o zaplacení 180 347 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. března 2025, č. j. 37 C 193/2024-80,

1. Rozsudkem ze dne 24. března 2025, č. j. [spisová značka], soud I. stupně konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 180 347 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 10. 10. 2024 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 555,50 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 180 347 Kč s příslušenstvím z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „Posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 11. 2017, od 30. 4. 2018 pak bylo Posuzované řízení přerušeno do skončení věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „Vedlejší řízení“), jež je stiženo extrémními průtahy.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce u ní uplatnil dne 17. 4. 2024 svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Posuzované řízení bylo prakticky po celou dobu přerušeno, přičemž za Vedlejší řízení byl žalobce již odškodněn. Nadto podle žalované v projednávané věci absentuje odpovědnostní titul ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce Posuzovaného řízení. Navíc přiznání peněžitého zadostiučinění by v projednávané věci bylo zcela nepřiměřené, a to s ohledem na předmět Posuzovaného řízení.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, učinil skutková zjištění uvedená pod body 4 až 8 odůvodnění rozsudku, a to zejména ohledně průběhu Posuzovaného řízení a Vedlejšího řízení, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje. Po právní stránce soud I. stupně posoudil žalobcem uplatněné nároky dle OdpŠk, přičemž konstatoval, že k založení odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu je třeba současného naplnění podmínek: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Soud I. stupně se zabýval nejprve předpokladem nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce, když Posuzované řízení začalo běžet dne 21. 11. 2017 a do doby rozhodnutí soudu I. stupně nebylo skončeno, tudíž trvalo přibližně 7 let a 4 měsíce. Soud I. stupně konstatoval, že Posuzované řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy, po hmotněprávní, procesněprávní i skutkové stránce bylo standardní složitosti, žalobce se na celkové délce Posuzovaného řízení nepodílel. Pokud jde o význam řízení, tento soud I. stupně zhodnotil jako velmi nízký, neboť Posuzované řízení se týkalo toliko bagatelní částky 1 500 Kč, přičemž žaloba byla následně vzata co do částky 143,40 Kč zpět, kdy z konkrétních okolností nevyplýval zvýšený význam Posuzovaného řízení pro žalobce. V Posuzovaném řízení pak soud I. stupně neshledal žádné průtahy. Soud I. stupně dále konstatoval, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je třeba do celkové délky řízení započítat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, přičemž je třeba zkoumat, zda ve Vedlejším řízení, které si nečinnost v Posuzovaném řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Soud I. stupně shledal, že Vedlejší řízení bylo ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk nepřiměřeně dlouhé, pročež je třeba považovat i Posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé a shledal tak naplnění předpokladu nesprávného úředního postupu. Soud I. stupně dále citoval judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 846/2021), v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že probíhá-li souběžně více soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalším řízení, posuzuje se újma utrpěná jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení jako jediná újma, nikoli jako újma násobená počtem jednotlivých řízení. Soud I. stupně dospěl v projednávané věci k závěru, že Posuzované řízení a Vedlejší řízení jsou řízení závislá ve smyslu shora citované judikatury, resp. že přerušení Posuzovaného řízení do právní moci Vedlejšího řízení bylo důvodné, neboť v rámci Posuzovaného řízení se žalobce domáhá bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí, jejichž vlastnické právo je určováno v rámci Vedlejšího řízení. Dále dospěl k závěru, že je naplněn předpoklad nemajetkové újmy, jejíž vznik se předpokládá, i předpoklad příčinné souvislosti, přičemž ohledně formy satisfakce postupoval dle § 31a odst. 2 OdpŠk a poskytl žalobci morální satisfakci ve formě konstatování porušení práva, jíž považoval za dostatečnou (z důvodu bagatelnosti částky, faktického odškodnění za Vedlejší řízení, jež je souběžné s Posuzovaným řízením) a nárok na zadostiučinění v peněžité formě zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobci přiznal náhradu nákladů ve výši 13 555,50 Kč sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku, z odměny za zastupování advokátem (3 úkony právní služby), ze 3 paušálních náhrad a 21% DPH. Soud I. stupně nepřiznal žalobci náhradu za úkon právní služby spočívající v podání žalobce ze dne 12. 12. 2024, v němž žalobce pouze zopakoval svoji argumentaci a toto podání ani soud nevyžadoval, proto tento úkon nepovažoval za účelně vynaložený.

