o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. dubna 2024, č. j. 16 C 314/2021-162,

1. Rozsudkem ze dne 18. 4. 2024 soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do částky 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 9. 10. 2021 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody. Žalobkyně tvrdila, že škoda v uvedené výši jí vznikla v důsledku porušení pracovních povinností ze strany žalované, její bývalé zaměstnankyně.

3. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obrany žalované, která popírala, že by způsobila škodu žalobkyni, soud prvního stupně uvedl, že provedl k důkazu veškeré listiny založené ve spise, vyslechl žalovanou a svědka [jméno FO], nadřízeného [Anonymizováno], a učinil následující skutková zjištění.

4. Žalovaná byla v pracovním poměru u žalobkyně v době od 1. 1. 2015 do 30. 11. 2020 a pracovala jako [funkce]. Ve vztahu k dani z přidané hodnoty bylo její náplní práce odevzdávání DPH ke dvacátému pátému dni v měsíci společně se souhrnným hlášením, posílané přes datovou schránku. Průměrný měsíční výdělek žalované činil 33 372 Kč. [správní orgán] (dále jen „Finanční úřad“) vyzval žalobkyni ke změně, doplnění nebo potvrzení údajů za období březen 2019, podaného žalobkyní dne 23. 4. 2019, a to do pěti pracovních dnů ode dne oznámení této výzvy. Výzvu odůvodnil tím, že správci daně vznikly pochybnosti o údajích uvedených v kontrolním hlášení, a proto daňový subjekt vyzval, aby údaje změnil nebo doplnil případně původní údaje potvrdil, aby byly odstraněny pochybnosti uvedené v této výzvě. Učinit tak má prostřednictvím následného kontrolního hlášení, a pokud je daňový subjekt přesvědčen o správnosti a úplnosti uvedených údajů, lze správci daně vyhovět potvrzením původních údajů kontrolního hlášení prostřednictvím volby: „Rychlá odpověď na výzvu – potvrzuje se správnost naposledy podaného kontrolního hlášení“ dostupné na novém portále [správní orgán 2], s tím, že podrobný postup lze nalézt v pokynech k vyplnění kontrolního hlášení dostupných na internetových stránkách [správní orgán 2]. Zároveň správce daně upozornil daňový subjekt na pokutu ve výši 30 000 Kč v případě, že plátce nepodá následné kontrolní hlášení ve stanovené lhůtě. Výzvu stejného znění zaslal [společnost] žalobkyni rovněž k období duben roku 2019. Žalovaná k výzvě Finančního úřadu ze dne 6. 6. 2019 vztahující se k období březen 2019 zaslala Finančnímu úřadu přípis, ve kterém Finančnímu úřadu sdělila, že v kontrolním hlášení uvedla správné údaje, a chyba se nachází v systému Finančního úřadu. Stejně tak učinila i v případě výzvy vztahující se k období duben 2019, ve kterém uvedla, že v kontrolním hlášení uvedla správné údaje stran tohoto období. K uvedeným přípisům přiložila i namítané faktury. Přípisy byly žalovanou odeslány datovou schránkou žalobkyně, kde žalovaná je vedena jako uživatel datové schránky. Následně Finanční úřad vystavil žalobkyni platební výměr na zaplacení pokuty za nepodání následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaném kontrolním hlášení za březen roku 2019 ve výši 30 000 Kč. V odůvodnění Finanční úřad uvedl, že daňový subjekt podal kontrolní hlášení za období březen 2019. Správce daně údaje uvedené v kontrolním hlášení posoudil a na základě toho mu o těchto údajích vznikly konkrétní pochybnosti, proto zaslal daňovému subjektu výzvu, aby ve lhůtě pěti pracovních dnů od oznámení výzvy údaje změnil, případně původní údaje potvrdil, a to prostřednictvím následného