o neplatnost změny prohlášení vlastníka a o neplatnost nájemní smlouvy, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. prosince 2024, č. j. 21 C 35/2024-206,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že určil neplatným rozhodnutí vlastníků jednotek v domě č. p. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa] na adrese [adresa], uvedené v zápisu ze schůze shromáždění [právnická osoba], konané dne 4. ledna 2023 pod č. 4) ve znění „Shromáždění [právnická osoba], souhlasí s přenecháním části společných prostor schodištní chodby spojující I. a II. podzemní podlaží budovy č. p. [číslo], v k. ú. [adresa] užívané vlastníkem jednotek č. [číslo] a č. [číslo] do nájmu tomuto vlastníkovi v rozsahu a za podmínek blíže vymezených v listině označené jako Nájemní smlouva tvořící přílohu pozvánky k tomuto shromáždění (i přílohu zápisu z tohoto shromáždění) (výrok I.), určil neplatným rozhodnutí vlastníků jednotek v domě č. p. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa] na adrese [adresa] uvedené v zápisu ze schůze shromáždění [právnická osoba] konané dne 4. ledna 2023 pod č. 7) ve znění „Shromáždění společenství domu [adresa] schvaluje změnu prohlášení vlastníka dle návrhu „Prohlášení vlastníků jednotek – souhlas se změnou“ přiloženého k výše uvedené pozvánce (i k zápisu shromáždění) (výrok II.) a uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 53 852 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali vyslovení nicotnosti, případně neplatnosti, uvedených rozhodnutí vlastníků jednotek.

3. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaní, jakožto někteří z vlastníků jednotek v předmětné budově, schválili na schůzi [právnická osoba], (dále jako „společenství vlastníků“ či „SVJ“) konané dne 4. 1. 2023 usnesení nazvané: „Prohlášení vlastníků jednotek – souhlas se změnou“, na základě, kterého budou terasu na střeše užívat pouze žalovaní 2. a 9. (vlastníci jednotek č. [číslo] a č. [číslo]), kteří ponesou ze svého náklady na veškeré opravy a údržbu této terasy. Ze smlouvy o výstavbě bytu ze dne 20. 7. 2003 přitom vyplývalo, že k jejímu užívání byli oprávněni všichni spoluvlastníci a všichni nesli odpovědnost za její zamčení. Dále se SVJ nikoliv jednomyslně usneslo na uzavření nájemní smlouvy, kterou bylo předáno do užívání 3. žalovanému schodiště mezi prvním a druhým podlažím. Městský soud v [adresa] shledal svým usnesením ze dne ze dne 3. 10. 2023, č. j. [spisová značka], obě usnesení přijatá na shromáždění společenství vlastníků nicotnými. Předseda společenství vlastníků, kterým je 3. žalovaný, pak prostřednictvím e-mailu dne [datum] vyrozuměl žalobce o tom, že hlasování vlastníků jednotek na shromáždění společenství vlastníků je nutné vykládat jako schválení změny prohlášení vlastníka.

