o zaplacení 380 775,40 Kč + 850 000 Kč

1. Rozsudkem ze dne 26. 8. 2025 soud I. stupně zastavil řízení ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 380 775,40 Kč žalovanou na náhradě majetkové újmy (I), žalobu zamítl ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci na nemajetkové újmě 850 000 Kč (II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (III).

2. Žalobce se původně domáhal náhrady škody na žalované představující náklady na obhajobu ve výši 380 775,40 Kč a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 850 000 Kč, které mu měly vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby Vrchním soudem v [adresa] dne 12. 3. 2024 sp. zn. [spisová značka]. Po částečném uspokojení nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 205 556,40 Kč a 5 989,50 Kč vzal žalobce v průběhu řízení žalobu zpět v části týkající se majetkové škody, tj. ohledně částky 380 775,40 Kč, soud proto řízení výrokem I co do této částky zastavil a rozhodoval pouze o nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, tj. v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného Krajským soudem v [adresa] pod shora citovanou sp. zn., tj. co do částky 850 000 Kč.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby po úhradě nákladů majetkové újmy spočívajících v nákladech na obhajobu v trestním řízení; pokud se jedná o odškodnění za nezákonné trestní stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, namítla promlčení nároku žalobce, kdy tento uplatnil nárok mimo lhůtu vyplývající z § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. Žalovaná zdůraznila, že rozsudek Vrchního soudu v [adresa] ze dne 12. 3. 2024 sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce v trestní věci vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] zproštěn obžaloby, byl vyhlášen za účasti žalobce a jeho obhájce a nabyl tak právní moci 12. 3. 2024, poté počala běžet následně šestiměsíční subjektivní lhůta, podle žalované žalobce uplatnil nárok u soudu až 14. 3. 2025, tedy po marném uplynutí zákonné lhůty (i při započítání stavení lhůty o dobu 6 měsíců v důsledku předběžného projednání nároku u žalované).

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel z nespornosti tvrzení účastníků o uplatnění nároku žalobce u žalované na náhradu majetkové újmy (spočívající v nákladech trestního řízení na obhajobu) a náhradu nemajetkové újmy v důsledku nezákonného trestního stíhání dne 3. 7. 2024, žalovaná stanoviskem z 16. 6. 2025 žalobci sdělila, že shledala částečně důvodným nárok na náhradu škody celkem ve výši 205 556,40 Kč, nároku na úhradu částky 850 000 Kč z titulu nemajetkové újmy nevyhověla. Trestní stíhání bylo pravomocně skončeno zproštěním obžaloby žalobce rozhodnutím Vrchního soudu v [adresa] dne 12. 3. 2024, kdy při vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] byl přítomen žalobce a jeho 2 obhájci; žalobu přitom podal žalobce u Obvodního soudu pro[Anonymizováno][adresa] až dne 14. 3. 2025.

5. Po citaci ustanovení § 1, 5, 7, 8, 15, 31a, 32 odst. 3 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s ustanoveními upravujícími promlčecí lhůtu (§ 609, 610 a § 619 OZ) shledal sice soud naplnění odpovědnostních předpokladů státu za tvrzenou škodu (nemajetkovou újmu), a to v důsledku nezákonného trestního stíhání, kdy toto bylo ukončeno zproštěním obžaloby žalobce, s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení se soud nezabýval z důvodu procesní ekonomie zkoumáním dalších odpovědnostních předpokladů státu za tvrzenou újmu (způsobením újmy a příčinnou souvislostí mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody), když námitku promlčení uplatněnou žalovanou neshledal rozpornou s dobrými mravy. Vyšel přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (30 Cdo 1291/2017), kdy trestní řízení ve vztahu k žalobci bylo ukončeno pravomocně zproštěním obžaloby, tj. k datu vyhlášení rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa]. Nemajetková újma přitom vzniká poškozenému v průběhu trestního řízení, avšak nárok na náhradu nemajetkové újmy lze uplatnit teprve ve chvíli, kdy trestní stíhání skončí pravomocným zastavením nebo zproštěním obžaloby, pro počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty je rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozví o zprošťujícím rozsudku a nikoliv den, kdy mu bylo doručeno písemné odůvodnění rozsudku. Žalobce byl se zprošťujícím rozsudkem a jeho důvody seznámen již při veřejném vyhlášení 12. 3. 2024, rozsudek nabyl tohoto dne právní moci, tímto dnem začala běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta, žaloba však byla podána k soudu až 14. 3. 2025, tedy po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty prodloužené o 6 měsíců z důvodu předběžného projednání nároku žalovanou. Soud neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že se tento mohl seznámit s písemným vyhotovením rozsudku až po jeho doručení a teprve poté uplatnit nárok, respektive žalobce nárok uplatnil u žalované k předběžnému projednání necelé 4 měsíce od vyhlášení zprošťujícího rozsudku, tedy několik měsíců před uplynutím promlčecí doby k uplatnění nároku u žalované, byl přitom kvalifikovaně právně zastoupen, žalobu však podal až po uplynutí promlčecí doby, téměř 9 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované. Dle odůvodnění prvostupňového rozsudku žalobci nic nebránilo ve včasném podání žaloby, proto uzavřel, že námitka promlčení uplatněná žalovanou není rozporná s dobrými mravy.