kontrolního hlášení. Zákon rovněž uvádí, že pokud daňový subjekt nepodá následné kontrolní hlášení na základě výzvy správce daně, vzniká mu povinnost uhradit pokutu ve výši 30 000 Kč. Obdobně Finanční úřad žalobkyni vystavil platební výměr na zaplacení pokuty ve výši 30 000 Kč za nepodání následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaného kontrolního hlášení za období duben 2019. Žalovaná se jménem žalobkyně odvolala proti platebnímu výměru na zaplacení pokuty za nepodání následného kontrolního hlášení za období duben a březen 2019. Uvedla, že obratem reagovala na výzvu k doplnění kontrolního hlášení. Měla v úmyslu zaslat znovu kontrolní hlášení, avšak systém jí neumožňoval následné kontrolní hlášení poslat, protože se žádná změna neudála a vše byl v pořádku. Žádala o zrušení povinnosti zaplatit pokutu. Žalobkyně proti platebním výměrům ze dne 19. 8. 2019 a 15. 8. 2019 podala odvolání, kdy Odvolací [správní orgán 3] změnilo část výroků napadeného rozhodnutí ze dne 19. 8. 2019 tak, že správce daně rozhodl o uložení pokuty žalobkyni za nepodání následného kontrolního hlášení na základě výzvy ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v kontrolním hlášení za období březen 2019, kdy lhůta pro podání následného kontrolního hlášení bez výzvy ke změně uplynula dne 13. 6. 2019, přičemž daňový subjekt následné kontrolní hlášení za předmětné období ve stanovené lhůtě nepodal. Obdobným způsobem změnilo Odvolací [správní orgán 3] i výrok rozhodnutí, kterým byla uložena žalobkyni pokuta ze dne 15. 8. 2019. Rozhodnutí pak odvolací [správní orgán 3] odůvodnilo tak, že subjekt daně byl výzvami ke změně, doplnění nebo potvrzení údajů v odůvodnění poučen a seznámen, jak má na výzvy reagovat a v případě, že byl odvolatel přesvědčen o správnosti a úplnosti jím deklarovaných údajů v kontrolním hlášení, měl potvrdit původní údaje uvedené v kontrolním hlášení prostřednictvím volby: „Rychlá odpověď - potvrzuji správnost naposledy podaného kontrolního hlášení“ dostupné na daňovém portále [správní orgán 2]. Jestliže daňový subjekt reagoval na obě výzvy podáním zaslaným do datové schránky, tato podání nebylo možné správcem daně zohlednit, neboť odvolatel na výzvy reagoval jinak, než stanoví zákon o dani z přidané hodnoty. Uvedené písemnosti podal daňový subjekt jako písemnosti obecné. V případě, že daňový subjekt nesplnil svou zákonnou povinnost podat následné kontrolní hlášení, zákon taxativně vymezuje sankce za porušení této povinnosti. Daňový subjekt je pak povinen uhradit pokuty vždy, pokud svým konáním nebo nekonáním naplní skutkovou podstatu zákonné úpravy. Vzhledem k tomu finanční orgán nemůže postupovat jiným způsobem. Dále odvolací orgán poučil žalobkyni o možnosti podání žádosti o prominutí pokuty (prokázáno rozhodnutím odvolacího [správní orgán 3] ze dne 4. 8. 2020). To žalobkyně učinila a Finanční úřad prominul pokutu za nepodání kontrolního hlášení, která byla uložena na základě platebního výměru ze dne 19. 8. 2019. Ve vztahu k platebnímu výměru ze dne 15. 8. 2019 žádost o prominutí pokuty Finanční úřad zamítl vzhledem k tomu, že žalobkyni byla prominuta pokuta ve výši 30 000 Kč za nepodání následného kontrolního hlášení za období březen 2019 a Finanční úřad neshledal za nepodání kontrolního hlášení za období duben 2019 žádný ospravedlnitelný důvod k jejímu prominutí. Dne 1. 6. 2021 žalobkyně uhradila Finančnímu úřadu částku 30 000 Kč a výzvou ze dne 1. 10. 2021 vyzvala žalovanou, aby ji uhradila škodu v téže výši.

5. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ust. § 250 odst. 1, 2, § 257 odst. 1, 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Vzal za prokázané, že žalovaná působila na pozici [funkce] a její pracovní náplní bylo i zasílání kontrolního hlášení na Finanční úřad. Poté, co žalovaná obdržela výzvu z Finančního úřadu, aby zaslala změnu kontrolního hlášení nebo stávající kontrolní hlášení potvrdila přes tzv. Rychlou volbu, nezvolila ani jednu variantu, ale zaslala na Finanční úřad datovou schránkou přípis. Vzhledem k tomu, že výzva Finančního úřadu vycházela ze znění zákona, kterým je i žalovaná povinna se řídit, soud prvního stupně shledal, že žalovaná porušila žalovaná právní předpisy. Přitom měla k dispozici přístupové údaje do datové schránky, a nic jí nebránilo zaslat odpověď Finančnímu úřadu přes tzv. Rychlou volbu. Podle soudu prvního stupně však postup žalované schválil její nadřízený [jméno FO], který byl s celou věcí obeznámen, a dospěl k závěru, že žalovaná nenese plnou zodpovědnost za vznik škody, protože postupovala na základě pokynu svého nadřízeného. Ten tak rovněž porušil právní předpisy, když schválil postup, který nebyl v souladu s výzvou Finančního úřadu, a je na místě, aby žalovaná nahradila jen poměrnou část škody podle svého zavinění. V daném směru soud prvního stupně vzal do úvahy, že žalovaná pracovala řádně a svědomitě, žalobkyně vůči její práci neměla výhrady a při nástupu do zaměstnání netušila, že bude muset vyplňovat kontrolní hlášení a od roku 2016 se tak jednalo o její novou povinnost. Rovněž vzal v úvahu, že nadřízený žalobkyně věděl o výzvách Finančního úřadu a s žalovanou řešil, jak vyhovět. Sám rovněž neupozornil na možnost využití přihlašovacích údajů do datové schránky a vyhovění žádosti přes tzv. Rychlou volbu. Žalovaná, ani její nadřízený, neabsolvovali žádné školení ve vztahu ke kontrolnímu hlášení. Soud prvního stupně tak po zvážení uvedených okolností věci dospěl k závěru, že porušení povinnosti ze strany zaměstnavatele, resp. vedoucího zaměstnance, je větší s ohledem na to, že vedoucí zaměstnanci mají zodpovědnost za řádné plnění úkolů svých podřízených. Za spravedlivé považoval přiznat žalobkyni 1/3 požadovaného nároku, tj. částku 10 000 Kč. Podle § 1970 o. z. přiznal žalobkyni z uvedené částky i úrok z prodlení, ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

6. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a jejich náhradu přiznal žalované poměrnou část náhrady nákladů řízení, neboť byla v řízení z větší části úspěšná.

7. Proti výrokům II a III rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci je na místě aplikovat ust. § 250 odst. 2 zákoníku práce. K závěru, že škoda byla způsobena rovněž porušením povinností ze strany zaměstnavatele, dospěl soud prvního stupně z účastnického výslechu žalované a výpovědi svědka [jméno FO], bývalého nadřízeného žalované, jakož i z jeho písemného prohlášení. Přestože sám soud prvního stupně vyhodnotil, že žalovaná v rámci svého účastnického výslechu neuváděla pravdu v některých otázkách, vzal některá její tvrzení v rámci účastnického výslechu za skutková zjištění. Tím nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobkyně nesouhlasila s vyhodnocením výpovědi svědka [jméno FO], neboť řada skutkových závěrů, k nimž soud došel, z jeho výpovědi nevyplývá. Soud pak svědkovi neuvěřil, že žalovaná absolvovala školení týkající se kontrolního hlášení, z důvodu, že svědek uvedl, že si to již nepamatuje. To ale svědek nevypověděl. Nesprávná skutková zjištění a závěry z výpovědi svědka [jméno FO] se pak promítla do právního posouzení věci a chybné aplikace ust. § 250 odst. 2 zákoníku práce. Žalobkyně zdůraznila, že svědek si na událost s kontrolními hlášeními pamatoval jen matně, nevybavoval si žádné detaily. Žalovaná neprokázala, že by za škodu neměla odpovídat, popřípadě jen částečně. Postupem, kdy soud prvního stupně přiznal žalobkyni na základě výpovědi svědka [jméno FO] nárok jen v rozsahu 1/3, zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobkyně nesouhlasila ani s argumentem soudu, že v době nástupu žalované do pracovního poměru k žalobkyni v roce 2014 neexistoval institut kontrolního hlášení a jednalo se o novou povinnost žalované, s kterou v době sjednání pracovní smlouvy nepočítala. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že žalovaná pracuje v oblasti účetnictví mnoho let, je to její specializace. Žalobkyně nemůže ovlivnit zákonodárný proces, ani uzákonění institutu kontrolního hlášení a toto jí nemůže být přičítáno k tíži. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a aby přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobkyně tak, že žalobou uplatněný návrh neuznává, neboť žádnou škodu žalobkyni nezpůsobila. K pochybení došlo na straně Finančního úřadu v rámci automatizovaného kontrolního hlášení. Žalovaná postupovala podle instrukcí Finančního úřadu. Žalobkyně pak nevyužila všech prostředků, aby předešla úhradě uložené pokuty. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání, a v jeho mezích, napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a po doplnění dokazování listinami (níže uvedenými), výslechem svědka [jméno FO] a účastnickým výslechem žalované (§ 213 odst. 2, 4, § 213a odst. 1 o. s. ř.) shledal, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