5. Proti výrokům II a III rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že Posuzované řízení a Vedlejší řízení jsou na sebe vázána, neboť Posuzované řízení lze rozhodnout bez vyčkávání na výsledek Vedlejšího řízení, jelikož k přerušení Posuzovaného řízení nedošlo dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nýbrž z důvodu vhodnosti dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí o přerušení řízení je třeba hodnotit jakožto kritérium dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Soud I. stupně ignoroval judikaturu týkající se přerušení řízení, kdy v tomto směru citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15. Závěr o tom, že odškodnění poskytnuté za Vedlejší řízení je i poskytnutím plnění za nepřiměřenou délku Posuzovaného řízení, je v rozporu s citovanou judikaturou, neboť se jedná o dvě samostatná řízení. Dále má žalobce za to, že s plynutím času dochází k umenšování kvantitativního významu věci (bagatelnosti žalované částky) a ke zvyšování kvalitativního významu věci ve smyslu frustrace s ohledem na to, že Posuzované řízení trvá 7,5 roku, proto nelze dovodit zanedbatelný význam věci pro účastníka. V projednávané věci by bylo možno hovořit o sníženém významu věci, za něž je však přiměřenou satisfakcí peněžité plnění, kdy v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017. Ve vztahu k nákladům řízení namítá, že žalobci měla být přiznána náhrada za úkon právní služby ze dne 12. 12. 2024, kdy tímto se žalobce vyjadřoval k prvnímu procesnímu podání žalované. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal žalobci peněžitou formu odškodnění a náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

6. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila, u ústního jednání odvolacího soudu odkázala na své předchozí procesní stanovisko a navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., když ve věci bylo jednáno dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobce, jenž se bez omluvy k ústnímu jednání nedostavil, ač měl řádně doručeno předvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. V daném případě soud I. stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a po právní stránce správně aplikoval příslušná ustanovení OdpŠk a dospěl ke správnému právnímu závěru ohledně základu nároku, tj. o odpovědnosti žalované dle § 13 odst. 1 OdpŠk, když Posuzované řízení shledal nepřiměřeně dlouhým, neboť v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jíž citoval, zahrnul do délky Posuzovaného řízení i dobu, po níž bylo Posuzované řízení přerušeno, a řádně se zabýval tím, zda ve Vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě, jak jednoznačně vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku pod body 23 a 26. Není tak důvodná námitka žalobce, že by soud I. stupně ignoroval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se přerušení řízení, je tomu právě naopak. Soud I. stupně pak správně posoudil i otázku, zda Posuzované řízení a Vedlejší řízení jsou na sebe úzce vázána a je možné je považovat za souběžná řízení ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2010 či sp. zn. 30 Cdo 846/2018. V tomto směru lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval právě k otázce úzce souvisejících, souběžných řízení: „Pokud spolu totiž dvě řízení (popř. více řízení) souvisejí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé (např. řízení o rozvod manželství nemůže být skončeno před pravomocným skončením řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu jejich manželství – srov. § 25 zákona o rodině a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislost dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení. Odvolací soud tedy souhlasí se soudem I. stupně, že v případě Posuzovaného řízení, jehož předmětem byl nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí a Vedlejšího řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k těmto nemovitostem a nynější žalobce v něm měl procesní postavení žalovaného, je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením, třeba do doby vyřešení potřebné otázky vnímat jako jediné řízení, přičemž žalobce již byl za Vedlejší řízení odškodněn, a to částkou 75 375 Kč. Tuto skutečnost pak soud I. stupně zcela správně zohlednil i v rámci formy zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk, kdy odvolací soud za této situace jednoznačně souhlasí i se závěrem odpovídající morální formě odškodnění spočívající v konstatování porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů. Jak vyplývá z § 31a odst. 2 OdpŠk forma peněžité kompenzace je subsidiární formou odškodnění, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Předně jak již uvedeno výše, žalobce byl za Vedlejší řízení, jež po zcela zásadní dobu probíhalo současně s Posuzovaným řízením, již finančně odškodněn, přičemž dále nelze přehlédnout, že v daném případě byl význam Posuzovaného řízení dle odvolacího soudu pro žalobce nepatrný, neboť předmětem Posuzovaného řízení byla částka 1 500 Kč s příslušenstvím, navíc pár dnů po zahájení Posuzovaného řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět, v důsledku čehož zůstala předmětem Posuzovaného řízení částka 1 357 Kč s příslušenstvím. Je tedy evidentní, že význam Posuzovaného řízení musí být pro žalobce zcela minimální a forma dalšího peněžitého zadostiučinění by za takové situace byla zcela neadekvátní.

9. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. napadený výrok o věci samé II rozsudku jako věcně správný potvrdil, když věcně správným shledal i nákladový výrok III, neboť úkon právní služby spočívající v písemném podání žalobce ze dne 12. 12. 2024 byl zcela neúčelným, neboť v něm žalobce pouze zopakoval žalobní argumentaci, tedy jednalo se o duplicitní úkon.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. I ÚS 3394/23, neboť základ nároku žalobce byl v řízení prokázán, přičemž forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu záležela na úvaze soudu dle § 136 o. s. ř. Ústavní soud zároveň dovodil prioritu úspěchu v základu nároku s tím, že na prvoinstanční a odvolací řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek. Náklady žalobce sestávají z odměny advokáta za úkon právní služby spočívající v sepisu odvolání dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a z 21% DPH ve výši 577,50 Kč, tj. celkem 3 327,50 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.