pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 67 C 415/2021-19,

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím. S žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za jeho poskytnutí ve výši nominální úrokové sazby 95,89 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] (zahrnující i úhradu za pojištění). Žalovaný uhradil pouze dvě splátky a následně již neuhradil nic. Vzhledem k neplnění smluvních povinností ze strany žalovaného došlo v souladu s bodem 6.3 úvěrové smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum] [anonymizováno] [rok]. Podle bodu 6.4 smlouvy o úvěru se celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem [částka] byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Této povinnosti žalovaný nedostál. Podle bodu 6.5 smlouvy o úvěru žalovanému tím vznikla i povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Podle bodu 2.2 smlouvy o úvěru je žalovaný povinen platit úroky za poskytnutí úvěru od data poskytnutí úvěru do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, přičemž nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté do nové jistiny úvěru. S přihlédnutím k § 9 tzv. covidového zákona (č. 177/2020 Sb.) se žalobkyně v řízení domáhala po žalovaném částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru s připočtením úhrady za pojištění v celkové výši [částka] (zbývající původní jistina ve výši [částka], dlužný úrok do zesplatnění úvěru ve výši [částka], úhrada za pojištění [částka]; zaokrouhleno na celé koruny) s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 úvěrové smlouvy ve výši [částka] za dobu od [datum] do [datum]; úroku za poskytnutí úvěru z původní dlužné jistiny úvěru ([částka]) ode dne [datum] do zaplacení. Tento úrok požadovala žalobkyně od [datum] do [datum] v nominální roční úrokové sazbě 95,89 % ročně a od [datum] (od 91. dne prodlení) v nominální úrokové sazbě 10 % ročně dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; souhrnnou výši tohoto úroku za dobu od [datum] limitovala dle bodu 2.2 smlouvy o úvěru částkou [částka].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne [datum] do zaplacení, částku [částka], úrok ve výši 95,89 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do [datum] ve výši [částka], úroku ve výši 10 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

4. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. Pro rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zásadní, že úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši nominální úrokové sazby 95,89 % ročně a RPSN ve výši 151,57 %. Soud prvního stupně jak sjednanou výši úroků, tak výši RPSN, považoval za nemravné, když sama žalobkyně v Oznámení o schválení úvěru uvedla, že celková výše úvěru činí částku [částka], avšak částka, kterou je žalovaný povinen vrátit činí částku [částka]. Konstatoval, že z úřední činnosti je mu známo, že v době uzavření smlouvy o úvěru se žalovaným, tj. začátkem roku [rok] činila sazba úroku pro úvěry obdobných parametrů v průměru přibližně 8- 10 % ročně a průměrná RPSN činila kolem 10 %. Úrok, tak jak byl se smlouvě o úvěru sjednán, dosahuje více než devítinásobku úroku obvyklého, u RPSN pak jde téměř o patnáctinásobek. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyhodnotil výši úroků, která podstatně překračuje úrokovou míru v době sjednání úvěru obvyklou, za ujednání příčící se dobrým mravům a tak podle § 580 o. z. absolutně neplatné. S přihlédnutím ke skutečnosti, že úrok za poskytnutí úvěru je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a takové ujednání nelze od smlouvy oddělit, soud shledal jako absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru. Vzhledem k uvedeným závěrům pak nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Žalovaný je povinen žalobkyni vrátit majetkový prospěch, který získal bez právního důvodu. Tím je částka [částka] odpovídající rozdílu mezi částkou, kterou žalovanému poskytla žalobkyně ([částka]) a kterou jí žalovaný již vrátil ([částka]). V tomto rozsahu spolu s příslušenstvím žalobě vyhověl, ve zbylém ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; výsledek řízení z hlediska jistiny shledal pro oba účastníky srovnatelným, proto ani jednomu nepřiznal náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, a to zamítavý výrok II v části, jak vyplývá z výroku I tohoto rozsudku, a v rozsahu nákladového výroku III. Nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela je neplatná. Poukazuje na své postavení nebankovní poskytovatelky úvěrů a běžnou a spravedlivou okolnost, že úrok za poskytnutí úvěru je nebankovními subjekty poskytován o něco vyšší než ze strany bankovních subjektů. To odráží vyšší míru rizika poskytování úvěrů. Žalobkyní požadovaná sazba je v rámci judikatorního čtyřnásobku a nemůže souhlasit s tím, že je nepřiměřená. K čemuž žalobkyně odkázala na jednotlivá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu [okres], Vrchního soudu v Olomouci, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který odkazoval i soud prvního stupně. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyzdvihl, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Konkrétní úvěr byl poskytnut v březnu 2020. V tu dobu podle časové řady [příjmení] měl nejvyšší sazbu úročený úvěr z kreditních karet, a to 24,02 %, přičemž současně uvádí, že sazba úroků z úvěru na spotřebu při fixaci sazby na 1 rok až 5 let činila 7,56 %, u kontokorentů a revolvingových úvěrů 12,54 %, u kontokorentů 15,25 %, u kreditních karet celkem 18,65 %. Sjednaný úrok 95,89 % představuje pouze 3,99násobek zmíněné nejvyšší úrokové sazby a neměl by tak být považován ve světle současné judikatury za nepřiměřeně vysoký. Současně závěr o neplatnosti smlouvy považuje za narušující zásadu pacta sunt servanda. Má za to, že je třeba vycházet z premisy, že strany smlouvu uzavřely po pečlivém zvážení všech důsledků a jejich vůli jako projev smluvní svobody ctít a upřednostnit platnost smlouvy před neplatností v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Pokud již soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti, neměl smlouvu posuzovat jako neplatnou smlouvu jako celek, nýbrž pouze nepřiměřenou výši sazby a tuto zmoderovat na výši přiměřenou v nebankovním sektoru v místě a čase při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění, a to ve smyslu § 2395 o. z. a § 1802 o. z., jak posoudil v konkrétně v odvolání zmíněných nedávných rozhodnutích Krajský soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích. Na podporu případně jen částečné neplatnosti odkázala žalobkyně i na judikaturu Ústavního soudu. K výši smluvní pokuty žalobkyně poznamenala, že odpovídá zákonné úpravě (§ 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

6. Odvoláním nebyl napaden vyhovující výrok I a zamítavý výrok II nad napadenou část (tj. v části, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně ode dne [datum] do zaplacení, úroku ve výši 75,89 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]) a nabyly proto samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.). Soud prvního stupně sice vyhovujícím výrokem I rozhodl částečně nad žalobní návrh, když žalobkyni přiznal úrok z prodlení již od [datum], ač byl žádán až od [datum], avšak přezkum správnosti je s ohledem na právní moc již vyloučen. S ohledem na vyjádření soudu prvního stupně podaného při jednání dne [datum] (viz č. l. 18 spisu) je současně zřejmé, že nejde o zjevnou nesprávnost, při které by přicházel do úvahy postup podle § 164 o. s. ř. (opravné usnesení), nýbrž o záměr soudu prvního stupně přiznat úrok z prodlení již ode dne [datum].

7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II a co do nákladového výroku III, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a podané odvolání shledal nedůvodným. Žalovaný, ač byl řádně předvolán, se jednání před odvolacím soudem neúčastnil, odvolací soud tak dne [datum] jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

9. Odvolací soud zjistil ze systému časových řad [příjmení] přístupného na stránkách [právnická osoba] [webová adresa] údaje týkající se úrokových sazeb bank, popř. dalších měnových finančních institucí (MFI) v březnu 2020, jichž se dovolávala žalobkyně a současně i za celý rok.