10. Odvolací soud předesílá, že žalobnímu nároku vyhovující výrok I nebyl napaden odvoláním ze strany žalované, a samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 1 o. s. ř.).

11. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Podle § 250 odst. 2 zákoníku práce byla-li škoda způsobena také porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně sníží.

Podle § 257 odst. 2 věty první zákoníku práce výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.

Podle § 264 zákoníku práce z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit.

Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 362,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

12. Soud prvního stupně provedl k důkazu všechny účastníky navržené důkazy, avšak soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci nebyl ve stavu způsobilém pro rozhodnutí odvolacího soudu. Je třeba přisvědčit odvolací námitce žalobkyně, že soud prvního stupně neučinil správná skutková zjištění z výpovědi svědka [jméno FO]. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak soud prvního stupně neozřejmil, proč výpovědi svědka [jméno FO] v některých částech neuvěřil, a z jiných naopak vycházel. Konkrétně soud prvního stupně neuvěřil svědkovi, že žalovaná absolvovala školení týkající se kontrolního hlášení. Skutečnost, že žalovaná se neúčastnila žádného takového školení pak považoval za prokázanou, aniž by žalobkyni umožnil prokázat opak.

13. Z výpovědi svědka [jméno FO] nelze dojít k závěru, který učinil soud prvního stupně, a sice že žalovaná postupovala při komunikaci s Finančním úřadem na základě pokynu svého nadřízeného [jméno FO], který měl schválit postup, jenž nebyl v souladu s výzvami Finančního úřadu, jelikož svědek si na událost vzpomínal matně, a tak nebyl schopen sdělit žádné detaily. Odvolací soud proto doplnil dokazování výslechem uvedeného svědka. Rovněž doplnil dokazování listinami, které žalobkyně předložila (bez nutnosti výzvy podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) k prokázání tvrzení, že žalovaná absolvovala školení týkající se kontrolního hlášení a dále listinami, které žalobkyně předložila (po výzvě odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) k prokázání tvrzení, že žalovaná používala portál [správní orgán 2] ([název]). Odvolací soud rovněž doplnil dokazování mzdovým listem žalované za rok 2019, jelikož soud prvního stupně neučinil potřebná skutková zjištění ke zjištění průměrného měsíčního výdělku žalované před porušením povinnosti (§ 257 odst. 2 o. s. ř.), a při jeho zjištění nepostupoval podle § 351 a násl. zákoníku práce.

