o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. května 2024, č. j. 28 C 269/2023-69 ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. července 2024, č. j. 28 C 269/2023-82,

1. Rozsudkem ze dne 20. 5. 2024 soud I. stupně zamítl návrh žalované, aby bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení o dědictví po zemřelé [Jméno zainteresované osoby 1/0], vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka] (I), žalované uložil povinnost vyklidit rodinný dům č. p. [hodnota] stojící na pozemku parc. č. [hodnota] zapsané v katastru nemovitostí vedeném [Orgán veřejné moci] na LV č. [hodnota], katastrální území [adresa], a to ve lhůtě do 31. 12. 2024 (II), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8 712 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (III).

2. Žalobce se domáhá vyklizení shora specifikované nemovitosti, když je výlučným vlastníkem domu č. p. [hodnota], na pozemku parc. č. [hodnota] k. ú. [adresa] (s účinností od [datum]), žalovaná jako právní nástupkyně zůstavitelky, která v nemovitosti žila po smrti zůstavitelky ([datum]) neoprávněně nemovitost užívá bez právního důvodu, přestože žalobce vyzval žalovanou k vystěhování a finančnímu vyrovnání. Žalovaná má přitom trvalé bydliště na adrese [adresa], když je vlastníkem bytu na této adrese a dále vlastní rodinný dům v k. ú. [adresa], za dosavadní bydlení žalovaná žalobci nic nehradila.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že její rodina v nemovitosti žije 92 let, pokud má bydliště na [adresa], jedná se o nekvalitní byt se společnou předsíní a WC, rekreační chalupa v k. ú. [adresa] dle žalované není celoročně obyvatelná. Dle žalované žalobce získal nemovitost ve zmanipulovaném insolvenčním řízení, došlo tak k okradení rodiny žalované, žalovaná se pokoušela domluvit se na odkoupení nemovitosti nebo části, k dohodě nedošlo, rovněž ve věci probíhalo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], s ohledem na insolvenční řízení vedené proti matce žalované (zůstavitelce) došlo k převodu nemovitosti v dražbě, stejně tak byla vydražena ¼ nemovitosti patřící bratru žalované dne [datum], nemovitost nabyl žalobce, žalovaná má v objektu movité věci, dále se zde nachází movité věci zůstavitelky, pozůstalostní řízení dosud nebylo ukončeno, žalovaná tak dovozuje, že není oprávněna s věcmi nakládat s ohledem na další dědice – [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]; z důvodu probíhajícího dědického řízení navrhla proto žalovaná řízení přerušit až do právní moci rozhodnutí o pozůstalosti po zemřelé matce žalované.

4. Po citaci ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud I. stupně neshledal přerušení řízení vhodným za účelem pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], když přihlížel ke konkrétním okolnostem daného případu; rozhodnutí o tom, kdo a v jakém rozsahu nabude movité věci nacházející se v nemovitosti, nemá význam pro rozhodnutí o vyklizení.

