o náhradu škody ve výši [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody ve výši [částka] (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě (resp. části původní žaloby, jež byla vyloučena k samostatnému projednání), kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady škody nejprve ve výši [částka] a po změně žaloby (se souhlasem soudu) ve výši [částka]. Žalobce tvrdil, že vykonával pro žalovanou závislou práci na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] se sjednaným počátkem výkonu práce k [datum], jako obchodní zástupce. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] bylo v soudním řízení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] pravomocně potvrzeno jako neplatné. Žalovaná nenechala žalobce od [datum] pro ni vykonávat práci a dostávat za ni mzdu a odpovídající výkonnostní bonusy. Zaměstnancům žalované náležely za odvedenou práci, kromě základní mzdy, i bonusy [anonymizováno]. Nárok žalobce na bonusy [anonymizováno] vznikl s ohledem na protiprávní ukončení pracovního poměru a měly mu být vypláceny podle mzdového výměru od 13. měsíce pracovního poměru žalobce, tedy od [datum]. Žalobce se domáhal bonusů ve výši 15 % za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a od [datum] do [datum] ve výši [částka]. V případě bonusů [anonymizováno] se jedná o nárok zaměstnance, faktor rozhodnutí jednatele nebo dalších subjektivních podmínek není ve výměru uveden, rovněž výměr počítá s existencí vnitřních sdělení – předpisů.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Žalobce staví svůj nárok na předpokladu vlastní hypotetické pracovní výkonnosti, tento svůj předpoklad ničím neprokazuje. Žalovaná vyplácí svým zaměstnancům bonusy, nicméně výpočet těchto bonusů není navázán pouze na„ produkci“ toho kterého zaměstnance, ale pro jeho výplatu je nutné, aby došlo k naplnění vícero sledovaných kritérií, jejichž váha je závislá na metodice, která je stanovována ze strany mateřské [právnická osoba] [anonymizováno]. Pravidla pro přiznávání se mění a nejsou kodifikována např. ve formě pracovněprávního předpisu. Kritérii pro přiznání bonusů jsou např. finanční objem sjednaných leasingových smluv a default rate leasingových smluv. Žalobce nesplňoval podmínky pro vyplacení [anonymizováno] bonusů, mj. byl opakovaně upomínán o plnění svých povinností, což však nevedlo ke zlepšení přínosu žalobce k práci. [příjmení] představuje nenárokovou odměnu zaměstnance a přísluší mu za to, že perfektně a bezvadně plní svoje úkoly, žalobce však svou práci neplnil a bonus by mu zcela jistě přiznán nebyl.

4. Soud I. stupně vyšel z následujícího skutkového stavu: Žalobce byl v pracovním poměru u žalované od [datum], zastával pracovní pozici obchodního zástupce. Dne [datum] žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem a toto okamžité zrušení bylo soudem pravomocně shledáno neplatným. Od [datum] žalovaná žalobci práci nepřidělovala. Podle mzdového výměru příslušela žalobci základní mzda a dále od třináctého měsíce od data nástupu bonusy [anonymizováno], které byly vypláceny na základě splnění čtvrtletních ukazatelů výkonnosti a podle aktuálních podmínek definovaných mateřskou společností a vnitřních sdělení – předpisů společnosti. Výše daných bonusů se pohybovala od 14 % do 30 % základní mzdy, v některých obdobích mohla být nižší. Zaměstnanci plnili pracovní úkoly na základě čtvrtletního plánu stanoveného centrálou, mateřskou společností žalované, po projednání se zástupci žalované, jednotlivé části plnění plánu byly přidělovány jednotlivým zaměstnancům nejprve obchodním ředitelem, po zrušení této funkce v roce [rok] branch leaderem, který podléhá managing directorovi, jednomu z jednatelů žalované, který po zrušení funkce obchodního ředitele odpovídá za obchodní vedení žalované. Výkonnost a plnění stanovených cílů je hodnoceno podle kritérií stanovených centrálou žalované, kdy v interních systémech, případně tabulkách připravených vedoucími zaměstnanci žalované je možné si dosahování stanovených hodnot průběžně ověřovat. Po uplynutí příslušného čtvrtletí jsou vyhodnocena příslušná plnění plánu celým týmem, tomuto přiděleno centrálou konkrétní procento bonusů. Následně po kontrole a vyhodnocení vedením žalované u konkrétních zaměstnanců, případně žádosti o snížení nebo jinou korekci u jednotlivých zaměstnanců, je toto opět potvrzováno centrálou a po kontrole žalovanou jsou mzdovým oddělením centrály zaslány pokyny externí společnosti k výpočtu konečných vyplacených částek mezd a bonusů a jejich vyplacení. O individuálním snížení u konkrétního zaměstnance rozhoduje a žádá své nadřízené o schválení managing director, obvykle jednatel žalované, postupem podle směrnice stanovené z centrály žalované.