6. V závislosti na zamítnutí žaloby rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy shledal částečný úspěch i neúspěch každého z účastníků, když v rozsahu částky 205 556,40 Kč bylo řízení zastaveno pro chování žalované (škoda spočívající v nákladech obhajného), zatímco žalobce byl neúspěšný ve zbývající části nároku na majetkovou újmu, rovněž byl neúspěšný v nároku na nemajetkovou újmu (při tarifní hodnotě 30 000 Kč). Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Proti zamítavému výroku II a závislému výroku podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu neúplných skutkových zjištění, nedostatečného provedení dokazování a nesprávného právního posouzení věci.

8. Odvolatel nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že běh subjektivní promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. počal dnem veřejného vyhlášení rozsudku, když objektivní možnost seznámit se se všemi rozhodnými skutkovými i právními okolnostmi (I. ÚS 1532/16) měl až v okamžiku doručení písemného vyhotovení rozsudku, dle názoru odvolatele teprve tehdy mohl zjistit základ a rozsah jeho nároku. Odkazoval přitom na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16, kdy teprve z odůvodnění zprošťujícího rozsudku může obžalovaný pochopit, jaké důvody vedly k jeho stíhání a že nešlo o svévoli orgánů činných v trestním řízení. Písemné odůvodnění rozsudku bylo doručeno 13. 6. 2024, nárok na náhradu újmy u [orgán] uplatnil v rámci šestiměsíční subjektivní lhůty dne 3. 7. 2024, dle § 35 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. se běh promlčecí doby po dobu předběžného nároku stavěl nejdéle o 6 měsíců, další lhůta běžela nejdříve od 3. 1. 2025, má za to, že podáním žaloby 14. 3. 2025 nárok uplatnil ve lhůtě. Kromě jiného námitku uplatněnou žalovanou pokládá za odporující dobrým mravům dle občanského zákoníku, kdy žalobce byl stíhán po dlouhou dobu ve složité trestní věci, byl i nepravomocně odsouzen a následně pravomocně obžaloby zproštěn, přitom nezákonné trestní stíhání mělo nepříznivý vliv na jeho další život. Uplatnění námitky promlčení pokládá za výraz zneužití práva žalované na úkor žalobce (25 Cdo 1839/2000, 28 Cdo 1174/2004), odkazoval na analogii restitučních předpisů použitelných dle žalobce i v této věci. Dle odvolatele by soud měl přihlížet i k tomu, že žaloba byla podána případně 2 dny po lhůtě, postup soudu I. stupně pokládá za formalistický představující tvrdý zásah veřejné moci (když ve věci 28 Cdo 3594/2018 byla podána žaloba až 9 let od uplynutí promlčecí doby na rozdíl od nyní projednávané věci). Rozhodnutí pokládá za nepřezkoumatelné, když se soud I. stupně nedostatečně vypořádal s argumentací Ústavního soudu uvedenou v nálezu sp. zn. I. ÚS 1532/16. Navrhl proto napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, případě rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět.

9. Při odvolacím jednání žalobce doplnil, že při vyhlášení zprošťujícího trestního rozhodnutí nebylo toto zcela odůvodněno důsledně, takže důvody pro zproštění mohl seznat až z písemného vyhotovení zprošťujícího rozhodnutí.

10. Žalovaná při odvolacím jednání navrhla potvrdit rozsudek jako věcně správný s ohledem na správné právní závěry týkající se uplynutí promlčecí lhůty vznesené důvodně žalovanou. Dle žalované skutkové závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 na tuto věc nedopadají; ve věci posuzované Ústavním soudem bylo rozhodnutí o zproštění obžaloby doručeno až po osmi měsících od vyhlášení rozhodnutí, když v mezidobí uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta vyplývající z § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb., v této konkrétní věci se jedná o odlišnou situaci, když při vyhlášení rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] bylo rozhodnutí za přítomnosti dvou obhájců tehdejšího obžalovaného (nynější žalobce) vyhlášeno a odůvodněno. Pokud žalobce byl schopen uplatnit nárok v promlčecí lhůtě na předběžné projednání škody i nemajetkové újmy u žalované, tj. cca za 4 měsíce od vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí, mohl uplatnit v rámci promlčecí lhůty žalobu u soudu, pokud tak neučinil, rozhodl soud I. stupně věcně správně. Rovněž se žalovaná domáhala náhrady nákladů řízení účastníka nezastoupeného advokátem v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 z 18. 11. 2025, kdy požadovala odměnu za 2 paušální náhrady hotových výdajů (účast při odvolacím jednání, příprava na jednání) v celkové výši 900 Kč.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek pouze v odvoláním dotčeném rozsahu, tj. pouze v zamítavém výroku II o věci samé a v závislém výroku III, když ve výroku I o zastavení řízení nebyl rozsudek soudu I. stupně dotčen odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci. Po přezkumu napadeného rozsudku včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

12. Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav, zajistil si tak správné skutkové podklady umožňující následné správné právní posouzení věci. Pro stručnost lze tak odkázat na skutková zjištění soudu I. stupně včetně správného zjištění, že při rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] dne 12. 3. 2024 ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] byl žalobce zproštěn obžaloby, když byl přítomen spolu se dvěma obhájci vyhlášení a odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa]; ostatně toto žalobce nikterak nesporoval. Rovněž žalobce nesporoval, že došlo k odůvodnění rozhodnutí, zatímco teprve ve fázi odvolacího řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace žalobce uplatnil nové tvrzení, že „nemohlo být odůvodnění provedeno dostatečně či nebylo provedeno dostatečně “; pokud žalobce uplatnil tuto skutečnost [§ 205a písm. d)o. s. ř.], jedná se o nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace a bylo na žalobci, aby tuto skutečnost uplatnil před soudem I. stupně; ani ve fázi odvolacího řízení tak nelze případně měnit skutková tvrzení žalobce. Z tohoto důvodu se odvolací soud tímto tvrzením žalobce nezabýval.

13. Soud I. stupně správně citoval dotčená ustanovení zákona 82/1998 Sb., a to i ve spojení s ustanovením § 32 a § 35 i ustanovení § 609 a § 610 i § 619 občanského zákoníku, v poměrech konkrétní projednávané věci dotčená ustanovení správně vyložil. Správně soud I. stupně shledal naplnění odpovědnostních předpokladů státu za tvrzenou nemajetkovou újmu (když ve vztahu k náhradě škody vzal žalobce žalobu zpět co do částky 380 775,40 Kč a toto již nebylo předmětem odvolacího řízení), kdy v souladu s konstantní judikaturou (30 Cdo 1291/2017) rozhodnutí o zproštění obžaloby představuje nezákonné rozhodnutí, se kterým se pojí právo na náhradu nemajetkové újmy, žalobce byl nezákonně trestně stíhán, jeho trestní stíhání skončilo pravomocně zproštěním obžaloby rozhodnutím Vrchního soudu v [adresa] ze dne 12. 3. 2024 sp. zn. [spisová značka], přitom rozhodnutí nabylo právní moci dnem 12. 3. 2024. Tímto okamžikem, to je rozhodnutím o zproštění obžaloby a sdělením důvodů takového rozhodnutí, tak mohl žalobce seznat důvody takového rozhodnutí a vznik nemajetkové újmy na jeho straně, v tomto směru je třeba vyjít z ústavní judikatury vztahující se k počátku běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. (30 Cdo 1291/2017, 25 Cdo 1029/2008, 31 Cdo 619/2011 i I. ÚS 1532/16); dle citovaného nálezu Ústavního soudu ČR podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen, tento moment tak v daném případě nastává již dnem právní moci zprošťujícího rozsudku, což bylo v daném případě (obdobně jako ve věci I. ÚS 1532/16) okamžikem vyhlášení; v této věci se jedná však o odlišnou skutkovou situaci než byla řešena ve věci rozhodované pod sp. zn. I. ÚS 1532/16, jak správně uvádí žalovaná. V tamní věci písemné odůvodnění rozhodnutí o zproštění obžaloby bylo doručeno až 8 měsíců po vyhlášení, tedy až po uplynutí šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, v této věci se jedná o situaci zcela odlišnou. Pokud žalobce mohl uplatnit cca za 4 měsíce od zproštění obžaloby nárok v rámci předběžného projednání u žalované, neuváděl žádné důvody, tím méně je prokazoval, které by mu bránily ve včasném uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v šestiměsíční promlčecí lhůtě u soudu. Promlčecí lhůta tak běžela od 12. 3. 2024, podáním návrhu na předběžné projednání nároku dne 3. 7. 2024 u žalované došlo ke stavení promlčecí lhůty, ta neběžela (§ 35 zákona 82/1998 Sb.) do 3. 1. 2025, poté pokračovala promlčecí lhůta od 4. 1. 2025 a uplynula dnem 12. 3. 2024, pokud žalobce podal žalobu 14. 3. 2024 (182 dnů po zproštění obžaloby), učinil tak po lhůtě. Není přitom rozhodné, že v rámci šestiměsíční lhůty uplatnil nárok na předběžné projednání u žalované, rozhodující je datum podání žaloby u soudu pro posouzení subjektivní promlčecí lhůty.

