o zaplacení 13 047 726,46 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. listopadu 2025, č. j. 10 C 125/2025-158,

1. Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2025, č. j. 10 C 125/2025-158, soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 13 047 726,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 177 817,10 Kč od 6. 3. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 869 909,36 Kč od 15. 6. 2025 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě ve znění jejího rozšíření, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 047 726,46 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „Insolvenční řízení“). Žalobkyně byla v procesním postavení žalované účastníkem řízení vedeného před Krajským soudem v [adresa] pod č. j. [spisová značka] o zaplacení částky 28 030 709,04 Kč s příslušenstvím, kdy žalobcem v tomto řízení byl insolvenční správce dlužníka [právnická osoba]. (dále jen „Dlužník“). Na základě rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 7. 2020, č. j. [spisová značka] (dále jen „Rozsudek KS“), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 15. 6. 2021, č. j. [spisová značka] (dále jen „Rozsudek VS“), uhradila žalobkyně na účet právního zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 1 177 817,10 Kč a do majetkové podstaty Dlužníka částky: 1 621 977,09 Kč na jistině přisouzené pohledávky, 6 661 184,98 Kč na přisouzených úrocích a 3 586 747,29 Kč na dalších přisouzených úrocích. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, č. j. [spisová značka] (dále jen „Rozsudek NS“), byl Rozsudek KS a Rozsudek VS zrušen a konečným rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 10. 2022, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 8. 11. 2022, bylo rozhodnuto tak, že se žaloba co do celého nerozhodnutého předmětu řízení zamítá, tj. co do částek zaplacených žalobkyní do majetkové podstaty Dlužníka a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně přípisem ze dne 27. 7. 2022 požádala insolvenční soud o vrácení žalobkyní zaplacených částek, insolvenční soud přípisem ze dne 1. 8. 2022 sdělil, že již bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení konkurzu, tudíž mají být částky vymáhány proti insolvenčním věřitelům, kterým byly vyplaceny na základě dříve vydaného rozvrhového usnesení. Nesprávný úřední postup žalobkyně spatřuje v tom, že ačkoli žalobkyně insolvenční soud informovala o podaném dovolání s tím, aby do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání nebyla schvalována konečná zpráva a nebylo vydáváno konečné a ani částečné rozvrhové usnesení a opětovně pak žalobkyně požádala o nevydání rozvrhového usnesení do rozhodnutí o dovolání dne 14. 1. 2022, bylo vydáno insolvenčním soudem rozvrhové usnesení a následně došlo k jeho splnění. Žalobkyně nepožádala Nejvyšší soud o odložení vykonatelnosti Rozsudku VS, což však nelze klást k tíži žalobkyně, neboť nebyly dány důvody k odložení vykonatelnosti s ohledem, že zaplacení finančních částek do majetkové podstaty nevedlo k ohrožení chodu a provozu žalobkyně. Žalobkyně nepodala na insolvenční věřitele žaloby o vrácení finančních částek, které tito obdrželi k uspokojení svých pohledávek, což opět nelze žalobkyni klást k tíži. Žalobkyně své nároky předběžně uplatnila u žalované dopisem ze dne 5. 9. 2022 ohledně částky 1 177 817,10 Kč a dopisem ze dne 14. 6. 2025 ohledně částky 11 869 909,36 Kč.

