o zaplacení 69 586 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. května 2025, č. j. 14 C 165/2024-65,

1. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2025 soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2 217 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 10. 2024 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení z částky 19 865 Kč od 19. 10. 2024 do 31. 10. 2024, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 67 369 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 10. 2024 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 476 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení o žádosti o nahlížení do spisu, původně ve výši 89 451 Kč, po částečném zpětvzetí žaloby ve výši 69 586 Kč. Žalobce požádal [orgán] [adresa] dne 26. 1. 2022 postupem podle § 38 odst. 2 správního řádu o nahlížení do spisu. Správní orgán ho odmítl a jeho odvolání poté zamítlo [orgán]. Žalobce podal žalobu u Krajského soudu v [adresa], věc byla vedena pod sp. zn. [spisová značka], žalobě bylo vyhověno. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 18. 4. 2024 ve výši 89 451 Kč. Žalovaná vydala dne 17. 10. 2024 stanovisko, jako přiměřené shledala odškodnění ve výši 19 685 Kč. K úhradě částky došlo až po podání žaloby, dne 31. 10. 2024, což bylo důvodem částečného zpětvzetí žaloby.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, za dostatečné považovala přiznání finanční kompenzace ve výši 19 865 Kč, přičemž žalobci se zároveň za nesprávný úřední postup omluvila.

4. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o průběhu řízení, které probíhalo u [orgán] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“) a o uplatnění nároku žalobcem u žalované.

5. Zjištěný skutkový stav věci posoudil po právní stránce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Rovněž poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se nepřiměřené délky řízení, i na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se odškodňování nepřiměřené délky řízení, z níž při posouzení věci vycházel.

6. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 26. 1. 2022 podal žalobce u [orgán], Krajské pobočky v [adresa] žádost o nahlížení do spisu týkající se [jméno FO], [orgán] žádosti žalobce nevyhověl. [orgán] vydalo pod č. j. [číslo] dne 24. 3. 2022 rozhodnutí, kterým zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí [orgán] Krajské pobočky v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] z 10.2.2022 o žalobcově odmítnutém nahlížení do spisu dávek vedených v r. 2017-2022 u [orgán] k osobě [jméno FO] pro neprokázání právního zájmu ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 500/2002 Sb., správní řád. Z podnětu žalobcem podané žaloby přezkoumal rozhodnutí Krajský soud v [adresa], který pod č. j. [spisová značka], rozhodl o zrušení předcházejícího rozhodnutí [orgán] a vrácení věci tomuto orgánu k dalšímu řízení.

7. Soud prvního stupně vycházel z délky řízení od 26. 1. 2022 do 16. 7. 2024, kdy žalobce obdržel podání žalované o možnosti nahlédnout do spisu, tj. z délky řízení 2 roky, 5 měsíců a 20 dní.

8. Soud prvního stupně shledal, že řízení postupovalo plynule, správní orgány rozhodovaly v zákonných lhůtách. Průtah shledal v závěru řízení, kdy [orgán] po zrušujícím rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 12. 4. 2024, vyrozuměl žalobce o možnosti nahlédnout do spisu až dne 16. 7. 2024. Ve věci dvakrát rozhodoval prvostupňový orgán, dvakrát odvolací orgán a jednou soud. Řízení nevybočovalo z mezí standardní složitosti. Krajský soud v [adresa] v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodnutí správních orgánů byla dostatečně a podrobně odůvodněna, dospěla k závěrům, které byly v souladu se zákonem, avšak opomněla se vypořádat s jedním z žalobcových tvrzení. Pochybily tím, že se nezabývaly způsobilostí k jednání dotčené osoby. V návaznosti na další projednání [orgán] umožnil žalobci do spisu nahlédnout, avšak žalobce toto právo nerealizoval, a to ani prostřednictvím zmocněnce. Trval pouze na zaslání kopie spisu.

9. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž vznik nemajetkové újmy je presumován. Při stanovení formy a výše finanční kompenzace za nemajetkovou újmu vycházel z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Jednalo se o řízení standardní složitosti, na délce řízení se žalobce nijak nepodílel. [orgán] zpřístupnil spis s určitou prodlevou, řízení bylo standardního až mírně sníženého významu pro žalobce. Soud vycházel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za 1 rok řízení, za první dva roky ve výši poloviny této částky, neboť řízení o nahlížení do spisu není svým významem typem řízení, u něhož je podle platné judikatury třeba postupovat s co nejvyšším urychlením, jako jsou řízení trestní, opatrovnické, o osobním stavu či řízení pracovněprávní. Základní částku 15 000 Kč soud nenavyšoval o inflaci, jak požadoval žalobce, v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Soud prvního stupně shledal, že za posuzované řízení činí základní částka 22 082 Kč. Po odečtení částky 19 865 Kč, kterou žalovaná již uhradila, náleží žalobci dalších 2 217 Kč.

10. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žaloba byla podána důvodně a zastavení řízení zavinila žalovaná pozdním plněním. Žalobci přiznal náhradu za 3 úkony právní služby, odměnu určil podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále mu přiznal příslušný počet režijních paušálů, vše navýšené o DPH. Spolu s náhradou za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení 14 476 Kč.

11. Proti rozsudku, a to proti výrokům II a III, podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Má za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku přiměřenosti výše zadostiučinění a vadně posoudil náklady řízení. Hodnocení věci soudem ve smyslu aplikace vlivu jednotlivých skutečností na celkovou délku řízení považuje za disproporcionální. Namítal, že soudem stanovené zadostiučinění nedosahuje právní kvalifikace „přiměřené výše“. Základní částka ve výši 15 000 Kč neodpovídá současným poměrům české společnosti a je stanovena nepřiměřeně nízkou. Dlouhodobé odpírání valorizace základní částky považuje za projev naprostého bezduchého formalismu. Argumentoval ve prospěch valorizace základní částky, a to i prostřednictvím srovnání růstu platu soudců a výše základní částky za posledních 15 let. Žalobce rovněž nesouhlasí s krácením základní částky za první dva roky řízení, neboť věc měla být vyřízena v řádu dnů. Základní částka 15 000 Kč je navázána na soudní řízení. Je-li základní částka snižována, je tím žalobci odpíráno jeho právo na adekvátní odškodnění nemajetkové újmy. Pokud jde o náklady řízení, vytýkal soudu, že chybně nepřiznal odměnu za úkon právní služby vyjádření žalobce ze dne 14. 1. 2025, kterým reagoval na procesní stanovisko žalovaného. Dále namítal, že náklady řízení jsou stanoveny na základě právního předpisu, který svou logikou popírá základní principy spravedlnosti a je protiústavní, pokud vychází při určování odměny z částky nižší než 30 000 Kč. Forma a výše zadostiučinění závisí na volné úvaze soudu, a tak se jedná o kategorii, která není a nemůže být vázána na tarifní hodnotu. Žalobce navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že přizná žalobci další finanční odškodnění a zaváže žalovanou ke spravedlivé výši nákladů řízení před soudem prvního stupně a přizná žalobci náklady odvolacího řízení.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce připomněla, že odškodnila žalobce částkou 19 865 Kč. Akceptuje rozhodnutí soudu, který se neztotožnil se žalovanou o snížení základní částky o 10 % za význam řízení pro žalobce, který byl podle žalované snížený. K námitce žalobce, že základní částka 15 000 Kč je nepřiměřeně nízká, žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, který se vyjádřil k neprovedení valorizace částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání, a v jeho mezích, rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není opodstatněné. Odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, která se z jednání včas a řádně omluvila, a výslovně souhlasila s tím, že může být jednáno v její nepřítomnosti.

14. Soud prvního stupně si opatřil potřebný skutkový podklad pro své rozhodnutí a věc posoudil správně i po právní stránce. Při úvaze, zda lze délku posuzovaného řízení 2 roky, 5 měsíců a 20 dní považovat za přiměřenou, soud prvního stupně vycházel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, přičemž správně shledal, že vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze délku posuzovaného považovat za přiměřenou a v řízení došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je požadavek na přiměřenost délky řízení. Správně přiznal odškodnění za nemajetkovou újmu v peněžité formě, když konstatování porušení práva by bylo na místě tehdy, pokud by význam předmětu řízení pro žalobce byl nepatrný, a doba řízení se tak v jeho psychické sféře nemohla negativně projevit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). V dané věci však nebyl význam předmětu řízení pro žalobce nepatrný, ale mírně snížený, jak shledal soud prvního stupně (žalobce své právo nahlédnout do spisu nakonec nerealizoval). Odvolací soud se nezabýval tím, zda bylo či nebylo na místě snížit soudem prvního stupně zjištěnou částku 22 082 Kč z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce, neboť žalovaná se neodvolala proti vyhovujícímu výroku I rozsudku soudu prvního stupně.

