Rozhodnutí 23 CO 94/2022-96

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 C 101/2021 – 79 soud I. stupně rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci umožnit vstup do bytové jednotky ve vlastnictví žalované [číslo] v domě [adresa], stojícím na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha, [list vlastnictví] za účelem revize rozvodů plynu v bytové jednotce [číslo] do 2 týdnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kdy se žalobce podanou žalobou domáhal zpřístupnění shora uvedené bytové jednotky s tím, že je povinen zajišťovat provádění kontrol a provozních revizí, která se týká části plynovodu a zařízení nenacházejících se v osobním užívání vlastníků bytů. Žalovaná žalobci opakovaně ([datum], [datum], [datum]) neumožnila přístup do bytu za účelem kontroly a revize plynového rozvodu, který se v bytě nachází. Žalovaná uváděla, že se v její bytové jednotce žádné plynové rozvody ani plynové spotřebiče nenacházejí, přívod plynu a plynoměr byl odstraněn v rámci rekonstrukce bytové jednotky v roce 2018, předmětnou bytovou jednotku žalovaná od roku 2017 pronajímala. Postup žalobce považovala žalovaná za šikanózní.

3. Rozsudkem soud I. stupně vyhověl žalobě v celém rozsahu; v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro jednoznačné určení povinnosti vlastníka jednotky (žalované) a vlastníka nemovité věci (v tomto případě společenství vlastníků, které je podle § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů -dále jen„ o. z.“ - odpovědné za správu domu) je podstatné rozlišovat mezi společným odběrným plynovým zařízením a odběrným spotřebním plynovým zařízením zákazníka. Povinnost vlastníka nemovitosti se vztahuje k zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu a konče uzávěrem plynu pro byt konkrétního zákazníka (viz § 6 písm. c) nařízení vlády č. 366/2013 Sb.). Konkrétní vymezení (názvosloví) vyplývá z technických pravidel TPG [PSČ] (účinná od [datum]), dle nichž se odběrným plynovým zařízením (čl. 2) rozumí veškerá zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu (není jím měřící zařízení obchodní), kdy domovním rozvodem, který lze považovat za společné odběrné plynové zařízení, se rozumí část domovního plynovodu začínající hlavním uzávěrem plynu a končící před uzávěry plynoměrů určenými pro obchodní měření (čl. 2) a spotřebním rozvodem se rozumí část domovního plynovodu začínající uzávěry před měřícím zařízením (plynoměry pro obchodní měření) a končí před uzávěrem spotřebiče (čl. 2). Plynové spotřebiče se připojují na spotřební rozvod (čl. 2). Proto je třeba rozlišovat část plynovodu (spotřební), jejíž stav kontroluje (a zajišťuje pravidelné revize) zákazník/uživatel bytové jednotky (včetně napojení na plynové spotřebiče; viz § 62 odst. 4 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ energetický zákon“)), jak namítala žalovaná, a tu část plynovodu (domovní), jejíž kontroly a revize přísluší vlastníkovi nemovitosti (§ 62 odst. 4 písm. b) energetického zákona), v tomto případě společenství vlastníků, tj. žalobci. Soud I. stupně měl z provedeného dokazování za prokázané, že v instalační šachtě přístupné pouze z bytové jednotky žalované se nachází uzávěr plynu – kuželový kohout DN 35, kdy tato část plynovodu, je součástí společného odběrného plynového zařízení (§ 64 odst. 4 písm. b) energetického zákona), za jehož kontrolu je odpovědný žalobce.

4. Současně s rozhodnutím o věci samé bylo procesně úspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a to v částce celkem [částka] (viz výrok II. rozsudku soudu I. stupně). Advokát učinil v řízení 5 úkonů právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), a to podle § 11 odst. 1 písm. d) AT – předžalobní výzva, podle § 11 odst. 1 písm. a) AT – převzetí a příprava zastoupení, podle § 11 odst. 1 písm. d) AT – písemné podání nebo návrh ve věci samé, podle § 11 odst. 1 písm. g) AT – účast na jednání před soudem, § 11 odst. 2 písm. f) AT – účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, přičemž odměnu za 1 úkon právní služby určil podle § 6 odst. 1 a § 7 AT ve výši [částka] z tarifní hodnoty [částka] podle § 9 odst. 1 AT (z toho byl pouze 1 úkon podle § 11 odst. 2 písm. f) AT přiznán ve výši ½, tj. v částce [částka]). K tomu přiznal paušální náhradu hotových výdajů za 5 úkonů podle § 13 odst. 4 AT (300 x 5) a DPH 21 % ve výši [částka]. K této částce byl pak připočítán soudní poplatek ve výši [částka] (položka [číslo] bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků).

5. Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. V odvolání žalovaná uvedla, že skutečným motivem podání žaloby nebylo zajištění„ bezpečnosti domu“,„ obavy z katastrofických následků“, ale pouze vytahování peněz SVJ, jehož je žalovaná ze zákona rovněž členem, na nesmyslné soudní spory s vytvářením pracovních příležitostí pravděpodobně spřátelené advokátní kanceláři pseudosprávce domu. Soud I. stupně dle názoru žalované nepřesně uzavřel, že žalovaná odmítla byt zpřístupnit. Žalovaná se pouze odmítla podrobovat určování, kdy tak má být činěno, neboť žádný právní předpis tuto povinnost podrobovat se termínu stanovenému žalobcem žalované nestanoví. V rámci jednání před soudem prvního stupně žalovaná navrhla uzavření smíru, který byl žalobkyní prostřednictvím jejího právního zástupce odmítnut, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne [datum]. Odvolání do výroku II. týkajícího se stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci soudem prvního stupně za skutkového stavu, kdy žalobkyně bez zjevného důvodu odmítla uzavření smíru. Žalovaná má za to, že bylo na místě nepřiznat náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. s tím, že„ Odmítnutí dialogu je legitimním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníku, kterému by jinak toto právo svědčilo s výjimkou případů, kdy postoj dalších účastníků řízení k řešení konfliktu je obdobný.“

6. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že odvolání shledává nedůvodným. Žalovaná dlouhodobě odmítá komunikovat s výkonným orgánem žalobce a odmítá především plnit své zákonné povinnosti, které vyplývají z § 1183 odst. 1 o. z., tedy v tomto případě povinnost zdržet se všeho, co brání údržbě domu, povinnost umožnit přístup do jednotky za účelem údržby a kontroly zařízení pro měření spotřeby plynu. Z odvolání žalované, jímž napadá pouze výrok o nákladech řízení, lze dovodit, že žalovaná se závěry soudu I. stupně souhlasí také. K námitce žalované, že žalobce bez zjevného důvodu odmítl uzavření smíru, žalobce uvádí, že náklady tohoto řízení jsou spojené se snahou výboru plnit své zákonem uložené povinnosti. Žalovaná své zákonné povinnosti dlouhodobě neplní a toto žalobce považuje za jediný důvod vzniku nákladů tohoto řízení. Na základě dlouhodobé nečinnosti žalované tak žalobci nezbylo nic jiného než se obrátit s celou záležitostí na soud. Žalovaná, až do okamžiku konání soudního projednání věci, nepodnikla jakékoli kroky směřující ke smírnému vyřešení věci. Návrhy, které žalovaná činila během soudního jednání, byly pro žalobce nepřijatelné a v praxi vykonávání revizí jednotlivými vlastníky nereálné. K žalovanou citované komentářové literatuře žalobce uvádí, že z jeho strany nešlo o odmítnutí dialogu jako takového, ale o odmítnutí podmínek smíru požadovaných ze strany žalované, což žalobce považuje za legitimní. Ze strany žalované se nejednalo o reálné, dobře míněné a žalobcem„ natruc“ neakceptované návrhy na smírné řešení, ale o opakované neplnění zákonných povinností ze strany žalované. Žalobce má za to, že bylo před soudem I. stupně nade vší pochybnost prokázáno, že žaloba byla podána po právu, žalobce měl ve věci plný úspěch a nevidí jediný důvod, proč by mu náhrada nákladů neměla být přiznána.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání, a v jeho mezích, napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, jen v odvolání dotčeném výroku o nákladech řízení II., když výrok I. soudu I. stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci, postupem podle § 212 a § 212a o. s. ř., tedy i z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných, aniž bylo třeba nařizovat ve věci jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a shledal, že odvolání žalované není opodstatněné.