5. Po provedeném dokazování soud I. stupně posoudil věc po právní stránce podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákoník práce“), a po citaci ust. § 109 odst. 1, 2, 4, § 113 odst. 1, 3, 4, § 142 odst. 5 a § 265 odst. 1 zákoníku práce, konstatoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), že je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takového rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] dále uvedl, že závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib pobídkových složek mzdy, kupř. za„ dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží pobídkovou složku mzdy, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance, jehož rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam.

6. V dané věci byla mzda stanovena mzdovým výměrem ze dne [datum], přičemž v tomto mzdovém výměru bylo rovněž stanoveno, že žalobci by od třináctého měsíce od nástupu do práce příslušel bonus [anonymizováno], který je stanovován na základě plnění konkrétních stanovených ukazatelů, aktuálních podmínek a vnitřních sdělení žalované. Soud I. stupně uvedl, že tyto bonusy byly přidělovány na základě plnění kritérií příslušnou pobočkou, resp. týmem, avšak až po schválení a kontrole jak vedením žalované, tak managementem matky a po vyhodnocení případného snížení bonusů celému týmu centrálou nebo jednotlivci na základě rozhodnutí managing direktora pobočky z důvodu neuspokojivých výsledků. To, že k danému snížení nikdy nedošlo, neboť s příslušným zaměstnancem byl dříve rozvázán pracovní poměr dohodou, nic nemění na příslušném mechanismu. Soud I. stupně shledal, že v případě žalované se jedná o nenárokovou složku mzdy, neboť až rozhodnutím vedoucích zaměstnanců žalované a potvrzení managementu matky dochází ke vzniku nároku zaměstnance na konkrétní výši bonusu v podobě procenta z jeho základní (fixní) mzdy. Pokud žalobce práci nekonal, ačkoliv mu žalovaná měla přidělovat práci, přísluší mu náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, případně náhrada mzdy podle § 208 zákoníku práce v důsledku překážek na straně zaměstnavatele a další plnění, která nezávisí na individuálním rozhodnutí zaměstnavatele, pouze postačuje splnění stanovených předpokladů a podmínek. U nenárokové složky mzdy není dána příslušná příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované, neboť není prokázáno a ani nemůže být, že pokud by žalobce pro žalovanou konal práci, daná bonusová složka mzdy by mu byla přiznána, ačkoliv se tak u zaměstnanců žalované zpravidla děje. Z uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.

7. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, náhradu nákladů řízení v částce [částka].

8. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Žalobce měl za to, že soud I. stupně provedl nesprávné právní posouzení věci, když posoudil bonusy [anonymizováno] jako nenárokovou složku mzdy žalobce a zároveň na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně okolností sjednání mzdy žalobce a určení výše náhrady nákladů řízení. Mzdový výměr podle žalobce není mzdovým výměrem podle § 113 odst. 4 zákoníku práce, ale je ve skutečnosti dohodou smluvních stran pracovního poměru o výši jednotlivých složek mzdy. Oprávněnost nároku žalobce na výplatu bonusů je potvrzena ze mzdového výměru žalobce. Konkrétní výše bonusů měla být určena na základě plnění čtvrtletních ukazatelů, podle aktuálních podmínek definovaných mateřskou společností. Jako dvoustranná dohoda o výši mzdy zakládá nárok žalobce na výplatu bonusů, resp. v projednávané věci na náhradu škody, spočívající v protiprávním ukončení pracovního poměru a tím neumožnění žalobci podílet se faktickým výkonem své práce na dosahování pracovních výsledků. Pokud by chtěla žalovaná vyplácení bonusů jako takové zastavit, musela by sjednat s žalobcem změnu dohody o výši mzdy a to před začátkem výkonu práce, za kterou má tato složka mzdy příslušet, což vyplývá z § 113 odst. 4 zákoníku práce. Nárok žalobce na výplatu bonusů vyplynul i z výpovědi svědka pana [jméno] [příjmení], který na jednání dne [datum] na str. 7 protokolu uvedl, že„ …zda zaměstnanec pracuje dobře nebo plní příslušné pokyny, se nijak nepromítalo v jeho mzdě.“ Zároveň svědek pan [jméno] [příjmení] vypověděl, že má za to, že vyplácení bonusů bylo automatické, neví o tom, že by on nebo jednatel žalované o jejich přiznání jakkoli rozhodoval a dále vypověděl, že cca 80 % odměny zaměstnanců tvořila pevná mzda a 20 % odměny tvořily bonusy. Žalobce má za to, že žalovaná v řízení neprokázala, že o výši bonusů rozhoduje jednatel společnosti, kdy toto zůstává jen v rovině tvrzení pana [jméno] [příjmení], který je jako statutární orgán účastníkem řízení. Žádné rozhodnutí jednatele nebylo předloženo, kdy ani žalobce jako zaměstnanec na tuto tvrzenou podmínku nebyl upozorněn. Ani svědek [jméno] [příjmení] jako branch leader o této skutečnosti nevěděl. Svědek [jméno] [příjmení] na jednání dne [datum] uvedl, že kritéria jsou všem známa a každý si může vyhledat sám jejich výši. Je zcela zřejmé, že žalovaná je motivována § 16 zákoníku práce, tedy povinností k rovnému zacházení se všemi zaměstnanci, musela postupovat při výplatě bonusů [anonymizováno] stejně. Žalobce dále upozornil, že jednání u soudu I. stupně se dne [datum] účastnila Mgr. [jméno] [příjmení], advokátka, i. s. JUDr. [jméno] [příjmení], která má sídlo v [obec], nikoliv v [obec], proto cestovní výdaj za cestu, za celkem 192 km nemohl žalované vzniknout, stejně jako náhrada za promeškaný čas. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žalobě vyhovuje a žalované se ukládá povinnost zaplatit náhradu škody ve výši [částka] společně s náklady soudního řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná nesouhlasila s odvoláním žalobce a ztotožnila se se závěry soudu I. stupně. Ze mzdového výměru ze dne [datum], který byl předán žalobci, vyplývá, že bonusy [anonymizováno] byly vypláceny měsíčně na základě splnění čtvrtletních ukazatelů výkonnosti a podle aktuálních podmínek definovaných mateřskou společností a vnitřních sdělení – předpisů žalované. V tomto mzdovém výměru nebylo uvedeno v jaké výši budou bonusy [anonymizováno] vyplaceny a bylo jasně stanoveno, že o jejich výši a podmínkách jejich vyplacení je rozhodováno na základě rozhodnutí žalované či její mateřské [právnická osoba] [anonymizováno]. Z provedeného dokazování v nalézacím řízení u soudu I. stupně vyplynulo, že bylo plně v gesci statutárního orgánu společnosti žalované, aby moderoval případný bonus [anonymizováno], podle fakticky dosaženého splnění plánu obchodníka, který mu byl stanoven, kdy v této souvislosti se jedná o nenárokovou složku mzdy, na jejíž vyplacení nevzniká zaměstnanci automatický nárok pouhým trváním pracovního poměru. Žalobce staví svůj nárok na předpokladu vlastní výkonnosti v případě, že by mu byla ze strany žalované přidělována práce, kdy na základě vlastních výpočtů nemajících oporu v žádném z interních předpisů žalované, dospěl k jím žalované částce. V řízení před soudem I. stupně však zcela rezignoval na jakoukoliv sebereflexi, když zcela pominul, že mu byl ze strany žalované ukončen pracovní poměr (ačkoliv bylo toto ukončení shledáno neplatným) a udělena výtka pro opakované neplnění jemu zadaných pracovních úkolů. Žalobce staví svůj nárok na předpokladu vlastní hypotetické pracovní výkonnosti, kdy tento svůj předpoklad však ničím neprokázal a jak žalovaná v nalézacím řízení opakovaně zdůrazňovala, tyto kvality žalobce jí nejsou známy a je přesvědčena, že i v případě, že by mu práci přidělovala, nárok na vyplacení těchto bonusů by žalobci pro jeho pracovní výkony nevznikl. Pokud zaměstnanec neplnil svou práci perfektně a bezvadně tak, aby mu mohl být podle interních předpisů žalované bonus [anonymizováno] vyplacen, mohlo vedení žalované rozhodnout, že k jeho vyplacení nedojde. Protože žalobce nevykonával pro žalovanou žádnou práci, neměla žalovaná ani jak bonus [anonymizováno], který mj. reflektuje pracovní výkonnost jejích zaměstnanců a plnění jim zadaných pracovních úkolů, vyměřit. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., a po doplnění dokazování listinou – mzdovým výměrem ze dne [datum] (§ 213 odst. 2, § 213a odst. 1 o. s. ř.) shledal, že odvolání žalobce není opodstatněné.