3. Žalovaná žalobní nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Namítá absenci existence nesprávného úředního postupu, neboť v době rozhodování a konání, jak insolvenčního soudu, tak i insolvenčního správce, zde byla pravomocná rozhodnutí, na základě kterých bylo konáno. Skutečnost, že následně došlo ke zrušení těchto pravomocných rozhodnutí, nic nemění, neboť až tehdy byl dán důvod k nevyplácení, resp. vrácení finančních prostředků, což platí jak pro žalované jistiny, tak pro náklady řízení. Podání dovolání nemá samo o sobě odkladný účinek, tudíž rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, je vykonatelné, pokud se jedná o pravomocné rozhodnutí, lze však dle § 243 o. s. ř. (případně subsidiárně v § 266 a násl. o. s. ř.) navrhnout odklad vykonatelnosti, pokud hrozí závažná újma, nebo by výkon rozhodnutí mohl způsobit nevratné nebo nepřiměřené následky. Rovněž z tvrzení žalobkyně vyplývá, že sice vyzvala insolvenční dlužníky, potažmo právního zástupce insolvenčního správce, k vrácení částek, které mají představovat uplatňovanou škodu, avšak nedomáhala se předmětné škody v rámci občanskoprávního řízení, tudíž není vůbec jasné, zda se popsaný stav mohl napravit touto cestou.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování v rozsudku specifikovanými listinami a na základě nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, měl za prokázaný následující skutkový závěr. Žalobkyně na základě pravomocných Rozsudků KS a VS zaplatila do majetkové podstaty Dlužníka částku 11 869 909,36 Kč a na účet právního zástupce insolvenčního správce náhradu nákladů řízení ve výši 1 177 817,10 Kč, následně byly k dovolání žalobkyně výše uvedená pravomocná rozhodnutí zrušena Rozsudkem NS a konečným rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 10. 2022, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 8. 11. 2022, byla žaloba co do částek zaplacených žalobkyní do majetkové podstaty Dlužníka zamítnuta a současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně před vydáním Rozsudku NS opakovaně žádala insolvenční soud, aby nevydával rozvrhové usnesení, insolvenční soud se dne 25. 1. 2022 dotázal Nejvyššího soudu, kdy lze očekávat rozhodnutí ve věci dovolání žalobkyně, tento dne 9. 3. 2022 sdělil, že zhruba ve lhůtě 3 měsíců. Insolvenční věřitel [právnická osoba] sdělil podáním ze dne 8. 3. 2022, že nesouhlasí s žádostí žalobkyně s vyčkáním vydání rozvrhového usnesení do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání, naopak vyzval insolvenční soud, aby bezodkladně vydal rozvrhové usnesení. Dne 25. 3. 2022 bylo insolvenčním soudem vydáno rozvrhové usnesení ve věci Dlužníka, které nabylo právní moci dne 23. 4. 2022, a usnesením insolvenčního soudu ze dne 19. 5. 2022, které nabylo právní moci dne 15. 6. 2022, byl zrušen konkurz prohlášený na majetek Dlužníka, a to po splnění rozvrhového usnesení. Žalobkyně vyzvala věřitele z Insolvenčního řízení, jimž bylo vyplaceno finanční plnění z majetkové podstaty Dlužníka, k vrácení částky, která jím byla přiznána z prostředků žalobkyně. Dlužník zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 8. 8. 2023.

5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil uplatněný nárok dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když konstatoval, že k založení odpovědnosti státu za škodu je třeba naplnění tří podmínek: (i) existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu; (ii) vznik škody a (iii) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Soud I. stupně se zabýval předpokladem nesprávného úředního postupu, když ve vztahu k pojmu nesprávného úředního postupu odkázal na právní teorii a vztahující se judikaturu. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně spatřovala nesprávný úřední postup v postupu insolvenčního soudu spočívajícího v neposečkání s vydáním rozvrhového usnesení a konečného usnesení o zrušení konkursu Dlužníka do doby rozhodnutí o dovolání žalobkyně v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], čímž mělo dojít k poškození žalobkyně v nemožnosti vrácení žalobkyní zaplacených finančních prostředků, citoval § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)(dále jen „IZ“) konstatoval, že insolvenční soud se řídil zásadou rychlosti a hospodárnosti vyplývající z § 5 písm. a) IZ související se snahou docílit co největšího uspokojení věřitelů Dlužníka