o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, určení trvání pracovního poměru a o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době učiněného žalovanou vůči žalobci [datum], o určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá a o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (I.), dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (II.) a dále žalobci uložil povinnost doplatit na soudním poplatku z rozšíření žaloby [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (III.).

2. Žalobce se domáhal určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době učiněného žalovanou vůči žalobci [datum], dále určení trvání pracovního poměru žalobce u žalované a dále po připuštění rozšíření žaloby celkem částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] v podrobně specifikované výši, a to s odůvodněním, že pracoval u žalované od [datum] jako technik telekomunikačních služeb a sítí, dne [datum] s ním byl zrušen zaměstnavatelem pracovní poměr ve zkušební době, tomu předcházela schůzka s žalobcovým nadřízeným a personalistkou žalované, na které bylo žalobci řečeno, že na něj prakticky denně přicházejí vyrozumění o zahájení exekuce a že z tohoto důvodu bude s žalobcem pracovní poměr ukončen. Žalovaná neměla přitom k práci žalobce dříve žádné připomínky, naopak mu sdělovala, že od následujícího týdne začínají tzv. ostré instalace (skončilo období školení a začíná období přidělování práce od koncových zákazníků), 2 dny před zrušením pracovního poměru bylo žalobci sděleno, že je pro něj připraveno zbývající nářadí i materiál, byl zván na další školení. Žalobce za jediný důvod k rozvázání pracovního poměru pokládá [anonymizováno] jeho majetku exekucemi, kdy se zaměstnavatel snaží zbavit nepohodlného zaměstnance tak, aby nemusel vykonávat exekuční agendu; tento postup žalované považuje za diskriminační, ve vztahu k jiným zaměstnancům, kteří jsou rovněž postiženi exekucemi, žalovaná takto nepostupuje. Současně se domáhal náhrady mzdy za dobu od dubna 2018 do září [rok] v celkové výši [částka] s příslušenstvím.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že rozvázala legálním způsobem pracovní poměr s žalobcem ve zkušební době, aniž by toto souviselo s finanční situací žalobce či jeho exekucemi; žalovaná zaměstnává v ČR více než [číslo] osob, disponuje personálním i softwarovým vybavením zajišťujícím hladké fungování mzdové účtárny bez ohledu na počet [anonymizováno] jednotlivého zaměstnance i počet zaměstnanců postižených [anonymizováno], exekuce proto pro žalovanou nemůže být důvodem pro nezaměstnávání žalobce zejména při nedostatku zaměstnanců na pracovním trhu. Ze strany žalobce se jedná pouze o ničím nepodložené spekulace; žalovaná s žalobcem ukončila pracovní poměr pro nedobré zkušenosti s jeho prací, když se žalobce ve zkušební době neosvědčil.

