o zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky z titulu nesplacené půjčky. Žalobu, resp. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, založila na tvrzení, že žalovaný dne 14.04.2009 uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], IČO [IČO] (dále též jen původní věřitel) smlouvu o půjčce č. [číslo] (dále též jen smlouva). Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Spolu s jistinou půjčky se žalovaný zavázal původnímu věřiteli splatit i souhrnný poplatek ve výši 9 568 Kč, který představoval smluvně sjednané příslušenství pohledávky. Žalovaný se tak zavázal původnímu věřiteli splatit celkovou částku ve výši 22 568 Kč, a to v 55 pravidelných týdenních splátkách, které měly být spláceny v hotovosti k rukám osoby pověřené původním věřitelem, přičemž první splátka byla dle smlouvy splatná 7. den ode dne uzavření smlouvy a každá následující pak do konce následujícího týdenního období, resp. do 7 dnů po uhrazení předchozí splátky. Při řádném splácení půjčky by pak splatnost poslední splátky, jakož i celková splatnost závazku připadla na den 04.05.2010. Žalovaný však půjčku včetně sjednaného příslušenství nesplatil řádně a včas, ani ke dni splatnosti poslední splátky, tj. ke dni 04.05.2010 svůj závazek nesplnil. Žalovaný původními věřiteli uhradil částku ve výši 2 720,73 Kč., která byla započtena na souhrnný poplatek. Žalovaný se tak ode dne 05.05.2010 dostal do prodlení s úhradou částky 19 847,27 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny pohledávky ve výši 13 000 Kč a zůstatku souhrnného poplatku ve výši 6 847,27 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 14. 4. 2009 smlouvu č. [číslo], na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit spolu s touto jistinou také poplatek ve výši 9 568 Kč, a to v pravidelných týdenních splátkách ve výši 416 Kč s poslední splátkou ve výši 104 Kč. Úroková sazba spotřebitelských úvěrů v dubnu 2009 činila 7,73 % ročně. Pohledávka byla následně společností [právnická osoba] postoupena na žalobkyni.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), a § 658 odst. 1, §517 a násl. a §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.), a dospěl k závěru, že jelikož byl ve smlouvě o půjčce sjednán úrok ve výši 42,39 %, tedy převyšující čtyřnásobek běžné úrokové sazby, zcela zjevně odporuje takový právní úkon dobrým mravům, pročež shledal smlouvu absolutně neplatnou, v řízení však nebyla prokázána výše bezdůvodného obohacení. Za situace, kdy se žalobkyně (ani prostřednictvím právního zástupce) nedostavila k jednání, které bylo ve věci nařízeno, a bylo jednáno v její nepřítomnosti, nemohl jí soud poučit podle § 118a odst. 1 a 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o.s.ř.) o neunesení břemene tvrzení a důkazního (k výši bezdůvodného obohacení), žalobu proto zamítl.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že neunesla důkazní břemeno. Tvrdila, že v řízení bylo prokázáno řádné postoupení pohledávky, byla tím deklarována i výše postupované pohledávky. Pokud žalobkyně pak požaduje méně, než je hodnota postoupené pohledávky, je na žalovaném, aby se bránil, že pohledávku zaplatil. Ze žalobních tvrzení lze seznat, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalovanému v částce 10 279,27 Kč, neboť 13 000 Kč tvořilo jistinu a 2 720,73 Kč žalovaný dříve zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně (tato částka byla původně započtena podle smlouvy na souhrnný poplatek). V řízení pak bylo prokázáno, že smlouva o půjčce byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena a že bylo žalovanému plněno, ačkoliv si je žalobkyně vědoma posouzení smlouvy jako neplatné z důvodu nepřiměřeného smluvního úroku. Není proto důvodu žalobkyni v částce 10 279,27 Kč vyhovět.

7. K odvolání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř., v záhlaví označený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je z části důvodné.

9. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které mají oporu v obsahu spisu, a nebyly ani odvolatelkou zpochybňovány.

10. Podle § 3028 odst. 3 o.z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

12. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 cit. ust. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

13. Nejvyšší soud se v mnoha svých rozhodnutích vyjadřoval k tomu, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům (s důsledky ve smyslu § 39 obč. zák.). Je tomu tak tehdy, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96). Protože úroky při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, kdežto u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní povinnosti, uplatní se při zvažování souladu ujednání o úrocích a ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy zásadně jiná hlediska. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může soud rozhodnout o tom, zda právní úkon je neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák. ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák.), až po pečlivém zvážení všech rozhodných okolností případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

14. Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 13/2005). Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák. (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Je proto namístě konstatovat, že maximální hranice „mravnosti“ úroků jakožto odměny za poskytnutí půjčky se pohybuje okolo trojnásobku nejvyšší úrokové míry obvykle poskytované bankami při sjednávání půjček a úvěrů.

15. Jak správně zjistil soud prvního stupně, nejvyšší úroková sazba poskytovaná bankami domácnostem v období dubna 2009 činila 7,33 %. Úrok (alias souhrnný poplatek) sjednaný ve smlouvě č. [číslo] tedy opravdu přesahoval více než čtyřnásobně maximální běžné úrokové sazby, pročež byla smlouva uzavřena v rozporu s dobrými mravy a je tak zcela absolutně, tedy od počátku, neplatná (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému plnění ve výši 13 000 Kč (převzetí hotovosti bylo konstatované ve smlouvě o půjčce ze dne 14. 4. 2009). Žalobkyně ve své žalobě zároveň konstatovala, že bylo jeho právnímu předchůdci plněno ze strany žalovaného celkem 2 720,73 Kč. Žalovaný se proto ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně (na kterou byla pohledávka řádně postoupena) částkou 10 279,27 Kč. Nelze než uzavřít, že žaloba je (pouze) co do této částky důvodná. Protože žalovaný nebyl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení před podáním žaloby (ani v rámci řízení), nevzniklo žalobkyni právo na úrok z prodlení ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud z uvedených důvodů postupem podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v částce 2 720,73 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení jako věcně správný potvrdil a co do částky 10 279,27 Kč podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jej změnil tak, že tuto částku uložil žalovanému žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 21 o.s.ř. ve spojení s § 160 odst. 1 o.s.ř.

17. O nákladech řízení před oběma soudy odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o.s.ř. a náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, když míra úspěchu žalobkyně je srovnatelná s úspěchem žalovaného, přihlédne-li se k příslušenství pohledávky.