o 274 899,50 Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. července 2024, č. j. 19 C 22/2023-100, takto:

1. Rozsudkem ze dne 11. 7. 2024 soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 30 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (I), zamítl žalobu o zaplacení 244 899,50 Kč (II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 17 210,09 Kč k rukám právního zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (III).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy, které se domáhá žalobce v původní výši 341 260 Kč, spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení v částce 63 760 Kč, v náhradě nákladů vynaložených na zastupování v daňovém řízení ve výši 17 500 Kč a v náhradě nemajetkové újmy ve výši 260 000 Kč, kdy nemajetková újma mu vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Trestní stíhání bylo zahájeno 22. 2. 2018, trvalo 4 roky a 4 měsíce, žalobce byl obžaloby zproštěn rozsudkem Okresního soudu v [místo] dne 13. 6. 2022; v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo k zásahu do rodinného života, zdraví, profesní sféry, k poškození dobré pověsti v místě bydliště žalobce, když musel vynaložit v rámci daňového řízení v souvislosti s nezákonným trestním stíháním i náklady daňového řízení 17 500 Kč.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když nesporovala uplatnění nároku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy v žalované výši dne 22. 10. 2022, na nákladech právního zastoupení žalovaná uhradila žalobci 36 360,50 Kč (když ohledně vyšší částky za právní zastoupení nepředložil žalobce faktury, a to ani po výzvě žalované); za nezákonné trestní stíhání se žalovaná žalobci omluvila a přiznala finanční satisfakci 30 000 Kč, na nákladech vynaložených v daňovém řízení ničeho neuhradila (tyto náklady nepokládala za účelně vynaložené tak, aby vedly ke zrušení nebo změně nezákonného rozhodnutí – tj. usnesení o zahájení trestního stíhání); stejně tak nebylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení učinily podnět k zahájení daňového řízení, takže případné náklady vynaložené žalobcem v daňovém řízení nejsou v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením [správní orgán 2] z 22. 11. 2018, následně zrušeného usnesením [správní orgán 3] v [místo] dne 20. 12. 2018; pokud žalobce uplatňoval nárok na náhradu nemajetkové újmy odvíjející se od prvého usnesení o zahájení trestního stíhání, vznesla žalovaná námitku promlčení; žalobce následně upřesnil, že odpovědnostním titulem pro náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je usnesení o zahájení trestního stíhání (v pořadí druhé – poznámka odvolacího soudu), a to usnesení ze dnem 3. 1. 2019; s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby co do částky 66 360,50 Kč soud řízení v tomto rozsahu zastavil; pokud soud I. stupně ve smyslu § 118 odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení za účelem specifikace jednotlivých úkonů právní služby poskytnuté advokátem, včetně nároku na cestovné a promeškaný čas, a vyzval jej k označení důkazů, žalobce výslovně uvedl, že není schopen konkretizovat konkrétní úkony, za které požaduje odškodnění; pokud po výzvě soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. byl žalobce vyzván ke konkretizaci skutkových tvrzení ve vztahu k vynaloženým nákladům v rámci daňové kontroly v období 22. 8. 2018 až 6. 8. 2019, bylo zřejmé, že k daňové kontrole finanční úřad přistoupil několik měsíců před zahájením trestního stíhání.

4. Soud I. vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobce uplatnil u žalované dne 22. 10. 2022 nárok na poskytnutí náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 341 260 Kč, která zahrnovala náhradu nákladů právního zastoupení v částce 63 760 Kč, náhradu nákladů vynaložených na zastupování v daňovém řízení ve výši 17 500 Kč a náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním ve výši 260 000 Kč; ve stanovisku ze dne 9. 1. 2024 sdělila žalovaná žalobci, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 11. 2018 a 3. 1. 2019, žalovaná se žalobci omluvila a přiznala mu finanční satisfakci 30 000 Kč, vyhověla požadavku žalobce na náhradu nákladů právního zastoupení a co do částky 36 360,50 Kč na nákladech vynaložených v daňovém řízení žalovaná ničeho neplnila.