4. Právně zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 260, § 575, § 582, § 1132, § 1169, § 1189, § 1209 a § 1221 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že výše uvedená rozhodnutí, kterými měly být schváleny změny prohlášení vlastníka, jsou neplatná. Shledal u žalobců aktivní legitimaci na podané žalobě proto, že se jedná o přehlasované vlastníky, kteří hlasovali proti přijetí takového rozhodnutí (žalobce e) udělil žalobci a) plnou moc k jeho zastupování). Současně konstatoval, že návrh na určení neplatnosti takových rozhodnutí byl podán včas, neboť žaloba byla podána dne 22. 2. 2024, přičemž o výkladu formy rozhodnutí učiněném předsedou SVJ, kterým zpětně prohlásil rozhodnutí za změnu prohlášení vlastníka, se dozvěděli až z e-mailu dne 23. 11. 2023, tedy ještě před uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty pro podání takového návrhu. Důležitý důvod pro přezkoumání rozhodnutí ve smyslu § 1209 odst. 1 o. z. seznal ve skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí, kterými byly vymezovány spoluvlastnické podíly a výkon spoluvlastnického práva. Ke změně prohlášení vlastníka se vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek, v tomto případě všech vlastníků, neboť se jedná o společné části budovy. Aby k takové změně mohlo dojít, museli by všichni vlastníci uzavřít písemnou dohodu o změně jejich práv a povinností a s touto dohodou by pak musela vyslovit požadovaná většina písemný souhlas. K tomu však v daném případě nedošlo. Nelze přisvědčit námitce, že není rozdíl mezi zněním smlouvy ze dne 20. 7. 2003 a změny přijaté rozhodnutími, jelikož změnou prohlášení by byla pochozí terasa dána do výlučného užívání žalovaným 2) a 9), a tedy by došlo k omezení užívání terasy ostatními vlastníky. Takovou změnou nikoliv účelu, ale způsobu užívání společných částí, by byly de facto měněny velikosti podílů na společných částech budovy. Nebyly důvodné ani námitky části žalovaných o nutnosti vykládat hlasování na shromáždění SVJ jako jiné, platné právní jednání ve smyslu § 575 o. z. Uvedený princip lze aplikovat v situaci, kdy jiné právní jednání má veškeré zákonné náležitosti. V tomto případě však předpoklady pro změnu prohlášení vlastníka dány nebyly, a to zejména pro absenci písemného souhlasu všech vlastníků. Chování žalovaných se soudu prvního stupně jevilo jako obcházení zákona, jelikož se žalovaní, ač znají předmětnou právní úpravu a judikaturu, v rozporu s tímto vědomě snaží přijímat změnu prohlášení vlastníka a uzavřít nájemní smlouvu. Ani námitce prekluze práva žalobců namítat neplatnost rozhodnutí u soudu nebylo lze vyhovět, neboť z judikatury vyplývá, že roční objektivní lhůta, vyplývající z podpůrné právní úpravy § 259 o. z. se vzhledem ke speciální úpravě § 1209 odst. 1 o. z. nepoužije. V úvahu pak nepřichází ani aplikace § 260 o. z., jelikož změna prohlášení vlastníka nebyla přijata podle zákona a není v zájmu SJV neplatnost rozhodnutí nevyslovit v situaci, kdy bylo podstatným způsobem zasaženo do spoluvlastnických práv.

5. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky pak rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen „o. s.ř.“), tj. dle úspěšchu ve věci.

6. Proti rozsudku podali včasné a přípustné odvolání jednak samostatně 1. žalovaná a rovněž žalovaní 2., 3., 7., 9., 11. a 12.

7. První žalovaná v něm namítala, že fakticky listinu „Prohlášení vlastníků jednotek – souhlas se změnou“ nepodepsala, ač soud prvního stupně uvedl ve svém rozsudku opak. Z toho pak vyplývá i to, jak na schůzi hlasovala a že hlasovala spolu se žalobci. Ostatně v otázkách merita věci s jejich argumentací souhlasí. Požádala proto odvolací soud, aby ji zprostil povinnosti hradit žalobcům náklady řízení, neboť neshledala důvodu, pro který by měla být žalována.