11. Soud I. stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v rozsahu dostačujícím pro právní posouzení věci, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a jeho skutková zjištění jsou správná. Nepochybil, pokud vycházel při posouzení věci z výpovědi jednatele žalované [jméno] [příjmení], neboť do jeho výlučné kompetence náleží rozhodnutí o výši bonusů přiznaných konkrétním zaměstnancům. Tomu koresponduje i výpověď svědka [jméno] [příjmení], obchodního ředitele, který vypověděl, že do jeho kompetence nepatřilo schvalování bonusů. Výpověď jednatele žalované je v souladu i s výpovědí svědka [jméno] [příjmení], který vypověděl, že do kompetence jednatelů žalované náleží modifikace výše bonusů. Pravdivost výpovědi jednatele žalované nebyla v řízení nikým a ničím zpochybněna. Soudem I. stupně zjištěný skutkový stav věci (s výjimkou uvedenou níže) je tak způsobilým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud I. stupně správně věc posoudil i po právní stránce a své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.

12. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne [datum]. Mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem (§ 113 odst. 1 zákoníku práce). V posuzované věci mzdové ohodnocení žalobce vyplývá z listiny označené Mzdový výměr, kterou soud I. stupně považoval za jednostranné právní jednání zaměstnavatele, s čímž žalobce nesouhlasil.

13. Odvolací soud zopakoval dokazování listinou ze dne [datum] označenou mzdový výměr a vzal jí za prokázané, že žalovaná a žalobce uzavřeli tento mzdový výměr, podle kterého žalobci náležela: I. základní mzda [částka] měsíčně během tříměsíční zkušební doby, po jejím úspěšném skončení, tedy od [datum] činí základní měsíční mzda [částka], II. bonusy [anonymizováno] od 13 měsíce pracovního poměru na základě plnění čtvrtletních ukazatelů, dle aktuálních podmínek definovaných mateřskou společností. V základní mzdě je zahrnuta pracovní doba 40 hodin týdně a případné vyplývající přesčasové hodiny do celkového rozsahu přesčasové práce dle zákoníku práce v platném znění. Položka II. byla upřesněna tak, že počínaje třináctým měsícem od data nástupu má zaměstnanec nárok na vyplácení bonusů ([anonymizováno]). Bonusy jsou vypláceny měsíčně na základě splnění čtvrtletních ukazatelů výkonnosti definovaných mateřskou společností a vnitřních sdělení – předpisů společnosti.

14. I přes označení listiny Mzdový výměr je z jejího obsahu zřejmé, že v posuzované věci mzda nebyla žalobci určena na základě jednostranného právního jednání zaměstnavatele, ale mzda byla mezi stranami pracovněprávního vztahu sjednána smluvně. Z ujednání účastníků je zřejmé, že sjednali dvě části složky mzdy, a to složku pevnou – základní mzdu, která je nárokovou složkou mzdy a složku pohyblivou – bonusy [anonymizováno], kdy nárok na tuto složku mzdy vzniká po splnění předem stanovených ukazatelů výkonnosti, definovaných ve vnitřních předpisech mateřské společnosti a žalované, a co je podstatné (a v řízení bylo prokázáno), po kontrole a vyhodnocení splnění jednotlivých kritérií centrálou a následné kontrole a schválení vedením žalované, s tím, že výše bonusů se řeší u každého konkrétního zaměstnance a lze ji podle individuálních okolností i upravovat od 0 do 100 %. Přiznanou výši bonusů lze vyplatit po odsouhlasení managementem matky žalované. Bonusy [anonymizováno] svým charakterem představují pobídkovou složku mzdy, jejím účelem je motivovat zaměstnance ke splnění předem daných ukazatelů, přičemž nárok na jejich výplatu vzniká až na základě rozhodnutí vedení žalované, které má konstitutivní význam. Skutečnost, že mzda mezi účastníky byla sjednána smluvně, nic nemění na charakteru pohyblivé složky mzdy jako nenárokové složky mzdy.

15. V řízení bylo také prokázáno, že žalovaná rozvázala se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením dne [datum], které bylo v soudním řízení shledáno neplatným a rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

16. V období po rozvázání pracovního poměru do právní moci rozsudku určujícím neplatnost právního jednání směřujícího ke skončení pracovního poměru se právní vztahy účastníků neřídí pracovní smlouvou, s ohledem na nejistotu v jejich právním postavení ani nemohou, ale řídí se právní úpravou obsaženou v ust. § 69 zákoníku práce. Zaměstnanci náleží při splnění stanovených podmínek náhrada mzdy. Není vyloučeno, aby i v tomto období vznikla zaměstnanci škoda v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci a náhrada škody byla zaměstnanci přisouzena, jestliže prokáže splnění všech odpovědnostních předpokladů podle § 265 odst. 2 zákoníku práce, a to vznik škody, porušení právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností.