5. Soud I. stupně provedl dokazování blíže specifikovanými listinami včetně rozsudku Okresního soudu v [místo], č. j. [spisová značka] a výslechem žalobce i výslechem jeho manželky svědkyně [jméno FO], a poté uzavřel, že trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. [spisová značka] [správní orgán 2], Územní odbor [místo], a to pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku; rozsudkem ze dne 15. 6. 2022 Okresního soudu v [místo], č. j. [spisová značka] byl žalobce obžaloby zproštěn (§ 226 písm. a) tr. řádu), když nebylo prokázáno, že se stal skutek, za nějž byl obžalovaný stíhán. Z účastnického výslechu žalobce i svědkyně – manželky [jméno FO] vzal soud za prokázané, že v důsledku trestního stíhání došlo k zásahu do zdravotní sféry, rodinné i pracovní sféry žalobce a došlo k poškození jeho dobré pověsti v místě bydliště, kdy žalobce těžce nesl trestní stíhání, propadal depresím, které řešil pitím alkoholu a zhoršením životosprávy, což vedlo k nárůstu váhy žalobce a k problémům s cukrovkou i zrakem, tento stav se projevoval negativně i vůči rodině, kdy nebyl schopen řádně fungovat jako otec a manžel, byl podrážděný, docházelo k častým hádkám s manželkou, zhoršil se vztah s jeho starší dcerou, která se v průběhu trestního stíhání odstěhovala ze společné domácnosti; u žalobce coby živnostníka v oboru [Anonymizováno] došlo k úbytku [Anonymizováno] zakázek, žalobce omezil kulturní i společenské aktivity a vyhýbal se lidem v místě bydliště.

6. Další dokazování soud I. stupně neprováděl, a to s ohledem na nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní po předchozích poučeních žalobce (ve vztahu k nákladům obhajoby co do částky 27 399,50 Kč), kdy žalobce výslovně uvedl ve svém podání z 3. 6. 2024, že nemůže konkretizovat, za jaké úkony požaduje odškodnění; v tomto směru soud I. stupně uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ve vztahu k této části žalobního nároku; rovněž neprováděl dokazování ve vztahu k tvrzeným nákladům na zastupování v daňovém řízení (17 500 Kč), když po poučení soudem bylo vyvráceno žalobní tvrzení žalobce o příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a náklady na zastupování v daňovém řízení (úkony prováděné [tituly před jménem] [jméno FO] v daňovém řízení byly započaty několik měsíců před zahájením trestního stíhání žalobce).

7. Po citaci dotčených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. včetně odkazu na recentní judikaturu blíže specifikovanou v bodě 24, 27 a 29 odůvodnění prvostupňového rozsudku soud I. stupně shledal žalobu částečně opodstatněnou, a to ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, když každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, byť je třeba vyjít z presumpce neviny, přesto trestní stíhání zasahuje nepříznivě do soukromého a osobního života jednotlivce, jeho cti a dobré pověsti, zejména jedná-li se o obvinění liché, kdy trestní řízení je ukončeno zprošťujícím rozsudkem, podle něhož se skutek, za kterých byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (II. ÚS 590/08). Trestní stíhání trvalo 3 roky a 5 měsíců, žalobci hrozila trestní sazba odnětí svobody až 8 let; soud I. stupně přitom vzal za prokázané zásahy do zdravotní, rodinné a profesní sféry žalobce a poškození dobré pověsti, když provedl srovnání s obdobnými případy ([spisová značka]), a to konkrétně ve vztahu k rozhodnutím Obvodního soudu pro [místo] vedenými pod spisovými značkami [spisová značka] (trestní stíhání pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 trestního zákona, kdy trestní sazba hrozila až 10 let, při trvajícím trestním stíhání 2 roky, a prokázání zásahu v rovině profesní, rozvrácení rodinného života stíhaného, při existenci zdravotních psychických problémů, omezení zakázek v podnikání a omezení společenského života i ve vztahu ke ztrátě přátel, kde byla přiznána náhrada 60 000 Kč), rovněž vyšel ze srovnání s řízením vedeným pod sp. zn. [spisová značka] (trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, při hrozící trestní sazbě až 5 let a délce trestního stíhání 4 roky, při prokázání zásahu do profesní sféry – podnikání a prokázání zásahu do rodinného života i zhoršení zdravotního stavu spočívajícím ve zvýšeném tlaku, zadostiučinění bylo poskytnuto ve výši 55 000 Kč), dále ve vztahu k řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku při hrozící trestní sazbě až 10 let a trvání trestního stíhání 1 rok a 7 měsíců a při prokázání zásahu do profesního života i zdravotní sféry obžalovaného, při prokázaných poruchách spánku a zásahů do společenského i sportovního života a při přiznaném zadostiučinění 75 000 Kč); poté dospěl k závěru, že v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání je přiměřené zadostiučinění v celkové částce 60 000 Kč, když žalovaná dobrovolně plnila 30 000 Kč, soud proto žalobě vyhověl co do další částky 30 000 Kč a co do zbytku žalobu zamítl, když na straně žalobce vzal za prokázané nepříznivé zásahy do jeho rodinného a profesního života a i na jeho životosprávu a nadměrné pití alkoholu.