a snahou o snížení nákladů, kdy rychlostí insolvenčního řízení má být zároveň chráněna právní jistota věřitelů. Soud I. stupně neshledal, že by došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, kdy v době rozhodování a konaní, jak insolvenčního soudu, tak i insolvenčního správce, byla jasně dána pravomocná rozhodnutí, na základě kterých bylo dle předepsaných norem a pravidel konáno. Skutečnost, že následně došlo ke zrušení předmětných pravomocných rozhodnutí, na uvedeném nic nemění, jelikož až tehdy byl dán důvod k nevyplacení, resp. vrácení předmětných prostředků, což platí jak pro žalované jistiny, tak i náklady řízení. Zákon nestanoví povinnost insolvenčního soudu posečkat s rozhodnutími na rozhodnutí dovolacího soudu v řízení vedeném mimo insolvenční řízení, kdy v tomto směru podotkl, že žalobkyně měla v daném případě využít institutu odkladu vykonatelnosti před rozhodnutím o dovolání dle § 243 o. s. ř. a nevyplácet dané částky do majetkové podstaty, což však neučinila, když v tomto směru se zabýval účelem odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Argumentaci žalobkyně, že o odkad vykonatelnosti nežádala z důvodu, že je stabilní společnost se značnými objemy finančních obratů, kdy zaplacení finančních částek by nevedlo k ohrožení chodu a provozu žalobkyně, považoval za lichou, neboť daná právní norma nestanoví tuto konkrétní tvrzenou skutečnost jako nemožnost pro nevyhovění žádosti o odklad. V tomto směru poukázal na § 3 odst. 2 písm. d) o. z. s tím, že žalobkyně mohla popsané situaci návrhem na odklad předejít a zabránit. Konečně poukázal i na skutečnost, že žalobkyně se nedomáhala předmětné škody v rámci občanskoprávního řízení, tudíž ani není vůbec jasné, zda by se daný stav nenapravil touto cestou. Na závěr pak soud I. stupně konstatoval, že nesprávný úřední postup je dle svého negativního vymezení postupem, který sám o sobě k vydání rozhodnutí nevede, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. V daném případě však soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyní namítaný nesprávný postup se odrazil ve vydání rozvrhového usnesení a následném usnesení o zrušení konkursu Dlužníka, tudíž pojmově ani nemůže jít o nesprávný úřední postup, neboť by se mohlo jednat pouze o odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, avšak daná usnesení insolvenčního soudu nebyla pro nezákonnost zrušena. Soud I. stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení. Rozsudek KS ve spojení s Rozsudkem VS byly nezákonnými rozhodnutími, kdy nezákonnost uvedených rozhodnutí jednoznačně vyplývá z Rozsudku NS, kterým byla tato rozhodnutí částečně zrušena, a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 10. 2022, č. j. [spisová značka], jímž byla podaná žaloba ve zrušené části uvedených rozhodnutí pravomocně zamítnuta. Žalobkyni tak byla nezákonně uložena povinnost zaplatit do majetkové podstaty Dlužníka částku 13 047 726,46 Kč, když odpovědnost žalované za vzniklou škodu je objektivní. Žalobkyně neměla zákonnou povinnost podat žádost o odklad vykonatelnosti, tedy nepostupovala protiprávně a neporušila žádnou svoji povinnost. Nadto, i kdyby tuto podala, stejně by jí dle judikatury Nejvyššího soudu nebylo vyhověno. Žalobkyně citovala § 5 písm. a) a § 15 IZ, když žalobkyně byla účastníkem Insolvenčního řízení, a to ve vztahu ke své pohledávce na vrácení finančních prostředků zaplacených do majetkové podstaty Dlužníka. Postupem insolvenčního soudu byla žalobkyně ve smyslu § 5 písm. a) IZ poškozena, a naopak ostatní přihlášení věřitelé byli nedovoleně zvýhodněni. Poškození žalobkyně spočívá v nemožnosti vrácení finančních prostředků zaplacených žalobkyní do majetkové podstaty, zvýhodnění ostatních přihlášených věřitelů pak spočívá v tom, že inkasovali poměrné výplaty uspokojení přihlášených pohledávek, a to i z finančních prostředků zaplacených žalobkyní, které však neměly být k uspokojení věřitelů použity, a naopak měly být žalobkyni vráceny. V tomto spočívá tvrzený nesprávný úřední postup. Žalobkyně následně své odvolání doplnila podáním ze dne 9. 1. 