o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 C 192/2019 – 80,

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (II.).

2. Žalobkyně se domáhala pojistného plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, který měla utrpět zaměstnankyně žalobkyně [jméno] [příjmení], v jehož důsledku tato byla v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum], žalobkyně vyplatila poškozené zaměstnankyni na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti celkem [částka], na žalované se domáhala úhrady této částky z titulu zákonného úrazového pojištění zaměstnavatele.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že se nejedná o pracovní úraz, kdy případné poškození zdraví zaměstnankyně není v příčinné souvislosti s událostí z [datum], současně vznesla žalovaná námitku promlčení, když k události mělo dojít [datum], žalobkyně úraz jako pracovní oznámila žalované [datum], úraz uznala jako pracovní žalobkyně dne [datum], téhož dne vyplatila poškozené náhradu, žalobu však podala až [datum] (tedy po uplynutí promlčecí lhůty), soud I. stupně vzal za nesporné, že zaměstnankyně žalobkyně – [jméno] [příjmení] byla v pracovní neschopnosti po úraze ze dne [datum] v době od [datum] do [datum], toto bylo uvedeno ve fotokopii„ záznamu o úrazu“ ze dne [datum], v pracovní neschopnosti dle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti byla od [datum] do [datum]; dne [datum] žalobkyně vyplatila poškozené [částka] za dobu trvání pracovní neschopnosti v souvislosti s pracovním úrazem ze dne [datum]. Soud I. stupně se přednostně zabýval námitkou promlčení uplatněnou žalovanou, aniž z tohoto titulu posuzoval, zda se jedná o pracovní úraz či existenci příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví poškozené zaměstnankyně a událostí ze dne [datum]. Po právní stránce vyšel z ustanovení § 619, 626, 635 a 620 občanského zákoníku a z vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, a po citaci těchto ustanovení shledal nárok žalobkyně promlčeným. Promlčecí lhůtu uvedenou v ustanovení § 626 občanského zákoníku, která začne běžet za jeden rok od pojistné události, tak shledal lhůtou objektivní, která začne běžet bez ohledu na vědomí osoby oprávněné čerpat pojistné plnění; dle § 2 odst. 2 vyhlášky 125/1993 Sb., je pojistnou událostí vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu podle odst. 1 § 2 citované vyhlášky; tato povinnost zaměstnavatele k náhradě na ztrátu na výdělku vzniká nejdříve dnem následujícím po skončení pracovní neschopnosti (v daném případě pracovní neschopnost poškozené skončila [datum]), k pojistné události tak došlo dne [datum], jeden rok od tohoto data počala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta, která skončila [datum], žaloba podaná dne [datum], byla tedy podána v objektivní promlčecí lhůtě. Okamžikem výplaty náhrady na ztrátě na výdělku se tak žalobkyně dozvěděla o vzniku škody a o její výši, když za škodu žalobkyně odpovídala podle zákoníku práce jako zaměstnavatel (a to i ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1510/2019), od data [datum] počala běžet poškozené (která měla povědomost o výši škody i o osobě povinné k náhradě škody) tříletá subjektivní promlčecí lhůta, tato skončila dne [datum], nejpozději v této lhůtě mohla žalobkyně uplatnit nárok proti žalované pojišťovně (25 Cdo 1976/2019); pokud podala žalobkyně žalobu až [datum], učinila tak až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Počátek této subjektivní promlčecí lhůty soud I. stupně dle bodu 20. odůvodnění prvostupňového rozsudku vymezil okamžikem [datum], tato lhůta by běžela do [datum], i podle tohoto propočtu by tak došlo k uplynutí subjektivní promlčecí lhůty dříve, než žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu ([datum]). Poukaz žalobkyně na závěry vyplývající z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Co 329/2020 ze dne [datum rozhodnutí] nepokládal soud I. stupně za případný, kdy předmětem byla jiná skutková situace (uplynutí objektivní promlčecí lhůty a zachování subjektivní promlčecí lhůty); vzhledem k tomu, že v souladu se zákonnou úpravou i konstantní judikaturou může dojít k promlčení nároku, pokud dojde k uplynutí jedné z těchto lhůt, dospěl k závěru o promlčení práva žalobkyně (z důvodu uplynutí subjektivní promlčecí lhůty běžící v rámci objektivní lhůty). O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované na náhradě nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 5 úkonů právní pomoci po [částka] se zřetelem k vyhlášce [číslo] Sb. částku [částka], kterou je povinna zaplatit žalobkyně v obecné pariční lhůtě.