; UK2; UK4; UK19; UK20; UK21; UK22

[příjmení]

2020; Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - na spotřebu - celkem; Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - na spotřebu - fixace sazby nad 1 rok do 5 let včetně; Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kontokorenty a revolvingové úvěry; z toho: Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kontokorenty; Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - kreditní karty celkem; z toho: Domácnosti a NISD (S.14+S.15) - úročený úvěr z kreditních karet

prosinec; 7,72; 7,36; 12,25; 15,02; 18,01; 23,91

listopad; 7,88; 7,76; 12,06; 14,84; 18,26; 23,94

říjen; 7,87; 7,73; 12,12; 15,05; 18,33; 23,93

září; 7,97; 7,93; 12,21; 15,09; 18,3; 23,94

srpen; 8,12; 8,12; 12,18; 15,09; 18,3; 23,96

červenec; 8,11; 7,81; 12,03; 14,94; 18,34; 23,97

červen; 8,01; 7,54; 12,03; 14,9; 18,46; 24,01

květen; 7,44; 6,94; 11,99; 14,85; 18,71; 24,04

duben; 8,04; 6,75; 11,99; 14,66; 18,87; 24,01

březen; 8,15; 7,56; 12,48; 15,19; 18,78; 24,01

únor; 8,05; 8,08; 12,52; 15,14; 18,67; 24,02

leden; 8,2; 8,19; 12,54; 15,25; 18,65; 24,02

V roce 2020 se tak ve vztahu k domácnostem úrok z úvěru MFI na spotřebu pohyboval celkově mezi 7,44 až 8,15; u fixace nad 1 rok do 5 let včetně (v posuzované věci byl řešen úvěr na 48 měsíců, čili 4 roky) 6,75 až 8,19; u kontokorentů a revolvingových úvěrů 11,99 až 12,54; u kontokorentů 14,66 až 15,25; u kreditních karet 18,01 až 18,87 a u úročeného úvěru u kreditních karet 23,91 až 24,04. Konkrétně v březnu to bylo (ve stejném sledu údajů): 8, [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] (údaje, které zmínila žalobkyně v odvolání, odpovídají nikoli březnu, ale lednu 2020, ale rozdíl je bezvýznamný).

10. Aniž by bylo zde vůbec třeba se zabývat tím, zda je přiléhavé, pokud se žalobkyně dovolává přímo nejvyšší z úvěrových sazeb (úročený úvěr z kreditních karet) jako kritéria pro závěry o přiměřenosti výše úroku z úvěru v posuzované věci (a nikoli výše, kterou banky obvykle poskytovaly u obdobných úvěrů v rozhodnou dobu), je třeba uzavřít, že ani v tomto pro žalobkyni nevýhodnějším zorném úhlu, sazba 95,89 % ročně není přiměřenou.

11. Soud prvního stupně, ale i žalobkyně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] který se zabýval otázkou (ne) přiměřenosti výše úroků. Nejvyšší soud zde uzavřel, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V odůvodnění předmětného rozsudku se přitom výslovně uvádí, že v projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

12. Dovolává-li se zde žalobkyně nejvyšší z vykazovaných úrokových sazeb (úročený úvěr z kreditních karet), která činila v březnu 2020 24,01 %, pak čtyřnásobek této sazby je 96,04 %. Při parafrázování výše citovaného lze uzavřít, že: Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 95,89 % ročně) přesahovala téměř čtyřnásobně dokonce nejvyšší uváděné úrokové sazby v systému časových řad [příjmení] zveřejňované Českou národní bankou, jde o překročení tak podstatné, že jde o ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 a 588 o. z. absolutně neplatné.

13. Argument žalobkyně k podpoře platnosti ujednání vyjádřený v bodu 8 odvolání, že jí požadovaná sazba je v rámci judikatorního čtyřnásobku tedy rozhodně neobstojí, protože Nejvyšší soud rozhodně nejudikoval ničeho o přípustnosti čtyřnásobku, ale o nepřípustnosti podstatného převýšení obvyklé sazby, přičemž v konkrétní věci sazbu, která přesahuje takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, vyhodnotil jako rozhodně nepřípustnou (v rozporu s dobrými mravy a tak neplatnou).

14. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že v posuzované věci je sjednaná úroková sazba (95,89 %) v rozporu s dobrými mravy a z tohoto důvodu i neplatná.