8. Žalovaní 2., 3., 7., 9., 11. a 12. tvořící se zbylými žalovanými nerozlučné společenství namítali, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o včasnosti podaného návrhu. Skutečnost, že § 1209 odst. 1 o. z. obsahuje pouze lhůtu subjektivní, nevylučuje subsidiární aplikaci § 259 o. z. ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z. pro lhůtu objektivní, která činí jeden rok. K tomu však soud prvního stupně nepředestřel žádný přezkoumatelný názor. Dále také nesprávně stanovil i počátek běhu subjektivní lhůty, jelikož se žalobci, zastoupeni zkušeným advokátem, nedozvěděli dne 23. 11. 2023 prostřednictvím e-mailového oznámení o novém usnesení, byli pouze upozorněni na jiné právní hodnocení povahy dříve učiněného rozhodnutí. Bylo tedy vinou žalobců, kteří měli dbát svých práv, aby včas zažalovali i neplatnost změny prohlášení vlastníka. Soud prvního stupně se také nezabýval námitkou žalovaných, že se změnou prohlášení vlastníka nemění velikosti podílu na společných částech, nýbrž se pouze nikoliv na úkor ostatních rozšiřuje rozsah užívání některých z nich za současného zachování stejných (omezených podle smlouvy ze dne 20. 7. 2003) práv přístupu ostatních, jako tomu bylo doposud. Ani de facto ani de iure se velikosti podílů na společné věci nemění. Z rozsudku soudu prvního stupně tak nelze poznat, v čem by žalobci měli být oproti stavu před změnou prohlášení vlastníka omezeni. Ke změně prohlášení vlastníka dochází po dosažení požadovaného kvora souhlasů jednotlivých vlastníků, které jsou činěny jednoznačným a prokazatelným projevem souhlasné vůle, ať v písemné, tak v ústní formě. S ohledem na znění § 1169 odst. 1 o. z. nelze hovořit o neplatnosti jednání, nýbrž nanejvýš o jeho neúčinnosti. Soud prvního stupně dále nevysvětlil, v čem není uvedená věc v zájmu SVJ či jakým způsobem bylo podstatně zasaženo do práv žalobců (takovými zásahy mohou být např. podstatné zlepšení či zhoršení společné věci, změna účelu společné věci, její zpracování, zatížení, zrušení zatížení, omezení práv spoluvlastníků na dobu delší než deset let apod.). Uvedené závěry soudu prvního stupně jsou nepřezkoumatelné. Odvolatelé proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, popř. toto rozhodnutí zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

9. K oběma odvoláním žalovaných se vyjádřili žalobci. Souhlasili s tím, aby 1. žalované nebyla ukládána povinnost hradit náklady řízení. Tato však nemohla být v žalobě označena jako žalobkyně, neboť se k návrhu nepřipojila, současně ale musela být účastníkem řízení. K druhému odvolání pak uvedli, že zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně. Žalovaní ve svém odvolání nesprávně interpretovali užitou judikaturu, která ohledně tříměsíční prekluzivní lhůty opravdu, jak správně konstatoval soud prvního stupně ve svém rozsudku, nestanoví žádnou objektivní lhůtu, přičemž je vyloučeno subsidiární použití ustanovení o spolku. Pokud zákonodárce upravuje v § 1209 odst. 1 o. z. lhůtu, vylučuje tím uplatnění lhůty podle § 259 o. z. Uvádí-li žalovaní, že žalobci nepodali včas návrh na určení neplatnosti rozhodnutí, nutno poukázat na to, že skutečnost, že žalobci nepředpokládali, že rozhodnutí právnické osoby může být interpretováno jako rozhodnutí jiných osob, nelze přikládat k tíži žalobců, a to ani v případě, že jsou zastoupeni advokátem. Žalobci se o skutečnosti, že dne 4. 1. 2023 mělo být přijato rozhodnutí vlastníků o změně prohlášení vlastníka dozvěděli až z e-mailu dne 23. 11. 2023 a proto právě od té doby začala běžet zákonná tříměsíční lhůta. Žaloba tedy byla podána včas. Rozšíření způsobu užívání terasy některým ze spoluvlastníků za situace, kdy ostatním spoluvlastníkům zůstala zachována stejná práva, zakládá nerovný přístup v právech a povinnostech spoluvlastníků. K zásahu do práv tedy došlo, a to tím, že některým byl způsob užívání rozšířen a některým nikoliv. K takovému rozhodnutí je zapotřebí souhlas všech vlastníků. S ohledem na tuto skutečnost nelze mít ani za to, že byla změna prohlášení vlastníka v zájmu SVJ. Vzhledem k tomu, že dohoda vlastníků nebyla uzavřena písemně, a že tedy nebyla dodržena zákonná forma, je zcela správné posoudit právní jednání jako neplatné, nikoliv jako neúčinné, jak navrhovali žalovaní. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jim právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. v záhlaví označený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po zopakování některých důkazů, dospěl k závěru, že obě odvolání žalovaných jsou opodstatněná, byť odvolacímu návrhu žalovaných 2., 3., 7., 9., 11. a 12. nebylo důvodu vyhovět.