5. Po provedení dokazování blíže specifikovanými listinami a částí spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka] soud I. stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem nemovitosti – rodinného domu č. p. [hodnota] stojícím na pozemku parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], a to na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 20. 2. 2019, č. j. [spisová značka], a to na základě kupní smlouvy ze dne 5. 11. 2019; žalovaná je přitom vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV [hodnota] – rodinného domu č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota], k. ú. [adresa], jedná se o rodinný dům se zahradou, žalovaná byla žalobcem vyzvána k vyklizení nemovitosti a úhradě měsíčního nájemného 35 000 Kč, rovněž žalobce upozornil žalovanou na možnost domáhat se vyklizení nemovitosti; ve věci rovněž probíhá dovolací řízení ohledně vlastnictví nemovitosti, respektive platnosti kupní smlouvy k nemovitosti. Dle protokolu o soupisu pozůstalosti provedeného notářem byla sepsána pozůstalost – movité věci po zemřelé matce žalované dne 23. 5. 2023 (i za účasti ostatních dědiců), v předsíni a vstupní chodbě domu se nenacházel žádný majetek, v pokoji zůstavitelky byla umístěna televize [podezřelý výraz], bez hodnoty, a nábytek blíže specifikovaný, vše staré, v obývací místnosti v přízemí je umístěna obývací stěna, s nulovou hodnotou, v přízemí a ložnici není nic k projednání, v domě se nacházely 4 kusy kapesních hodinek, v komoře a koupelně nebylo sepsáno nic, v 1. patře se nacházel majetek žalované; žalovaná přitom podala žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou se domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 5. 11. 2019 týkající se předmětné nemovitosti je neplatná, Městský soud v Praze usnesením č. j. 188 ICm 3719/2020-80 žalobu odmítl, usnesení Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. [spisová značka] ze dne 16. 3. 2021. Rovněž soud zjistil, že matku žalované předemřel její syn – bratr žalované [jméno FO], jeho dědičkami jsou dcery [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], ve věci byl sestaven soupis pozůstalosti, kdy mezi aktiva patří práva a povinnosti k blíže specifikovanému účtu, hrobové zařízení blíže specifikované, televizor Sony nacházející se v domě pod adresou posledního bydliště zůstavitelky s nulovou hodnotou včetně obývací stěny s nulovou hodnotou a mezi pasiva patří dluh z titulu náhrady nákladů za vypravení pohřbu vůči [Jméno zainteresované osoby 1/0] a dluh [Jméno zainteresované osoby 0/0] z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti za období od listopadu 2019 do června 2021, dědičky po zemřelé matce žalované, tj. [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] výslovně uvedly, že nevznáší žádný nárok na žádné věci, které by mohly být součástí případné pozůstalosti, jedná se o majetek bez jakékoliv hodnoty. Soud I. stupně další dokazování neprováděl z důvodu nadbytečnosti a po citaci ustanovení § 1040 a § 1042 občanského zákoníku uzavřel, že žaloba je opodstatněná, kdy žalobce jakožto vlastník shora specifikované nemovitosti se oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva, kterým ve vztahu k nemovitosti je institut vyklizení nemovitosti, když nemovitost neoprávněně užívá bez náhrady žalovaná (22 Cdo 2886/2014, 26 Cdo 684/2016), žalovaná přitom nesporovala, že nemovitost užívá k vlastnímu bydlení, pokud namítala, že nemovitost nemůže vyklidit z důvodu většího množství věcí nacházejících se v nemovitosti – součástí pozůstalosti po zemřelé matce žalované, když dědické řízení dosud nebylo uzavřeno, tuto námitku nepokládal soud I. stupně za opodstatněnou. Žalované nesvědčí žádný právní důvod pro zadržování věci, respektive užívání nemovitosti, když žalobce je vlastníkem po dobu několika let, bez faktické možnosti s nemovitostí disponovat, žalovaná svým bydlením a svými osobními věcmi brání žalobci ve výkonu jeho vlastnického práva, přitom žalovaná netvrdila a tím méně prokazovala, že by se na straně žalované jednalo o poctivou a pravou držbu předmětné nemovitosti, a to v situaci, kdy žalovaná má trvalé bydliště v [adresa] a rovněž vlastní rodinný dům se zahradou v okrese [adresa], má tedy okamžitě možnost jiného bydlení. S ohledem na věk žalované a její sociální situaci stanovil soud I. stupně delší lhůtu než obecnou pariční lhůtu k plnění, povinnost žalované prodloužil do 31. 12. 2024, kdy žalovaná bude mít dostatečný časový prostor splnit povinnost vyklidit nemovitost dobrovolně, bez nutnosti exekučního vymáhání. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil povinnost procesně neúspěšné žalované zaplatit úspěšnému žalobci kromě soudního poplatku ve výši 5 000 Kč odměnu advokáta za 4 úkony právní pomoci po 1 500 Kč včetně 4 paušálních náhrad hotových výdajů, v součtu 8 712 Kč v obecné pariční lhůtě.

