o zaplacení 100 067 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2025, č. j. 11 C 56/2025-174,

1. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, č. j. 11 C 56/2025-174, soud I. stupně zamítl žalobu s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 100 067 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z této částky od 27. 11. 2024 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 27 055,60 Kč, k rukám [Jméno advokátky], advokátky, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 100 067 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout přijetím plnění podle neplatné smlouvy o životním pojištění [název] č. [číslo], uzavřené dne 29. 9. 2004 mezi žalovanou jako pojistitelem a [jméno FO] jako pojistníkem a pojištěným (dále jen „Pojistná smlouva“), když výše žalobního nároku představuje rozdíl mezi uhrazeným pojistným, které pojistník zaplatil na pojistném v celkové výši 181 765 Kč, a plněním pojišťovny na pojistném plnění ve výši 39 985 Kč a vyplaceným odkupným ve výši 41 713 Kč po výpovědi Pojistné smlouvy. Pojistník svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení postoupil Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2024 (dále jen „Smlouva o postoupení“) na žalobkyni. Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení (dopisem ze dne 8. 11. 2024, doručeným dne 11. 11. 2024), kdy poukázala na neplatnost Pojistné smlouvy, žalovaná však nárok žalobkyně odmítla. V případě Pojistné smlouvy bylo pojistné plnění jak pro případ smrti, tak pro případ dožití konstruováno pomocí pojmu hodnota podílových jednotek. Důvod neplatnosti Pojistné smlouvy shledává žalobkyně v následujících skutečnostech. Hodnota podílových jednotek, od níž je odvozována výše pojistného plnění, je vázána k datu, kdy pojišťovna zaregistrovala pojistnou událost, což je úkon, pro který neplatí žádná sjednaná pravidla či lhůty, ale závisí výlučně na vůli pojišťovny. Prodejní cena podílových jednotek je stanovena navíc až poté, kdy nastane den pojistné události (v nejbližší oceňovací den následující po dni, ke kterému byly podílové jednotky prodány), a pojišťovně tak stačí v následující oceňovací den stanovit nižší prodejní cenu. Výše pojistného plnění tak závisí na vůli pojistitele, kdy tento může s jeho výší manipulovat. Budoucí pojistné plnění dále závisí na tom, o jaké poplatky bude snížena hodnota podílových jednotek nebo hodnota finančního fondu, v tomto směru namítá neurčitost ujednání o poplatcích či tzv. skryté poplatky, o něž je snížena hodnota podílových jednotek, spočívající v rozdílu mezi tzv. prodejní a nákupní cenou ve výši 5 %, jehož dopad na budoucí pojistné plnění nemá běžný spotřebitel šanci odhalit. Hodnota podílových jednotek je snižována o tzv. počáteční náklady - provizi uhrazenou pojistitelem zprostředkovateli, kdy konstrukce jejich účtování je pro běžného spotřebitele tak nepřehledná, že její dopad nemá šanci vyhodnotit. Dle žalobkyně je Pojistná smlouva neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem, a to se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále také „Směrnice“), kdy v tomto směru v žalobě podrobně argumentovala.

