o zaplacení 8 391 805,90 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 35 C 177/2019-293,

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 35 C 177/2019-293, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 6 279 158 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 25. 10. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 6 279 158 Kč od 25. 5. 2017 do 24. 10. 2018 a zákonný úrok z prodlení z částky 368 200 Kč od 25. 5. 2017 do 10. 1. 2019 (výrok II), zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 112 647,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 10. 2017 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení 242 816,75 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta A] (výrok IV).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 391 805,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „Exekuční řízení“) soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen „Exekutor“) na návrh žalované jakožto oprávněné proti povinnému [tituly před jménem] [jméno FO], bývalému manželu žalobkyně (dále jen „[tituly před jménem] [jméno FO]“) byla dne 15. 11. 2016 provedena dražba nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a to pozemku parc. č. [číslo] (zahrada) o výměře 667 m² a pozemku parc. č. [číslo] (zastavěná plocha) o výměře 228 m² včetně na ní postavené budovy č. p. [číslo] (bydlení), vše v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále jen „dražené nemovitosti“). Výsledná cena dražených nemovitostí činila 16 500 000 Kč, rozvrhovým usnesením ze dne 24. 7. 2017, č. j. [spisová značka], byly z této podstaty uspokojeny v následujícím pořadí přihlášené pohledávky: 1) pohledávka původně pověřené soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] na nákladech exekuce ve výši 10 994,10 Kč a pohledávka Exekutora na nákladech exekuce ve výši 2 112 647,90 Kč, 2) pohledávka žalované ve výši 7 729 000 Kč a 3) pohledávka žalované ve výši 6 647 358 Kč. Dle žalobkyně byly v Exekučním řízení z rozdělované podstaty 16 500 000 Kč oprávněně vyplaceny pouze částky[Anonymizováno]7 729 000 Kč a 10 994,10 Kč a zbývající částka 8 760 005,90 Kč je „hyperochou“, čímž se žalovaná na úkor žalobkyně obohatila. Ve vztahu k pohledávce ve třetí skupině žalobkyně uvedla, že exekučním titulem bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. [spisová značka], o schválení smíru (dále jen „Usnesení o schválení smíru“), v němž se [tituly před jménem] [jméno FO] zavázal zaplatit žalované částku 20 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 17. 2. 2005 do zaplacení do 3 dnů od právní moci uvedeného usnesení, v tomto směru poukázala na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017, č. j. [spisová značka]. Žalobkyně si na svoji pohledávku ve výši 8 760 005,90 Kč za žalovanou započetla částku 368 200 Kč jako pohledávku, kterou má žalovaná (za ní) podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 3. 2018, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. [spisová značka], a proto požaduje zaplacení částky 8 391 805,90 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby s tím, že Exekuční řízení bylo provedeno po právu, přičemž poukázala na řízení u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobkyně neúspěšně domáhala náhrady škody vůči státu z titulu nesprávného úředního postupu Exekutora (dále jen „řízení sp. zn. [spisová značka]“) a na řízení u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], v němž bylo určeno, že nemovitosti sousedící s draženými nemovitostmi nejsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, nýbrž byly v nevypořádaném společném jmění (dále jen „SJM“) žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen „řízení sp. zn. [spisová značka]“). Pokud nebyla shledána odpovědnost státu, resp. Exekutora, nepřichází v úvahu ani odpovědnost dalších subjektů, tedy ani žalované. S ohledem na řízení sp. zn. [spisová značka] má žalovaná za to, že i dražené nemovitosti nebyly ve výlučném vlastnictví žalobkyně, nýbrž v nevypořádaném SJM žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve vztahu k částce 2 112 647,90 Kč uvedla, že tato byla vyplacena Exekutorovi, tudíž v tomto rozsahu se nemohla bezdůvodně obohatit žalovaná. Sporovala splatnost údajného bezdůvodného obohacení s tím, že na rozvrhovém jednání dne 24. 5. 2017 žalobkyně vůči ní žádnou výzvu k plnění neuplatnila.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných tvrzení, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil následující závěr o skutkovém stavu. Manželství žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO] trvalo ode dne 7. 10. 1993 do dne 30. 10. 2008. Dne 24. 3. 2005 (s účinky vkladu dne 4. 4. 2005) se žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO] formou notářského zápisu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] dohodli na zúžení společného jmění manželů (dále jen „Smlouva o zúžení SJM“) tak, že výlučným vlastníkem SJM, do něhož náležely i dražené nemovitosti, se stává žalobkyně. Na základě rozvrhového usnesení Exekutora ze dne 24. 7. 2017, č. j. [spisová značka], byl v Exekučním řízení rozdělen výtěžek 16 500 000 Kč, čímž došlo k uspokojení přihlášené pohledávky v pořadí a výši: 1) pohledávka [tituly před jménem] [jméno FO] na nákladech exekuce ve výši 10 994,10 Kč a pohledávka Exekutora na nákladech exekuce ve výši 2 112 647,90 Kč, 2) pohledávka žalované ve výši 7 729 000 Kč a 3) pohledávka žalované ve výši 6 647 358 Kč, přičemž tato částka (vyplacená žalované dne 26. 5. 2017) představuje částečnou úhradu pohledávky žalované vůči [tituly před jménem] [jméno FO] z titulu Usnesení o schválení smíru, v němž se [tituly před jménem] [jméno FO] zavázal zaplatit žalované částku 20 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 17. 2. 2005 do zaplacení do 3 dnů od právní moci usnesení. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 8 760 005,90 Kč do 7 dnů od doručení výzvy ze dne 1. 10. 2018, která byla odeslána dne 12. 10. 2018.

5. Po právní stránce posoudil soud I. stupně nárok žalobkyně dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. s tím, že odkázal na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2146/2015, dle nichž se tzv. žalobou z lepšího práva může třetí subjekt dožadovat na osobě, které byla v exekuci vyplacena částka výtěžku ze zpeněžení movité či nemovité věci, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, kdy důvodem žaloby je, že výtěžek ze zpeněžení dané věci byl této osobě v rámci exekuce vydán (z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu exekuce než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) by tento výtěžek náležel jemu. Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalobou z lepšího práva se nelze domáhat vydání plnění, jež soudní exekutor, který postupoval konformně s právními předpisy, obdržel coby úhradu nákladů exekuce na základě právního důvodu konstruovaného procesním, nikoli hmotným právem. V souladu s těmito závěry pak soud I. stupně konstatoval, že žaloba nemůže mít opodstatnění ve vztahu k částce 2 112 647,90 Kč s příslušenstvím, která představuje úhradu nákladů Exekučního řízení, o níž bylo pravomocně rozhodnuto v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nadto žalobkyně nezpochybňovala konformitu s právními předpisy (exekučním řádem), navíc tuto obdržel Exekutor, tudíž nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované. Naopak ve vztahu k částce (výtěžku) 6 647 358 Kč, který odpovídá výplatě ve třetí skupině, byl soud I. stupně toho názoru, že žaloba z lepšího práva může mít opodstatnění, neboť se jedná o plnění získané žalovanou. Soud I. stupně dále konstatoval, že exekučním titulem závazku [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím bylo Usnesení o schválení smíru, přičemž dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. [spisová značka] je schválený soudní smír zvláštním druhem narovnání, kterým byla vypořádána veškerá vzájemná práva a povinnosti vzniklé z titulu tvrzené škody. Podstatou narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je závazkem novým. Soud I. stupně se ztotožnil s právními závěry uvedenými v usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 11. 2017, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. [spisová značka], a v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. [spisová značka] (vydaných ve věci exekuce pro 20 000 000 Kč s příslušenstvím, k návrhu žalované jakožto oprávněné proti [tituly před jménem] [jméno FO] jako povinnému, za účasti žalobkyně jako bývalé manželky), jež lze shrnout tak, že závazek [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím vyplývající z Usnesení o schválení smíru vznikl povinnému několik let po zániku manželství s žalobkyní a zániku a vypořádání SJM, a proto tento závazek nelze uspokojit z výlučného majetku manželky (dražené nemovitosti). Závěr, že z hlediska výkonu veřejné moci v Exekučním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, není pro rozhodnutí v dané věci významný. Pokud žalovaná argumentovala právním závěrem odvolacího soudu v rozhodnutí ze dne 10. 11. 2022, č. j. [spisová značka], ohledně neplatnosti Smlouvy o zúžení SJM dle § 39 obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), pak soud I. stupně tento závěr nesdílel, když poukázal i na probíhající dovolací řízení proti rozhodnutí č. j. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. [spisová značka], odložil právní moc napadeného rozsudku. Soud I. stupně uzavřel, že výplata částky 6 647 358 Kč, kterou v Exekučním řízení obdržela žalovaná, představuje majetkový prospěch získaný bez právního důvodu na úkor žalobkyně dle § 2991 o. z. a požadavek žalobkyně (po započtení 368 200 Kč) na zaplacení částky 6 279 158 Kč je plně opodstatněný. Splatnost částky 6 279 158 Kč nastala na základě výzvy ze dne 1. 10. 2018, když prvním dnem prodlení byl dne 25. 10. 2018 a žalobkyni dle § 1970 o. z. vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení od 25. 10. 2018 do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