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasila se závěry soudu I. stupně o počátku i délce promlčecí lhůty a s výkladem soudu I. stupně ve vztahu k ustanovení § 626 a § 635 občanského zákoníku. Žalobkyně souhlasila se závěrem soudu I. stupně, že okamžikem rozhodným pro běh jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůty je následující den po skončení pracovní neschopnosti zaměstnankyně, nesouhlasila se závěrem, že promlčecí lhůta stanovená v § 626 OZ je lhůtou objektivní; lhůtu vyplývající z § 629 odst. 1 občanského zákoníku odvolatelka pokládá za lhůtu subjektivní, nesouhlasí proto se závěrem prvostupňového soudu, že lhůta uvedená v § 635 odst. 2 občanského zákoníku je lhůtou subjektivní. Poukázala na stanovení mezního okamžiku, ke kterému dochází k promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti, kdy tímto mezním okamžikem je promlčení práva na náhradu související škody. Dle § 635 odst. 2 občanského zákoníku pokládá žalobkyně za rozhodné a) vědomí osoby oprávněné k uplatnění práva na náhradu škody, v tomto případě zaměstnankyně žalobkyně, o tom, kdy škoda vznikla a kdo za ni odpovídá (§ 620 OZ) a dále b) vědomí o možnosti uplatnit právo z pojistného plnění (§ 626 OZ), když smyslem § 635 odst. 2 OZ je sjednotit běh dvou relativně odlišných promlčecích lhůt, a to lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody a pro uplatnění nároku na pojistné plnění, dle žalobkyně se toto ustanovení uplatní tam, kde poškozený a oprávněný z pojistného plnění jsou jedna a tatáž osoba, pokud by podle názoru žalobkyně dle uvedeného ustanovení tomu tak nebylo, pak by poškozený, kterému již uplynula obecná tříletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody, mohl těžit z lhůty pro uplatnění práva na pojistné plnění dle § 626 OZ (což by nebylo spravedlivé). Při výkladu § 635 odst. 2 OZ by pak podle žalobkyně uplynutím promlčecí lhůty u práva na náhradu škody poškozené zaměstnankyni žalobkyně došlo i k promlčení práva na uplatnění pojistného plnění u žalobkyně, tím de facto ke krácení promlčecí lhůty o jeden rok (když pojištěný by se vůbec nemusel dozvědět o skutečnosti, že poškozenému začala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody); takový výklad pokládá žalobkyně za paradoxní, kdy žalobkyně uhradila dobrovolně zaměstnankyni náhradu na ztrátě na výdělku, bylo by proto nespravedlivé, aby žalobkyně přišla o svůj nárok na pojistné plnění jen v důsledku toho, že poškozené uplynula promlčecí lhůta k uplatnění práva dle § 635 odst. 2 OZ. Žalobkyně dovozovala, že k promlčení práva na pojistné plnění dojde promlčením práva na náhradu škody, nikoliv tak, že se toto právo promlčí nejpozději k okamžiku, kdy právo na náhradu škody mělo být promlčeno nebo by se bývalo bylo promlčelo. Odvolatelka nesouhlasila s aplikací závěrů vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, když se jednalo o odlišnou skutkovou situaci. Na podporu svých tvrzení odkázala odvolatelka na závěry rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Co 329/2020; i ve smyslu tohoto rozhodnutí učinil soud I. stupně nesprávný výklad ustanovení § 626 (kterou pokládá soud za lhůtu objektivní) a § 635 OZ (kterou pokládá nesprávně za lhůtu subjektivní); v tomto směru poukazovala odvolatelka i na komentářovou literaturu k § 635 OZ. Výklad provedený soudem I. stupně představuje de facto„ potrestání zaměstnavatele“, který vyplatil náhradu na ztrátě na výdělku včas zaměstnanci. Z důvodu nesprávného právního posouzení navrhla odvolatelka rozsudek zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrdit rozsudek s ohledem na správné právní posouzení věci. Žalovaná jednak popírala, že předmětný úraz ze dne [datum] by byl pracovním úrazem zaměstnankyně (s odkazem na odborné lékařské stanovisko MUDr. [příjmení]), dle žalované se soud I. stupně správně zabýval přednostně důvodně vznesenou námitkou promlčení. Žalovaná zdůraznila, že ve smyslu objektivní promlčecí lhůty (§ 626 občanského zákoníku), kdy začala tato promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události (k té došlo [datum] v souvislosti s vyplacením náhrady na ztrátě na výdělku), tříletá objektivní promlčecí lhůta tak skončila dnem [datum], žalovaná souhlasila se správným závěrem soudu I. stupně, že při podání žaloby dne [datum], tak učinila žalobkyně v objektivní promlčecí lhůtě. Dne [datum] poškozená měla vědomost jak o škodě, tak i o osobě povinné k náhradě škody, od tohoto okamžiku počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta, která uplynula dnem [datum], v této lhůtě nejpozději mohla žalobkyně uplatnit nárok proti žalované pojišťovně (25 Cdo 1976/2019), žalobkyně však podala žalobu až [datum], tj. po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Poškozená se dozvěděla o škodě a o osobě povinné k její náhradě nepochybně dne [datum], kdy jí žalobkyně přiznala náhradu na ztrátu na výdělku a tuto náhradu téhož dne vyplatila, i pokud by se subjektivní promlčecí lhůta počítala od [datum], běžela by do [datum], i v tomto případě by uplynutím subjektivní promlčecí lhůty (ta by skončila dříve než [datum], kdy byla podána žaloba), došlo k promlčení práva žalobkyně. Navrhla proto rozsudek potvrdit.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. aniž ve věci nařizoval jednání, když účastníci s rozhodnutím odvolacího soudu bez projednání věci při odvolacím řízení souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Poté dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

7. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav, pokud uzavřel, že žalobkyně jako zaměstnavatel vyplatila své zaměstnankyni [jméno] [příjmení] po ukončení její pracovní neschopnosti (od [datum] do [datum]) náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce [částka] dne [datum], a to v souvislosti s tvrzeným pracovním úrazem zaměstnankyně ze dne [datum], když po nahlášení pojistné události zaměstnavatelem pojistiteli (žalované) nedošlo k plnění ze strany pojišťovny; v tomto směru jsou skutková zjištění soudu I. stupně správná a úplná. Odvolací soud se připojuje k závěru soudu I. stupně, že další doplnění dokazování by bylo nadbytečné, když soudem I. stupně zjištěný skutkový stav umožnil náležité právní posouzení.

8. Soud I. stupně po citaci ustanovení § 619 a následujících občanského zákoníku ve spojení s § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších změn a doplňků, se správně přednostně zabýval v souladu s konstantní judikaturou posouzením námitky promlčení, kterou v průběhu řízení vznesla žalovaná, s ohledem na právní závěry dovozené v této věci s ohledem na promlčení tvrzeného nároku žalobkyně se správně nezabýval již dalším doplňováním dokazování formou znaleckého posudku se zaměřením na zjištění, zda tvrzený úraz zaměstnankyně byl či nebyl pracovním úrazem, který by byl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví zaměstnankyně a tvrzenou škodou. Správně uzavřel, že vznik práva na pojistné plnění požadované zaměstnavatelem (žalobkyní) na pojistiteli (žalované) se váže na pojistnou událost, kterou ve smyslu § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. je vznik povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu podle § 2 odst. 1 vyhlášky 125/1993 Sb., a to zaměstnanci při vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za něj zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce; za předpokladu, že o náhradě škody rozhoduje soud, platí, že pojistná událost nastala dnem právní moci soudního rozhodnutí o povinnosti pojišťovny poskytnout plnění; o tento případ se však nejedná.

9. Shodně se soudem I. stupně odvolací soud souhlasí se závěrem, že po ukončení pracovní neschopnosti zaměstnankyně k datu [datum] dnem následujícím byla zaměstnankyni známa ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, tento okamžik je tak třeba pokládat za pojistnou událost ve smyslu vyhlášky č. 125/1993 Sb. (odlišně od názoru soudu I. stupně se nejedná o pojistnou událost spočívající v okamžiku výplaty finančního plnění z titulu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), se zřetelem k ustanovení § 626 občanského zákoníku, který soud I. stupně správně vyložil v poměrech konkrétní projednávané věci začala běžet u práva na pojistné plnění promlčecí lhůta za jeden rok od pojistné události, tedy od data [datum] a uplynula promlčením v tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu § 629 odst. 1 občanského zákoníku, tedy k datu [datum]; pokud byla podána žaloba žalobkyní dne [datum], stalo se tak sice v rámci zachovalé objektivní promlčecí lhůty (§ 626 občanského zákoníku), ale po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 635 občanského zákoníku; správné jsou závěry soudu I. stupně v bodě 19. napadeného rozsudku, kdy s ohledem na vědomost poškozené zaměstnankyně k datu [datum] (po ukončení její pracovní neschopnosti) z titulu tvrzeného pracovního úrazu jí byla známa osoba odpovědná za uvedenou škodu, od toho okamžiku počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta; pokud dojde k uplynutí jedné z těchto lhůt k datu podání žaloby a žalovaná namítne promlčení, nelze promlčené právo účastníku přiznat. V tomto směru jsou tak správné závěry soudu I. stupně, kdy výklad provedený žalovanou v jejím odvolání je extenzivní a nevycházející ze smyslu a účelu novely občanského zákoníku s účinností od [datum]. Podle zákona 89/2012 Sb. bylo právě účelem ustanovení § 635 odst. 2 občanského zákoníku sjednotit běh lhůty pro vymožení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu s během lhůty pro promlčení práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

