o zrušení vyživovací povinnosti vůči zletilé dceři, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 lze 27. ledna 2025, č. j. 47 C 97/2024-107,

1. Rozsudkem v záhlaví označeném soud prvního stupně rozhodl tak, že zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči žalované stanovené naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 7. 2009, č. j. [číslo] ke dni 24. 12. 2024 (výrok I.), žalobu zamítl co do požadavku žalobce na zrušení této vyživovací povinnosti za dobu od 1. 10. 2021 do 23. 12. 2024 (výrok II.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 47 032,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno Zástupce] (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že žalovaná je, dnes již zletilá, dcera žalobce, k níž mu byla soudem stanovena vyživovací povinnost, naposledy rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 7. 2009, č. j. [spisová značka] ve výši 3 000 Kč od 1. 1. 2009 a ve výši 4 500 Kč od 1. 9. 2011. Žalobce tvrdil, že žalovaná studovala [Škola] [adresa], [adresa], kde byla vyloučena ve čtvrtém ročníku a přešla proto na [Škola], které ukončila maturitou v roce 2020. V akademickém roce 2020/2021 byla sice žalovaná přijata na tříleté [název] studium na [Škola], ovšem hned v následujícím akademickém roce (od 1. 9. 2021) jí bylo povoleno studium v tzv. individuálním studijním plánu z důvodu jejího členství v [činnost] [orgán] České republiky. Uvedl, že s členstvím žalované v [činnost] [orgán] České republiky je spojeno i s odměňováním. Žalovaná své studijní povinnosti na této škole plnila laxně, proto byla zařazena do seznamu studentů, s nimiž fakulta zahájila řízení a vyloučení, o němž bylo pravomocně rozhodnuto dne 24. 12. 2024.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhla zrušení vyživovací povinnosti počínaje dnem 1.1.2025 s tím, že tímto dnem ukončila svá studia. Poukázala na řízení zahájené obdobným návrhem žalobce již v roce 2019, které bylo vedeno u tamního soudu pod sp. zn. [spisová značka], tento spor byl pravomocně ukončen ke dni 5. 6. 2023, a poměry účastníků tak byly již soudem posouzeny až do 30. 3. 2023. Uvedla, že od posledního rozhodování soudu až do ukončení studia nedošlo k žádným změnám v poměrech mezi účastníky. Zdůraznila, že žalobce si svoji vyživovací povinnost nikdy neplnil, žalovaná se svého práva musel domáhat exekučně, a pomocí odpůrčí žaloby, když žalobce svůj nemovitý majetek účelově převedl na svoji matku (tehdejší zmocněnkyně žalobce).

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že naposledy bylo ve věci výživného mezi účastníky rozhodováno tamním soudem v řízení sp. zn. [spisová značka], žaloba na zrušení vyživovací povinnosti byla rozsudkem tamního soudu ze dne 15. 11. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 30. 3. 2023, č. j. [spisová značka], zamítnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že domáhá-li se žalobce v tomto řízení zrušením vyživovací povinnosti zpětně od 1. 10. 2021, je zřejmé, že jeho nynější návrh zahrnuje i období, o němž již bylo pravomocně soudem rozhodnuto, konkrétně se jedná o období od 1. 10. 2021 do 30. 3. 2023. Posuzování tohoto období v novém (současném) řízení brání překážka věci rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., a proto soud prvního stupně v této části žalobu zamítl.

