o zaplacení částky 42 237,66 Kč s přísl.

1. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2025 soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 42 237,66 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 28. 11. 2023 do zaplacení (I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II).

2. Žalobce se domáhá úhrady uvedené částky představující rozdíl mezi jím dosaženou základní tarifní hrubou měsíční mzdou a základní tarifní hrubou měsíční mzdou srovnatelného zaměstnance, která by byla žalobcem dosažena, pokud by pracoval za stejných pracovních podmínek v období od října 2020 do srpna 2022; žalobce vyčíslil konkrétní výši škody za každý měsíc za uvedené období, kdy za srovnatelné zaměstnance označil [jméno FO] a [jméno FO], výši škody vyčíslil vůči zaměstnanci [jméno FO]; všichni řidiči přitom pracovali v tarifním stupni [Označení], zatímco žalobce pracoval v obvodu [místo] [adresa], dispečink dopravy [adresa], pracovali srovnatelní zaměstnanci v rámci [místo] [adresa], avšak měli za srovnávané období vyšší tarifní mzdu, konkrétně zaměstnanec [jméno FO] měl tarifní mzdu od srpna 2020 do března 2021 ve výši [částka] a od dubna 2021 do září 2022 ve výši [částka], zatímco žalobce měl za období od října 2020 do března 2021 tarifní mzdu [částka] a od dubna 2021 ve výši [částka]; žalobce však má za to, že se jedná o stejnou práci a nebyly na straně žalované důvody pro nerovné odměňování (s odkazem na obdobný případ řešený Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2820/20, 21 Cdo 3955/2018), když v daném případě není diferenciačním kritériem pro posuzování stejné práce či práce stejné hodnoty počet zastávek či výměnišť, ke kterým zajíždí jednotliví řidiči, nelze rovněž určit, zda je obecně náročnější ujet delší trasu či ujet kratší trasu, častěji zastavovat, vystupovat, když proces nakládky a vykládky u řidičů je obdobný, stejně tak není opodstatněná zvýšená náročnost dopravy tvrzená žalovanou v rámci [adresa] oproti [adresa], včetně přilehlého kraje, ve kterém pracoval žalobce. Pokud žalovaná argumentovala délkou praxe srovnávaných zaměstnanců, nepokládal toto žalobce za relevantní kritérium.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když práci žalobce a srovnávaných zaměstnanců nepokládala za srovnatelnou s ohledem na rozdílné podmínky jednotlivých pracovišť [místo], větší složitost, odpovědnost a namáhavost práce zaměstnanců pracujících v okruhu [místo] [adresa] ve vztahu k [místo] [adresa], vyšší náročnosti při nakládce a vykládce vozidel v [adresa], případně na detašovaném pracovišti v [adresa] v [adresa] (nadrozměrné zásilky), kdy systém nakládky a vykládky v [místo] [adresa] je jednodušší (v rámci menšího areálu); rovněž s ohledem na nepravidelné směny, včetně sobot i nedělí, které vykonával zaměstnanec [jméno FO], nepokládá práci žalobce za srovnatelnou, když žalobce pracoval sice v nepravidelném režimu (brzká ranní, denní, odpolední, občas dělená směna), případně pracoval i o víkendu, realizoval však trasy ve větším podílu oblastní sítě (80 %), zatímco hlavní náplní práce zaměstnance [jméno FO] byla obsluha [místo] na území [adresa]; zaměstnance [jméno FO] nepokládala za srovnatelného s ohledem na jeho častou noční práci v rámci [místo] [adresa] (zpravidla mezi 22:45-7:50), když žalobce vykonal v rozhodném období 425 jízd v režimu práce 22:00-4:00, zatímco pan [jméno FO] vykonal 697 jízd v režimu práce v uvedeném období a zaměstnanec [jméno FO] 513 jízd v tomto režimu, žalobce nevykonával žádnou celou noční směnu, zatímco zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] pracovali v těchto směnách pravidelně; žalovaná zdůrazňovala faktor vyšší nehodovosti v [adresa] ve srovnání s [adresa] a tím i vyšší psychickou náročnost pro práci řidičů.

4. Soud I. stupně provedl ve věci dokazování listinami blíže specifikovanými pod body 12 až 27 odůvodnění prvostupňového rozsudku, a poté vzal za prokázané, že žalobce pracoval u žalované od 1. 9. 2014 do 31. 8. 2022, na pozici doručovatel balíkový s řízení vozidla, od 1. 1. 2017 na pozici řidič, byl odměňován v tarifním stupni [číslo], s místem výkonu práce Atrakční obvod [místo] [adresa], pracoviště [adresa], s hrubou měsíční tarifní mzdou od října 2020 do března 2021 ve výši [částka] a od dubna 2021 ve výši [částka], pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době s různými časy začátku a konce pracovní doby, v brzkých ranních a odpoledních směnách, přičemž ranní směny částečně zasahovaly do práce v noci. Žalobce nezačínal pracovní dobu před 01:00 hodinou ranní, nejpozději končil směnu okolo 21:00 hodin, celonoční směny nevykonával, pracovní směna žalobce, zasahující do práce v noci, nepřesahovala 4,5 hodiny práce v noci, výjimečně činila 5 až 6 hodin v noci (v blíže specifikovaných pěti termínech), v rozhodném období žalobce vykonal 4 498 jízd, z toho 2 393 jízd ve městě [adresa] a 0 jízd v [adresa], vykonal tři jízdy nad 100 km a 425 jízd zasahujících do práce v noci v čase 22:00 do 4:00, dále odpracoval dvě nedělní směny; označený srovnávaných zaměstnanec [jméno FO] pracoval u žalované od 31. 12. 1983 do 30. 11. 2022, rovněž pracoval jako řidič ve stejném tarifním stupni, za období od září 2020 do března 2021 měl tarifní hrubou měsíční mzdu [částka] a od 1. 4. 2021 ve výši [částka], pracoval v ranních, odpoledních a nočních směnách, které se mu střídaly zpravidla po týdnu, vykonával pravidelně celonoční směny mezi 22:00 hodin až 6:00 hodin, zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období od října 2020 do srpna 2022 vykonal 2 537 jízd v rámci [adresa] v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 32 jízd v délce nad 100 km a 697 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00, odpracoval 10 nedělních směn; zaměstnanec [jméno FO] pracoval u žalované na pozici řidič s místem výkonu práce Atrakční obvod [místo] [adresa] od 20. 8. 2012, s pravidelným pracovištěm [adresa], jeho základní tarifní hrubá měsíční mzda činila od září 2020 do března 2021 částku [částka] a od dubna 2021 částku [částka], pracoval v odpoledních a nočních směnách, které se mu střídaly po týdnu, v uvedeném období vykonal 6 030 jízd, z toho 5 546 jízd v rámci [adresa] v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 14 jízd v délce nad 100 km, 513 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00 hodin, odpracoval 10 nedělních směn; žalobce přitom v rozhodném období prováděl trasy v rámci [adresa] a [adresa] kraje ([adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa]), žalobce rovněž prováděl manipulaci se zdvižným čelem jako ostatní zaměstnanci, konal jízdy s krátkými či středně dlouhými přejezdy okolo 60 km (pouze 2 jízdy nad 100 km), zaměstnanec [jméno FO] prováděl trasy mezi pracovišti žalované v [adresa], a dále například [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], prováděl svozy i od hromadných podavatelů; zajížděl přitom na [místo] [adresa] a na detašované pracoviště, trasy nad 100 km vykonával příležitostně (32 jízd), prováděl převážně kratší trasy s častějšími zastávkami; zaměstnanec [jméno FO] prováděl trasy mezi jednotlivými pracovišti žalované v rámci [adresa] a v oblastní přepravní síti s krátkými přejezdy a častějšími zastávkami, vykonal pouze 14 jízd nad 100 km (převážně vykonával jízdy nízkých desítek kilometrů); zatímco [místo] [adresa] je největším [místo] z pěti výměništi, mezi kterými řidiči přejíždí, v [adresa] se nakládá na jednom místě. Soud I. stupně přitom zjišťoval nehodovost v [adresa] za období od 1. 10. 2020 do 31. 8. 2022, a to ve srovnání s [adresa], kdy uvedl závěry pod bodem 29 odůvodnění prvostupňového rozsudku.

5. Po citaci dotčených ustanovení zákoníku práce se zaměřením na jednotlivá diferenciační kritéria pro porovnání práce stejné hodnoty či stejné práce ve smyslu § 110 zákoníku práce ve spojení s § 265 zákoníku práce uzavřel, že žaloba není opodstatněná, když se zabýval zkoumáním faktické náplně práce zmíněných zaměstnanců včetně jejich pracovních podmínek, kdy zvažoval jejich pracovní výkonnost, namáhavost, složitost a odpovědnost při práci včetně odlišného množství odvedené práce, přestože náplň práce měli obecně žalobce i srovnávání zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] shodné, byli zařazeni na stejnou typovou pozici i ve stejném tarifním stupni, uzavřel, že ve vztahu k zaměstnanci [jméno FO] měl tento zaměstnanec praxi u žalované jako řidič 37 let, zatímco žalobce měl k počátku rozhodného období praxi 6 let u žalované (z toho 3,5 roku na pracovní pozici řidič, předtím vykonával práci doručovatel balíkový s řízením vozidla); délku praxe pokládal za legitimní důvod pro odlišné odměňování obou zaměstnanců, kdy zaměstnanec [jméno FO] měl nesrovnatelně větší zkušenosti na uvedené pracovní pozici a s organizací práce; pokud zaměstnanec [jméno FO] při nástupu do práce u žalované měl vyšší tarifní mzdu než zaměstnanec [jméno FO], uzavřel, že oba pracovali v odlišném rozvržení pracovní doby.

6. Z hlediska organizace práce soud I. stupně uzavřel, že pokud všichni řidiči převáželi zboží a zásilky z bodu A do bodu B, byl charakter nakládky, vykládky zboží na [Anonymizováno] v [místo] [adresa] náročnější, a to s ohledem na velikost [místo] (5 budov), kde řidiči zajížděli k několika rampám, zatímco žalobce v [místo] [adresa] zajížděl pravidelně k jedné budově, žalobce prováděl jízdy s delšími přejezdy a méně zastávkami, na kterých by manipuloval s přepravovaným zbožím, zatímco [adresa] zaměstnanci během směny zajížděli častěji na [místo] k nakládce a vykládce přepravovaného zboží, organizaci práce na [místo] [adresa] pokládal soud za složitější včetně odlišné obsluhy vozidla (opakované otevření nákladního prostoru na různých výměništích podle platných domácích a jízdních řádů), když žalobci postačovala znalost obsluhy nakládky a vykládky v rámci dvou budov na [místo] [adresa], v tomto směru dovozoval větší stresové situace u zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] při manipulování s vozidly na složitějším [místo] a v intravilánu [adresa], zatímco zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] prováděli krátké přejezdy s několika zastávkami a museli častěji vystupovat a nastupovat z a do vozidla a manipulovat se zásilkami a vykonávali tak fyzicky náročnější práci, žalobce prováděl jízdy v rozhodném období převážně v [adresa] a v přilehlém kraji (zjišťoval počet jízd provedených zaměstnanci bez uvedení kilometráže), kdy celkovou hustotu provozu v [adresa] pokládal za vyšší psychickou zátěž pro srovnávané zaměstnance. Žalobce přitom nevykonával celonoční směny, prováděl jízdy v brzkých ranních hodinách (částečně zasahujících do práce v noci – zpravidla nepřesahující 4,5 hodiny v tomto rozmezí, výjimečně 5 až 6 hodin), zatímco zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] konali celonoční směny pravidelně (22:45 hodin až 7:00), pracovní doba zaměstnancům [jméno FO] a [jméno FO] se střídala po týdnu v ranních, odpoledních a nočních hodinách, u zaměstnance [jméno FO] v odpoledních a nočních hodinách, zatímco žalobce zpravidla začínal a končil každý den v jinou dobu, kromě jiného žalobce odpracoval pouze 2 nedělní směny (31. 1. a 7. 11. 2021), zatímco zaměstnanec [jméno FO] odpracoval 10 nedělních směn a [jméno FO] rovněž 10 nedělních směn, v tom spatřoval rovněž důvod pro odlišné odměňování, zatímco žalobce provedl 393 jízd zasahujících do práce v noci v rozmezí mezi 22:00 až 04:00, zaměstnanec [jméno FO] provedl 697 jízd v tomto rozmezí a zaměstnanec [jméno FO] 513 jízd, tedy zaměstnanec [jméno FO] provedl o 44 % více jízd v tomto rozmezí a zaměstnanec [jméno FO] o 33 % více jízd než žalobce; pokud zaměstnanec [jméno FO] vykonal více jízd (6 030), žalobce vykonal pouze 4 498 jízd, soud proto dovozoval vyšší intenzitu výkonu práce zaměstnancem [jméno FO] (spojenou s častějším nastupování a vystupováním z vozidla a do vozidla a s častější manipulací se zásilkami). Ačkoliv na každého řidiče jsou kladeny nároky spočívající v udržování bdělosti, ostražitosti a dodržování silničních předpisů, pokládal jízdu s velkým vozidlem v hustém provozu a s větším počtem zastávek, jednosměrek, uzavírek, za rizikovější a nepředvídatelnou, a proto psychicky náročnější, než byla práce žalobce v jeho regionu, když obecně žalovaná vycházela při stanovení mezd z vnitřních předpisů a směrnic uvedených pod body 22 až 23 a 45 odůvodnění rozsudku. Vzhledem k tomu, že žalovaná prokázala věcné důvody pro odlišné odměňování žalobce a srovnávaných zaměstnanců, žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. způsobem specifikovaným pod bodem 48 a 49 odůvodnění rozsudku.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu neúplných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že systém odměňování zaměstnanců u žalované není dostatečně transparentní, když není vyloučena libovůle zaměstnavatele. Žalovaná neprokázala, že by zohledňovala při stanovení mzdy zaměstnanců konkrétní kritéria, která formálně deklarovala, zde odkazoval i na blíže specifikovanou judikaturu soudního dvora EU. Soud přecenil faktor typu prováděných jízd, počtu zastávek, odlišných podmínek pro nakládku a vykládku na pracovišti a rovněž nesprávně vyhodnotil dopady náročnějšího provozu v [adresa] na systém odměňování zaměstnanců, nesprávně hodnotil, že žalobce vykonával částečně noční směny. Žalobce zdůraznil, že jeho pracovní doba začínala a končila nepravidelně, pracoval v nočním režimu, rovněž o víkendech, uváděl přitom jednotlivé časy, kdy jeho směny začínaly (například 2:50 hodin v noci dne 21. 12. 2020 a druhý den ve 2:20 hodin v noci dne 22. 12. 2020, jindy začal pracovat v 10:35 ráno – 13. 1. 2021 a druhý den ve 3:35 v noci dne 14. 1. 2021 nebo ve 13:20 odpoledne dne 22. 1. 2021 a druhý den v sobotu ve 4:50 ráno dne 23. 1. 2021), zatímco srovnávání zaměstnanci měli začátek i konec pracovní doby podstatně stabilnější a pravidelnější, když obecně je známo, že nepravidelný režim má výrazné dopady na kvalitu spánku a nedostatečnou regeneraci organismu zaměstnance, biorytmus žalobce byl tak narušen a nebyla u něj možnost nastavit si vyvážený a zdravý spánkový režim, což pokládá za důvod pro stejné odměňování se srovnávanými zaměstnanci, kteří, kromě jiného nepracovali vždy v celonočních směnách. Nepokládal ani za relevantní delší praxi zaměstnance [jméno FO] (37 let na začátku rozhodného období), zatímco žalobce měl 6 let praxe. Žalobce nesouhlasil s argumentem žalované o náročnějším provozu v [adresa] a odlišných podmínkách pro nakládku a vykládku na pracovištích žalobce a srovnatelných zaměstnanců, činnost zaměstnance na příslušném výměništi je rutinní, spočívá v přijetí k příslušné rampě, kdy nakládku provádí zásadně jiný zaměstnanec, z nutnosti zajet k vícero rampám nelze vyvozovat vyšší složitost práce ([jméno FO], [jméno FO]), za rozhodující kritérium nepokládá nehodovost v [adresa], naopak pokud srovnatelní zaměstnanci pracovali v nočních směnách, jezdili v méně intenzivním a složitém provozu v noci, než byl denní provoz; obecně pokud je v [adresa] vyšší provoz, musí tomu odpovídat i vyšší nehodovost, vyšší počet uzavírek, objížděk či světelných křižovatek, větší počet cyklistů, chodců, to samo o sobě není relevantní pro odlišné odměňováni. Obecně nelze z toho, že řidič jezdí v městském či mimoměstském provozu či jezdí různé délky tras, dovozovat, že nejsou důvody pro srovnatelné odměňováním. Navrhl proto napadený rozsudek změnit a žalobě vyhovět.

8. Žalovaná při odvolacím jednání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když setrvala na svém postoji o odlišnosti výkonu práce žalobce a jím navržených [funkce]. K dotazu odvolacího soudu přitom žalovaná doplnila, že pokud žalobce pracoval od roku 2014 do roku 2017 jako „doručovatel balíkový s řízením“, nejedná se o stejnou náplň práce jako u pozice „řidič“ (když na této pozici měl žalobce praxi delší než 3,5 roku), neboť požadavkem pro výkon práce řidiče je řidičské oprávnění typu C, umožňující řídit a obsluhovat motorová vozidla nad 3,5 tuny do 12 tun, ev. nad 12 tun, zatímco u „doručovatel balíkový s řízení vozidla“ postačí řidičské oprávnění skupiny B (řízení vozidel do 3,5 tuny), v ostatním odkázala na obsah náplně obou typových pozic s tím, se jedná o „řízení“ vozidel, avšak vozidel odlišných.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a po doplnění dokazování (§ 213 o. s. ř.) obsahem náplně práce typové pozice: řidič a typové pozice: doručovatel balíkový s řízením vozidla dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

10. Z náplně práce typové pozice „řidič“ přitom odvolací soud zjistil, že k popisu základních pracovních činností patří řízení a obsluha motorového vozidla nad 3,5 tuny do 12 tun a řízení silničních motorových vozidel s více než devíti místy k sezení včetně řidiče nebo vozidel o celkové hmotnosti nad 12 tun, zatímco dle typové pozice „doručovatel balíkový s řízením“ není požadavek na řízení vozidla vyšší hmotnosti předepsán, kdy náplní práce doručovatelů balíkových po převzetí zásilek je doručení po pochůzce včetně adresných balíkových zásilek, vybírání dobírkových částek a poskytování informací a nabídky produktů [právnická osoba] zákazníkům včetně zastupování balíkových doručovatelů, zatímco na pozici řidič je povinností zaměstnance střídání za nepřítomné řidiče a převzetí [Typ] i [Typ] zásilek u zákazníka podle [Typ], obchodních, smluvních podmínek a předání stanovené podací provozovně.

11. Po takto doplněném dokazování odvolacím soudem byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci ve spojení se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, který umožnil náležité právní posouzení věci.

12. Soud I. stupně nezatížil řízení žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné posouzení věci, své skutkové i právní závěry přehledně, logicky a výstižně odůvodnil, kdy hodnotil důkazy způsobem předpokládaným ustanovením § 132 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 157 o. s. ř. Rovněž soud I. stupně poskytl dostatečné poučení žalované, kdy z obsáhlého dokazování dostatečně vyplynuly skutkové závěry ve vztahu k trvání pracovního poměru žalobce a [funkce], faktické náplni práce (ve spojení s dokazováním doplněným odvolacím soudem), dále i ve vztahu ke zjištění mzdy žalobce a [funkce] za rozhodné období, ve vztahu ke zjištění kritérií a vnitřních předpisů, na základě kterých žalovaná odměňuje své zaměstnance; po citaci ustanovení § 109 ve spojení s § 110 zákoníku práce a § 265 zákoníku práce tak dospěl ke správnému skutkovému závěru, že k začátku posuzovaného období (říjen 2020) měl [funkce] [jméno FO] téměř 37letou praxi, která tak výrazně přesahovala praxi žalobce, tento pracoval na pozici řidiče od 1. 1. 2017, do října 2020 měl tak praxi na této pozici 3 roky a 9 měsíců, když do délky této praxe nelze započítat praxi doručovatele balíkového s řízením právě pro odlišnost požadavků pro výkon této práce ve smyslu shora podrobně uvedeném. Z náplně práce podrobně citované odvolacím soudem je zřejmé, že na pozici řidič musí ovládat zaměstnanec řízení vozidla běžně v rozmezí 3,5 tuny až 12 tun, a i ve vztahu k vozidlům nad 12 tun a více místům ve vozidle, než je tomu v případě doručovatele balíkového s řízením, nelze proto vyjít z pouhé logické úvahy, že pokud žalobce působil jako doručovatel balíkový s řízením, že by bylo možno započítat délku této praxe do celkové praxe řidiče. Žalobce tak měl na uvedené pozici praxi pouze 3 roky a 9 měsíců, zatímco [funkce] [jméno FO] měl praxi již od srpna 2012, tedy do října 2020 měl praxi více než 8 let. Ve smyslu § 110 odst. 3 zákoníku práce v souladu s konstantní judikaturou je nutno pokládat délku praxe zaměstnance za diferenciační kritérium rozhodné pro stanovení výše jeho mzdy, když obecně s přibývající praxí zaměstnance dochází ke zvyšování jeho znalostí, zkušeností, praktických dovedností zpravidla nejrychleji v průběhu prvních 10 let, lze přitom shledat kvantifikační rozdíl v délce praxe mezi zaměstnancem pracujícím na uvedené pozici 3 roky a 9 měsíců a zaměstnance více zapracovaným vykonávajícím tutéž pozici více než 8 let. Ve srovnání s [funkce] [jméno FO] nebylo možno uzavřít, že by žaloba byla důvodná s ohledem na odlišnou práci či práci odlišné hodnoty právě se zaměřením na výrazně delší praxi [funkce] [jméno FO], z tohoto důvodu i praxe přesahující 37 let má vliv na stanovení výše odměny za práci; stejně tak ve vztahu k délce praxe vyšší než 8 let ([funkce] [jméno FO]) lze zaměstnavatelem zohlednit při odměňování tuto delší praxi spojenou většími zkušenostmi, znalostmi, dovednostmi právě vyšším ohodnocením práce. Nelze tedy pokládat za vhodného [funkce] ani pana [jméno FO]; v tomto směru tak byly prokázány podmínky pro odlišné odměňování žalobce a uvedených dvou [funkce].

13. S ohledem na tento stěžejní závěr o délce praxe není rozhodné, že odvolací soud odlišně od soudu I. stupně nepokládá za relevantní kritérium pro odměňování tzv. tvrzenou nehodovost za určité období v [adresa] či tvrzenou vyšší dopravní obtížnost v [adresa] ve srovnání s [adresa], když sama [adresa] představuje třetí největší město v České republice, nepochybně v určitém okamžiku může být zatížena dopravní situace nejen množstvím vozidel pohybujícím se v městě, množství chodců, cyklistů, ale i množstvím případných uzavírek či jiných dopravních komplikací; v daném případě se jedná o externí faktor, ke kterému dle názoru odvolacího soudu nelze přihlížet, když ani tzv. nehodovost v [adresa], která je vyšší, není zcela signifikantním kritériem právě s ohledem na dočasný výskyt vícero osob, vozidel, i s ohledem na odlišné množství vozidel a hustotu dopravní sítě tak, aby bylo možno přihlížet k tomuto kritériu při stanovení mzdy zaměstnance.

14. Odlišně od soudu I. stupně nepokládá ani odvolací soud za složitější, namáhavější a odpovědnější práci zaměstnanců pracujících v obvodu [místo] [adresa], případně ve sběrném místě v [adresa], kdy po příslušném zaučení a seznámení se s interními předpisy se na straně každého řidiče jedná o rutinní záležitosti ve vztahu k nakládce, vykládce, její organizaci v daném místě, když v daném případě nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že každý z [adresa] řidičů by vždy zajížděl na jedno z pěti stanovišť v rámci vyměniště v [adresa]; pokud soud I. stupně nezkoumal blíže kilometry jednotlivých jízd prováděných [funkce] ([adresa] a [adresa] kraj) a žalobce ([adresa] a [adresa] kraj) nelze ani ze samotného počtu jízd za rozhodné období dojít k závěru, že se jedná o stejnou či odlišnou práci.

15. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že pokud zaměstnanec (žalobce) pracoval ve směnách ranních, odpoledních, večerních či částečně nočních a měl přitom odlišné časy pro započetí večerní či noční práce s přesahem do ranních hodin (22:00 do 06:00 hodin), že by práce žalobce byla méně náročná než práce jeho [funkce], pokud se tito střídali pravidelně v týdenních intervalech v noční práci a v odpoledních nebo denních směnách, které měli plánované a mohli tak organizovat svůj odpočinek i volný čas. V daném případě dle rozvržení pracovních směn [funkce] a žalobce uzavírá odvolací soud, že se jednalo o práci stejnou či práci stejné hodnoty; nadto pokud soud I. stupně prováděl dokazování výpisem z evidence pracovní doby [funkce] [jméno FO], je z tohoto zřejmé, že například v měsících listopad 2020, leden 2021, březen 2021, duben 2021, červenec 2021 neměl tento [funkce] žádné noční směny, zatímco žalobce v těchto směnách pracoval v uvedených měsících, když u něj docházelo v rozhodném období i k výkonu dělených směn, ke střídání ranních, odpoledních, večerních i nočních směn (shodně s [funkce] [jméno FO] vykonával i přesčasovou práci); když i s ohledem na úpravu uvedenou v zákoníku práce (§ 130 zákoníku práce - příplatek za práci za rozdělenou směnu) lze shledat práci vykonávanou žalobcem v tomto směru za obdobně náročnou výkonu práce [funkce]. Je obecně známo z hlediska psychologie práce, že nepravidelný režim výkonu práce zasahující do večerních a nočních hodin má nepříznivý dopad na celkovou regeneraci organismu a dopad do biorytmu zaměstnance, který si s ohledem na pohyblivý začátek výkonu práce nemůže naplánovat pravidelný odpočinek či svůj volný čas. Pokud jde o rozvržení pracovní doby, vykonávali [funkce] i žalobce každý práci v noci i o víkendu, i ve dnech pracovního klidu (odlišný počet jízd v neděli nepokládá odvolací soud za rozhodný), když dokazování neprobíhalo k délkám tras v těchto nočních hodinách; nelze ani paušalizovat, že výkon nočních jízd v [adresa] (zpravidla klidnější provoz) je náročnější než mimo město.

16. Odvolací soud se tak shodně připojuje k závěrům v rámci předvídatelnosti rozhodnutí vyplývajících z rozhodnutí v obdobném sporu vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] i [spisová značka]; přitom za věcný důvod k odlišnému odměňování žalobce a [funkce] nepokládá odvolací soud množství nakládek a vykládek řidičů či manipulace s vozidlem ve srovnání [adresa]; za relevantní kritérium pokládá odvolací soud, jak již bylo shora podrobně rozvedeno, v daném případě pouze délku praxe, která byla v případě žalobců a srovnávaných zaměstnanců vždy odlišná (21 Cdo 627/2021), když lze připustit, že práce řidičů s delší praxí může být honorována vyšší odměnou, tj. vyšší tarifní mzdou.

17. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, když v případě žalobce a [funkce] nešlo o výkon stejné práce či práce stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce; odvolací soud přitom vycházel z individuálního posouzení konkrétního případu, když se závěry vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 pro odlišnou skutkovou situaci neuplatní.

18. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud se žalobce domáhal náhrady škody jím blíže specifikované spočívající v porušení zásady rovného odměňování podle § 110 zákoníku práce, je jeho požadavek neopodstatněný, kdy pro rozdílné odměňování existovaly věcné důvody (respektive pouze jeden věcný důvod zmiňovaný odvolacím soudem).

19. V závislosti na rozhodnutí ve věci samé odvolací soud potvrdil i výrok o nákladech řízení, které soud I. stupně správně vypočetl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobce nebyl v odvolacím řízení procesně úspěšný, je proto povinen zaplatit procesně úspěšné žalované náklady řízení účastníka nezastoupeného advokátem dle § 137 a § 151 odst. 3 o. s. ř. v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 z 18. 11. 2025, kdy pro rozpor ustanovení § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. s čl. 38 Listiny práv a svobod je nutno přiznat účastníku nezastoupenému advokátem rovné náklady v podobě hotových výdajů tak , jak vyplývá z příslušného ustanovení advokátního tarifu; v tomto případě tak žalované náleží odměna za 2 úkony právní pomoci po 450 Kč (účast u odvolacího jednání a příprava k jednání); procesně neúspěšný žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.