3. Žalovaná žalobní nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Předně namítla, že žalobkyně není aktivně legitimována, neboť Smlouva o postoupení je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Obchodování žalobkyně s údajnými pohledávkami je založeno na inzerci na webových stránkách, které vzbuzují dojem o masovém, nepoctivém a podvodném jednání pojišťoven, přičemž sama žalobkyně jedná se spotřebiteli úmyslně nepoctivě, tj. vyvolá dojem obtížnosti uplatnění pohledávek, následně pohledávky odkoupí za zlomek nominální hodnoty a uplatní je s výrazným ziskem u soudu. Jde tak o neplatné právní jednání ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Žalovaná dále zastává názor, že Pojistná smlouva byla uzavřena platně. Takto k ní ostatně po dobu 20 let přistupovala jak pojišťovna, tak pojistník, který byl o výši a stavu investovaného pojistného pravidelně informován výročními dopisy /pojistkami, ze kterých i vyplývala výše poplatků strhávaných ze zaplaceného pojistného plnění/. Pojistník po celou dobu Pojistné smlouvy nevyjádřil jakoukoli nespokojenost, kdy údajnou neplatnost Pojistné smlouvy namítla až nyní žalobkyně coby právní nástupce pojistníka. V tomto směru odkázala na princip autonomie vůle, kdy neplatnost právních úkonů má být dovozována pouze ve výjimečných případech, kdy v případě více možných výkladů je třeba preferovat ten, který je ve prospěch platnosti uzavřené smlouvy. V tomto směru citovala judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Žalovaná odmítla tvrzení o zneužívajících a nepřiměřených ujednáních v Pojistné smlouvě, kdy ve vztahu k manipulaci s termínem dojití a registrace pojistné události jde o domněnku žalobkyně. Rizikové pojistné je pak stanoveno na základě přesných pojistně matematických metod. Směrnice i § 55 a 56 obč. zák. výslovně stanoví, že ustanovení o nepřiměřených ujednáních se nevztahují na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění, přičemž ujednání o rizikovém pojistném, poplatcích i výši pojistného plnění jsou předmětem plnění a jeho cenou. Žalovaná z procesní opatrnosti vznesla námitku promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v subjektivní promlčecí době, kdy pojistník znal domnělé důvody neplatnosti Pojistné smlouvy již při jejím uzavření, tudíž rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty je uzavření Pojistné smlouvy. I kdyby při uzavření Pojistné smlouvy nenabyl vědomost o přesné výši poplatků, musel by tak zjistit nejpozději po doručování pojistek, zejména však v době, kdy sám pojistník žádal o konverzi Pojistné smlouvy, z níž jsou veškeré podstatné skutečnosti týkající se Pojistné smlouvy zřejmé. Došlo tedy k promlčení práva na vrácení plateb pojistného, které byly uhrazeny před více než 2 roky před podáním žaloby.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování v rozsudku specifikovanými listinami učinil skutková zjištění uvedená pod body 5 až 12 odůvodnění rozsudku zejména týkající se obsahu Pojistné smlouvy včetně pojistných podmínek a průběhu pojistného vztahu; na tato odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje. Po právní stránce soud I. stupně s ohledem na dobu uzavření Pojistné smlouvy tuto posoudil dle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „obč. zák.“) a zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a dospěl k právnímu závěru o absolutní neplatnosti Pojistné smlouvy jako celku z důvodu absence informací o způsobu stanovení počátečních, správních a inkasních nákladů, když za nedostatečné seznámení s obsahem Pojistné smlouvy považoval možnost žalobkyně nahlédnout do sazebníku, neboť z této možnosti neplyne, že by žalobkyně byla se sazebníkem prokazatelně seznámena. V tomto směru odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Ujednání o celé částce pojistného (jehož součástí jsou i poplatky) je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, neboť je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy o investičním životním pojištění. Dále citoval rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SD EU“)ze dne 2. 