11. V řízení je dán cizí prvek, a to státní příslušnost žalobkyně e) ([stát]), 5. žalovaného ([stát]) a 11. žalovaného ([stát]). Odvolací soud se proto zprvu zabýval tím, zda je dána pravomoc českých soudů pro rozhodování v této věci. Ve vztahu ke státním občanům [stát] se užije Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v platném znění (dále jako „[název] úmluva“) a ve vztahu ke státnímu občanovi [stát] pro absenci mezinárodních smluv pak zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen „ZMPS“). Podle čl. 22 odst. 1 [název] úmluvy mají bez ohledu na bydliště výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy státu vázaného touto úmluvou, na jehož území se nemovitost nachází. Podle § 68 ZMPS přísluší rozhodovat o právech k nemovitým věcem, které jsou na území České republiky, výlučně českým soudům nebo jiným příslušným českým orgánům veřejné moci. Z uvedených ustanovení tedy vyplývá, že české soudy mají pravomoc o věci rozhodnout.

12. Rozhodné právo pak odvolací soud určil podle zákona o mezinárodním právu soukromém. Podle § 69 odst. 1 ZMPS se věcná práva k nemovitým věcem i k hmotným věcem movitým řídí, pokud v tomto zákoně nebo v jiných právních předpisech není stanoveno něco jiného, právním řádem místa, v němž věc je. Podle tohoto právního řádu se rovněž určuje, zda věc je nemovitá nebo movitá. Protože se shora uvedená nemovitost nachází na území České republiky, rozhodným právem je právo české.

13. Odvolací soud se, mimo zopakované důkazy, plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně.

14. Z rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 10. 2023, č.j.[Anonymizováno][spisová značka], odvolací soud zjistil, že uvedený soud rozhodl výrokem I tak, že usnesení shromáždění [právnická osoba], IČO [IČO], ze dne 4. 1. 2023, přijaté pod bodem 4. pořadu jednání ve znění: „Shromáždění [právnická osoba], souhlasí s přenecháním části společných prostor schodištní chodby spojující I. a II. podzemní podlaží budovy č. p. [číslo] v k. ú. [adresa] užívané vlastníkem jednotek č. [číslo] a č. [číslo] do nájmu tomuto vlastníkovi v rozsahu a za podmínek blíže vymezených v listině označené jako Nájemní smlouva tvořící přílohu pozvánky k tomuto shromáždění (i přílohu zápisu z tohoto shromáždění).“ je nicotné, a výrokem II tak, že usnesení shromáždění [právnická osoba], IČO [IČO], ze dne 4. 1. 2023, přijaté pod bodem 7. pořadu jednání ve znění: „Shromáždění [právnická osoba], schvaluje změnu prohlášení vlastníka dle návrhu „Prohlášení vlastníků jednotek – souhlas se změnou“ přiloženého k výše uvedené pozvánce (i k zápisu shromáždění).“ je nicotné. Toto rozhodnutí nabylo v těchto výrocích právní moci dne 22. 11. 2023.