6. Opravným usnesením ze dne 11. 7. 2024 soud I. stupně opravil zjevnou nesprávnost v záhlaví rozsudku, a to tak, že uvedl správné sídlo právního zástupce žalobce a precizoval výrok III o nákladech řízení, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 8 712 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (za postupu dle § 164 o. s. ř.).

7. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podala žalovaná odvolání. Nesouhlasila s tím, že soud I. stupně řízení nepřerušil, toto pokládá za vhodné, když nemůže nakládat s movitými věcmi – knihami nacházejícími se v nemovitosti v situaci, kdy dosud soudní komisařka neukončila dědické řízení (sp. zn. [spisová značka]), ze zákonné dědické posloupnosti přitom vyplývá, že dědičkami po zemřelé [Jméno zainteresované osoby 1/0] jsou kromě žalované i pozůstalé neteře žalované, tj. [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], které dědictví neodmítly; ve věci již bylo jedenkrát rozhodnuto Obvodním soudem pro [adresa], když tento potvrdil dědictví dědičkám dle jejich zákonných dědických podílů, rozhodnutí Městského soudu v Praze však k odvolání žalované bylo usnesením zrušeno a věc vrácena znovu soudnímu komisaři k novému projednání a rozhodnutí věci, nyní je řešena otázka oceňování movitých věcí, zjevně se nejedná o knihy nulové hodnoty, proto navrhovala žalovaná i provedení důkazu dědickým spisem. Kromě toho má žalovaná za to, že žaloba na vyklizení měla směřovat i proti dalším zákonným dědicům po zemřelé [Jméno zainteresované osoby 1/0], namítala tak nedostatek pasivní legitimace, když soud zavázal dle odvolatelky nesprávně k vyklizení pouze žalovanou, která se nemůže ze zákona stát vlastnicí většiny movitých věcí nacházejících se v nemovitosti, není oprávněna s nimi nakládat a stěhovat je (situace by byla odlišná, pokud by žalovaná byla jedinou dědičkou po zemřelé). Požadavek na vyklizení nemovitosti je tak dle žalované nesplnitelný; potvrzením nabytí dědictví dle podílů pak dojde ke vzniku podílového spoluvlastnictví zbývajících zákonných dědiček po zemřelé, a to k movitým věcem nacházejícím se v nemovitosti, ty by pak měly finančně participovat na všech nákladech spojených se stěhováním; s ohledem na větší množství knih nelze ani předpokládat zanedbatelnost nákladů na jejich stěhování. Dle žalované bylo namístě přerušení řízení a zamítnutí žaloby s ohledem na nedostatek pasivní legitimace; vyklizení nemovitosti žalovanou je dle jejího názoru nesplnitelné s ohledem na množství věcí nacházejících se v nemovitosti a samotné vyklizení představuje nepřiměřenou tvrdost vůči žalované s ohledem na její věk a okolnosti případu (rodina žalované i žalovaná žijí v nemovitosti desítky let). Navrhla změnit napadený rozsudek tak, aby řízení bylo přerušeno do právní moci rozhodnutí o pozůstalosti po zůstavitelce [Jméno zainteresované osoby 1/0] starší a následně, aby byla žaloba zamítnuta.

8. Při odvolacím jednání žalovaná doplnila, že dědické řízení dosud není skončeno, po zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně je dle žalované na místě řízení přerušit, když teprve po právní moci dědického řízení bude zřejmé, kdo je povinen a jaké věci vyklidit z nemovitosti a bude zřejmé, kdo bude povinen hradit náklady na stěhování; rovněž uvedla, že ostatní dědičky se aktivně účastní pozůstalostního řízení. Žalovaná vlastní byt o velikosti 27 m², čtvrtá kategorie a 120 let starou nemovitost – chalupu v okrese [adresa], v domě bydlí od narození, s ohledem na svůj věk a stáří není schopna bydlet jinde. Rovněž zdůraznila, že se žalobce výrazně obohatil v neprospěch rodiny žalované při nabytí nemovitosti; v případě nevyhovění jejímu procesnímu návrhu navrhla prodloužit lhůtu k vyklizení do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