6. Proti výroku I a IV rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná z důvodů dle § 205 odst. 2, písm. e) a g) o. s. ř. Namítá, že hlavním důvodem, proč nárok žalobkyni nevznikl, je, že Exekuční řízení bylo provedeno po právu, Exekutor ničeho neporušil, rozhodnutí o příklepu nebylo zrušeno a žalovaná tak peněžitou částku obdržela oprávněně, o čemž svědčí i fakt, že žaloba žalobkyně na náhradu škody vůči ČR byla zamítnuta. Z tohoto důvodu tak není naplněna hypotéza § 2991 o. z. ani žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedená v § 2991 odst. 2 o. z. V daném případě šlo o vymožení pohledávky ze společného majetku žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO], právní důvod tedy existoval. Soud I. stupně odkazuje na důvod vzniku bezdůvodného obohacení pouze jednou větou v bodě 27 odůvodnění napadeného rozsudku, bez bližšího rozboru, a proto namítá žalovaná nepřezkoumatelnost. Ostatně v bodě 22 odůvodnění soud I. stupně uvádí, že dle jeho názoru „může mít“ žaloba z lepšího práva opodstatnění, nejedná se tedy o jistotu, jež by měla být základem autoritativního výroku soudu. Za vnitřně rozpornou pak považuje úvahu soudu I. stupně, že „rozhodující je to, zda v předmětné exekuci – byť nezatížené nesprávným úředním postupem – došlo k neoprávněně vyplacenému výtěžku či nikoliv.“ Navíc pokud část výtěžku obdržel exekutor, který se bezdůvodně neobohatil, nemohla se bezdůvodně obohatit ani žalovaná. Zdůrazňuje, že žalobkyně nikdy v exekučních řízení nenavrhovala zastavení exekuce k draženým nemovitostem, pokud tedy nedbala svých práv, tak toto nelze zpětně žádným postupem zhojit. Žaloba žalobkyně o vyloučení věci (dražených nemovitostí) z exekuce byla pravomocně zamítnuta, tedy žalobkyně nebyla výlučným vlastníkem dražených nemovitostí. S poukazem na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka], je vůči žalované Smlouva o zúžení SJM neúčinná, tedy má stejné účinky, jako by byla neplatná. Namítá, že žalobci (správně žalované – pozn. odvolacího soudu) nebylo dáno správné poučení dle § 118a o. s. ř. Žalovaná dále v doplněních odvolání namítla nedostatek pasivní legitimace s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], když žalobkyně splnila dluh za [tituly před jménem] [jméno FO], tudíž pasivně legitimován by mohl být [tituly před jménem] [jméno FO], nikoli žalovaná. Dále namítá absolutní neplatnost Smlouvy o zúžení SJM z důvodu rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

7. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadených výroků s tím, že celou věcí se zabývalo již několik soudů, a to ohledně vzájemně na sebe navazujících pohledávek z provedení výkonu rozhodnutí, ve kterém vznikla pohledávka žalobkyně za žalovanou, tato rozhodnutí v sobě obsahují argumentaci vztahující se k dané věci, na níž žalobkyně poukázala, a to konkrétně na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], (ve věci žaloby žalobkyně proti [tituly před jménem] [jméno FO]), v němž soud dospěl k závěru, že výtěžek v částce 6 647 358 představuje výlučný závazek [tituly před jménem] [jméno FO] vůči žalované vzniklý dohodou o narovnání vtělenou do Usnesení o schválení smíru, a k jeho úhradě nemůže být exekučně postižen výlučný majetek žalobkyně, tedy ani dražené nemovitosti, proto v rozsahu 6 647 358 Kč (tj. výplata ve třetí skupině) nejde o bezdůvodné obohacení [tituly před jménem] [jméno FO] na úkor žalobkyně, neboť výplatou této části výtěžku společnosti [Jméno žalované] nedošlo ke splnění a zániku přihlášené pohledávky, jelikož z hlediska hmotného práva neexistoval k postižení majetku žalobkyně právní důvod, tudíž [tituly před jménem] [jméno FO] tak v tomto rozsahu není pasivně legitimován. Dále odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu č. j. [spisová značka], v němž bylo shrnuto, že majetek postižený exekucí, ze kterého byla žalované vyplacena žalovaná částka byl výlučným majetkem žalobkyně. K oprávněnosti žalobního nároku rovněž odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 1. 2023, č. j. [spisová značka], a ze dne 21. 5. 2024, č. j. [spisová značka], z nichž podrobně citovala, přičemž tato rozhodnutí jsou s danou věcí v přímém spojení a právní závěry tak dopadají i na danou věc, a to zejména ve vztahu k otázce platnosti a neúčinnosti Smlouvy o zúžení SJM.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti doplnil dokazování pravomocnými rozsudky v souvisejících sporech, na něž odkazovali účastníci, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

9. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2024, č. j. [spisová značka], má odvolací soud za prokázané, že tento byl vydán v exekučním řízení ve věci oprávněného [tituly před jménem] [jméno FO] proti žalobkyni (v procesním postavení povinné) o vymožení částky 445 522 Kč, o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce, když odvolací senát 16 Co změnil usnesení soudu I. stupně (Obvodního soudu pro [adresa]) tak, že exekuci zastavil a uložil oprávněnému ([tituly před jménem] [jméno FO]) povinnost nahradit povinné (žalobkyni) náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce ve výši 46 431 Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že odvolací senát 16 Co rozhodoval o odvolání povinné (žalobkyně), jež navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že má vůči [tituly před jménem] [jméno FO] pohledávku ve výši 16,5 mil. Kč z důvodu, že výlučný majetek povinné (dražené nemovitosti) byly prodány v exekuční dražbě za 16,5 mil. Kč a celý výtěžek byl použit na úhradu výlučných závazků [tituly před jménem] [jméno FO]. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že povinná (žalobkyně) měla vůči oprávněnému [tituly před jménem] [jméno FO] započitatelnou pohledávku ve výši 9 852 642 Kč (16 500 000 – 6 647 358) z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konstatoval: „Základ nároku i jeho výše je bez obtíží zjistitelný z obsahu písemné Smlouvy o zúžení SJM z 24. 3. 2005 a z průběhu exekučního řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] a od roku 2016 pod sp. zn. [spisová značka]. Ze Smlouvy vyplývá, že tehdejší manželé se dohodli na výlučném vlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO] k nemovitostem do té doby v SJM, a z průběhu exekuce vyplývá, že několik z těchto nemovitostí bylo v roce 2016 prodáno za 16,5 mil Kč a v rozsahu 9 852 642 Kč (tj. první a druhá skupina rozvrhového usnesení) byl výtěžek použit na úhradu výlučných závazků [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokud jde o právní posouzení, odvolací soud dospěl k závěru, že výplatou výtěžku v rozsahu 9 852 642 Kč dne 26. 5. 2019 došlo ke splnění dluhu [tituly před jménem] [jméno FO] vůči exekutorovi (z titulu nákladů exekuce) a vůči [Jméno žalované]., čímž se [tituly před jménem] [jméno FO] bezdůvodně obohatil na úkor [tituly před jménem] [jméno FO] ve smyslu § 2991 a násl. o. z., neboť [tituly před jménem] [jméno FO] za něho plnila prostřednictvím zpeněžení svého výlučného majetku výlučný dluh [tituly před jménem] [jméno FO], který měl po právu plnit sám.… V rozsahu 6 647 358 Kč (tj. výplata ve třetí skupině) nejde o bezdůvodném obohacení [tituly před jménem] [jméno FO] na úkor [tituly před jménem] [jméno FO], neboť výplatou této části výtěžku společnosti [Jméno žalované] nedošlo ke splnění a zániku přihlášené pohledávky [Jméno žalované], neboť z hlediska hmotného práva neexistoval k postižení majetku [tituly před jménem] [jméno FO] právní důvod; pohledávka 20 mil Kč totiž vznikla až v roce 2016, tj. po rozvodu [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO].“

10. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. [spisová značka] má odvolací soud za prokázané, že výrokem II byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2022, č. j. [spisová značka] a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, neboť nesouhlasila s posouzením neplatnosti Smlouvy o zúžení SJM. Nejvyšší soud posoudil Smlouvu o zúžení SJM s ohledem na datum uzavření dle obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), přičemž učinil následující právní závěry: „Nejvyšší soud se k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v § 150 odst. 2 obč. zák., několikrát vyjádřil, zejména v rozsudku ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. [spisová značka], naposledy v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka]. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. [spisová značka], v němž dovodil, že „zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu. … Z uvedeného se podává, že závěr odvolacího soudu, že dohoda o zúžení SJM je neplatná podle § 39 obč. zák., protože účelem této dohody bylo zkrátit věřitele žalovaného 2) ([tituly před jménem] [jméno FO] – pozn. odvolacího soudu), je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že i pokud by účelem dohody o vypořádání (zde zúžení) společného jmění manželů bylo zkrácení věřitele, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák., avšak její relativní neúčinnost podle § 150 odst. 2 obč. zák.“

11. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2024, č. j. [spisová značka] má odvolací soud za prokázané, že tento byl vydán v řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1) [Jméno žalované]. a 2) [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci na určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalované na určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví, když odvolací senát 70 Co rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé I změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí ve výroku specifikovaných, ve výroku o vzájemném návrhu II rozsudek změnil tak, že zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala určení, že ve výroku specifikované nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO]. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud zabýval námitkou neplatnosti Smlouvy o zúžení SJM a dospěl k závěru, že tuto otázku již zodpověděl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2023, č. j. [spisová značka], v němž dovodil, že na Smlouvu o zúžení SJM, ač zasáhla do práv věřitelů [tituly před jménem] [jméno FO], nelze hledět jako na neplatnou a na základě této dohody tak došlo k převodu pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], do výlučného vlastnictví žalobkyně. „Na uvedených závěrech nic nemění opakované námitky žalovaných, že smlouva o zúžení společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) ze dne 25. 3. 2005 byla rozporná s dobrými mravy a z toho důvodu by měla být posuzována jako neplatná. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud jasně uvedl, že rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 25. 3. 2005. Spekulace žalované 1), že jednáním žalobkyně a žalovaného 2) byly naplněny znaky trestného činu podílnictví, jsou v občanskoprávním řízení zcela nepatřičné, o spáchání trestného činu lze rozhodnout pouze v řízení trestním.“

12. Výše uvedené důkazy hodnotil odvolací soud v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, přičemž přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Odvolací soud dále podotýká, že ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka], resp. sp. zn. [spisová značka] není pravdivá námitka, že by žalovaná nebyla účastníkem tohoto řízení, jak uváděl právní zástupce žalované na ústním jednání odvolacího soudu.