8. Ohledně náhrady škody v podobě nákladů právního zastoupení s ohledem na nesplnění povinnosti tvrzení a v důsledku toho i povinnosti důkazní neshledal další žalobní požadavek na zaplacení částky 27 399,50 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby ve vztahu k[Anonymizováno]tomuto nároku) opodstatněným, kdy žalobce nebyl schopen konkretizovat, za jaké úkony dále požaduje toto odškodnění; žalobce byl přitom informován již ve stanovisku žalované z 3. 7. 2024, které úkony nepokládá žalovaná v rámci obhajoby za účelné (respektive již v podání ze dne 10. 1. 2024); stejně tak žalobce neunesl povinnost tvrzení (a to ani po náležitém poučení soudem) ve vztahu k tvrzeným nákladům vynaloženým v daňovém řízení, které započalo již několik měsíců před zahájením trestního stíhání; soud proto neshledal existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a předmětným daňovým řízením.

9. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobci přiznal na nákladech řízení 17 210,09 Kč představujících 31,58 % z celkové výše nákladů (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,79 % a úspěchu žalované v rozsahu 34,21 %), kdy náklady spočívaly v úhradě soudního poplatku 6 000 Kč a nákladů právního zastoupení advokátem při tarifní hodnotě 131 260 Kč a sazbě za 1 úkon právní pomoci 6 380 Kč při 6 úkonech právní pomoci včetně paušální náhrady za 6 úkonů a dále DPH.

10. Proti vyhovujícímu výroku I podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k přiznané nemajetkové újmě z titulu nezákonného trestního stíhání. Soud nezohlednil důvodnost zahájeného trestního stíhání ([spisová značka]), kdy žalovaná uhradila na finančním zadostiučinění již dostatečnou částku 30 000 Kč odpovídající intenzitě nemajetkové újmy žalobce, když tvrzení žalobce ohledně dopadu do osobní sféry zůstaly pouze v rovině účelových tvrzení, nelze přitom přijmout argument, že stres z trestního stíhání řešil žalobce alkoholem, když obecně je známo, že alkohol zhoršuje depresivní stavy; rovněž nebylo prokázáno, že se od žalobce odstěhovala dcera v důsledku trestního stíhání a nebylo ani prokázáno, že by došlo k poklesu zakázek v oblasti stavebnictví (nebylo vyžadováno prokázání počtu realizovaných zakázek před zahájením trestního stíhání a v průběhu trestního stíhání); stejně tak nebyly prokázány zásahy do zdravotní sféry žalobce (toto by bylo možno prokázat pouze znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví). Soud měl rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že trest odnětí svobody až do 8 let hrozil žalobci pouze v přípravném řízení, poté došlo ke změně právní kvalifikace, kdy žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 1 až 5 let, kdy se již nemohl obávat nepodmíněného trestu, soud vyšel nesprávně pouze z obecných tvrzení o poškození dobré pověsti žalobce; v tomto směru je úvaha soudu nepřezkoumatelná; ani výpověď manželky žalobce nelze hodnotit jako věrohodnou pro subjektivní vztah k žalobci; ani komparativní judikatura v daném případě nejsou přiléhavá; žalovaná proto navrhla rozsudek ve vyhovujícím výroku změnit a žalobu zamítnout a přiznat žalované náhradu nákladů řízení.

11. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované navrhl napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný a přiznat žalobci i náklady odvolacího řízení ve výši, kterou podrobně specifikoval. Žalobce se vyjadřoval k dehonestujícím úvahám žalované uvedených v odvolání, které nejsou v souladu s konstantní judikaturou, na kterou žalobce blíže odkazoval. Dle žalobce soud I. stupně správně zhodnotil věrohodnost výpovědi manželky žalobce – svědkyně i samotného žalobce, samotné odvolání žalované opětovně nepříznivě zasahuje do osobní sféry žalobce a prohlubuje újmu způsobenou mu trestním stíháním, které bylo zjevně bezdůvodné, probíhalo netransparentně a nezákonně, což žalobce vnímal zvláště úkorně. Orgány činnými v trestním řízení byly opakovaně vypracovávány znalecké posudky, kdy postupně se škoda z částky 4 094 282 Kč snížila až na částku 865 885 Kč, nato policejní orgán dostatečně nereflektoval. Žalobce se důvodně obával nepodmíněného trestu odnětí svobody (a to i po změně kvalifikace), opětovně zdůrazňuje nepříznivé následky trestního stíhání na jeho zdraví a nesprávnou životosprávu. Pokud jde o náklady řízení je třeba mu je přiznat v plné výši, kdy žalobce byl částečně úspěšný; odkázal podrobně na judikaturu v bodě IV jeho vyjádření.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. pouze v odvoláním dotčeném rozsahu, tj. ve vztahu k vyhovujícímu výroku I, když zamítavý výrok II (zahrnující požadavek na náhradu škody i částečně na nemajetkovou újmu) nebyl předmětem odvolacího přezkumu a nabyl tak samostatně právní moci. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné.

13. Soud I. stupně správně chronologicky zjistil průběh namítaného nezákonného trestního stíhání, kdy žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním od 3. 1. 2019 do právní moci rozhodnutí o zproštění obžaloby rozsudkem Okresního soudu v [místo] ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. [spisová značka], tj. pravomocně k datu 15. 6. 2022. Délka trestního stíhání přitom činila necelých 3,5 roku, žalobce byl původně stíhán pro trestný čin dle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, když od 1. 10. 2020 došlo ke změně právní kvalifikace, nato byl žalobce i upozorněn tak, že v jeho jednání bylo možno spatřovat spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, z tohoto důvodu byla podána obžaloba, obžaloby byl žalobce zproštěn rozsudkem ze dne 13. 6. 2022, pravomocně k datu 15. 6. 2022 pro důvod vyplývající z § 226 písm. a) tr. řádu, tedy nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obžalovaný stíhán. Rovněž soud I. stupně správně zjistil chronologicky datum uplatnění nároku žalobce u žalované v rámci předběžného projednání nároku a výši plnění, které žalovaná žalobci vyplatila z titulu škody i nemajetkové újmy (30 000 Kč peněžitá satisfakce nemajetkové újmy), zjištěnému postupu soudem I. stupně i odpovídalo částečné zastavení řízení.

14. Soud I. stupně převážně správně zjistil skutkový stav věci, který umožnil náležité právní posouzení věci odvolacím soudem; správně soud I. stupně shledal naplnění odpovědnostních předpokladů za tvrzenou nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání dle § 7 a následujících zákona 82/1998 Sb. a správně uzavřel, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, na kterou je sice třeba až do právní moci meritorního rozhodnutí pohlížet jako na osobu nevinnou, když samotný fakt trestního stíhání je značnou zátěží pro každého obviněného (I. ÚS 554/04), kdy je zasahováno do soukromého i osobního života jednotlivce, jeho dobré pověsti i cti, případně i do jeho profesního života. Konstantní judikatuře a poměrům konkrétní věci odpovídá přiznání peněžitého plnění, když samotné konstatování porušení práva či omluva by nepředstavovaly dostatečnou satisfakci.