14. Svědek [jméno FO] vypověděl, že v pracovním poměru u žalobkyně byl nadřízeným žalované, tím je i v současné době, ale u jiného zaměstnavatele. Žalovaná pracovala samostatně, jí provedené úkoly kontroloval, rovněž jí úkoly zadával. Kontrola probíhala tak, že zkontroloval, zda je úkol hotov, zda je zpracován, a zda odešel v takové formě, v jaké bylo žádáno. Pokud jde o výzvy Finančního úřadu, shodně jako při své prvé výpovědi před soudem prvního stupně, uvedl, že si vzpomíná, že takové výzvy proběhly, avšak nepamatuje si na detaily. Předpokládá, že o výzvách mu řekla žalovaná, že se s jejich obsahem seznámil, a že s ní věc řešil, avšak postup řešení nebo jakým způsobem to probíhalo si nepamatuje. Svědek ví, že žalovaná něco telefonicky řešila s Finančním úřadem, že se tam přímo dotazovala, jakým způsobem postupovat, aby to bylo správně, a nějaký postup byl navržen ze strany Finančního úřadu. Nevzpomíná si, že by byla jakákoliv výzva, která si žádala vysloveně reakci z jeho strany. Někdy v roce 2020 či 2021 sepisoval k věci své vyjádření a to, co tam tenkrát uvedl, odpovídá tomu, jak k tomu skutečně došlo, protože tehdy to měl čerstvé v hlavě a dokázal si to vybavit. Jeho znalosti z oblasti financí a daní jsou takřka nulové. Kontrola finančních, účetních úkonů žalované z jeho strany probíhala tak, že například kontroloval, zda platby dodavatelům služeb skutečně souhlasí s fakturami. Pokud jde o hlášení na Finanční úřad, tomu nerozumí a jeho kontrola spočívala v tom, aby byly splněny stanovené termíny, a aby bylo vše odesláno. Do datové schránky měl přístup jednatel žalobkyně, který je v [místo], svědek a žalovaná. Jednatel do datové schránky v podstatě nevstupoval, primárně do ní vstupoval svědek a žalovaná, nebylo určeno, kdo tam vstupuje první. Vždycky se spolu bavili o tom, že něco přišlo do datové schránky.

15. Pokud jde o Čestné prohlášení svědka [jméno FO] ze dne 2. 8. 2021, na které se odvolával při své svědecké výpovědi, odvolací soud nedoplňoval dokazování touto listinou, protože soud prvního stupně jí provedl k důkazu a učinil z ní správná skutková zjištění. Odvolací soud proto při posouzení věci vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a rekapituluje, že podle písemného prohlášení [jméno FO] žalovaná nezpůsobila svým jednáním žádnou chybu, a zodpovědně, řádně a včas komunikovala s Finančním úřadem. Situaci, kdy byly zasílány výzvy od Finančního úřadu, se žalovanou řešil. Prohlásil, že účetní systém společnosti neumožňoval požadované opravy formou uznatelnou finančním úřadem, kdy tato možnost byla dána nedostatky finančního programu užívaného plátcem daně.

16. Dne 17. 12. 2015 žalovaná absolvovala školení, jehož obsahem byly změny v uplatňování DPH od roku 2016 se zaměřením na kontrolní hlášení. Časový rozsah školení byl 9:00 až 16:00 hod. Školení bylo zaměřeno na aktuální problémy při uplatňování DPH a na změny v uplatňování DPH od 1. 1. 2016 včetně podrobného výkladu k problematice zavedení kontrolního hlášení od 1. 1. 2016 a další praktické problémy spojené s uplatňováním zákona o DPH podle aktuální právní úpravy (prokázáno listinou Program školení „Změny v uplatňování DPH od roku 2016 se zaměřením na kontrolní hlášení“, konaného dne 2. 12. 2015, 17. 12. 2015 a 18. 12. 2015 a fakturou č. [číslo] ze dne 16. 11. 2015, kterou žalobkyni vystavila [tituly před jménem] [jméno FO] – [společnost 2]).

17. Dne 20. 2. 2018 žalovaná absolvovala školení, jehož obsahem byly účetní a daňové novinky roku 2018. Časový rozsah školení byl 9.00 až cca 14.00 hod. Školení bylo zaměřeno zejména na novinky v účetní a daňové legislativně roku 2018, tedy novelizaci zákona o daních z příjmů a zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu (prokázáno listinou Program školení „Účetní a daňové novinky roku 2018 – komplexní pohled“ konaného dne 16. 1. 2018 a dne 20. 2. 2018, a fakturou č. [číslo] ze dne 15. 1. 2018, kterou žalobkyni vystavila [tituly před jménem] [jméno FO] – [společnost 2]).