15. Podle § 554 o.z. se ke zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží.

16. Zdánlivost a nicotnost jsou právní pojmy zaměnitelné, neboť mají obdobné dopady na práva a povinnosti osob, tedy že se k nicotným, popř. zdánlivým právním jednáním nepřihlíží. Komentářová literatura konstatuje, že vady způsobující zdánlivost (resp. nicotnost) právního jednání jsou natolik zásadní, že vadnému jednání nelze přiznat právní relevanci. Z hlediska vyvolání zamýšlených právních následků jde o stejnou situaci, jako by k jednání vůbec nedošlo (viz PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 7). Důvodová zpráva uvádí, že zdánlivá právní jednání jsou takové projevy vůle, které stojí mimo právo a nemají právní relevanci. Jde-li např. o zdánlivé dílčí ujednání ve smlouvě, hledí se na smlouvu jako by byla od počátku bez takového ujednání a není možné dovozovat týž právní následek, jaký § 576 o. z. spojuje s neplatností části právního jednání, jímž může být in eventum i neplatnost celého projevu vůle (viz důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz). Nicotnost působí ze zákona (ex lege) a soud k ní přihlíží i bez návrhu účastníků z úřední povinnosti (ex officio). Nicotnost nastává objektivně, není rozhodné, zda účastníci právního jednání o důvodu nicotnosti věděli (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Rozhodnutí, na která se hledí, jako by nebyla přijata, jsou označována jako nicotná (nulitní), nevyvolávají žádné právní následky, nikoho nezavazují, nemohou konvalidovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3352/2021). Z uvedeného vyplývá, že bylo-li některé právní jednání (či jen jeho část) zdánlivým, resp. nicotným, nemůže vyvolat žádné právně relevantní následky, nelze jej konvalidovat a ani jej prohlásit za jiné, platné právní jednání, jako tomu lze u neplatného právního jednání ve smyslu § 575 o. z. Zdánlivé právní jednání jako by právně neexistovalo.

17. Při schůzi dne 4. 1. 2023 bylo přijalo shromážděním SVJ usnesení, o jehož bodech 4) a 7) byla následně usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 10. 2023, č.j. [spisová značka], konstatována nicotnost (nikoliv „jen“ neplatnost), neboť SVJ rozhodlo mimo svou pravomoc. Ze zákona se proto k těmto bodům nepřihlíží, tedy jako by nikdy nebyly učiněny. Třetí žalovaný následně e-mailem dne 23. 11. 2023 překvalifikoval tyto zdánlivé body usnesení na rozhodnutí o změně prohlášení vlastníka ve smyslu § 1169 odst. 1 o. z. Nová, resp. jiná právní kvalifikace zdánlivého právního jednání jej však nemůže „zhojit“ a dodat mu tím právní relevanci. Odvolací soud proto vycházeje z usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 10. 2023, č.j. [spisová značka], dospěl k závěru, že ve výrocích uvedená jednání byla a jsou nicotná, resp. zdánlivá. Určení jejich neplatnosti tak nepřichází v úvahu, neboť nikdy právně nevznikla.

18. Charakter žaloby v tomto řízení není na určení neplatnosti rozhodnutí o změně prohlášení vlastníka ve smyslu § 1169 o. z. ve spojení s §§258, § 1209 a § 1221 o. z., u kterého naléhavý právní zájem implicitně vyplývá ze zákona. Je proto pro meritum věci skutečností nevýznamnou, kdy byla žaloba podána. Podstatou této žaloby je určení nicotnosti rozhodnutí (jak je mj. uvedeno v žalobním petitu) ve smyslu § 80 o. s. ř. Takový návrh pak prekluzivní lhůtou § 1209 o. z., ani žádnou jinou lhůtou vázaný není. Podmínkou úspěšnosti žaloby je však přítomnost naléhavého právního zájmu.

19. Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky, vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, nemá-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí by mohl své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3469/2009 či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2792/2015, či ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 837/2021, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5581/2016, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 223/2018, či ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3306/2019). Naléhavý právní zájem účastník nemusí výslovně tvrdit. Postačí, vyplyne-li z provedeného dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1513/2005).