2. 2023, ve věci K.D. v. Towarzystwo Ubezpieczeń Ż S.A., sp. zn. C-208/21, v němž SD EU vyložil, že v případě pojistné smlouvy zahrnující investiční prvek, který je od tohoto produktu neoddělitelný, musí spotřebitel obdržet informace obsahující údaje s jasným, přesným a srozumitelným popisem hospodářské a právní povahy aktiv, včetně obecných zásad, jimiž se řídí jejich výnosnost, jakož i jasné, přesné a srozumitelné informace v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002, o životním pojištění, o strukturálních rizicích spojených s uvedenými podkladovými aktivy, a sice takových rizicích, která jsou vlastní jejich povaze a mohou přímo ovlivnit práva a povinnosti vyplývající z pojistného vztahu, jako jsou rizika spojená se snížením hodnoty podílů investičního fondu, s nímž je uvedená smlouva spojena, nebo úvěrové riziko emitenta finančních nástrojů, které tvoří tatáž podkladová aktiva. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od žalované uvedené informace o povaze rizik investičních fondů neobdržela (resp. obdržela je až při konverzi smlouvy v roce 2014), došlo ve vztahu k ní ke klamavému opomenutí, a i v důsledku této skutečnosti je založena absolutní neplatnost Pojistné smlouvy. Neplatnost smlouvy nemůže zhojit ani učiněná změna Pojistné smlouvy dne 5. 11. 2014, neboť touto změnou nedošlo k uzavření nové smlouvy, ale pouze ke změně obsahu již neplatné smlouvy. Následkem absolutní neplatnosti Pojistné smlouvy je vznik bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák., které je třeba vypořádat. Soud I. stupně se však nejprve zabýval námitkou promlčení nároku žalobkyně, kdy počátek subjektivní promlčecí doby vztáhl k okamžiku změny Pojistné smlouvy dne 5. 11. 2014, když stávající investiční životní pojištění bylo převedeno na investiční životní pojištění [název], kdy od tohoto okamžiku činila pojistná částka hlavního krytí, tj. pojistná částka pro případ smrti 631 Kč, výše pojistného připadající na rizikové pojistné částku 23 Kč, na investiční pojistné částku 176 Kč a současně si žalobkyně s žalovanou ujednaly krom změny pojistného produktu investičního životního pojištění i další změny Pojistné smlouvy (připojištění ve výši 176 Kč, celkem 432 Kč), připojena byla modelace vývoje hodnoty podílových jednotek, výše odkupného, poplatků a celkové částky zaplacené na pojistném v čase, z čehož si mohla žalobkyně učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistněinvestičního záměru. Žalobkyně tak uplatnila svůj nárok po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 obč. zák.) a žalovaná se tohoto promlčení dovolala (§ 100 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Nepromlčenou byla jen část nároku ve výši 11 376 Kč, ovšem v řízení bylo nesporné, že žalovaná vyplatila žalobkyni v souvislosti s ukončením Pojistné smlouvy ke dni 28. 5. 2024 částku 41 713 Kč, která nepromlčenou část převyšuje, a proto soud I. stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně z důvodů dle § 205 písm. e) a g) o. s. ř. Namítá, že soud I. stupně ignoroval tvrzení a důkazy týkající se vědomosti žalované o neplatnosti pojistných smluv a jejím vědomém obohacování, současně selektivně zdůraznil údajnou vědomost pojistníka a přehlédl vědomost žalované, čímž porušil zásady ochrany spotřebitele dle práva EU. Bez opory v provedeném dokazování dovodil vědomost pojistníka o neplatnosti Pojistné smlouvy při změně Pojistné smlouvy v roce 2014, což odporuje judikatuře Ústavního soudu, dle níž musí být prokázána skutečná vnitřní vědomost o bezdůvodném obohacení, nikoli hypotetická úvaha z objektivních okolností. Navíc z jednání pojistníka vyplývá, že po celou dobu trvání Pojistné smlouvy o její neplatnosti nevěděl. V tomto směru poukázal jednak na skutečnost, že soud I. stupně v rozsudku směšoval osobu žalobkyně a pojistníka, jednak zdůraznil, že pojistník byl běžný spotřebitel (právní laik), kdy dle informací poskytnutých pojistníkovi souvisela změna Pojistné smlouvy s přijetím nového občanského zákoníku. Pojistník tedy zaznamenal, že v rámci této změny bylo