2026, v němž rozvedla svou argumentaci ve vztahu k nepodání návrhu na odklad vykonatelnosti, kdy v tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, v němž Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že návrh na odklad vykonatelnosti nemůže být považován za efektivní procesní prostředek nápravy porušení způsobených nezákonným rozhodnutím, kdy efektivním prostředkem ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, který zákon poskytuje účastníku k ochraně jeho práva vůči pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jež považuje za nezákonné, a který je zároveň způsobilý takové nezákonné rozhodnutí odstranit, jej již samotné dovolání; podání návrhu na odklad vykonatelnosti současně s dovoláním proti nezákonnému rozhodnutí odvolacího soudu není podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené tímto nezákonným rozhodnutím. Zároveň poukázala i na krátkou pariční lhůtu, v níž by Nejvyšší soud nemohl o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnout, kdy žalobkyně si nemohla dovolit, aby vůči ní byl podán exekuční návrh a nařízena exekuce, neboť by ztratila možnost ucházet se o veřejné zakázky. Není tak správný závěr soudu I. stupně, že žalobkyně nesplnila či zanedbala svoji povinnost chránit svá práva a předcházet škodám. Dále namítala, že soud I. stupně nevzal v potaz, že za nesprávný úřední postup je považován i takový postup, který sice výslovně neporušuje konkrétní zákonné ustanovení, avšak jeho výsledek je porušením pořádku určeného povahou a funkcí úředního postupu státního orgánu. Namítala, že nesprávnost úředního postupu insolvenčního soudu nelze vylučovat poukazem na zásadu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, v tomto směru poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1589/15, jež citovala. V daném případě trvalo insolvenční řízení 10 let a 4 měsíce, tudíž časový úsek tří měsíců již v této době nehrál žádnou relevantní dobu a insolvenční soud měl vyčkat s vydáním rozvrhového usnesení do doby rozhodnutí o dovolání, tím spíše, pokud Nejvyšší soud k dotazu insolvenčního soudu sdělil, že vydání rozhodnutí lze očekávat ve lhůtě 3 měsíců. Kdyby tak učinil, k žádné škodě by nedošlo, tedy insolvenční soud nesprávně preferoval rychlost řízení na úkor hájení zájmů žalobkyně a porušil tak zásadu spravedlnosti v rámci vedení insolvenčního řízení. Důvodná není ani argumentace soudu I. stupně týkající se toho, že žalobkyně se nedomáhala náhrady škody v rámci občanskoprávního řízení vůči insolvenčním věřitelům, neboť tito nemají povinnost žalobkyni cokoli vracet, nejde o jejich bezdůvodné obohacení, jelikož plnění přijali dle pravomocného rozvrhové usnesení, které nebylo zrušeno. Nesouhlasí ani s tím, že by žalobkyně netvrdila odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, jde o přepjatý formalismus, jelikož žalobkyně vylíčila skutkový děj uvedením skutkových okolností pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu, tak v důsledku nezákonného rozhodnutí, navíc žalobkyně nebyla soudem I. stupně ani poučena dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a žalované uloží náhradu nákladů řízení.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění, věc správně právně posoudil a dospěl k závěru o absenci nesprávného úředního postupu. Na základě v řízení provedeného dokazování je zřejmé, že v projednávané věci nedošlo k naplnění ani základní podmínky pro založení odpovědnosti žalované dle OdpŠk, a to z důvodu neexistence odpovědnostního titulu v podobě žalobkyní tvrzeného nesprávného úředního postupu. Ze strany insolvenčního soudu ani insolvenčního správce nedošlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, neboť v době rozhodování a konání byla dána pravomocná rozhodnutí. Insolvenční zákon neukládá insolvenčnímu soudu povinnost vyčkávat do rozhodnutí dovolacího soudu v řízení vedeném mimo insolvenční řízení a jak konstatoval i soud I. stupně, žalobkyně mohla v této situaci v rámci dovolacího řízení navrhnout odklad vykonatelnosti, což neučinila. Obdobně žalobkyně sice vyzvala jednotlivé věřitele z Insolvenčního řízení k vydání bezdůvodného obohacení, nicméně svých nároků se dále již nedomáhala. Nadto žalobkyní tvrzený „nesprávný úřední postup“ vyústil ve vydání rozvrhového usnesení a následného usnesení o zrušení konkursu Dlužníka a pojmově by tedy přicházel v úvahu pouze odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, ten však žalobkyně netvrdila, navíc výše uvedená rozhodnutí nebyla zrušena ani změněna.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Dle § 1 IZ: „Tento zákon upravuje a) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, b) oddlužení dlužníka.

