o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Rozsudkem pro uznání ze dne [datum] soud I. stupně určil, že je neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí doručené žalobci [datum] (I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka] k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud I. stupně rozhodoval o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla doručena žalobci zaměstnavatelem – žalovanou dne [datum], kdy žalobce popíral naplnění skutkového důvodu uvedeného ve výpovědi, tedy nadbytečnost žalobce v souvislosti s přijatou organizační změnou a zrušení výkonu práce žalobce bez náhrady (výpovědní důvod uvedený v § 52 písm. c) zákoníku práce), dle žalobce se jednalo pouze o zastřený záměr zaměstnavatele zbavit se nepohodlného zaměstnance, a to v souvislosti s jiným sporem vedeným rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 6 mezi žalobcem a žalovanou (spor o odměnu z pracovního poměru), když telefonicky byl kontaktován žalobce žalovanou, že vedení sporu o odměnu bude mít pravděpodobně za následek ukončení pracovního poměru. Dle žalobce došlo ke zneužití silnějšího postavení zaměstnavatele, když sice došlo k razantnímu poklesu poptávky po službách žalované a kdy mohlo dojít k nadbytečnosti převážné většiny zaměstnanců žalované s druhem práce souvisejícím s řízením letadel, zaměstnavatel řešil pokles poptávky však nátlakem na zaměstnance k dobrovolnému snížení pracovního úvazku či využití studijního volna, na to žalobce nepřistoupil, poté následovalo doručení výpovědi žalobci (a to v závislosti na sporu týkajícím se doplatku odměny žalobci). Žalobce pracoval na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne [datum] jako Velitel letounu – instruktor, výpověď operovala pouze s pracovním místem„ Velitel letadla“, aniž se vyjadřovala ke zbylému rozsahu pracovní činnosti žalobce, přitom činnost instruktora není závislá na opatřeních souvisejících s pandemií Covid, když školení a přezkušování ostatních zaměstnanců, podílejících se na řízení letadel, je nezbytné bez ohledu na faktický stav, zda tito zaměstnanci létají či nikoliv.

3. Soud I. stupně shledal naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání po citaci ustanovení § 114b ve spojení s ustanovením § 153a o. s. ř. a v souladu s § 52 písm. c) zákoníku práce a § 40 a § 80 (zřejmě o. s. ř. – poznámka odvolacího soudu), kdy usnesením z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud vyzval žalovanou včetně poučení ve smyslu § 114b a § 153a o. s. ř. k podání kvalifikovaného vyjádření ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení s výzvou, současně byl zaměstnavatel poučen o následcích nesplnění výzvy, dne [datum] bylo doručeno usnesení do datové schránky žalované (dle zákona č. 300/2008 Sb.), žalovaná se však ve věci nevyjádřila. Soud I. stupně vyšel z fikce uznání nároku žalobce, kdy v předmětné věci bylo možno uzavřít a schválit smír dle § 99 o. s. ř., nárok uplatněný žalobcem není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní úpravou, ve smyslu shora uvedeném tak rozhodl rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání. O nákladech rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnému žalobci náklady soudního poplatku [částka] a náklady právního zastoupení advokátem při [částka] za každý z 3 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva ke zpětvzetí výpovědi, žaloba), dále 3 paušální náhrady hotových výdajů.

4. Proti výroku o nákladech řízení II. podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného výpočtu provedeného soudem I. stupně. Žalobci sice byly správně přiznány náklady řízení, soud však opominul připočítat k sazbě nákladů za právní zastoupení advokátem DPH, když právní zástupkyně žalobce je plátcem DPH; v tomto směru navrhl provést buď opravu ve smyslu § 164 o. s. ř. či provést změnu v rámci odvolání.