5. Vyšel pak ze zjištění, že žalobce je otcem žalované jejich vzájemné vztahy nejsou dlouhodobě dobré. Žalobce svou vyživovací povinnost neplní řádně a včas, proto žalovaná zahájila proti žalobci exekuci, dále podala odpůrčí žalobu z důvodu převodu nemovitého majetku na jeho matku, v řízení před soudem prvního stupně současně zmocněnkyni žalobce. K poměrům žalované soud prvního stupně zjistil, že od 2. 9. 2020 byla studentkou [Škola] v [název] studijním programu [název]. Od prvního ročníku jí byl povolen individuální studijní plán z důvodu její účasti v [činnost]. V akademickém roce 2023/2024 studovala ve čtvrtém ročníku a nesplnila podmínky pro postup do pátého ročníku studia. Poslední termín, kdy žalobkyně plnila studijní povinnosti byl den 13. 2. 2024, v pozdější době se přihlásila k [název] státnicím na den 8. 7. 2024, kam se však nedostavila. Následně bylo rozhodnuto o ukončení studia žalované, právní moci rozhodnutí nabylo dne 23. 12. 2024. Žalovaná je členkou [činnost] [orgán] České republiky, s tímto členstvím jsou spojeny nepravidelné příjmy, které v roce 2023 činily průměrně částku 6 210 Kč měsíčně, tento průměrný příjem byl navýšen vyšší částkou vyplacenou v měsíci září 2023 ve výši 34 140 Kč. Dále průměrné příjmy z této činnosti žalované v roce 2024 činily průměrně částku 766 Kč měsíčně.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 910 odst. 1, §911, § 913 odst. 1 a § 922 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a dospěl k závěru, že v období od 1. 4. 2023 do 24. 12. 2024 (od prvého dne období, které dosud nebylo soudem posuzováno až do data, ke kterému zrušení stanovené vyživovací povinnosti navrhla sama žalovaná) nebyla žalovaná schopna se sama živit, neboť se soustavným studiem připravovala na své budoucí povolání. Není přitom významné, zda žalovaná studovala ve formě prezenčního či individuálního studijního plánu. Žalovaná sice dosahovala občasného příjmu plynoucího jí z členství v [činnost] [orgán] České republiky, tyto příjmy však soud prvního stupně shledal bezvýznamnými pro posouzení daného nároku, neboť krom jedné výplaty v září 2023 byly vyplacené částky minimální, nezajišťující žalované samostatnou obživu. Rovněž se nezměnily ani poměry žalobce, neboť jeho současný příjem, respektive příjem za posuzované období zůstal stejný, navíc, jak bylo zjištěno z usnesení soudního exekutora v exekučním řízení, vystupuje na straně povinného kromě žalobce též jeho zmocněnkyně, a to z důvodu úspěšně uplatněného nároku žalované z odpůrčí žaloby. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu ve smyslu § 913 odst. 2 o.z.

7. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda požadavek na placení výživného není ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy. K této otázce uzavřel, že vztahy mezi účastníky stejně jako vztahy mezi žalovanou a širší rodinou (babičkou vystupující v tomto řízení v postavení zmocněnkyně žalobce) nejsou srdečné, v této souvislosti odkázal na závěrečnou řeč obecné zmocněnkyně/babičky žalované, která uvedla, že narození žalované je nešťastné, žalovaná nikdy nepoznala, co je to vyrůstat v úplné rodině, žije s rozvedenou matkou a rozvedenou babičkou a bere tímto zmocněnkyni její peníze, a celkově je jejich rodina zatížena sebevraždou jejich člena. Soud prvního stupně uzavřel, že pro ukončení vyživovací povinnosti v době od 1. 4. 2023 do 23. 12. 2024 není důvod, neboť předpoklady stanovené v § 911 a § 913 o.z. zůstaly naplněny. Vyživovací povinnost zrušil od 24. 12. 2024, tedy k datu ukončení studia žalované na vysoké škole, tj. k datu, kdy nabyla schopnost samostatně se živit.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu ve věci, a rozsah a výši nákladů převážně úspěšné žalované v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval.