poskytnuto „více“ informací než při uzavření Pojistné smlouvy, nicméně tuto skutečnost připisoval změně právní úpravy a obecnému vývoji praxe žalované. O nevědomosti neplatnosti Pojistné smlouvy pak svědčí fakt, že pojistník následně ještě 10 let platil pojistné. Vědomost o neplatnosti smlouvy nabyl až po provedení právní analýzy Pojistné smlouvy. V tomto směru odkázala na rozsudek odvolacího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Soud I. stupně neprovedl povinný přezkum nepřiměřených zneužívajících ujednání dle § 55 a 56 obč. zák., čím nerespektoval judikaturu SD EU a zcela ignoroval Směrnici. Nesprávný je závěr soudu I. stupně o promlčení nároku, přičemž nesouhlasila s počátkem subjektivní promlčecí lhůty stanoveným soudem I. stupně, a to s ohledem na zásadu efektivity, kdy dle SD EU nesmí lhůta běžet dříve, než spotřebitel může reálně rozpoznat nekalost ujednání. Ve vztahu k objektivní promlčecí lhůtě setrvává na stanovisku nemožnosti promlčení nároku v objektivní lhůtě, v tomto směru odkázala na svou argumentaci v řízení před soudem I. stupně, kdy promlčecí lhůta musí v souladu s unijním právem běžet až od okamžiku, kdy je spotřebitel schopen domoci se svých práv. Dále namítá i rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, když soud I. stupně se s touto námitkou žádným způsobem nevypořádal. Rozpor s dobrými mravy pak shledává ve skutečnosti, že žalovaná námitkou promlčení těžila z vlastní vědomé nepoctivosti protiprávního jednání. Soud I. stupně opomenul návrh žalobkyně na položení předběžné otázky SD EU k povinnosti přezkoumat zneužívající ujednání, aniž by to zdůvodnil. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, kdy tento postrádá vypořádání zásadních námitek žalobkyně, nehodnotí citovanou judikaturu a místy vykazuje zjevné nesrovnalosti (např. opakovaně zaměňuje osobu žalobkyně a pojistníka či části rozsudku byly opsány z jiných rozhodnutí). Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Soud I. stupně shledal Pojistnou smlouvu neplatnou z důvodu absence ujednání o konkrétní výši rizikového pojistného, proto bylo nadbytečné posouzení neplatnosti ujednání z důvodu, zda jsou ujednání způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran a podrobit je přezkumu stran přiměřenosti dle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. Směrnice. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023, dle kterého shledá-li soud důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání ve smyslu § 37 obč. zák., pak takové (chybějící) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti dle § 56 odst. 1 obč. zák. Soud I. stupně posoudil správně i otázku subjektivní promlčecí doby, neboť pokud žalobkyně namítala, že neměla žádnou možnost posoudit ekonomické důsledky pojistné smlouvy, neboť dotčená ujednání jsou nejasná, netransparentní, pak v okamžiku sjednání změny Pojistné smlouvy, se mohla seznámit s detaily, které scházely v původní smlouvě, a v tomto okamžiku si mohla vytvořit představu o tom, že s její stávající smlouvou je něco v nepořádku. Svůj závěr o okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby opírá žalovaná rovněž o aktuální rozhodovací praxi odvolacího soudu, a to rozhodnutí odvolacího sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Navíc nárok žalobkyně byl částečně promlčen i v objektivní promlčecí lhůtě, kdy stran aplikace § 107 odst. 2 obč. zák. poukázala na konstantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 či IV. ÚS 1984/22). Pokud se jedná o případnou nepromlčenou část nároku žalobkyně, žalovaná se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně s tím, že tuto pokrývá vyplacené odkupné, proto je třeba žalobní nárok zamítnout v plném rozsahu.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., zčásti zopakoval dokazování a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Přehledem došlých plateb ze dne 30. 8. 2024 má odvolací soud za prokázané, že pojistník ([jméno FO]) uhradil na pojistném v období 3 let před podáním žaloby (od 20. 1. 2022) celkem částku 19 908 Kč (28 x 711 Kč).

