o náhradu škody, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku [částka].

2. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobní nárok na náhradu škody opírá o skutkové tvrzení, že dne [datum] zakoupil v [země] vozidlo [příjmení] [jméno] [příjmení] za cenu [částka] a dne [datum] je vydal [stát. instituce]. Současně podal vysvětlení o nabytí vlastnického práva k vozidlu v dobré víře. Dne [datum] [anonymizováno] orgán vyrozuměl žalobce o vydání vozidla německému majiteli na žádost [anonymizováno] orgánu [země]. Podle žalobce došlo ze strany [stát. instituce] k nesprávnému úřednímu postupu, když vozidlo vydal, aniž měl k tomu zákonné zmocnění. Orgán činný v trestním řízení byl povinen uložit automobil do soudní úschovy. Odkázal na přípis Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce koupil vůz za podezřelých okolností za částku [částka] /ačkoliv sám uváděl jako běžnou cenu [částka] pouze s jedním klíčem s integrovaným dálkovým ovladačem a jedním klíčem k bočním prostorám, za téměř nové vozidlo zaplatil nižší cenu na parkovišti u obchodního centra. Vozidlo nebylo řádně odhlášeno z evidence motorových vozidel [země], což je obligatorní povinnost při zakoupení vozidla v [země]. [anonymizováno] orgán postupoval v mezích ustanovení § 34a zákona č. 273/2008 Sb. o [anonymizováno]. Zajistil motorové vozidlo, zavedené v pátracím systému [anonymizováno] jako odcizené. Poté vozidlo vydal [jméno] [příjmení], jehož vlastnické právo vyplývalo ze zprávy [anonymizováno] orgánu [země] [stát. instituce] neměla o vlastnickém právu [jméno] [příjmení] k předmětnému vozidlu pochyb. Vydání vozidla oprávněné osobě bylo v souladu s ustanovením § 109 zákona o [anonymizováno] ve spisu zdokumentováno úředním záznamem. Žalobce má právo domáhat se svých občanskoprávních nároků u příslušného soudu v [země] [stát. instituce] se nesprávného úředního postupu nedopustila.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy; ze spisu Policie České republiky Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje sp. zn. [anonymizováno] [číslo]. Z něj měl za prokázáno, že žalobce našel na internetovém portálu [anonymizováno] obytný vůz, rok výroby [rok], za cenu [částka]. Věděl, že běžná cena takového vozu se pohybuje kolem [částka]. Kontaktoval prodejce telefonicky. S prodávající se sešel dne [datum] v [země] na parkovišti obchodního centra [anonymizováno] ve městě [anonymizováno]. Žalobce jako kupující podepsal na této schůzce kupní smlouvu se ženou ve věku kolem 40 let, představila se jako [jméno] [příjmení]. Současně si pořídil kopii jejího dokladu totožnosti a technického průkazu vozidla, v němž byla uvedena jako vlastník. Na místě zkontroloval historii vozu [příjmení] [jméno] [příjmení], [registrační značka], mezinárodní poznávací značky D, rok výroby [rok], bílé barvy (dále také jen„ vozidlo“) prostřednictvím portálu [anonymizováno], výsledek byl negativní. [příjmení] prodávající částku [částka] v hotovosti. Dostal k vozidlu jeden originální klíč s integrovaným dálkovým ovladačem a jeden klíč k bočním prostorám vozidla. Dne [datum] absolvoval s vozidlem evidenční prohlídku na [anonymizována tři slova]. Dne [datum] šel do firmy [právnická osoba] v [obec] za účelem ověření dokladů k převodu vozidla. Pracovník této firmy zjistil, že vozidlo je kradené, a proto je deponoval na svém pozemku a věc oznámil pracovníkům [stát. instituce] v [obec] [stát. instituce] dne [datum] vyzvala žalobce podle ustanovení § 34a odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. k vydání vozidla, neboť na základě zjištěných skutečností předpokládala, že o jeho zajištění nebo předání požádá cizí stát. Žalobce vozidlo vydal a sdělil [anonymizováno], že se svým bratrem jako spoluvlastníkem vozidla uplatňují na vozidlo vlastnické právo, neboť jej pořídili v dobré víře. [anonymizováno] stanice [anonymizována dvě slova] prezidia [anonymizováno] v dopise ze dne [datum] uvedla, že Státní zastupitelství [anonymizováno] nebude žádat Státní zastupitelství v [obec] o právní pomoc ve věci vozidla, ale že o vrácení požádá jeho oprávněný držitel [jméno] [příjmení]. Z e-mailové komunikace mezi orgány české a německé [anonymizováno] vyplynulo, že původním vlastníkem vozidla je [jméno] [příjmení], narozený dne [datum], a to na základě velkého technického průkazu a faktury, podle níž dne [datum] koupil předmětné vozidlo jako nové od prodejce [příjmení] [jméno] v [anonymizováno] v [země] za částku [částka]. [jméno] [příjmení] vozidlo koncem března nebo začátkem dubna [rok] půjčil v rámci svého podnikání s obytnými vozidly ženě s rakouským pasem znějícím na jméno [jméno] [příjmení] na dva týdny. Vozidlo mu nebylo vráceno. Oznámil to [anonymizováno] v [země]. Poté, co bylo vozidlo nalezeno v České republice, mu je [stát. instituce] v [obec] dne [datum] vydala.

5. Z citovaného [anonymizováno] spisu měl soud I. stupně dále za prokázané, že žalobce požádal dopisem ze dne [datum] Okresní státní zastupitelství v Teplicích o přezkum postupu [anonymizováno] orgánu ve smyslu ust. § 157a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v [obec] sdělila dopisem ze dne [datum] [stát. instituce], 2. oddělení obecné kriminality [obec], že žalobce předložil policejnímu orgánu„ velký“ technický průkaz, kde je jako vlastník vozidla uvedena [jméno] [příjmení] a kupní smlouvu, [anonymizováno] orgán proto měl usoudit na jeho dobrou víru při koupi vozidla, když osoba, která mu vozidlo prodávala, byla totožná s osobou, uvedenou v technickém průkazu jako vlastník vozidla. Právnímu zástupci žalobce okresní státní zástupkyně sdělila dopisem ze dne [datum], že [anonymizováno] orgán měl dát za těchto okolností vozidlo dle ustanovení § 34a odst. 7 zákona o [anonymizováno] do úschovy soudu. Pochybení již nelze napravit a žalobce se musí domáhat svých práv u příslušného civilního soudu ve [příjmení] republice Německo.

6. Odbor mezinárodních vztahů Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje dopisem ze dne [datum] sdělil policejnímu orgánu, že osoba [jméno] [příjmení], [datum narození], neměla v [země] nikdy na svou osobu přihlášené vozidlo. K této osobě nejsou v [země] evidovány žádné poznatky. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem sdělilo zástupci žalobce dopisem ze dne [datum], že dospělo při vyřizování podnětu žalobce k závěru, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v [obec] postupovala mimo svou působnost, neboť měla podání postoupit k vyřízení nadřízenému policejnímu orgánu. Její závěr, že [anonymizováno] orgán SKPV [obec] pochybil, když předmětný automobil podle ustanovení § 34a odst. 1) zákona o [anonymizováno] vrátil [jméno] [příjmení], je irelevantní. Podnět žalobce ze dne [datum] byl následně postoupen [anonymizováno] inspekci bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště [obec].

7. Z obsahu spisu [anonymizováno] inspekce bezpečnostních sborů oddělení [obec] spisové značky GI [číslo] měl soud I. stupně za prokázáno, že ke dni [datum] e-mailová komunikace českého [anonymizováno] orgánu s německou policií potvrdila vlastnictví [jméno] [příjmení] k vozidlu, který zakoupil vozidlo [datum] za [částka], vozidlo bylo k [datum] nahlášeno jako odcizené. Dne [datum] bylo vozidlo vydáno oprávněnému majiteli. [stát. instituce] nadále spolupracovala s německou policií, sdělila jí podezření, že se žalobce mohl stát obětí trestného činu ze strany [jméno] [příjmení], která mu vozidlo prodala za [částka]. Spis byl zaslán na [anonymizováno] prezidium [anonymizována dvě slova] revír Nagold, komunikace probíhala také se Státním zastupitelstvím v [anonymizováno] ve věci vyšetřování podvodu. [stát. instituce] informovala cestou Odboru mezinárodních vztahů Krajského ředitelství Policie [anonymizována čtyři slova] [země] o tom, že žalobce se mohl stát obětí trestného činu, a to ze strany [jméno] [příjmení]. Předmětnou věc následně vyšetřovalo Státní zastupitelství v [anonymizováno], podezření proti [jméno] [příjmení] zastavilo, neboť doklady této osoby byly falešné a konkrétní osobu se nepodařilo ztotožnit. Spis [anonymizováno] inspekce bezpečnostních sborů byl odložen ad acta bez dalšího opatření. [anonymizováno] inspekce bezpečnostních sborů dopisem ze dne [datum] vyrozuměla právního zástupce žalobce, že provedeným šetřením a kvalifikovaným posouzením nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly spáchání trestného činu příslušníkem [stát. instituce] a které by odůvodňovaly zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Rovněž nebylo zjištěno, že by se příslušník [stát. instituce] dopustil jiného protiprávního jednání. Žalobce byl informován o skutečnosti, že ve věci sporu o vlastnictví vozidla se může svých nároků domáhat v občanskoprávním řízení.

8. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši [částka] u žalovaného dne [datum] a žalovaný stanoviskem ze dne [datum] odpovědnost státu za škodu neuznal a požadovanou náhradu odmítl uspokojit.

9. Soud I. stupně dospěl ke skutkovému závěru z provedených důkazů takto: předmětné vozidlo si jako nové zakoupil [jméno] [příjmení], na dobu od [datum] do [datum] vozidlo pronajal neztotožněné sobě s padělaným dokladem totožnosti na jméno [jméno] [příjmení], od níž vozidlo zakoupil žalobce. Kradené vozidlo bylo zajištěno a vydáno vlastníku [jméno] [příjmení], který se prokázal dokladem o koupi předmětného vozidla a oznámením jeho odcizení.

10. Soud I. stupně posoudil nárok žalobce po právní stránce podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále také jen ODŠZ), podle nějž stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Postup [stát. instituce] posoudil dle ust. § 34a odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o [anonymizováno], podle nějž nebrání-li tomu právní důvod, [anonymizováno] předběžně zajištěnou věc bez zbytečného odkladu vydá osobě, u níž byla zajištěna, nebo tuto osobu vyrozumí o možnosti věc převzít. Pokud a) cizí stát ve lhůtě podle odstavce 4 nedoručí žádost o zajištění nebo předání věci podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a b) na věc neuplatní ve lhůtě podle odstavce 4 právo osoba jiná (odst. 6). Jestliže na předběžně zajištěnou věc uplatňuje nárok osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy soudu a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních (odst. 7). Dále soud I. stupně aplikoval ust. § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., podle nějž získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § [číslo] nebo § 1110 o. z., stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

11. Soud I. stupně dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 ODŠZ nedošlo, [stát. instituce] nepostupovala v rozporu se zákonem. Vydání vozidla německému majiteli se opírá o citované ustanovení § 34a zákona o policii. [stát. instituce] totiž neměla pochyb o vlastnickém právu osoby, které vozidlo vydala. Předpokladem nabytí vlastnického práva je kromě dobré víry, kterou žalobce argumentoval, existence platného právního titulu. Žalobce předložil kupní smlouvu, v níž jako prodávající vystupovala neexistující osoba, proto tuto smlouvu soud I. stupně za platný právní titul nepovažoval; dovodil, že při koupi vozidla s cenou asi o ¼ nižší než byla obvyklá cena vozidla, žalobce měl či mohl mít pochybnost o vlastnickém právu převodkyně H.Schwarz, které hradil kupní cenu v hotovosti na parkovišti u obchodního centra. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán odpovědnostní titul, soud I. stupně žalobu zamítl.

12. O nákladech řízení soud rozhodl ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a přiznal žalovanému náhradu za 2 úkony po [částka].

13. Žalobce se proti rozsudku včas odvolal. V odvolání uvedl, že jsou dány odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle o. s. ř. Soud prvního stupně tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vozidlo bylo podle žalobce vydáno na základě nezákonného rozhodnutí (což bylo konstatováno státní zástupkyní) a také s ohledem na skutečnost, že i dle konstatování [anonymizováno] orgánu vozidlo žalobce zakoupil od neexistující osoby, kdy taková skutečnost mu značně eliminuje možnost domoci se spravedlnosti v jiném řízení, než právě v tomto.

14. Žalobce argumentoval tím, že v rámci koupě předmětného vozidla učinil veškeré možné kroky, které po něm lze požadovat. To, že žalobce jednal s [jméno] [příjmení] (neexistující osobou), nemohl předpokládat, jelikož tato osoba jednala v rámci prodeje věrohodně, disponovala velmi zdařilým průkazem totožnosti /zřejmě falzifikátem/. Taktéž poukázal na to, že při vydání vozidla upozornil [anonymizováno] orgán na své vlastnické právo, přesto [anonymizováno] orgán vydal vozidlo [jméno] [příjmení].

15. Dle ustanovení § 34a odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky je policista oprávněn vyzvat osobu k vydání věci, pokud lze na základě zjištěných skutečností důvodně předpokládat, že o zajištění nebo předání takové věci požádá cizí stát. Na základě výzvy tedy žalobce vozidlo předal, a ještě tentýž den podal vysvětlení, že je nabyvatelem v dobré víře a že uplatňuje vlastnické právo. Odvolatel zdůraznil obsahu ust. § 34a odst. 7 cit. zákona a komentář autorů [příjmení], M. a spol. k zákonu o Policii České republiky, dostupný na [webová adresa] ISSN [číslo] který uvádí:„ Pochybnosti jsou v případě, kdy na věc uplatňuje právo více osob nebo kdy právo jedné osoby není zřejmé. Může se jednat o právo vlastnické, zástavní, půjčitele nebo výpůjčitele nebo oprávněného držitele. K právu jiné osoby se přihlíží pouze tehdy, jestliže tato jiná osoba své právo na věc uplatňuje (u orgánu, resp. policisty, který zajištění provedl). Při pochybnostech se věc uloží do úschovy soudu a osoba či osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby svůj nárok uplatnily ve věcech občanskoprávních.“

16. Podle odvolatele existovaly pochybnosti o vlastnickém právu k vozidlu, neboť vlastnické právo k vozidlu uplatnil i žalobce, proto mělo být vozidlo uloženo do úschovy soudu. K uplatnění vlastnického práva žalobcem se mělo přihlížet, protože je uplatnil u [anonymizováno] orgánu, který zajištění vozidla provedl. Žalobce se ztotožňuje s názorem Okresního státního zastupitelství, které následně konstatovalo, že [anonymizováno] orgán neměl vozidlo vydat, ale měl je uložit do úschovy. Vydáním vozidla [jméno] [příjmení] [anonymizováno] orgán odepřel žalobci právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zákonným způsobem domáhal soudní či jiné právní ochrany tvrzeného vlastnického práva. Orgán činný v trestním řízení měl mít pochybnosti o vlastnickém právu k věci, a tím pádem byl povinen ji uložit do úschovy. Žalobce odkázal na závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2813/18.

17. V projednávané věci podle žalobce došlo k nesprávnému úřednímu postupu, protože nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by mohl žalobce pro nezákonnost napadnout. V důsledku toho vznikla žalobci škoda ve výši kupní ceny vozidla, tedy částky [částka], která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem [anonymizováno] orgánu. Vzhledem k tomu, že se soud I. stupně nevypořádal se skutkovými tvrzeními žalobce a jeho právní argumentací, má žalobce rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k projednání soudu první instance.

18. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Soud prvního stupně provedl veškeré důkazy navržené oběma stranami sporu a dospěl ke správnému závěru, že se [anonymizováno] orgán nedopustil nesprávného úředního postupu, když vozidlo vydal [jméno] [příjmení], o jehož vlastnictví k vozidlu neměl pochybnosti, a to vzhledem k důkazům, které doložili j [jméno] [příjmení] a německá [anonymizováno]. Postup [anonymizováno] orgánu nebyl ani v rozporu se žalobcem v odvolání citovaným nálezem Ústavního soudu ČR. V posuzovaném případě byly skutečnosti, které svědčily ve prospěch vlastnického práva [jméno] [příjmení], jednoznačné, důvod, aby [anonymizováno] orgán uložil vozidlo do úschovy soudu, tedy neexistoval.

19. K odvolací námitce žalobce, že státní zástupkyně konstatovala, že vozidlo bylo vydáno na základě nezákonného rozhodnutí, žalovaný uvedl, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem dospělo k závěru, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v [obec] postupovala mimo působnost státního zastupitelství, zakotvenou v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Postup podle § 157a trestního řádu v dané věci nepřipadal do úvahy, neboť ve věci nebylo vedeno trestní řízení. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem proto konstatovalo, že závěry sdělené mimo tuto působnost jsou irelevantní. Žalovaný navrhl odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

20. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. O odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovaný s projednáním odvolání bez jednání výslovně souhlasil a žalovaný na výzvu soudu dle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. nereagoval, přestože byl poučen, že marné uplynutí uložené lhůty k reakci bude mít za následek fikci jeho souhlasu. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

21. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, vyhověl všem relevantním důkazním návrhům a nepochybil ani tím, že za souhlasu účastníků věc projednal v jejich nepřítomnosti / § 101 odst 3 o. s. ř., když ani odvolací soud neshledává v konkrétní důkazní situaci prostor pro konstruktivní poučení žalobce o neunesení břemene tvrzení a dokazování dle ust. § 118a o. s. ř. Provedené důkazy hodnotil soud I. stupně v souladu se zásadou, upravenou v ust. § 132 o. s. ř. Skutkový závěr učiněný soudem I. stupně má oporu v provedeném dokazování a je spolehlivým základem pro právní posouzení nároku žalobce. Odvolací soud se se skutkový závěrem učiněným nalézacím soudem zcela ztotožňuje. Odvolací soud má rovněž za to, že se soud I. stupně náležitě vypořádal s podstatnými argumenty žalobce a své rozhodnutí logicky odůvodnil. Pokud žalobce v odvolání obecně namítl, že soud I. stupně nepřihlédl k jeho tvrzením a důkazům, neupřesnil, o která tvrzení a důkazy se mělo jednat.

22. Soud I. stupně správně zdůraznil některé momenty právního jednání žalobce, které lze vyložit jako projev nedostatečné obezřetnosti žalobce při koupi vozidla, svědčí o tom zejména hotovostní platba nezvykle nižší kupní ceny ve srovnání s hodnotou vozidla a skutečnost, že žalobce vozidlo neodhlásil z evidence v [země] a neobstaral si převozní registrační značky.

23. Žalobce tvrdil, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo proto, že příslušný orgán [stát. instituce] neuložil vozidlo do soudní úschovy za situace, kdy on sám k tomuto vozidlu, hledanému jako odcizené v rámci mezinárodní spolupráce, uplatnil vlastnické právo. Aplikace právní úpravy zajištění a vydání odcizené věci, jak ji [anonymizována tři slova] a vyšetřování, územní odbor [obec], 2. oddělení obecné kriminality, spadající pod [stát. instituce] [anonymizována tři slova] /jmenovitě poručík Bc. [jméno] Rus/, v posuzovaném řízení aplikovala, byla z podnětu žalobce posouzena [anonymizováno] inspekcí bezpečnostních sborů, oddělení [obec], se závěrem, že ze strany [anonymizováno] nedošlo k pochybení. [ulice] výhrada proti postupu police při vydání vozidla oprávněné osobě je občanskoprávní povahy. Jde o otázku, zda existovaly důvodné pochybnosti o vlastnickém právu [jméno] [příjmení], jemuž bylo vozidlo vydáno. Provedené důkazy, zejména korespondenci české [anonymizováno] s německou policií k této otázce, doklad o koupi vozidla ve spojení se shora uvedeným spisem [stát. instituce], soud I. stupně vyhodnotil tak, že vlastnictví [jméno] [příjmení] bylo prokázáno.

