pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 102/2018-314,

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalované povinnost poskytnout omluvu žalobci v pořadu Reportéři ČT vysílaném na programu ČT 1 v tomto znění:

„ Omluva Ing. [jméno] [příjmení].

Dne [datum] jsme v pořadu Reportéři ČT uvedli, že [ulice] podnik hl. města Praha, akciová společnost, uzavřel, se [právnická osoba] s.r.o. v době, kdy byl jejím generálním ředitelem Ing. [jméno] [příjmení], smlouvu o outsourcingu vnitropodnikové dopravy, která byla pro [ulice] podnik hl. města Praha, akciová společnost, ekonomicky nevýhodnou a kterou prosadil Ing. [jméno] [příjmení] i přes odpor zástupců několika odborových organizací s tím, že [právnická osoba] s.r.o. nesplňovala žádná z kritérií zadávacího řízení, a tato smlouva byla pro ni skvělým obchodem, na kterém vydělala stovky milionů. Dále jsme odvysílali tvrzení, že tato smlouva je důkladné utajená, jelikož o ní nic neví ani vedení Magistrátu hl. města Prahy a že do skončení této smlouvy zaplatí městská společnost soukromé firmě zhruba půl miliardy korun, což je několikanásobně více, než kdyby si svůj původní vozový park modernizoval sám.

Za všechna výše uvedená tvrzení se tímto Ing. [jméno] [příjmení] omlouváme.“

K důvodům žaloby žalobce uvedl, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv obsahem reportáže s názvem„ [příjmení] dědictví“ odvysílané dne [datum] v rámci pořadu Reportéři ČT na televizí stanici ČT 1 (dále jen„ Reportáž“). Reportáž je dle žalobce založena na domněnkách a subjektivních závěrech jejího tvůrce, které nemají oporu v realitě, a obsahuje manipulativní a zavádějící tvrzení poškozující čest a dobré jméno žalobce. V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobce předestřeny v bodech 1 až 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodech 12 až 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. Soud prvního stupně s ohledem na znění omluvy požadované žalobcem posuzoval tvrzení žalované (uvedená v Reportáži) o tom, že:

1) Smlouva o outsourcingu vnitropodnikové nákladní dopravy (dále jen„ Smlouva o outsourcingu nebo jen Smlouva“) uzavřená dne [datum] mezi Dopravním podnikem hl. města Prahy, akciová společnost (dále jen„ DPP“) a [právnická osoba] s.r.o. (dále jen„ KARIR“) byla ekonomicky nevýhodná.

2) Smlouvu o outsourcingu prosadil žalobce i přes odpor odborů.

3) Společnost KARIR nesplňovala žádné z kritérií zadávacího řízení.

4) Smlouva o outsourcingu byla utajená.

5) DPP zaplatil [právnická osoba] do skončení Smlouvy o outsourcingu půl miliardy korun, což je několikanásobně více, než kdyby si vozový park modernizoval sám.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl k závěru, že žádné z výše uvedených tvrzení nezasahuje neoprávněně do osobnostních práv žalobce. Nadto soud prvního stupně konstatoval, že pokud v Reportáži zazněla kritika vůči žalobci a tehdejšímu vedení DPP v souvislosti s uzavřením Smlouvy o outsourcingu, pak se jednalo především o konstatování třetích osob, za která žalovaná neodpovídá.

4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzení ad 1) je hodnotícím soudem. Dle žalobce se jedná o skutkové tvrzení, stejně jako v případě dalších výroků, které v této souvislosti v Reportáži zazněly (konkrétně, že DPP zaplatil„ několikanásobně více, než kdyby si svůj původní vozový park modernizoval sám“ a že„ pro [právnická osoba] to znamená skvělý obchod, na kterém vydělává stovky milionů“). Vzhledem k tomu by měla žalovaná prokázat pravdivost těchto skutkových tvrzení, což však neučinila. Žalobce dále rozporuje, že by Smlouva o outsourcingu byla prosazena i přes odpor odborů (tvrzení ad 2/). Zdůrazňuje, že pokud by tu odpor odborů skutečně byl, daná smlouva by nemohla být vůbec schválena. Z dokazování sice vyplynulo, že názor odborových organizací na celou věc byl nejednotný, to však nelze vykládat tak, že by smlouva byla prosazena přes odpor odborů. Tvrzení ad 3) je dle žalobce též evidentně nepravdivé, neboť [právnická osoba] splňovala veškerá kritéria zadávacího řízení. V opačném případě by Smlouva o outsourcingu nemohla být s touto společností uzavřena. Soud prvního stupně navíc v rozporu se skutkovými zjištěními posuzoval předmětné tvrzení v jiné podobě, než v Reportáži skutečně zaznělo. Tvrzení ad 4) není podle žalobce hodnotícím soudem, jak uzavřel soud prvního stupně, nýbrž skutkovým tvrzením. Ani u tohoto tvrzení žalovaná neprokázala jeho pravdivost. V řízení naopak vyšlo najevo, že Smlouva o outsourcingu nemohla být již ze své podstaty jakkoliv utajena. Žalobce poukazuje na skutečnost, že smlouva prošla řádným procesem schvalování a následně byla informace o ní každoročně zveřejňována ve výroční zprávě. Pokud pak soud prvního stupně v napadeném rozsudku uvádí, že žalovaná nepoužila v Reportáži slovo„ utajená“, je to v evidentním rozporu s provedeným dokazováním. Žalovaná totiž slovo„ utajená“ použila přímo v úvodu Reportáže. Ve vztahu k posouzení tvrzení ad 5) žalobce vytýká soudu prvního stupně, že nevzal v potaz informace uvedené v ekonomických posouzeních outsourcingu vypracovaných [právnická osoba] a Fakultou dopravní ČVUT. Z obou těchto dokumentů vyplývá, že Smlouva o outsourcingu byla výhodná a DPP díky ní naopak ušetřil značné prostředky. Dle žalobce jsou tedy tvrzení, která zazněla v Reportáži, zjevně lživá, překroucená či prezentovaná v zavádějícím kontextu, a zasahují tak neoprávněně do jeho osobní i profesionální pověsti. Žalobce též zdůrazňuje, že žalovaná je veřejnoprávním médiem a její povinností je poskytovat objektivní informace. Podle žalobce pak žalovanou nezbavuje odpovědnosti ani skutečnost, že některé z výroků byly v Reportáži proneseny třetí osobou. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je tvrzení ad 1) hodnotícím soudem. Otázka výhodnosti či nevýhodnosti je relativním pojmem, který se navíc může v čase měnit. Výroky o nevýhodnosti Smlouvy o outsourcingu byly učiněny na zcela reálném základě. Soud prvního stupně dle žalované provedl celou řadu listinných důkazů a svědeckých výpovědí, které ekonomickou nevýhodnost outsourcingu potvrzovaly. Tvrzení ad 2) je podle žalované pravdivé, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplývá negativní postoj zástupců odborových organizací k projektu outsourcingu. Ve vztahu k tvrzení ad 3) žalovaná namítá, že žalobce vytrhává tvrzení z kontextu Reportáže a současně cituje pouze jeho část, cč podstatně mění jeho celkový význam. Ve skutečnosti žalovaná v Reportáži uvedla, že:„ Firma KARIR nesplňovala takřka žádná z kritérií zadávacího řízení, a musela je tak dokládat přes své subdodavatele.“ Žalovaná tedy v Reportáži pouze upozorňovala na to, že [právnická osoba] prokazovala některé podmínky prostřednictvím subdodavatelů. Pokud jde o tvrzení ad 4), žalobce dle žalované opět opomíjí celý kontext Reportáže a též to, co přesně v ní bylo sděleno. Žalovaná v Reportáži oslovila členy dozorčí rady DPP a zastupitele hl. m. [obec], přičemž nikdo z nich (s výjimkou [jméno] [příjmení]) si na Smlouvu o outsourcingu nepamatoval. Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou správně posoudil pojem„ utajenost“ jako určitou novinářskou zkratku, kdy lze připustit, že tím může být míněna okolnost, že o Smlouvě o outsourcingu mělo vědět více lidí, než kolik vědělo. Soud prvního stupně podle žalované správně posoudil též tvrzení ad 5). [příjmení] ve výši půl miliardy korun (kterou DPP zaplatil [právnická osoba]) byla s ohledem na text Smlouvy o outsourcingu spolehlivě zjištěna prostým výpočtem. V řízení pak byla povedena řada důkazů (obdobně jako ve vztahu k tvrzení o nevýhodnosti smlouvy) svědčících o tom, že se jedná o vyšší částku, než kdyby si vozový park DPP modernizoval sám. Žalovaná rovněž získala informace o nebývale výhodné výši nájmu nemovitostí v souvislosti s outsourcingem. Pokud jde o odpovědnost žalované za výroky třetích osob, pak je dle žalované nezbytné rozlišovat, o jakou třetí osobu se jedná. V daném případě se nejednalo o názor„ nahodilých třetích osob“, nýbrž o názor osob s relevantními informacemi. Žalovaná též poukazuje na skutečnost, že žalobci v Reportáži poskytla prostor k vyjádření, ten ho však nevyužil. Vzhledem k tomu, že Reportáž vychází z ověřených podkladů a jako celek odpovídá pravdě, nemůže být způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Odvolací soud zopakoval dokazování, konkrétně znovu k důkazu provedl nahrávku Reportáže. Zjistil (vedle skutkových zjištění učiněných z ní soudem prvního stupně), že již v jejím úvodu je konstatováno, že Smlouva byla důkladně utajená, a že naopak Reportáž neobsahuje slovo původně při referování o splnění podmínek v zadávacím řízení.