9. Výše uvedený listinný důkaz odvolací soud zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti se všemi v řízení provedenými důkazy, kdy přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

10. Dle § 37 odst. 1 obč. zák.: „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“

11. Dle § 107 odst. 1, 2 obč. zák.: „(1) Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. (2) Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“

12. Především odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť v souladu s konstantní judikaturou byla schopna formulovat odvolací důvody i odvolací návrh; odůvodnění napadeného rozsudku bylo provedeno v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř., když z rozsudku je zřejmé, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů, jak se ve věci vyjádřila žalovaná, jaká skutková zjištění soud I. stupně ve věci učinil a z jakých důkazních prostředků. Konečně je z odůvodnění zřejmé, jak soud I. stupně posoudil nárok žalobkyně po právní stránce. Pokud žalobkyně namítala, že odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje „faktické nesrovnalosti“, pak lze sice souhlasit, že soud I. stupně na několika místech odůvodnění rozsudku zaměnil osobu právního předchůdce žalobkyně (pojistníka) s žalobkyní, příp. jednou zaměnil jméno pojistníka, jde však o zjevnou nesprávnost nezpůsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

13. V daném případě tak lze po doplněném dokazování konstatovat, že soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a po právní stránce správně aplikoval právní úpravu účinnou ke dni uzavření Pojistné smlouvy, když dle ust. § 3028 odst. 3 o. z. se posuzovaný nárok včetně souvisejících otázek promlčení a postoupení řídí právní úpravou obsaženou v obč. zák., případně v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o neplatnosti Pojistné smlouvy, když v tomto směru lze soudu I. stupně vytknout, že v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl zákonné ustanovení, dle něhož shledal neplatnost Pojistné smlouvy, resp. nesprávně citoval § 39 obč. zák. Odvolací soud tedy doplňuje, že se jedná o neplatnost Pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu § 37 obč. zák., neboť ze skutkových zjištění soudu I. stupně je zřejmé, že v Pojistné smlouvě nebyla sjednána výše tzv. rizikového pojistného, která je podstatná pro stanovení výše smluveného pojistného plnění, neboť dle čl. 7 odst. 1 Zvláštních pojistných podmínek pro pojištění typu [název], účinných ode dne 2. 11. 2002 (dále jen „ZPP“): „ od data počátku pojištění bude žalovaná každý měsíc snižovat počet akumulačních podílových jednotek na podílovém účtu o částku potřebnou k úhradě rizika spojeného s pojištěním a o správní poplatek; dle čl. 2.2 ZPP žalovaná při smrti pojištěného vyplatí pojistné plnění ve výši pojistné částky platné k datu smrti pojištěného a hodnotu podílových jednotek vedených na podílovém účtu k datu, kdy žalovaná zaregistrovala pojistné plnění, tj. výše plnění byla závislá na výši hodnoty podílových jednotek na účtu pojistníka. V Pojistné smlouvě tedy nebylo jednoznačně určeno, jaká část hrazeného pojistného připadá na pojistnou ochranu ve vztahu k pojištění pro případ smrti a jaká část na investování. Dále nebyly v Pojistné smlouvě obsaženy údaje o výši poplatků, o něž měla být snižována hodnota akumulačních podílových jednotek. Sazebník obsahující informaci o výši rizikového pojistného včetně poplatků nebyl součástí Pojistné smlouvy, neboť s ním pojistník, nikoli žalobkyně, jak nesprávně uváděl soud I. stupně, nebyl prokazatelně seznámen. S ohledem na shora uvedené a fakt, že způsob stanovení pojistného plnění je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy, bez níž nelze zjistit obsah stěžejní povinnosti pojistitele, je Pojistná smlouva pro neurčitost absolutně neplatná jako celek.

14. S ohledem na skutečnost, že Pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost, tj. absenci konkrétního podstatného ujednání, je nedůvodná námitka žalobkyně, že soud I. stupně neprovedl přezkum nepřiměřeného zneužívajícího ujednání dle § 55 a 56 obč. zák., neboť chybějící ujednání logicky nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho (ne)přiměřenosti dle § 56 obč. zák. V tomto směru lze odkázat na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023: „Lze proto shrnout, že z ustálené rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19, na který poukazuje dovolatel) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což (vzhledem k výše uvedenému) není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice. V souladu s tím je úvaha odvolacího soudu, že zásadu efektivity jakožto prostředek ochrany práv spotřebitelů lze založit na porušení unijních pravidel ochrany spotřebitele – tedy v případech, je-li zjištěna významná nerovnováha v právech a povinnostech stran, jež vyplývají ze smlouvy, nikoliv na neurčitosti právního úkonu spočívající ve vadě projevu při samotném uzavírání smlouvy. Jak bylo vyloženo výše, spočívá-li důvod neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.“ Ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. [spisová značka], odmítnuta. Vzhledem k výše uvedenému jsou v daném případě námitky žalobkyně týkající se absence přezkumu nepřiměřených zneužívajících ujednání dle § 55 a 56 obč. zák. a v důsledku toho porušení práva EU a Směrnice nedůvodné, resp. nepřípadné. S ohledem na skutečnost, že Pojistná smlouva byla neplatným právním úkonem pro neurčitost dle § 37 odst. 1 obč. zák., neshledal odvolací soud žádný důvod pro předložení věci SD EU. Soud I. stupně rovněž správně posoudil, že absolutně neplatná Pojistná smlouva nemohla být zhojena ani při následné změně v roce 2014, neboť neplatné právní jednání (právní úkon) nelze konvalidovat.