15. Soud I. stupně však přecenil význam výpovědi žalobce a výpovědi manželky žalobce – svědkyně ve vztahu k výši peněžitého zadostiučinění, které přiznal žalobci výrokem I, když z výpovědi žalobce ani svědkyně nevyplynuly mimořádné dopady zmíněného trestního stíhání do poměrů žalobce. Sám žalobce již v žalobě uváděl, že odmítal pomoc psychologa a psychiatra, zprávu o svém zdravotním stavu předložil ke stavu až po skončení trestního stíhání, obecně uváděl, že propadal depresím, neuváděl, že vyhledal odbornou pomoc tak, aby mohl doložit tvrzený nepříznivý zdravotní stav. Nepopíral, že nedodržoval zdravou životosprávu, že požíval i alkohol, což samozřejmě muselo mít nepříznivý vliv na jeho zdravotní predispozice, pokud měl cukrovku a problémy se zrakem, jednalo se však o přístup žalobce, který si svobodně zvolil a za takovýto životní styl žalobce nelze činit odpovědný stát a ukládat mu povinnost odškodnění nemajetkové újmy způsobené obecnými dopady trestního stíhání do poměrů poškozeného. Pokud žalobce na jedné straně uváděl, že byl nepříznivě dotčen ve vztahu se svými dětmi, na druhé straně uváděl, že si již toto nepamatuje (výslech žalobce), uváděl pouze obecná tvrzení, sám uvedl, že s dětmi měl a má výborný vztah, jednalo se tedy o odlišná skutková tvrzení; pokud žalobce se nedostavil k odvolacímu jednání, nemohl ani tuto nesrovnalost sám vysvětlit a zbavil se tak možnosti případného poučení za předpokladu, že by neustále neměnil svá skutková tvrzení ve vztahu k nepříznivým dopadům do jeho rodinných vztahů. Lze samozřejmě uvěřit obecně osobě, která je stíhaná pro jakýkoliv trestný čin, že nepříznivé chování třetích osob ve vztahu k dítěti trestně stíhané osoby, prožívá tato poškozená trestně stíhaná osoba úkorně, obecně však za chování třetích osob ve vztahu k dětem trestně stíhané osoby není odškodnitelné v rámci stanovení přiměřené satisfakce za nemajetkovou újmu nezákonně trestně stíhané osoby, v tomto případě se jedná o chování třetí osoby, která odpovídá za své jednání, tuto odpovědnost tak nemůže přejímat stát; případně nevhodné chování třetí osoby ([jméno FO]) mohla pociťovat úkorně dospívající dcera žalobce (ve věku blízkém zletilosti), jednalo se o újmu dcery a nikoliv žalobce. S ohledem na změnu tvrzení žalobce ve vztahu k rodinným poměrům se tak nevyskytla v tomto řízení potřeba poučení soudem ke splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; rovněž žalobce předkládá neaktuální zprávu ohledně jeho zdravotního stavu. Pokud žalobce uvedl, že měl s dětmi a má výborný vztah, to samozřejmě nevylučuje, že v důsledku nepříznivých dopadů trestního stíhání pociťoval úkorně omezené prožívání dětství a dospívání jeho třech dětí. Nepříznivé dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce /v pociťování stresu, nejistoty, obav z odsouzení a omezeného prožívání času s blízkými, existenční obavy, narušená komunikace v rodině/ jsou však dle názoru odvolacího soudu pokryty výší přiměřeného zadostiučinění, které již vyplatila žalovaná žalobci a nemohou vést ke zvýšení této částky až na částku 60 000 Kč tak, jak učinil nesprávně soud I. stupně. Z výpovědi svědkyně – manželky žalobce přitom vyplynulo, že i v průběhu trestního stíhání žalobce podnikal, měl zakázky mimo svůj domov, bylo sice pro něj komplikovanější případně dojíždění a plnění těchto zakázek, žalobce však výslovně neuváděl, o jaké zakázky a v jakém rozsahu přišel, nelze proto uzavřít, že zmíněné trestní stíhání mělo mimořádné dopady do podnikatelských aktivit žalobce tak, aby opodstatnilo zvýšení základního zadostiučinění nad částku 30 000 Kč. Sám žalobce uváděl, že ve vztahu k odstěhování dcery ze společné domácnosti navrhuje výslech dcery pouze podmíněně, k návrhům na provedení důkazů podmíněných však v souladu s konstantní judikaturou soud nepřihlíží, jiné důkazy žalobce ani žalovaná nenavrhli, ani v průběhu odvolacího řízení se tak nevyskytla potřeba dokazování doplnit.