9. Žalobce při odvolacím jednání navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit s tím, že žalobce je ve věci aktivně legitimován a správně žaloval pasivně legitimovanou žalovanou, když záleželo na jeho úvaze, koho bude žalovat; žalovaná ve snaze oddálit vyklizení uvádí pouze zástupné údaje, které nejsou relevantní pro rozhodnutí ve věci. Žalovaná užívá nemovitost několik let bez právního titulu, bez souhlasu vlastníka – žalobce. To, že nebylo dosud rozhodnuto o nemovitých věcech nacházejících se v nemovitosti, pokud by měly patřit i jiným osobám, nepokládá žalobce za relevantní zejména v situaci, kdy ostatní dědičky nevznášejí žádné nároky na movité věci z pozůstalosti, přerušení řízení za účelem skončení dědického řízení navrhované žalovanou je pouze účelové.

10. Pokud soud prvého stupně výrokem I. zamítl návrh na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení o dědictví po zemřelé [Jméno zainteresované osoby 1/0], nepoučil soud prvého stupně správně žalovanou o nepřípustnosti odvolání proti tomuto usnesení (§ 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř.); zřejmě administrativní pochybení soudu prvého stupně a nesprávné poučení o přípustnosti odvolání nezakládá samo o sobě přípustnost odvolání. Pokud žalobkyně trvala na změně ve výroku I. o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, nezbylo odvolacímu soudu než v souladu s ustanovením § 202 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. odvolání žalované jako nepřípustné odmítnout, když směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž ze zákona není odvolání přípustné.

11. Ve zbývajícím rozsahu, to je ve vztahu k výroku o věci samé II a závislému výroku III poté odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

12. Soud prvého stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, který nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení. Pro své rozhodnutí si soud prvého stupně zajistil dostatečné skutkové podklady, když provedl dokazování v dostatečném rozsahu, další doplnění dokazování by dle odvolacího soudu bylo nadbytečné a neekonomické.

13. Provedené důkazy soud prvého stupně hodnotil způsobem předpokládaným ustanovením § 132 a § 157 o. s. ř. a své skutkové i právní závěry uvedl logickým, přesvědčivým a srozumitelným způsobem v souladu s ustanovení § 1040 a následujících občanského zákoníku a konstantní judikaturou, kterou blíže specifikoval. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti, jejíhož vyklizení se domáhá, to ostatně ani žalovaná nesporovala, pouze popírala způsob a okolnosti nabytí nemovitosti žalobcem, když však subjektivní přesvědčení žalované o podvodném jednání žalobce při nabývání nemovitosti nemůže mít právní relevanci; v daném případě je třeba vyjít s ohledem na princip materiální publicity katastru nemovitostí z údajů v katastru nemovitostí uvedených, ostatně vlastnické právo žalobce ani žalovaná nepopírala; pokud zdůrazňovala, že podala v rámci insolvenčního řízení žalobu o neplatnost kupní smlouvy, na základě které měl nabýt podíl k nemovitosti žalobce, rovněž toto nemá právní relevanci, když ve věci bylo pravomocně rozhodnuto a ani případné rozhodnutí dovolacího soudu, pokud ve věci mělo být podáno dovolání (ve vztahu k odmítnutí žaloby, kterou se domáhala žalovaná určení neplatnosti kupní smlouvy z [datum] týkající se předmětné nemovitosti), nemůže mít dopad na povinnost žalované nemovitost vyklidit, pokud nemovitost užívá bez právního důvodu a s tímto jejím užíváním vlastník – žalobce nesouhlasí.