18. Kontrolní hlášení podle § 101c a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podávané žalobkyní za měsíc leden, únor, březen a duben 2019 činila žalovaná jako kontaktní osoba, a to prostřednictvím aplikace [název] (prokázáno kontrolním hlášením za měsíc leden 2019, kontrolním hlášením za měsíc únor 2016, kontrolním hlášením za měsíc březen 2019, kontrolním hlášením za měsíc duben 2019 a potvrzeními o podání kontrolního hlášení za měsíce únor a březen 2019 prostřednictvím datové schránky).

19. Mzdovým listem žalované za rok 2019 vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaná pracovala v úvazku 40 hodin týdně. V lednu 2019 odpracovala 144 hodin a její hrubá mzda činila 35 218 Kč, v únoru 2019 odpracovala 160 hodin a její hrubá mzda činila 45 000 Kč a v březnu 2019 odpracovala 168 hodin a její hrubá mzda činila 45 000 Kč.

20. Vzhledem k tvrzení žalované, že po doručení výzvy Finančního úřadu ze dne 6. 6. 2019 postupovala podle domluvy s referentkou Finančního úřadu [jméno FO], a kdy prokázání tvrzené skutečnosti by bylo významné pro úvahu soudu o snížení výše náhrady škody podle § 264 zákoníku práce, odvolací soud poskytl žalované poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k prokázání tohoto tvrzení.

21. Žalovaná navrhla k prokázání svého tvrzení výslech [jméno FO], pracovnice [správní orgán], Územní pracoviště [adresa], a dále aby odvolací soud vyžádal na tomto územním pracovišti ze spisu daňového subjektu – žalobkyně všechny listiny a zejména úřední záznamy vztahující se k období od března 2019 do prosince 2019, z nichž by mělo být patrné, že žalovaná komunikovala se správcem daně, kdy z úředních záznamů by měl být patrný i obsah telefonátů.

22. Výslech svědkyně [jméno FO] byl zmařen, a to pro absenci zproštění povinnosti mlčenlivosti ze strany žalobkyně ve smyslu ust. § 52 odst. 2 daňového řádu. Jednatel žalobkyně se zdržuje v [místo] a ředitel žalobkyně [jméno FO] nedoložil Finančnímu úřadu zmocnění jednat za žalobkyni. Návrh žalované na provedení důkazu listinami, zejména úředními záznamy vztahujícími se k období od března 2019 do prosince 2019 ze spisu daňového subjektu – žalobkyně odvolací soud zamítl, jednak z důvodu absence zproštění povinnosti mlčenlivosti správce daně, jednat z důvodu nekonkrétnosti takového návrhu, když pro posouzení věci není rozhodná veškerá komunikace žalované s Finančním úřadem. Pro věc pak nejsou podstatné listiny a úřední záznamy od 20. 8. 2019, kdy žalovaná jménem žalobkyně podala odvolání proti platebnímu výměru na zaplacení pokuty za nepodání následného kontrolního hlášení za období březen a duben 2019.