10. Dle § 5 písm. a) IZ: „Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.“

11. V daném případě soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění, po právní stránce na věc aplikoval příslušná ustanovení OdpŠk a řádně se zabýval otázkou naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, když správně konstatoval, že pro naplnění odpovědnosti státu za škodu je třeba současného naplnění 3 předpokladů, a to i) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ii) vznik škody a iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Žalobkyně spatřovala nesprávný úřední postup v postupu insolvenčního soudu, který, ač jej žalobkyně informovala o podaném dovolání proti Rozsudku VS, nevyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, a vydal rozvrhové usnesení, na základě něhož byly vyplaceny finanční prostředky z majetkové podstaty Dlužníka, a které způsobilo nemožnost uspokojení pohledávky žalobkyně na vrácení zaplacených finančních prostředků do majetkové podstaty Dlužníka. Žalobkyně dovozovala, že postupem insolvenčního soudu byla ve smyslu § 5 písm. a) IZ poškozena, a naopak zvýhodněni insolvenční věřitelé. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem soudu I. stupně, že vydáním rozvrhového usnesení dne 25. 3. 2022 insolvenčním soudem ve věci Dlužníka, jímž bylo rozhodnuto o rozdělení finanční částky tvořící majetkovou podstatu Dlužníka mezi jednotlivé věřitele, a nevyčkání rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobkyně proti Rozsudku VS, nelze považovat za nesprávný úřední postup, tj. postup, který by byl v rozporu s ustanoveními IZ (případně jinými právními normami) či v rozporu se zásadami a smyslem samotného insolvenčního řízení. Předně insolvenční soud neměl dle IZ povinnost vyčkávat rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobkyně vedeného mimo insolvenční řízení, když v době vydání rozvrhového usnesení, jakož i v době faktického rozdělení majetkové podstaty (včetně finančních prostředků žalobkyně) mezi insolvenční věřitele, zde existovala pravomocná rozhodnutí (Rozsudek KS ve znění Rozsudku VS), jež byla pro účastníky, tj. pro insolvenčního správce a žalobkyni závazná. Insolvenční soud pak v daném případě neporušil ani zásady ovládající insolvenční řízení, naopak postupoval v souladu se zásadami zakotvenými v § 1 a 5 písm. a) IZ, kdy smyslem insolvenčního řízení je, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů a nedošlo při tom k poškození či nedovolenému zvýhodnění účastníků insolvenčního řízení. V tomto směru odvolací soud odkazuje na právní teorii týkající se zásad insolvenčního řízení např. MORAVEC, Tomáš. § 5 [Zásady insolvenčního řízení]. In: MORAVEC, Tomáš, KOTOUČOVÁ, Jiřina a kol. Insolvenční zákon. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 35.): „První ze zde uvedených zásad říká, že insolvenční řízení by mělo být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Nelze si nevšimnout, že tato zásada navazuje na úvodní ustanovení § 1 písm. a). Zásada vychází z původních požadavků obsažených v celkové koncepci insolvenčního zákona, tj. na rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení dlužníkových věřitelů. Je otázkou, zda chtěl zákonodárce pořadím priorit něco výslovně vyjádřit jako poselství pro samotnou praxi, např. to, že na prvním místě má být rychlost řízení, na druhém hospodárnost následována co nejvyšším uspokojením dlužníkových věřitelů. Znamenalo by to, že řízení musí proběhnout co možná nejrychleji a nejlevněji s tím, že by nemělo docházet k průtahům a ke vzniku zbytečných nákladů. Tato zásada usměrňuje nejen procesní úkony soudu, ale též samotné účastníky řízení a nezbytná je zde co možná největší spolupráce a součinnost obou stran.