o 994 436 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. června 2024, č. j. 5 C 331/2023-44,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (II) a ve výroku o nákladech řízení (IV), potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 157 055,65 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 157 055,65 Kč od 22. 11. 2020 do zaplacení (I), dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 837 380,35 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 837 380,35 Kč od 14. 1. 2023 do zaplacení (II), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 837 380,35 Kč ve výši 8,25 % ročně od 22. 11. 2020 do 13. 1. 2023, zamítl (III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 50 772 Kč (IV).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky, včetně příslušenství s tím, že jako poskytovatel zdravotních služeb žalovanému poskytla ve dnech 12. 9. až 22. 10. 2020 zdravotní péči, protože žalovaný však nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění, je povinen náklady na zdravotní péči uhradit sám. Náklady byly žalovanému vyúčtovány fakturou číslo [číslo] se splatností dne 21. 11. 2020, znějící na částku 1 039 436 Kč, respektive vzhledem k částečné úhradě na částku 994 436 Kč. Cena poskytnuté zdravotní péče byla stanovena v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb. a rovněž dle cenového předpisu zveřejněného ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví ČR č. 12/2019. Protože žalovaný v době splatnosti uhradil pouze 45 000 Kč a zbylou částku přes upomínky neuhradil, přičemž pak fakturu na danou částku při podpisu převzal a dluh co do důvodu i výše písemně dne 22. 10. 2020 uznal, žalobkyně žádá zaplacení žalované částky.

3. Žalovaný v rámci procesního stanoviska vznesl námitku promlčení vůči žalované částce, neboť vychází z toho, že zdravotní úkony mu byly poskytovány postupně a tříletá promlčecí doba pro platbu za taková dílčí plnění běží vždy zvlášť. Popřel, že by uznání dluhu dne 22. 10. 2020 podepsal, neboť pro svůj špatný zdravotní stav toho nebyl ani schopen. Doplnil, že dluh neuznal ani částečnou úhradou dluhu, neboť tuto neprovedl sám, a pokud ji učinila třetí osoba, učinila tak bez jeho vědomí. Posléze žalovaný učinil částku 157 055,68 Kč s příslušenstvím nespornou a dluh v této výši co do důvodu i výše uznal.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování uzavřel, že protože částku 157 055,68 Kč žalovaný co do důvodu a výše uznal, v této části žalobě, včetně požadovaného příslušenství, vyhověl.

5. S ohledem na vznesenou námitku promlčení zbylé žalované částky ve výši 837 380,35 Kč pak dospěl k závěru, že i v tomto ohledu je na místě žalobě vyhovět, neboť námitka promlčení není důvodná. Vyšel z toho, že žalovaný poskytnutí zdravotnických služeb ze strany žalobkyně nijak nezpochybnil, a to ani co do obsahu jednotlivých položek, ani co do jejich množství a účtované jednotkové ceny. Bylo též prokázáno, že v době poskytnutí zdravotních služeb žalobkyní žalovaný nebyl pojištěn, a proto je povinen uvedené zdravotnické služby uhradit sám. Jde-li, tak o otázku splatnosti žalobcem požadovaného nároku ve výši 837 380,37 Kč, vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala, že by předmětnou fakturu, jíž žalovanému zdravotní služby vyfakturovala, [číslo], ke dni splatnosti 21. 11. 2020, doručila. Uzavřel, že tato byla žalovanému doručena až v souvislosti s předžalobní upomínkou v lednu 2023 dne 12. 1. 2023, žalovaný tak byl povinen částku uhradit nejpozději dne 13. 1. 2023 a počínaje dnem následujícím, tj. 14. 1. 2023 se ocitl v prodlení. Námitku promlčení vznesenou žalovaným nepovažoval za opodstatněnou, neboť uzavřel, že promlčecí doba neběží zvlášť od vykonání jednotlivých úkonů léčby, ale až v souvislosti s jejich vyúčtováním a splatností tohoto vyúčtování. Protože pak promlčecí doba ve smyslu § 619 odst. 1 ve spojení s § 629 odst. 1, respektive § 639 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) do zahájení soudního řízení dne 6. 10. 2023 neuplynula a současně rovněž neuplynula, ani pokud by měla běžet od splatnosti stanovené na předmětné faktuře, tj. počínaje 22. 11. 2020, respektive ode dne následujícího po doručení faktury žalovanému (14. 1. 2023), ani pokud by běžela počínaje uznáním dluhu dne 22. 10. 2020, žalobě ohledně částky 837 380,35 Kč vyhověl.

