o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 33/2019-151,

1. Soud I. stupně zamítl rozsudkem ze dne [datum] žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Předmětem řízení je zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně (dále jen„ OS [obec]“) pod sp. zn. 13 C 107/1998 (dále také jen„ průtažné řízení“), které žalobce vyčíslil částkou [částka] s příslušenstvím. Průtažné řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončilo [datum], trvalo 20 let a 5 dnů. Žalobce byl za období od [datum] do [datum] již odškodněn částkou [částka]. Žalobce požadoval navýšení tohoto odškodnění a doplatek za období od [datum] do [datum]. Dle žalobce se jednalo o jednoduché řízení. Žalobce na celkové délce řízení neměl žádný podíl, se soudy spolupracoval. Žalobce posoudil význam, který pro něj měl předmět řízení, jako zvýšený, jednalo se o stanovení průměrného výdělku pro účely výpočtu výše podpory v nezaměstnanosti.

3. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce svůj nárok dne [datum] předběžně uplatnil. Žalovaná uznala, že v namítaném řízení vedeném u OS [obec] pod sp. zn. 13 C 107/98 došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zároveň konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k již dříve vyplacenému peněžitému zadostiučinění neměla za potřebné přiznat další peněžité zadostiučinění. Odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 116/2008 – 216 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 37/2013 – 249 (předchozí odškodňovací řízení). Zdůraznila, že význam řízení pro žalobce se v průběhu času postupně snižoval, protože předmětem posuzovaného řízení byla změna potvrzení o zaměstnání spočívající v úpravě výše průměrného výdělku, přičemž žalobce je od [datum] ve starobním důchodu. Dle žalované je pro posouzení nároku na zadostiučinění zásadní, že žalobce vedl několik soudních řízení, které spolu skutkově i právně souvisely. Jedná se o věci vedené u OS [obec] pod sp. zn. 13 C 54/1998, 13 C 71/1998, 16 C 82/2000, 13 C 251/2000 a 14 C 140/2001. Za nepřiměřenou délku jednotlivých řízení byl žalobce již odškodněn. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že řízení bylo pravomocně skončeno dne [datum]. Následně žalobce využil mimořádných opravných prostředků, ale podle žalované již objektivně nemohl očekávat úspěch ve věci. Žalovaná rovněž uvedla, že žalobce nadužívá prostředků zákona č. 82/1998 Sb., když v období od roku 2006 do roku 2015 evidovala 16 žádostí o mimosoudní odškodnění a dalších 19 žalob.

4. V podání ze dne [datum] žalovaná vyjádřila názor, že žalobci ve zbývající části namítaného řízení (v období od [datum] do [datum]) nevznikla nemajetková újma, neboť délka daného období řízení nebyla nepřiměřená. Odkázala na zákon o zaměstnanosti, dle něhož nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení zaniká uplynutím lhůty 3 let, která počíná běžet ode dne, od kterého hmotné zabezpečení náleželo. Z uvedeného dle žalované vyplývá, že pokud měl žalobce nárok na poskytování dávek hmotného zabezpečení v době podání žaloby v roce 1998, nejpozději uplynutím lhůty 3 let, počínaje rokem 2002, jeho právo na doplacení dávky hmotného zabezpečení zaniklo. Pokud žalobce přesto v posuzovaném řízení pokračoval, a to až do nabytí právní moci dne [datum] a dokonce následně podáním neúspěšného dovolání a podáním ústavní stížnosti, pak jednoznačně nesledoval žádný legitimní cíl, ale pouze prodloužení posuzovaného řízení. Navrhla zamítnutí žaloby s tím, že již poskytnuté konstatování porušení práva žalobce je v dané věci přiměřeným zadostiučiněním.

5. Soud I. stupně vyšel z provedeného dokazování, zejména ze spisu vedeného OS [obec] pod spisovou značkou 13 C 107/98. Dospěl k závěru, že průtažné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo 20 let, přičemž dosud neodškodněná doba řízení představuje 5 let a 4 měsíce. Řízení bylo vedeno ve třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Bylo skutkově standardně složité, z hlediska procesního však bylo komplikované. Žalobce se na délce řízení významně nepodílel. V řízení došlo k průtahu v trvání 10 měsíců v řízení před odvolacím Krajským soudem v Ústí nad Labem, a to v období od [datum] do [datum], jednalo se o ojedinělé pochybení přičitatelné státu, které lze podle soudu I. stupně ještě tolerovat. Význam řízení pro žalobce hodnotil soud I. stupně jako nepatrný, ačkoli šlo typově o pracovněprávní nárok, shodně jako Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 37/2012-249.