5. Proti napadenému rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání z důvodu nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaná popírala, že by byla zcela pasivní v předmětné věci, když [datum] mělo dojít k osobní schůzce mezi zástupcem žalobce a žalovanou, předmětem bylo smírné řešení výpovědi, poté probíhala komunikace mezi účastníky řádově několik měsíců. Pokud byla vyzvána žalovaná usnesením z [datum] k podání kvalifikovaného vyjádření, došlo ke zmeškání lhůty na straně žalované nikoliv proto, že by chtěla řízení protahovat či obstruovat, ale z objektivních důvodů, které uváděla dříve žalovaná již v žádosti o prominutí zmeškání lhůty adresované soudu [datum] spolu se zmeškaným úkonem. Žalovaná odkazovala na obsah Ústavního nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16, kdy je třeba citlivě přistupovat k vydání rozsudku pro uznání včetně fikce uznání nároku tak, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces; s ohledem na předsoudní jednání žalované s žalobcem tato nebyla zcela pasivní, byla přitom zasažená silně ekonomickými problémy spojenými s pandemií Covid-19, na kterou musela reagovat redukcí celého provozu včetně administrativních pracovníků, vypořádáváním závazků se zaměstnanci; žalovaná přitom postupovala dle usnesení vlády z [datum] a nařídila zaměstnancům využívat práci na dálku, administrativní pracovníci pracující na dálku tak neměli přístup ke korporátním dokumentům, a to ani k náročnějším soudním sporům, na rozdíl od soudních sporů, které řeší žalovaná z titulu nařízení č. 261/2004 Sb.; žalovaná tak nemohla poskytnout kvalifikované vyjádření z důvodu restrikcí v přístupu k dokumentům. Má za to, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a navrhla proto rozsudek zrušit.

6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrdit rozsudek pro uznání jako věcně správný, změnit jej pouze ve výroku o nákladech řízení ve smyslu jím podaného odvolání. Pokud žalovaná zmiňovala mimosoudní jednání s žalobcem, toto jednání se vztahovalo výhradně ke sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka], když těsně před tehdejším prvním jednáním ve věci žalovaná nárok uznala, jednalo se přitom o spor o mimořádnou odměnu, kterou žalovaná krátila dříve všem zaměstnancům, žalobce s tímto postupem nesouhlasil, bránil se soudní cestou, neformálně byl upozorněn na následky sporu spočívající v předpokládané výpovědi; ohledně neplatnosti výpovědi žádná mimosoudní jednání zaměstnavatel s žalobcem nevedl. Důvody tvrzené žalovanou, jak v žádosti o prominutí zmeškání lhůty, tak v odvolání nebyly založeny na žádných konkrétních objektivních důvodech; v předmětné věci se i přes poučení žalovaná k žalobě nevyjádřila, žalobce má za to, že zaměstnavatel se chová pasivně ve vztahu k jiným zaměstnancům i v jiných sporech. Žalovaná nenamítala žádné komplikace s doručením výzvy do datové schránky, účelově vykládá judikaturu zmiňovanou v odvolání (sp. zn. I. ÚS 2693/16), žalobce přitom odkazoval na závěry vyjádřené Ústavním soudem v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3207/20. Dle žalobce byla doručena kvalifikovaná výzva do datové schránky žalované prakticky rok před vypuknutím epidemie Covid-19, stěží je představitelné, že by žalovaná od počátku pandemie neřešila či případně si nevšimla zásadních nedostatků v její administrativě způsobené prací z domova a že by toto neřešila, případné administrativní pochybení tak shledává žalobce na straně žalované, stejně tak ani žalovaná nedoložila nařízení práce zaměstnancům z domova. Pro neexistenci relevantních odvolacích námitek pro vydání rozsudku pro uznání navrhl žalobce rozsudek potvrdit ve výroku o věci samé a změnit ve výroku o nákladech řízení.

7. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami a včas (§ 201, § 204 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 4 o. s. ř. ve spojení s ust. § 205b o. s. ř. a § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a shledal, že odvolání žalované není opodstatněné, zatímco odvolání žalobce do nákladového výroku II. napadeného rozsudku je důvodné.

8. Dle ust. § 205b o. s. ř. jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy nedostatek podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo nesprávné obsazení soudu, jiné odvolací důvody s ohledem na institut rozsudku pro uznání nejsou přípustné.

9. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo je-li žalovaným ke dni zahájení řízení nebo ke dni vstupu do řízení nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti. Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu. Podle § 114b odst. 4 o. s. ř. musí být usnesení podle odstavce 1 žalovanému doručeno do vlastních rukou. Náhradní doručení je vyloučeno; to neplatí, doručuje-li se prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s ř.) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

10. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

11. Odvolací soud, shodně jako soud I. stupně, shledal, že v dané věci byly všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny. Povaha řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním nevylučuje, aby předseda/předsedkyně senátu učinil/a výzvu ve smyslu § 114b o. s. ř. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

12. V daném případě soud I. stupně vydal nejdříve usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tzv. výzvu prostou podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která byla žalované doručena dne [datum]. Žalovaná se měla vyjádřit do 15 dnů od doručení této výzvy (posledním dnem této lhůty byl [datum]), což neučinila. Až následně soud I. stupně vydal usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] - 10 tzv. kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř., která byla doručena žalované prostřednictvím datové schránky dne [datum]. Posledním dnem stanovené 30-ti denní lhůty byl pátek [datum]. Žalovaná měla nadstandardně dlouhou dobu k vyjádření k žalobě v délce 45 dnů (15 + 30), není-li v to započítáno období mezi [datum] a [datum]. V daném případě není pochyb o tom, že kvalifikovaná výzva byla žalované řádně doručena (srov. § 114b odst. 4 o. s. ř.) a že se žalovaná ve stanovené lhůtě třiceti dnů k žalobě nevyjádřila (srov. § 114b odst. 2 o. s. ř.), ani nepožádala z vážných důvodů o prodloužení této lhůty (srov. § 114b odst. 5 o. s. ř.). Žalovaná byla zároveň poučena, za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu se nepodávají žádné pochybnosti o řádném doručení kvalifikované výzvy v souladu se zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších změn a doplňků, příp. administrativní pochybení zaměstnanců žalované a nereagování na výzvu a procesní pasivita žalované nemůže být na újmu žalobce v situaci, kdy žalovaná byla řádně poučena o následcích případné procesní pasivity. V tomto směru nedošlo ani k tvrzenému porušení práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. V uvedeném případě byl postup soudu I. stupně souladný i s obsahem rozhodnutí Ústavního soudu ČR s. zn. Pl. ÚS 13/15, který shledal právní úpravu dle § 114b ve spojení s ust. § 153a o. s. ř. ústavně souladnou, kdy fikce uznání sankcionuje procesní pasivitu účastníka a sleduje legitimní cíl rozhodnout věc bez zbytečného odkladu.

13. Pokud žalovaná odkazovala na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2693/16, že soudy musí k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat uvážlivě a restriktivně a že fikce uznání nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci, pak obecné závěry z jmenovaného nálezu Ústavního soudu byly učiněny v případě, který se od zde přezkoumávaného případu v mnoha ohledech odlišuje (například: soud I. stupně v případě přezkoumávaném Ústavním soudem bezprostředně po doručení kvalifikované výzvy žalovanému nařídil jednání; žalovaný se ke kvalifikované výzvě nevyjadřoval, neboť měl za to, že své stanovisko bude mít příležitost představit při nařízeném jednání, což se zde nestalo). Nadto k prvním průtahům zapříčiněným jednáním žalované došlo již tehdy, když žalovaná ve stanovené 15denní lhůtě nereagovala na výzvu soudu k vyjádření z [datum].