14. Soud prvého stupně správně posoudil otázku aktivní legitimace žalobce a stejně tak otázku pasivní legitimace žalované, kdy je na žalobci jako pánu sporu, aby zvážil, kterou osobu neoprávněně užívající jeho nemovitost, bude žalovat, ostatně sama žalovaná nepopírala, že nemovitost užívá výlučně sama (s výjimkou tvrzených movitých věcí nacházejících se v nemovitosti), rovněž žalovaná nepopírala, že nemá k nemovitosti žádný právní titul. Žalovaná připustila, že nedošlo ke změně v jejích vlastnických poměrech, že i nadále vlastní byt v Praze (byť se jedná o nízkometrážní byt horší kvality) a dále rekreační nemovitost mimo Prahu; pokud předmětný byt žalovaná pronajala, je nepochybně tento byt způsobilý k bydlení a k uspokojování bytových potřeb nájemce, případně i uspokojování bytové potřeby žalované. Pokud v nemovitosti žalovaná bydlela prakticky od svého narození se svojí rodinou a bydlí v nemovitosti i po úmrtí své matky (v roce 2022), jedná se o jistě o tíživou sociální situaci žalované ve vyšším věku, avšak pokud žalovaná v nemovitosti bydlí dlouhodobě, a to i od nabytí nemovitosti žalobcem v roce 2019, bez právního titulu, aniž by prováděla úhradu obvyklého nájemného či jeho ekvivalentu vlastníkovi, zasahuje žalovaná nepřípustným způsobem do výlučného vlastnického práva žalobce, kdy právo vlastnit majetek vyplývá z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a ani z důvodu věku či z dlouhodobého bydlení žalované v předmětné nemovitosti nelze žalobci odmítnout oprávněný výkon jeho vlastnických práv.

15. S žalovanou lze souhlasit v tom směru, že dosud nebylo pravomocně ukončeno dědické řízení po matce žalované [Jméno zainteresované osoby 1/0], zemřelé [datum] vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. [spisová značka], když předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. [spisová značka] z 21. června 2023 o určení obvyklé ceny pozůstalosti a rozdělení pozůstalosti podle dědických podílů a potvrzení nabytí dědictví dědiců v prvé dědické třídě bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023, č. j. 15 Co 241/2023-228 se závazným právním názorem, že je třeba přihlížet k aktivům pozůstalosti, a to konkrétně v částce 9 276 047,20 Kč vyplacené zůstavitelce z titulu tzv. hyperochy insolvenčním správcem 14. července 2021 (jako nepoužitý výtěžek z prodeje nemovitosti v insolvenčním řízení), stejně tak bylo dědickému soudu uloženo, aby se zabýval pohledávkou [Jméno zainteresované osoby 0/0] za zůstavitelkou z titulu bezdůvodného obohacení získaného zůstavitelkou užíváním předmětného rodinného domu v katastrálním území [adresa] za blíže specifikované období; pokud žalovaná opakovaně navrhovala přerušení řízení do právní moci rozhodnutí o vypořádání pozůstalosti, správně soud prvého stupně uzavřel, že pro takový procesní postup nebyly naplněny předpoklady vyplývající z § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když v daném případě je zřejmý okruh dědiců a i okolnost, že v době prohlídky nemovitosti soudní komisařkou se nacházely v nemovitosti prakticky bezcenné věci tvořící vybavení domácnosti zůstavitelky (obývací stěna, televize); sama žalovaná v průběhu tohoto sporu přitom měnila skutkové verze ve vztahu k movitým věcem nacházejícím se v nemovitosti. Pokud původně uváděla, že se zde nachází movité věci po zůstavitelce, následně upřesnila, že část vybavení domácnosti (postel, stolek) jsou movitým majetkem žalované, je tedy zřejmé, že pokud žalovaná bude povinna nemovitost vyklidit, má povinnost odstranit věci své, což ani sama nepopírala, že v této nemovitosti tyto věci užívá, pokud se v nemovitosti budou nacházet i věci jiné osoby, je na žalobci jako výlučném vlastníku nemovitosti, aby případně se domáhal svého práva vyklidit uvedenou nemovitost i třetí osobou, pokud takový postup žalobce dosud nezvolil, nemůže toto mít dopad na povinnost žalované vyklidit z předmětné nemovitosti své věci, případně věci, které nabyde žalovaná z dědictví. Úvahy žalované o povinnosti uhradit stěhovací náklady na odstranění movitých věcí, pokud by tyto patřily i jiným osobám a zbývajícím dědicům, lze pokládat s ohledem na odlišné skutkové verze žalované ve vztahu k vlastnictví jednotlivých věcí pouze za účelové. Rovněž za účelový postup ze strany žalované pokládal odvolací soud tvrzení žalované, že v nemovitosti se nachází i movité věci, které měla nabýt žalovaná z dědictví po svém strýci, které konkrétní věci to jsou, však ani žalovaná netvrdila a tím méně prokazovala, případně žalovaná uváděla, že neví, čí věci se v nemovitosti nacházejí. Z dosavadního dokazování je však zcela nepochybné, že žalovaná nepřípustným způsobem zasahuje do výkonu výlučného vlastnického práva žalobce; z důvodů shora podrobně specifikovaných odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil; soud prvého stupně rozhodl správně a v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. i o nákladech prvostupňového řízení, kdy vyšel z procesního úspěchu žalobce, proto i v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrzena.