4. Soud I. stupně provedl ve věci podrobné dokazování blíže specifikovanými listinami a výslechem svědků, ze kterých vzal za prokázané, že žalobce nastoupil do pracovního poměru u žalované [datum], v pracovní smlouvě byla sjednána tříměsíční zkušební doba, dne [datum] žalovaná žalobci předala písemné zrušení pracovního poměru ve zkušební době, v této listině nebyl uveden důvod. Pokud v období [anonymizováno] až [anonymizováno] [rok] byla provedena kontrola inspekcí práce zaměřená na výběr osob ucházejících se o zaměstnání a na okolnosti rozvázání pracovního poměru ve zkušební době ze strany žalované jako zaměstnavatele, nebyly shledány u žalované v tomto směru závady; žalovaná zaměstnávala 82 zaměstnanců k [anonymizováno] [rok], jejichž mzda byla postižena srážkami ze mzdy v rámci exekuce či insolvence. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] (HR business partner ve firmě žalované) a [jméno] [příjmení] (vedoucího oddělení techniků) a z obsahu nahrávky z jednání z [datum] pořízeného bez souhlasu přítomných osob žalobcem, tj. za přítomnosti nadřízeného [jméno] [příjmení] a personalistky [jméno] [příjmení], po podrobné citaci obsahu hovoru pod bodem 9. odůvodnění prvostupňového rozsudku vzal soud I. stupně za prokázané, že ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době vedly žalovanou předchozí konflikty mezi žalobcem a jeho nadřízeným panem [příjmení], negativní ohlasy na práci žalobce a na jeho vystupování u dalších kolegů i ztráta důvěry žalobce, spojená mimo jiné se skutečností, že žalobce podle [anonymizováno] personalistky nepravdivě vyplnil vstupní formulář, když do něj neuvedl údaj o probíhajících exekucích; pohnutkou ke zrušení pracovního poměru nebyla sama o sobě skutečnost, že na majetek žalobce jsou vedeny exekuce, které jsou rovněž vedeny na majetek řady dalších zaměstnanců, v daném případě však došlo ke ztrátě důvěry zaměstnavatele k zaměstnanci, aniž by bylo možno dojít k závěru o diskriminačním jednání zaměstnavatele. S odkazem na ustanovení § 133a o. s. ř. soud uvedl, že pokud žalobce tvrdil diskriminaci ve vztahu k jeho majetkovým poměrům, neunesl důkazní břemeno ani v tom směru, aby došlo k aplikaci ustanovení § 133a o. s. ř.; žalovaná ke zrušení pracovního poměru přistoupila z jiných pohnutek než z majetkových důvodů na straně žalobce; pokud důvodem bylo nepravdivé uvedení údajů ve vstupním formuláři při vzniku zaměstnání (a neuvedení údajů o probíhajících exekucích), nelze hodnotit tento důvod jako diskriminační; zařazení otázky zaměstnavatele na srážky ze mzdy do vstupního formuláře pak představuje u zaměstnavatele běžnou a legitimní praxi odůvodněnou potřebami mzdové účtárny; v daném případě tak došlo ke zjištění nepravdivých údajů uváděných zaměstnancem. Soud I. stupně přitom shledal přípustným pořízení nahrávky z pracovního rozhovoru dne [datum], aniž by o tom byly informovány přítomné osoby – pan [příjmení] a paní [příjmení], jednalo se o zvukový záznam projevu osobní povahy, avšak pořízený pro ochranu práv žalobce, tedy v souladu se zákonnou licencí ([ustanovení pr. předpisu], kdy pořízení uvedené nahrávky soud shledal proporcionálním zásahem do osobnostních práv na nahrávce zachycených osob, když žalobce vystupuje v pozici slabší smluvní strany jako účastník pracovněprávního vztahu, neměl jinou možnost ochrany jeho domnělých práv než zachycení průběhu schůzky nahráním hovoru ([ústavní nález]), zbývající účastníci schůzky vystupovali jako zástupci zaměstnavatele. Soud podrobně citoval i se zřetelem k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] obsah zvukového záznamu této nahrávky, a to včetně zjištění, že personalistka výslovně uváděla neuvedení údajů o závazcích – o exekuci, žalobci bylo sděleno, že důvodem je ztráta důvěry, při rozhovoru byl dotazník znovu předložen žalobci, žalobce uvedl, že žádné srážky ze mzdy nemá, sám žalobce se exekucím podivoval, přitom mu bylo sděleno personalistkou, že nejde o to, že na něj„ chodí každý den exekuce“, bylo mu ale sděleno, že věcí pro rozvázání pracovního poměru je více, tj. totální ztráta důvěry; předmětem rozhovoru bylo i užití osobního vozidla žalobcem a„ 2x típnutí telefonu“ nadřízenému [příjmení] žalobcem v situaci, kdy se žalobce měl nacházet mimo pracoviště a byl nekontaktní, dále bylo vytýkáno žalobci, že spal na školení, dále byly řešeny otázky vrácení auta, výpočetní techniky a nářadí, předmětem schůzky byly i názory žalobce na porušení pracovní kázně žalobcem. Dle výpovědi svědkyně [příjmení] kromě údajů uvedených na zvukovém záznamu tato zaznamenala negativní ohlasy od více zaměstnanců na žalobce, včetně jeho nadřízeného pana [příjmení], na něj si hned po nástupu do práce žalobce stěžoval, rovněž byly stížnosti od vedoucí daného týmu na žalobce a lidí z jiného oddělení, z IT, autoparku, byl nefunkční kontakt s nadřízeným, kdy žalobce nebral nadřízenému telefon, komunikoval s ním pouze přes e-mail, ačkoliv práce probíhala v terénu, kde je kontakt nezbytný pro případné napravení nedostatků; podle výpovědi svědka [příjmení] (bezprostředního nadřízeného žalobce) kromě údajů uvedených na zvukovém záznamu bylo tímto svědkem sděleno, že měl od žalobce vyšší očekávání při jeho přijetí do pracovního poměru, následně byly zjištěny problémy z hlediska odbornosti i z hlediska dodržování pracovní kázně a i z hlediska vystupování, žalobce měl konflikty se spolupracovníky, kteří toto svědkovi průběžně hlásili, žalobce neměl základní znalost IT, žalobce se choval nevhodně v kolektivu; soud I. stupně proto vyšel ze spontánních a přesvědčivých výpovědí obou svědků a z obsahu zvukové nahrávky (když pracovní poměr svědkyně [příjmení] u žalované v mezidobí skončil); další doplnění dokazování pokládal soud I. stupně za nadbytečné (důkazy neprovedené a označené v bodě 16. odůvodnění prvostupňového rozsudku), když dosavadní dokazování bylo dostatečným podkladem pro posouzení věci se zřetelem k ustanovení § 35, § 66 a § 16 zákoníku práce. Se zřetelem ke smyslu zkušební doby, kdy záměrem sjednání zkušební doby je praktické ověření či vyzkoušení zaměstnance na pozici u zaměstnavatele, soud uzavřel, že došlo k operativnímu rozvázání pracovního poměru ([spisová značka]) zákonným způsobem, kdy žalovaná měla opodstatněné a rozumné důvody pro ukončení pracovního poměru, a to z hlediska nevhodného chování žalobce, konfliktů na pracovišti, nereagování v některých případech na podněty nadřízeného či v důsledku jiného porušování pracovní kázně a uvedení nepravdivých údajů při uzavření pracovního poměru (teprve následně zjištěných). Samotná okolnost, že k rozvázání pracovního poměru došlo ve zkušební době, nepředstavuje diskriminační důvod, jedná se o zákonný institut, provedeným dokazováním nebyla zjištěna diskriminace tvrzená žalobcem pro jeho majetkové poměry, respektive vedení exekuce.