24. Osoba, která žalobci vozidlo prodala, jím disponovala pouze na základě nájemní smlouvy, a je neznámé totožnosti, prokazovala se falešnými doklady. Žalobce nemohl na důkaz nabytí svého vlastnického práva k vozidlu předložit žádný titul, kterým by mohl dokladům [jméno] [příjmení] o zakoupení nového vozidla konkurovat. [anonymizováno] orgán proto neměl důvod k pochybnostem, které by jej vedly k uložení vozidla do soudní úschovy ve smyslu ust. § 34 odst. 6 a 7 zákona č. 273/2008 Sb., o [anonymizováno]: 6) Nebrání-li tomu právní důvod, [anonymizováno] předběžně zajištěnou věc bez zbytečného odkladu vydá osobě, u níž byla zajištěna, nebo tuto osobu vyrozumí o možnosti věc převzít, pokud a) cizí stát ve lhůtě podle odstavce 4 nedoručí žádost o zajištění nebo předání věci podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a b) na věc neuplatní ve lhůtě podle odstavce 4 právo osoba jiná; 7) Jestliže na předběžně zajištěnou věc uplatňuje nárok osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy soudu a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních ve spojení se subsidiární právní úpravou dle ust. § 289 až 302 zákona č. 292/2012 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

25. Pokud žalobce argumentoval tím, že osobu neznámé totožnosti, která se představila jako [jméno] [příjmení], nebylo možné identifikovat a že proto občanskoprávní cesta k vymožení jeho nároků bude komplikovaná a že snad tato skutečnost měla vést [stát. instituce] k uložení vozidla do úschovy, jde o argument neopodstatněný, zaměňující příčinu a následek. Úschovní řízení je zcela formální řízení, soud by v něm rozhodl o vydání z úschovy pouze se souhlasem všech účastníků dle ust. § 289 odst. 1) z. ř. s.: Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Lze předpokládat, že žalobce a [jméno] [příjmení] by navzájem takový souhlas neudělili a soud by je musel odkázat na řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy. Teprve v průběhu tohoto řízení by oba zájemci měli prostor prokazovat své právo k předmětu úschovy. Pokud žalobce v řízení s Policií ČR i v tomto řízení své vlastnické právo odvozoval od kupní smlouvy, uzavřené s osobou, která se prokázala falešným dokladem totožnosti, a současně bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení] pozbyl vozidlo činem povahy úmyslné trestné činnosti – nevrácením pronajatého vozidla (srv. ust. §§ 1110 a 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o. z.), vyhodnotil [anonymizováno] orgán správně, že vlastnické právo svědčí [jméno] [příjmení] a postupoval správně, když mu vozidlo vydal. Popsané úschovní řízení by pak nemohlo poskytnout ochranu právům žalobce vůči neznámé osobě, prokazující se doklady na jméno [jméno] [příjmení].

26. Nadto vydání věci, zajištěné Policií ČR, nemá žádné konstitutivní ani deklaratorní účinky na věcná práva, a žalobce jím není omezen ve svém právu se vindikační nebo určovací žalobou domáhat svých tvrzených nároků. Škoda ve výši ceny, vynaložené na koupi vozidla, tedy popsaným postupem [stát. instituce] ani vzniknout nemohla.

27. Co se týče argumentace žalobce stanoviskem státní zástupkyně z Okresního státního zastupitelství [obec] ze dne [datum], odvolací soud se přiklání k hodnocení nadřízeného Krajského státního zastupitelství v [obec] tohoto stanoviska jako učiněného mimo kompetenci státní zástupkyně. Obsah stížnosti žalobce poté řešila [anonymizováno] inspekce bezpečnostních sborů, které bylo podání postoupeno nadřízeným krajským ředitelstvím [stát. instituce]. Závěry tohoto šetření byly v řízení prokázány, soud I. stupně je shrnul v odst. 4. odůvodnění rozsudku. Žalobce zcela nepřípadně opírá svou argumentaci o stanovisko, které bylo jak nadřízeným státním zastupitelstvím, tak věcně příslušným policejním orgánem shledáno irelevantním.

28. Žalobce dále využil na podporu svého právního posouzení myšlenky z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2813/18 [ulice] závěry tohoto nálezu je shrnuto v takto formulovaných právních větách: I. [ulice] stížnost proti zamítavému usnesení o stížnosti proti usnesení, kterým bylo podle § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vrácení nebo vydání věci, není nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

29. Vrácení nebo vydání zajištěné věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu osobě, která není jejím vlastníkem, ani k ní nemá jiné právo, znamená na straně jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby, že stát svým postupem založil přinejmenším dočasnou překážku výkonu jejich práv. Tím, že věc nebyla uložena do úschovy, se navíc neuplatní související zákonná úprava omezující nakládání s ní. [obec] toho bude mít věc v dispozici jiná osoba. Nelze přitom vyloučit, že v mezidobí dojde ze strany této osoby k zcizení věci nebo jinému jednání, které její vrácení nenávratně znemožní. Za účelem zamezení tomuto neodčinitelnému následku stanoví § 80 odst. 1 trestního řádu povinnost orgánů činným v trestním řízení zkoumat, zda v případě, kdy právo k věci uplatňuje i jiná osoba než ta, která věc vydala nebo které byla odňata, lze zjistit vlastníka věci či osoby mající k ní právo bez rozumných pochybností. Pokud by tyto pochybnosti existovaly, věc musí být předána do úschovy a osoby uplatňující k ní své právo by měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení. Relevantní pochybnosti jsou dány vždy, jestliže k věci uplatňuje právo i jiná osoba, případně osoby, než ta, která ji vydala nebo které byla odňata, a skutečnosti, od nichž jednotlivé osoby odvíjí své právo, nejsou zjevně nezpůsobilé takovéto právo založit. Vrácení nebo vydání věci navzdory takovéto pochybnosti by mělo za následek nejen nezákonnost takovéhoto rozhodnutí, ale v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) také odepření právní ochrany vlastnického práva dotčené osoby, kterou předpokládá čl. 11 odst. 1 Listiny.

30. Ve druhé právní větě čteme hypotézu, že došlo k vydání věci osobě, která není jejím vlastníkem ani k ní nemá jiné právo, což je zásadně jiná skutková situace, než ke které došlo v projednávané věci. Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že usnesení o vrácení věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní povahu, a tudíž kdokoli, kdo tvrdí své právo k věci, jej může uplatnit v občanském soudním řízení (odst. 20). Ust. § 80 odst. 1 trestního řádu upravuje povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat, zda v případě, kdy právo k věci uplatňuje i jiná osoba než ta, která věc vydala nebo které byla odňata, lze zjistit vlastníka věci či osoby mající k ní právo bez rozumných pochybností. Pokud by tyto pochybnosti existovaly, věc musí být předána do úschovy a osoby uplatňující k ní své právo by měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení. Relevantní pochybnosti jsou dány vždy, jestliže k věci uplatňuje právo i jiná osoba, případně osoby, než ta, která ji vydala nebo které byla odňata, a skutečnosti, od nichž jednotlivé osoby odvíjí své právo, nejsou zjevně nezpůsobilé takovéto právo založit (s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 395/02). Vrácení nebo vydání věci navzdory takovéto pochybnosti má za následek nejen nezákonnost takovéhoto rozhodnutí, ale v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny také odepření právní ochrany vlastnického práva dotčené osoby, kterou předpokládá čl. 11 odst. 1 Listiny.

31. Ústavní soud v dané věci posuzoval správnost závěru státní zástupkyně o neexistenci relevantních pochybností ohledně vlastnického práva účastnice k předmětnému vozidlu, dále to, zda bylo vydání věci náležitě odůvodněno a zda není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení. Dospěl k závěru, že státní zástupkyně ani [anonymizováno] orgán vůbec nehodnotily skutečnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala své vlastnické právo, přestože tyto skutečnosti jsou v napadených usneseních shrnuty. Za relevantní považovaly pouze to, že v rámci smlouvy o úvěru byl sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu ve prospěch vedlejší účastnice 1) a že věřitel tento úvěr doposud nesplatil. Přehlédly tvrzení stěžovatelky, že byla v dobré víře ohledně vlastnického práva převodce k předmětnému vozidlu, pročež se na základě s ní uzavřené kupní smlouvy sama mohla stát vlastníkem. Přitom jejich úlohou nebylo postavit najisto, kdo z těchto subjektů má právo k věci. Závěr, že o právu vedlejší účastnice 1) k předmětné věci není pochyb, z ústavněprávního hlediska neobstál, neboť je v extrémním rozporu se zjištěními, že převodce uzavřel se stěžovatelkou kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla, přičemž v době uzavření smlouvy byl převodce jako vlastník uveden v registru silničních vozidel a že stěžovatelka zaplatila sjednanou kupní cenu. Tyto skutečnosti činí závěr o tom, že je stěžovatelka vlastníkem předmětného vozidla, možným (byť nikoli jistým či zjevným), a zakládají tak relevantní pochybnost o tom, komu svědčí právo k tomuto vozidlu. Proto Ústavní soud dovodil, že státní zástupkyně a [anonymizováno] orgán rozhodly nesprávně o vydání věci vedlejší účastnici 1) navzdory tomu, že k ní uplatňovala vlastnické právo také stěžovatelka, a dopustily se tak porušení § 80 odst. 1 trestního řádu a současně odepřely stěžovatelce právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listiny zákonným způsobem domáhala soudní či jiné právní ochrany jí tvrzeného vlastnického práva.

32. Žalobce citoval z nálezu pouze z kontextu vytrženou pasáž:„ Státní zástupkyně a [anonymizováno] orgán rozhodly o vydání věci vedlejší účastnici 1) navzdory tomu, že k ní uplatňovala vlastnické právo také stěžovatelka, čímž se s ohledem na výše uvedené dopustily nejen porušení § 80 odst. 1 trestního řádu, ale současně tím odepřely její právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listiny zákonným způsobem domáhala soudní či jiné právní ochrany jí tvrzeného vlastnického práva. Tím není řečeno, že stěžovatelka je vlastníkem předmětného vozidla. [příjmení] odpověď na otázku, kdo je jeho vlastníkem, mohou dát až soudy v probíhajícím občanském soudním řízení o žalobě stěžovatelky o určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu.“ Určující pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo posoudit, zda v dané věci existovala pochybnost o vlastnickém právu, resp. možnost, že stěžovatelka vlastnické právo k věci má. Ve srovnání s případem, který řešil Ústavní soud, v posuzovaném řízení žalobce disponoval výše popsanými doklady, ale nikoli platným nabývacím titulem, jak to soud I. stupně správně vyzdvihl v odst. 12 odůvodnění svého rozsudku. Jeho tvrzení o vlastnickém právu tedy bylo posouzeno, ale neobstálo vůči průkaznému právu německého majitele vozidla. Jak je zjevné ze shora uvedeného, v příp. věci citované v ústavním nálezu se jednalo o skutkově odlišnou situaci od tohoto sporu.

33. S ohledem na správné právní posouzení blíže podrobně specifikovaných skutkových zjištění odvolací soud shledal rozhodnutí soudu I. stupně věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů za jeden úkon – písemné vyjádření k odvolání, a to v paušální výši [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ke splnění uložené povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).