o 253 472,36 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. ledna 2025, č. j. 6 C 330/2024-37, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. února 2025, č. j. 6 C 330/2024-50,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 253 472,30 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (I.), žalobu, co do úroku ve výši 15,4 % ročně z 253 472,36 Kč od 22. 4. 2024 do 20. 5. 2024, úroku ve výši 14,70 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 9 611,32 Kč od 20. 1. 2024 do 21. 4. 2024, zamítl (II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (III.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 253 472,30 Kč s příslušenstvím, neboť mezi účastníky byla uzavřena dne 6. 4. 2020 rámcová smlouva č. [číslo], na podkladě, níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. [č. účtu], přičemž žalovaný dne 3. 3. 2023 uzavřel s žalobkyní dodatek č. 1 k rámcové smlouvě, na jehož základě požádal o poskytnutí úvěru ve výši 300 000 Kč. Tento úvěr mu žalobkyně dne 7. 3. 2023 poskytla a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 15,4 % ročně a splátek pojistného formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 8 000 Kč. Žalovaný uhradil splátky v období od[Anonymizováno]20. 4. 2023 do 20. 1. 2024, na splátku dne 20. 2. 2024 však uhradil pouze 17,03 Kč. Strany si sjednaly právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaný, mimo jiné, dostane do prodlení se splácením splátky úvěru či jakéhokoliv jeho peněžního závazku ze smlouvy. Protože žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácel řádně a včas, žalobkyně jej na uvedené upozornila, a posléze využila své možnosti a dne 22. 4. 2024 přistoupila k zesplatnění úvěru. Ač žalovaný byl o uvedeném uvědomen dopisem ze dne 22. 4. 2024, ničeho neuhradil. Žalovaná částka tak sestává z nesplacené jistiny ve výši 253 472,36 Kč a nesplaceného smluvního úroku z úvěru kapitalizovaného ve výši 9 601,32 Kč, jež je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední řádné zaplacené splátky, tj. od dne 20. 1. 2023 do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 21. 4. 2024. Současně žalobkyně požadovala i zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok od 21. 5. 2024 ve výši 14,75 % ročně.

3. Žalovaný se v rámci procesního stanoviska k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný, soud prvního stupně proto rozhodoval v jeho nepřítomnosti.

4. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně uzavřel, že účastníci dne 6. 4. 2021 uzavřeli rámcovou smlouvu, včetně dodatku č. 1, na podkladě něhož byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč a dodatku č. 3, na základě něhož byl odebrán produkt k pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalovaný měl sjednány splátky úvěru ve výši 8 000 Kč měsíčně k 20. dni v měsíci, v době od 20. 4. 2023 do 20. 1. 2024 je řádně plnil, na splátku dne 20. 2. 2024 však uhradil pouze 17,03 Kč a na jistině mu tak zbývá uhradit 253 472,36 Kč. Soud prvního stupně však vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala dostatečné ověření příjmu žalovaného, když povinnost zkoumat úvěruschopnost má individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť se předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, jakož i narušení rodinných a sociálních vztahů. Zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru, proto stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Pokud nedostojí povinnosti stanovené zákonem, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a vyjde pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, je namístě i v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie pohlížet na danou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na absolutně neplatnou. Aplikoval tak § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dovodil, že žalovaný jako spotřebitel je pro daný případ (absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Uzavřel, že žalovaný se v dané věci obohatil o částku 253 472,36 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že dílem splátky uhradil a jeho celkové bezdůvodné obohacení představuje částku 253 472,36 Kč. S ohledem na skutečnost, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen jako spotřebitel vrátit v době odpovídající jeho možnostem, přičemž soud prvního stupně nemohl zjistit jeho aktuální majetkovou situaci, vyšel z toho, že žalovaný nebyl schopen splácet měsíční splátky ve výši 8 000 Kč, jeho průměrný měsíční příjem činil zhruba 32 000 Kč, stanovil žalovanému proto lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny ve splátkách, a to po 3 000 Kč měsíčně. Ohledně uvedeného poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy poskytovatel, v daném případě žalobkyně, má nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru, avšak bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka. Protože pak účastníci řízení se na splatnosti nedohodli, stanovil splatnost soud prvního stupně sám. Ohledně ostatních nároků proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni, která byla téměř úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů na právní zastoupení. I náhradu nákladů řízení pak žalovanému uložil plnit žalobkyni ve splátkách po 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek.

6. Rozsudek žalobkyně napadla včas podaným a přípustným odvoláním, a to pouze výrok II., týkající se úroku z prodlení z částky 253 472,30 Kč ve výši 14,75 % ročně od 2. 5. 2024 do zaplacení. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřovala v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zkonstatovala, že na základě neplatné smlouvy je plnění, které žádá, plněním bez právního důvodu, na které dopadá obecná úprava dle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle tohoto ustanovení totiž, neujednají-li strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně má však za to, že pravidlo o času plnění, zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Uplatní se tedy jen tam, když věřitel spotřebitele vyzval k plnění a spotřebitel současně prokázal, že v jeho možnostech není, aby částku uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Určení možnosti spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel dovolává jako pro něj příznivých a přinášejících mu výhodu. Žalobkyně proto vychází z toho, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. V daném případě však žalovaný zůstal během celého řízení zcela pasivní a nečinný, k žalobě samotné se ani nevyjádřil. Svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání svých možností splatit požadovanou částku bezdůvodného obohacení proto nesplnil. Žalobkyni pak nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť soud prvního stupně automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. Takovou presumpci však žalobkyně považuje za nepřípustnou. Závěrem navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení a přiznal jí též náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a to v mezích podaného odvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání je částečně opodstatněné.

9. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, že předmětné řízení je řízení s cizím prvkem, který je dán tím, že žalovaný je státním příslušníkem [stát]. Správně tak dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, jež je dána dle čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), neboť z obsahu spisu plyne, že předmětná smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena se spotřebitelem. Bydliště žalovaného je v České republice a žalobkyně svou podnikatelskou činnost provozuje rovněž České republice, místně příslušným proto dle bydliště žalovaného je Obvodní soud pro [adresa]. Rozhodným právem je v souladu s čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“) české právo.

10. Odvolací soud dále předesílá, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. I odvolací soud se tak ztotožňuje s tím, že v dané věci, jde-li o smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne 3. 3. 2023, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v řízení žalobkyně neprokázala, že by dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Zcela správně tak soud prvního stupně poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, a to rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, na podkladě, něhož nezbývá než předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru považovat za absolutně neplatnou. Z tohoto důvodu je proto žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na to, že žalovaný se obohatil o částku 253 472,36 Kč, je zjevné, že celkové bezdůvodné obohacení na jeho straně představuje právě tuto částku. Pokud pak v dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyni nevznikla žádná smluvní práva, a proto ji nesvědčí nárok na úhradu jakéhokoliv smluvního úroku, včetně zákonného úroku z prodlení z jistiny, rovněž nepochybil. Jak soud prvního stupně, konstatoval, Nejvyšší soud totiž usměrnil dosavadní soudní praxi v tom, že právní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru představuje úpravu lex specialis, kdy teprve rozhodnutím soudu je určena splatnost dluhu, jež nastává v budoucnu. Dospěl-li tak soud prvního stupně k závěru o tom, že za dané situace není možné uvažovat o prodlení žalované jako dlužníka před uplynutím soudem stanovené lhůty, a tedy není možné přiznat žalobkyni úrok z prodlení, nepochybil. Důvodová zpráva k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru totiž uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na podkladě ustanovení o bezdůvodném obohacení, pro spotřebitele z tohoto mohou vyplývat problémy, související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Stanoví tedy na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je proto povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ tak míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. V obecné rovině pak z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Komentářová literatura pak uvádí, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávních sankcí je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a též to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud jde o spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Soud tak jistinu uloží spotřebiteli vrátit ve splátkách, popřípadě v konkrétní lhůtě. V případě, že následně dojde ke změnám možností spotřebitele jistinu splácet, může soud na jeho návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím soudu, anebo dohodou stran (srovnej Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Vachtlová, L., Lídr, J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, strana 436-440). Jinak řečeno, nárok na zákonné úroky z prodlení proto poskytovateli spotřebitelského úvěru dle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (žalovaného s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Má-li žalobkyně v rámci odvolacích námitek za to, že při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru je namístě aplikace obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, neboť v daném případě žalovaný netvrdil a neprokázal své finanční možnosti, od čehož odvíjí i svůj nesprávný závěr o okamžiku vzniku nároku na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., nutno konstatovat, že k takovému nesprávnému výkladu přihlížet nelze.

11. V dané věci je však zjevné, že soud prvního stupně žalovanému výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 253 472,36 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek. Uvedený rozsudek pak soud prvního stupně opravil opravným usnesením ze dne 27. 2. 2025, přičemž s ohledem na to výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 7. 4. 2025. Nebyl totiž účastníky řízení odvoláním napaden. Z uvedeného proto plyne, že žalovaný měl žalobkyni zaplatit prvou splátku 3 000 Kč k poslednímu dni příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, tj. ke dni 31. 5. 2025. V průběhu odvolacího řízení však žalovaný zaplacení prvé splátky žalobkyni netvrdil, ani neprokázal, s jejím zaplacením se počínaje dne 1. 6. 2025 proto dostal do prodlení. Současně tím došlo i ke ztrátě výhody splátek a ke dni 30. 6. 2025 u žalovaného nastává povinnost splatit celý dluh, tj. jistinu ve výši 250 472,36 Kč. Lze proto uzavřít, že pokud tak žalovaný neučiní, je zjevné, že počínaje dnem 1. 7. 2025 se ocitne v prodlení s plněním zbývající částky bezdůvodného obohacení.

12. S ohledem na to, že v rámci podaného odvolání se však žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, je zjevné, že v okamžiku rozhodování odvolacího soudu je žalovaný v prodlení pouze ohledně prvé plátky ve výši 3 000 Kč, a to počínaje dnem 1. 6. 2025 nadále, přičemž výše úroku z prodlení k tomuto datu činí 12 %.

13. Ze shora popsaných důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek dílem jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, ve zbytku ohledně částky 3 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně počínaje 1. 6. 2025 do zaplacení jej dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

14. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci přibližně stejný podíl úspěchu a neúspěchu.

15. Protože vyhovující výrok o věci samé (I), jakož i zamítavý výrok o věci samé, vyjma zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, nebyl odvoláním účastníků dotčen, zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci.