o zaplacení [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] a výrokem II uložil žalobci povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci usnesení (správně rozsudku – pozn. odvolacího soudu).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě podané soudu [datum], kterou se žalobce domáhal proti žalované náhrady škody ve výši [částka] z titulu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce uvedl, že byl pověřen provedením exekuce vedené pod sp. zn. [spisová značka]. V průběhu exekuce povinný uhradil na nákladech exekuce částku [částka]. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla exekuce zastavena v celém rozsahu, neboť rozhodčí nález, který byl exekučním titulem, nebyl vydán na základě platně sjednané rozhodčí doložky. Výrokem II usnesení bylo rozhodnuto, že se žalobci jako soudnímu exekutorovi nepřiznávají náklady řízení. Z toho důvodu byl povinen vydat povinnému vymožené finanční prostředky, včetně částky [částka] na nákladech exekuce. Nesprávný úřední postup exekučního soudu žalobce spatřuje v tom, že tento nesprávně právně posoudil exekuční titul, který vedl k zahájení exekučního řízení, přičemž exekuční soud má zkoumat, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Ke sjednocení judikatury týkající se neplatnosti rozhodčích doložek došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Exekuční soud měl správně návrh na zahájení exekuce podaný po datu [datum] zamítnout, což ale neučinil. Žalobce se předběžně obrátil se svým nárokem na žalovanou [datum]. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, bránila se tím, že ve věci není dán odpovědnostní titul. Podle žalované exekuční soud nebyl povinen přezkoumávat věcnou správnost rozhodčí doložky. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým došlo k zásadní změně judikatury, kdy do této doby byly rozhodčí nálezy vydané na základě rozhodčí doložky stejného typu jako v projednávané věci považovány za věcně správné a vykonatelné.

3. Soud I. stupně vyšel z prokázaných skutečností, že řízení vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno [datum rozhodnutí]; exekuce byla vedena podle rozhodčího nálezu číslo [spisová značka] [číslo] ze dne [datum rozhodnutí] vydaného Mgr. [jméno] [příjmení]; usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] soud zastavil exekuci vedenou žalobcem jako soudním exekutorem na základě usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a to podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; výrokem II soud rozhodl, že žalobci, coby soudnímu exekutorovi, nepřiznal náklady exekuce; výrokem III soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; z odůvodnění rozhodnutí se podává, že exekuce byla zastavena z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky a exekuce tak byla vedena nepřípustně; usnesení nabylo právní moci [datum]; před vydáním rozhodnutí o zastavení exekuce soudní exekutor podáním ze dne [datum] sdělil, že pro případ zastavení exekuce nepožaduje přiznat žádné náklady řízení; žalobce vyplatil povinnému částku ve výši [částka], kterou vymohl na náhradu nákladů exekuce; žalobce uplatnil nárok u žalované dne [datum], žalovaná neshledala žádost žalobce důvodnou a náhradu škody neposkytla.

4. Soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). Nejprve se zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu, přičemž dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Tímto rozhodnutím je usnesení ze dne [datum] o nařízení exekuce, a to z důvodu zastavení exekuce usnesením ze dne [datum], v němž se promítla skutečnost, že exekuční titul neměl být rozhodcem vůbec vydán pro neplatnost sjednané rozhodčí doložky. Soud I. stupně vycházel při posouzení věci z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud vyjádřil, že titulem odpovědnosti státu za škodu může být pravomocné usnesení o nařízení exekuce, bylo-li pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. V rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] pak Nejvyšší soud vyjádřil, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným. Soud I. stupně poukázal rovněž na skutečnost, že k vydání rozhodčího nálezu došlo [datum], tedy po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým došlo k sjednocení judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek.

5. Soud I. stupně se dále zabýval otázkou, zda na straně žalobce vznikla škoda a příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím. Konstatoval, že podle § 31 odst. 2 OdpŠk by žalobce mohl uplatnit nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Poškozenému musí náklady skutečně vzniknout a zároveň k jejich vypořádání nedojde v posuzovaném řízení. Žalobci nebyla usnesením o zastavení exekuce přiznána náhrada nákladů exekuce, avšak žalobce nevyčerpal veškeré opravné prostředky, které měl k dispozici k obraně svého práva, přičemž o možnosti podat odvolání byl v usnesení poučen. Z odůvodnění usnesení ze dne [datum] pak vyplývá, že žalobce se sám vzdal svého práva na náhradu nákladů exekuce. Pokud se žalobce nebránil proti rozhodnutí o nepřiznání nákladů exekuce včasným odvoláním, nemůže se domáhat náhrady škody po žalované. Soud I. stupně uzavřel, že pokud oprávněnému nebyla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce z důvodu, že tento se jich vzdal, pak žalobci nevznikla škoda v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. Škoda mu vznikla v důsledku neúspěchu oprávněného v řízení a jeho vlastního rozhodnutí tyto náklady nepožadovat a vzdát se jejich náhrady. Protože o nákladech řízení bylo rozhodnuto, nelze se jejich náhrady domáhat jako náhrady škody podle OdpŠk. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal žalované, která měla ve věci plný úspěch. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 1 úkon - vyjádření ve věci samé. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

7. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Napadené rozhodnutí považoval za formalistické ve vztahu k závěrům o vzniku škody a příčinné souvislosti, zejména ve vztahu k nutnosti uplatnit veškeré obranné prostředky, když ani využití opravných prostředků by nezměnilo situaci žalobce ohledně nutnosti vydat vymožené náklady povinnému navzdory skutečnosti, že žalobce řádně exekuci prováděl. Nezákonným rozhodnutím, které v konečném důsledku způsobilo žalobci škodu, bylo již usnesení o nařízení exekuce ze dne [datum]. Proti němu však obranné prostředky uplatnit nemohl. Sám neměl možnost ověřit platnost sjednané rozhodčí doložky, exekuci nemohl odmítnout. Již vydáním pověření k vedení exekuce soudnímu exekutorovi vzniká právo na úhradu minimálních nákladů exekuce, v posuzované věci ve výši [částka]. Nezákonnost rozhodnutí o nařízení exekuce byla zjištěna až dodatečně, v rámci usnesení o zastavení exekuce. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], v němž Ústavní soud zmínil, že případná odpovědnost za správnost exekučních titulů by měla být na straně toho, kdo exekuci na základě nevykonatelného titulu nařídil (tedy stát). Tuto odpovědnost nelze ani přenášet na třetí subjekty (v daném případě na povinného). Z uvedeného žalobce vyvozuje, že stejně tak nelze takové pochybení soudu přenášet na třetí subjekt – oprávněného. Proto soudní exekutor po oprávněném nepožadoval úhradu nákladů exekuce, neboť je to právě stát, který zavinil změnu judikatury ve vztahu k rozhodčím doložkám a také stát, který odpovídá za činnost exekučních soudů, které navzdory změně judikatury dále exekuce podle nezákonných rozhodčích doložek nařizovaly. Proto nelze nyní z ryze formalistických důvodů tuto odpovědnost státu popírat a upírat žalobci právo na náhradu škody za zjištěný nezákonný úřední postup. Žalobce se nikdy práva na náhradu nákladů exekuce nevzdal, pouze tyto náklady nepožadoval po oprávněném. Žalobce v postavení soudního exekutora neměl v úmyslu přenášet tyto náklady na účastníka řízení, nýbrž je uplatnit v podobě škody přímo proti původci, tj. po státu. Příčinná souvislost vzniku škody na straně žalobce v podobě povinnosti vrácení nákladů exekuce povinnému, tj. odvedení práce bez nároku na odměnu, je totiž beze zbytku navázána jedině na rozhodnutí o nařízení exekuce. Kdyby tedy k nařízení exekuce ze strany exekučního soudu nedošlo, nevznikla by ani škoda na straně žalobce, neboť exekuční řízení by skončilo dříve, než by samotná exekuce vůbec začala. Podle žalobce byly v řízení splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] a nahradit mu náklady řízení.

8. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., se souhlasem účastníků rozhodl ve věci bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a shledal, že odvolání žalobce není opodstatněné.

10. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci úplně a správně a na jeho podkladě posoudil věc správně i po právní stránce. Aplikoval příslušná ustanovení OdpŠk, vyjma ust. § 31 odst. 2 OdpŠk, které na posuzovanou věc nedopadá. Uvedené ustanovení totiž navazuje na ust. § 31 odst. 1 OdpŠk a v jeho smyslu je poškozeným ten, kdo náklady řízení vynaložil na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Žalobce však žádné náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nevynakládal, nárok žalobce je založen na tom, že o náklady exekuce přišel. Soud I. stupně pak poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř. Odvolací námitky žalobce nejsou způsobilé zvrátit věcně správné rozhodnutí soudu I. stupně. Odkazoval-li žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], pak předmětem řízení u obecných soudů nebyla náhrada škody podle OdpŠk, ale vydání bezdůvodného obohacení, a konkrétně argumentací, na níž žalobce odkazoval, bylo reagováno na námitku stěžovatele (soudního exekutora), že nese neomezenou odpovědnost za správnost exekučních titulů.

11. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk je třeba, aby byly současně naplněny všechny předpoklady, kterými jsou odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí), vznik škody a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody.

12. Soud I. stupně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu správně shledal, že v posuzované věci existuje odpovědnostní titul a to nezákonné rozhodnutí, kterým je usnesení o nařízení exekuce, jehož nezákonnost vyplývá z usnesení o zastavení exekuce, jak je uvedeno v bodu 25 odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje.

13. Soud I. stupně se poté náležitě zabýval otázkou, zda žalobci vznikla škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vymohl v exekuci na nákladech exekuce částku [částka], avšak k dotazu exekučního soudu (předtím, než exekuční soud zastavil exekuci) soudní exekutor výslovně sdělil, že pro případ zastavení exekuce nepožaduje přiznat žádné náklady exekuce. Správný je proto závěr soudu I. stupně, že pokud se žalobce v postavení soudního exekutora vzdal náhrady nákladů exekuce, nejedná se o škodu, která by žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

14. Pokud žalobce neměl v úmyslu vzdát se náhrady nákladů v exekuci, v níž činil úkony směřující k provedení exekuce, měl je uplatnit v posuzovaném řízení a to před rozhodnutím exekučního soudu, kterým byla exekuce zastavena. Rozhodnutí o tom, zda a kterému z účastníků bude uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce v případě zastavení exekuce, náležela v posuzované věci exekučnímu soudu a žalobce nemohl předjímat ani suplovat jeho rozhodnutí. Exekuční soud shledal zavinění na zastavení exekuce na oprávněném, jak vyplývá z odůvodnění usnesení o zastavení exekuce, a pokud by soudní exekutor požadoval náklady exekuce, pak by povinnost k jejich náhradě byla oprávněnému jistě uložena. Pokud si žalobce sám pro sebe vyhodnotil, že nebude požadovat náklady exekuce po oprávněném, a proto exekučnímu soudu sdělil, že náklady exekuce nepožaduje, následky takového rozhodnutí nelze přenášet na stát, ale jdou k tíži žalobce. Z hlediska naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody na straně žalobce.

15. Soud I. stupně rovněž správně poukázal na možnost žalobce podat proti usnesení o zastavení exekuce opravný prostředek. Toho ale žalobce nevyužil. Uvedenou skutečnost lze posoudit také jako nesplnění podmínky podle § 8 odst. 3 OdpŠk, které stanoví, že nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. V posuzované věci se nejedná o případ zvláštního zřetele hodný, protože tu nejsou takové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by odvolání bylo neúčinným obraným prostředkem.

16. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek ve výroku I o věci samé podle § 219 o. s. ř., jelikož je věcně správný. Odvolací soud potvrdil i akcesorický výrok o nákladech řízení, avšak ve znění, které reflektuje skutečnost, že povinnost k náhradě nákladů řízení byla uložena rozsudkem, nikoli usnesením.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalovaná, avšak žádné náklady jí prokazatelně nevznikly.