10. Pokud žalobkyně v odvolání provádí výklad ustanovení § 626 a § 635 odst. 2 občanského zákoníku a nesouhlasí s posouzením těchto lhůt jako lhůty objektivní (§ 626 OZ) a lhůty subjektivní (§ 635 OZ), ve prospěch těchto závěrů soudu I. stupně svědčí dosavadní závěry judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1233/2021, 25 Cdo 3771/2008, 32 Cdo 1954/2000, 25 Cdo 1976/2019, byť se v tomto případě nejedná o dlouhodobě ustálenou soudní praxi s ohledem na znění úpravy [účinnost]. I za situace, kdy k datu podání žaloby neexistovala ustálená judikatura, která by založila dobrou víru žalobkyně na oprávněnosti jejího žalobního požadavku, bylo na žalobkyni, aby byla bdělá a domáhala se ochrany svých práv dříve než podáním žaloby dne [datum] v situaci, kdy k tvrzenému úrazu zaměstnankyně žalobkyně mělo dojít již [datum] (a to bez zřetele na oznámení pojistné události pojistiteli téměř rok po zmíněném pracovním úrazu). Rovněž žalobkyně provádí nepřiléhavý výklad ustanovení § 635 odst. 2 OZ v tom směru, že k promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti může dojít pouze tehdy, pokud je totožný poškozený subjekt a i oprávněný z pojistného plnění, toto nikterak ze zákonné úpravy nevyplývá dle názoru odvolacího soudu. Obecně lze souhlasit se závěrem, že smyslem nové právní úpravy je ochrana práv poškozených, záměrem zákonodárce je nepochybně, aby poškozenému bylo plněno mimosoudně, kdy samozřejmě žádným způsobem nelze sankcionovat povinnou osobu za mimosoudní plnění, požadavkem zákonodárce je pak bdělá ochrana práv dotčené osoby, v tomto případě zaměstnavatele, který musí uplatnit nárok u pojistitele v zachovalé promlčecí lhůtě (aniž by došlo k uplynutí jedné ze dvou shora uvedených lhůt – objektivní či subjektivní). Pokud odvolatelka odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Co 329/2020, jednalo se v tamním případě o odlišnou skutkovou situaci a o odlišné posuzování běhu subjektivní i objektivní promlčecí lhůty, ve vztahu k možnosti přiznat uplatněný nárok i z tohoto rozhodnutí však vyplývá, že nemůže dojít k uplynutí jedné ze dvou shora uvedených lhůt, když ve smyslu § 626 občanského zákoníku je nutno lhůtu pokládat za objektivní a lhůtu dle § 635 za subjektivní.

11. Pokud odkazuje žalobkyně na komentářovou judikaturu k § 635 občanského zákoníku, jedná se dle názoru odvolacího soudu o názor jeho komentátora, kterým není odvolací soud (a ani soud I. stupně) nikterak vázán; odvolací soud se tak připojuje k argumentaci soudu I. stupně správně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku (a to i v souladu se závěry Nejvyššího soudu ČR vyplývajících z rozhodnutí 23 Cdo 738/2015, 25 Cdo 1233/2021, 25 Cdo 1817/2021, 32 Cdo 1954/2020, 25 Cdo 1205/2021, 25 Cdo 2685/2020).

12. S ohledem na věcnou správnost odvolací soud rozsudek potvrdil, a to jak ve výroku o věci samé, tak v akcesorickém výroku o nákladech řízení, které soud I. stupně správně vypočetl.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224, § 211 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve formě vyjádření k odvolání, a to ve výši [částka] v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015 Sb.; tuto částku je povinna zaplatit žalobkyně žalované v obecné pariční lhůtě.