným datem vydání rozsudku s poukazem na zjevnou nesprávnost dle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu náhrady škody (vzniklé jednak náklady na právní zastoupení ve výši [částka] a jednak opotřebením jeho vlastního vozidla ve výši [částka]), která mu vznikla v souvislosti s jeho [podezřelý výraz].

3. Žalovaná potvrdila, že žalobce u ní uvedené nároky uplatnil dne [datum]. Z titulu nákladů na obhajné požadoval [částka] a žalovaná mu tuto škodu nahradila až na částku [částka] (tj. navýšení základní sazby za úkon ze dne [datum] + duplicitně požadovaná náhrada hotových výdajů [částka] + DPH). Dále žalobce požadoval cestovné za celkem [hodnota] cest po 144 km za svým obhájcem, žalovaná mu přiznala náhradu pohonných hmot, nikoliv však amortizaci vozu (tj. celkem [částka]). Oba tyto požadavky považuje i nadále za nedůvodné a navrhla zamítnutí žaloby.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce byl [podezřelý výraz] v řízení vedeném Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], čj. [spisová značka] byl zproštěn obhajoby, rozsudek nabyl právní moci téhož dne. Žalobce uplatnil u žalované dne [datum] nárok na náhradu nákladů řízení, spočívající jednak v nákladech na obhajné, jednak v nákladech na cestovné za použití svého osobního automobilu [SPZ]. Žalovaná žalobci přiznala za úkon učiněný dne [datum] (převzetí, studium podkladů) částku celkem [částka] (zatímco žalobce požadoval [částka] jako zvýšenou odměnu o 100% z důvodu náročnosti) a dále za 4 cesty uvedeným osobním automobilem v roce 2017 náhradu ve výši [částka] (zatímco žalobce požadoval [částka]), za 5 cest v roce 2018 náhradu ve výši [částka] (zatímco žalobce požadoval [částka]) a za 5 cest v roce 2019 náhradu ve výši [částka] (zatímco žalobce požadoval [částka]), tj. částky vždy oproštěné od amortizace. Žalobce je vlastníkem vozidla [SPZ], toto vozidlo má spotřebu ve městě 11,8 l/100 km, mimo město 6,6 l/100 km, v kombinaci 8,5 l/100 km. Žalobce uplatnil vedle úkonů, uskutečněných obhájcem [tituly před jménem] [jméno FO] v období od [datum] do [datum] rovněž úkony právní služby uskutečněné obhájcem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] který převzal obhajobu [datum] - převzetí, studium podkladů (z důvodu náročnosti zvýšeno o 100%), [datum] - nahlédnutí do [podezřelý výraz] spisu, [datum] - porada s obhájcem delší než 1 hod., [datum] - porada s obhájcem před ÚJ o odvol. dne [datum], [datum] - porada s obhájcem delší než 1 hod. po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Každý z úkonů byl stanoven ve výši [částka], spolu s 21 % DPH za jeden úkon právní služby a paušální náhradou nákladů řízení ve výši [částka].

5. Sporným tak bylo pouze posouzení náročnosti daného úkonu a otázka amortizace v souvislosti s užitím daného vozidla.

6. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na § 1 odst. [právnická osoba] odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 1, § 26 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/ a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále je „o. z.“) s tím, že žalobce svůj nárok u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk uplatnil a věc může být projednána u soudu (§ 15 OdpŠk).