6. S ohledem na to, že však žalobkyně požadovala úrok z prodlení z této částky již počínaje dnem 22. 11. 2020 a soud prvního stupně dospěl k závěru, že vyúčtování zdravotnických služeb bylo žalobkyní žalovanému vyúčtováno, respektive faktura doručena až dne 12. 1. 2023, přiznal příslušenství z této částky žalobkyni až počínaje dnem 14. 1. 2023 a ve zbytku požadovaného příslušenství žalobu částečně zamítl.

7. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když dospěl k závěru, že žalobkyně byla neúspěšná jen v nepatrné části (ohledně 50 772 Kč). Náklady řízení žalobkyni proto přiznal v plné výši dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a včetně uhrazeného soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 49 722 Kč.

8. Žalovaný rozsudek napadl včas podaným a přípustným blanketním odvoláním, které posléze doplnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudu prvního stupně vytkl, že se zejména nedostatečně vypořádal s námitkou promlčení uplatněnou žalovaným, když nesprávně vycházel z toho, že promlčecí doba neběží zvlášť po vykonání jednotlivých úkonů léčby, ale až poté, co nastala splatnost vyúčtování. Dle žalovaného je totiž tento právní názor nesprávný. Právo žalobce na úhradu jednotlivých úkonů léčby vznikalo postupně, vždy ihned po jejich poskytnutí v rámci hospitalizace žalovaného v období od [datum] do [datum]. Poukázal v tomto smyslu na znění § 629 odst. 1 o. z. a skutečnost, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok včas. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba ohledně částky 837 380,35 Kč s příslušenstvím se zamítá a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že navrhuje rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Žalovaný nenapadá závěr soudu prvního stupně, že k počátku běhu promlčecí doby došlo až v lednu 2023 v souvislosti s doručením faktury spolu s předžalobní upomínkou. Argumentace žalovaného proto postrádá vnitřní logiku. Odvolání žalovaného není z hlediska procesního, tj. z hlediska předmětu odvolání, způsobilé rozsudek soudu prvního stupně účinně napadnout. Žalobkyně dále doplnila, že v běžném právním styku je obvyklé, že se faktura vystavuje až po poskytnutí služby, zejména je-li předmětem plnění větší počet úkonů, které ani nelze dopředu počtem, druhem ani hodnotou odhadnout, jako tomu bylo v daném případě, jak tomu také u poskytování zdravotních služeb bývá a kdy může výsledná cena být závislá též na souvztažnosti jednotlivých úkonů. Běžně tak splatnost dluhu bývá stanovena splatností faktury, jak též plyne z rozhodovací praxe odvolacího soudu. Žalobkyně vystavila fakturu, tj. vyúčtování poskytnutých zdravotních služeb, jakmile to bylo možné a nikoliv tak, aby uměle oddalovala počátek běhu promlčecí doby. Nadto v důsledku částečného uznání žalobou požadovaného nároku ze strany žalovaného došlo k přesunu důkazní povinnosti z věřitele (žalobkyně) na dlužníka (žalovaného). Žalovaný však toto své důkazní břemeno neunesl a uznání dluhu je platné. Žalobkyně vychází z toho, že bez ohledu na provedené dokazování a hodnocení důkazů byl buď v době hospitalizace žalovaný a v době propuštění z hospitalizace v takovém stavu, že nebyl schopen vnímat vyúčtování jemu poskytnutých zdravotních služeb, tedy nebyl seznámen s dluhem, který mu za ně vznikl a v tomto případě proto ani nemohla začít běžet promlčecí doba v době poskytování zdravotních služeb, jak sám žalovaný tvrdí. Pokud však žalovaný byl schopen seznámit se s dluhem, podepsal platně fakturu a uznání dluhu, k promlčení dluhu rozhodně nedošlo. Ani jedna z těchto variant však nesvědčí interpretaci odvolacích důvodů žalovaného.