15. Soud prvního stupně nepochybil, pokud základní částku 15 000 Kč nevalorizoval. Judikatura Nejvyššího soudu (představovaná např. rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, nebo usnesením ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 552/2024, proti kterému směřovala ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1587/24) je ustálena na názoru, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemají vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, změny kursu měny, či změny životní úrovně a není tak důvod k překonání závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Nejvyšší soud vyjádřil, že základní částka 15 000 Kč až[Anonymizováno]20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než nezbytných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, přičemž tomuto požadavku uvedené finanční rozpětí stále vyhovuje. Své závěry Nejvyšší soud podpořil provedenou analýzou rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva stran nároků na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to za posledních pět let. Shledal, že Evropský soud pro lidská práva ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry uvedené ve Stanovisku tak jsou i pro poměry České republiky aktuální a změny v cenové úrovni v České republice na tomto závěru nemohou ničeho změnit. Z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, aprobovaných Ústavním soudem, je zjevné, že se jedná o vyargumentované právní názory, nikoli bezduchý formalismus, jak namítal žalobce. Ve světle uvedeného jsou námitky žalobce vztahující se k valorizaci základní částky liché, a srovnání výše základní částky s platy soudců za období 2009 až 2024 či nárůstem průměrné mzdy v České republice obecně je dané věci nepřiléhavé, stejně jako odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11.

16. Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že základní částka neměla být krácena za první dva roky vůbec. Pokud žalobce žádal odškodnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, byť se jednalo o správní řízení, pak soud prvního stupně správně vycházel z ustáleného judikatorního závěru, že za první dva roky se základní částka krátí na polovinu. Nejvyšší soud již ve Stanovisku uvedl, že považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady. Tento názor se prosadil i ve vztahu k řízením, pro něž zákon předepisuje lhůtu, v níž je třeba rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 552/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1587/24). Odvolací soud nezastává jiný právní názor na posouzení otázky výše základní částky, a proto nemá důvod odchylovat se od stávající judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

17. Pokud jde o námitku žalobce proti výši přiznané náhrady nákladů řízení, odvolací soud ji shledal důvodnou potud, že žalobci se nedostalo náhrady za všechny úkony právní služby, které advokát v řízení před soudem prvního stupně učinil. Podle obsahu předloženého spisu advokát učinil pět úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), nad rámec úkonů uvedených v napadeném rozsudku (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby a částečné zpětvzetí), ještě vyjádření ze dne 14. 1. 2025 k podání žalovaného a účast na jednání před soudem dne 30. 4. 2025. Při stanovení výše odměny a paušální náhrady odvolací soud vycházel z platného a účinného právního předpisu, když nemá pochybnosti o souladnosti advokátního tarifu s ústavním pořádkem. Právním předpisem nastolený způsob výpočtu odměny advokáta reflektuje s ohledem na okolnosti věci účelnost právních služeb potřebných k uplatňování práva. Za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2024 náleží náhrada podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. odměna za jeden úkon ve výši 3 100 Kč, stanovená podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za úkon právní služby. Za úkony právní služby učiněné po 1. 1. 2025 náleží odměna ve výši 1 000 Kč za jeden úkon právní služby, stanovená podle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 2 217 Kč, a paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za úkon právní služby. Celkem s náhradou za DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 2 751 Kč, a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, přísluší žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 17 851 Kč.

18. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ve výroku III ohledně výše přisouzené náhrady a doplnil o místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř., jímž je advokát žalobce.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 3394/23, vyjádřil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze poměřovat úspěch a neúspěch ve věci jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto. To konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Prokáže-li žalobce základ svého nároku, avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení „trestán“ za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (obdobně také např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 3395/23).

20. Odvolací soud tedy vycházel ze závěru Ústavního soudu, že na řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím je potřeba nahlížet jako na jeden celek. Byť žalobce neuspěl v odvolacím řízení, z hlediska řízení jako celku byl úspěšný co do základu nároku, a proto mu náleží i náhrada nákladů odvolacího řízení. Advokát učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, za které mu náleží podle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu odměna ve výši 1 000 Kč za jeden úkon právní služby (z tarifní hodnoty 2 217 Kč) a náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou za DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši 609 Kč činí náhrada nákladů odvolacího řízení celkem 3 509 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalované stanovena lhůta k plnění v délce 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.), a to s ohledem na skutečnost, že žalovaná čerpá finanční prostředky ze státního rozpočtu. Platebním místem je advokát žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).