15. Správný je rovněž závěr soudu I. stupně o posouzení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytoval žalované plnění ve formě pojistného, představuje žalobou uplatněný nárok soubor dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k jednotlivým platbám pojistného. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, i když jde o stejné subjekty a stejné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť.

16. S ohledem na námitku promlčení se soud I. stupně správně zabýval touto námitkou, přičemž pro promlčení nároku z titulu bezdůvodného obohacení platí dle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. subjektivní 2letá promlčecí doba a 3letá objektivní promlčecí doba. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalobkyně, že pro počátek subjektivní promlčecí doby je třeba vzít vědomost právního předchůdce žalobkyně o skutkových okolnostech zakládajících neplatnost Pojistné smlouvy a vznik bezdůvodného obohacení. V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, týkající se skutkově obdobné věci, Ústavní soud učinil následující právní závěr: „Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 ObčZ jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní a ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.“ V daném případě byl právní předchůdce žalobkyně (pojistník) spotřebitel a právní laik, a proto odvolací soud nesouhlasí s právním závěrem soudu I. stupně, že pojistník, nikoli žalobkyně, jak nesprávně uváděl soud I. stupně, mohl zjistit skutkové okolnosti, že je s Pojistnou smlouvou, něco v „nepořádku“ ke dni změny Pojistné smlouvy, tj. ke dni 5. 11. 2014. O nesprávnosti tohoto závěru svědčí i fakt, že pojistník dle Pojistné smlouvy ještě následujících 10 let postupoval (platil pojistné), což rozhodně nesvědčí o vědomosti skutkových okolností zakládajících neplatnost Pojistné smlouvy. V řízení pak nebylo prokázáno, že by pojistník [jméno FO] měl vědomost o okolnostech týkajících se neplatnosti Pojistné smlouvy před výpovědí Pojistné smlouvy, k níž došlo na základě výpovědi pojistníka ze dne 22. 5. 2024 (nikoli žalobkyně, jak pod bodem 11 odůvodnění rozsudku nesprávně uvedl soud I. stupně). Tomuto skutkovému závěru odpovídá i fakt, že žalovaná v řízení nepředložila žádnou listinu (či jiný důkaz), který by prokazoval, že se pojistník za trvání Pojistné smlouvy vůči žalované dovolával neplatnosti Pojistné smlouvy. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána dne 20. 1. 2025, je zřejmé, že subjektivní promlčecí doba neuplynula.