20. Již ze žalobních tvrzení (a následně i ze zjištěného skutkového stavu věci) vyplývá, že 3. žalovaný svým e-mailem, v jehož rámci jinak právně kvalifikoval body 4) a 7) usnesení shromáždění SVJ přijatého na schůzi dne 4. 1. 2023, založil právní nejistotu mezi spoluvlastníky ohledně skutečnosti, zda lze tímto způsobem opravdu změnit prohlášení vlastníka. Takovou změnou by bylo bezprostředně zasaženo do spoluvlastnických práv a povinností ke společným prostorám, ať by se jednalo o změnu jakoukoliv. Určovací žaloba proto představuje jediný nástroj ochrany, kterým může být uvedená nejistota odstraněna. Odvolací soud proto shledal naléhavý právní zájem žalobců na podané žalobě, a to zejména s ohledem na její ochrannou funkci, spočívající v odstranění nejistoty vyvolané 3. žalovaným a pro její preventivně eliminační působení na možnost vzniku budoucích sporů. Bylo namístě, aby žalobci označili jako žalované ostatní spoluvlastníky, jelikož rozhodnutí musí být závazné pro všechny, jichž se nicotná rozhodnutí týkala.

21. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobci mají na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem a žaloba proto byla podána důvodně, pokud se žalobci domáhali vyslovení nicotnosti shora uvedených rozhodnutí o změně prohlášení vlastníků. Postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výrocích I a II tohoto rozsudku.

22. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich plnou náhradu přiznal zcela úspěšným žalobcům. Těm v řízení vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady právního zastoupení. Za každou právní službu poskytnut do 31. 12. 2024 náležela právnímu zástupci žalobců odměna ve výši 10 000 Kč, a to vypočtená podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty 35 000 Kč, při zastupování 5 osob. Do 31. 12. 2024 učinil advokát v řízení celkem 4 úkony právních služeb podle § 11 odst. 1 a.t. (převzetí a příprava zastoupení, podání návrhu ve věci samé, účast při jednání dne 15. 10. 2024 a účast při jednání dne 3. 12. 2024), pročež odměna činila celkem 40 000 Kč. V souvislosti s tím mu vznikl nárok také na paušální náhradu hotových výdajů za 4 úkony podle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 1 200 Kč (4x 300 Kč) a na náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 8 652 Kč. Za každou poskytnutou právní službu od 1. 1. 2025 náležela právnímu zástupci žalobců odměna ve výši 8 880 Kč (3700+2960+2220+1480+740), a to vypočtená podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátního tarifu, ve znění platném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), z tarifní hodnoty 65 000 Kč, při zastupování 5 osob. Od 1. 1. 2025 učinil advokát v řízení celkem 2 úkony právních služeb podle § 11 odst. 1 AT (vyjádření k odvolání, účast při jednání dne 16. 10. 2025), pročež odměna činila celkem 17 760 Kč. V souvislosti s tím mu vznikl nárok také na paušální náhradu hotových výdajů za 2 úkony (2x 450 Kč) podle § 13 odst. 4 AT ve výši 900 Kč a na náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 3 918,60 Kč. Celkem proto žalobcům vznikly náklady v řízení před soudy obou stupňů ve výši 76 430,60 Kč.

23. Žalobci se ve svém vyjádření k odvolání 1. žalované vyjádřili tak, že se svého práva na náhradu nákladů vůči ní vzdali. Všichni žalovaní však tvoří nerozlučné společenství, pročež jsou povinni plnit své povinnosti společně a nerozdílně. Protože žalobci dluh žalované, který jí měl nákladovým výrokem vzniknout, zcela prominuli ve smyslu § 1996 o. z., promítl tuto skutečnost odvolací soud do rozhodnutí o nákladech, přičemž ponížil povinnost ostatních žalovaných hradit náklady žalobcům o 1/12, tedy v rozsahu podílu na dluhu 1. žalované. Částka k náhradě proto činí 70 061,38 Kč.

24. Ve vztahu žalobců a 1. žalované pak odvolací soud žádnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario nepřiznal, neboť se tohoto práva žalobci vůči 1. žalované vzdali.