13. Po doplněném dokazování lze jednoznačně konstatovat, že soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a dospěl ke správnému právnímu závěru ohledně důvodnosti žaloby co do částky 6 279 158 Kč s příslušenstvím, když výše uvedený závěr je v souladu s právními závěry senátů odvolacího soudu (16 Co a 70 Co) v dalších sporech mezi účastníky či mezi žalobkyní a [tituly před jménem] [jméno FO].

14. Dle odvolacího soudu není důvodná námitka žalované o neexistenci nároku žalobkyně z důvodu, že Exekuční řízení bylo provedeno po právu, Exekutor ničeho neporušil a rozhodnutí o příklepu nebylo zrušeno. Jak již opakovaně judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutích zabývajících se podstatou tzv. žaloby z lepšího práva, z hlediska opodstatněnosti této žaloby je podstatné, zda žalobce měl tzv. lepší právo k předmětu exekuce, resp. k přebytku výtěžku (hyperoše) a zda tento přebytek měl dle hmotného práva náležet žalobci, naopak není podstatné, zda exekuční řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy. V tomto směru lze citovat právní závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozhodnutí ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. [spisová značka]: „Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyložil, že tzv. žalobou z lepšího práva se třetí subjekt může dožadovat na osobě, které byla v exekuci vyplacena část výtěžku ze zpeněžení movité či nemovité věci, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění. Důvodem žaloby je, že výtěžek ze zpeněžení dané věci byl této osobě v rámci exekuce vydán (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu exekuce než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) by tento výtěžek náležel jemu. Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák. Není přitom významné, zda exekuční řízení proběhlo korektně. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek v exekuci nařízené a provedené v souladu se zákonem, není tím založen právní důvod k tomu, aby si takto nabyté plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu plněno bez právního důvodu i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky exekučního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4531/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, dále viz též Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck. 2009. s. 2223-2224.“

15. V daném případě byly v Exekučním řízení zpeněženy nemovitosti, které na základě Smlouvy o zúžení SJM, patřily do výlučného majetku žalobkyně, když odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalované, že se jednalo o společný majetek žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO]. V daném případě totiž Smlouva o zúžení SJM nebyla neplatným právním úkonem, jak tvrdí žalovaná. Otázkou neplatnosti předmětné Smlouvy o zúžení SJM se zabýval jak odvolací soud v řízeních vedených pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], tak Nejvyšší soud v řízení pod sp. zn. [spisová značka], který dospěl k závěru, že i pokud by účelem Smlouvy o zúžení SJM bylo zkrácení věřitele, nezpůsobuje to její neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák., avšak její relativní neúčinnost podle § 150 odst. 2 obč. zák., což znamená, že ve vztahu mezi bývalými manžely Smlouva o zúžení SJM sledované právní následky vyvolala, tedy žalobkyně do výlučného vlastnictví nabyla dražené nemovitosti, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na ni hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Jelikož částka 6 647 358 Kč byla částečnou úhradou na pohledávku žalované v celkové výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, která vznikla až v roce 2016, jak správně vyložil soud I. stupně pod bodem 23 odůvodnění napadeného rozsudku, tedy až po zániku manželství žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO], nemůže se žalovaná ve vztahu k této pohledávce dovolávat bezúčinnosti Smlouvy o zúžení SJM, na rozdíl ve vztahu k pohledávce uspokojené ve druhé skupině (7 729 000 Kč). Závazek ze smíru (k zaplacení 20 000 000 Kč s příslušenstvím) byl výlučným závazkem [tituly před jménem] [jméno FO], který však byl v Exekučním řízení bez právního důvodu částečně uhrazen z výlučného majetku žalobkyně, tedy na straně žalované nastalo bezdůvodné obohacení.