9. Rozsudek napadl žalobce včas podaným odvoláním, v němž uvedl, že soud prvního stupně vydal dne 14. 10. 2024 usnesení č. j. [spisová značka], jímž uložil žalované podle § 114 odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé, zároveň ji poučil o následcích, nevyhoví-li této výzvě soudu. Lhůta 30dnů k vyjádření uplynula dnem 14. 11. 2024, žalovaná se však v průběhu běhu této lhůty k žalobě vůbec nevyjádřila. Soud prvního stupně však nepostupoval podle tohoto usnesení, namísto toho nařídil první ústní jednání, k němuž se žalovaná nedostavila, svoji neúčast ani telefonicky ani písemně neomluvila.

10. Před zahájením druhého ústního jednání nařízeného na den 27. 1. 2025 došlo ke zcela nestandardnímu jednání ze strany soudu, kdy ještě ani v 13,10 hodin nezazněl z elektronického zařízení pokyn, aby účastníci řízení vstoupili do jednací síně. Poté vyšla z jednací síně soudkyně, bez odpovědi na pozdrav obecné zmocněnkyni žalobce, která seděla přímo proti dveřím jednací síně, mířila k sedícímu opodál, kterému se omlouvala za zpoždění. Rovněž zůstalo nevysvětleno, co vedlo soud prvního stupně k tomu, že nevyžadoval od [Jméno Zástupce], poprvé do tohoto řízení vstoupivšího advokáta, plnou moc od žalované, a to i přesto, že podle § 32 odst. 1 o. s. ř. platí, že každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil.

11. Třicetidenní lhůta k vyjádření na základě výzvy soudu učiněné podle § 114b odst. 1 o. s. ř. o uplynula dnem 14. 11. 2024, advokát žalované se vyjádřil až o 67 dnů později od jejího uplynutí. Soud toto opožděné podání žalované a jeho přílohy přijal, a dokonce podle něj i rozhodl. Žalobci pak ani neumožnil, aby se s obsáhlým pozdním podání žalované mohl ještě před jednáním soudu konaném dne 27. 1. 2025 alespoň seznámit, natož aby na ně mohl reagovat. Soud prvního stupně tak postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, 28 Cdo 604/2010) a judikaturou Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III ÚS 91/06), a porušil tak všechny procesní předpisy, jimiž se měl při svém rozhodování řídit. Pokud pak v odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnil, a že rozsudek pro uznání nevydal, protože v daném případě nebyly předpoklady pro tuto formu rozhodnutí, jedná se ze strany soudu i v tomto případě o porušení procesních předpisů. Podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu ČR má totiž soud za situace, nevyjádří-li se žalovaný včas na výzvu so vydanou podle § 114b o.s.ř., povinnost, nikoliv pouze možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání, aniž by se zabýval materiální stránkou věci (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 604/2010, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 13/15).

12. Žalobce soudu prvního stupně dále vytýkal, že se mu nedostalo žádného poučení podle § 118a o. s. ř., aniž by však odvolatel blíže konkretizoval, k čemu mělo poučením podle § 118a o. s. ř. směřovat.

13. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vydá rozsudek pro uznání, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožňovala.

15. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, §212a odst. 1 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze zčásti.

16. Odvolatel k výzvě odvolacího soudu upřesnil žalobu v označení rozsudku, kterým naposledy rozhodl o výši vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 19.8.2024, č.j. [číslo]), žaloba se tak z hlediska materiálního stala perfektní.

17. Námitce odvolatele, že obvodní soud nevyžadoval od [Jméno Zástupce] plnou moc není důvodná, neboť tato plná moc je součástí spisu na č.l. 69.

18. Zásadní odvolací argumentace byla založena na tvrzení, že v situaci, kdy soud prvního stupně zvolil přípravu jednání podle § 114b o.s.ř., měl povinnost (nikoliv jen možnost) rozhodnout rozsudkem pro uznání. Odvolatel přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 604/2010 a na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 13/15. Uvedené závěry však platí za předpokladu, že byly v konkrétní souzené věci splněny zákonem stanovené předpoklady pro postup podle § 114b odst. 1 o.s.ř. s následkem vydání rozsudku pro uznání, nevyjádří-li se žalovaná v soudem stanovené lhůtě.