5. S ohledem na zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zrušením ve zkušební době tak soud zamítl i navazující výrok, tj. požadavek na určení trvání pracovního poměru žalobce u žalované, v tomto směru nebylo možno žalobě vyhovět i pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení; v závislosti na platném rozvázání pracovního poměru ve zkušební době tak nemohl být opodstatněný nárok žalobce ani na náhradu mzdy za blíže specifikované období.

6. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k postupnému rozšiřování žaloby způsobem podrobně specifikovaným pod body 30. až 31. odůvodnění rozsudku, kdy celkové náklady procesně úspěšné žalované vyčíslil částkou [částka]; žalobci dále uložil povinnost k doplacení soudního poplatku [částka], a to s přihlédnutím k rozšíření žaloby na částku [částka] s příslušenstvím přihlížejíce k okolnosti, že žalobce byl v řízení částečně osvobozen od soudních poplatků v rozsahu 80 % usnesením č. j. [číslo jednací].

7. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal žalobce včasné a přípustné odvolání. V něm vytýkal soudu I. stupně neúplná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Dle odvolatele soud I. stupně dostatečně nezkoumal důvody pro rozvázání pracovního poměru ve vztahu k tvrzenému diskriminačnímu důvodu; rovněž soud neodůvodnil, proč nespatřuje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to ve vztahu k trvání pracovního poměru, když tímto by došlo k odstranění nejistoty žalobce o jeho postavení (dle odvolatele nemůže žalovat žalobce na přidělení práce zaměstnavatelem). Soud I. stupně rovněž nesprávně rozhodl o nákladech řízení, kdy nezvažoval rozhodnutí o nákladech řízení dle § 150 o. s. ř. a nesprávně žalobci uložil povinnost doplatit na soudním poplatku [částka], když žalobce byl osvobozen od soudních poplatků v celém rozsahu. Žalobce zdůrazňoval svoji argumentaci, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru mělo být zmíněné množství [anonymizováno] (tedy jeho majetkové poměry); uvedenou situaci přirovnával k paralele s příkladem provozovatele restaurace, který vykáže ze svých prostor potencionálního zákazníka z jakékoliv pohnutky a tento se nemůže jednání bránit. Zdůraznil, že před ukončením pracovního poměru jednání zaměstnavatele nenasvědčovalo záměru rozvázat s ním pracovní poměr, když byl vyslán na pracovní cestu do [obec] ještě před ukončením pracovního poměru, rovněž v e-mailech mu byla vysvětlována další spolupráce. Žalobce popíral, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru by mohlo být chybné uvedení údaje ve vstupním dotazníku při nástupu do zaměstnání. Navrhl zrušení napadeného rozsudku, případně jeho změnu a vyhovění žalobě.

8. Žalobce v doplňku svého odvolání a v dalším podání ze dne [datum] (doručeném odvolacímu soudu [datum] před odvolacím jednáním) setrval na svojí předchozí odvolací argumentaci, vytknul soudu I. stupně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, když podle [anonymizováno] odvolatele nebylo dostatečně odůvodněno neprovedení dalších důkazů, respektive závěr soudu I. stupně o nadbytečnosti těchto důkazů nepokládá žalobce za dostatečné odůvodněný. Chybně soud I. stupně nevyslechl jiného zaměstnance (bez uvedení jména), který měl být přítomen rozhovoru jiných zaměstnanců o zamýšleném ukončení pracovního poměru s žalobcem. Soud rovněž nehodnotil řádný výkon práce žalobce v průběhu zkušební doby. Dle odvolatele se soud nezabýval nesprávně druhým uplatněným diskriminačním důvodem – světonázorem žalobce, že i zaměstnanec s exekucemi může dělat svou práci dobře, zde nesprávně hodnotil důkazní břemeno účastníka a nerespektoval pozici žalobce jako slabší smluvní strany; podle odvolatele rovněž žalovaná měnila v průběhu sporu svá skutková tvrzení k důvodům rozvázání pracovního poměru. S odkazem na blíže specifikovanou judikaturu v doplňku odvolání žalobce dovozoval, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když kromě jiného odůvodnění prvostupňového rozsudku neodpovídá dle odvolatele § 157 o. s. ř. Za účelem odstranění deficitu prvostupňového rozhodnutí, které pokládá za věcně nesprávné, navrhl odvolatel doplnit dokazování výslechy svědků navržených žalobcem, kterými má být prokázán obsah jednání zaměstnanců zaměstnavatele vedený diskriminační pohnutkou a předcházející okamžitému zrušení pracovního poměru, dále vstupním dotazníkem s využitím ediční povinnosti žalované, dále provedením a zhodnocením záznamu ze systému žalované o 100% dokončení úkolů žalobce, dále protokoly o zkoušce z vyhlášky č. 50/1978 Sb., případně dalšími důkazy navrženými žalobcem v předchozích podáních. Při odvolacím jednání prostřednictvím právního zástupce žalobce navrhl vyslechnout svého právního zástupce jako svědka (když tento měl být mandantem zbaven povinnosti mlčenlivosti), a to za účelem zjištění majetkových poměrů žalobce a okolností rozvázání pracovního poměru; současně navrhl s ohledem na trvající insolvenční řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných v případě neúspěchu žalobce rozhodnout ve smyslu § 150 o. s. ř. tak, že žalované by nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhla napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdit, když soud I. stupně provedl dostatečně dokazování a své závěry přesvědčivě a logicky odůvodnil. Žalobce nesplnil povinnost tvrzení, a to ve vztahu k označení diskriminačního jednání, důvodem pro rozvázání pracovního poměru byla nespokojenost žalovaného s plněním pracovních povinností ze strany žalobce a nekompatibilita žalobce s požadavky na zařazení do týmu zaměstnanců žalované, aniž by důvodem bylo množství exekučních příkazů doručených mzdové účtárně žalované. Zaměstnavatel přitom zaměstnává větší počet zaměstnanců, proti kterým je vedena exekuce či jsou dlužníky v insolvenčním řízení. Rovněž žalovaná pokládala za legitimní, že před skončením pracovního poměru zaměstnavatel vyžadoval plnění pracovních povinností a v tomto směru s žalobcem komunikoval. Soud I. stupně rovněž rozhodl správně o nákladech řízení, když neshledal důvody pro nepřiznání nákladů úspěšné žalované ve smyslu § 150 o. s. ř. Navrhla proto potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný.

10. Žalovaná v reakci na doplněk odvolání žalobce poukázala na svoji předchozí odvolací argumentaci, kdy závěry soudu I. stupně korespondovaly výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] (bývalé zaměstnankyně žalované, která neměla žádný zájem na výsledku sporu) a výpovědi svědka [příjmení] (dosud pracujícího u žalované), kdy i tyto výpovědi byly v souladu s obsahem zvukové nahrávky z jednání se žalobcem ze dne [datum], správně soud I. stupně vyšel z obsahu této zvukové nahrávky. Dokazování provedené soudem I. stupně pokládala žalovaná za dostatečné, když byl prokázán jednoznačný důvod rozvázání pracovního poměru ve zkušební době – tj. všeobecná nespokojenost s prací žalobce. Žalovaná dostatečně splnila svoji ediční povinnost, když na základě požadavku soudu předložila tabulku s přehledem zaměstnanců, jejichž mzda byla postižena srážkami ze mzdy pro účely exekuce či insolvence. Žalovaná se rovněž vyjadřovala k otázce neunesení břemene tvrzení i důkazního břemene ve vztahu k tvrzenému diskriminačnímu důvodu žalobcem, kdy nemohlo dojít k přesunu důkazního břemene ve smyslu § 133a o. s. ř., kdy žalobce tvrdil údajnou diskriminaci na základě majetkových a sociálních důvodů, aniž by toto bylo taxativně uvedeno jako diskriminační důvod v antidiskriminačním zákoně; rovněž poukazovala na změnu skutkových tvrzení žalobce v průběhu celého sporu (žalobce nejdříve tvrdil rozvázání pracovního poměru ve zkušební době bez udání důvodu, poté jako další důvod uváděl, že se neosvědčil, rovněž namítal rozvázání pracovního poměru z titulu velkého množství [anonymizováno]). Z důvodu legálního využití institutu rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, kdy byly prokázány jednoznačně důvody zaměstnavatele k tomuto jednostrannému právnímu úkonu – nespokojenost s prací žalobce – navrhla žalovaná rozsudek potvrdit a s ohledem na délku sporu i předmět řízení navrhla žalovaná přiznat jí náklady dosavadního řízení a nevycházet z ustanovení § 150 o. s. ř. za účelem rozhodnutí o nákladech řízení.

11. Dříve než odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku včetně předcházejícího řízení podle [ustanovení pr. předpisu] zabýval se posouzením podmínek pro rozhodování ve věci, a to ve vztahu k tvrzenému zániku právního zastoupení žalobce jeho advokátem Mgr. [příjmení]; odvolací soud z důvodů níže uvedených přitom uzavřel, že byly splněny podmínky pro jednání odvolacího soudu (a nikoliv pro opakovaný návrh žalobce na odročení odvolacího jednání nařízeného na den [datum]), když k prokazatelnému vypovězení plné moci advokátem došlo dle ústního i písemného sdělení advokáta k datu [datum], tj. v den odvolacího jednání. Právní zástupce žalobce popíral, že by až do data [datum] došlo k ukončení smluvního právního zastoupení, když v tomto směru žalobce mu nevypověděl plnou moc; pokud byl žalobce před jednáním odvolacího soudu (s ohledem na jeho nedůvodnou žádost o odročení jednání a tvrzený zánik právního zastoupení) vyzván k doložení zániku právního zastoupení k tvrzenému datu [datum], žalobce na výzvu odvolacího soudu nereagoval, respektive setrval na tvrzení, že došlo k zániku právního zastoupení, toto však neprokázal. Pokud došlo k ukončení smluvního právního zastoupení k datu [datum] advokátem pro ztrátu důvěry, poučil odvolací soud účastníky při jednání, že smluvní vztah tak je ukončen k datu [datum] až ve [údaj o čase] hodin, nebyly proto ani dány podmínky, aby odvolací soud ustanovil žalobci advokáta (nejlépe v [obec], jak požadoval žalobce), když sice žalobce byl v průběhu odvolacího řízení osvobozen soudem I. stupně od soudních poplatků v celém rozsahu, avšak jednak k datu odvolacího jednání [datum] dosud trvalo smluvní zastoupení advokátem, stejně tak odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení advokáta není nezbytně třeba k ochraně zájmů žalobce. Žalobce opomíjí, že uvedený spor je veden od roku 2018, po celou dobu sporu byl žalobce zastoupen postupně dvěma advokáty, jeho právním zástupcem bylo podáno odvolání, doplněk odvolání, jeho právní zástupce se k odvolacímu jednání dostavil (po poučení soudem, že jednání nebude odročeno po opakovaném zjišťování žalobcem i právním zástupcem žalobce telefonicky u soudu, zda bude návrhu na odročení jednání vyhověno – viz úřední záznamy ve spise), žalobce sám je ve sporu dostatečně orientován, je schopen hájit svá práva, když v průběhu čtyřletého sporu sám i prostřednictvím advokáta měl dostatečný prostor pro uplatnění všech procesních návrhů. Návrh žalobce na odročení odvolacího jednání (které již bylo 1x odročeno z důvodu na straně žalované a 1x z důvodu [anonymizováno] – tedy z důvodu na straně soudu) neshledal odvolací soud opodstatněným, když tvrzení o vypovězení plné moci advokátovi uplatnil žalobce dva dny před odročeným odvolacím jednáním, k výzvě soudu toto nedoložil; pokud k výzvě soudu byla doložena výpověď plné moci advokátem až k datu [datum], vyhodnotil odvolací soud přítomnost advokáta při odvolacím jednání jako neodkladný úkon, ve smyslu § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších změn a doplňků, a to s přihlédnutím k ustanovení § 16 citovaného předpisu.

12. Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny; pokynem klienta není advokát vázán, pokud je tento v rozporu s právním nebo [příjmení] předpisem; při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě a je povinen využít důsledně všechny zákonné prostředky, a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle jeho přesvědčení pokládá za prospěšné ([ustanovení pr. předpisu]. Nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování [anonymizováno] služeb na základě výpovědi plné moci advokátem zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu; to neplatí, pokud klient advokátovi sdělil, že na splnění této povinnosti netrvá. Pokud mělo dojít k vypovězení smluvního zastoupení advokátem v den odvolacího jednání, bylo povinností advokáta, který se k jednání dostavil, vystupovat v zájmu klienta, a to v rámci lhůty vyplývající z § 20 odst. 6 zákona 85/1996 Sb.; v řízení nebylo prokázáno, že klient (žalobce) by sdělil Mgr. [příjmení], že na splnění této povinnosti netrvá.

13. Po doplnění dokazování ([ustanovení pr. předpisu] obsahem insolvenčního spisu /infoSoud/ vedeného ve věci [jméno] [příjmení] u Krajského soudu v Brně sp. zn. [insolvenční spisová značka] odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle [ustanovení pr. předpisu] a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

14. Z obsahu insolvenčního rejstříku bylo přitom zjištěno, že ve věci [jméno] [příjmení] bylo Krajským soudem v Brně povoleno oddlužení v rámci insolvenčního řízení vedeného od června 2022, úpadek [jméno] [příjmení] dosud prohlášen nebyl a v této fázi insolvenčního řízení probíhá přihlašování pohledávek do řízení a insolvenční řízení.

15. Důvody pro další doplnění dokazování odvolací soud neshledal, kdy veškeré další důkazní návrhy žalobce (podrobně shora uvedené v odvolání žalobce) včetně výslechu právního zástupce žalobce (aniž by bylo písemně doloženo klientem zbavení advokáta povinnosti mlčenlivosti) bylo již nadbytečné, neboť bylo možno vyjít z dostatečně zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně. Rovněž byl nedůvodný návrh na případné doplnění dokazování výslechem advokáta žalobce k jeho majetkovým poměrům i k okolnostem rozvázání pracovního poměru žalobce, když advokát o okolnostech rozvázání byl informován zprostředkovaně, nebyl přítomen vlastnímu jednání žalobce se dvěma svědky v březnu 2018; s ohledem na probíhající insolvenční řízení ani se zřetelem k tvrzené nepříznivé majetkové situaci nebylo třeba právního zástupce žalobce vyslýchat. Odvolací soud proto další dokazování nedoplňoval a v postupu soudu I. stupně neshledal vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, svá správná a úplná skutková zjištění, na která lze odvolacím soudem pro stručnost odkázat, soud I. stupně logickým a přesvědčivým způsobem uvedl i zhodnotil.

16. Odvolatel se proto mýlí, pokud namítá„ nepřezkoumatelnost prvostupňového rozsudku“; v souladu s konstantní judikaturou byl odvolatel schopen formulovat odvolací důvod i odvolací návrh, znění rozhodnutí soudu I. stupně nebylo na újmu práv žalobce tak, aby tento nemohl uplatnit svoji obranu tvrzenou v odvolání a v jeho doplňcích. V tomto směru tak nelze shledat žádný deficit rozhodnutí soudu I. stupně, kdy i odůvodnění prvostupňového rozsudku odpovídá řádnému zhodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) ve spojení s ustanovením § 157 o. s. ř. Rovněž odvolatel opomíjí, že měl (do koncentrace řízení) dostatečný prostor pro navržení svědků; pokud navrhoval žalobce teoretický výslech svědků, které nebyl schopen ani označit bližšími identifikačními údaji, kteří měli být přítomni rozhovorům zaměstnanců žalované o záměru zrušit bezprostředně pracovní poměr žalobce u žalované, není takový neexistující důkaz způsobilý prokázat neurčitá tvrzení žalobce; soud I. stupně ve vztahu k provedenému dokazování i správně zhodnotil věrohodnost výpovědi svědků, kdy obsah této výpovědi korespondoval i obsahu zvukové nahrávky, kterou provedl soud I. stupně. Ačkoliv tuto zvukovou nahrávku pořídil žalobce při schůzce [datum] bez vědomí přítomných osob (dva svědci,) bylo provedení tohoto důkazu v souladu s testem proporcionality, kdy bylo nutno zvážit zájem na ochraně případných osobních projevů osob zúčastněných na schůzce se zájmem zaměstnance (žalobce) na spravedlivé ochraně jeho práv, kdy uvedený důkaz byl proveden i v souladu se základní zásadou vyplývající ze zákoníku práce, kdy žalobci – zaměstnanci je poskytována ochrana jakožto slabší smluvní straně. Tato ochrana zaměstnance však nemůže být bezbřehá, a to ani v tom směru, aby dle představ žalobce byly zopakovány odvolacím soudem či soudem I. stupně provedeny veškeré důkazy navržené žalobcem a bylo z nich možno dovodit příznivé rozhodnutí pro žalobce.

17. Odvolací soud uzavírá, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy zhodnotil způsobem předpokládaným ustanovením § 157 o. s. ř. a své skutkové i právní závěry vyjádřil logickým, přesvědčivým a srozumitelným způsobem; odvolací soud rovněž souhlasí s odůvodněním prvostupňového rozsudku ve vztahu k věrohodnosti svědků [příjmení] (bývalá zaměstnankyně žalované) a [příjmení] (současný zaměstnanec); ze samotného zaměstnávání těchto osob v minulosti či v současnosti u žalované nelze apriori dovozovat nevěrohodnost těchto svědků, jsou-li tito poučeni řádně soudem (jak tomu bylo v tomto případě) i o trestních následcích případně křivé výpovědi.

18. Soud I. stupně rovněž správně citoval dotčená ustanovení i zmínil přiléhavou judikaturu vztahující se k využití zákonného institutu zkušební doby (§ 35 a § 66 zákoníku práce), kdy zákonodárce úpravou tohoto institutu sledoval operativní možnost ukončení pracovního poměru v případě, že zaměstnání pro zaměstnance nekoresponduje jeho představám či plnění povinností zaměstnavatele a i naopak pokud v průběhu zkušební doby nedojde ke spokojenosti s výkonem práce zaměstnance pro dotčeného zaměstnavatele; soud I. stupně po provedeném dokazování správně uzavřel, že důvodem k rozvázání pracovního poměru ve zkušební době ze strany zaměstnavatele byla nespokojenost s dosavadním výkonem práce žalobcem (bod 25 až 29 prvostupňového rozsudku), správně se po citaci ustanovení § 133a o. s. ř. ve spojení s § 16 zákoníku práce a odkazem na antidiskriminační zákon zabýval posouzením důvodu rozvázání pracovního poměru zaměstnavatele s žalobcem ve smyslu zákazu přímé i nepřímé diskriminace zaměstnavatelem a byť v tomto směru nevyjádřil své závěry k neexistující diskriminaci zcela výstižným způsobem, postupoval fakticky v souladu se speciální úpravou vyplývající ze zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o [anonymizováno] prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších změn i doplňků. Pro účely citovaného zákona se rozumí právem na rovné zacházení právo nebýt diskriminován z důvodu, které taxativně stanoví speciální zákon (198/2009 Sb.) nebo přímo použitelný předpis Evropské unie v oblasti volného pohybu pracovníků; kdy přímou diskriminací se rozumí jednání (včetně opominutí), kdy se s osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo by zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu [anonymizováno 7 slov], věku, [anonymizováno 5 slov] či [anonymizována dvě slova] a dále v [anonymizována dvě slova], ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti; za diskriminaci z důvodu [anonymizováno] se považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu [anonymizována dvě slova]; diskriminací je jednání, kdy je s osobou zacházeno méně příznivě na základě domnělého diskriminačního důvodu (§ 2 odst. 1 až 5 antidiskriminačního zákona) než s jinou osobou ve srovnatelné situaci; nepřímou diskriminací se přitom rozumí jednání nebo opominutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého důvodu uvedeného v § 2 odst. 3 citovaného zákona znevýhodněna osoba proti ostatním; nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné (§ 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona).