16. Nedůvodná je i námitka týkající se absence pasivní legitimace žalované, kdy v tomto směru lze opět odkázat na již soudem I. stupně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá jednoznačný závěr, že získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž k tomu měl hmotněprávní důvod, bylo mu plněno bez právního důvodu.

17. Nedůvodné a zcela účelové shledal odvolací soud i námitky týkající se nepřezkoumatelnosti závěru soudu I. stupně o vzniku bezdůvodného obohacení, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, na základě jakých úvah soud I. stupně k tomuto závěru dospěl včetně toho, že citoval na věc dopadající judikaturu Nejvyššího soudu. Jako účelovou a zjevně bezdůvodnou hodnotí odvolací soud i námitku žalované vztahující se k bodu 22 odůvodnění rozsudku, v němž soud I. stupně uvedl, že ohledně výtěžku ve výši 6 647 358 Kč „může mít“ žaloba z lepšího práva opodstatnění. Z kontextu předchozích bodů odůvodnění je totiž zřejmé, že soud I. stupně toto myslel tak, že v tomto rozsahu může být žaloba opodstatněná vzhledem k tomu, že tato částka byla vyplacena žalované, čímž chtěl zdůraznit rozdíl ohledně částky 2 112 647, 90 Kč, která byla vyplacena Exekutorovi, a již na základě toho nemohla být žaloba v rozsahu částky 2 112 647, 90 Kč s příslušenstvím úspěšná. Ve vztahu k částce 6 647 358 Kč pak soud I. stupně dále pod body 23-24 a 27 odůvodnění rozsudku zdůvodnil vznik nároku žalobkyně. Úvahu soud I. stupně, že „rozhodující je to, zda v předmětné exekuci – byť nezatížené nesprávným úředním postupem – došlo k neoprávněně vyplacenému výtěžku či nikoliv.“ nelze považovat za vnitřně rozpornou, ba naopak vychází z právních závěrů Nejvyššího soudu týkající se podstaty tzv. žaloby z lepšího práva. Za irelevantní pak odvolací soud ve vztahu k vzniku nároku považuje námitku, zda žalobkyně navrhla či nenavrhla v Exekučním řízení zastavení exekuce. Konečně nedůvodná je i námitka týkající se nesprávného poučení žalované soudem I. stupně dle § 118a o. s. ř., když toto pochybení soudu I. stupně nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí v dané věci, neboť žalovaná nebyla ohledně částky 6 647 358 Kč s příslušenstvím neúspěšná z důvodu neunesení břemene tvrzení či důkazního, nýbrž z důvodu právního posouzení rozhodných otázek.

18. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé I jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i výrok o nákladech řízení IV.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla plně úspěšná žalobkyně. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí celkem 81 965,40 Kč a sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 17. 2. 2025 a účast u ústního jednání odvolacího soudu dne [datum]) z tarifní hodnoty 6 279 158 Kč ve výši 33 420 Kč/úkon, včetně dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a z 21% DPH ve výši 14 225,40 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

20. Odvolací soud dále napravil pochybení soudu I. stupně, který nerozhodl o uložení povinnosti žalované zaplatit České republice poměrnou část soudního poplatku z žaloby dle § 2 odst. 3 prvá věta zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle něhož platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. V daném případě byla žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu I. stupně osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90 %, ve věci byla převážně úspěšná a vůči žalované jí byla soudem I. stupně přiznána náhrada nákladů řízení, tudíž žalovaná je povinna zaplatit 90 % soudního poplatku z částky, jež byla žalobkyni přisouzena, tj. ve výši 282 562 Kč (313 958 x 0,9). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.