19. V daném případě však tomu tak nebylo, neboť rozhodnutí o části žalobního nároku bránil neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Je tomu tak proto, jak konstatoval již soud prvního stupně, že o návrhu žalobce na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1.8. 2017 do 31.3. 2023 bylo již rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze 15.11.2022 č.j [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 30.3.2023, č.j. [spisová značka] tak, že žaloba byla zamítnuta. V této části se proto jedná o překážku věci pravomocně rozhodnuté, a existence této negativní podmínky řízení tak vylučovala postup podle § 114b o.s.ř. s vyvratitelnou domněnkou uznání nároku. Z tohoto důvodu nelze odvolateli přisvědčit v jeho argumentaci, že soud pochybil, jestliže nevydal rozsudek pro uznání. Není pochyb o tom, že soud prvního stupně neměl vytvořen procesní prostor pro přípravu jednání podle § 114b o.s.ř., z důvodů uvedených však nevydání rozsudku pro uznání nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces právě proto, že vydání věcného rozhodnutí ve věci žalobního požadavku za dobu od 1.10.2021 do 31.3. 2023 bránil nedostatek podmínky řízení, překážky věci pravomocně rozsouzené. Nedostatek podmínky řízení (v daném případě neodstranitelné) brání v tomto rozsahu vydání rozhodnutí ve věci samé, a je důvodem k zastavení řízení, nikoliv tedy k zamítnutí žaloby. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně co do požadavku žalobce na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1.10.2021 do 31.3.2023 postupem podle § 219a odst. 1 o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1, písm. c) o.s.ř. v tomto rozsahu řízení zastavil.

20. Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 o.z.), což u zletilého dítěte předpokládá, že se kontinuálně připravuje na své budoucí povolání.

21. V projednávané věci, vzhledem k vydání již zmiňovaného rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] byl předmětem věcného posouzení požadavek žalobce na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 4.2023. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že v tomto období žalovaná studovala na [Škola], bylo proto třeba posoudit, do kdy její studium bylo soustavnou přípravou na budoucí povolání.

22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná plnila své studijní povinnosti do 13.2.2024, a k tomuto datu byla také ukončena její příprava na budoucí povolání. Rozhodnutí [Škola] ze dne 3.1.2025 o ukončení studia pak jen reflektovalo tento faktický stav, a z hlediska zákonných kritérií pro trvání vyživovací povinnosti rodičů ke zletilému dítěti není právně významné.

23. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně co do požadavku na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1.4.2023 do 29.2.2024 změnil (§ 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. tak, že žalobu zamítl, a vyživovací povinnost žalobce zrušil počínaje dnem 1.3.2024.

24. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Považoval přitom za relevantní, že oba účastníci řízení projevili shodná procesní stanoviska k zániku vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované. Zrušení vyživovací povinnosti soudem tedy považovala žalovaná za legitimní, kontradiktorní stanoviska účastníků směřovala k určení rozhodného časového období, tedy k posouzení, kdy žalovaná nabyla schopnost sama se živit – do kdy se soustavně připravovala na budoucí povolání (žalobce z hlediska věcně projednatelného požadavku považoval za odpovídající dobu od 1.4.2023, žalovaná od 1.1.2025). I přesto, že žalobce zavinil částečné zastavení řízení, odvolací soud pro účely náhrady nákladů řízení posoudil procesní stanoviska účastníků řízení jako částečný úspěch každého z nich. Přihlédl přitom k tomu, že alimentace a vyživovací povinnost jsou projevem rodinné solidarity, proto za situace, kdy žalobce požadoval zrušení vyživovací povinnosti a žalovaná souhlasila se zrušením vyživovací povinnosti, považoval úspěch každého z nich za částečný, aniž by zohledňoval počet jednotlivých měsíců (po dobu nichž vyživovací povinnost žalobce trvala), pro účely stanovení míry úspěchu každého z účastníků řízení ve věci.