17. Soudu I. stupně lze přisvědčit v závěru, že pokud žalobce nevykonával práci v období po neplatném rozvázání pracovního poměru do dne právní moci rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru, přísluší žalobci pouze náhrada mzdy podle § 69 zákoníku práce, nikoli také náhrada škody představující nevyplacené bonusy [anonymizováno] ve výši 15 % průměrného výdělku, neboť žalobci žádná jím tvrzená škoda nevznikla. Předpokladem pro vyplacení bonusů je jednak splnění stanovených ukazatelů výkonnosti, jednak rozhodnutí žalované o přiznání bonusů [anonymizováno] a potvrzení managementem matky žalované. Pokud žalobce nevykonával práci a na splnění předem daných ukazatelů se tak vůbec nepodílel, je jeho předpoklad, že by k jejich splnění přispěl, v hypotetické rovině, a za této situace nelze uvažovat o tom, že žalobci mohla vzniknout škoda v podobě nevyplacených bonusů [anonymizováno] v jím určené výši, a nelze uvažovat ani o příčinné souvislosti mezi hypotetickou škodou a porušením právních povinností zaměstnanci žalované. Na bonusy [anonymizováno] pak nevzniká nárok bez dalšího, ale jedná se nenárokovou složkou mzdy, kdy vznik nároku závisí na rozhodnutí vedoucích zaměstnanců žalované, přičemž ve vztahu k žalobci žalovaná žádné rozhodnutí o nároku žalobce na bonusy nepřijala.

18. Shodné závěry pak platí i pro nárok žalobce na náhradu škody za období od [datum] do [datum], kdy v důsledku nepřidělování práce vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce.

19. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé podle § 219 o. s. ř., jelikož je věcně správný.

20. Jde-li o odvoláním rovněž napadený II. rozsudku soudu I. stupně, odvolací soud shledal, že soud I. stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhrada nákladů řízení náleží žalované, která byla v řízení procesně úspěšná. Přiznaná částka náhrady nákladů řízení sestává z částky nákladů zastoupení advokátem, které spočívají v odměně za osm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, 3 x písemné podání ve věci samé – vyjádření ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], 4 x účast na jednání soudu, 2 x dne [datum] a 2 x dne [datum]) ve výši [částka] za úkon (do doby rozšíření žaloby) a v částce 9 980 (po rozšíření žaloby dne [datum]; 1x účast na jednání soudu dne [datum]); tj. celkem devět úkonů právní služby (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, 6, § 9 bod 1, § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ advokátní tarif“) a v paušální částce náhrady výdajů 9x [částka] (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu) Odvolací soud aproboval závěr soudu I. stupně, kterým soud nepřiznal žalované odměnu a paušální náhradu hotových údajů za úkon vyjádření ze dne [datum], neboť v něm žalovaná neuvedla nic nového. Dále žalované náleží náhrada cestovného za dvě jednání u soudu konaná dne [datum] a [datum] na trase [obec] - [obec]. V souladu s předpisy o cestovních náhradách bylo vyúčtováno cestovné k jednáním soudu 2 x z [obec] do [obec] a zpět částkou 2 x [částka] (celkem ujeto 192 km s vozidlem při průměrné spotřebě 10,83 l [číslo] km při ceně benzinu [částka] za litr paliva podle vyhlášky č. 586/2020 Sb. a sazbě základních náhrad [částka]). Náhrada za cestovné tak činila [částka] Odvolací soud zohlednil připomínku žalobce, že na jednání dne [datum] byla v substituci za právního zástupce žalobce přítomna Mgr. [jméno] [příjmení], advokátka, která má sídlo v [obec], či-li jí nemohly vzniknout náklady cestovného z [obec] do [obec] a zpět, a jiné vyúčtovány nebyly, proto odvolací soud náhradu cestovného v tomto případě nepřiznal. Dále byla přiznána právnímu zástupci žalované náhrada za ztrátu času podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu (8x0,5) ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle sazby z daně z přidané hodnoty (21 % podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.), tedy částka [částka] (21 % z částky 6 900x8 + 300x8 + 9 980x1 + 300x1 + 3 095,24 + 800). Celkem náhrada nákladů řízení činí [částka]. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil (§ 220 o. s. ř.) výrok II. soudu I. stupně jen ve výši částky přiznané náhrady, zatímco do základu, platebního místa i lhůty k plnění jej jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána procesně úspěšné žalované. Advokát učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu – vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu, za které náleží odměna ve výši [částka], náhrada hotových výdajů ve výši [částka] a náhrada za DPH 21 % z odměny a náhrad ve výši [částka], celkem [částka].