15. Soud prvního stupně správně odpověděl i na otázku, zda zde přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z. Podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy.

16. Odvolací soud, a konkrétně i senát 22 Co, se k této otázce v typově podobných případech, které se týkaly také žalobkyně, již vyslovoval (viz rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Co 197/2019-99, jakož i např. z poslední doby rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 320/2021-57), a to ve prospěch neplatnosti smlouvy jako celku. Pozoruhodné je, že žalobkyně tato rozhodnutí, nenapadla dovoláním, ale i tak dále postupuje v rozporu se závěry v nich přijatými a uplatňuje i v tomto řízení tytéž argumenty, které odvolací soud shledal již dříve nedůvodnými.

17. Podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Podle ustanovení § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

19. Na základě citované právní úpravy odvolací soud dospívá k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není.

20. Odvolací soud je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Žalobkyně tak činí i poté, co Nejvyšší soud vyslovil shora citované závěry a soudy se k nemravnosti výše sazby opakovaně vyjádřily i poté.

21. Žalobkyně stále, a to i v této věci, kategoricky setrvává na legitimitě a tedy i mravnosti sjednaného úroku úvěru. V odvolacím řízení se sice domáhá již jen úroku z úvěru v sazbě 20 %, avšak zdůrazňuje (bod 26 odvolání), že úroková sazba by měla být přiznána v každém případě ve sjednaném rozsahu, byť žalobkyně se jen o své vůli (aniž by tedy souhlasila se závěrem o nemravnosti sjednané sazby) rozhodla v odvolacím řízení požadovat méně. Současně zdůrazňuje, že úrok z úvěru byl sjednán svobodně a plně v souladu se zásadami občanského práva a že by smluvní svoboda měla být respektována. Obhajuje sjednanou sazbu jako zohledňující rizikovost poskytování úvěrů. Jinými slovy žalobkyně programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí excesivně vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Žalobkyně sama svým jednáním dokládá, že úvěry s neexcesivní sazbou úroku z úvěru nechce uzavírat.

22. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z.

23. Odvolací soud k tomu považuje za vhodné ještě zdůraznit i toto: Neplatnost má charakter i sankčně motivační. Redukce zachovávající platnost v režimu § 577 o. z. by znamenala v případě jako je tento, že by žalobkyně nijak nebyla motivována k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. V řadě případů by žalobkyně jako podnikatelka v oblasti poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů dostala zaplacenu částku vyšší, a i v případě zpochybnění by dostala zaplacenu nejvyšší přípustnou. Je zřejmé, že aplikace pravidla § 577 o. z. by zde nenaplňovala podstatu ochranného účelu. Motivační složka by byla zcela popřena. Její naplňování je koneckonců také důvod, proč k moderaci nedochází v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (viz [příjmení], M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck: 2020, s. 19 a tam citované [příjmení], M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo] - [číslo]) . 1. vydání, [obec], C. H. Beck, 2014, s. 475.)

24. Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů absolutně neplatná jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na plnění ze smlouvy, ale pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný se obohatil o finanční částku, kterou mu žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla, přičemž vzhledem k tomu, že pak žalovaný žalobkyni poskytl (vydal) částku [částka], činí výše bezdůvodného obohacení [částka]. Úvaha o tom, že by se nemělo přihlížet k plnění žalovaného s ohledem na § 2993 o. z. není přiléhavá.

25. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v napadené části výroku II jako věcně správný potvrdil, stejně tak nákladový výrok III, který je též věcně správný. Závěr o vyrovnaném výsledku vzhledem ke skutečnosti, že požadované příslušenství (úrok z úvěru) mohlo představovat až [částka], není zcela přiléhavý, výsledek lze hodnotit spíše jako převážný úspěch žalovaného. Tomu však náklady řízení před soudem prvního stupně žádné nevznikly, proto i tak nákladový výrok III (postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario) obstojí jako věcně správný.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., arg. a contrario, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný, žádné náklady řízení nevznikly ani v odvolacím řízení.