“ nebo CHYTIL, Petr. § 5 [Zásady insolvenčního řízení]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5–7: „Dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů. Hlavním účelem insolvenčního řízení je uspořádání majetkových poměrů mezi věřiteli a dlužníkem prostřednictvím poměrného uspokojení věřitelů s pohledávkami s obdobným právním postavením. Komentované ustanovení explicitně stanoví, že míra uspokojení věřitelů (jako celku) by měla být co nejvyšší. Zároveň však musí být samozřejmě zachována práva všech ostatních věřitelů. Uvedená zásada se prosadí například u reorganizace, kdy podmínkou ke schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem je mimo jiné předpoklad, že každý věřitel v reorganizaci obdrží vyšší uspokojení než v konkursu [srov. § 348 odst. 1 písm. d)]. Tato zásada se uplatní na ochranu věřitelů, kteří své pohledávky uplatnili řádně, a nikoliv věřitelů uplatňujících excesivní pohledávky (srov. § 178 a IV. ÚS 1262/22). Zásada rovnosti. Tato zásada do určité míry navazuje na zásadu rovnosti stanovenou v čl. 37 odst. 3 LPS a souvisí se zásadou rovného postavení věřitelů ukotvenou písmenem b) komentovaného ustanovení. Tato zásada má zejména přispět ke spravedlnosti insolvenčního řízení a stejnému zacházení s věřiteli v obdobném právním postavení. Důraz je kladen zejména na zákaz poškozování a zvýhodňování účastníků řízení. Vždy je však třeba zohlednit relativní hodnotu práv konkrétních věřitelů. Jinak řečeno, zásadu rovnosti nelze brát paušalizovaně a odhlížet od ekonomického postavení věřitelů. Uvedená zásada se promítá do celé řady ustanovení InsZ, například do činnosti věřitelského výboru (§ 58). Zásadu rovnosti doplňuje také zásada rovného postavení (respektive uspokojení) věřitelů neboli par conditio creditorum, která však vyplývá spíše z § 1 (srov. 1 9). Zásada rychlosti a hospodárnosti. Rovněž zásada rychlosti a hospodárnosti úzce souvisí se snahou docílit co nejvyšší uspokojení věřitelů dlužníka, jedná se totiž jednak o reflexi hodnoty peněz v čase, jednak o snahu snížení nákladů. Rychlostí insolvenčního řízení má být zároveň chráněna určitá právní jistota věřitelů, kteří v insolvenčním řízení (zejména v raných fázích) často nemusejí disponovat informací o tom, zda, v jaké výši a v jakém časovém horizontu bude jejich pohledávka uspokojena, což znesnadňuje jejich další ekonomické rozhodování.“

12. V daném případě nelze přehlédnout, že k vydání Rozsudku VS, na jehož základě žalobkyně insolvenčnímu správci plnila, došlo již v červnu 2021, dovolání žalobkyně bylo podáno v červenci 2021, přičemž k vydání rozvrhového usnesení došlo až 25. března 2025, a to za situace, kdy již jeden z insolvenčních věřitelů žádal bezodkladné vydání rozvrhového usnesení, přičemž ze sdělení Nejvyššího soudu bylo zřejmé, že k vydání rozhodnutí o dovolání žalobkyně v nejbližší době nedojde, jelikož Nejvyšší soud předpokládal vydání rozhodnutí zhruba za čtvrt roku. Za této situace by naopak bylo v rozporu se zásadami dle § 5 písm. a) IZ, aby insolvenční soud dále vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, nadto za situace, kdy insolvenční soud nemohl předjímat, jakým způsobem Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Ze shora popsané situace i s přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší soud o dovolání žalobkyně rozhodl fakticky za rok od pravomocného Rozsudku VS, nelze souhlasit s námitkou žalobkyně, že by insolvenční soud jednostranně preferoval rychlost řízení na úkor hájení zájmů žalobkyně, když tento naopak sledoval a jednal v souladu s hlavním účelem insolvenčního řízení. Nadto dle § 14 odst. 1 IZ jsou účastníky insolvenčního řízení dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. V daném případě pak řízení vedené Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn.[Anonymizováno][spisová značka] nebylo incidenčním sporem, což je zřejmé jednak ze skutečnosti, že toto řízení probíhalo i po skončení konkurzu na majetek úpadce, jednak ze skutečnosti, že ve věci nerozhodoval insolvenční soud, žalobkyně tak nebyla účastníkem Insolvenčního řízení.