23. Odvolací soud ale znovu vyslechl žalovanou, která vypověděla, že na skutečnost, že komunikovala s [jméno FO] usoudila z toho, že její jméno a telefonní číslo bylo uvedeno ve výzvě, osobně ji nezná. Žalovaná jí sdělila, že má účetní systém, který jí neumožňuje vystavit následné kontrolní hlášení, a že má vše dobře. V tehdy dané pětidenní lhůtě to nemohla stihnout, neměla ani čas řešit věc s daňovým poradcem žalobkyně, proto řešila tento problém s referentkou Finančního úřadu, řešila s ní, že jí pošle odpověď datovou schránkou a že znovu pošle kontrolní hlášení. O tzv. Rychlé volbě vůbec nebyla řeč, žalovaná ji nenašla. Bylo jí řečeno, aby to poslala, co má, aby znovu poslala kontrolní hlášení a naskenované faktury. V krátkém čase přišly za sebou dvě výzvy, druhou řešila úplně stejně. Kontrolní hlášení dělala každý měsíc, tentokrát to bylo poprvé, co jí přišly výzvy na opravu nebo doplnění kontrolního hlášení. Předchozí správkyně daně jí řekla, že nemá plný přístup a nemůže úplně obsluhovat finanční správu, proto žalovaná žila v domnění, že nemá plné právo komunikace s Finančním úřadem, ve smyslu že nemůže nahlížet v jakém stavu je v tu chvíli žalobkyně nebo silniční daň, jestli dluží nebo mají přeplatek. Proto když měla odpovědět, a tzv. Rychlou volbu nenašla, odpověděla datovou schránkou a s referentkou Finančního úřadu se domluvila, že to pošle znovu a pošle faktury. S referentkou Finančního úřadu telefonicky komunikovala asi dvakrát, či třikrát, a to když jí přišla výzva, a když přišla pokuta. Referentka jí potom volala zpětně, že to řešila se svou nadřízenou, omlouvala se, že už to nejde vzít zpátky s tím, že se může odvolat nebo poprosit o prominutí. V rámci své práce žalovaná používala portál [název]. Postupovala tak, že si otevřela datovou schránku a stáhla si soubor se svou popiskou do počítače. Bylo jí příjemnější poslat soubor přes datovou schránku než rovnou dát tlačítko, přihlásit se přes portál [název] a poslat. Žalovaná ví, že lze poslat rovnou v portálu, ale svoji práci měla tehdy zaškatulkovanou takto.

24. Po takto doplněném dokazování odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že v posuzované věci jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 250 odst. 1 zákoníku práce, jimiž jsou vznik škody, porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením pracovních povinností, a zavinění na straně zaměstnance. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda ve výši 30 000 Kč, když dne 1. 6. 2022 uhradila Finančnímu úřadu pokutu ve výši 30 000 Kč. Žalovaná pracovala u žalobkyně jako [funkce] a mezi její pracovní povinnosti patřilo i podávání kontrolního hlášení Finančnímu úřadu. Odpovídala proto nejen za správnost a včasnost podání příslušného kontrolního hlášení, ale i za řádnou komunikaci s Finančním úřadem. Žalovaná sice nastoupila do pracovního poměru k žalobkyni v roce 2014 a povinnost podávat kontrolní hlášení byla zavedena od 1. 1. 2016, avšak bylo povinností žalované, do jejíž náplně práce náleželo podávání kontrolních hlášení, aby se s novou právní úpravou seznámila [§ 301 písm. c) zákoníku práce], neboť podle ní byla povinna postupovat. Žalobkyně pak zajistila a zaplatila žalované školení týkající se kontrolního hlášení ještě před zavedením povinnosti podávat kontrolní hlášení. Školení týkající se daně z přidané hodnoty absolvovala žalovaná i v roce 2018. Kontrolní hlášení se podává od počátku pouze elektronicky, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovaná používala portál [název] zcela běžně. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalovaná předepsaným způsobem nereagovala na výzvy Finančního úřadu ke změně, doplnění nebo potvrzení údajů uvedených v kontrolních hlášeních za období březen a duben 2019, když vyžadovaný postup byl ve výzvách popsán zcela jednoznačně, včetně odkazu na pokyny k vyplnění kontrolního hlášení dostupných na internetových stránkách [správní orgán 2] [adresa] postupu předvídaného zákonem o dani z přidané hodnoty zaslala Finančnímu úřadu podání, jehož obsahem je nesouhlas s výzvou, a které Finanční úřad nemohl posoudit jinak než jako písemnost obecné povahy. Protože postup na výzvu Finančního úřadu je dán zákonem, není pro posouzení věci relevantní stav účetního systému žalobkyně. Žalovaná tedy porušila povinnosti při plnění pracovních úkolů a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda, neboť přímým důsledkem chybného postupu žalované bylo uložení pokuty ze strany Finančního úřadu. Zavinění na straně žalované je ve formě nevědomé nedbalosti, protože žalovaná se domnívala, že postupem, který zvolila po telefonátu s referentkou Finančního úřadu, škodu žalobkyni nezpůsobí, ačkoli to vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla. Jak uvedeno výše, žalovaná pracovala jako [funkce], k podávání kontrolních hlášení absolvovala školení, a ve výzvě Finančního úřadu bylo uvedeno, jak na výzvu reagovat a jak postupovat, přičemž daňový subjekt byl zároveň upozorněn na pokutu ve výši 30 000 Kč v případě, že nepodá následné kontrolní hlášení.