8. V průběhu řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že žalobce opakovaně od roku [rok] a během roku [rok] žádal žalovanou o zpřístupnění bytové jednotky za účelem kontroly společného odběrného plynového zařízení, které bylo přístupné pouze z bytové jednotky žalované a toto mu žalovanou nebylo umožněno. Žalobce poskytoval žalované náhradní termíny pro zpřístupnění její bytové jednotky pro provedení dotčené kontroly společné části plynového zařízení (viz např. přípis ze dne [datum], č. l. 5 spisu soudu I. stupně, ze dne [datum], č. l. 4 spisu soudu I. stupně) a poukazoval na § 1183 odst. 1 o. z. a § 2900 o. z. Žalobci v důsledku toho bylo opakovaně znemožňováno plnění jeho zákonné povinnosti uvedené v § 62 odst. 4 písm. b) energetického zákona. Žalobce vyzýval žalovanou ke zpřístupnění bytové jednotky ještě v předžalobní výzvě ze dne [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se s žalovanou snažil o dialog, snažil se nalézt řešení, aniž by věc vůbec musela být projednávána před soudem, jeho žádosti však ze strany žalované zůstaly bez náležité odezvy. Žalovaná až v rámci pokusu soudu I. stupně o smír při jednání dne [datum] uvedla, že z její strany připadá smírné řešení do úvahy tak, že si obě strany ponesou své náklady a ona se domluví s technikem na termínu, žalobce pak uvedl, že v této věci opravdu smír možný není.

9. Pokud ve svém odvolání žalovaná namítla, že soud I. stupně podle jejího názoru o náhradě nákladů řízení nesprávně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když měl o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 150 o. s. ř., není možné jí v tom přisvědčit. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soudy ve věci samé úspěšnému účastníkovi přiznat náhradu nákladů, které k uplatnění nebo bránění svého práva účelně vynaložil. Úvaha o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Je třeba přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníka řízení, a to nejen toho, který by měl náklady řízení hradit, ale i toho, jemuž by náhrada podle výsledku řízení náležela, významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, jenž by měl náklady podle výsledku řízení hradit, a ze kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníkovi, aby náklady jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 222/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Ustanovení § 150 o. s. ř. představuje zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu, které je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a soud je využívá v případech, kdy by důsledná aplikace např. § 142 o. s. ř. vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Jedná se o mimořádný procesní institut, musí se jednat o důvody zvláštního zřetele hodné, tj. např. morální, zdravotní důvody, nepříznivá sociální situace nastalá bez přičinění účastníka. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 145/06 uvedl:„ Účastník nesmí být prostřednictvím aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.„ trestán“ za to, že neakceptoval návrh na smír. Ke smírnému urovnání jej není možno takto nepřímo nutit, neboť je zcela na jeho vůli, aby zvážil své případné šance v řízení a svobodně se rozhodl, jak bude v řízení dále postupovat. …“ (viz [příjmení], J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. [příjmení] [jméno] § 79 – 180 občanského soudního řádu 3. vydání. [obec]: [příjmení] [jméno] [příjmení], 2019, 454 s.). Soud I. stupně správně rozhodl ve výroku II. napadeného rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně rovněž správně shledal, že žalobci náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši [částka] a za náklady účelně vynaložené na právní zastoupení včetně DPH, a to v částce celkem [částka] (viz bod 4 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Pouze v součtu jednotlivých částek za 4,5 úkonů právní služby se v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v bodu 30 nachází chyba (místo nesprávně uvedené částky [částka] jde ve skutečnosti o částku [částka]), což se však neprojevilo ve výsledně přiznané částce [částka] ve výroku II. rozsudku soudu I. stupně. Z těchto důvodů odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána v odvolacím řízení úspěšnému žalobci. Náklady tvoří náklady na právní zastoupení, přičemž advokát učinil 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) AT, za který náleží odměna ve výši ½ z [částka] podle § 9 odst. 1 (z tarifní hodnoty [částka]), náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou za DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 220,50, celkem ve výši [částka] (1 [číslo] + 300 + 220,50). Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), místem plnění je advokát žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).