13. Jelikož nebyl naplněn hned první předpoklad odpovědnosti státu za škodu (žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup), nemohla být žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem důvodná. Z tohoto důvodu je dle odvolacího soudu irelevantní, zda žalobkyně podala či nepodala návrh na odklad vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí, přičemž lze souhlasit se žalobkyní pouze v tom, že nepodání návrhu na odklad vykonatelnosti není podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí, jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018; v daném případě se však žalobkyně domáhala náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, tudíž citované rozhodnutí není pro skutkové odlišnosti dané věci přiléhavé. S ohledem na absenci prvního zákonného předpokladu (žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup), je pak nadbytečné zabývat se tím, zda žalobkyni ve vztahu k částce, jež byla rozdělena mezi věřitele, vznikla škoda, za níž odpovídá žalovaná.

14. Pokud žalobkyně začala až v odvolání, resp. doplnění odvolání namítat, že soud I. stupně nárok žalobkyně nesprávně právně posoudil, když opomněl nárok posoudit z titulu nezákonného rozhodnutí, pak ani tuto námitku neshledal odvolací soud důvodnou. V civilním řízení jsou soudy vázány tím, jak žalobce po skutkové stránce vymezí svůj nárok, kdy mohou rozhodnout pouze o skutku, jež žalobce vymezí v žalobě. V daném případě pak žalobkyně v žalobě výslovně uvedla, že se domáhá náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu, který spočíval ve vyplacení finančních prostředků z majetkové podstaty Dlužníka, jež způsobilo nemožnost uspokojení pohledávky žalobkyně na vrácení poskytnutých finančních prostředků, takto svůj nárok uplatnila i u žalované v rámci předběžného projednání. Navíc v podání ze dne 17. 10. 2025 žalobkyně výslovně uvedla, že náhrada škody způsobená nezákonným rozhodnutím není předmětem tohoto řízení a opětovně zdůraznila a vymezila, že se v tomto řízení domáhá náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Městského soudu v [adresa] v řízení pod č. j. [spisová značka], tedy nesprávného úředního postupu insolvenčního soudu a v příčinné souvislosti s tímto jednáním pak žalobkyně dovozovala vznik škody. Pokud žalobkyně takto po skutkové stránce vymezila svůj žalobní nárok, byl soud I. stupně povinen rozhodnout o tomto skutku. V tomto směru je tak námitka týkající se formalistického výkladu zcela lichá.

15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok, resp. dle odvolacího soudu měla paušální náhrada nezastoupeného účastníka činit 450 Kč, nikoli 300 Kč, jak přiznal soud I. stupně, tudíž výše náhrady nákladů žalované měla správně činit 1 350 Kč, avšak žalovaná se proti nákladovému výroku neodvolala, tudíž v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23 je třeba respektovat zásadu zákazu reformace in peius, jež platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, a proto jí odvolací soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady žalované spočívají v paušální náhradě za 3 úkony nezastoupeného účastníka (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast při jednání u odvolacího soudu dne 11. 3. 2026) ve výši 450 Kč/úkon podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229). Tyto úvahy vedly Nejvyšší soud k závěru, že je žalobkyni za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 nutno přiznat na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč.“ O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.