10. Odvolací soud přezkoumal na podkladě podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

11. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně korektně provedeným dokazováním zcela správně a úplně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se tak ztotožňuje s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytnutí zdravotní péče ve smyslu § 2636 a následující o. z. ve spojení s § 28 a následující zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému v době jeho hospitalizace, tj. v době od 12. 9. 2020 do 22. 10. 2020 zdravotní péči. Žalovaný nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění, je tak zjevné, že mu vznikla povinnost dle § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, uhradit žalobkyni cenu zdravotních služeb, které mu byly žalobkyní (s jeho souhlasem) poskytnuty. Žalobkyně cenu poskytnutých zdravotních služeb řádně vyúčtovala v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb. a Věstníkem Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 12/2019 v celkové výši odpovídající žalované částce a žalovaného formou faktury požádala o její zaplacení. V průběhu řízení pak žalovaný částku ve výši 157 055,65 Kč s příslušenstvím nesporoval, co do důvodu a výše ji plně uznal. Ohledně zbylé částky ve výši 837 380,35 Kč vznesl námitku promlčení s tím, že promlčecí doba běží zvlášť po vykonání jednotlivých úkonů léčby. Žalobkyni totiž právo na úhradu jednotlivých úkonů léčby vznikalo postupně, vždy ihned po poskytnutí toho, kterého úkonu, a proto žalobkyní požadovaná částka za provedení zdravotních úkonů v době od 12. 9. 2020 do 8. 10. 2020 ve výši 837 380,35 Kč je promlčena. Soud prvního stupně se proto zabýval touto námitkou, přičemž zcela správně jednoznačně uzavřel, že žalobkyně mohla své právo na zaplacení částky 837 380,35 Kč uplatnit poprvé doručením faktury č. [číslo]. Správně vyšel z toho, že v průběhu řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný při propouštění z hospitalizace u žalobkyně tuto fakturu osobně podepsal a v souvislosti s tím též podepsal uznání dluhu co do důvodu a výše. Zabýval se proto tím, zda a kdy byla faktura žalovanému řádně doručena. Uzavřel-li posléze v souladu s provedeným dokazováním, že k doručení předmětné faktury došlo až v souvislosti s doručováním předžalobní upomínky ze strany žalobkyně v lednu 2023, a to ve smyslu § 573 o. z. dne 12. 1. 2023, odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí, přičemž žalovaný tento závěr soudu prvního stupně v rámci podaného odvolání ani nezpochybňuje. Odvolací námitky žalovaného v tom smyslu, že promlčecí doba u poskytnuté zdravotní péče počíná vždy provedením toho, kterého úkonu pak není opodstatněná a odvolací soud k této jako relevantní nemůže přihlížet. Nutno proto souhlasit zcela se stanoviskem žalobkyně, že je zcela obvyklé, že fakturu lze vystavit, a tedy poskytnuté zdravotní služby vyúčtovat, až po jejich poskytnutí v souvislosti s ukončením hospitalizace pacienta, a to zejména, je-li předmětem plnění větší počet zdravotních úkonů, jak tomu bylo i pro případ žalovaného. Dopředu totiž nelze s počtem těchto zdravotních úkonů, jejich druhem, ale ani hodnotou, počítat a tuto předvídat, neboť i výsledná cena jednotlivých poskytnutých zdravotních služeb může být závislá na souvztažnosti jednotlivých úkonů. Dospěl-li tak soud prvního stupně k jednoznačnému závěru o tom, že nárok žalobkyně promlčen není, a to ani částečně, odvolací soud s tímto jeho závěrem zcela souhlasí.

12. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř., včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení, potvrdil.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 242 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ů 142 odst. 1 o. s. ř., žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má proto proti žalovanému právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Náklady žalobkyně tvoří celkem 3 úkony po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb. (§ 1 odst. 3 písm. a), b), c) – písemné vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast na odvolacím jednání) celkem ve výši 900 Kč.