8. Odvolací soud v rámci právního posouzení věci v prvé řadě shledává jako nesprávný právní závěr soudu prvního stupně zmíněný v bodě 68 odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že je podstatné, že jednoznačná kritika vůči žalobci zazněla v Reportáži ze strany osob Českou televizí oslovených, tedy že šlo o konstatování třetí osoby. Platí naopak, že žalovaná obecně odpovídá za celý obsah svých reportáží, zpráv a podobně, neboť je tvoří a zveřejňuje. Výjimky mohou být dány ve specifických konkrétních situacích, mohou souviset např. s otázkou zavinění potažmo s otázkou naplňování všeobecně přijímaných etických pravidel novinářů; tyto výjimky ovšem musí být založeny na skutkových okolnostech primárně uplatňovaných a prokazovaných žalovanou a musí být náležitě a individuálně soudem posouzeny. V projednávané věci k ničemu takovému ze strany soudu prvního stupně nedošlo a ostatně ani žalovaná neuplatňuje žádné konkrétní okolnosti, pro které by neměla odpovídat za celý obsah Reportáže. Navíc mnohé v reportáži bylo sděleno přímo reportéry žalované.

9. Soud prvního stupně (zřejmě veden svým nesprávným právním závěrem o primární neodpovědnosti žalované za výroky třetích osob) se dostatečně nezabýval tím, zda difamační skutková sdělení a difamační hodnotící soudy, které na adresu žalobce v Reportáži zazněly, jsou pravdivé, resp. mají reálný základ. Jedinou výjimkou je sdělení žalované, že Smlouvu žalobce prosadil i přes odpor zástupců několika odborových organizací. Toto sdělení je pravdivé, jak bylo řádně prokázáno již před soudem prvního stupně. Ostatně i žalobce v odvolání uvádí, že různé odborové organizace měly na Smlouvu různý názor, některé ji odmítaly a některé ne. To ovšem přesně žalovaná ve své Reportáži sdělila, neboť uvedla, že Smlouvě odporovali zástupci několika odborových organizací.

10. Ohledně zásadního sdělení na adresu žalobce o nevýhodnosti Smlouvy a sdělení s tím souvisejících si ovšem skutková zjištění soudu prvního stupně odporují, respektive stran této řešené otázky neučinil soud prvního stupně v napadeném rozsudku žádný srozumitelný závěr o skutkovém stavu. V odůvodnění rozsudku poukazuje soud prvního stupně na důkazy, které zmiňují výhodnost Smlouvy, a vedle toho na důkazy, které podpírají tvrzení o její nevýhodnosti. Tyto důkazy ovšem nijak vzájemně nehodnotí. Přitom pro správné vyřešení věci je zásadní, zda v Reportáži sdělená tvrzení jsou pravdivá, respektive zda hodnotící soudy mají pravdivý, reálný základ. Výrok žalované o nevýhodnosti Smlouvy (kterou žalobce prosadil) je v daném kontextu spíše hodnotícím soudem, ovšem je provázen dalšími natolik konkrétními výroky, že také reálný základ k tomuto kritickému hodnotícímu soudu musí být konkrétní a hmatatelný. Jinak řečeno – je na žalované, aby vysvětlila konkrétními okolnostmi (některé samozřejmě již v Reportáži zazněly), z jakého důvodu svůj hodnotící soud o nevýhodnosti Smlouvy činí. A je pak samozřejmě na ní, aby k těmto konkrétním okolnostem označila důkazy, neb ji tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. A je na soudu prvního stupně, aby tyto okolnosti důsledně prověřil a srozumitelně a logicky odůvodnil, zda jsou zde reálné podklady pro závěr o výhodnosti/nevýhodnosti smlouvy.

11. Soud prvého stupně vezme v potaz, že Reportáž je vůči žalobci značně kritická a že jeho čest profesní i osobní nepochybně objektivně snižuje. Otázkou zůstává, zda jde o zásah oprávněný, anebo neoprávněný. Musí se proto pečlivě zabývat tím, zda sdělení v Reportáži, která jsou předmětem žaloby, jsou pravdivá, resp. mají konkrétní reálný základ. Přitom bude důsledně vycházet z toho, co v Reportáži skutečně zaznělo. Tomu tak bohužel prozatím nebylo, když některé své závěry založil soud prvního stupně na argumentaci evidentně odporující obsahu Reportáže.

12. Není tak správný ani argument soudu prvního stupně týkající se posouzení výroku ad 3), neboť v něm nebylo obsaženo slovo původně. Přesto ohledně tohoto výroku z Reportáže byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neboť žalobcem požadovaná omluva za tento výrok (tedy za sdělení týkající se splnění podmínek zadávacího řízení) je významně zkreslující a neodpovídá tomu, co vše v Reportáži zaznělo. Totiž v ní byly návazně poskytnuty konkrétní a pro kontext Reportáže významné (vysvětlující) pravdivé informace (že [jméno] splnil podmínky jen díky subdodavatelům a jednu až v průběhu zadávacího řízení). Zkreslující omluva pomíjející (zamlčující) významné konkrétní okolnosti není přiměřenou satisfakcí.

13. Ve světle všeho uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil postupem dle ust. § 219 o. s. ř. a částečně zrušil dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.; v rozsahu zrušeného rozsudku vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.