Opotřebení vozu

7. Soud prvního stupně nesouhlasil s tím, že by se jednalo o fiktivní částku sloužící jen pro účely účetnictví, má za to, že amortizace vozidla daná paušálními částkami má odpovídat opotřebení vozidla, které jednotlivými cestami jeho majiteli vzniká. Opotřebení vozidla představuje skutečnou škodu na majetku žalobce jako majiteli vozidla, která mu vznikla daným [podezřelý výraz] v souvislosti s použitím uvedeného vozidla. V situaci, kdy žalovaná nepopírala ani vlastnictví vozidla ze strany žalobce, ani uskutečnění jednotlivých jízd a tyto jako účelně vynaložené přiznala, není tak důvod žalobci nepřiznat rovněž skutečnou škodu, představující zmenšení majetku žalobce jako poškozeného v podobě opotřebení daného vozidla. Soud tak provedl vlastní výpočet cestovného pro případ délky trasy žalobce za advokátem v rozsahu 14 x 146,20 km (žalobce požadoval jen za trasu 144 km), a pro tento případ určil, že při 4 cestách v roce 2017 cestovné včetně amortizace činí [částka], žalovanou bylo žalobci přiznáno [částka], rozdíl mezi oběma částkami činí [částka], žalobce však požadoval pouze [částka]. Při 5 cestách v roce 2018 cestovné včetně amortizace činí [částka], žalovanou bylo žalobci přiznáno [částka], rozdíl činí [částka], žalobce však požadoval pouze [částka]. Při 5 cestách v roce 2019 cestovné včetně amortizace činí 5 166,65, žalovanou bylo přiznáno 2 025,72. Rozdíl mezi oběma částkami činí [částka], žalobce však požadoval pouze [částka]. Soud proto žalobě co do požadavku na [částka] s příslušenstvím jako odškodnění za opotřebení vozu zcela vyhověl (výrok I).

Obhajné

8. V tomto ohledu soud prvního stupně neshledal důvod pro navýšení odměny za převzetí právního zastoupení (složený z převzetí právního zastoupení a seznámení se spisem), když za studium spisu byla žalobci poskytnuta žalovanou zvláště náhrada i za úkon ze dne [datum], a to v plné výši. Samo navýšení neodůvodňuje ani tvrzená obsáhlost spisu. Odkázal na stávající judikaturu, především rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], či rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. [právnická osoba] 2/2001 a zejména rozhodnutí senátu Ústavního soudu IV. ÚS 2253/23 a usnesení ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 2415/22, a žalobu co do uplatněného nároku na zvýšení odměny obhájce z důvodu časové náročnosti zamítl. Dále pak uzavřel, že při navýšení odměny za složitost úkonu není důvodu navyšovat rovněž režijní paušál a s ním spojenou DPH. Žalobu proto v tomto rozsahu zamítl (výrok II).

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobci, který byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tato částka představuje 57,54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,77 % a úspěchu žalované v rozsahu 21,23 %). Náklady žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka], tj. 3 x [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., a za 2 písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka] (výrok III).

10. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

11. Žalovaná napadla vyhovující výrok (I) a výrok o nákladech řízení (III) a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zcela zamítne a žalované přizná plnou náhradu nákladů řízení. Setrvala na své dosavadní argumentaci s poukazem na konstantní judikaturu, podle které nelze vyhlášku Ministerstva práce a sociálních věcí stanovící (v návaznosti na příslušná ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel (pro účely poskytování cestovních náhrad hrazených za splnění zákonných podmínek zaměstnavatelem zaměstnanci, pokud zaměstnanec na žádost zaměstnavatele použije ke služební cestě svého soukromého osobního motorového vozidla) v daném případě použít. Navíc v případě amortizace nejde o skutečnou škodu, neboť amortizace představuje synonymum pro pojem odpis, který se využívá u většiny položek dlouhodobého majetku a vyjadřuje opotřebení takového majetku v důsledku používání nebo nepoužívání – zastarávání tohoto majetku a jde tak o fiktivní částku sloužící pro účely účetnictví, přičemž žalovaná zároveň odkazuje na konstantní judikaturu Obvodního soudu pro [adresa] i Městského soudu v Praze – srov. např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], č. j. 28 Co 437, 438/2014-109, ze dne [datum], č.j. [spisová značka], nebo ze dne [datum], č.j. [spisová značka], na rozsudky Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ze dne [datum], č. j. [spisová značka] nebo ze dne [datum], č. j. [spisová značka], dále na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

12. Žalobce se k odvolání žalované opakovaně vyjádřil tak, že napadený rozsudek považuje ve vyhovujícím výroku za správný, žalovanou použitou judikaturu považuje za nepřiléhavou, protože žalovaná nezpochybňuje uskutečnění cest a ani jejich účelnost, zpochybnila jen oprávněnost nároku na cestovní náhradu za ujetou vzdálenost. Z podstaty se jedná o paušalizovanou náhradu nákladů spojených s užitím automobilu. [adresa] automobilu nevyžaduje jen přímé náklady na palivo, ale i náklady další spojené s používáním vozidla (pravidelné servisování, výměny provozních tekutin, opotřebení pneumatik a pohyblivých částí), které je provozovatel nucen vynakládat v souvislosti s provozem vozidla. Tyto náklady pak zákonodárce prostřednictvím moci výkonné paušalizoval a přibližně 1x ročně tuto sazbu mění. Tím, že žalobce své vozidlo využíval v souvislosti s obhajobou v [podezřelý výraz] vznikaly mu vedle nákladů za palivo i tyto náklady. Součástí paušalizované náhrady může být i snižování hodnoty motorového vozidla (amortizace), ale nejedná se o dominantní složku. Takto stanovené náhrady a nejede o fiktivní účetní odpis. V dalších doplněních pak žalobce opakovaně odkazuje na dokument [veřejný orgán], který se týká nákladů soudního řízení a jejich náhrady se závěrem, že v případě použití vlastního vozu se náhrada řídí předpisy o cestovních náhradách. Postup žalované považuje za svévolný. Poukazuje na to, že samostatný právní předpis pro kalkulaci náhrady nákladů cestovného při odškodnění nezákonně trestně stíhaných osob neexistuje, proto se zákoník práce a vyhláška MPSV použijí jako předpisy pomocné, což odpovídá ustálené praxi. Opakovaně uváděl, že citace z žalovanou označené judikatury jsou účelově vybrané, případně mohla být judikatura vyššími instancemi korigována, absentuje judikatura vyšší instance (vrchního soudu, Nejvyššího či Ústavního soudu), proto uvedený názor žalobce nepovažuje za ustálenou judikaturu. Argument, že stanovení paušální sazby je pouze fiktivní částkou pro účely účetnictví, považuje za nesprávný, protože v praxi je tato částka vyplácena jako náhrada jednotlivci. Rozhodnutí soudu se opírá o zdraví selský rozum. Na straně žalobce došlo ke zmenšení jeho majetku v důsledku opotřebení jeho vozu jízdou. Za vzájemně si odporující považuje žalobce to, že žalovaná jeden předpis ve vztahu k žalobci aplikuje pro účely náhrady za pohonné hmoty, avšak nikoliv pro paušální náhradu, a to s poukazem na to, že předpis se vztahuje jen na zaměstnance. Opakuje, že škoda zahrnuje náklady vynaložené na zrušení nezákonného rozhodnutí a v tomto případě jde o škodu v důsledku realizace nápravy nezákonného rozhodnutí. Uvedený předpis je analogicky používán i v jiných případech. Žalobce rovněž zdůraznil, že slovo amortizace v žalobě vůbec nepoužil, jedná se o újmu zhmotněnou v nákladech a výdajích žalobce na cestovné. Uvedl, že zcela zištně nepožadoval náhradu stravného, na které má taky nárok. Dovolává se toho, aby příslušná právní úprava byla použita v obou svých položkách, ze kterých se náklad cestovného skládá. Nadto žalobce žádá náhradu nezastoupeného účastníka za to, že se opakovaně vyjadřuje k odvolání. Připomněl, že byl nedůvodně trestně stíhán, omluva za to nebyla realizována veřejně, došlo k negativnímu dopadu do jeho života, měl 10 let zničený život, aby se domohl svých práv, musel vynaložit cca [částka] korun, v řízeních se žalobcem dochází k účelové interpretaci a faktické implementaci.

13. Žalobce napadl výrok o nákladech řízení (III) blanketním odvoláním. Pochybení shledává v tom, že soud považuje škodu žalobce za dva samostatné nároky, a proto mu vyměřil soudní poplatek za žalobu ve výši [částka], namísto správné výše [částka]. Soud prvního stupně neměl určit poměr úspěchu a neúspěchu účastníků, ale měl rozhodnout dvěma nákladovými výroky, žalobci přiznat [částka] a žalované [částka]. Úspěch žalobce navíc činí 83,47 %, takže by mu měla být přiznána náhrada [částka] a vrácen soudní poplatek [částka]. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok zrušil a ve věci znovu rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení [částka]. V případě, že byl soudní poplatek vyměřen nesprávně, aby byla přiznána náhrada nákladů [částka] a žalobci vrácen soudní poplatek [částka]. Znovu pak své odvolání doplnil v podání ze dne [datum] s akcentací toho, že poměr úspěchu účastníků je vypočten nesprávně.