17. Pokud jde o objektivní promlčecí dobu, pak odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že v daném případě nelze aplikovat ust. § 107 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí lhůtě, která počne běžet dnem vzniku bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k zastávané argumentaci žalobkyně týkající se zásady efektivity počátku běhu promlčecí doby již bylo opakovaně rozhodováno Ústavním soudem, který v usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/2022 odmítl aplikaci závěrů rozsudku SD EU C-485/19 ve skutkově obdobném případě. Ústavní soud konstatoval, že „…lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. Proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelských úvěr, nemohl aplikovat.“ Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2394/2022, v rozsudku ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2951/2022, v usnesení ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, v usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. 33 Cdo 48/2023 či v usnesení ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2429/2023. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023 dovodil následující: „Ustálená judikatura SDEU aplikuje zásadu efektivity (účinné soudní ochrany) v případech, kdy spotřebitelé uplatňují práva přímo vyplývající z unijního práva. SDEU zdůraznil, že pravidlo týkající se námitky promlčení není samo o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud jeho použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných zejména směrnicí 93/13 a směrnicí 2008/48. Soudní dvůr totiž uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem (viz rozsudky ze dne 9. 7. 2020, Raiffeisen Bank SA proti J.B. a BRD Groupe Société Générale SA proti K.C., C-698/18 a C-699/18, a ze dne 16. 7. 2020, C.Y. proti Caixabank SA a L.G, P.K. proti Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA, C-224/19 a C-259/19). Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak pro právo podat žalobu směřující k uplatnění restitučních účinků tohoto určení neplatnosti stanoví promlčecí lhůtu, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz citovaný rozsudek SDEU ve věcech C-698/18 a C-699/18, a rozsudek SDEU ve věcech C-224/19 a C-259/19). Z výše uvedeného je zřejmé, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu ([právnická osoba]), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Žalobcův nárok není důsledkem porušení jeho práv garantovaných unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Nejde tudíž o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze, kdy je podle výše citovaných judikatorních závěrů nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících z unijního práva. Jinak řečeno není odůvodněn závěr, že nutnost uplatnění nároku žalobcem včas může nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává unijní úprava, a že dotyčná úprava týkající se promlčení porušuje zásadu efektivity. Protože důvod neplatnosti posuzované pojistné smlouvy spočívá v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Dovolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci nejde o případ, kdy směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení.“

18. Z aplikovatelnosti ust. § 107 odst. 2 obč. zák. v posuzovaném případě pak plyne, že právo na vrácení veškerých plateb pojistného zaplacených dříve než 3 roky před podáním žaloby, tj. přede dnem 20. 1. 2022, je promlčeno v důsledku uplynutí objektivní promlčecí lhůty (běžící od poskytnutí každé platby pojistného). Po doplněném dokazování bylo zjištěno, že pojistník v době od 20. 1. 2022 do ukončení Pojistné smlouvy uhradil žalované na pojistném celkem částku 19 908 Kč. Ve smyslu § 457 a 458 obč. zák. je třeba provést vzájemné vypořádání nepromlčeného rozdílu mezi plněním, které si strany na základě neplatné smlouvy poskytly. Jelikož žalovaná vyplatila po „zrušení“ Pojistné smlouvy pojistníkovi jakožto právnímu předchůdci žalobkyně odkupné ve výši 41 713 Kč, je nárok na zaplacení nepromlčené části poskytnutého pojistného ve výši 19 908 Kč s příslušenstvím zjevně bezdůvodný.

19. Odvolací soud pak neshledal důvodnou námitku žalobkyně týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, v němž dovolací soud tuto problematiku podrobně shrnul: „Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musejí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018; případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Má-li být námitka promlčení posouzena za rozpornou s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Vznesená námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy kupříkladu tam, kde žalobce nárok uplatnil opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároků provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).“ V daném případě není možné dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení ze strany žalované bylo výrazem zneužití tohoto práva. Žalovaná i v řízení zastávala procesní stanovisko o platnosti Pojistné smlouvy, přičemž žalobní nárok žalobkyně bezprostředně po obdržení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení (v listopadu 2024) jednoznačně odmítla, tedy byla to žalobkyně, resp. její právní předchůdce, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty. Nadto v daném případě nelze přehlížet, že Pojistná smlouva byla uzavřena v roce 2004 a žalovaná byla po celou dobu Pojistné smlouvy připravena pojistníkovi poskytnout pojistné plnění.

20. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, a proto jí odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalované v odvolacím řízení spočívají v odměně advokáta dle § 6, § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 100 067 Kč za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání ze dne 21. 1. 2026 a účast u jednání odvolacího soudu dne 25. 3. 2026) ve výši 5 410 Kč/úkon, a v paušální náhradě hotových výdajů za 2 úkony ve výši 450 Kč/úkon dle § 13 odst. 1, 4 a. t. a náhrady za 21% DPH ve výši 2 347,80 Kč, tj. náklady celkem 13 527,80 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.