6. Po právní stránce soud I. stupně posoudil nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen odškodňovací zákon nebo ODŠZ). Základ nároku měl za oprávněný, o druhu zadostiučinění rozhodl poté, co případ posoudil za pomoci kritérií upravených v ust. § 31a odst. 3 ODŠZ ve vztahu k vymezenému časovému úseku od [datum] do [datum] v souladu se závěrem Nejvyššího soudu ČR, formulovaným v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Dospěl k závěru, že přiznání peněžitého zadostiučinění není na místě a že dostačující formou zadostiučinění bylo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které žalobci poskytla žalovaná. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle úspěchu ve věci tak, že dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši upravené vyhl. 254/2015 Sb.

8. Žalobce v odvolání proti rozsudku vytkl soudu I. stupně, že nepřihlédl k jeho tvrzením např. z podání ze dne [datum], neprovedl navržené důkazy, např. spis OS [obec] sp. zn. 14 C 140/2001 a že dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Zdůraznil, že průtažné řízení je třeba posuzovat z hlediska jeho celkové extrémně nepřiměřené délky. Ačkoli soud I. stupně citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, od názoru Nejvyššího soudu se odchýlil, když hodnotil pouze posledních 5 let a 4 měsíce tohoto řízení. Odmítl, že by neměl legitimní cíl k využití mimořádných opravných prostředků. Závěr soudu I. stupně o dostatečnosti verbální satisfakce rozhodně odmítl s odkazem na ustálenou judikaturu ESLP. Ke kritériu významu řízení uvedl, že předmětem řízení nebyla peněžitá částka, ale pracovněprávní nárok, jemuž ESLP přikládá zvýšený význam. Žalobce trpěl nejistotou, neboť měl dvě pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž soud dospěl k rozdílnému průměrnému výsledku. Namítl dále nesprávnost přiznání náhrady žalované za dvě vyjádření k žalobě. Žalobce navrhl rozsudek zrušit a vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že soud I. stupně posoudil celkovou dobu řízení v odst. 21 ve spojení s odst. 29 rozsudku, a o otázce zadostiučinění uvažoval za časový úsek, který byl předmětem žaloby v souladu s judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Soud I. stupně rovněž správně hodnotil kritéria dle ust. § 31a odst. 3 ODŠZ. Presumovaný zvýšený význam řízení o pracovněprávním nároku pro žalobce byl vyvrácen, neboť potvrzení o zaměstnání pro žalobce již řadu let nemělo žádný praktický význam. Z hlediska obecné slušnosti se již žalobci zadostiučinění dostalo, když ve stanovisku ze dne [datum] žalovaná konstatovala, že bylo právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušeno. Navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud má za to, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zajistil si tak spolehlivý skutkový základ pro rozhodnutí.

12. Odvolací soud nesdílí odvolací námitku žalobce, že došlo k závažnému pochybení, neboť byly„ opomenuty důkazy“. Soud I. stupně registroval důkazní návrhy žalobce a s těmi, kterým nevyhověl, se vypořádal usnesením o jejich zamítnutí pro nadbytečnost při ústním jednání soudu dne [datum] (č. l. 148). [obec] hospodárnosti řízení vede soudy k provedení jen takových důkazů, které jsou pro učinění skutkového závěru nezbytné, resp. těch, které jsou pro účel rozhodnutí o nároku dostačující. Ani odvolací soud nespatřuje potřebu provedení důkazu úplným spisem Úřadu práce ve [obec], spisem ESLP [číslo] spisem OS [obec] sp. zn. 14 C 140/2001. V tomto směru soud I. stupně nezatížil řízení žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

13. Odvolací soud proto může na skutkové závěry soudu I. stupně odkázat. Celé posuzované řízení trvalo od podání žaloby [datum] a skončilo [datum] odmítnutím ústavní stížnosti. Za období od [datum] do [datum] za 14 let a 7 měsíců byl žalobce odškodněn. Soud I. stupně měl za přiměřenou výši odškodnění částku [částka], z toho částku [částka] uhradila žalovaná mimosoudně a o částku [částka] bylo odškodnění sníženo z toho důvodu, že jí byl žalobce odškodněn za souběžná související řízení před OS [obec] – sp. zn. 13 C 71/98 a sp. zn. 13 C 251/2000 (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 20 Co 37/2013).