19. Soud I. stupně dostatečně objasnil faktické důvody, které vedly zaměstnavatele k rozvázání pracovního poměru s žalobcem ve zkušební době, pokud žalobce tvrdil jako diskriminační důvod jeho majetkové poměry a vedení [anonymizováno] na jeho majetek, nepatří tento tvrzený důvod žalobcem k taxativně uvedeným důvodům přímé či nepřímé diskriminace ve smyslu § 2 a § 3 antidiskriminačního zákona; pokud pro přesun důkazního břemene na zaměstnavatele ve smyslu § 133a o. s. ř. uvádí tento předpis diskriminaci z důvodu„ majetku“, uvedl ve smyslu tohoto ustanovení žalobce základní obrysy své obrany, pokud v tomto směru by došlo k přesunu důkazního břemene na žalovaného zaměstnavatele (§ 133a o. s. ř.), provedeným dokazováním (včetně zhodnocení seznamu zaměstnanců zaměstnaných u žalované v rozhodném období, jejichž příjem je postižen srážkami ze mzdy či srážkami v insolvenci) bylo dostatečně prokázáno, že žalovaná zaměstnává zaměstnance dotčené [anonymizováno] či insolvencí; v tomto směru„ tvrzený diskriminační důvod žalobcem“ byl spolehlivě vyvrácen výpovědí svědků ve spojení s obsahem zvukového záznamu ([ústavní nález]). Ze samotného obecného tvrzení žalobce, že pokud by na základě inzerce po ukončení pracovního poměru s žalobcem byla přijata do pracovního poměru osoba nemající exekuce, nelze dovozovat naplnění diskriminačního důvodu a nerovné zacházení s žalobcem ve srovnání s jinými osobami; paralela žalobce namítaná v odvolání s vykázáním nepohodlného hosta z restaurace nemá žádný argumentační potenciál, a není ve věci relevantní. Rovněž není relevantní odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], a to pro zásadně jinou skutkovou situaci v rámci jiného sporu týkajícím se naplnění diskriminačního důvodu. Odvolací soud rovněž neshledal důvody pro další předkládání vstupního formuláře vyplňovaného žalobcem při uzavírání pracovního poměru, sám žalobce ani žalovaná nepopírali obsah tohoto dokumentu, pokud žalobce snad při uzavírání pracovního poměru nerozuměl některým údajům, bylo na něm, aby si toto objasnil před vstupem do pracovního poměru, dle [anonymizováno] odvolacího soudu teprve dodatečně žalobce v průběhu tohoto sporu namítá nesrozumitelnost vstupního formuláře ve vztahu k exekucím vedeným proti žalobci, sám žalobce nepopíral, že vedení [anonymizováno] proti jeho osobě ve vstupním formuláři (dotazníku) neuvedl. Není přitom samoúčelné, pokud zaměstnavatel tyto údaje po zaměstnanci požaduje, neboť v souladu s občanským soudním řádem i exekučním řádem má zaměstnavatel zákonem uložené povinnosti ve vztahu k zaměstnanci a třetím osobám pro případ, že příjem zaměstnance je postižen [anonymizováno] či výkonem rozhodnutí; odvolací soud však uzavírá, že v tomto případě byl správný závěr soudu I. stupně o zamlčení rozhodných skutečností (ve vztahu k exekucím) pro uzavření a další pokračování pracovního poměru ze strany žalobce, který vedl k narušení zásadní důvěry nezbytné ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a který následně vyústil v rozvázání pracovního poměru ve zkušební době.

20. Odvolacímu soudu neuniklo, že v průběhu řízení (do skončení koncentrace) žalobce prezentoval jako druhý diskriminační důvod svůj světonázor; pokud měl žalobce na mysli, že i zaměstnanec mající exekuce může řádně pracovat, nejedná se o žádný světonázor žalobce, ale pouze o obecnou notoricky známou úvahu, která nemůže naplňovat kritéria přímé či nepřímé diskriminace ve smyslu [ustanovení pr. předpisu] Světovým názorem (či světonázorem) je nutno chápat souhrn jednotlivých představ, názorů a životních hodnot, které se týkají filozofických, etických, politických, sociálních či náboženských otázek, které představují celkové nazírání světa a které se blíží významově pojmu„ ideologie“; v tomto směru však skutková tvrzení žalobce nenaplňují ani základní rysy jeho obrany ve vztahu k diskriminačním důvodům tak, aby v tomto směru došlo k přesunu důkazního břemene ve smyslu § 133a o. s. ř. I když obecně nelze při rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem ve zkušební době bez uvedení důvodů vyloučit možnou diskriminaci ze strany zaměstnavatele, ať již přímou nebo nepřímou, v daném případě ve vztahu k prvému tvrzenému diskriminačnímu důvodu byly prokázány faktické důvody rozvázání pracovního poměru při využití legálního institutu zrušení pracovního poměru ve zkušební době, ve vztahu k tvrzenému druhému diskriminačnímu důvodu – světonázoru si zřejmě žalobce nesprávně vykládá pojem„ světonázor“.