16. Odlišně od soudu I. stupně odvolací soud uzavírá, že žalobce neprokázal mimořádné dopady uvedeného trestního stíhání do jeho osobních, rodinných, zdravotních či podnikatelských poměrů tak, aby došlo ke zvýšení vyplaceného zadostiučinění nad částku 30 000 Kč. Přiznaná výše zadostiučinění přitom reflektuje povahu trestní věci, vyplývající ze závažnosti trestného činu kladeného poškozené osobě za vinu a souvisí s hrozbou trestního postihu /druhem a výší trestu/ a případného společenského odsouzení, dále i délce trestního stíhání a shora uvedeným následkům způsobených poškozenému žalobci.

17. Pokud soud I. stupně provedl srovnání ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nezvolil zcela vhodný případ ke komparaci, ve věci [spisová značka], v tamním případě byl poškozený ohrožen vyšší trestní sazbou, byly prokázány zásahy v rovině profesní, došlo k rozvrácení rodinného života a k psychickým problémům poškozeného, z těchto důvodů byla přiznána náhrada 60 000 Kč, stejně tak v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] se jednalo o částečně odlišnou skutkovou situaci, kdy poškozený byl trestně stíhán po dobu 4 let /tedy delší trestní stíhání/, byly prokázány zásahy do profesní sféry, do rodinné sféry, zhoršení zdravotního stavu; pokud ve věci [spisová značka] bylo přiznáno zadostiučinění 55 000 Kč, není toto srovnatelné zcela s případem žalobce, kdy dopady do jeho pracovního, zdravotního i osobního života při trestním stíhání kratším než 3,5 roku nebyly v uvedeném rozsahu prokázány, proto částka 55 000 Kč, respektive 60 000 Kč v případě žalobce, se nejeví adekvátní; ve věci užité pro srovnání sp. zn. [spisová značka] byl poškozený ohrožen trestní sazbou až 10 let a trestní stíhání trvalo pouze 1 rok a 7 měsíců a byly prokázány zásadní zásahy do zdravotní sféry blíže specifikované, do jeho sportovního vyžití ve sportovním klubu, došlo k zásahům do zdravotní sféry, které byly prokázány, v tamním případě bylo přiznáno vyšší odškodnění 75 000 Kč; využitelnost těchto třech rozhodnutí, na která odkazuje soud I. stupně je pouze omezená, a vede právě ke změně napadeného rozhodnutí, kdy nebyly prokázány tak zásadní dopady do poměrů žalobce a kdy zadostiučinění v rozmezí 55 000 Kč až 75 000 Kč je nepřiměřeně vysoké. Pokud žalobce zmiňoval sám ve svém podání odkazy na obdobná rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nemajetkové újmě, jednalo se o jiné skutkové situace, takže tato rozhodnutí (senáty [Anonymizováno] nebyla využitelná, jiná rozhodnutí ke komparaci žalobce neuvedl. Rovněž není opodstatněná úvaha žalobce, že je třeba brát v úvahu změnu ekonomické situace a inflaci, v tomto směru opakovaně judikoval Nejvyšší soud; závěry odvolacího soudu v této věci tak korespondují ustálené soudní praxi (30 Cdo 1747/2014, 30 Cdo 2813/2011, I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08).

18. Ze všech těchto důvodů odvolací soud změnil vyhovující výrok I tak, že za použití ustanovení § 220 o. s. ř. žalobu zamítl.

19. V závislosti na změně rozhodnutí ve věci samé a na částečném procesním úspěchu každého z účastníků ve vztahu k nárokům na náhradu škody i nemajetkové újmy vyšel odvolací soud z ustanovení § 224 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměrný úspěch každého z účastníků rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.