14. V době od [datum] řízení pokračovalo po vyhlášení rozsudku ze dne [datum]. Následovalo odvolací řízení před KS [obec], prvostupňový zamítavý rozsudek byl odvolacím soudem dne [datum] potvrzen, řízení skončilo pravomocně dnem [datum]. Tato fáze řízení trvala 1 rok, 8 měsíců a 4 dny. Následně dne [datum] podal žalobce nepřípustné dovolání, to bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 Cdo 2303/2016-426, rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Nato žalobce podal ústavní stížnost, Ústavní soud ji odmítl jako neopodstatněnou usnesením č. j. I. ÚS 3478/16-431 dne [datum]. Tento úsek řízení trval od [datum] do [datum], 3 roky, 6 měsíců a 18 dní.

15. Celková doba řízení 20 let je rovněž podle posouzení odvolacího soudu extrémně nepřiměřená. Test tímto kritériem sám o sobě by založil nárok na peněžité zadostiučinění za újmu, která se v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení presumuje. V posuzované věci však hrají zásadní roli další okolnosti. Především jde o význam řízení. Lze pochopit, že žalobce měl na výsledku řízení subjektivně zájem, šlo mu o princip. V řízení se domáhal změny potvrzení o zaměstnání tak, že jeho průměrný měsíční čistý výdělek za dobu od [datum] do [datum] činil [částka], zatímco jeho bývalý zaměstnavatel, Domov důchodců pro seniory [obec], jej v potvrzení vyčíslil částkou [částka]. Za využití znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně [příjmení] [obec] zjistil, že průměrný měsíční čistý výdělek žalobce za uvedené období činil [částka], proto žalobu zamítl. Jak sám žalobce popsal,„ celý život se živil výpočtem průměrných výdělků“. Proto očekával, že soudy dospějí k závěru o správné výši jeho průměrného výdělku. Z hlediska ODŠZ je zapotřebí posuzovat právní význam řízení a skutečný, praktický dopad řízení do poměrů poškozeného. Pokud soud I. stupně porovnal hodnotu, která v řízení byla„ v sázce“ (tedy výše průměrného výdělku za dobu 8 měsíců před 20 lety) a výši požadovaného odškodnění, správně v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že mezi nimi nemůže být příkrý rozdíl. Zadostiučinění žalobce již bylo v předcházejícím soudním řízení vyčísleno částkou [částka], kterou žalobce na odškodnění újmy v souvislosti s projednávanou věcí také skutečně obdržel. Tuto částku odvolací soud považuje za zcela dostačující a přiměřenou pro odškodnění za celkovou dobu průtažného řízení a to i vzhledem k tomu, že v posuzované části řízení nedošlo k mimořádnému zpoždění vyřízení věci žalobce. Doba přibližně 18 měsíců připadající na odvolací řízení, a obdobná doba připadající na dovolací řízení a řízení před Ústavním soudem nepřekračuje obvyklou dobu řízení v těchto instancích. Na tomto závěru nic nemění ani zjištěná několikaměsíční nečinnost, k níž došlo v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, kterému byl spis s odvoláním předložen dne [datum], k projednání a rozhodnutí pak došlo dne [datum].

16. Z obsahu stanoviska žalované ze dne [datum], č. j. MSP-2186/2018-ODSK-ODSK/6 soud I. stupně správně dovodil, že žalobci byla poskytnuta satisfakce konstatováním, že v předmětném řízení bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a tato satisfakce je ve spojení s již vyplaceným peněžitým zadostiučiněním dostačující k náhradě nemajetkové újmy žalobce za celkovou nepřiměřenou dobu řízení. Tento závěr je podle názoru odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, jak o tom svědčí dva následující příklady.

17. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 242/2016 platí, že„ kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění má své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného“.

18. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3370/2011:„ Má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) zákona č. 82/1998 Sb.“

19. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu /včetně požadovaného odškodnění za pokračující nepřiměřené dlouhé řízení/ soud I. stupně správně zhodnotil přihlížejíce k ustálené judikatuře kritéria vyplývající z ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., lze proto odkázat na jeho závěry vyjádřené výstižně v bodech 21. - 29. odůvodnění prvostupňového rozsudku.

20. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. Tyto náklady soud správně vypočetl; námitka žalobce, že byla žalované přiznána náhrada za dvě vyjádření ve věci samé, neobstojí, neboť podáním ze dne [datum] reagovala žalovaná k výzvě soudu na žalobu a podáním ze dne [datum] reagovala žalovaná na repliku žalobce ze dne [datum].

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů za tři úkony – odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu, a to v paušální výši [částka] za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem ve výši [částka]. Ke splnění povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).