14. Odvolací soud přezkoumal v dotčeném rozsahu napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné.

15. V průběhu odvolacího řízení v podání ze dne [datum] pak žalobce rozšířil žalobu tak, že nyní nepožaduje z titulu škody na vozidle částku [částka], ale částku [částka], a to s poukazem na výpočet soudu prvního stupně. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil při jednání dne [datum] postupem dle § 95 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř., neboť důvody pro nepřipuštění změny žaloby neshledal.

16. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu a správnost závěru o skutkovém stavu nikdo z účastníků nenapadal.

17. Pokud žalobce odkazuje na webové stránky Ministerstva financí, nejedná se o návrh na doplnění skutkového zjištění; týkající se otázky právního posouzení nároku. Uvedené webové stránky se navíc týkají ochrany spotřebitele v civilním řízení a jsou tak na projednávanou věc neaplikovatelné. Nadto se jedná jen o nástin základních informací, které jsou blíže upraveny v právních předpisech nižší právní síly (viz dále). Odvolací soud upozorňuje rovněž na to, že ne každé náklady řízení účastníka se pak v civilním řízení nahrazují, jedná se o samostatné kategorie.

18. Odvolací soud dal při jednání dne [datum] účastníkům k nahlédnutí rozhodnutí zdejšího odvolacího soud, na které ve svých podáních žalovaná opakovaně odkázala a seznámil účastníky s výsledkem řízení vedeného u Nejvyššího soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (viz dále).

19. Pokud jde o výpočet cestovného ze strany soudu prvního stupně, odvolací soud zdůrazňuje, že žalobce sám tvrdil, že použil cestu ke svému advokátovi, která měří 72 km (tj. tam a zpět 144 km). Soud prvního stupně však přesto vypočetl předpokládané náklady žalobce tak, že jeho jedna cesta tam i zpět měřila 146,2 km. Pominul tak, že žalobce nejel 14 x 146,2 km, ale jen 14 x 144 km.

20. Pokud jde o právní hodnocení věci, soud prvého stupně správně použil OdpŠk v odpovídajícím znění.

21. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při současném splnění tří obligatorních podmínek: 1) nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem/nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

22. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) [podezřelý výraz], které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím [podezřelý výraz] soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se [podezřelý výraz] zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v [podezřelý výraz] při zahájení [podezřelý výraz] (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek [podezřelý výraz] (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

23. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

24. Podle § 31 OdpŠk (1) [právnická osoba] zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. (2) Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. (3) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu12) o mimosmluvní odměně.

25. Není pochyb o tom, že žalobce neměl možnost uplatnit právo na náhradu nákladů řízení v rámci [podezřelý výraz], které skončilo jeho zproštěním. Účelný rozsah cest (14 x 144 km) na porady s obhájcem rovněž není předmětem odvolacích námitek. Sporná tak zůstala jen otázka, zda má žalobce nárok na náhradu za použití vlastního vozidla dle prováděcích předpisů k zákonu č. 262/2006 Sb.

26. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

27. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle § 2952 Odpšk věta prvá hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

28. Škoda je tak stejně jako v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do [datum], definována jako újma na jmění, tj. na souhrnu majetku a dluhů osoby ve smyslu § 495 o. z., takže i nadále platí, že za škodu považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou (damnum emergens) se pak rozumí zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, které vyžaduje vynaložení majetkových hodnot k uvedení věci do předešlého stavu. V tomto směru je tak plně aplikovatelná též judikatura vztahující se k OdpŠk. Skutečnou škodou je míněn negativní zásah do existujícího majetkového stavu poškozeného; důvodem může být též poškození věci vedoucí ke snížení její hodnoty. Škoda musí být vyčíslitelná v penězích a v rámci diferenční teorie se hradí rozdíl mezi stavem před poškozením a po něm. Judikatura Nejvyššího soudu pak je zcela ustálena v tom, že náklady spojené s užitím vlastního vozu nejsou paušálně stanoveny v zákoně č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách ani v prováděcích předpisech k zákoníku práce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