14. Již v nálezu z [datum], sp. zn. I. ÚS 1024/15, Ústavní soud zdůraznil, že aplikace fikce uznání nároku nepřichází v úvahu, jestliže žalovaný uplatňovaný nárok popřel a projevil zájem aktivně se účastnit řízení, bez ohledu na to, že soud shledá jeho vyjádření nedostatečně kvalifikovaným (s výjimkou případů zjevně obstrukčního přístupu žalovaného). V nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3207/20, který zmiňoval žalobce, Ústavní soud podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dále rozvedl, resp. zpřísnil, když konstatoval, že soudy budou muset za vyjádření zabraňující vydání rozsudku pro uznání považovat každou reakci žalovaného, v níž uvede alespoň nějaký věcný argument na svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku a projeví o řízení zájem. Rozsudek pro uznání bude tedy možné vydat pouze tehdy, jestliže žalovaný buď na kvalifikovanou výzvu vůbec nezareaguje, nebo sice zareaguje, ale neuvede žádný věcný argument na svoji obranu. Samotné tvrzení, že uplatněný nárok neuznává, však nepostačí. Výjimku bude představovat závěr soudu o obstrukčním přístupu žalovaného (tedy závěr o tom, že neúplné vyjádření je v konkrétním případě vedeno pouze snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé). Vydání rozsudku pro uznání je v zásadě vyhrazeno jen případům, kdy žalovaný na kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu.

15. V posuzované věci byl rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), přičemž formální předpoklady pro jeho vydání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) byly splněny. Na základě této fikce uznání nároku soud I. stupně rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastaly, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovanou ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu se zákonem, jestliže soud I. stupně z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] publikovaný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Na výše uvedeném nemění nic argumentace žalované, že byla silně zasažena ekonomickými problémy spojenými s pandemií Covid-19,že její administrativní pracovníci pracující na dálku tak neměli přístup ke korporátním dokumentům, a to ani k náročnějším soudním sporům, na rozdíl od soudních sporů, které řeší žalovaná z titulu nařízení č. 261/2004 Sb. atd., neboť tyto argumenty žalovaná uplatnila již ve své žádosti o prominutí zmeškání lhůty ze dne [datum] a soud I. stupně se s nimi vypořádával v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a k odvolání žalované proti zmiňovanému usnesení i odvolací soud v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

17. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř.

18. Z výroku o nákladech řízení II. napadeného rozsudku vyplývá, že soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od doručení tohoto rozsudku. Náklady přitom sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), částka ve výši [částka] za tři úkony právní služby realizované před podáním návrhu (převzetí a příprava zastoupení, výzva k zpětvzetí výpovědi, žaloba – § 11 odst. 1 písm. a/, d/ AT) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] podle § 13 odst. 3 AT.

19. Soud I. stupně postupoval správně, pokud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na procesní úspěch žalobce. Nicméně soud I. stupně nezohlednil, že právní zástupkyně žalobce je plátcem DPH, což žalobce dokládal přílohou [číslo] k žalobě (viz § 14a odst. 1 AT). Povinnost náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně tak činí včetně DPH celkem [částka] (tj. [částka] + 3x [částka] + 3x [částka] + 21 % DPH z částky [částka], tj. [částka]).

20. Odvolací soud proto rozsudek I. stupně v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) jen tak, že nově určil přiznanou náhradu nákladů řízení částkou [částka], jinak jej jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. ve lhůtě k plnění i platebním místě.

21. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že právo na jejich náhradu má procesně úspěšný žalobce. Odvolací soud přitom musel rozhodnout i o nákladech odvolacího řízení, kdy se žalovaná odvolala proti usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a odvolací soud o tomto odvolání rozhodl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že se usnesení soudu I. stupně potvrzuje, přičemž o nákladech odvolacího řízení mělo být rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (viz bod 15 usnesení odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Náklady v odvolacím řízení sestávají z odměny advokátky za tři úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalované ze dne [datum] proti usnesení soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], vyjádření k odvolání žalované ze dne [datum], účast na jednání u odvolacího soudu dne [datum]), tj. v částce [částka] za 1 úkon – podání vyjádření k nemeritornímu rozhodnutí / § 11 odst. 2 písm. c/ AT, dále 2x v částce [částka] za úkon (§ 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ AT), paušální náhradě jejích hotových výdajů [částka] (§ 13 odst. 1, 4 AT) a 21 % DPH ([částka] z částky [částka]), tj. celkem [částka]. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokátky žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).