21. Pokud žalobce poukazoval obsáhle na své pracovní zkušenosti, plnění pracovních úkolů a své znalosti, pro které mohl být v budoucnu pro zaměstnavatele přínosem, nejsou tyto skutečnosti rozhodné pro rozvázání pracovního poměru ve zkušební době; pokud až do okamžiku rozvázání pracovního poměru žalovaný zaměstnavatel pověřoval zaměstnance plněním pracovních úkolů v rámci jeho náplně práce, jedná se o zcela legitimní a řádný požadavek na výkon osobního plnění práce zaměstnancem, případné úvahy odvolatele o záměru zaměstnavatele v budoucnu žalobce zaměstnávat předtím než došlo k objasnění stanovisek jeho nadřízených s ohledem na jeho dosavadní výkon práce, nemají žádný argumentační potenciál ve vztahu k předmětné posuzované právní otázce. Pověřování zaměstnance výkonem práce dle pokynů zaměstnavatele je přitom esenciální náležitostí pracovněprávního vztahu, pokud až do okamžiku rozvázání pracovního poměru s žalobcem takto zaměstnavatel postupoval, nelze v tomto postupu spatřovat nic neobvyklého, jak snad dovozuje žalobce.

22. Ze všech důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil ve výroku o věci samé ve vztahu k zamítnutí návrhu na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době. V závislosti na výsledku tohoto sporu správně a logicky soud I. stupně zamítl žalobu i o určení trvání pracovního poměru žalobce u žalované, když závěr o (ne) trvání pracovního poměru logicky vyplývá ze závislosti na určení (ne) platnosti rozvázání pracovního poměru. Za předpokladu, že rozvázání pracovního poměru jednostranným úkonem zaměstnavatele by bylo neplatným, ze zákona by tak trval pracovní poměr zaměstnance u žalované a bylo by nadbytečným rozhodovat o požadovaném určení o trvání pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele; pokud nebylo vyhověno návrhu na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, došlo k rozvázání pracovního poměru právě v rámci zkušební doby, z toho vyplývá závěr o skončení pracovního poměru a nedůvodný požadavek na určení trvání pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele. Soud I. stupně zcela logicky a přesvědčivě své závěry odůvodnil, splnil dostatečně své poučovací povinnosti včetně objasnění předběžného právního [anonymizováno] na věc, ani ve vztahu k určení trvání pracovního poměru žalobce u žalované nepostupoval nesprávně, když vyšel z logické provázanosti trvání pracovního poměru v závislosti na určení (ne) platnosti rozvázání pracovního poměru; pokud byla správně zamítnuta žaloba o určení, správně byl zamítnut i nárok na náhradu mzdy požadované žalobcem po opakovaném rozšíření žaloby (o částku [částka] s příslušenstvím).

23. Odvolací soud proto potvrdil napadený rozsudek ve vztahu k výroku o věci samé I v celém rozsahu. Za využití § 220 o. s. ř. přihlížejíce k dosavadnímu průběhu insolvenčního řízení a úplnému osvobození žalobce od soudních poplatků na základě usnesení soudu I. stupně vydaném v odvolacím řízení, přistoupil odvolací soud k využití výjimečného institutu dle § 150 o. s. ř. a neuložil povinnost procesně neúspěšnému žalobci zaplatit žalované dosavadní náklady řízení. S ohledem na majetkové a osobní poměry žalobce, blíže specifikované v usnesení o úplném osvobození od soudního poplatku vydaném v rámci odvolacího řízení, neuložil odvolací soud povinnost žalobci zaplatit dosavadní účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalované. S ohledem na charakter zaměstnavatele a jeho velikost nelze předpokládat, že nepřiznáním náhrady nákladů řízení (správně dle výpočtu odvolacího soudu ve výši [částka] včetně DPH) by byly výrazně ovlivněny majetkové poměry žalovaného zaměstnavatele. Z důvodů shora uvedených odvolací soud nepřiznal ani procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobci, který je toho času v insolvenci a kdy lze s ohledem na rozsah přihlášených dosavadních pohledávek stěží předpokládat reálné uspokojení pohledávky žalované; odvolací soud proto nepřiznal procesně úspěšné žalované ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 211, § 224 a § 150 o. s. ř.).

24. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně rozhodnutí o úplném osvobození žalobce od soudních poplatků, reflektoval tuto změnu procesních podmínek odvolací soud i závěrem, že se povinnost žalobci doplatit soudní poplatek z rozšířené žaloby /o které správně k datu vydání prvostupňového rozhodnutí rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 neukládá, v tomto směru za využití ust. § 220 o. s. ř. změnil odvolací soud výrok III. prvostupňového rozsudku tak, že se povinnost k úhradě doplatku soudního poplatku žalobci neukládá.