25. Jelikož svědek [jméno FO] si na události okolo výzev zaslaných Finančním úřadem v podstatně nepamatoval a po jeho výpovědi zůstalo neobjasněno, zda vůbec a případně jaký konkrétní pokyn udělil žalované či na jakém konkrétním postupu se dohodl se žalovanou nebo jaký konkrétní postup měl být navržen ze strany Finančního úřadu, pak jeho výpovědí, ale ani jeho čestným prohlášením, nebylo prokázáno, že by se na vzniku škody podílela i sama žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance, nadřízeného žalované, ve smyslu ust. § 250 odst. 2 zákoníku práce a podle § 257 odst. 4 zákoníku práce by tu byl důvod pro to, aby žalované byla uložena povinnost nahradit jen poměrnou část škody. Právní posouzení věci soudem prvního stupně ve vztahu k zamítnuté části nároku žalobkyně proto není správné.

26. Odvolací soud ale neuložil žalované povinnost k náhradě celé škody ve výši 30 000 Kč, neboť v posuzované věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je namístě výši náhrady škody přiměřeně snížit, a to na jednu polovinu. Ačkoli žalovaná porušila pracovní povinnosti, z provedeného dokazování je zřejmé, že dostatečně projevila snahu řešit veškeré případné nesrovnalosti v kontrolním hlášení s Finančním úřadem. S ohledem na dobu, která uplynula od předmětné události, a s ohledem na absenci zproštění povinnosti mlčenlivosti, již sice nelze posoudit otázku tehdejší komunikace Finančního úřadu s daňovým subjektem, ale skutečnost, že žalovaná věc telefonicky řešila s referentkou Finančního úřadu, potvrdil svědek [jméno FO]. Žalovaná se zjevně snažila předejít možnému udělení pokuty ze strany Finančního úřadu. Následně se jménem žalobkyně odvolala proti platebnímu výměru na zaplacení pokuty, čímž se snažila odvrátit povinnost žalobkyně k uhrazení pokuty, byť v něm nezmínila, že postupovala podle pokynu referentky Finančního úřadu. K tíži žalované pak nemůže jít ta skutečnost, že žalobkyně se smířila s prominutím jedné pokuty ve výši 30 000 Kč a druhou v téže výši uhradila, aniž by snažila stav zvrátit podáním žaloby u správního soudu. Z uvedených důvodů považuje odvolací soud za spravedlivé, aby se na náhradě škody podílel každý z účastníků jednou polovinou.

27. Částka 15 000 Kč uložená k zaplacení žalobkyni nepředstavuje ani polovinu jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti (§ 257 odst. 2 zákoníku práce), neboť ten činí 46 139,26 Kč ([125 218 : 472] x 40 x 4,348). K porušení povinnosti žalovanou došlo v červnu 2019, rozhodným obdobím pro zjištění průměrného měsíční výdělku je tak první kalendářní čtvrtletí roku 2019.

28. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni ještě částku 5 000 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení z této částky ode dne 9. 10. 2021. Žalovaná se ocitla v prodlení od uvedeného dne, neboť neuhradila žalobkyni náhradu škody ve lhůtě 7 dnů určené jí žalovanou výzvou doručenou dne 1. 10. 2021. Ohledně částky 15 000 Kč s příslušenstvím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

29. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částky 30 000 Kč, žalované bylo uloženo zaplatit polovinu této částky, úspěch a neúspěch obou účastníků v řízení je shodný. Odvolací soud proto rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.