14. Shodně se soudem I. stupně zastává odvolací soud názor, že v daném případě nepředstavuje námitka promlčení zneužití práva žalovanou, nelze dovozovat analogii s restitučními předpisy, jak nesprávně činí odvolatel, respektive se tento domáhá nepřípustně rozšiřujícího výkladu promlčecí lhůty. Rozhodnutí soudu je přezkoumatelné, jsou z něj dostatečně zřejmé důvody rozhodnutí po předchozím provedení dokazování, kdy soud logicky vysvětlil své skutkové i právní závěry. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani ve smyslu konstantní judikatury, kdy odvolatel byl schopen formulovat odvolací důvody i odvolací návrh, jeho námitky ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozsudku tak nejsou důvodné.

15. Odlišně od názoru odvolatele nepokládá odvolací soud odůvodnění soudu I. stupně za formalistické, naopak je v souladu s judikaturou, kdy posouzení zmeškání promlčecí lhůty (byť o 2 dny) při kvalifikovaném právním zastoupení žalobce advokátem nelze v zájmu právní jistoty účastníků pokládat samo o sobě za rozporné s dobrými mravy, použití korektivu dobrých mravů ve vztahu k prodloužení promlčecí lhůty, které se de facto domáhá žalobce, tak není opodstatněné (a to ani s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1532/16 či ve smyslu rozhodnutí IV. ÚS 3252/12 či 30 Cdo 4112/2020, 30 Cdo 2574/2020, 30 Cdo 3838/2014). Otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud ve své praxi opakovaně zabýval, přitom vždy uzavřel, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil; tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, kterým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (28 Cdo 3594/2018, 30 Cdo 2597/2021). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (25 Cdo 2648/2003, 33 Cdo 561/2006), když problematiku výkonu určitého práva v rozporu či ve shodě s dobrými mravy je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. V tomto případě měl poškozený žalobce před uplynutím promlčecí lhůty k dispozici řádné odůvodnění svého zproštění obžaloby, byl kvalifikovaně právně zastoupen v trestním řízení, pokud „vyčkával“ s uplatněním nároku, nese nepříznivé důsledky své pasivity v podobě uplynutí subjektivní promlčecí lhůty po vznesení této námitky žalovanou, která vystupuje v daném právním vztahu v rovném postavení, a nikoliv ve vrchnostenské pozici (I. ÚS 643/04).

16. Přestože byly splněny odpovědnostní předpoklady státu za nemajetkovou újmu v podobě nezákonného rozhodnutí, vzniku újmy a příčinné souvislosti, pro důvodně vznesenou námitku promlčení žalovanou správně soud I. stupně žalobu zamítl; ohledem na věcnou správnost napadeného rozsudku jej odvolací soud v zamítavém výroku o věci samé II a i v závislém akcesorickém výroku podle § 219 o. s. ř. potvrdil, kdy i rozhodnutí o nákladech řízení koresponduje předmětu nároku a částečnému procesnímu úspěchu žalobce i částečnému procesnímu neúspěchu (ve vztahu k neodůvodněnému zpětvzetí části náhrady škody i ve vztahu k nemajetkové újmě).

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná, náleží jí proto právo na náhradu nákladů účastníka nezastoupeného advokátem v souladu s § 151 a § 137 o. s. ř., kdy se k otázce aplikovatelnosti vyhlášky č. 254/2015 Sb. naposledy vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 dne 18. 11. 2025, kdy uzavřel, že v souladu s čl. 38 Listiny základních práv a svobod je třeba trvat na rovné odměně účastníka nezastoupeného advokátem ve vztahu k paušální odměně účastníka zastoupeného advokátem, odvolací soud proto vycházel z paušální náhrady 450 Kč za 1 úkon (účast advokáta při jednání, příprava na jednání); současně uložil tak povinnost procesně neúspěšnému žalobci zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 900 Kč v obecné pariční lhůtě.