29. Žalobce v podání ze dne [datum] rozšířil žalobu o [částka] (jedná se o náklady na palivo a opotřebení vozidla za 14 jízd po 2,2 km). Tyto náklady žalobci dle jeho žalobních tvrzení nevznikly, jedná se jen o hypotetickou úvahu soudu pro případ, že by žalobce použil delší cestu. Požadavek žalobce na náhradu neexistujících nákladů za neujetí 14 x 2,2 km ve výši [částka] proto není a ani nemůže být po právu. Ze stejného důvodu odvolací soud zamítl i požadavek na úrok z prodlení z této částky, neboť příslušenství sdílí osud věci hlavní (a navíc požadavek na tuto částku žalobce poprvé uplatnil až v podání ze dne [datum], které bylo žalované doručeno dne [datum]).

30. K argumentaci žalobce, že pro účely náhrad civilního řízení jsou prováděcí předpisy k zákoníku práce aplikovány, odvolací soud dodává následující.

31. Podle § 30 vyhlášky č. 17/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, (1) Nárok na jízdné má jen účastník, který nebydlí nebo nepracuje v místě, kde se řízení koná, nebo je předvolán z místa, kde se dočasně zdržuje. (2) Účastníku se hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem. Pokud s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu.6)

32. Dle poznámky pod čarou by v případě předchozího souhlasu soudu s použitím vlastního motorového vozidla měl účastník nárok na náhradu dle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, který byl s účinností od [datum] nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb.

33. Předmětná vyhláška upravuje náklady účastníků jak civilního, tak [podezřelý výraz]. Aby žalobci vznikl nárok na náhradu dle předpisů určených pro pracovněprávní vztahy, musel by si vyžádat předchozí souhlas soudu s uskutečněním cest soukromým vozidlem. Bez toho souhlasu nelze pracovněprávní předpisy použít, a to ani na základě analogie. Souhlas soudu zde totiž nahrazuje rozhodnutí zaměstnavatele. Viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2574/10.

34. Odvolací soud tak uzavírá, že pro účely určení skutečné škody na vozidle v důsledku jeho opotřebení běžným užíváním nelze vycházet z nákladů paušálně stanovených v zákoně č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, resp. v zákoně č. 262/2006 Sb., neboť podpůrná aplikace těchto předpisů na kalkulaci skutečných nákladů na provoz konkrétního vozidla poškozeného je z logiky věci vyloučena (věcná působnost zákona č. 262/2006 Sb. a OdpŠk je odlišná). Žalobce sice namítá, že s provozem každého vozidla vznikají náklady na servisování, výměnu provozních kapalin, výměnu pneumatik, ale pomíjí, že tyto náklady vznikají zcela nezávisle na tom, zda je auto užíváno k provozu (nutnost měnit provozní kapaliny, pneumatiky totiž není závislá jen na nájezdu), jedná se o zcela nahodilé okolnosti, související s provozem toho konkrétního vozidla a takové náklady nelze určit paušálně pro všechny typy aut; dokonce se zjištěný nájezd nemusel na uvedených provozních nákladech projevit vůbec. K podrobnější argumentaci viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a na něj navazující judikatura.

35. Z dikce § 2952 o. z. vyplývá povinnost škůdce nahradit konkrétní škodu v prokázané výši. Při určování její výše nelze zohledňovat jakékoliv „paušalizované odpočty“, ale vždy se vychází z konkrétní, reálné výše skutečné škody. Skutečnou škodou je rozdíl mezi opotřebením vozidla, ke kterému by nedošlo, nebýt škodné události (tj. odpovědnostního titulu); vždy je třeba vycházet z konkrétní situace. V daném případě žalobce taková konkrétní újma nebyla tvrzena, natož aby byla prokázána. Ostatně žalobce nepožaduje nahradit škodu, projevující se snížením hodnoty jeho vozu v důsledku opotřebení vlastního vozidla, nýbrž náhradu jízdních výdajů, na kterou má nárok zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli za použití vlastního vozu při pracovní cestě konané ve prospěch zaměstnavatele.

36. To, že žalovaná nečinila spornou cenu pohonných hmot vyčíslenou žalobcem, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda lze či nelze aplikovat ustanovení právních předpisů o cestovních náhradách. Tato otázka totiž nebyla předmětem řízení a posouzení této otázky ze strany soudu prvního stupně bylo minimálně nadbytečné bez vlivu na konečné rozhodnutí ve věci.

37. Žalobce rovněž argumentuje tím, že v žalobě nepoužil termín amortizace. Nečiní však sporným to, že podle prováděcích předpisů k zákoníku práce je při použití motorového vozidla jízdné složeno z více složek, a to jednak z náhrady za spotřebované pohonné hmoty a jednak z náhrady za používání motorového vozidla, která slouží k náhradě za snížení hodnoty automobilu opotřebením. Termín amortizace může mít více významů: (1) odpis majetku (v ekonomii) – postupné snižování hodnoty pracovních prostředků, vyjadřující jejich opotřebování při výrobě a provozu, (2) umoření listiny (v právu) – úřední prohlášení listiny (dokladu, cenného papíru apod.) za neplatnou, (3) umoření dluhu – splácení dluhu pravidelnými splátkami vyššími než úrok a (4) snížení hodnoty zařízení opotřebením. V souvislosti s vozidlem je termín amortizace obecně používán tak, že amortizace vyjadřuje pokles hodnoty vozu v důsledku jeho opotřebení vlivem externích podmínek i technického pokroku. Na závěr o tom, že žalobce nemá nárok na náhradu za snížení hodnoty automobilu v paušální výši dle prováděcích vyhlášek k zákoníku práce, (ne)použití termínu amortizace v žalobě však žádný vliv nemá. Nadto soudy nesmí poučovat účastníka o tom, že dosavadní tvrzení vylučují jeho úspěch ve věci a je třeba tvrzení změnit, neboť by tím byla porušena zásada rovnosti účastníků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

38. Pokud žalobce „zištně uvádí“, že má vedle již uplatněných nároků rovněž nárok na stravné, pak ani tato otázka nebyla předmětem řízení a nemá tedy žádný vliv na výsledek tohoto řízení. Soudy jsou vázány žalobou v tom smyslu, že nemohou žalobci přiznat požadované plnění z jiného titulu, než, jak je žádáno v žalobě, ani pokud by se domnívaly, že na plnění ve stejné výši má nárok z jiného důvodu. I pokud by tedy měl žalobce nárok na stravné, nelze mu na základě této domněnky přiznat náhradu za škodu na vozidle.

39. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

40. Ve věci řešené Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] požadoval tamní žalobce z titulu škody vzniklé v důsledku „nezákonného [podezřelý výraz]“ náhradu škody za opotřebení vlastního vozu ve výši paušálních náhrad za 1 km jízdy. Odvolací soud konstatoval že toto opotřebení se označuje jako amortizace a žalobci takový nárok nelze přiznat s poukazem na rozsudek Městského soudu v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], neboť vyhláškou stanovený paušál je jen fiktivní částkou sloužící pro účely účetnictví.

41. V řízení vedeném Městským soudem pod sp. zn. 28 Co 437, 438/2014 žalobce požadoval náhradu škody vzniklou mu v souvislosti s jeho [podezřelý výraz], které skončilo zproštěním obžaloby, spočívající v nákladech na cestu osobním automobilem k obhájci a orgánům činným v [podezřelý výraz] ([částka]). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobci paušální náhradu dle prováděcích předpisů k zákoníku práce (tzv. amortizaci) přiznal. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že nelze pro účely náhrady škody dle OdpŠk aplikovat § 157 zákoníku práce, protože uvedený paušál je fiktivní částka sloužící pouze pro účely účetnictví a nelze ji podřadit pod pojem skutečné škody.

42. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] bylo rozhodováno o žalobě žalobce (poškozeného v důsledku „nezákonného [podezřelý výraz]“) na náhradu škody a, mimo jiné, též cestovného ve výši [částka] (nad rámec dobrovolného plnění žalované ve výši [částka]), resp. soud prvního stupně přiznal amortizaci v rozsahu [částka]. Odvolací soud vyložil, že amortizace je termín, který vyjadřuje míru opotřebení předmětu a je známá i pod pojmem odpis. Amortizace je postupné snižování hodnoty vozu vlivem externích podmínek (fyzické opotřebení) i rychlého technického pokroku (morální opotřebení). Pojem amortizace má svůj význam a je aplikována zásadně ve čtyřech oblastech, a těmi jsou prodej ojetých vozů, účetnictví (použití u položek dlouhodobého majetku), při využívání služebního vozidla k soukromým cestám (stanovení cestovních náhrad za tyto služební cesty) a při likvidaci škod (krácení plnění za opravu vozu). Případ žalobkyně, která použila pro soukromou cestu soukromé vozidlo, jakkoli jej užila v přímé příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení [podezřelý výraz], však nespadá pod žádnou z nastíněných kategorií. Zákoník práce na dané nelze aplikovat podle principů analogie na cestovné žalobkyně. Tato tzv. základní náhrada za jeden kilometr jízdy dopadá na případy, kdy zaměstnanec využívá svůj soukromý vůz na pracovní cesty, což platí i pro podnikatele, přičemž mu patří, kromě proplacení pohonných hmot podle zákoníku práce i náhrada za každý ujetý kilometr. Tato náhrada je specifickou kompenzací zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci za to, že k pracovním účelům zaměstnanec užije své vlastní soukromé vozidlo, a to na výslovnou žádost zaměstnavatele (k tomu srov. znění § 157 odst. 3 zákoníku práce: „Použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem…“). Náhrady není možné poskytovat, pokud o použití vozidla požádal sám zaměstnanec (k tomu srov. Bělina, Drápal a kol.: Zákoník práce – 2. Vydání, C.HG.BECK, 2015, str. 789).

43. V rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka] se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že amortizaci vozidla nelze podřadit pod pojem skutečné škody, amortizace věci vyjadřuje opotřebení majetku v důsledku jeho používání nebo zastarávání a jde jen o fiktivní částku sloužící pro účely účetnictví, odkázal i na další rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] (žalobcem byl opět poškozený, jehož [podezřelý výraz] neskončilo odsouzením).

44. Z nejnovější doby pak lze odkázat též na rozsudek Městského soudu v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým tento soud zamítl požadavek žalobce (poškozeného v důsledku „nezákonného [podezřelý výraz]“) na náhradu škody, spočívající v opotřebení (amortizaci) vlastního motorového vozidla, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (který je veřejně dostupný na www.nsoud.cz).

45. Odvolací soud konstatuje, že zde posuzovaný případ se v podstatných znacích shoduje s případy označenými a předloženými žalovanou. Žalovanou uvedená rozhodnutí nebyla zrušena a tato informace je veřejně dostupná (viz webové stránky www.justice.cz/InfoSoud) a odvolacímu soudu je pak tato skutečnost známa i z jeho úřední činnosti. Soud prvního stupně tedy pochybil, ačkoli byl konfrontován se shora uvedenými rozhodnutími, a rozhodl opačně, aniž podal účastníkům přesvědčivé vysvětlení dané odchylky. Odvolací soud však žádné důvody pro odchýlení ve smyslu § 13 o. z. neshledal.

46. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v přezkoumávaném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

47. Změnou rozhodnutí ve věci samé se pak odvolání žalobce do nákladového výroku stalo zcela bezpředmětné. Navíc požadovat vrácení části zaplaceného soudního poplatku může účastník pouze u soudu, který mu tuto povinnost stanovil a na jehož účet byl vyměřený soudní poplatek složen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

48. O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V tomto případě žaloba nebyla podána důvodně, proto zcela úspěšné žalované odvolací soud přiznal náhradu řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 paušálních náhrad dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., jíž se stanoví výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za 4 účelné úkony dle § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ cit. vyhlášky (vyjádření ve věci samé, odvolání ve věci samé, příprava účasti na jednání a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) po [částka] (§ 2 odst. 3 shora uvedené vyhlášky). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

49. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl proto samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta prvá o. s. ř.) a zůstal stranou přezkumu odvolacího soudu.