16. Bohužel bez významu pro meritorní rozhodnutí ve věci samé má samotné tvrzení žalované, že by měla zájem nemovitost koupit, pokud by prodala některé své „další nemovitosti“, jak sama uváděla; odvolací soud nehodnotí, zda jsou či nejsou zatíženy některé nemovitosti žalované exekutorským zástavním právem a zda by tak žalovaná mohla či nemohla disponovat s těmito nemovitostmi, úvahy žalované v tomto směru však nemají žádný argumentační potenciál ve vztahu k rušení vlastnického práva žalobce bez právního důvodu žalovanou. Pokud žalovaná tvrdila, že nemůže bydlet ve svém malém bytě, opomíjí, že pokud tento byt pronajala, je nepochybně způsobilý k bydlení, byť se nejedná příp. o byt komfortní; sama žalovaná opakovaně nabídla žalobci koupi nemovitosti, lze proto předpokládat, že disponuje dostatečnými finančními prostředky, které však může vynaložit na zajištění jiného bydlení, když žalobce jako vlastníka nemovitosti nelze žádným způsobem nutit k uzavření kupní smlouvy se žalovanou. Opodstatněnou odvolací námitkou žalované ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení nejsou ani bohužel jistě nepříznivé osobní poměry žalované po úmrtí jejích rodinných příslušníků.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla úspěšná v odvolacím řízení/ § 224, § 142 odst. 1 o. s. ř./, je povinna zaplatit procesně úspěšnému žalobci i náklady odvolacího řízení spočívající v odměně za 1 úkon právní pomoci ve výši 1 500 Kč, v jedné paušální náhradě hotových výdajů a DPH, to je v součtu 2 178 Kč, a to k rukám právní zástupkyně žalobce.

18. Odvolací soud neshledal opodstatněným ani návrh žalované na změnu lhůty pro vyklizení, když přihlédl k několikaletému bezplatnému užívání nemovitosti bez souhlasu vlastníka (minimálně od roku 2022 dosud) a vlastnictví dvou nemovitostí žalovanou a i k okolnosti, že soud prvého stupně rozhodl ve věci již 20. května 2024, a žalovaná tak mohla počítat s rizikem nebezpečí vyklizení nemovitosti; poskytnutí lhůty do 31. prosince 2024 lze pokládat za přiměřené okolnostem uvedeného sporu, když další setrvání žalované v nemovitosti by nepřípustným způsobem zasahovalo do porušovaného vlastnického práva žalobce a vedlo by k případnému dalšímu vzniku bezdůvodného obohacení, pokud by žalovaná opětovně nehradila žádnou úplatu za užívání nemovitosti žalobci; i v tomto rozsahu byl proto rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrzen.